James měl celý večer pocit, že mu něco uniká. Konkrétně Harry. Byl určitě překvapený, Harry se zdál být o něco otevřenější, kolikrát se docela rozpovídal. Zdálo se, že když měl na strávení jeho existence skoro celý den, dokázal se s tím vcelku rychle vyrovnat. Vypadal pořád trochu nervózně, to bylo pochopitelné, vždyť se skoro neznali. Ale James měl pocit, že ho Harry rozhodně chtěl poznat. Jen opačně to byl docela problém. Jakmile narazili na Voldemorta, Dursleyovi nebo ministerstvo a aktuální situaci v kouzelnickém světě, Harry vždycky změnil téma. James netušil proč, ale jeho syn začal vždy mluvit o famfrpálu. Což nebylo vlastně špatné, bylo zajímavé porovnávat, jak si jednotlivé týmy vedly v jaké světě. Jamese překvapilo, že Falmouthští sokoli nestáli v čele tabulky. Co ho ale překvapilo ještě víc, bylo, že dvanáctiletá absence Lorda Voldemorta v tomto světě pravděpodobně zapříčinila rychlejší vývoj nových košťat. U nich byl v tuto chvíli na vrcholu stále Nimbus 2000.

„Ne, už před čtyřmi roky se objevil na trhu Nimbus 2001, ale momentálně je nejrychlejším koštětem na světě Kulový Blesk," šokoval ho Harry.

„Kulový Blesk? Už ten název sám o sobě říká, že bude asi hodně rychlý," pokýval hlavou James.

„To je. Je to to nejlepší koště," usmál se Harry. „Sirius mi ho dal před dvěma lety." Jako vždy se atmosféra v tu chvíli trochu ochladila.

„To je... dobře. To jsem moc rád. Teď se těším na ten váš trénink ještě víc," usmál se na svého syna povzbudivě. Harry se napil. Měl už asi čtvrtou sklenici dýňového džusu. Jamese chvílemi přepadala nostalgie.

„Máš rád dýňový džus?" zeptal se ho. Harry se podíval na sklenici v ruce a poté na něj.

„Jo mám. Je asi můj nejoblíbenější."

„Lily, tvoje matka, měla ho taky nejradši."

„Opravdu?" Harry vypadal zaskočeně. James raději jen přikývl. Nemohl o ní moc mluvit, ale tohle říct musel.

Co ale Jamese opravdu zaskočilo, když tedy probrali všechny famfrpálové týmy, košťata a mistrovství světa, byla skutečnost, že minul školní rok byl famfrpál zrušen.

„Ve třetím ročníku jsme vyhráli pohár. Ale minulý rok famfrpál nebyl." James na něj zůstal hledět.

„Minulý rok famfrpál nebyl? Cože?" Jak mohl famfrpál nebýt? Jamesova noční můra z jeho školních let... 

„Vlastně se v Bradavicích pořádal.. ehm, no, Turnaj tří kouzelnických škol," odpověděl o něco tišším hlasem jeho syn.

„Turnaj tři kouzelnických škol? To jako vážně?!"

„Ano."

„To byl vždycky náš sen – tedy Siriuse a mě. Vždycky jsme říkali, proč za nás ten turnaj neuspořádali. No – a jaké to bylo? Musel to být zážitek?" vyzvídal James. Harry vypadal najednou trochu pobledle.

„Ehm, no, byli tam draci, jezerní lidé, bludiště se sfingou..."

„Draci? Přihlásil ses do Turnaje?" zeptal se hned zvědavě James. Harry se zarazil a chvíli na něj zůstal koukat. Na okamžik se v pokoji rozhostilo ticho, než Harry odpověděl.

„Ne. Nepřihlásil jsem se." James si popravdě trochu oddechl. Samozřejmě, že si vždycky se Siriusem představovali, jaké by to bylo stát se bradavickými šampiony, ale teď šlo o jeho syna. Co kdyby se mu při tom něco stalo?

„To je asi dobře. Tyhle turnaje nejsou legrace. Ty úkoly bývají docela nebezpečné-"

„Mohli se přihlásit studenti nad sedmnáct let," řekl Harry.

„To zní rozumně," přitakal James. „No a vyhrály Bradavice? S kým se soupeřilo?"

„Vyhrály. Byli tu studenti z Kruvalu a Krásnohůlek. No, já asi budu muset jít," řekl náhle Harry. James se zrovna chtěl zeptat, kdo ten Turnaj vyhrál. Co když to byl někdo, koho znal? Třeba někdo z nových kadetů v bystrozorském výcviku. I když – nebylo to už teď jedno? Podíval se na hodiny. Bylo skoro deset. Ani netušil, že je tolik. Strašně rychle mu to s Harrym utíkalo.

