Co dorazili domů, příliš toho nenamluvili. James hned Harryho usadil ke krbu na pohovku, sám se posadil vedle něj a začal mu ošetřovat viditelné, někdy dost ošklivé rány, co měl na rukách nebo v obličeji. Skřítky, kteří byli z Harryho rychlého návratu celí nadšení, i když při pohledu na něj zároveň vyděšení, rychle utnul s tím, že na vysvětlování bude času dost, a Koty James jen pověřil, aby mu donesla hojící mast.

Teď James držel Harryho ruku, opatrně mu vyhrnul roztrhnutý rukáv od trička až k loktu a pronesl další hojící formuli. Tahle rána byla z těch hlubších, takže na ni ještě aplikoval hojící mast, která se ale rychle vstřebala, a když byl hotov, shrnul mu rukáv zase dolů a podíval se do Harryho tváře. Byl tak potichu, že měl chvílemi dojem, jestli nespí, a když se teď na něj tak díval, vypadal, že do toho nemá daleko. Musel být opravdu vyčerpaný, a to nejen fyzicky, ale i psychicky, čemuž se James ani trochu nedivil. Stejně pořád nerozuměl tomu, jak mohl Harry něco takového naplánovat. Nechat se zabít! Jamesovi bylo jasné, že to, že jeho syn přežil, byla jen velká náhoda! Tak dobře – možná ne úplně náhoda, každopádně Harry to asi taky nečekal...

„Ještě někde? Bolí tě něco?" zeptal se ho James asi už po sté. Harry jen zavrtěl hlavou. „Opravdu?"

„Opravdu, tati. Cítím se líp, díky." James v jeho tváři pátral po tom, jestli mu říká pravdu, nebo chce mít prostě jen pokoj, ale nepřišel ani na jedno. Když se ale pak Harry opřel a sklopil pohled dolů, Jamesovi přišlo, že ho něco pořád trápí.

„Chceš si odpočinout?" zeptal se ho.

„Asi jo."

„A nemáš ještě hlad? Určitě jsi dnes nic nejedl." Tím si byl James jistý – kdy taky.

„Ani ne." Po dalších Harryho slovech se James odmlčel. Váhal, zda se Harryho zeptat přímo, ale Harry to nakonec udělal sám. „Zlobíš se na mě?" zvedl k němu své zelené oči. James byl chvíli jako v transu, asi věděl, co tím Harry myslí, ale nevěděl, zda byla vhodná doba řešit to právě teď.

„Měl by sis jít asi opravdu odpočinout, trochu se třeba prospat-"

„Já vím, že se zlobíš."

„Harry, teď to řešit nebudeme. A ne nezlobím se, jsem hlavně šťastný, že jsi naživu, což jsem si ještě před nějakou chvíli nemyslel, takže..." James vlastně ani nevěděl, jestli se zlobí, nebo ne. Samozřejmě, že ten nápad považoval za úplně idiotský, ale Harry v tom nebyl sám, že? Navíc jemu bylo patnáct, ale podporovali ho další, a mnohem starší osoby, kteří měli mít víc rozumu, když jeho syn ho neměl. Tohle snad bylo pro Jamese ještě nepochopitelnější... Vůbec netušil, jak se k tomu má postavit. Ale Harry vypadal opravdu nešťastně a James ho nechtěl ještě víc trápit, tak nic dalšího neřekl.

„Já bych ti... to vysvětlil," podíval se na něj Harry zase nešťastně.

„Už jsi mi to přeci vysvětlil - v tom dopise. A já to chápu." Nechápal, ale to asi bylo taky jedno.

„Tati, promiň," omlouval se ale přesto Harry a zase ho objal. James si povzdechl. Chtěl se držet a vypadat silně, ale jeho syn mu to docela znesnadňoval. „Já jsem tak rád, že jsem zase tady. Já... už jsem tomu... vůbec nevěřil. Nechtěl jsem ti včera lhát. Jen jsem... chtěl být tady s tebou."

„Včera jsi mi přece nelhal..."

