James stál u okna a pozoroval tiché jezero, z dálky vypadající jako tmavá skvrna. Myslel na svou ženu, na Lily. Tu, kterou nejvíc miloval. Tak moc by si přál, aby tady byla a viděla ho. Jejich syna. Zamiloval si ho okamžitě. I když – on ho miloval vždycky, jen zapomněl, jaké to je, mít ho i u sebe. A teď ho tu měl. Dokonce pár kroků od něj. Odvrátil se od okna a zase popošel k pohovce, kde jeho syn spal. Stál a zíral na něj. Asi podesáté za poslední hodinu. Jak mohl tak rychle vyrůst, aniž by u toho James byl? Nebo Lily? Když se na něj Harry díval, nemohl se od těch jeho očí odtrhnout. Ale teď je měl zavřené a tiše spal. Přemohlo ho to. Samozřejmě to pro něj muselo být psychicky náročné. Mrtvý rodič se vám nezjevuje každý den...

Poté, co se James přeměnil, úplně ho to rozhodilo. James si uvědomil, že jeho přeměna byla pro Harryho potvrzením, že to je skutečně on. Jeho táta. Taky mu tak potom řekl. „Tati." To zase byla poslední kapka pro něj, protože nepočítal s tím, že by mu tak ještě někdy někdo řekl, natož Harry. Nebrečel už roky. Asi ani nic necítil už roky. Něco pozitivního tedy. Až dodnes. Když už stáli v objetí celou věčnost, James Harryho jemně usadil zpět na pohovky, sedl si vedle něj, Harry si položil hlavu na jeho rameno a za chvíli spal. Však bylo už kolem půl čtvrté ráno...

James viděl, že byl celou dobu nervózní, on taky, možná ještě víc. A kdo by nebyl. Nejprve utekl, pak se vrátil – James nemohl uvěřit svým očím, když ho uviděl stát za Brumbálem. A měl strach, že odešel! James se bál, že ho Harry nebude chtít ani vidět, že tu nemá co dělat. Ale evidentně se spletl. Teď, když se na něj tak díval, jak v klidu spí, věděl, že je přesně tam, kde má být.

Harry se zavrtěl a přestal pravidelně oddychovat. James tiše poodstoupil. Nemusel hned po probuzení vidět, jak na něj zírá. Ještě kdyby věděl, že na něj zíral celou dobu... Uviděl, jak se pohnul, ruka mu šmátrala po stole. Hledal brýle. James mu je sundal, když usnul. Když si je nandal, nějak ztuhl, nejspíš zjistil, kde je, a pak se rychle posadil a začal se rozhlížet kolem.

„Dobré ráno," pozdravil ho James. Harry se za ním otočil a chvíli na něj zůstal oněměle zírat. Asi za deset vteřin se ale vzpamatoval.

„Dobré ráno. Ehm – kolik... kolik je hodin?" Jeho oči zalétly k oknu, kde už svítalo.

„Je po sedmé."

„Aha. Asi... mě budou hledat. Usnul jsem-"

„To je dobře – teda ne, že tě budou hledat, ale že jsi spal. Bylo dost pozdě a... byl to náročný den. Večer. A Brumbál říkal, že tě u profesorky McGonagallové omluví, tak si s tím nemusíš dělat starosti," ujišťoval ho James. Harry slabě přikývl. „No, nemáš hlad? Nechceš něco?"

„Ee, ne, určitě na mě čekají Ron s Hermionou – moji přátelé. Tak... budu muset jít na kolej."

„No samozřejmě." James nechtěl, aby už odcházel. „Ale ještě jsem přemýšlel – kdy máte famfrpálové tréninky?"

„Tréninky?" zopakoval po něm nejistě Harry.

„Říkal jsem si, že bych se přišel podívat – jestli ti to tedy nebude vadit," dodal James spěšně, když viděl, jak zaraženě na něj Harry hledí. Vzápětí zjistil proč.

„Chceš se přijít podívat na trénink? Tam – tam ale bývá dost lidí. Tedy – je to... dobrý nápad? Myslel jsem, že se tu schováváte. Všichni. Tři." James se usmál a sedl si konečně vedle Harryho.

