Dveře se u nich od rána netrhly. Bylo zvláštní, kolik toho dokáže způsobit jeden novinový článek, který vyšel den po jeho slyšení. James měl pocit, že se u nich před brankou vystřídali snad všichni obyvatelé Godrikova dolu, ale i když se rozezvučil zvonek už asi po dvacáté, nasadil úsměv a se vší zdvořilostí vyšel z domu ven. Byl krásný slunečný den, který už, doufal, nic nepokazí.

„Paní Fairfaxová," usmál se na starou shrbenou ženu stojící před jejich vrátky s koláčem v ruce. Vždy si dal záležet na tom, aby je oslovil jménem jako první, vypadalo to, že na ně udělal o to větší dojem, když je poznal. „Vy jste se vůbec nezměnila..." Dostal koláč (ten den už několikátý), uslzené objetí (ti lidé ho znali od jeho narození, vždyť tu strávil celý život...), a někdy, když se k němu pak připojil i Harry, i dlouhou přednášku o sobě, o jejich rodině, jak je tu vždy všichni měli rádi a jak jsou šťastní, že se do Godrikova dolu vrátili zpět. Pak začali zahrnovat lichotkami a obdivnými řečmi Harryho, což byl také důvod, proč se ne vždy Harry připojoval. Asi bylo únavné poslouchat pořád dokola to samé. James si však všiml, že vždy sleduje za záclonou za oknem, kdo k nim zase přišel, a pokaždé se pak zajímal „kdo to byl?".

Harry ale čekal především na jednu návštěvu. Pořád sledoval hodiny.

„Neboj, oni ti brzy přijdou," ujišťoval ho James. A taky že ano.

„Harry! Tak tady je to parádní!" zhodnotil okamžitě Ron, když se u nich objevili téměř všichni Weasleyovi i s Hermionou. Když u nich byli včera, James je k nim všechny pozval. Napadlo ho, že by konečně mohli oslavit ten Harryho úspěch, který již dva dny slavil celý kouzelnický svět. Už nebylo na co čekat, Loty se svým pětipatrovým dortem začínala být nervózní.

Harry vedl Rona, Hermionu, Ginny a George s Fredem (kterého už včera od svatého Munga pustili) do obývacího pokoje a začal jim to tam nadšeně ukazovat. Největší poprask však způsobili jejich domácí skřítci.

„Ha-Harry?" zakoktala se Hermiona. „Nikdy jsi neříkal, že máte domácí skřítky," podívala se na jeho syna kdovíproč pohoršeně. Harry vypadal zaskočeně, ale pak zatřepal hlavou a pousmál se.

„Nemohl jsem o našem domě nic říct."

„Jo, kromě toho, že je úžasný..."

„...a úžasný..."

„...a fakt úžasný," doplňovali se Fred s Georgem.

„Ehm," odkašlal si Harry a raději jejich poznámku přešel. „Tohle je Loty, Koty a Muf," představil jim jejich skřítky Harry. Pak je poslal pryč. Asi věděl proč. James však moc nechápal, co myslel tím, co pak řekl Hermioně. „Hermiono, oni tu jsou moc spokojení. Opravdu." Proč by tu neměli být spokojení? Chovali se k nim vždy dobře, rozhodně lépe, než bylo v jiných kouzelnických rodinách zvykem...

„Harry, doufám, že jste jim nabídli nějaký plat? Mají osobní volno?" James nevěřícně zíral na Harryho kamarádku.

„Hermiono, já chci, aby to tu měli rádi, ne aby to tu nenáviděli," odvětil jí na to Harry. „A neříkej to moc nahlas nebo tě uslyší a rozčílí se. Třeba takovou Loty bych moc... nedráždil." Hermiona nevypadala moc nadšeně, ale dál to raději nekomentovala.

„Myslím, že Hermiona vedla nějakou organizaci za práva domácích skřítků," pošeptal mu potichu Arthur, když si všiml Jamesova výrazu.

„Jaká práva?" podíval se na něj nechápavě. Odkdy měli skřítci nějaká práva? O tom James nikdy neslyšel... Arthur jen pokrčil rameny. Asi také nevěděl...

Když pak Harry odvedl své přátele nahoru, aby jim ukázal jejich pokoje, kde budou o prázdninách spát, jak neopomněl dodat, obrátil se k němu zase Arthur.

