Tma. Bolest. Obrovský hluk. Třeštění hlavy. Zmatek a chaos. Hlavou se mu honilo neskutečné množství pocitů, ani u jednoho se ale nebyl schopný zastavit. Pak přišla další rána. Vůbec nevěděl, co se děje. Něco... se mu možná zdá? Proč ho ale všechno bolí? Usnul a měl další sen? Ale to ho po probuzení bolela vždy jen jizva. Tu teď ale necítil. Tělo měl však jako z kamene. Chtěl pohnout rukou, ale nemohl. Otevřít oči? Vlastně ani nechtěl. Třeba se to zlepší, když se ještě prospí...

Uslyšel ale další ránu, po níž se postel pod ním začala slabě třást. Možná tu nebyla taková tma. Za víčky mu probleskovalo světlo. Zlehka se tedy pokusil otevřít víčka, ale světlo mu přišlo tak oslnivé, že je zase rychle zavřel. Nezaspal? Neměl už být na vyučování? Vedle něj se něco pohnulo. Že by Ron? A cítil, že se nad ním teď někdo sklání.

„Kolik... je hodin?" dokázal ze sebe dostat krátkou otázku. Osoba nad ním začala popotahovat a pak ucítil na tváři něco mokrého. Zašklebil se. „Rone?" Teď už ty oči musel otevřít. Tohle bylo divné. A když se mu to podařilo, zjistil, že se dívá do dalších, ale strašně obrovských. A že z nich na něj kapají slzy. Rukou už taky pohnul, to zjistil, když si ty slzy z obličeje setřel. „Dobby?" pronesl udiveně. Jen co to dořekl, rozplakal se skřítek naplno. A pak se ozvala další obrovská rána. Co to pořád bylo? 

Harry se pokusil posadit, nakonec se mu to povedlo, ale pořád se cítil úplně rozlámaný a každý pohyb ho bolel. Skřítek nepřestával hlasitě brečet. „Dobby, co se stalo? A co jsou zač ty rány? A - co dělám tady?" Harry si uvědomil, že není na koleji v ložnici, ale v tátově starém pokoji. Ležel, teď už tedy seděl na pohovce. Za okny bylo světlo. A nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal...

„Harry Potter..." vydechl skřítek jen jeho jméno, ale pak už dál pokračoval v nářku. 

„Dobby, prosím, přestaň brečet a řekni mi, co se stalo, ano? Co tady dělám?" začínal být už Harry netrpělivý.

„Harry Potter... si nic nepamatuje?" vysoukal ze sebe Doby překvapeně. Harry se už chtěl zeptat, co by si měl pamatovat, když uslyšel, jak se někde tříští hromada skla. To bylo venku? Nebo na hradě? Pohlédl k oknu. S vynaložením značného úsilí se mu podařilo vstát, aby se šel podívat z okna. Opíral se o opěrku, když se k oknu snažil dojít.

„Co se to děje?" 

„Harry Potter... žije!" vykřikl skřítek poslední slovo hlasitě a pak se vrhnul k Harrymu, aby ho objal. Harry se překvapeně zakymácel. 

„No... připadám si tak," řekl nejistě, když se od něj Dobby odtáhl. A pak mu najednou v hlavě něco sepnulo. Připadá si živě, i když... by neměl. Plánovali... jeho smrt... A on... to přece udělal... Chvíli zůstal stát na místě a ani se nepohnul. Díval se tupě do zdi a snažil se vzpomenout, co se stalo. A vzpomínal si již velmi jasně! Slyšel to. Slyšel, že Voldemort pronesl smrtící kletbu a jeho poslední vzpomínka byla, že se díval tátovi do očí, když do něj něco narazilo. Pak měl v hlavě totální prázdno. Až doteď.

Cítil, že se chvěje. Dostal najednou strašný strach. Strach, že se něco pokazilo. Natáhl před sebe třesoucí se ruce a opatrně se na ně podíval. Vypadaly... normálně. Úlevně si oddechl. Byly sice od hlíny, ale nebyly průhledné. Duchem tedy není. Snad. Musel... musel se ještě přesvědčit. Otočil se a vyhledal zrcadlo. Támhle. Rychle k němu popoběhl. Tu bolest rozlévající se celým tělem by asi jako duch taky necítil, protože ti necítili přeci nic, ale raději se chtěl ještě ujistit... Pohlédl na svou tvář do zrcadla a ulevilo se mu podruhé. Vypadal živě, ale... jak to? Nechápal to! Otočil se na Dobbyho.

„Dobby - vidíš mě? Vidíš mě... normálně?" Dobby se málem zase rozbrečel, ale přikyvoval a dal mu velice uspokojivou odpověď.

„Dobby Harryho Pottera vidí! Dobby viděl, jak ho Ten, který se nesmí jmenovat zabil. Ale... Harry Potter žije!" Takže to nebyl jen jeho pocit. Ale... jak je to možné?

„Ale jak to? Mám být mrtvý! Voldemort mě zabil!" nechápal Harry. A pak si to uvědomil... „Co se stalo s tátou? Co mu Voldemort udělal? A co ostatní? Co-" Zase další rána. Zděšeně se ohlédl k oknu, teď už k němu přímo běžel. Otevřel ho a naklonil se ven. Nic ale neviděl... „Co se to děje Dobby? DOBBY!" vykřikl už Harry netrpělivě, „co je s tátou?!" ptal se ho, když neodpovídal. Doufal, že taky žije, ale... pamatoval si, že neměl hůlku, stál tam sám proti Voldemortovi a Smrtijedům... jak by tohle mohl přežít?