„Ale ne, samozřejmě bych tam byl nepozorován. Jsme tu v utajení – zatím. Nevím, co Brumbál zamýšlí, i když předpokládám, že není a dlouho nebude žádoucí, aby o nás někdo věděl. Možná to řekne Řádu, to asi ano, ještě to musíme dořešit," vysvětloval James a Harry přikyvoval. „Moc jsme si toho zatím neřekli. Ale zeptám se ho na to, něco jsem si u něj jednou schoval, u nás, tedy v mém světě mi to vrátil – kdyby mi někdo řekl, že budu cestovat, nechal bych si tašku u sebe a ne u Siriuse na věšáku. Měl jsem v ní dost věcí a hodně z nich by se mi teď-" James utnul svůj monolog, když Harry začal rukou šátrat pod mikinou a vzápětí vytáhl jeho neviditelný plášť.

„Myslíš tohle?" zeptal se ho Harry. Jamesův obličej se rozzářil.

„Brumbál ti ho dal!"

„Hned v prvním ročníku." James se na Harryho potutelně ušklíbl.

„No to musela mít profesorka McGonagallová radost." Konečně i v Harryho tváři se začal rýsovat úsměv.

„Myslím, že nejen ona."

„A to je v pořádku," pronesl spokojeně James.

„Chceš si ho nechat?" podával mu Harry plášť.

„Ale ne, ten je tvůj. Nech si ho. Stejně bych ti ho dal." Harry vypadal rozpačitě.

„Tak... dobře," nechal neviditelný plášť klesnout na klín, načež se zase obrátil k Jamesovi. „Ale na ten trénink-"

„No vidíš, trénink. To bych si ho půjčil. Chtěl jsem se podívat, jak létáš. Určitě musíš být skvělý, když jsi v týmu už od prvního ročníku. Jestli ale nechceš, klidně to řekni-"

„Ne, ne, to nevadí. Klidně se... přijď podívat," řekl Harry, i když moc jistě to neznělo. James na něm ale viděl, že je pořád trochu nervózní.

„Opravdu?"

„Opravdu."

„Dobře tedy. A kdy máte tréninky?" Harry vypadal, že o tom usilovně přemýšlí. Díval se upřeně na neviditelný plášť, který nervózně žmoulal v rukách. Jednu měl trochu červenější, všiml si James, ale pak Harry promluvil a on se mu pozorně zadíval do tváře.

„Vlastně... nevím. Teď je... nějak posouvali. Umbridgeová přidala, myslím, nějaké hodiny Zmijozelu. A Angelina je nemocná – to je naše kapitánka. Ani nevím, jestli teď tréninky jsou. Párkrát jsem... teď chyběl." James zvážněl. Tohle se mu nelíbilo. Předpokládal, že párkrát znamenalo poslední dva týdny. „Ale zjistím to," podíval se Harry náhle na něj a snažil se vypadat odhodlaně. „Zjistím to a dám ti vědět."

„Tak dobře," pousmál se na něj James. Nehodlal to s ním teď řešit. Asi by to ani Harry nechtěl. A co si bude nalhávat, znají se pár hodin. Stačí, že se mu už vetřel na famfrpálový trénink. Nastalo delší ticho, které nakonec prolomil Harry.

„Tak já už musím jít," řekl a zvedl se. James ho hned následoval.

„Doprovodím tě k obrazu," řekl automaticky, Harry přikývl a vydal se ke dveřím. Přemýšlel, jak Harrymu říct, že má zase přijít. Aby to neznělo moc podbízivě. Chtěl to nechat na něm. Až bude chtít přijít, tak přijde...

„Rád tě... tu zase uvidím," řekl nakonec. Harry se po něm ohlédl.

„Určitě přijdu," slíbil mu. Tváře měl lehce růžové.

„Přijď. Budu tady," ukázal někam za sebe, když vycházeli z jeho pokojů. „A když tu náhodou nebudu, tak budu u Remuse a Siriuse, ti mají pokoj tady," ukázal na jedny z dveří. Harry se na ně podíval. „Tak klidně zaklepej, Sirius s Remusem tě taky rádi poznají." Podle toho, jak se začal Harry tvářit, to vypadalo, že on je ne. James si začal v duchu nadávat do blbců. Jeho syn se zastavil u obrazu u stěny.

„Přijdu v pět," oznámil mu nakonec Harry. Jamese to překvapilo.

„V pět - jako dnes?" ujišťoval se raději. Harry vypadal ještě nervózněji.

„Nebo zítra?"

„Ne! Přijď ještě dnes. Budu tě v pět čekat," usmál se na něj James. Byl šťastný jako blecha.