„Dáte to Harrymu, hned jak přijdou? Já bych... nechtěl Molly moc rozčilovat, až ji sem od Munga přivedu." Arthur měl odpoledne ještě vyzvednout svou ženu u svatého Munga, odkud ji dnes měli pouštět.

„Jistě, dáme mu to a pak schováme. Ale kdyby chtěla jít Molly radši domů a necítila se dobře-"

„To vůbec, už od včerejška je nervózní, že jí nic není a proč tam pořád musí trčet. Moc se na děti a na Harryho těší. Ale... ona je asi něco jako vaše Loty, taky bych ji moc nedráždil..."

„Je mi to úplně jasné," ujistil ho James, když v tom se domem znovu rozezněl zvonek. James zamířil ke dveřím, hlavou se mu honilo, kdo ještě by je tak mohl chtít z obyvatel Godrikova dolu přivítat, když za dveřmi narazil na Remuse a Siriuse.

„Mohli jste přijít klidně přes zahradu jako vždycky," poznamenal James, když je vpouštěl dál.

„Teď už se k vám přece nemusíme krást jako zločinci," pousmál se Remus. Sirius se tvářil se trochu nejistě.

„Díky za pozvání," řekl mu, když kolem něj vcházel do domu. James mu ledabyle odpověděl.

„Můžeš poděkovat Harrymu, to on tě pozval. Ne já." A vydal se zpět do obývacího pokoje. Atmosféra tam byla trochu napjatá. Arthur s Remusem se snažili udržovat konverzaci, ale Jamesovi ani Siriusovi do řeči moc nebylo. Sirius už se s ním snažil promluvit včera, ale James o to ani v nejmenším nestál. Takže to dnes zkusil Sirius znovu.

„Můžu s tebou mluvit? Prosím, pět minut, víc nechci," zeptal se ho s prosbou v očích. Asi nemělo cenu dál se tomu vyhýbat. Sirius se bude omlouvat, James mu poví, že ho to nezajímá a konec. Budou to mít za sebou. Stejně by na to jednou muselo dojít. Sotva znatelně tedy přikývl a vydal se do knihovny, kde budou mít soukromí. Sirius ho následoval, když tam došli, zavřel za nimi dveře.

„Takže?" nasadil James svůj obvyklý tón.

„No... hele... já vím, že seš naštvanej."

„Neříkej," neodpustil se James poznamenat, zatímco se opíral o pracovní stůl a s rukama překříženýma na hrudi s nicneříkajícím výrazem pozoroval Siriuse.

„Jen se ti to chci pokusit... nějak vysvětlit. Já vím, že jsem tě zklamal, že... to bereš jako zradu, chápu to. Taky jsem se... tak celou dobu cítil - když jsme byli tady nebo na Ústředí, připadal jsem si jako ten největší hajzl a... ani nevíš, kolikrát jsem ti to chtěl říct-" Už to tu bylo zase...

„Tak tys chtěl," ušklíbl se James.

„Nešlo to. Promiň," připustil Sirius kajícně. Tak ono to nešlo, nevěřil svým uším James. „Věděl jsem, že když udělám, o co mě Harry požádal, bude to pro tebe konec našeho přátelství, ale popravdě... jsem teda ani nepředpokládal, že bych se toho vůbec dožil."

„Aha, doufal jsi, že nepřežiješ a tomuhle se vyhneš, to je paráda," zareagoval na to James sarkasticky. „Takže jsi měl umřít ty i Harry a já... já co? Já už jsem se s tím pak měl jen nějak vyrovnat, jen detail asi... Umíš - umíš si představit jak mi bylo, když Voldemort před mýma očima Harryho zabil?" Sirius si zničeně promnul obličej. 

„Já vím... to bylo... nikdy mi nebylo tak-"

„Ne, nevíš! Nevíš! Jinak bys tam nemohl celou tu dobu jen stát a nic nedělat!" vybuchl už James. „Jenže on pro tebe nic neznamená-"

„Tak tohle neříkej, Jamesi!" zvýšil hlas už i Sirius. „Víš dobře, že tvůj syn je pro mě jako můj vlastní!"

„Vlastního syna bys nikdy na smrt neposlal, Siriusi! A to je ten rozdíl, víš?!"