„Když Dobby naposledy Jamese Pottera, otce Harryho Pottera viděl, žil a bojoval se Smrtijedy. Dobby mu slíbil, že vás odnese do bezpečí a to Dobby udělal." Harrymu spadl další kámen ze srdce. Táta to taky nějak přežil. Sice si neuměl představit jak, ale přežil! A snad žije pořád, musel se přesvědčit co nejdřív! „Ta Smrtijedka totiž říkala strašné věci! Chtěla Harrymu Potterovi moc ublížit, Dobby to slyšel. Dobby je rád, že Harry Potter žije!" vrhl se k němu Dobby znovu a zase ho objal.

„Já taky, já taky Dobby," odstrkoval ho Harry jemně, „ale teď musím běžet pomoct tátovi - kdo tam všechno je? Přišel i Řád? Bystrozoři?" zajímal se Harry, když mířil ke dveřím.

„To Harry Potter ale nemůže!" vyhrkl Dobby zděšeně. A když vzal Harry za kliku, zjistil, že je zamčeno. „Dobby vašemu otci slíbil, že vás vezme do bezpečí! Harry Potter se tam nesmí vrátit!" Harry se prudce otočil k Dobbymu. 

„Dobby, pusť mě ven, musím ostatním pomoct!"

„To Dobby nemůže dovolit, odpusťte mi, ale ne..." Harry začal zrychleně oddechovat. Dobbyho měl rád, ale někdy ho dokázal pořádně vytočit. Jako teď.

„Otevři. Hned!" Dobby začal pomalu couvat. Tohle se snad Harrymu jen zdálo. Venku zuří boj a on je zamčený tady! „Dobby!"

„Ale Dobby nechce, aby se Harrymu Potterovi ještě něco stalo..." mluvil nejistě, pak popadl lampu, na níž při couvání narazil, a začal se jí mlátit do hlavy.

„Tohle je směšné!" vytrhl mu ji Harry z ruky a odhodil pryč. Dobby vypadal opravdu sklesle, až mu ho bylo líto, ale on přece musel jít pomoci ostatním!

„Dobby si myslel, že je Harry Potter mrtvý," začal znovu Dobby potichu mluvit. „To bylo hrozné. Nejdřív pan ředitel, potom vy. Ale... Harry Potter měl obrovské štěstí! Neměl by ho pokoušet..." Dobby mu něco připomněl. Skoro by na to zapomněl.

„Brumbál," hlesl Harry a podíval se zase k oknu. Zamyslel se. Byla to pravda? Opravdu už nežil? Ale kdy? „Je opravdu mrtvý?" otočil se pak na Dobbyho.

„Vy-víte-kdo to říkal," pokrčil Dobby útlými rameny. „Ale kdyby byl naživu, určitě by přišel Harrymu Potterovi na pomoc, o tom je Dobby přesvědčený!" O tom Harry sice pochyboval, protože v jeho stavu by se těžko dostal vůbec z ředitelny, natož z hradu, ale při myšlence na Brumbála si vzpomněl ještě na něco! Zašmátral rukou v kapse a vytáhl z ní dopis. Dopis od Brumbála, který mu zanechal a který se už tolikrát snažil přečíst. Bezvýsledně. Možná se o to ale pokoušel jen ve špatnou chvíli. Bylo možné, že by to všechno Brumbál naplánoval?

Podíval se na obálku ve svých rukách, než se odvážil ji konečně otevřít. Vytáhl z ní přeložený list. A když ho rozložil, překvapeně vydechl. Posadil se do křesla a rychle očima přelétl celý popsaný pergamen! Bože, věděl to, problesklo Harrymu hlavou, když četl první věty...

Drahý Harry,

než jsem odešel, mým největším přáním bylo, abys jednoho dne četl tyto řádky. A ty je právě teď čteš, což znamená, že jsi tím nejodvážnějším a nejstatečnějším chlapcem, jakého jsem měl čest poznat. Slova tohoto dopisu se ti mohla vyjevit až poté, co se tě Voldemort pokusil zabít, ale jak jsi sám zjistil, nepodařilo se mu to. Nejspíš ti teď právě vrtá hlavou, proč tomu tak je. To není tak těžké zodpovědět - Voldemort nezabil tebe, ale pouze svůj viteál, který v tobě přebýval. Smrtící kletbou není možné zabít dvě osoby naráz a tvá celistvá, čistá duše je silnější než část té Voldemortovy. Proto ty stále žiješ, ale viteál uvnitř tebe již nikoliv.