„Tak... dobře. V pět u tebe," ujišťoval se ještě Harry. Vypadalo to, že se chce rozhodně vyhnout tomu, že by měl klepat na dveře jeho dvou přátel. James přikyvoval a chtěl ještě něco říct, když je přerušil znuděný hlas ozývající se z obrazu.

„Tak už jste si to řekli? Nebo tu mám čekat jak dlouho? Cesta je volná, jestli vás to teda vůbec zajímá." James protočil očima a odfrknul si.

„Jistě, jako obraz máš důležitější věci k práci," řekl potichu, aby ho slyšel jen Harry. Ten se k jeho radosti začal znovu zlehka usmívat.

„Říkals něco?" přeměřoval si ho rytíř podezíravě.

„Ale nic, jen že je skvělé, jak důsledně odvádíš svou práci." Harry se začal usmívat ještě víc, natočil se k němu, aby ho rytíř z obrazu neviděl.

„Od toho jsem tady," zabručel rytíř a opřel se o rám. „Tak jde někdo, nebo ne?" zeptal se jich znovu.

„Jdu," odpověděl Harry. James vytáhl hůlku a poklepal jí na čtyři kameny. Když se stěna rozestoupila, podíval se na Harryho.

„Tak zatím ahoj, Harry."

„Ahoj. Tati," dodal spěšně, udělal pár rychlých kroků a najednou zmizel pod pláštěm. Zmizel tak rychle, že si James nebyl jistý, jestli skutečně slyšel říkat mu tati. Ale asi jo, asi to zase řekl. James se usmíval od ucha k uchu jako blázen, když se před jeho očima stěna zase zavírala. Chvíli koukal do kamenů před sebou, když se rychle otočil na patě a v další sekundě bušil na dveře svých přátel.

„To ještě spíte?!" volal přes dveře, když do dvou vteřin nikdo neotevíral. Vzápětí mu otevřel Remus s knihou v ruce. Jak jinak.

„Jak kdo. Dobré ráno."

„No dobré ráno," usmál se na něj James široce a vešel kolem něj k nim do pokojů.

„Zešílel jsi? Spal jsem čtyři hodiny!" uslyšel křičet Siriuse zpoza jedněch dveří. Následně z nich vykoukla jeho rozcuchaná hlava. Při pohledu na usmívajícího se Jamese ale na okamžik oněměl.

„To máš ještě dobrý, já vůbec," mávl rukou ležérně James.

„No, to vypadáš dobře. Ani mi neříkej, že ty máš na pokoji nějakej chlast a my ne," zkřížil si Sirius naštvaně ruce na prsou a opřel se o dveře. James zakroutil hlavou. To zjišťoval hned, co ho tam Brumbál nechal...

„Můj syn – je úžasný," prohlásil James takřka slavnostně.

„To všichni víme, Dvanácteráku. Jistě že bude úžasný," protočil Sirius očima.

„On ale JE," zdůraznil James. „A vím to, protože právě odešel," ukázal někam směrem ke dveřím. „A přijde dneska zase. V pět."

„Viděl jsi se s Harrym?" zeptal se překvapeně Remus. Sirius vypadal zrovna tak.

„Viděl. Brumbál ho v noci přivedl."

„Našel ho?"

„Ale ne, Brumbál ho nehledal," vysvětloval Remusovi James. „Harry hledal mě," ukázal pyšně rukou na sebe. „Myslel si, že jsme se vrátili, tak ho za mnou přivedl, aby ho ujistil, že jsme nikam neodešli."

„A jaké to bylo?" zajímal se dál Remus. James se zase rozzářil.

„Harry je v Nebelvíru a už od prvního ročníku je chytačem ve famfrpálovém mužstvu! Od prvního ročníku! Chápete to?"

„No tak to víme vše, co jsme potřebovali o Harrym vědět," pronesl Sirius. „Už víc říkat nemusíš. Jestliže hraje famfrpál a je Nebelvír, má vše, co potřebuje, aby byl úžasnej. Jako ty," ušklíbnul se Tichošlápek. James popadl jeden polštář z gauče a hodil ho po Siriusovi. „Hej! Tobě a tvýmu egu to taky vždycky stačilo, nic víc jsi nikdy nepotřeboval," dobíral si ho dál Sirius s úsměvem. Remus při pohledu na ně jen kroutil hlavou. „A neházej po mně polštáře, buď tak laskav," pokračoval dál. „Má tady patnáctiletýho kluka a chová se jak děcko." Navzdory Siriusovým řečem James souhlasně přikývl.