„Ale ani jsem k tobě nebyl upřímný." Ne, to nebyl. Ale kdyby byl, James by ho tu zamknul a nepustil ani na krok. A Voldemort by byl pořád naživu... Tohle bylo to, co mu bránilo, aby se k tomu celému nějak postavil. Protože pravdou bylo, že... Voldemort byl mrtvý. A jeho syn živý. Stalo se to, v co doufal, ještě než se Harry narodil. A nikdy tomu pořádně nevěřil. Asi tomu ale nevěřil ani teď, nejspíš potřeboval o něco víc času, aby to vstřebal.

„Dopadlo to dobře, to je přece to hlavní," řekl nakonec James diplomaticky.

„Co se... vlastně stalo potom, když mě... no, když se mě Voldemort pokusil zabít?" odvážil se Harry zeptat opatrně. „Myslel jsem, že je Sirius mrtvý – viděl jsem jeho tělo." James v duchu počítal do deseti, než se odhodlal zareagovat. Umírněně zareagovat, ve skutečnosti v něm totiž cloumal vztek.

„Takže oni ti to ani neřekli? Že to celé naplánovali?"

„Naplánovali?" zamrkal Harry užasle. Pak se k Jamesově šoku usmál. „Páni... no hlavně, že je v pořádku. Doufám tedy. A... nevíš, co se stalo se Snapem? Nikde jsem ho neviděl." To už byla pro Jamese poslední kapka. Vyskočil z pohovky a začal přecházet od krbu ke kuchyni a zase zpátky. Postavil se před Harryho s rukama v bok a šokovaně po něm zopakoval:

„Co se stalo se Snapem? Víš, že mě absolutně nezajímá, co se s tím člověkem stalo?! A se Siriusem jakbysmet! Je mi to úplně, ale úplně jedno!"

„Tati, nerozčiluj se," uklidňoval ho jeho syn vyrovnaně. 

„Tak já se nemám rozčilovat. Oni by tě tam nechali klidně umřít, ale já se nemám rozčilovat!" rozčiloval se James dál.

„Udělali to, protože jsem je o to požádal - oba. A Siriuse bylo opravdu těžké přesvědčit, on to nechtěl udělat. Dokonce ani Snape z toho nadšený nebyl, fakt ne. Ale nakonec - udělali to nejlepší, co mohli-"

„To nejlepší?!" zvolal James zase šokovaně.

„Jak jsi sám říkal - dopadlo to dobře, to je přece to hlavní," zopakoval jeho vlastní slova Harry. „Kdyby Sirius Nagini nezabil, nemohl bych pak Voldemorta zabít já. A Snape - pokusil se teda... Voldemorta pak zabít?" James věděl, že tohle nemá smysl. Nemá smysl tohle s Harrym řešit, protože oba si zjevně mysleli něco úplně jiného. A Snape byl poslední osoba, o které se hodlal bavit, takže jen zakroutil nechápavě hlavou a zamířil znovu do kuchyně, odkud na něj nevěřícně zírala Loty. Bylo jasné, že skřítci poslouchají každé jejich slovo. On však potřeboval uklidnit. Z jedné ze spodních skříněk vytáhl placatici, co tu vždy nechával Sirius, a několika loky z ní upil. Byl si však dobře vědom toho, že v této chvíli by potřeboval minimálně celou lahev, aby na tu katastrofu z dnešního rána aspoň na chvíli zapomněl. Protože ať se snažil sebevíc, pořád měl před očima svého mrtvého syna.

„Nedá si pan James kávu?" vyrušila ho z jeho černých myšlenek Loty. James se na ni podíval a zamyslel se. Co to bylo za otázku? Jistěže dá!

„To by bylo báječné - a přidej mi do toho tohle," podal jí Siriusovi placatici. „A vůbec na tom nemusíš šetřit." Skřítka přikývla a dala se do přípravy kávy.

„A pan Harry si nic nepřeje?" podívala se ještě Loty ke krbu. Harry k ní zvedl hlavu, kterou měl dosud opřenou o pohovku, a unaveně přikývl.

„Asi je mi jedno co," řekl utahaně a zase zapřel hlavu zpátky. James se vrátil k němu a nešťastně se na něj podíval. 

„Já se s tebou teď nechci hádat-"

„Já s tebou taky ne, tati."