Proč jsem ti to neřekl už dřív? I to se ti teď určitě honí hlavou. Žádný člověk není neomylný a jedinou věcí, kterou si každý můžeme být jisti, je smrt. Nechtěl jsem ti lhát a udržovat v tobě naději, že všechno dobře dopadne, když by to tak být nemuselo. Magie je mnohdy dost nepředvídatelná. I mě za ty dlouhé roky, po které jsem se s ní setkával, neustále překvapovala. Až do posledních chvil. A jsem si jistý, že překvapí ještě spousty jiných čarodějů a čarodějek, dokonce i Voldemorta. Protože za jedním si stále stojím a musím ti to opět připomenout: Největší síla nespočívá v kouzlech a čárech. To, co máme uvnitř srdce, je mocnější než cokoliv jiného na světě. A nepochybuji o tom, že to je dle věštby to, co ty máš a Voldemort ne. Dokážeš druhé milovat tak, jak on to nikdy nedokáže. Proto tvá síla je daleko větší než ta jeho - ty máš pro koho bojovat, žít, a dokonce i umírat (i když doufám, že tohle byla tvá poslední zkušenost, kdy jsi takové rozhodnutí musel učinit...). 

Nemám tedy již žádné obavy o tvůj další osud a mohu v poklidu odejít. Netruchli pro mne, žil jsem život dlouhý a většinou i šťastný. A ještě šťastnější život přeji tobě. Věřím, že takový jistě bude.

PS: Nezapomeň, že teď máš již k dispozici hůlku, která není sestrou té Voldemortovy... Když tvůj otec ten nápad dostal, nespíš ani on sám netušil, jak geniální byl! To ale neznamená, že tebe a Voldemorta již nic nespojuje. Pořád jsi to ty, kterého si vybral jako svého soupeře. A pořád to je tvá krev, která je jeho součástí. Pamatuj, že magie má mnoho tváří a není vždy stejná.

Albus Brumbál

Harry ještě dobrých několik minut zíral do dopisu. Takže Brumbál to věděl. A věřil dokonce i tomu, že Voldemorta porazí. Může to tak opravdu být? Může to ukončit a vyjít z tohohle boje jako skutečný vítěz? Skrčil se a vyhrnul pravou nohavici. Druhou hůlku nosil pořád u sebe, tak jak mu to táta vždy kladl na srdce. Dokonce i když Harry předpokládal, že mu dnes k ničemu nebude. Ale nakonec to vypadá, že bude ještě důležitější, než si vždycky myslel... Jestli byla tedy Nagini po smrti...

Dalších několik ran ozývajících se zvenčí ho probralo. Vytáhl hůlku a postavil se. Nikdo ho nezastavil, když se vrhnul zase ke dveřím. Otočil se a zjistil, že Dobby v místnosti již není. Kdy odešel? A proč? Možná se s ním nechtěl jen dál dohadovat, což... byl ale celkem problém, protože Harry zjistil, že ty proklaté dveře neotevře ani za pomocí hůlky.

„Sakra, Dobby!" začal Harry nadávat do prázdného pokoje, když do nich dvakrát silně kopnul. Nepřekvapivě ani to nepomohlo. Frustrovaně vydechl a otočil se zpět k oknu. To zamčené nebylo, jak už za okamžik zjistil, takže se mohl naklonit ven, aby si ověřil, že se skutečně nachází v takové výšce, že po svých se dolů určitě nedostane. Pak ale dostal nápad a po dlouhé době se pro sebe usmál. Po svých přece nemusel...

„Accio Kulový blesk!" máchl Harry svou druhou topolovou hůlkou s blánou z dračího srdce. Poslední dobou už s ní téměř necvičil, ale i tak na ty hodiny, kdy ho to táta učil, nezapomněl. A jeho hůlka nezapomněla na něj. Takže když po několika minutách, kdy Harry nervózně přešlapoval na místě a vyhlížel své koště, konečně přistálo v jeho ruce, hlasitě zvolal: „Díky!" Asi to patřilo tátovi, té hůlce, nejspíš i panu Olivanderovi za to, že ji teď měl a mohl být ostatním užitečný... Snad.

Letěl opatrně a pomalu, pozorně se rozhlížel kolem, ale nikoho neviděl. Což byl také jeho plán - nechtěl tam vletět jako velká voda, rovnou Voldemortovi před hůlku. Musel jednat rozvážně, ne s horkou hlavou, i když to bylo v jeho případě strašně těžké. Dostal ale druhou šanci, kterou mohl podle Brumbála proměnit v jejich vítězství, a nehodlal ji promarnit. Držel se proto při zdi hradu a pomalu mířil za hlukem. A když se dostal do úhlu, kdy za další z věží hradu konečně dohlédl na zuřící bitvu panující na nádvoří, začal mít o tom, co psal Brumbál pochybnosti. Jak že má tedy Voldemorta porazit? Brumbál mu připomněl jeho druhou hůlku, ale zároveň mu sdělil, že jeho síla nespočívá v kouzlech a čárech... Tak tedy v čem?

Už by to asi dál nevydržel a vletěl by přímo doprostřed bitvy, jak nejdřív vůbec nechtěl, ale pak jeho pohled upoutal někdo, kdo se pohyboval přímo pod ním. Mířil k ostatním, pravděpodobně také bojovat, ale Harry se ho rozhodl odchytit ještě předtím, než tak učiní. Něco mu totiž říkalo, že mu může znovu pomoct. Tak jako před čtyřmi roky.

„Firenzi!" zavolal na něj Harry, když slétl níže. Kentaur se zastavil a pohlédl na oblohu. Harry byl u něj během několika vteřin. Přistál na zemi hned vedle něj. 

„Harry Pottere?" pronesl nepříliš udiveně, ale Harry v jeho pohledu zahlédl něco, co dříve neviděl. Úctu? Pýchu? Možná obojí. „Viděl jsem na obloze pohasnout jednu z hvězd, avšak byl jsem přesvědčený, že ta tvá to ještě nebyla."