„To mám."

„A jak to bere?" zeptal se Remus.

„Já... myslím, že je rád. Teda doufám, je trochu nervózní, takový tichý, moc toho o něm ještě nevím, ale – řekl mi tati." James čekal na jejich reakce, ale žádné nepřišly. „Co?" zeptal se jich James, když pořád mlčeli.

„To je... asi dobře," řekl trochu zdráhavě Remus. Sirius ale zakroutil hlavou.

„Jamesi, jsme tu pár hodin. Nic o tomhle světě nevíme-"

„Co tím myslíš? Víme, co se tu stalo," skočil mu James do řeči.

„Nevíme nic ani o té věci, co nás sem dostala – co když nás to sem přemístilo jen na určitý čas?"

„Cože?!"

 „Možná by ses k němu prostě neměl tak upínat," řekl to Sirius přímo. V místnosti zavládlo ticho.

„To – to jsi teď myslel vážně?" zeptal se ho chvíli na to šokovaně James. Sirius se na něj díval se smutkem v očích.

„Tohle není náš svět, Jamesi. A on-"

„Není můj syn? To mi chceš říct?"

„Ne, nechci! Tohle – tohle je hrozně těžký. Já vlastně nevím, co si o tom myslet. Prostě nechci, abys byl pak zklamaný, kdyby to nevyšlo. Remusi, řekni taky něco," obrátil se Sirius s prosbou o pomoc na mlčky přihlížejícího přítele. James ale nedal Remusovi příležitost se k tomu vyjádřit.

„Zklamaný? Z čeho? Nebo z koho? To jako z Harryho?"

„Ne-"

„A co po mně vlastně chceš? Abych se tu zavřel a dělal, že můj syn zase neexistuje? Asi bych na to měl být zvyklý, že?" James se začínal dostávat do ráže. Jak mu zrovna Sirius mohl vyčítat, že chtěl být se svým synem?

„To nikdo neříká, Jamesi. Takhle to Sirius určitě nemyslí," zapojil se Remus. „Ale tahle debata je stejně bezpředmětná. Nikdo z nás neví, co bude. Soudě podle těch znaků, co si pamatuji, neřekl bych, že je tento stav jen chvilkový. A nad cestou zpět mám jisté pochybnosti – ne," napřímil ruku před Siriusem, který chtěl něco namítat, „teď o tom prostě nevíme nic a dokud se nevrátíme na Grimmauldovo náměstí, tak ani nebudeme."

„Ale-"

„Siriusi, domnívám se, že bude nějaký čas trvat, než nalezneme nějaké řešení. Jestli ho tedy najdeme. A James využívá situace tak, jak je pochopitelné – našel tu Harryho. Nepřemýšlí zrovna teď nad odchodem nebo návratem jako ty." James jim to musel říct. Musel uvést Remusovo tvrzení na správnou míru.

„Nad odchodem neuvažuji a ani nebudu. Nikdy," prohlásil James. Sirius se nadechl k nějaké odpovědi, ale zůstal na něj zírat jen s otevřenou pusou. Došla mu slova.

„To je asi... pochopitelné," přikývl pomalu Remus. Nevypadal tak překvapeně jako Sirius.

„No, nikdo z vás tu není hledanej masovej vrah, co ho tu čeká jen polibek od mozkomorů, že? To tu mám bejt zalezlej do konce života? Už nikdy nevyjít?" ušklíbal se na ně Sirius.

„Předně jsme tu všichni tři mrtví, takže jsme na tom vlastně stejně," namítl Remus poklidně. James si povzdechl a zkřížil ruce na hrudi. Mrzelo ho, jak to viděl Sirius. Musí Harryho taky poznat, pak by to možná pochopil. Ale to asi nebude úplně jednoduché...

„Voldemort chce mého syna pořád zabít. Je s ním spojený. Vkládá mu do hlavy nějaké smyšlené představy - víte, víte jak to pro něj musí být strašné? Dovedete si něco takového představit? Že by se to dělo vám? Je mu - je mu jen patnáct! A před dvěma týdny se už setkal přímo s Voldemortem! Vždyť - vždyť jste ho slyšeli v noci u Brumbála, jak vyděšený byl. A - a on je tu teď úplně sám. Jedinou rodinou, kterou má, je Petúnie. Což znamená, že nemá nikoho – chápete to?" obracel se na ně úpěnlivě. „Co mu asi tak mohla dát? Pamatujete si, co o nás říkala na pohřbu? Co říkal ten idiot o Harrym?"