„Ani jsem nevěděl, že je tolik."

„Já taky ne," řekl Harry a vstal.

„Doprovodím tě. A pro tu mapu se zítra stav," ukázal na stůl na ležící pergamen. Harry se pousmál.

„Jo, přijdu. Vezmu ti i plášť – na ten trénink."

„Skvěle. Jen budu někdy během dne u Brumbála-"

„U Brumbála? Kvůli čemu?" vyhrkl Harry. „Tedy – kdy? Kdy... mám přijít?" Harry vypadal nesvůj.

„To vlastně Remus neříkal." Harry se vydal pomalým krokem k chodbě.

„Tak já to někdy prostě zkusím," oznámil nakonec. U obrazu se zastavil.

„Budu se těšit," řekl upřímně James. Bylo mu líto, že už Harry jde. Chtěl by vědět – chtěl by tak moc vědět, co ho trápí. I když to přeci věděl – zemřeli tu Sirius s Remusem. Ale Jamesovi připadalo, že toho je mnohem víc. Mnohem víc, co nevěděl. Poklepal hůlkou na kameny. Stěna se začala rozestupovat. A Harry se na něj podíval a konečně se na něj zase usmál. A než se James nadál, rychle ho Harry objal.

„Ahoj, tati," řekl mu tiše a než se James zmohl na odpověď, zase zmizel pod pláštěm. Škoda, chtěl mu popřát dobrou noc.

 „Ahoj," řekl potichu James do prázdné chodby.

„To mluvíte ke mně nebo si povídáte sám se sebou?" ozval se znuděný hlas z obrazu. James zakroutil hlavou a vrátil se zpět do pokoje. Vzal ze stolu Pobertův plánek a běžel s ním opět na chodbu. Zabouchal na protější dveře. Ty se hned samy otevřely. James si všiml, jak na ně míří Sirius hůlkou. Ležel přitom na gauči. Remus seděl u stolu a četl si nějakou knihu. James se na ně široce usmál. Zvedl pergamen do vzduchu a namířil na něj hůlku.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!" zvolal vskutku slavnostním tónem. Sirius byl v tu ránu na nohou.

„Pane Dvanácteráku, vy mě udivujete!"

„Pane Tichošlápku, pane Náměsíčníku," ukazoval jim Pobertův plánek, který držel v ruce natažené před sebou, „náš roky budovaný poklad se k nám vrátil, abychom ho ještě víc zdokonalili."

„Je naprosto dokonalý," vzal si od něj Sirius plánek a s úctou si ho začal prohlížet. „Co na něm chceš ještě zdokonalovat?"

„Harry by do něj chtěl přikreslit tuhle část hradu," pověděl s úsměvem James. „Prý mě v něm hledal a nenašel mě tam." Sirius se na něj podíval a hraně si povzdechl.

„Och, to je tak... sladké," položil přitom ruku na srdce. James mu vytrhl plánek z ruky.

„To není vtipné," začal v plánku pátrat, až narazil na to, co hledal. Tečku se jménem Harry Potter. Už byl skoro v nebelvírské věži. Zase se mu na tváři rozšířil úsměv.

„Zdržel se docela dlouho. Takže... to šlo dobře?" ozval se hlas Remuse hned vedle něj. James si ani neuvědomil, že tam také stojí. Pozoroval společně s nimi pohybující se tečku jeho syna. Než stihl odpovědět, promluvil zase Sirius. Nasadil vážný tón.

„Jamesi, už je po večerce. To necháš svého syna toulat se v noci po chodbách?" James se Siriusem na sebe zůstali chvilku koukat, načež se oba rozesmáli. Dokonce i Remusovi cukaly koutky. „Aspoň k něčemu byl tento výlet dobrý," prohlásil Sirius najednou, „konečně je James zase James," díval se Sirius na Remuse a čekal na jeho souhlas. Ten se místo toho podíval na Jamese.

„Takže? Dozvěděl ses něco nového?"

„Dozvěděl jsem se toho spoustu!" zvolal James a pak se zarazil. „O famfrpálu," dodal trochu méně nadšeněji.

„Jamesi, mě nezajímá famfrpál," odfrkl si Sirius, vzal si od něj zpátky mapu a plácl se s ní zase na gauč.

„Hej!" zaprotestoval vcelku pozdě James.

„U Merlina, Jamesi, snad ho nechceš sledovat až do pokoje! Bojíš se, že si před spaním nevyčistí zuby nebo co?" Jamese se na něj zamračil, ale nakonec si sedl s Remusem ke stolu.

„Určitě jste nemluvili pět hodin jen o famfrpálu," řekl klidným hlasem Remus.