„To, co jsi dokázal, je... naprosto úžasné, Harry." Zadíval se na fotografie nad krbem a pokračoval. „Opravdu ano. A já jsem na tebe strašně pyšný, to chci, abys věděl. Tys... porazil Voldemorta - já tomu asi pořád nemůžu uvěřit! Ale... stejně nemůžu uvěřit tomu, co udělal Sirius. Já vím, že jsi ho o to požádal, chápu to, ale... je to můj nejlepší přítel. Nebo byl? Já nevím... Ale... učinil jsem ho tvým kmotrem, aby se o tebe postaral, kdybych já nemohl - a on by tě tam nechal umřít. Byl tam, když tě Voldemort mučil a nic neudělal. A kvůli čemu? Tvůj život... má přece větší váhu než kohokoliv jiného! Ano, teď vím, že se mnou asi nesouhlasíš, ale až budeš mít jednou svoje děti, pochopíš, jak to myslím. Taky pro tebe budou nejdůležitější ze všech." James čekal, že na to Harry nějak zareaguje, ale když pořád mlčel, James odtrhl oči od fotografií a podíval se na něj. Nemohl zareagovat protože ho... vůbec nevnímal. Harryho oči byly zavřené a on spal. Ani Jamesovo vylévání srdce už dál nedokázalo zadržovat jeho únavu a v sedě tam vedle něj usnul.

James si povzdechl a přejel mu rukou po černých, rozčepýřených vlasech. Dlouhou chvíli se na něj jen díval a přitom si stále opakoval to, co bylo nejdůležitější. Že jeho syn žije. A má ho u sebe doma. A že už vždycky bude v bezpečí, protože Voldemort je mrtvý.

„Pane Jamesi?" přicupitala k němu Loty s kávou na podnose. James se probral a vstal. 

„Nech mi to tady a přines nějakou deku," snažil se James mluvit potichu, aby Harryho nevzbudili, i když toho by teď asi nevzbudilo vůbec nic. Opatrně Harryho položil a nohy mu dal nahoru. Natáhl se pro deku, kterou mu už za chviličku podávala Loty, a pečlivě ho s ní přikryl.

„Je... je to pravda?" zašeptala Loty, nespouštějíc oči z Harryho. „Že... pan Harry... porazil..." James ji gestem zarazil a rozhlédl se po zbylých skřítcích. Muf i Koty ho pozorovali stejně dychtivě jako teď Loty. Udělal několik kroků ke kuchyni, aby Harryho nerušili, a zavolal je k sobě.

„Ano, měli byste vědět, co se dnes událo," promlouval James ke skřítkům seřazeným před ním. „Voldemort je mrtvý. Navždy. Harry ho zabil." Skřítci vypadali rozrušeně, když začali zamrkávat slzy, ale nakonec se neudrželi a začali dojetím všichni tři plakat. 

„Pan Harry..." plakala Koty a nevěřícně vrtěla hlavou.

„Dnešní den vstoupí do historie, měli byste si ho pamatovat," pokračoval James a konečně se po dlouhé době pousmál, když si uvědomil, že je to vlastně pravda. Jeho patnáctiletý syn porazil Voldemorta! Pořád to znělo tak neuvěřitelně...

„To bude pán chtít určitě oslavit," zamrkala natěšeně Loty. James se na ni podíval. Vždycky věděla, co říct - nebo udělat.

„Ano, to bychom asi měli, že?" pronesl James zamyšleně. Pak se podíval na spícího Harryho. „Ale nevím, jestli bude mít Harry sílu ještě dnes něco slavit." A on popravdě asi taky ne.

„To-to nevadí," zakoktala se Loty. „Loty všechno připraví! A upeče slavnostní dort! Dvoupatrový - ne tří- nebo čtyř? Kolik pater, pane?" mrkala na něj skřítka dychtivě. Koty ho ale předběhla.

„Pan Harry porazil Ty-víš-koho! Neslaví narozeniny! Ten musí mít aspoň pět pater!"

„Muf připraví ohňostroj," navázal na Koty poslední skřítek. „Ano, pane Jamesi? Na půdě je spousta rachejtlí." 

„Ohňostroj?" podíval se na něj James zaraženě.

„Ano, ohňostroj, pane. To se tak dělalo, když pan Harry porazil Vy-víte-koho poprvé. To bylo všude spoustu rachejtlí," vysvětloval mu Muf.

