Ten den odpoledne už ale nešlo vše tak hladce jako při jeho slyšení. Strávili asi dvě hodiny v kanceláři u Arthura, aby se vyhnuli davům, které by jistojistě míjeli, když by z Ministerstva odcházeli a zase se tam zanedlouho vraceli. Tam ještě panovala vcelku dobrá nálada. Z Harryho viditelně opadla nervozita a usmíval se mnohem častěji, než u něj James poslední dobou vídával. Ne že by si byl James stoprocentně jistý, že vše dnes projde tak, jak si naplánovali, ale docela dost tomu věřil, takže až tak překvapený nebyl. Harryho výčitky vůči tomu, jak se kvůli němu pustil do Starostolce, přešel s úsměvem. A pan Weasley s trefným komentářem.

„No, já myslím, že to dokazuje jediné - kdo jiný by se za tebe měl veřejně postavit, když ne tvůj táta, Harry? Určitě to bylo v pořádku a Starostolec si to jistě myslí také," uklidňoval ho Arthur. Harry chvíli rozpačitě koukal, když se nakonec pousmál a přikývl. James věděl, že i přesto, že byl Harry od rána úplně na nervy, ho jeho zastání těšilo. Za poslední roky se mu ho od nikoho moc nedostávalo, tak to konečně mohl napravit...

Už když se ale odpoledne vydali zpět do síně, narazili na první komplikaci. Pro Jamese v tu chvíli velmi nežádoucí komplikaci! Začal mu stoupat tlak, hned jak ho uviděl. Co tam ksakru dělal? To si musela dát madam Pomfreyová hodně práce, že ho stihla dát tak rychle dohromady. Nebo si snad pomohl těmi svými driáky? James netušil, ale ať to bylo jakkoliv, byl Snape tím posledním člověkem, kterého chtěl dnes vidět. Jako by nestačilo, že za chvíli uvidí Červíčka... Ještě tenhle chyběl!

Jakmile si jich Snape všiml, na okamžik zůstal zírat jejich směrem. James se zastavil kus od něj. Harry vedle něj se začal ošívat. Asi na něm ten vztek musel být dost patrný, protože Harry mu položil ruku na paži a tiše mu řekl:

„Tati, klid. Jsme na Ministerstvu," díval se na něj s obavami, jako by to, kde jsou, mělo něco znamenat. Jamesovi ale bylo úplně jedno, kde jsou. I když  na druhou stranu - právě mu byla vrácena všechna jeho práva, což znamenalo, že mohl být i trestně stíhaný... Podíval se na svého syna a tep se mu začal uklidňovat. 

„Jdeme dál," rozhodl a dal se zase do kroku. Na Snapea se už ani nepodíval, dělal, že ho nevidí, když ho míjeli. To ale neplatilo pro Harryho.

„Dobrý den, pane profesore." James zase začínal vidět rudě.

„Pottere," uslyšel ten jeho hlas, který nesnášel. Harry začal zpomalovat, jako by si nebyl něčím jistý. James, který tušil, co by mohlo přijít, ještě přidal do kroku.

„Jdeme," řekl znovu o něco rázněji. Ne, nebudou tam zastavovat.

„Tati, počkej na mě chvíli. Prosím," požádal ho náhle Harry tichým hlasem, když už měli Snapea celkem daleko za sebou.

„Harry, ať tě to ani nenapadne," otočil se na něj James zamračeně.

„Tati, jen mu něco řeknu. Počkej tu, hned budu zpátky."

„Harry, ne!" Jeho autorita byla asi celkem mizerná, protože Harry si stejně udělal, co chtěl, a začal se vracet ke Snapeovi, který je stále pozorně sledoval. James viděl, jak se Harry zastavil u jeho nepřítele a něco si vzájemně řekli. Pak k jeho šoku Snape natáhl k Harrymu ruku a Harry ji trochu nejistě přijal a stiskl. To se mu snad zdálo! Nejdřív ho zradí Sirius, a teď si ještě Harry málem přátelsky potřásá rukou se Srabusem! Neocitl se zase v nějaké další alternativní realitě?