„Ne, to ne. Ale často jsme se k němu vraceli. Když jsme se třeba dostali k Voldemortovi a tak." Náhle se vzpomněl. „Harry se nebojí vyslovit jeho jméno." Sirius na ně vykoukl zpoza plánku. James čekal, co na to řekne.

„Je Hermiona Grangerová jeho holka?" zeptal se však místo toho Sirius.

„Cože?" podíval se na něj James zmateně. „Hermiona – oh, ne, to je jeho nejlepší kamarádka."

„To je dobrý začátek," zazubil se Sirius. „Jestli si za nejlepší kamarádku vybral děvče, něco v něm bude."

„A ještě Ron Weasley – znáte Weasleyovi, ne?" Remus i Sirius přikývli. „Jsou dokonce členy Fénixova řádu, to mě docela překvapilo." V jejich světě jimi nebyli.

„A má teda nějakou holku?" ponořil se Sirius zpět do plánku.

„Na to jsem se ho neptal," protočil James očima. Sirius na něj vrhl nevěřícný pohled. „Ale," zvedl James prst a ukázal jím na něj, „koupil jsi Harrymu Kulový blesk! Nejlepší koště na světě! To se u nás ještě vůbec nevyrábí," zubil se nadšeně na Remuse. Ten zakroutil s úsměvem hlavou.

„Jamesi, no tak!" posadil se najednou Sirius a zavrtěl hlavou. „Snad sis nemyslel, že bych tvému synovi, mému kmotřenci, pořídil něco míň než nejlepší koště na světě. To je přece samozřejmost," udělal na něj velkodušné gesto.

„Já vím. Ale stejně děkuji," usmíval se James na něj. „Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím!"

„No, to asi ještě potrvá," mírnil jeho nadšení Remus.

„Ne, pozítří má trénink – půjdu se podívat."

„Na hřiště? To se smí?" zajímal se Sirius a najednou vypadal zaujatě.

„Předpokládám, že nesmí. Brumbál se podle mého vyjádřil jasně," podotkl Remus. James mávl jen rukou.

„Budu mít plášť. Oh, málem bych zapomněl," podíval se zase s úsměvem na Remuse, „víš, že jsi byl Harryho nejoblíbenější učitel Obrany proti černé magii?" Remus vypadal udiveně.

„Učil jsem v Bradavicích?"

„V jeho třetím ročníku."

„Náměsíčníku, dotáhls to na profesora! Minerva musela být v sedmém nebi," smál se Sirius. „Tak to vidíš, Jamesi. Já jsem dal Harrymu nejlepší koště na světě a Remus ho naučil pár jistě užitečných kouzel. No jaký jsme?" koukal Sirius střídavě do plánku a na něj.

„Vzhledem k tomu, že ses měl o Harryho postarat a skončil u Petúnie, tak popravdě nevím, co říct," zvážněl poprvé od svého příchodu James.

„Jak to myslíš?" střelil po něm Sirius pohledem.

„Jak jsem to řekl."

„Ale já-"

„Mluvili jste o nich?" zeptal se ho Remus a přerušil tak vznikající roztržku.

„Ani ne," zavrtěl hlavou James. „Vždycky změnil téma. Myslím, že mi neříká všechno."

„Zná tě jeden den, nečekáš snad, že ti o sobě poví hned úplně všechno. Chce to čas," ujišťoval ho Remus.

„Má rád dýňový džus. Jako Lily..." Remus se smutně usmál. James si povzdechl. Z nepříliš dlouho trvající nostalgie je však vytrhl Siriusův křik.

„Cože?!" zvolal najednou a vyskočil na nohy. Hlavu měl zabořenou v plánku. James s Remusem se po něm zmateně podívali. „Srabus?!" Přešel rychlým krokem k nim ke stolu a hodil plánek před ně na stůl. „Co tady dělá k čertu Srabus?" James zůstal šokovaně zírat na tečku se jménem Severus Snape. Upravil si brýle na nose, jako by snad skrz ně viděl špatně. Vzhlédl k Siriusovi, podíval se na Remuse, oba vypadali zaraženě. Pak se zase ponořil do plánku.

„O tomhle Harry asi taky nemluvil, že?" zeptal se opatrně Remus.

„Co tady dělá ten umaštěnec?" ptal se znovu Sirius.

„Vzhledem k tomu, že se nachází v kabinetu lektvarů," řekl pomalu Remus, „tak profesora? Lektvarů?" James se na něj podíval se zděšením v očích.

„Ne."

„Tak už víme, proč Harrymu nejdou lektvary," bouchl Sirius do plánku.

„Ne!" zopakoval James znovu nevěřícně.

„Co mu provedeme?" vrhl na něj Sirius pohled.

„Nevíme jistě, že mu nejdou kvůli Severusovi-"

„Remusi, viděl jsi Harryho?" podíval se na něj Sirius nechápavě. Remus zamrkal. „Tak viděl jsi ho?"