„Ano, ano, to je pravda. To se slavilo několik dní," přitakávala Loty.

„Vidíte, to ani nevím... Vlastně vůbec nevím, jak se něco takového slaví. Kdyby žili ještě moji rodiče, aspoň by mi mohli říct, jak se slavilo třeba vítězství Brumbála nad Grindelwaldem," zamyslel se James.

„To si Loty pamatuje."

„Muf taky, pane. Ale tolik ohňostroje tenkrát nebylo."

„Nebylo," potvrdila Loty. „Bylo to velké vítězství, ale vítězství našeho pana Harryho je větší! Grindelwaldovo jméno se kouzelníci nebáli vyslovit. A pan Harry porazil Vy-víte-koho tak... mladý," začala skřítka zase dojatě popotahovat. „Pan Harry je velký kouzelník," rozbrečela se a začala utírat slzy do utěrky, velké skoro jako ona.

„Musíme udělat ten ohňostroj," rozhodl Muf.

„Zateplíme pergolu a připravíme vše venku, i hostinu!" rozhodla Koty. „Dorazí nějací hosté? Kolik?" James přeskakoval z jednoho na druhého, ale nakonec jen zatřepal hlavou.

„Asi... to nechám na vás. Ale... je možné, že dnes ještě ta... pořádná oslava nebude. Musíme... dořešit spoustu věcí," začal James mírnit jejich nadšení. „Také by měl ještě dorazit Remus-"

„Má dát Loty chladit šampaňské? Jistě si budete chtít s panem Remusem na úspěch pana Harryho připít." James se pousmál.

„No... to asi můžeš. A klidně i něco ostřejšího, jestli tu ještě něco po Siriusovi zbylo."

„A pan Sirius nedorazí?" zeptala se ho Koty se zájem.

„Ehm...asi ne. Nevím. Teď ale musím jít něco zkontrolovat, tak tu budu běhat kolem, kdyby se náhodou Harry probudil nebo přišel Remus, ano?"

Měl toho spoustu na práci. Fideliovo zaklínadlo s Brumbálovou smrtí padlo, což už teď ale takový problém nebyl. Další ochranná zaklínadla kolem domu by měla fungovat, ale musel je ještě všechny zkontrolovat. Nejspíš se ve vesnici brzy roznese, že je jejich dům zase obydlený, a asi bude všem jasné, kdo tu teď žije, to ale Jamesovi nevadilo. Teď už se skrývat nemuseli. Spíš musel ještě domyslet, jak obhájí svou existenci. Na to zatím moc nepomýšlel, protože to nepovažoval vzhledem k jejich vyhlídkám, které měli, za důležité. Teď ale bylo vše jinak. Jaké štěstí, že na to už někdo dávno myslel za něj...  

*****

„Pane Jamesi, přišel pan Remus," přišla mu oznámit Koty do knihovny, kde byl poslední hodinu zavřený. Vzhlédl k ní od knihy, do které byl začtený, a pak zatřepal hlavou. To když mu došlo, co mu řekla. Byl myšlenkami úplně jinde.

„Remus. Už jdu." Odložil knihu na stůl a odešel do obývacího pokoje. Harry už tam neležel, odlevitoval ho nahoru do pokoje, aby ho tu nikdo nerušil, protože to vypadalo, že bude spát ještě hodně dlouho. Teď už to bylo víc jak pět hodin... Remus stál u jídelního stolu a díval se s hlavou nakloněnou ke straně na Loty, jak právě levituje páté patro na vrchol dortu. James se pousmál.

„Co myslíš, je pět pater dost?" zeptal se Remuse pobaveně James. Remus se k němu otočil a usmál se.

„Jestli je to na počest Harryho, tak ani deset by asi nestačilo." Jen co to dořekl, Loty se zarazila a vykulila na ně své obrovské oči.

„On... si dělá legraci, Loty. Pět pater je postačujících," uklidňoval ji hned James. Ještě by se toho mohla chytnout. 

„Kde vůbec je? Harry?" začal se Remus rozhlížet kolem.

„Spí. Skoro od té doby, co jsme dorazili domů."

„Ach - to je pochopitelné. Musí být po tom všem vyčerpaný..."