*****

„Pane profesore," oslovil ho Harry, když u něj zastavil. Snape lehce, sotva znatelně přikývl.

„Snad nebudete mít malér," pronesl Snape s pohledem upřeným za něj. Harry věděl, že sleduje jeho tátu, který Snapea pozoroval s vražedným výrazem v očích. Ale Harry mu to musel říct.

„Nebudu," pousmál se Harry. Už tátu znal. „Já... jsem rád, že jste v pořádku. Rád... vás vidím," řekl Harry trochu rozpačitě. Snape se na něj podíval se zvláštním výrazem v očích. Pak jeho obočí trochu poskočilo vzhůru, když řekl:

„Nevěřil bych, že to kdy řeknu, ale já vás také, Pottere. Včera jste to zvládl... velice dobře." Pak k němu Snape k jeho překvapení natáhl ruku, kterou Harry po chvilce nejistě přijal. „Dobrá práce, Pottere." Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale... popravdě vůbec netušil, jak na to zareagovat. Pochvala od Snapea? Opravdu slyšel dobře? „Netvařte se tak překvapeně, Pottere - porazil jste Pána Zla. Dokážu ocenit, když se něco někomu povede."

„I u mě?" zamrkal překvapeně Harry. To Snapea trochu zarazilo, Harrymu se zdálo, že nad něčím uvažuje, když je vyrušil táta. 

„Harry, musíme jít, nebo přijdeme pozdě." Tón, jakým to táta řekl, Harryho donutil zpozornět. Asi se mu opravdu nelíbilo, že se baví se Snapem.

„Proces začíná za dvacet minut," neodpustil si podotknout Snape. Harry tušil, že měl radši mlčet, ale Snape byl... prostě Snape.

„Jak jsi informovaný!" pronesl táta s hraným údivem. „Copak, přišel jsi podpořit svého nového přítele?" Ne, tohle nešlo dobrým směrem...

„Tak... jdeme," snažil se Harry tátu odvést dřív, než se ti dva do sebe pustí. Snape se ale posměšně zasmál.

„Víš, Pottere, mně je upřímně jedno, co se s Blackem stane. I kdyby se mu mozkomorové rozhodli dát polibek, bude mi to úplně fuk."

„Ach, a já si myslel, že jste si padli do noty - ohledně toho, jak mi nejlíp nechat zabít syna," udělal táta krok ke Snapeovi.

„Jsi naštvaný a nejspíš mě teď hodně nenávidíš - popravdě se ti vůbec nedivím. Asi je to pochopitelné a máš na to právo," promlouval naprosto vyrovnaně Snape. „Tak si posluž," rozhodil rukama do stran dávaje tak najevo, že se nehodlá bránit. Harry něco takového od Snapea absolutně nečekal. A jeho táta asi taky ne, protože zůstal Snapea bez hnutí propalovat pohledem. Pak ale sevřel dlaň v pěst a Harry se zatajeným dechem čekal, kdy dá Snapeovi ránu do obličeje. Doufal, že to neudělá. „Ani včera, ani dnes... trochu překvapení," ušklíbl se Snape. Tátova dlaň se zase povolila.

„Ty mi za to nestojíš," odrfkl si nakonec táta k Harryho úlevě, a pohrdavě přejel Snapea pohledem. „Nakonec se ale stejně ukázalo, jakej ubožák ty seš. Snad tě moc nezklamalo, že to Harry přežil."

„Asi se budeš divit, ale právě naopak," zareagoval Snape pohotově. „Zrovna jsem tvému synovi gratuloval k jeho úspěchu. Možná podědil i nějaké lepší geny - ne od tebe pochopitelně." Vypadalo to, že tohle tátu vytočilo ještě víc. Harry mu proto položil ruku na jeho paži a začal ho táhnout pryč.

„Tati, pojď. Nebo to... nestihneme," zkusil Harry jeho vlastní taktiku. 

„My jsme ještě neskončili, dám si na tebe pozor," pohrozil táta Snapeovi ještě se zdviženým prstem, i když Harry nechápal proč, když už bylo po všem, ale nakonec se přece jen otočil a vydali se společně do síně.