„Na to se nedá zapomenout, Jamesi-"

„Ale je to pořád ona! A ten chlap, co řekl o Harrym, že je to zrůda, které není škoda! Stejně jako jsme zrůdy já a vy! Chcete mi někdo tvrdit, že - že tam vyrostl Harry v pohodě?" James začínal být trochu hysterický, když na to vzpomínal. Jak mu Petúnie vmetla, že její sestra umřela jen proto, že si ho vzala. A že měl v té rakvi ležet on místo ní. Nezmohl se tenkrát ani na slovo. Vlastně s ní neměl o čem polemizovat. Měla pravdu. Měl to být on...

„Tohle nikdo neříká-"

„Harry ano," přerušil James zase Remuse.

„Ptal ses ho na to?"

„Samozřejmě. Prej to bylo v pohodě! O čemž teda pochybuji. Taky to hned zamluvil..."

„Možná o tom nechtěl mluvit," pronesl Remus zamyšleně.

„Proč asi? I na Brumbálovi bylo vidět, že o tom nechce mluvit. Proč většinou lidé o některých věcech nechtějí mluvit? Musím se na to Brumbála znovu zeptat." Sirius k nim popošel a opřel se naproti Jamesovi o stůl. Vypadal nějak sklesle.

„Nemyslel jsem to zle, to přece víš. Taky jsem rád, že tady Harry žije. Já - i Remus, měli jsme ho přece taky rádi, taky nám chybí. I Lily. Vím, že pro tebe to všechno bylo ještě tisíckrát horší, a vím, jak dlouho trvalo, než jsi se z toho, aspoň v rámci možností, dostal. Jen - už mu není rok. Je mu už patnáct. Nepamatuje si tě. Dobře, možná hned nezmizíme, jak říkal Remus. Ale chci jen vědět, že víš, co děláš," mluvil Sirius s pohledem upřeným na něj.

„Ne, je mu TEPRVE patnáct. Je to pořád dítě. Něco takového by zažívat neměl. A vím, co dělám. Dělám to, co jsem vždycky chtěl." Ale co nikdy nemohl. To už nehlas neřekl. Zničeně dosedl na gauč.

„S tím souhlasím," řekl Remus stojící vedle Siriuse. „Setkání s Voldemortem není snadné pro nikoho, natož pro dítě. A co se Petúnie týče, předpokládám, že není jednoduché pro Harryho o nich s tebou mluvit. Zatím," dodal, když viděl, jak se na něj nechápavě James dívá. „Dej mu čas. O těžkých věcech se mluví hůř než o těch lepších. A kdoví, třeba se mýlíme a Harrymu se u Petúnie dařilo lépe, než si myslíme." Sirius na něj vytřeštil oči a hned vzápětí zasmál se.

„Náměsíčníku, nebuď naivní! Vsadím všechen majetek Blacků, že neexistuje ani žádný jiný svět, kde by se mohlo někomu u Petúnie dařit lépe," šklebil se Sirius, když opakoval jeho slova.

 „Tichošlápku - ty už tady žádný majetek nemáš. Všechno zdědil Harry," odpověděl trefně Remus, na okamžik nastalo ticho, všichni tři se po sobě podívali a pak se začali usmívat. Bylo to tak tragicky neuvěřitelné, že ani jinak zareagovat nemohli. James začal zívat.

„Máte tady kafe?" podíval se na ně prosebně.

„Co se jít trochu vyspat?" navrhl mu Remus, když naléval z konvice černou kávu. „Neříkal jsi, že budeš mít odpoledne zase návštěvu? Abys u toho neusnul." James už vypadal daleko více spokojeněji. Rychle se napil kafe.

„Oh, musím vymyslet, na co se Harryho zeptat. Je takových věcí, co o něm musím vědět!"

„Má holku?" zeptal se Sirius automaticky. Remus zakroutil hlavou. Jamesovo obočí vylétlo vzhůru.

„To zrovna není otázka, kterou bych mu pokládal jako první," poznamenal James a protřepal si u toho rukou vlasy.

„Ty ses ho nezeptal, jestli má holku? Jamesi, no tak!" nevěřil Sirius svým uším.

„Jamesi, neposlouchej ho," zakroutil hlavou Remus. „Určitě bude bezpečnější, když se ho třeba zeptáš, jak se mu daří ve škole." James pomalu přikývl. Sirius si ale hned pohrdavě odfrknul.