„Jistě, dnes-"

„Tak to ti snad musí být jasné, jaký k němu má Srabus asi přístup," spustil Sirius, aniž by ho nechal domluvit. „Vždyť je ten kluk celej James," ukázal na svého stále zaraženého přítele zírajícího do mapy, „vypadá jako on, dokonce i hraje famfrpál jako on, je slavnej, Srabus je určitě pořád stejná nula, jako byl vždycky, asi z něj nebude skákat do stropu nadšením. Já ti říkám," naklonil se k Jamesovi a začal prstem píchat do tečky Severuse Snapea, „že mu to dává sežrat. A víš co? Beru svá slova zpět a můžeš mu s těmi lektvary nabídnout pomoc. A já se přidám. Začneme s tím, jak se zbavit jeho profesora. Merline – umaštěnec se stal profesorem," skryl Sirius obličej do dlaní. Pak se na ně podíval a spustil znovu.

„Mně to přišlo hned divný - jak by mu nemohli jít lektvary? Lily byla geniální. A ty – no dobře, vždycky jsi neměl vynikající, ale nikdy jsi na tom nebyl hůř jak nad očekávání. Jasně že se mnou ses rovnat nemohl, ale aby tvůj syn byl v lektvarech tak špatný, že by kvůli tomu nemohl jít na bystrozora, tak to je přece nesmysl." James s ním v duchu naprosto souhlasil.

„Jestli – jestli," začal James, ale Remus zavrtěl hlavou.

„Nejdřív bych se ho na to zeptal. Možná to není tak hrozné-"

„Remusi," zamračil se na něj James, „tos tvrdil i s Petúnií a nebyli schopní dát Harrymu ani pitomý povolení do Prasinek!"

„Nepodepsali mu povolení?" nevěřil svým uším Sirius?

„Prý na to zapomněli – a nemohli mu ho poslat, protože strýček Vernon nemá rád sovy! Jaký normální člověk nemá rád sovy?" díval se po nich nevěřícně James, byl opravdu naštvaný, když si na ně vždycky vzpomněl.

„To tlustý prase ale není přece normální člověk," podotkl Sirius. James frustrovaně vydechl a popadl plánek. Sledoval, jak se tečka Severuse Snapea přesunula do učebny lektvarů.

„Jestli se po něm Srabus vozí, tak ho zabiju," řekl James vážně a hodil naštvaně plánkem zase na stůl. Tentokrát se ho chopil Remus.

„Až se k tomu budeš chystat, dej mi vědět. Rád se k tobě připojím, Dvanácteráku," přidal se k němu hned s nadšením Sirius. „Mohli bychom se trochu pobavit."

„Děkuji, ale Srabuse zvládnu sám. Tohle je otázka cti. Jde tady o mého syna!"

„Tak bys před ním předně neměl mluvit o jeho profesorovi jako o Srabusovi," podotkl Remus schovaný za plánkem. James se Siriusem na něj zůstali zírat. Remus sklonil pergamen a dodal: „Už nám není patnáct. Navíc jsem měl pocit, že v našem světě vás to přešlo – nebo aspoň tebe," díval se Remus na Jamese. James nemohl říct, že Snapeovo setrvání v Řádu a jeho práce špeha by nebyla užitečná. Navíc věděl, proč to všechno dělal. Věděl, že smrt Lily se ho také dotkla. Ale tady šlo o něco jiného.

„Přísahám, že jestli je Snape na Harryho kvůli mně zasedlý, tak toho bude litovat," promluvil do ticha James.

„No tak se ho zeptáme," usmál se Sirius. „Kdypak se pro toto vrátí? Měli bychom se dát do práce. A našel nějaké další chodby, co tam chybí?" přebíral si od Remuse zase plánek. James zatřepal hlavou.

„Ehm, na to jsem se ho nezeptal." Sirius si odfrknul.

„Jamesi, no tak!"

*****

  Harry seděl ve Velké síně u snídaně a snášel neustálé pohledy Rona a Hermiony. Bylo opravdu těžké udržet si tvář, když tvrdil, že byl celý večer s Brumbálem, přičemž ten na rozdíl od něj byl prý na večeři ve Velké síni. Ale Harry si z toho moc nedělal. Byl tak nadšený. Z celého včerejšího večera. Ze svého táty. Byl tak vtipný! A dokázal o famfrpálu mluvit celé hodiny! Snad mu nepřipadalo moc divné, když na něj Harry vždy stočil řeč, ale zdálo se mu, že jeho tátu to téma baví stejně jako jeho. Anebo ho možná bavilo jen s ním být.