„Ne. Teda... snad ani nebude," zavrtěl rychle Harry hlavou. „Ale musím zabít Voldemorta. Věříš věštbám?"

„Věřím hvězdám."

„Aha. No jo. A... ty ti říkají co?" zatřepal Harry hlavou a pak se nervózně otočil za sílícím hlukem, od kterého je dělil už jen jeden roh hradu. 

„Že tak jako prach z hasnoucí hvězdy, zbude prach i po někom v této bitvě," odpověděl mu vážným tónem kentaur. Harry už chtěl namítnout, že to může být kdokoliv, ale nehodlal se zdržovat s předpověďmi kentaurů, kterým stejně příliš nerozuměl.

„Jdu do bitvy - pomoct ostatním a... Brumbál věří, že můžu porazit Voldemorta. Nebo... aspoň věřil," opravil se nakonec Harry.

„I já jdu do bitvy. Tvůj cíl je i mým cílem, Harry Pottere. Pojďme tedy společně, tak jak to bojovníci dělávají," pokývl Firenze hlavou a ruku napřáhl vpřed. Na jednu stranu byl Harry rád, že nešel sám, ale háček to pořád mělo.

„Musím se dostat k Voldemortovi. Musím ho zabít já. Takže... nesmím narazit na žádného Smrtijeda. Nesmí mě nikdo vidět - sakra!" zvolal Harry už po několikáté a praštil se rukou do čela. „Neviditelný plášť - nechal jsem ho nahoře," vysvětlil a ukázal někam nahoru nad sebe, když si všiml Firenzova zamyšleného výrazu. Nechtěl se už ničím zdržovat, ale nejspíš se pro něj bude muset vrátit. Pak ale Firenze navrhl něco, co Harryho přinejmenším udivilo.

„Dostanu tě, Harry Pottere, kam budeš potřebovat, aniž by si tě kdokoliv všiml."

„O-opravdu?" pronesl Harry užasle a podíval se na ruku, kterou k němu Firenze napřáhl. 

„Chyť se mě a drž se." Harry mu tedy podal svou ruku a ta ho již za okamžik vytáhla na kentaurův hřbet. Harry se trochu zakymácel, už to bylo dlouho, co ho Firenze vezl naposledy. A také věděl, že za to tenkrát slova chvály od ostatních kentaurů neslyšel...

„Myslel jsem, že to... kentaurové nedělají," pronesl Harry ke kentaurovi. Ten k němu otočil hlavu.

„Hvězdy mi ukázaly mou cestu. Tak jako tvou. A obě byly stejné."

„Jsem ti... opravdu moc vděčný-"

„A já vím, že jsou tvá slova upřímná, Harry Pottere. Teď však musíme spěchat. Nasaď si kápi a skloň se celý k mému hřbetu. Drž se pevně, pojedeme rychle." Harry ho poslechl, nasadil si na hlavu kapuci od hábitu a celým tělem se položil a přitiskl ke koňskému hřbetu. Už už začal přemýšlet nad tím, zda si ho nikdo opravdu nevšimne, když ucítil, jak se dal Firenze do běhu. A Harryho ruce i nohy se ke kentaurovi přitiskly ještě těsněji. 

Netrvalo to dlouho. Během pár sekund už kolem sebe slyšel hlasy, povětšinou pronášející nejrůznější kouzla a kletby. Párkrát měl dojem, že některý z hlasů poznává, ale hned se mu ztratil z doslechu a přebil ho zase jiný. Firenze častokrát měnil směr, nejspíš se i on vyhýbal nějakým kletbám. A pak se Harrymu posunula kápě, on pootočil hlavu, stále přitisknutou k hřbetu, a uviděl ho. Voldemort bojoval se jeho tátou! A taky s Kingsleym, Remusem, nějakým bystrozorem a... Siriusem!

Harryho srdce se silně rozbušilo. Nevěřícně vydechl. To přece... Sirius byl naživu! Takže Nagini... je mrtvá! A jeho táta je taky naživu! Kingsleyho ale právě jen tak tak minula smrtící kletba. Už nemohl ztrácet čas. Tohle nebyl jejich boj. Ale jeho!

„Jeď na ty schody před tebou," přikázal Harry Firenzovi. Ten bez jakýchkoliv slov jeho přání splnil a vyjel na schody vedoucí z nádvoří do hradu. Voldemort od něj nebyl daleko, ale nebyl mu ani příliš blízko. Byl přesně v takové vzdálenosti, aby Harryho dobře viděl. Aby ho všichni viděli. A aby měl Harry dost času k tomu, aby při předpokládaném úniku vymyslel, co bude dělat dál. Protože to opravdu nevěděl. Taky mohl být Brumbál víc konkrétnější... Ale byl tam a byl připravený k jakékoliv šílenosti.

„Zastav." Harry se konečně narovnal a podíval před sebe. Zatím si jich nikdo nevšímal. Z výšky viděl, že je nádvoří plné, ale netušil, že tu budou i studenti! Zhrozil se, když viděl, kolik těl leží na zemi. „Až ti řeknu, pojedeme tam za ty sloupy a tam seskočím. Musím ho nějak odlákat." Firenze přikývl. To bylo to poslední, co Harry řekl, než sebral odvahu. Odvahu postavit se mu. A pak na něj z plných plic zavolal.