*****

V síni bylo o dost víc lidí než dopoledne, ale to bylo pochopitelné - Jamesovo slyšení bylo na rozdíl od tohoto neveřejné. Ne, že by k procesu mohl každý, ale osoby, jichž se tento složitý případ, který neměl v kouzelnické historii obdoby, týkal, mohli být přítomny. A někteří museli - z velké části se jednalo i o svědky. James tušil, proč byl předvolán i Snape. To se Siriusem řekl schválně, protože se prostě neovládl. Ale nakonec se přece jen udržel. To když měl chuť rozbít Snapeovi ten jeho falešný ksicht. Ale kvůli Harrymu to nakonec neudělal. Kdoví ale, jak by se zachoval, kdyby vedle něj Harry nestál.

Trochu se po cestě do síně vydýchal, a když uviděl v jedné z lavic sedět Remuse, nasadil vyrovnaný výraz. To, že se po příchodu stali s Harrym opět středem pozornosti, ho už ani tolik nepřekvapovalo. Byl si vědom toho, že je jejich každý krok pečlivě sledován nejen Starostolcem. Když zamířili za Remusem, pustil Harryho před sebe, aby seděl mezi nimi.

„Trochu jsme se zdrželi," pověděl James výmluvně a pohodil hlavou ke dveřím, ve kterých se právě objevil Snape, jenž zamířil na druhou stranu síně. Remus pomalu přikývl, když sledoval, jak Snape kolem nich prochází a jde se posadit na opačnou stranu síně. Harry sklopil oči dolů a nervózně si začal žmoulat ruce. Každou chvíli se otáčel ke dveřím, asi čekal, kdy se v nich objeví Sirius. James ho pořád uklidňoval, ale jeho syn byl jako na trní. A když najednou úplně ztuhl a vytřeštil oči, James se zvědavě podíval jeho směrem. Tohle ale nebyl ani Sirius, ani Peter.

„Harry, všechno v pořádku?" zašeptal James, čímž svého syna probral. Harry se otočil k němu a trochu váhavě přikývl. Pak zase sklopil hlavu dolů a sledoval tkaničky od bot. James si s Remusem vyměnil všeříkající pohled. Remus je taky poznal. Přítomnost Diggoryových asi nebyla překvapivá - kdo by nechtěl být přítomen u procesu vraha svého syna? Jamese ale překvapilo, jak rozrušený Harry byl, a přitom si uvědomil, že o Cedrikově smrti spolu vůbec nemluvili. Až tedy na jednu chvíli, kdy se Harry zmínil, že to byl on, kdo Cedrikovi navrhl, aby vzali ten pohár společně. To bylo krátce po jeho příchodu sem, kdy byl Harry ještě zničený ze smrti Siriuse a Remuse a vše si vyčítal. Jenže pak už se o tom nikdy nezmínil a Jamese nenapadlo, že si smrt svého spolužáka nese stále v sobě. Na něco takového se ale asi nezapomíná a... nebyl to ještě ani rok, co se to stalo. James se k Harrymu naklonil.

„Neboj, osvobodí ho. A Petera zavřou," musel ho znovu tichým hlasem ujistit. 

„Jsi si jistý?" zeptal se ho Harry úzkostně. James ho jemně poplácal po zádech a pousmál se. Chtěl mu říct, že samozřejmě je, i když věděl, že stát se může úplně cokoliv, ale zrovna v tu chvíli vešli do síně. Dva bystrozoři vedli spoutaného Siriuse a další dva hned za ním Petera. Sirius kráčel hrdě a s hlavou vztyčenou, tak jako se včera díval do tváře Voldemortovi. Petera naproti tomu museli bystrozoři víceméně vláčet, jinak by tam snad sám ani nedošel. James měl možnost si ho prohlédnout trochu lépe a hlavou se mu přitom honilo množství vzpomínek.