„A nejspíš proto o to Harry požádal mě!" usadil Jamese Sirius. „Harry věděl, že bys nikdy nic takového nedovolil, což... je pochopitelné. To ale neznamená, že pro mě to bylo snadné! Sakra, byly to ty nejhorší chvíle v mém životě! Ne proto, že jsem si šel taky pro smrt. Tu jsem bral jen jako zbabělý útěk od toho, abych se ti už nikdy nemusel podívat do očí! Ale já ho mám přece taky rád! Taky mi na něm záleží! A... asi to nepochopíš, ale... já to udělal pro něj! Aby do toho nešel sám! On mě o to prosil! Tys - tys ho neviděl, neslyšel, on byl tak... zoufalý! Nechtěl s tím žít, Jamesi, opravdu nechtěl. Ani nevíš, kolikrát jsem se mu to snažil rozmluvit, ale... on to bral jako něco, co je smyslem jeho života, jeho poslání. Jako něco, co musí pro kouzelnický svět udělat. Nerozmluvil by s mu to. Ani bys ho nikdy nedokázal zastavit. Nemohl bys s ním nikam utéct, schovat ho, protože on by to nedovolil! On... Harry... byl tak odhodlaný! Věřil, že tak Voldemorta zastavíme... Tak jsem... mu chtěl pomoct, opravdu. Protože to bylo to jediné, co jsem pro něj mohl udělat. Podpořit ho a pomoct mu. V tom, co chtěl udělat ze všeho nejvíc. I když mě to neskutečně ubíjelo, věděl jsem, že pro něj to znamená hrozně moc. Kdybych ti to řekl... on by si stejně našel jinou cestu, ale jak sám říkal, ta by pro něj byla daleko horší. A já ho nechtěl zklamat, Jamesi. Nechtěl jsem ho v tom samotného. Protože... jsem si byl jistý, že by to prostě udělal i bez ohledu na nás. Tak jsem to raději udělal s ním. To je všechno, co... jsem ti chtěl říct," ukončil Sirius svůj monolog. V knihovně se rozhostilo ticho. James nevěděl, co by na to řekl. Že tomu možná rozumí? V hloubi duše věděl, že Sirius má pravdu - Harry by si asi našel jinou cestu. Nejspíš by ho zastavit neodkázali. Ale... prostě... byl to Sirius, jeho nejlepší přítel! Měl Harryho chránit a ne...

„...tohle se ti bude líbit, Hermiono," začaly se otevírat dveře, „tady je knihovna-" Harry se zarazil ve dveřích a zůstal na ně chvíli zírat. „Přijdeme.... později," začal najednou couvat a zase zavírat. Rychle si to ale rozmyslel a strčil ještě do dveří hlavu, aby na Jamese vyslal prosebný psí obličej. Pak se na oba usmál a zmizel za dveřmi. To mu snad jeho syn dělal naschvál. James si povzdechl a rukou několikrát projel černé vlasy.

„Ještě chci říct, že... jsem strašně rád, že to dopadlo, jak to dopadlo," navázal zase Sirius. „Konečně můžete s Harrym žít tak, jak si zasloužíte a já... vám to moc přeju. Po tom všem, čím sis prošel a čím si prošel Harry... Jsem za to moc rád, Jamesi. I když už to mezi námi nebude jak dřív, tak jsem šťastnej, žes tu našel, cos vždycky hledal. A jsem rád, že jsme sem šli. Je to přesně tak, jak jsi říkal - každý svět, ve kterém Harry přežil, bude lepší ten náš, protože... prostě stojí za to," pousmál se Sirius. James stále mlčel, nevědě, co na to říct. Díval se do země a přemýšlel. „No nic, už tě nebudu otravovat dalšími sentimentálními řečmi, který mi fakt nejdou, a... půjdu. Pozdravím jen Harryho a na něco se vymluvím, nebudu tu zhoršovat vzduch-"

„A co ta motorka?" odtrhl James pohled od země a podíval se na něj.

„Motorka?" vypadal Sirius překvapeně.

„Máme ji dnes přece Harrymu dát. A... je to náš společný dárek, tak... bys u toho měl být taky, ne?"

„No... já nevím, přemýšlel jsem, že možná bude lepší, když mu ji dáš s Remusem jen ty..."

„Můžu tě o něco požádat? Už nepřemýšlej - rozhodně ne nad tím, co bude pro koho lepší. Dopadá to katastrofálně," ušklíbl se James. Pak se zamyslel a popravdě ještě dodal: „No, možná někdy ne úplně katastrofálně - ty máš fakt štěstí, že to dopadlo dobře, protože jinak..." Raději to nedořekl. „Tak můžeme jít na to?" zamluvil to James, už se do toho taky nechtěl zpátky zamotávat. Sirius stál a zaraženě ho pozoroval. Nejspíš přemýšlel nad tím, zda to James myslí vážně. Pak pomalu přikývl.