„HEJ, TOME!" otočilo se k němu pár lidí, ale ten, na koho volal, si ho nevšímal. „Sonorus," řekl potichu Harry, míříc hůlkou na sebe. „HEJ, TOME RADDLE!" rozlehl se celým nádvořím jeho hlas. Voldemort viditelně ztuhl a otočil se k němu. „JO, PŘESNĚ S TEBOU MLUVÍM!" A pak, když měl Voldemortovu plnou pozornost (a nejen jeho, ale všech, protože každého zajímalo, kdo si dovolil tohle Voldemortovi říct), si Harry sundal kápi. Nedíval se na tátu, nedíval se na studenty nebo profesory, na nikoho, kdo překvapením vykřikl. Nemohl si dovolit nechat svou pozornost strhnout někým jiným. A když si Voldemortova šokovaného pohledu užil dostatečně, rozhodl se mu ještě přidat. Kdy jindy než teď? „MÁM K TOBĚ JEN DVĚ VĚCI - ZA PRVÉ - VÍŠ, CO MĚ FAKT NAŠTVALO? ŘEKL JSI MI, ŽE SE MŮŽU ROZLOUČIT SE S TÁTOU, ALE ANI JSI MI TO PAK NEDOVOLIL UDĚLAT! A ZA DRUHÉ - JÁ TĚ VAROVAL - ŘÍKAL JSEM, ŽE KDYŽ TI TO ZNOVU NEVYJDE, ŽE UŽ TO BUDE FAKT TRAPAS. A TAKY ŽE JE." 

Ano, Harry dobře věděl, že tohle bylo příliš. Ale on ho Voldemort fakt naštval! Takže když pak Voldemort zvedal hůlku a přitom vzteky zařval tak, až se vše kolem otřásalo v základech, Harry se naklonil k Firenzovi a řekl: „Teď!" Firenze se z místa pohnul v poslední vteřině, aby se vyhnul Voldemortově kletbě, která na místo nich rozdrtila kus stěny hradu hned za nimi. Harry se Firenze pevně chytil a ten s ním ujížděl neuvěřitelnou rychlostí kolem nevěřícně přihlížejících studentů, Smrtijedů, bystrozorů, a jak si Harry stačil i všimnout, dokonce i samotného ministra kouzel! Ne, nesmí se nechat ničím rozptylovat. Firenze úspěšně uhýbal všem Voldemortovým pokusům o to je zastavit. Jakmile se pak ocitli za sloupy na druhé straně nádvoří, za jedním z nich Harry z kentaura seskočil.

„Moc děkuji – jsem tvým dlužníkem!" rozloučil se Harry s Firenzem spěšně. Už neslyšel, co mu Firenze odpověděl, protože musel uskočit před další Voldemortovou kletbou. A pak další. A musel uhýbat i před tříštícím se kamením, které na něj ze sloupů padalo. Naštěstí byl Harry odjakživa dostatečně rychlý a hbitý, aby se mu to dařilo. Když se ukrýval za sutí, párkrát vykoukl, aby po Voldemortovi také nějakou kletbu vyslal – řezací, lámací, odzbrojovací a spousty jiných, které ho naučil sám táta, ale jak již předem tušil, k ničemu to nebylo.

Uskočil před další náloží kamení, která se na něj začala sypat. Nedalo se říct, že by ho nic z toho nezranilo, ale snažil si sílící bolesti nevšímat. Voldemort se ale blížil stále blíž a blíž a jemu nezbývalo nic jiného než skočit ze zdi dolů. Nebyla to sice kdovíjaká závratná výška a trávník pod ním vypadal měkce, ale nebylo to ani zrovna nízko. Co ale dělat? Nikam jinam už uhnout nemohl. Tak skočil.

Zvládl to lépe, než čekal, jenže pak si celkem rychle uvědomil, že na rovném, mírně se svažujícím trávníku se už nemá Voldemortovi za čím schovat. Měl ho tu jak na dlani. A Voldemort si toho byl dobře vědom. Slétl za ním dolů jako pták. Harry si s hrůzou uvědomil, že dokáže Voldemort i létat a nic k tomu nepotřeboval. Jak se mu mohl rovnat?

Zatím mohl jen úspěšně odrážet kletby, které na něj Voldemort posílal, ale ani to nedokázal příliš dlouho. Upadl na zem, ale nepřestával se snažit. Voldemort se pořád přibližoval a Harry přestával věřit v zázrak, na který se spoléhal. Takhle zuřícího Voldemorta ještě neviděl. A když si myslel, že déle už mu vzdorovat nevydrží, někdo jiný se do jejich boje rozhodl zasáhnout. Harry viděl, že na zdi nad pozemky mezi rozbitými sloupy stojí táta a pálí na Voldemorta nějaké kletby. Zase se ho snažil ochránit, ale tentokrát to musel být jen on – Harry.

Voldemort si jeho táty všiml. Otočil se a namířil na něj. Harry uslyšel první hlásky kletby, kterou chtěl na tátu Voldemort vyslat, a to mu stačilo k tomu, aby bleskurychle zareagoval.

„AVADA-"

„EXPELIARMUS!" Voldemort se obrátil k Harrymu a namířil na něj.