Vzpomínek na jejich roky v Bradavicích, na jejich přátelství a také na to, na co myslel už snad tisíckrát. Kde se stala chyba? Tuhle otázku si tenkrát po smrti Lily a Harryho pokládal den co den, hodinu co hodinu, možná každou vteřinu, protože nedokázal myslet na nic jiného. Byla to i jeho vina? Kdyby udělal něco jinak, pomohlo by to Peterovi? Ale co? Peter se zastavil před nimi a vytřeštěně na Jamese zíral. Byla z něj troska a strach měl vepsaný v obličeji. Dobře věděl, že kromě uvěznění v Azkabanu může být potrestán i jinak. Mnohem hůř. James už se svým bývalým přítelem ale žádný soucit neměl - on ho s ním také neměl, když ho zradil a přenechal jeho ženu se synem Voldemortovi, přičemž věděl, že je zabije.

Bystrozoři s Peterem zase škubli, aby se pohnul z místa, a nevybíravě ho zatlačili do jednoho ze dvou připravených křesel s pouty. V tom druhém už seděl Sirius. James si všiml, že Harry hypnotizuje Starostolec. Co se mu asi honilo hlavou? Pak se podíval jeho syn na něj. Jestli se cítil James nesvůj, nedával to na sobě znát. Nechtěl přidělávat Harrymu starosti a znovu se na něj povzbudivě pousmál. Slyšení začalo.

Dlouze se četly roky staré záznamy o tom, co se stalo v noci 31. října 1981. Sirius uvedl na pravou míru své dřívější přiznání, že zavinil smrt svých nejlepších přátel. Brousek zopakoval i Jamesovo tvrzení z rána, totiž že pravým Strážcem byl Peter a ne Siriuse, takže se nemusel opakovat znovu. Když se Ministr nebo někdo ze Starostolce na něco zeptal Petera, roztřeseným hlasem se sotva zmohl na odpověď. I když mu byl hlas kouzlem zesílen, nebylo vždy jednoduché mu rozumět. Také se Ministr na nějakou dobu pozastavil u skutečnosti, že Peter, Sirius a James jsou neregistrovaní zvěromágové, což byla dost podstatná věc v tomto celém procesu - samozřejmě o tom už věděl, byl překvapivě dobře informován o jejich minulosti. Jamesovi přišlo málem vtipné, když ho usmívající se Brousek v polovině procesu žádal, aby tuto skutečnost co nejdřív napravil a nechal svou podobu oficiálně zaregistrovat. James mu přislíbil, že tak učiní co nejdřív.

A pak už se dostávali k událostem nedávným. Síní to zašumělo, když vyšlo najevo, že Peter jako krysa roky pobýval u Harryho nejlepšího přítele. Peter se tak chytil své jediné šance obhájit se před Starostolcem aspoň něčím.

„Ale - ale já... jsem byl hodný mazlíček. Nikomu jsem neublížil! A mohl jsem! Kdybych udělal to, z čeho mě obviňujete, proč bych čekal? Tři roky jsem strávil s Harrym v jedné ložnici a - nezkřivil jsem mu ani vlásek!" otočil Peter hlavu k Jamesovi a Harrymu. James Peterovi věnoval takový pohled, že se jeho bývalý přítel raději rychle otočil zpátky. Ale nepřestával se obhajovat dál. „Vy-víte-kdo mě donutil, nikdy jsem Jamese a Lily zradit nechtěl! Byli to mí nejlepší přátelé! A říkám znovu - nikoho jsem nezabil. Těm mudlům jsem nic neudělal! Nikoho jsem nikdy nezabil!" Pořád se jejich vraždu snažil hodit na Siriuse, tak jako od začátku. Jenže teď už začínala atmosféra opravdu houstnout.

„Lháři! Zavraždil jsi našeho syna!" zakřičel Amos Diggory přes celou síň. James vnímal, jak sebou Harry škubl, ale nepřestával se dívat neurčitě před sebe. Pak byl uslyšet tichý vzlyk paní Diggoryové. James se otočil, aby akorát viděl, jak si utírá uplakaný obličej. Amos Diggory, který vypadal o dost sešleji, než si ho James pamatoval z jejich světa, se už usazoval zpět do lavice, ale nakonec se zmohl ještě na další slova určená Peterovi. „Vzal jsi nám našeho jediného, nevinného syna! Vrahu!" Pak se ztěžka posadil a objal svou ženu kolem ramen. James zažíval silné déja vu, ta slova ho nutila vzpomínat na to, že jemu udělal Peter to samé. Také mu vzal jeho jediného syna, a dokonce i ženu. Ne přímo on, ale... prostě vzal. Pak ucítil, jak mu Harry stiskl jemně ruku. Už se nedíval před sebe, ale přímo na něj. James se zhluboka nadechl a promnul si pod brýlemi oči. Přál si, aby to už bylo za nimi.