„Moc rád," usmál se zlehka Tichošlápek. James také přikývl a vyšli společně z knihovny ven. V obýváku našli jen Remuse s Arthurem, zrovna kolem nich pobíhala Koty a podávala jim skleničky šampaňského. James si říkal, kdy už to jejich skřítky přejde. Nejspíš to ale ještě chvíli potrvá.

„Kde jsou děti?" zeptal se jich James. Remus s úsměvem kmital pohledem mezi ním a Siriusem, ale pak se otočil k oknu a ukázal ven. Stály nebo seděly pod altánem, kde kolem nich pro změnu pobíhala Loty. Na stole stál obrovský pětipatrový dort a kouzlem prodloužený stůl byl do posledního místečka zaplněný jídlem a pohoštěním, které Loty od včerejška chystala. Zrovna podávala Ronovi do plna naložený talíř. Vypadal nadšeně a něco Harrymu říkal.

„Pane Jamesi," vyrušil je Muf, „mám tu připravené další rachejtle," oznámil mu pyšně. To byly určitě ty kouzelnické do denního světla, které Muf včera vyhrabal na půdě. James přemýšlel a pak přikývl.

„Dobře, dobře. Chceme Harrymu něco dát, tak je pak odpal - až na tebe kývnu, ano?"

„Jistě pane James, jdu to nachystat." 

„Muf si kromě péče o zahradu našel nový koníček," oznámil polohlasně Siriusovi.

„To je ale rozhodně zábavnější koníček," pokyvoval uznale hlavou a s jiskřením v očích si od Koty vzal sklenku šampusu. 

„Jsme rádi, že jste se k nám připojil, pane Siriusi," pousmála se na něj nesměle skřítka.

„Já taky, Koty. Ani nevíš jak." Pak si vzal skleničku i James a společně si všichni připili. 

„Škoda, že Tonksová s Kingsleym nemohli přijít," poznamenal Arthur.

„Mají toho na Ministerstvu hodně, ještě pár dnů se volna nedočkají," sdělil všem Remus.

„Zval jsem i profesorku McGonagallovou, ale ta má zase plné ruce práce v Bradavicích," pověděl jim James. Upřímně ji mrzelo, že se k nim nemůže připojit.

„Tos jí chtěl udělat schválně, že?" zeptal se ho Sirius. James se na něj podíval a pomalu se začal tajemně usmívat. „Ty chceš, aby ji trefil šlak?" zeptal se Sirius pobaveně.

„Né, to né," usmíval se James ještě víc. „Jen aby viděla, že umíme dodržet slovo."

„Jednou jsme měli s profesorkou McGonagallovou takovou debatu na téma Harry a létající motorka," vysvětloval Remus Arthurovi.

„Ach tak - no, řekněme si to upřímně, pánové. Ženy tohle nikdy nepochopí."

„Tak bychom asi raději měli jít na to," navrhl James a společně se všichni vydali ven. Ještě slyšel, jak Arthur tiše říká, že se nemůže dočkat. On už se popravdě taky nemohl dočkat. Toho, jak se Harry bude tvářit, až ji uvidí!

„Všechno dobrý?" zeptal se dětí, když k nim došli. Harry začal spokojeně přikyvovat. Úplně zářil, jak byl ve svém živlu. James věděl, jak moc jim chtěl jejich dům ukázat.

„He to peufekní," odpověděl mu Ron s plnou pusou jídla, za což si vysloužil od Hermiony pohoršený pohled.

„Fajn, takže... můžete jít s námi na chvilku?" požádal je James. „Něco... bychom ti, Harry, rádi dali." Jeho syn překvapeně zamrkal.

„Mně?"

„Ano, tobě," sdělil mu s úsměvem James a vedl je všechny k zahradnímu domku, vedle nějž stál za křovím schovaný Muf a nenápadně na Jamese pokukoval. Zastavil se před domkem, kam se postavil společně se Siriusem - Remuse k nim ještě musel zavolat, protože postával s Arthurem až vzadu. Skromně mu pak tiše řekl, že mu to mohli dát sami, že on se na tom tolik zase nepodílel. Zase ty jeho řeči... James nad tím musel protočit očima. 