„-KEDAVRA!" dořekl Voldemort současně s Harryho odzbrojovací formulí.

Z obou hůlek vytryskla světla, která se srazila v půli cesty. Harry ucítil, jak se hůlka v jeho ruce roztřásla. Uchopil ji tedy ještě pevněji a přitiskl na ni i druhou ruku. Roztřeseně vstal, aby měl nad ní větší kontrolu, a přitom ji stále pevně držel namířenou před sebe. Tohle nebylo spojení sesterských hůlek, které již zažil. To před rokem na hřbitově vypadalo jinak. Tentokrát se nevznesli do vzduchu ani se nad nimi nevytvořila zlatá klec. Jejich kouzla se „pouze" setkala a spojila. Možná šlo ale o něco podobného – musel přetlačit Voldemortovu smrtící kletbu zpět k němu...

V hlavě mu hučelo, ale kolem sebe nic neslyšel. Bylo to opravdu tak, jak Brumbál předpovídal? Jsou spolu stále nějak spojeni? Může rozhodnout jen jeho vůle a síla? Zlatý paprsek zářící uprostřed dvou světel, zeleného a rudého, se nepatrně pohnul. K Harrymu. Přes tu záři na Voldemorta ani neviděl. Viděl jen to oslnivé světlo přibližující se k němu. To ale přece nemělo! Mělo se posouvat opačným směrem – k Voldemortovi!

Harry se zhluboka nadechl a sevřel oběma rukama hůlku ještě pevněji. Zavřel oči, aby přestal to světlo sledovat. Zbytečně ho to rozptylovalo. Teď musel spoléhat jen na sebe. Spoléhat se na to, co mu poradil Brumbál. On měl pro koho bojovat, pro koho žít i umírat, i když teď si přál opravdu žít. A nebyl to jen jeho táta. Byli to všichni ti, kteří patřili do jeho života. Ron, Hermiona a všichni Weasleyovi, kteří mu stále byli jeho druhou rodinou. Byl tu Remus a Sirius! Celý Řád, jehož členové ho chránil před Voldemortem a riskovali své životy! Brumbálova armáda – jeho spolužáci věřící mu a podporující ho v těch nejtěžších chvílích! A spousta dalších, kteří dennodenně ovlivňovali jeho život... Pro ty všechny tu teď stál a bojoval ze všech svých sil, aby jim mohl dát to, pro co byl vyvolený. Aby jim dal svobodu.

Něco ho oslepilo. Aniž by si to uvědomoval, po celou dobu se zlaté světlo zvětšovalo. Anebo ne? Otevřel oči přesně ve chvíli, aby viděl, jak se zlatý paprsek dotkl špičky jeho hůlky. To světlo se nezvětšovalo, ve skutečnosti se celou dobu posouvalo k němu. Poslední, co mu blesklo hlavou, bylo, že tohle je už opravdu jeho konec. Víčka stiskl pevně k sobě a čekal na náraz smrtící kletby. Pak ho ale to zlaté světlo zcela oslnilo, dokázal ho vnímat i přes zavřené oči, tak ostré bylo. A nakonec zničehonic zhaslo.

Harry, s očima stále zavřenýma, stál na bez hnutí na místě. Žádný náraz nepřišel. Otevřel oči a... všechny paprsky byly pryč. Jeho, Voldemortův, to zlaté světlo... všechno zmizelo. A před ním nikdo nestál. Posunul oči o něco níž a spatřil tělo ležící na zemi. Tělo patřící Voldemortovi. Harry tomu nemohl uvěřit. Byl... mrtvý? Voldemort byl mrtvý? Neležel by přece jen tak na zemi a nehrál to na něj... Hned tu myšlenku zahnal, to přece nebyl Voldemortův styl...

Udělal jeden krok vpřed, ale hned se zarazil. Na něco šlápl. Podíval se pod nohy a spatřil Voldemortovu hůlku. Znamenalo to tedy, že ho zasáhla obě kouzla naráz? Musel se přesvědčit. Sehnul se pro ni a pokračoval dál se svou hůlkou napřaženou stále před sebou. Pomalu došel až k Voldemortovi. A našel ho ležet s rudýma očima otevřenýma dokořán. Ve tváři měl vepsanou hrůzu. Nejspíš lépe jak Harry chápal, co se blíží. Že se blíží jeho konec.

„Harry!" uslyšel někoho volat svoje jméno. Otočil se, aby spatřil tátu, jak k němu běží přes trávník. Na zdi nádvoří nad nimi se mezi popadanými sloupy hromadily davy, které začínaly propukat v jásot. Těch si ale Harry nevšímal. Stačilo mu udělat pár rychlých kroků a padl tátovi do náručí. „Harry," uslyšel ho znovu opakovat svoje jméno, když ho táta doslova drtil rukama.

„Tati," hlesl Harry roztřeseným hlasem. V tohle už ani nedoufal... Táta se na něj se slzami v očích podíval, pak ho políbil na čelo a rychle ho zase přitáhl k sobě.

„Ty jsi tak... jak jsi... co jsi to..." Věděl, že se mu táta snaží vyčíst, co se rozhodl udělat. Ještě tedy předtím, než to všechno přežil a Voldemorta zabil. Ale vůbec mu to nešlo. 

„Promiň. Promiň, tati..."