Z čeho měl ale špatný pocit, byla jeho odpověď na otázku, zda se přihlásil do Turnaje. Odpověděl po pravdě, skutečně se nepřihlásil, avšak jeho tátu očividně zajímalo, jestli se zúčastnil. Co tomu řekne, až se od Brumbála dozví, že Harry ten Turnaj dokonce vyhrál? Bude si myslet, že mu lhal? Harry se podíval na svou ruku. Nemám vykládat lži. Harryho polil studený pot. Měl mu to říct. Ale on tak nechtěl – nechtěl se bavit o Voldemortovi. O tom, do jaké léčky se Harry dostal – ne že by za to snad mohl. Ale jak by mu měl vysvětlit, že vyhrál neoprávněně? Že vlastně nic nedokázal? Pochopil by to? Nebo by si ho začal vykreslovat v růžových barvách? Vítěz Turnaje tří kouzelníků... Neměl jím být. Nezasloužil si to. Skrk jen zařídil, aby vyhrál... Takže by to musel vysvětlit. Celé. A musel by tedy mluvit o tom, co se dělo na konci. Jak se Voldemort vrátil. Jak Cedrik umřel. A jak mu předtím řekl, aby vzal pohár s ním... Harry si podepřel hlavu rukou a povzdechl si. Konsternovaně zíral na sklenici dýňového džusu.

Co mu vlastně už Brumbál řekl? Harry se podíval k učitelskému stolu. Brumbál seděl na svém místě uprostřed a povídal si s profesorkou McGonagallovou. Pak se podíval na něj a skrz sklenici se na něj usmál. Určitě mu ještě nic neřekl. Ne o tom, jak je Harry s Voldemortem propojený. Jak to Moody říkal – posedlý? Že mu vidí do hlavy. Že je hadí jazyk. Že ho chtěl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu. Že to díky jeho krvi (vlastně tedy i tátově) teď proudí Voldemortovi krev v žilách. Že vidí jeho očima. Že mají sesterské hůlky. Že se vždycky rozhoduje špatně! Cedrik, Remus a Sirius jsou toho jasným příkladem! Je toho tolik – jak to jeho táta vezme? Dokonalý Nebelvír s vášní pro famfrpál vyzníval určitě líp... Zase se podíval na ruku. Nemám vykládat lži. On ale přece nelže – jen zamlčuje. Ale nebylo to o to horší?

Možná to měl říct všechno hned na začátku. Aspoň by si o něm jeho otec nedělal zkreslené představy. Jak teď bude vypadat, až mu Brumbál všechno poví? Určitě mu dojde, že famfrpál byl jen zastírací manévr. Zabořil hlavu do dlaní. Byl tak šťastný, když s ním byl! Proč musí být všechno tak složité?!

Někdo s ním třásl.

„Harry?" uslyšel Hermionin tichý hlas. Podíval se na ni. Sledovala ho. A spolu s ní i Ron, Neville a Ginny, kteří seděli poblíž.

„Musím jít," řekl a vstal od stolu.

„Harry, počkej," volala za ním.

„Přijdu za vámi do knihovny," oznámil jim, když pospíchal z Velké síně. Hermiona jim na dnešek naplánovala studijní den. Ale musel mu to říct. Dřív než Brumbál. Možná to i trochu ocení...

Harry pospíchal do tajné chodby. Pořád se díval, zda ho někdo nesleduje. Šel poprvé bez pláště. Sakra, mohl si ho vzít, aspoň by se mohl vymluvit na to, že mu ho tam nese, než se odhodlá. I když – stejně ještě netušil, v kolik bude ten trénink. Jak vůbec začne? Tati, něco jsem ti zapomněl říct o tom Turnaji... Nepřihlásil jsem se, ale vlastně jsem se ho tak trochu zúčastnil jako čtvrtý šampion. Ano, vím, že by měli být jen tři...

Harry se zhluboka nadechl a poklepal hůlkou na čtyři kameny. Stěna se rozestoupila a on vešel. Srdce mu bušilo jako o závod. Možná mohl přijít později – ale to by mohl být už u Brumbála. Udělal pár kroků a zarazil se, když si všiml, že dveře od Siriusova a Remusova pokoje jsou dokořán. Dolehly k němu hlasy, ale ne odtamtud. Podíval se k tátově pokoji, odkud vycházely. Dveře byly pootevřené. Pomalým krokem k nim došel a nahlédl dovnitř. Ztuhl. Všichni tři seděli na pohovce a hlavy měli skloněné k Pobertově plánku, který ležel rozložený na stolku před nimi.

„Já bych mu to tam prostě celý vyhodil do vzduchu," řekl Sirius, který se mračil nad plánkem. „Všechno to jeho chemický nádobíčko!" Harrymu se rozšířily zorničky. Na tohle vůbec nepomyslel! Jeho táta si právě položil ruce na spánky a stále měl pohled zaseknutý v plánku.