„Takže, už je to nějaký ten pátek, co nás napadlo," kývl hlavou na Siriuse a Remuse vedle sebe, „že-" Nedořekl to. Muf odpálil nálož ohňostroje, který na několik minut přehlušil absolutně všechno v dosahu tak sta metrů. James pomalu přesunul vražedný pohled na jejich skřítka. Ten na něj s úsměvem zběsile kýval. „Na tebe - až budu kývat na tebe - ne na ně!" volal na něj James. Skřítek ho ale neslyšel a zaměřil svůj nadšený pohled na nebe. James si povzdechl. Vypadalo to však, že i děti sdílí s Mufem jeho nadšení, takže se James rozhodl počkat - co jiného mu taky zbývalo - a pokračovat, až ohňostroj utichne. Což bylo za celkem dlouho. Když se tak stalo, jako první se ozvala dvojčata.

„Téda, to vědět, tak taky doneseme něco ze svých zásob."

„Pánové mají také nějaké ohňostroje?" rozzářily se Mufovi oči.

„To si piš," ujistilo ho jedno z dvojčat.

„Ehm, takže - nejdřív jsme mysleli, že ti to dáme až k narozeninám, ale," spustil zase James, „pak jsme si řekli, že si ji zasloužíš už teď."

„To rozhodně," přizvukoval mu Sirius. „Dřív, než by tě to začalo třeba táhnout k drakům." Harry se zatvářil nechápavě. James otevřel dveře od zahradního domku, odkud motorku překrytou bílou plachtou odlevitoval před ně. 

„Tak ta je pro tebe," pronesl James slavnostním tónem a jedním pohybem hůlky nechal plachtu spadnout dolů. Ve skupince před nimi to zašumělo. Harry s otevřenou pusou nevěřícně zíral na motorku. „A létá," neopomněl James pro pořádek dodat. Harry nemohl od motorky odtrhnout pohled. Přistoupil o něco blíž k ní a pořád si ji nepřestával udiveně prohlížet.

„Tati, to..." začal Harry, ale došla mu slova.

„Harry, ta je skvělá!" zíral na ni vedle něj i Ron. A Ginny. A dvojčata. A Arthur. Hermiona stála vedle nich a nejistě se usmívala.

„Až o ní budeš vyprávět klukům ve škole, ujisti se prosím, že je někde poblíž i profesorka McGonagallová," poznamenal Sirius s úsměvem. Harry k němu zvedl pohled.

„A proč?" nechápal.

„Bude mít radost, uvidíš," mrkl na něj Sirius. Jamese mrzelo, že u toho nebude, ale už teď se těšil na dopis s bradavickým erbem, který pak jistě brzy obdrží. Harry se znovu zadíval na motorku, lehce se jí dotýkal, jako by se bál, aby s ní něco neudělal. A pak se podíval na Jamese a objal ho.

„Díky, tati! Je fakt úžasná!" 

„Ehm - to byla kolektivní práce," neopomněl Sirius poznamenat. Harry se pak otočil na něj a Remuse a taky oba objal.

„Nikdo si ji nezaslouží víc než ty," řekl mu ještě Remus. 

„Svezeš mě pak na ní, Harry?" zeptal se jeho syna dychtivě Ron.

„No jasně že jo!" nezaváhal Harry ani na sekundu. Stejně tak jako Ron se na ní chtěli proletět i ostatní Weasleyovi. Jediná Hermiona se nepřipojila.

„Hermiono, ty by ses nechtěla proletět?" nevydržel se jí nezeptat Sirius. „Harry by tě jistě svezl." Sirius přitom nenápadně na Jamese mrkl. Ten doufal, že si toho nikdo nevšiml.

„Já létání zrovna nemusím," pověděla jim, čímž Jamese a Siriuse trochu zaskočila.

„Vůbec?" nevěřil svým uším James.

„Naposledy jsem... letěla na testrálovi. Kterého jsem ani neviděla. To byla málem moje smrt." Opravdu vypadalo, že má smrt v očích, když na to vzpomínala.

„Chápu, že to asi... nebyl nejpříjemnější zážitek," pověděl zamyšleně James. „Ale... ale tlačítko neviditelnosti tu motorku zneviditelní jen pro ostatní. Ty bys ji viděla," snažil se ji přesvědčit. Lily taky nebyla kdovíjaká fanynka létání, ale když mu Sirius půjčil motorku, aby Lily svezl, užívala si to. 