„To byla taková hloupost!" řekl mu nakonec, když mu položil třesoucí se ruce na tvář a s uslzenýma očima si ho prohlížel, jako by ho viděl poprvé v životě. Harry se pousmál.

„Myslíš to, jak jsem Voldemortovi řekl, že mě fakt naštval? Nebo že je to trapas, když se mu nepovedlo mě znovu zabít?" Táta otevřel pusu, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a zase ho pevně objal.

„Řekni mi, že jsi to věděl. U Merlina, řekni, že jsi věděl, že tě..." Harry k němu zase zvedl psí oči a zavrtěl jen hlavou. Táta si pro sebe začal tiše něco mumlat. Něco o tom, že ho chce přivést do hrobu, po kom to má, za co se mu kdo chce pomstít a tak podobně...

„Ale slibuju, že už to nikdy neudělám, tati," snažil se Harry aspoň zachránit situaci. To jeho tátovi moc nepomohlo. S neustávajícím dojetím si ho zase přitáhl k sobě. Harry se nebránil. Ještě před pár hodinami nevěřil, že tátu někdy v životě uvidí. A teď tu stál, brečel a objímal ho, kousek od Voldemorta, kterého Harry před malou chvílí zabil. Asi mu to pořád nedocházelo, ale... neznamenalo to, že bylo po všem? Nemohl tomu uvěřit! On to opravdu dokázal! „Vyhráli jsme," řekl tiše. „Je po všem." Táta mu na to chtěl něco říct, ale Harry už se nedozvěděl co, protože se k nim přiřítil dav lidí, mezi nimiž Harry rozpoznával známé tváře. Pustil tátu, aby se mohl obejmout s Ronem a Hermionou nebo s dalšími spolužáky z Brumbálovy armády, kteří se jeden přes druhého překřikovali a skandovali jeho jméno. 

Objevili se tam ale i bystrozoři v čele s Ministrem kouzel Rufusem Brouskem, kteří nyní ohledávali Voldemortovo tělo a přitom šokovaně zahlíželi na něj. 

„Je opravdu mrtvý," hlesl nevěřícně Ministr. Harry byl rád, že mu na to nemusel nic říct, protože ho právě pevně objala profesorka McGonagallová, která k nim se zpožděním také dorazila.

„Vy mě jednou budete mít na svědomí, Harry," spílala i ona jemu, ale přitom jako jeho táta dojetím plakala. 

„To bych si nikdy neodpustil, paní profesorko," podíval se na ni s úsměvem Harry. 

„Harry Potter?" vyrušil je nakonec přece jen Ministr kouzel. Profesorka McGonagallová udělala krok vzad a uvolnila tak před Harrym místo, na kterém ji Rufus Brousek vystřídal. Natáhl k Harrymu ruku. Ten ji trochu nejistě přijal. „Skvělá práce. Nevím, jak jste to dokázal, ale je... opravdu mrtvý. Gratuluji. Jistě budu mluvit za mnohé, když řeknu, že kouzelnický svět je vám zavázán." Harry netušil, jak na to zareagovat, takže řekl první věc, co ho napadla.

„Děkuji." Ministr kouzel se pousmál a poplácal ho po rameni.

„Ne, to my děkujeme, pane Pottere. Můžete si být jist, že jako Ministr neponechám tento čin bez ocenění." Pak se otočil za sebe. „Stokolasi, ať Denní věštec okamžitě připraví mimořádné vydání, musí se rozeslat co nejdřív! Kingsley, vy shromážděte bystrozory, kteří jsou ještě schopní pokračovat v pronásledování uniklých Smrtijedů. Ty chycené pošlete do cel předběžného zadržení." Otočil se zpět k Harrymu, ale jeho pohled utkvěl za ním. Harry se ohlédl, aby spatřil tátu. „Je ale ještě spousta záležitostí... k dovysvětlení," pronesl Brousek zamyšleně.

„Já... všechno vysvětlím!" vyhrkl horlivě Harry. Doufal, že odsud nechtěl nechat odvést i tátu. Ucítil ale ruku na svém rameni.

„To nebude potřeba, Harry," pověděl táta, tentokrát již celkem vyrovnaným hlasem. „Rád se dostavím na Ministerstvo k podání vysvětlení, ale teď, pokud nás omluvíte, svého syna odvedu pryč. Myslím, že toho má dnes Harry za sebou až dost." Rufus Brousek se podíval z táty zpět na Harryho, krátce si ho pozorněji prohlédl a s pochopením přikývl.

„Ovšem, ovšem, to je pochopitelné. Zůstaneme ve spojení," kývl zase na tátu.

„Jistě, pane ministře," potvrdil táta a Harry ucítil jak ho chytil kolem ramen a odváděl ho pryč. Už po pár krocích ale narazili na Remuse. Ten Harryho okamžitě také objal.

„Tys nám dal - tak rád tě zase vidím, Harry," řekl mu, když ho pak pustil a jemně poplácal po zádech. „Jsi v pořádku?" Pak se podíval na tátu. „Nahoře madame Pomfreyová ošetřuje zraněné."

„Je mi fajn, opravdu. Jen se cítím... trochu unaveně," pověděl Harry po pravdě. I když tak popravdě úplně ne, fajn zrovna nebyl stav, který právě pociťoval. Jistě, byl šťastný, jak to celé dopadlo, ale asi mu vše úplně ještě nedocházelo a on se cítil opravdu unaveně a vyčerpaně. Vždyť poslední dvě noci téměř nespal!