„Ani mi nemluv," vydechl James, který už si naléval čtvrtý šálek černé kávy. „Chceš taky?" nabídl Remusovi, který souhlasně přikývl. 

„Něco jsem ti donesl - mimořádné vydání," podával mu speciální vydání Denního věštce s Harryho fotografií přes půlku strany. Druhou půlku zabírala mrtvola Voldemorta s pózujícím Brouskem. Nadpis o chlapci, který přežil podruhé a nadobro porazil Pána Zla, byl tak velký, že se dal přečíst z druhé strany místnosti. „Píšou i o tobě - hned na další straně. Denní věštec má k tvému přežití asi milion konspirací - asi se budeš divit, ale je mezi nimi i ta skutečná," informoval ho dál Remus.

„Neříkej. Bohužel pro ně - tu, kterou jim předložíme, ve svém repertoáru asi nemají," posteskl si James hraně. 

„Ne, to nemají," potvrdil mu Remus a tajemně se pousmál. James přemýšlel nad tím, odkud ví, co zamýšlí. „I já jsem obdržel dopis od Brumbála. Spolu se všemi členy Řádu a pravděpodobně i Ministrem kouzel. Před chvílí se na Ústředí mihnul Kingsley, celé Ministerstvo je v pohotovosti. Kingsley by byl rád, kdybyste se ještě viděli předtím, než se na Ministerstvo vypravíš. Prý tě hodlá Ministr kontaktovat co nejdřív, nedivil bych se, kdyby s tebou chtěl mluvit hned zítra."

 „Brumbál myslel na všechno," povzdechl si James. I jemu zanechal vševysvětlující dopis obsahující to, co se stalo, proč se to stalo, a co by se mělo ještě stát, aby v jejich světě mohli dál žít normálně... Od té chvíle trávil James čas jen v knihovně, i když v té jejich toho k onomu tématu příliš nenašel. „Přijde ještě dnes Kingsley na Ústředí?"

„Asi pozdě večer, ale ano." James se zamyšleně podíval ke schodišti, které vedlo k horním pokojům.

„Přiveď Kingsleyho sem. Fideliovo zaklínadlo už nefunguje, tak to nebude problém. A nechci tu Harryho nechávat, kdyby ještě nebyl vzhůru."

„Mohu vám nabídnout?" vyrušila je Koty důležitě, když jim na stříbrném tácu donesla dvě skleničky šampaňského. „Na počest pana Harryho," oznámila Remusovi slavnostním tónem.

„Tak to v žádném případě nemohu odmítnout," vzal do ruky jednu skleničku.

„Děkujeme, Koty," poděkoval jí James, když si vzal tu druhou. „Jsou strašně nadšení - Muf chce odpálit i ohňostroj," zašeptal James Remusovi.

„A kdo není - asi jsi ještě neviděl, co se děje venku. Všichni jsou nadšení. Když řeknu, že slaví snad všichni kouzelníci v Anglii, nebudu přehánět, Jamesi. Harry... zabil Voldeomrta. To je neuvěřitelné," usmíval se Remus.

„Řekl jsi to přesně - neuvěřitelné. Asi tomu ještě pořád nevěřím," podíval se na něj James odevzdaně, následně si s Remusem přiťukl a oba šampaňské do dna vypili. 

„Pro tebe to taky bylo mnohem těžší, Jamesi. Kdo byl od začátku u toho, ten tomu asi pořád nemůže uvěřit. Všichni jsme viděli Harryho umřít," řekl mu tiše Remus.

„Mám to pořád před očima - každou hodinu ho chodím kontrolovat, jestli opravdu žije," přiznal James svému příteli. „Ale chtěl jsem ti ještě poděkovat, Remusi."

„Mně? Za co."

„Ty víš - přišel jsi za mnou, šel jsi bez hůlky proti Voldemortovi, abys mě podpořil. A já si toho moc vážím."

„To bylo samozřejmé, Jamesi. Taky jste mě ty i Sirius nikdy nenechali na holičkách. Vždycky jste v nejhorších chvílích stáli při mně, takže... jsem udělal jen to nejmenší, co jsem mohl. A... když jsme u Siriuse..."