„Musel jsem na to myslet celou noc. Jestli mu–"

„Prostě se trochu pobavíme, jako za starých časů. Srabus bude litovat, že na tohle místo vůbec kdy nastoupil," prohlásil Sirius.

„Proč se nestal učitelem i u nás?" podíval se jeho táta nechápavě na Remuse.

„Protože v Bradavicích nestudoval někdo, komu by mohl pít krev?" odpověděl místo Remuse Sirius. Když se jeho otec chtěl otočit na Siriuse, všiml si ho. Vyskočil okamžitě na nohy.

„Harry!" rozzářil se. Harry otevřel dveře o něco víc.

„Bylo otevřeno," vysvětloval, když na něj všichni tři zůstali zírat. „A – a tam je taky otevřeno," ukazoval za sebe. Remus se obrátil na Siriuse.

„No jo, asi jsem nezavřel, není to tady jedno?" pokrčil Sirius rameny, jako by se nic nestalo. Harrymu bušilo srdce jako o život.

„Přijdu později," řekl spěšně a už chtěl vzít nohy na ramena. Tohle úplně zhatilo všechny jeho plány.

„Ale ne, kam bys chodil. Pojď dál, my jsme zrovna – no, zrovna jsem si říkali, že nám musíš říct něco o tom Turnaji," vymýšlel si očividně jeho táta. Harry nasucho polkl. 

„Já - taky jsem ti chtěl něco říct o Turnaji," pověděl Harry, ale absolutně netušil, zda je o tom schopný mluvit přede všemi. 

„Možná bychom měli přijít později," řekl Remus, jako by to poznal, a zvedl se. „Siriusi?" naznačoval mu, aby ho následoval. Harry si začal připadat vážně divně. Jeho táta tu tráví ráno se svými přáteli a jakmile on přijde, všechno zkazí. S tím by taky měl něco udělat – měl by přestat být tak tragickej!

„Nemusíte kvůli mně chodit," hlesl Harry, ani netušil, kde se to v něm vzalo. Jeho otec vypadal překvapeně, ale tvář jeho kmotra se rozzářila. To bylo strašné. Harrymu se vždycky vybavil ten jeho pohled, když padal za závoj. Chtěl se od něj odvrátit, ale Sirius mu jeho plán překazil.

„To je vynikající," vykřikl šťastně, „protože nám musíš něco říct," nahnul se pro plánek a nastavil ho tak, aby ho Harry viděl.

„Siriusi," snažil se ho jeho táta zastavit, ale Sirius byl rychlejší.

„Je Severus Snape tvým učitelem lektvarů?" Harry přejel pohledem trojici stojící před ním. Všichni evidentně čekali na jeho vyjádření. I jeho táta, který se původně snažil Siriuse zastavit. Harry si uvědomil, jak sehraně spolu působili. 

„To je," odpověděl a jeho táta se začal nadechovat, když ho Sirius zase přerušil.

„No, a jaký je profesor?" Harry zamrkal. Připadal si jak u výslechu.

„Zmijozel má asi raději než Nebelvír," odpověděl diplomaticky. Sirius si odfrkl a hodil po svých přátelích pohled typu říkal jsem to. „Je ředitelem Zmijozelu."

„Ředitelem?" hlesl jeho táta zděšeně. Sirius ho jediným pohybem ruky utnul.

„A jak se chová k tobě?" šel jeho kmotr rovnou k věci. Harrymu se v mysli vybavila vzpomínka, jak Sirius kvůli němu Snapeovi vyhrožoval. Bože, byl to sotva měsíc... Zůstal ticho až příliš dlouho. „Dobře? Špatně?" ptal se ho dál Sirius. „Klidně nám to řekni."

„No, nemá rád Nebelvíry. Všechny." Jeho táta vypadal stále znepokojeně. „Asi nejsem jeho nejoblíbenější student, ale to mě opravdu netrápí," snažil se ho uklidnit. Jeho prohlášení mělo zjevně opačný účinek.

„Říkal něco o mně?" zeptal se ho táta. Harrymu se začaly vybavovat všechny ty věci, co o něm kdy Snape ve vzteku řekl.

„Vlastně – párkrát jen řekl něco ve smyslu, že jsme si podobní, to je všechno," zalhal a pokrčil Harry rameny. Dle obličeje jeho táty jen přilíval olej do ohně.

„Říkal jsem to," prohlásil Sirius. „Co čekáte od Srabuse?"

„Siriusi," hodil po něm zamračený pohled Remus.

„Už jsem to slyšel dřív," ujišťoval ho Harry.