„Já... ale... to byla nehoda."

„To nebyla nehoda!" Jamese upřímně zaskočilo, když se Harry vedle něj hlasitě ozval. Vstal a podíval se na Brouska. „Mohu k tomu něco říct?" Brousek neváhal ani vteřinu a rukou mu naznačil, že může předstoupit k řečnickému pultu určenému pro svědky. Vypadal potěšeně. James vstal, aby Harry mohl projít. Pak se posunul k Remusovi, který vypadal stále klidně. Zda se tak i cítil, bylo otázkou. James byl upřímně zvědavý, co má Harry na srdci.

„S Cedrikem jsme k poháru během posledního úkolu došli ve stejnou dobu. Když... jsme oba soutěžili za Bradavice, napadlo nás, že... vezmeme pohár společně. Jenže jak víte, ten pohár byl Přenášedlo a přenesl nás na hřbitov, kde čekal on," ukázal Harry na Petera. „S tím, co z Voldemorta zbylo. Nebyl to člověk, byl... malý jako dítě, ale do živé bytosti měl daleko, byla z něj troska, sám se nedokázal ani pohybovat, on ho musel nést. Ale dokázal mluvit, takže když... jsme se na ten hřbitov přenesli, Voldemort Červíčkovi přikázal, aby Cedrika zabil. Řekl jen "Toho přespočet zabij" a on ani na chvilku nezaváhal a zabil ho smrtící kletbou. Jen... protože byl přespočet," díval se teď Harry na Petera, který úporně vrtěl hlavou. V tichu síně se ozývaly vzlyky paní Diggoryové. „Nebyla to žádná nehoda! Chtěl jsi, aby se Voldemort vrátil! Poslouchal jsi ho, i když jsi nemusel - neměl žádnou sílu ani moc! Sám jsi vykonal celý rituál a pomohl jsi vrátit Voldemortovi jeho tělo! Vždyť," podíval se Harry na Brouska, a mluvil přitom tak odhodlaně a zapáleně, že o jeho slovech nemohl být pochyb, „si i uřízl ruku! Sám sobě jako oběť služebníka! Za to mu pak Voldemort vyčaroval tu stříbrnou, co má teď! Tak kdo ho k tomu nutil? Nikdo ho nenutil, dělal to dobrovolně - kdyby ne, ten rituál by nefungoval! Ta oběť musela být provedena dobrovolně! Zabil Cedrika a zavinil i návrat Voldemorta - je tedy zodpovědný i za všechny další vraždy, které se kvůli tomu staly." Červíček se třásl a tiše mumlal něco o tom, že to není pravda. Nikdo mu to ale nevěřil. A Harry pokračoval dál.

„Není pravda?" podíval se nechápavě na Červíčka. „Vždyť ty jsi měl vždycky všechno dobře naplánované! I můj kmotr byl kvůli tobě dvanáct let zavřený v Azkabanu!" Na slova můj kmotr kladl obzvlášť důraz. Ne Sirius Black, ale můj kmotr - aby to bylo v síni každému jasné, že Sirius Black je kmotrem Harryho Pottera. „Počítá se i tohle do trestu? Protože můj kmotr by třetinu svého života zavřený v Azkabanu za něco, co neudělal!" podíval se Harry zcela vážně na Brouska. Ne že by byl Siriusův případ uzavřený, každopádně se zdálo, že Harry to tak prostě bral.

„Starostolec to... vezme v úvahu... až se bude rozhodovat, pane Pottere."

„Děkuji. To je... asi vše," řekl pak nakonec Harry a čekal, až ho Brousek pošle zpět. James doufal, že už se ho na nic doptávat nebudou a naštěstí to také neudělali. Když si Harry sedal zpátky vedle něj, naklonil se k němu.