„Na rovinu říkám, že nevím, jestli ho chci někdy v životě ještě vidět," zareagoval James okamžitě při zmínce o svém nejlepším příteli. Bývalém...

„Měl bys vědět, co se stalo," řekl Remus vážným hlasem, až se James zarazil. 

„Co se stalo?" I když tvrdil, že mu je to jedno, nebylo.

„Bystrozorové ho zatkli."

„Cože?" zarazil se James.

„Je v cele předběžného zadržení. Bystrozorové nemohli jednat jinak - pořád je tu hledaný jako vrah na útěku, Jamesi."

„Ale Petra přece všichni viděli!"

„Jenže ať se dnes stalo cokoliv, je pořád odsouzený za vraždu těch třinácti mudlů," vysvětloval Remus trpělivě. „Naštěstí - ještě předtím Sirius Petra chytil. Je taky mezi zadrženými Smrtijedy, což... by mohlo hrát v Siriusův prospěch." James si zamyšleně projel rukou vlasy. Tohle všechno by mohla být ještě velká komplikace. Kdyby Petr začal tvrdit, co ví, tedy že jsme všichni vstali z mrtvých a vrátili se přes Oblouk zpět, byla by to katastrofa. 

„Co když bude Petr mluvit? Co když dají Siriusovi Veritasérum?" zeptal se James vážně Remuse.

„To by měl mít pod dozorem Kingsley. A když bude Petr mluvit - no, to už nás taky napadlo. Musíme si uvědomit, že je to slovo Smrtijeda proti... Harrymu. A Harry je teď zachráncem kouzelnického světa - všichni mají v živé paměti, jak ho Ministerstvo ještě nedávno osočovalo z toho, že lže. Netroufnou si něco takového tvrdit znovu. Lidé už volají po tom, že by měl dostat Merlinův řád první třídy. Ještě si to možná neuvědomuješ, Harry asi vůbec, ale... bude mít teď obrovský vliv. A to bude hovořit v náš prospěch. Komu bude co záležet na nějakém bláznivém Smrtijedovi, když máme v ruce tohle a Harryho slovo?" zamával Remus nějakým dopisem, co vytáhl ze své kapsy - pravděpodobně dopisem od Brumbála. 

James chvíli uvažoval nad tím, co Remus řekl, načež se pousmál a mávl na Koty. Ta jim oběma dolila šampaňské.

„To zní dobře. Takže... bychom to slyšení měli podniknout co nejdřív. A budeme požadovat i propuštění Siriuse - asi by to s Petrem za mřížemi nemusel být takový problém." 

„Kingsley má plán," přikývl Remus a taky se napil. „Už i se Siriusem mluvil. Věří, že to vyjde."

„Snad jo. Ale - to nic nemění na tom, že já jsem s ním skončil," připomněl mu James odměřeně. Remus si oddechl.

„Já vím, že to co udělal, tě... asi dost zasáhlo-"

„Remusi, on se za našimi zády spojil se Snapem-"

„Spojil se především s Harrym," opravil ho Remus.

„Spojil se se SNAPEM! Nechali Voldemorta, aby Harryho mučil a pak zabil! Dívali se na to a nic neudělali! SIRIUS! Chápeš to? Poslední věc, co jsem pro něj ochotný udělat, je ho vytáhnout z vězení, ale tím to končí!"

„Je to moc čerstvé, Jamesi. Možná na to budeš brzy pohlížet i jinak-"

„Ne, to nebudu!" zamítl to James rázně.

„Dobře... Stejně si myslím, že to chce čas. Ale - to šampaňské je moc dobré," zamluvil to raději Remus.

„Že? Profesorka McGonagallová si myslí to samé - bylo pro ni, ale... asi se k ní už nedostane."

*****

  Probudilo ho tiché klapnutí dveří. Otevřel oči, aby zjistil, že kolem už panuje černá tma. Když se ale zadíval lépe, všiml si zlatých zlatonek na lustru. Byl doma. Velmi rychle si Harry uvědomil, že je u sebe v pokoji a že odsud před chvilkou někdo odešel. Posadil se a začal vzpomínat, co se stalo. Úplně nejdřív ho napadlo, že určitě zaspal a že už měl být dávno v Zapovězeném lese! Ale… pak mu došlo, že to bylo přece včera. A že dnes… už odsud nikam nemusí! Voldemort… byl mrtvý!