„No, zjevně jsem měl důvod k tomu o něm takhle někdy dřív před Harrym mluvit," ukazoval Sirius na Harryho. „Udělal jsem mu aspoň něco?" Harry se začal dívat do země. Přál si, aby s tím co nejdřív skončili. Především Sirius. Myslel si, že by mohl svému tátovi udělat radost, kdyby se snažil sblížit i s Remusem a Siriusem, ale prostě to nešlo. Nešlo. Jeho táta si toho nejspíš všiml. Nebo alespoň toho, že se Harry cítí nepohodlně.

„Nechme toho, my – dodělali jsme ten plánek," vzal si od Siriuse pergamen a předal ho Harrymu. Harry ho vděčně přijal. Začal si ho prohlížet, až narazil na jejich čtyři tečky. Opravdu tam byla jejich jména. James Potter, Remus Lupin a Sirius Black. Harry se snažil zůstat nad věcí, i když mu to činilo potíže. Chtěl poděkovat, ale Sirius ho prostě nenechal ani vydechnout.

„Možná jsi našel ještě nějakou další chodbu, která tam chybí? Taky bychom ji tam mohli dodělat – i když je asi nemožné najít nějakou, která tam není. Na tom plánku jsme pracovali roky." Harry by tak chtěl, aby Sirius odešel. Byl nevděčný? Celou dobu chtěl, aby se mu Sirius vrátil, a když tu je, zase ho nechce ani vidět. Cítil se kvůli tomu strašně.

„Ne, žádnou – žádnou jinou jsem nenašel." Sirius navzdory svému tvrzení, že je nemožné nějakou další najít, vypadal sklesle.

„Musel jsi nějakou objevit. Něco, co tu chybí, to mi neříkej."

„Ale-" začal jeho táta, jenže teď ho pro změnu přerušil Remus.

„Harry možní tráví čas užitečnějším způsobem, Siriusi," vydal se Remus na jeho záchranu. On si ale připadal jako úplný idiot.

„Vlastně jsem našel jedno místo, které tam chybí." Harry nevěděl, proč to řekl. Netušil, co tím chtěl dokázat. A hlavně komu. Tátovi? Siriusovi?

„Aha?! Říkal jsem to." Harry měl dojem, že se o něm museli bavit mockrát. „Tak kde je?"

„No, vlastně... pod hradem. Tajemná komnata." Remus se trochu rozkašlal, když to řekl. Jeho táta zatřepal hlavou a Sirius udělal krok k němu.

„Tajemná komnata?" opakoval jeho kmotr po něm. „To jako TA Tajemná komnata? To je přece legenda."

„Zřejmě už není, když ji Harry našel," podotkl Remus. „A kde-"

„Moment, tam se měla skrývat nějaká stvůra! Co to je? Nebo bylo?" ptal se ho Sirius zaujatě.

„Ehm... bazilišek," odpověděl pomalu Harry. Už věděl, že do tohohle se pouštět rozhodně neměl.

„Bazilišek? Jako ten had, co zabíjí pohledem?"

„To byl on," připustil Harry.

„Byl? Takže už je mrtvý? Zabil jsi ho?" Harry po Siriusovi střelil pohledem. Nebyl si teď vůbec jistý, proč mu tu otázku položil. Naznačil jim něco Brumbál? Nebo jak ho napadlo, že ho Harry zabil? Rukou si přejížděl po jizvě na druhé ruce, ve které držel mapu. Nemám vykládat lži.

„Siri-"

„Zabil," přerušil svého otce. Sirius se na něj usmál.

„Kdy to bylo?"

„Ve druhém ročníku."

„Ve druhém ročníku už se učí kouzla na zabití baziliška?" obrátil se Sirius na Remuse. Ten se netvářil dvakrát nadšeně. Už se nadechoval, když Harry promluvil.

„Nemyslím si, že baziliška jde zabít nějakým kouzlem." Sirius se na něj zase usmál. "Nebo aspoň o takovém nevím."

„A jak se takoví bazilišci tedy zabíjí?" Harry začal tušit, o co Siriusovi jde. A ani trochu se mu to nelíbilo.

„Mečem."

„Zabil jsi v Tajemné komnatě mečem baziliška? Byl tam dlouho? Kolik měřil? Deset – dvacet metrů? Třicet?"

„Si-Siriusi," vyjel na něj jeho táta. „Co to děláš?" Harry přesně věděl, co dělá. Myslel si, že si to vymýšlí! Sirius si myslel, že jim Harry lže!

„Jen jsem chtěl vědět-"

„Musím už jít, pošlu ti sovu," vyhrkl Harry a otočil se k odchodu. Nestačilo, že ho za lháře považoval skoro celý kouzelnický svět? Musel si to myslet i Sirius? Myslel si to i jeho táta? Doběhl ho u dveří.