„Řekl jsi to skvěle," pošeptal mu do ucha. Byl na svého syna opravdu pyšný. I Remus ho tiše pochválil. Harry, z nějž to největší napětí po jeho výstupu už opadlo, se slabě pousmál. 

„Snad to k něčemu bude," pošeptal mu zpátky. James přikývl a pak znovu začali sledovat dění před nimi.

Vystoupil veřejně i Snape, který jako další potvrdil, že byl Červíček skutečně Smrtijedem, a přidal navrch pár dalších hříchů, které Červíčka potápěly ještě hlouběji, pokud to bylo vůbec možné. Na otázku, zda se ke všemu přiznává dobrovolně, nebo bude zapotřebí použít Veritasérum, které se používalo v krajních případech, odpověděl tak, jak se dalo čekat. Přiznal se, jen s tím dodatkem, že byl ke všemu přinucen a že by ho jinak Pán Zla zabil, pokud by to všechno neudělal. Typické. Když se šel Starostolec radit ohledně rozsudku, byl si James jistý, že ho odsoudí. Bylo to zrychlené řízení, ale ono moc nebylo na co čekat. Co horšího mohl Peter ještě udělat, než už tady všichni slyšeli?

„Petře Pettigrewe, Starostolec se jednomyslně shodnul na vaší vině." Červíček se začal zase třást, když Brousek znovu četl vše, za co byl odpovědný. „Vaše skutky jsou natolik závažné," pronesl pak Ministr zvučným hlasem nakonec, „že vám byl udělen nejvyšší možný trest. Mozkomoří polibek." Síní to zašumělo. Červíček s hrůzou ve tváři vyjekl a začal je zbaběle prosit o svůj život. James do poslední chvíle netušil, zda ho neodsoudí jen na doživotí, ale... možná teď bude žít s ještě větším klidem, když bude vědět, že Peter nežije. Nebyl to ten nejlepší konec života - naopak asi ten nejhorší možný, ale... každému budiž souzeno dle toho, co si zaslouží. 

Harry vypadal trochu šokovaně, zato Remus nehnul ani brvou. Peter byl zrádce. Zradil je všechny, i jeho. Ani on neměl v jejich světě problém s tím, když se rozhodli Červíčkovi pomstít. 

„Rozsudek bude vykonán v co nejkratší době. Termín bude vězni oznámen v předstihu." Pak Brousek kývl na dva bystrozory, kteří se Petera chopili a doslova ho táhli ze síně ven. Červíček se vzpíral, prosil na kolenou, žadonil, ale nikoho tím neobměkčil. 

„Nic jiného si nezasloužíš!" byl ještě slyšet roztřesený hlas paní Diggoriové, když kolem ní Petera vlekli. Pak se za Červíčkem zavřely dveře a síň se na okamžik ponořila do ticha. Chvíli nikdo nic neříkal, Brousek se přehraboval v papírech na stole, když konečně našel, co hledal a podíval se na Siriuse.

„Po důkladném zvážení všech nových skutečností došel Starostolec k tomuto závěru. Sirius Black je zproštěn všech obvinění v plném rozsahu. Za neoprávněné dvanáctileté uvěznění v Azkabanu vám bude vypočítána příslušná peněžitá kompenzace. A... i vás tímto požádám, abyste v co nebližší době svou zvěromágskou podobu oficiálně zaregistroval. Vaše hůlka vám bude vrácena při odchodu. Tímto končím dnešní slyšení. Děkuji."

Pouta kolem Siriusových zápěstí se sama odemkla a Sirius s úsměvem ve tváři vstal. Harryho obličej se opět rozzářil. James byl... s výsledkem spokojený, ale asi by to na něm bylo patrnější nebýt toho, že se stále nesmířil s tím, co Sirius za jeho zády udělal.

„Tak teď mi spadl kámen ze srdce - ale ono to ani jinak dopadnout nemohlo, že?" usmíval se Remus. Lidé začali vycházet ze síně, mnozí se otáčeli za Harrym, který zamířil k Siriusovi a nadšeně ho objal. James viděl, jak mu Harry něco říká, ale neslyšel je. „Jamesi, víš co to všechno znamená? Můžeme už... všichni žít normálně. Ať se stalo cokoliv, je to za námi. Dej mu... dej mu šanci," začal mu Remus domlouvat, když viděl, jak se na jejich přítele dívá. 