„Před dvěma lety jsem letěla na hipogryfovi a dopadlo to stejně. A to jsem ho viděla. Nemám ráda ani létání na koštěti. Prostě... stojím raději nohama na zemi," pověděla jim a nesměle se u toho usmála. Když se pak připojila ke svým přátelům a začala motorku obdivovat spolu s nimi alespoň vzhledově, Sirius se naklonil k Jamesovi.

„Tohle není dobrý." James se na něj trochu zklamaně podíval.

„Já vím."

„Já si myslím," připojil se k nim tichým hlasem i Remus, „že to nemusí přece vůbec nic znamenat." James mu věnoval pohled, který naznačoval, že si myslí pravý opak. Sirius se ušklíbl.

„A já zase vidím, Náměsíčníku, velký špatný." 

„Děti, hlavně o tom neříkejte mamince. Víte, že se musí teď šetřit. Mohlo by ji to... rozrušit," řekl jim Arthur, který pak přistoupil k trojici tvůrců. „Je parádní, vážně uvažuji, že se k něčemu takovému také vrátím. Nejspíš zase nějakému automobilu."

„Tati? A... kdy ji vyzkoušíme?" zeptal se ho Harry, na kterém bylo vidět, že už nechtěl čekat ani vteřinu. 

„Můžeme klidně hned," navrhl James. Harrymu se znovu rozzářily oči.

*****

Byl to jeden z nejúžasnějších zážitků, které zažil. Když s tátou letěl na Godrikovým dolem a ten mu ukazoval celou vesnici, v níž žili, ale kterou si doteď neměl možnost prohlédnout, připadal si jako ve snu. A pak nad okolními lesy, rybníky a jezery... Existovalo něco lepšího než létání? Harryho nic nenapadalo. A tahle motorka byla teď jeho. Když o ní s tátou před pár měsíci mluvil, ani v nejmenším ho nenapadlo, že mu ji táta dá! S koštětem se to moc srovnávat nedalo, tohle byl, jak Sirius vhodně poznamenal, nadupaný stroj. A ano, bylo to pohodlnější než na koštěti, i když vše má své kouzlo.

Nepamatoval si, kdy byl tak šťastný. Ještě před pár dny měl pocit, že žije svou noční můru. A teď? Sen. Voldemort byl pryč a jeho táta tady. U obojího doufal, že tak bude už navždy. Nebo aspoň... na hodně, hodně, hodně dlouho. A ještě z něčeho měl strašnou radost.

„Jsem rád, že jsi se se Siriusem udobřil. Opravdu to nebyla jeho vina," řekl Harry, který se táty pevně držel, když táta předváděl další ze svých rychlých sestupů a následných stoupání. Rozhodl se mu ukázat, co všechno ta motorka zvládne, jak mu před startem řekl. A Harry si byl jistý, že chtěl ukázat, co všechno s ní zvládne taky on. 

„Když jsme sem přišli, krátce poté mi Sirius při jedné příležitosti řekl, že bychom se neměli trápit tím, co bylo nebo být mohlo, protože to stejně nezměníme. A měl pravdu. Nakonec, to, jak to dopadlo, je asi podstatnější než to, jak to dopadnout mohlo. A já jsem za to opravdu šťastný."

„Já taky," pověděl mu Harry. „Už jsem ti říkal, že jsi ten nejlepší táta a světě?" Táta se na něj otočil a upřímně usmál.

„Ehm, myslím, že ještě ne."

„Tak ti to říkám teď."

„To se poslouchá dobře. Co dalšího že by sis ještě přál?" Harry se rozesmál.

„To neříkám kvůli té motorce..."

„Já vím. Ale i tak, potřebuji novou inspiraci na tvé narozeniny."

„Já už si asi nepřeju vůbec nic."

„Každý si něco přeje."

„Já už mám ale všechno, tati."

„Dobře, tak my se nad něčím se Siriusem a Remusem ještě zamyslíme."

„Fajn, tak na to se budu těšit." Po chvilce ticha se Harry musel ještě zeptat na něco, co mu vrtalo hlavou. „Co jsi udělal s tou truhlou?" Naposledy ji Harry viděl, když odsud před pár dny odcházel za Voldemortem.

„Je... velmi dobře schovaná."

„Schovaná? A kde?"

„Někde, kde ji jen tak nikdo nenajde."

„A co když ji bude někdy někdo potřebovat?"

„Tak si ho najde. Tak jako mě."

PA: Na epilog se můžete těšit příště. :)