„Jestli James chce, aby si o něm Harry myslel, že je nudnej fotr, tak ať se ho zeptá na jeho známky," protočil Sirius očima. „Ještě líp, ať se zeptá, jestli má samý Vynikající."

„Hej, já nejsem nudnej!"

„Vlastně už několik let seš-" začal Sirius, ale James ho jen odmávl.

„A Harry nemá nejspíš samé Vynikající, takže na to se ho ptát nebudu. Zmínil se, že mu moc nejdou lektvary," vysvětloval, když viděl jejich nechápavé výrazy. Sirius si schoval hlavu do dlaní.

„Merline, on už se ho na tu školu ptal!"

„Neptal jsem se ho!"

„Na tom není snad nic špatného," ujišťoval ho Remus.

„Chtěl by být taky bystrozorem," usmál se James pyšně. Sirius protočil očima a něco si pro sebe zamumlal. „Jen ty lektvary mu prý moc nejdou. Myslel jsem – myslel jsem, že bych mu s tím mohl pomoct." Remus souhlasně přikyvoval, ale když se podíval na Siriuse, zdálo se mu, že na něj civí jak na blázna. „Co zase?" Sirius k němu přistoupil, nahnul se k sedícímu Jamesovi a položil mu ruce na ramena. S vážností začal mluvit.

„Tak za prvé – první den, co se znáte, mu nenabízej pomoc se školou – bude si myslet, že si o něm myslíš, že je totální idiot. Za druhé – zeptej se ho, jestli má holku. Případně kolik. Za třetí – jestli žádnou mít nebude, tak ty mu žádné rady prosím tě nedávej-"

„Teď ale děláš totálního idiota ze mě," poznamenal James jen tak mimochodem.

„Snažím se ti pomoct, když poslouchám, jak seš marnej. Co bys mu chtěl asi říct? Jak dvakrát pozvat holku na oběd a zapomenout na ni?"

„Ptal jsem se ho na famfrpál!"

„Aspoň něco," oddechl si Sirius a pustil ho. „Jinak mě napadá, jestli mu nejdou lektvary, což teda nechápu – je ten Žijící chlapec nebo co, Křiklan ho musí mít v klubu na prvním místě, musí mu přece-"

„Pozor, Křiklan už neučí lektvary," skočil mu James do řeči.

„Neučí? A kdo je teď učí?" zajímal se Remus.

„To nevím. K tomu... jsme se nedostali. Harry chtěl vidět mou přeměnu, když jsem se ho na to chtěl zeptat," pokrčil James rameny.

„Tohle mě fakt štve, člověk se o něco roky snaží a sem přijdeš a všichni to věděj," rozčiloval se zase Sirius. James začal zase zívat.

„Já jdu, nebo tady usnu."

„To tě tu tak nudíme?" ptal se Sirius.

„Ne, jen jsem dva dny nespal. To snad mám na spaní nárok."

„Vidíš? Říkal jsem to," podíval se Sirius na Remuse. „Zase trčel v práci. Možná, že je dobře, že jsme tady. Protože jinak by se mohlo stát, že by ses jednoho dne v práci probudil a zjistil, že je ti už sto let." Tohle už James dlouho neslyšel...

„Harry se ptal, jestli mě nebudou v práci postrádat," usmál se při další vzpomínce na svého syna.

„Jamesi, to víš, že budou. Vyhlásej po tobě pátrání v Denním věštci a na ministerstvu vyvěsí černou vlajku," poplácal ho při odchodu Sirius po rameni.

„A po tobě v Týdeníku čarodějek," poznamenal s úsměvem Remus.

„To je taky v pořádku," přikývl Sirius. „Možná se tam dostane v té souvislosti i zmínka o Jamesovi. Čtenářky určitě bude zajímat-"

„Jestli to řekneš Harrymu, tak tě zabiju," řekl vážným tónem James. Sirius se usmíval od ucha k uchu a nic na to neřekl. „Jaké štěstí, že vás nechce ani vidět – teda, ty promiň, Remusi. Ale tebe mi líto není," ukázal na Siriuse prstem. Zatvářil se ukřivděně.

„Nechce nás vidět? Proč."

„Pak kdo je tady idiot. Dobrou," zavřel za sebou James dveře od svého pokoje. I tak k němu ale dolehlo ještě volání z chodby: „Zeptej se ho na tu holku!" 

Takže už věděl, na co se ho ptát určitě nebude...