„Harry," chytil ho za rameno a otočil ho k sobě. „Nemusíš ještě chodit. On to tak nemyslel." Tak on to tak nemyslel. Harry přesně věděl, jak to myslel! Najednou se cítil tak vytočeně! Podíval se přes svého tátu na Siriuse, který už vůbec nevypadal pobaveně.

„Baziliška do Tajemné komnaty ukryl Salazar Zmijozel, takže tam byl opravdu dlouho, a na to, abych ho ještě měřil, jsem čas opravdu neměl. Ale můžeš se zeptat Ufňukané Uršuly ve druhém patře, kterou před padesáti lety zabil. Třeba si to bude pamatovat líp, měla už dost času nad tím přemýšlet!" Pak se podíval na svého tátu, který na něj šokovaně zíral. „Promiň, já – napíšu ti. Ahoj, tati," hlesl tiše a dal se v tu ránu na úprk. 

Došel ke stěně, poklepal rychle hůlkou na kameny, ani nečekal na informaci z obrazu, jestli je vzduch čistý. Musel co nejdřív zmizet. Tohle byla totální katastrofa. Proč tam jen chodil! Proč řekl, že tam můžou Sirius a Remus zůstat? A proč se tenhle Sirius choval úplně jinak než jeho Sirius? Jeho Sirius si nikdy nemyslel, že lže! Bože, už nikdy se nebude moct svému tátovi podívat do očí. Co si o něm asi teď myslí? Nemohl se pro jednou ovládat? Zastavil se za rohem a bouchl pěstí do stěny. Byl takový idiot...

*****

„Cos to udělal?" rozčíleně se otočil James na Siriuse. Snažil se krotit zlost, která v něm narůstala.

„Není trochu urážlivý?" podíval se po nich Sirius se zdviženým obočím.

„Prosím?" nevěřil James svým uším.

„Nezdá se ti, žes to trochu přehnal?" řekl Remus. Sirius protočil očima.

„Vy toho naděláte, neříkejte, že jste mu to věřili! I když musím říct, že ten závěr mě na okamžik zmátl." James ho chtěl zaškrtit, ale Sirius ho znovu šokoval. „On je úplně jako ty! Taky jsi vždycky takhle přeháněl, Dvanácteráku. Lily tě jen pozdravila a tys nám tvrdil, že s ní máš hned rande. Pamatuju, jak jsme si z toho dělali vždycky legraci - ale tobě to nikdy nevadilo. Schválně jsi přeháněl víc a víc!"

"Vždyť ho vůbec neznáš, Siriusi," pronesl Remus zamyšleně.

„Prostě se na tebe snaží zapůsobit. Ty to nevidíš?" trval ale dál na svém Sirius s pohledem upřeným na Jamese.

„Co-cože? Máš pocit, že se na mě snaží Harry zapůsobit?"

„Osobně jsem tedy měl opačný pocit," vyjádřil se k tomu Remus. „Jak mluvil o Severusovi, všimli jste si toho?"

„Takže podle vás mluvil pravdu? Našel Tajemnou komnatu, vzal si z nějakého brnění na chodbě meč a zabil jím baziliška ještě z dob Salazara Zmijozela?" James uznal, že to znělo podivně. Ale pokud si byl něčím jistý, tak tím, že Harry nelhal. Stačilo se mu podívat do očí a hned věděl, že nelhal. Ten ublížený pohled, který vrhl na Siriuse, když mu došlo, kam míří, se mu vryl do paměti.

„Já mu to věřím, i když je podle mě dost děsivé, že se ve dvanácti letech setkal tváří v tvář baziliškovi," pronesl Remus.

„A to je přesně ono – jak se s ním mohl setkat tváří v tvář, když bazilišek zabíjí pohledem?" stál si za svým Sirius. James měl z toho všeho špatný pocit. Za okamžik mu ale bylo o dost hůř.

„Takže předpokládáš, že lže? Všimli jste si toho, co má na ruce?" nadhodil Remus. James se na něj zmateně podíval.

„Na ruce? Oh, něco červeného? Asi se škrábl? Co to s tím má společného?"

„Neviděl jsi to?" zamračil se Remus.

„Co jsem měl vidět?" nechápal James.

„Chvíli jsem to luštil, ale – držel v té ruce naši mapu. Jsem si jistý, že tam má něco vyryté."

„Vyryté? Jako přímo na ruce? Co to je za hloupost?"

„Myslím, že tam má: Nemám vykládat lži." V Jamesovi se zadrhl dech. 

„Jsi... si jistý?" vysoukal ze sebe po chvíli ticha. Proč si toho nevšiml? Viděl, že tam něco má! Ale třeba-

„Ano, jsem," přikývl Remus. Tohle už bylo na Jamese příliš. 

„Dobře. Musím mluvit s Brumbálem. Hned."