„Slyšel jsem tu novinu - takže můžeme dál slavit?" přiběhl k nim Arthur, který právě věšel do síně a zastavil se u nich. James se rozhlédl po síni - Snape už byl pryč, ani si nevšiml, že odešel. A než stihl Arthurovi odpovědět, dorazil k nim i Sirius s Harrym.

„Gratuluji," podal Arthur hned Siriusovi ruku. Stejně se zachoval i Remus, ale James se podíval na Harryho.

„Tak my půjdeme," řekl mu. Harryho úsměv trochu povadl.

„Nechcete zajít k nám? Děti se nemohou Harryho dočkat. Je u nás i Hermiona," navrhl Arthur. Harry se toho hned chytl.

„To by bylo super, taky bych je chtěl vidět," prosebně se na Jamese Harry podíval. Ten mu nechtěl radost kazit, tak pokrčil rameny a řekl:

„Proč ne."

„Skvěle! Můžeme jít všichni! Molly pustí nakonec až zítra, tak to u nás trochu oživíme." James se krátce střetl pohledem se Siriusem, ale rychle se podíval jinam. 

„Já se k vám asi nepřidám-" začal Sirius, ale Harry ho rychle zastavil.

„Proč?!" nechápal Harry. Nebo možná chápal, ale dělal, že ne. „Musíš jít s námi!" trval na tom. „Že ano?" hodil ještě psí oči na Jamese. Proč mu to dělal? Věděl dobře, jaký má na to, co Sirius udělal, názor. „Tati?" Po chvíli napjatého ticha se k tomu ledabyle vyjádřil.

„To je Siriusovo rozhodnutí, mně to je jedno. Můžeme jít nebo tu budeme stát ještě dlouho?" Zeptal se jich a jako první vykročil ke dveřím. Za sebou ještě uslyšel, jak Harry Siriusovi říká, že to bude dobrý, a pak už ho jeho syn dohnal.

„Tati, odpusť mu to. On za to nemohl."

„Harry..."

„Tati, prosím."

„Představuješ si to moc jednoduše."

„Protože to je jednoduché."

„Ne, není."

„Tati... tak o tom aspoň přemýšlej."

„Co asi od včerejška dělám?" podíval se na svého syna James nechápavě.

„Ale pozitivně o tom přemýšlej," poradil mu Harry s úsměvem. „Co všechno dobrého to přineslo! Teď už... bude všechno jak má být!" Co mu na tohle mohl říct? „Až budeme doma, musíme si dát další závod! Dnes se cítím ve formě." James věděl, o co mu jde. 

„Čekáš, že se od Weasleyů vrátíme ještě za světla?"

„Tak zítra," pokrčil Harry rameny. „Mám teď týden prázdniny, času dost..."

„Prázdniny, které sis v podstatě sám zařídil, něco takového se tvému tátovi a Siriusovi nikdy nepovedlo - vyhlásit prázdniny celé škole. Přitom to byl vždycky jejich tajný sen," připojil se k nim Remus, který je poslouchal.

„Aha? O co ještě se snažili a nepovedlo se jim to? Že bych to zkusil," mrkl na Remuse pobaveně Harry. James se na ně s děsem v očích podíval.

„Já myslím, že ty už jsi předčil úplně všechno, co šlo..."

„No já ti nevím, tati..."

„Ale já vím. Asi bych měl začít být trochu přísnější," pronesl James zamyšleně. Co na tom Remuse a Harryho tak pobavilo, že se smáli ještě ve výtahu, opravdu netušil.

PA: Tentokrát to trvalo, já vím. Ale už se blížíme do finále a ráda bych ho uveřejnila ještě do Vánoc, snad se to podaří :) Čeká nás už jen závěr a epilog, ale možná se mi to podaří dát do jedné kapitoly, tak byste mohli příště očekávat už úplně poslední kapitolku. Věřím, že si ji užijete.