Venku se něco zablesklo. Vstal, aby se zašel podívat k oknu, když zakopl o kufr. Co tu dělal jeho kufr? Jak se sem z Bradavic dostal? To přestal řešit ve chvíli, kdy uviděl venku další světlo. Obešel kufr a zastavil se u okna. Černou oblohu právě rozčísl zlatý ohňostroj. A pak hned další a další… Harryho napadlo, že někde někdo asi něco slaví. Kolik vůbec bylo hodin? Jak dlouho spal? Otočil se ke dveřím, aby zjistil, že je už po jedenácté v noci. Byl tu teď táta? Možná ještě nespí.

Rychle si převlékl špinavé a potrhané oblečení, které měl stále na sobě, a vydal se z pokoje ven. Nakoukl do pootevřených dveří naproti, ale táta tam nebyl. Pak ale uslyšel hlasy ozývající se zdola, vypadalo to, že tu ještě někdo je… Harry sešel potichu dolů a pod schody se zastavil. Jejich jídelní stůl byl z poloviny plný.

„Harry!“ všiml si ho jako první pan Weasley a zářivě se na něj usmál. Postupně se k němu otočil i Remus, Kingsley a táta. Všichni měli očividně dobrou náladu, těžko říct, zda to bylo způsobeno těmi třemi lahvemi čehosi na stole, z nichž jedna byla už prázdná a druhá z půlky taky. „Tak jsme se tě přece jen dočkali!“ řekl ještě pan Weasley a odsunul se kousek stranou. Táta už mezi ně přisouval další prázdnou židli, evidentně pro něj.

„Já tvrdil, že budeš spát až do rána,“ usmál se na něj táta, když se Harry sedal mezi ně. „Dobrý?“ zeptal se ho pak táta. Harry jen přikývl. Pan Weasley ho poplácal po zádech a nakonec si ho k sobě nečekaně přitáhl a krátce ho objal.

„Harry,“ spustil slavnostně, když ho zase pustil, „dnešní den se tvým činem zapsal do historie! Je to ještě dneska nebo už včera?“ podíval se pak zmateně na ostatní. Až na Harryho, který byl ještě trochu v šoku, se všichni rozesmáli.

„Ještě dneska, první květen bude trvat ještě asi tak… čtyřicet minut,“ ujistil ho Remus.

„První květen!“ zvedl pan Weasley důležitě prst. „Den, kdy Harry Potter nadobro porazil Voldemorta!“

„A na to si připijeme,“ pozvedl Kingsley skleničku a zbytek stolu se k němu připojil. „Na Harryho!“ všichni se na něj podívali, ale zarazili se, když si uvědomili, že Harry žádnou skleničku nemá.

„Loty!“ zavolal táta na jejich skřítku. „Harry si s námi nemá čím připít.“

„Loty hned donese panu Harrymu máslový ležák,“ spěchala skřítka rychle k nim. Zastavila se u Harryho. „Tady,“ podávala mu otevřenou láhev a přitom na něj nepřestávala zírat. „Loty je tak šťastná! Pořád se z toho nemůže vzpamatovat.“ Harry se už začínal cítit trochu divně, ale nakonec se na ni nesměle usmál.

„Děkuji, Loty.“ Když už se všichni chystali znovu si přiťuknout, tentokrát i s Harrym, vyrušil je Muf, který zrovna přiběhl zvenku. Široce se usmál, když si všiml Harryho, a pak se podíval na tátu.

„Může to už Muf tedy odpálit, pane Jamesi?“ zeptal se ho a zase se pak podíval na Harryho. Táta mávl ležérně rukou a odpověděl:

„Odpal si, co chceš. Hlavně když to nebude náš dům.“ Kingsley se potichu zasmál.

„To by Muf nikdy neudělal, pane,“ zhrozil se skřítek jen při té představě.

„To byl vtip,“ protočil táta očima a poslal Mufa ven. Pak chytil Harryho kolem ramen a naklonil se k němu. „Ještěže jsi přišel, jinak by se Muf už asi zbláznil.“

„A… co chce Muf odpálit?“ podíval se na něj Harry nechápavě.

„No ohňostroj,“ odpověděl mu táta, jako by to byla naprosto běžná věc.

„Ohňostroj? Viděl jsem už nějaké venku,“ řekl Harry zamyšleně.

„Aby ne, všichni kouzelníci slaví,“ pověděl mu Remus. Harrymu to konečně došlo.

„Aha...“ A pak si všiml Denního věštce na stole, na jehož titulní straně byla jeho fotografie. A taky mrtvola Voldemorta s usmívajícím se Rufusem Brouskem.

„Tak na tebe,“ pozvedl Remus zase skleničku a konečně si všichni, i včetně Harryho, připili. Jen co Harry položil lahev na stůl, ozval se ze zahrady obrovský hluk rachejtlí a celá zahrada se několikrát rozsvítila. Harry se díval z okna a přitom mu došlo, že tu někdo chybí…

„Kde je Sirius? On nepřišel?“ podíval se Harry na tátu. Pamatoval si dobře, že táta nechtěl o Siriusovi ani slyšet, ale přece by na něj doopravdy nezanevřel… Napjaté tváře přísedících mu ale dávali tušit, že to nebude jen o tátových současných nesympatiích vůči jeho kmotrovi.

„Víš, Harry...“ začal místo táty Remus.

„Je v pořádku? Něco se mu stalo?“ zeptal se hned Harry ostražitě.

„Je v pořádku,“ odpověděl mu místo Remuse Kingsley. „Museli jsme ho ale… zatknout.“

„Cože?“ vydechl Harry šokovaně.

„Je to stále hledaná osoba. Odsouzená za několikanásobnou vraždu. Na útěku. Jestli chceme očistit jeho jméno, musíme postupovat dle legislativy.“ Harry stále šokovaně zíral na Kingsleyho.

„Ale… Sirius zabil Nagini. Pomohl porazit Voldemorta! Bojoval proti Smrtijedům!“

„Což nevylučuje to, za co byl odsouzený, Harry,“ uklidňoval ho Remus. „Ale nemusíš mít strach, Petr Pettigrew je za mřížemi také, takže nebude těžké Siriusovu nevinu dokázat.“

„Chytili ho?“ uvolnil se trochu Harry.

„Sirius ho chytil,“ dodal pan Weasley.

„A… kdy bude mít proces?“

„Zítra,“ odpověděl mu zase Kingsley. Harry vykulil oči.

„Už zítra? A vyjde to? Musí to vyjít. Já klidně před celým Starostolcem řeknu, jak to bylo!“

„Tuto variantu máme až v záloze,“ pověděl mu Remus pomalu. „Před Starostolec zítra předstoupí taky tvůj táta, takže… toho využijeme.“ Harry se překvapeně podíval na tátu.

„Půjdeš před Starostolec?“

„Brousek chce tu záležitost se mnou vyjasnit co nejdřív a my vlastně nejsme proti, obzvlášť poté, co Věštec vymýšlí za konspirace. A taky je tu ta záležitost se Siriusem a my potřebujeme, abych mohl… svědčit, takže...“

„Budeš pro Siriuse svědčit, že ano,“ ujišťoval se raději ještě Harry. Táta se na okamžik zarazil, než dodal:

„No jistě.“ Řekl to ale tak zvláštním tónem, díky němuž Harry nepochyboval, že táta se s tím, co Sirius udělal, ještě nesmířil.

„To je… dobře,“ přikývl Harry nejistě a raději se zase podíval na láhev máslového ležáku.

„Asi bychom měli Harryho seznámit s naším plánem,“ navrhl zničehonic Kingsley a přerušil tak tu napjatou chvíli u stolu. Všichni jako by hned ožili.

„Zrovna jsem to chtěl navrhnout,“ pousmál se Remus.

„Žádný strach, Harry, všechno půjde zítra jako po másle,“ připojil se k nim i pan Weasley.

„Dobře, celé si to zopakujeme,“ sjednal si táta ticho, když zacinkal o skleničku.

„James po jedenadvacáté,“ zahájil tátův proslov důležitě Remus, načež se všichni rozesmáli.

„Klid,“ řekl s úsměvem táta. „Takže, Harry, zítra se vydáme na Ministerstvo...“