„Vezmu ho domů," pověděl táta Remusovi, který souhlasně přikývl. „Teď tu bude blázinec."

„Nejen tady," ušklíbl se Remus s pohledem upřeným na Ministra Brouska, který právě s nepřehlédnutelnou gestikulací uděloval svým podřízeným rozkazy nad Voldemortovým tělem. Značná část pozornosti ale byla stále upřená na Harryho.

„Kde je Sirius?" napadlo najednou Harryho. Táta si vyměnil pohled s Remusem. „Viděl jsem ho nahoře bojovat," podotkl ještě Harry. Chvíli si myslel, jestli se mu to nezdálo, ale přece ho viděl!

„Sirius je nahoře - je v pořádku. Je tam ještě trochu chaos se... Smrtijedy," promlouval Remus opatrně. Něco se dělo, víc, než jim Remus říkal, ale táta ho znovu pevně chytil kolem ramen, chtěje s ním odejít pryč.

„Až se to tu trochu uklidní a budeš vědět víc, stav se. Musíme se dohodnout, co dál. Budu muset na Ministerstvo," řekl ještě Remusovi táta.

„Přijdu," ujistil ho Remus, rozloučil se s nimi a vydal se zpět  k nádvoří.

„Neměli bychom jít taky pomoct?" zvedl Harry oči k tátovi. Ten hned odmítavě zavrtěl hlavou.

„Tys už udělal dost, Harry. Myslím, že čím dřív odsud zmizíme, tím líp."

To ale nebylo úplně tak snadné. I cesta přes pozemky k bráně, za níž se měli přemístit domů do Godrikova dolu, nebyla úplně tak prázdná. Pořád jim někdo křížil cestu. 

„Pane Pottere," potřásl Harrymu rukou profesor Kratiknot. Pak vzhlédl i k jeho tátovi a nechápavě zakroutil hlavou. „Pane... Pottere," zopakoval o něco nejistěji. „Vůbec tu ničemu nerozumím, ale rád vás vidím. Oba."

„To nejste sám, pane profesore. Ale říkám si, že je to tak možná lepší," mávl rukou táta a na maličkého profesora se usmál. 

Ne všechna setkání ale proběhla hladce. Z jednoho bylo Harrymu úzko ještě dlouho poté...

„HARRY!" přitiskl ho k sobě vší silou Hagrid. Harry se mohl sotva nadechnout. „Ty žiješ! Já věděl, že to zvládneš! Kdo jinej taky!" vylily se Hagridovi z očí obří slzy.

„Jsem rád, že jsi v pořádku," pověděl Harry upřímně. Až nyní si vybavoval určité události, které se staly předtím, než se ho pokusil Voldemort zabít. Tedy i to, jak byl Hagrid zajatý Smrtijedy.

„Jo. Jo, já jo. Ale... asi jsi slyšel, že Brumbál..." Přes stále tekoucí slzy už se mu i hůř mluvilo.

„Slyšel," připustil Harry. Víc k tomu nemohl zatím říct. I když ho Brumbál v dopise žádal, aby po něm netruchlil, stále bylo těžké se s tu myšlenkou smířit. Pak ho ale Hagrid šokoval ještě víc.

„A Drápa mi... ZABILI!" vyhrkl Hagrid zničeně. Vytáhl z kapsy ušmudlaný kapesník velikosti ubrusu na stůl a začal si s ním otírat mokrý obličej. Harry na něj s otevřenou pusou zíral.

„Cože? Ale...ale jak? Dráp - tu byl taky?" podíval se nechápavě na tátu. Ten sklesle přikývl. „Hagride, to mě moc mrzí," položil mu Harry soustrastně ruku na tu jeho.

„Ale ty seš živej, Harry. A nandals jim to! To je... to je dobře. To jsem moc rád. Dráp si zasloužil, aby ho někdo pomstil." Harry nevěděl, jak Hagridovi pomoci. Bylo mu ho strašně líto, protože dobře věděl, jaké to je zůstat sám. A Hagrid svého bratra našel taky teprve nedávno... „Nepadl ale zbytečně, víš? On... dostal pár těch smrtijedskejch zmetků!" zaťal Hagrid ruce v pěst a namířil je směrem k hradu, kde ještě před chvílí zuřila bitva.

„Dráp nám v bitvě opravdu dost pomohl, Hagride. Myslím, že můžeš být na svého bratra pyšný za to, co dokázal," přidal se k Hagridově podpoře i táta. Harry sice netušil, jak jim Dráp doopravdy pomohl, ale byl za tátova slova vděčný. I Hagrid se smutně pousmál, ale přitom zůstal na tátu asi minutu beze slova zírat. Asi mu až teď šrotovalo v hlavě, co tam vlastně dělá... A než se na to stihl zeptat, Harry se s Hagridem rozloučil a slíbil mu, že se uvidí na pohřbu. Harry sice nevěděl, čí pohřeb Hagrid myslí, jestli Brumbálův nebo Drápův, ale nakonec to bylo jedno, protože se hodlal zúčastnit obou. 

Teď už si přál ale jen jediné.

„Už chci domů," podíval se Harry na tátu, když procházeli bránou.

„Ale tentokrát už se nikam nevytratíš, že ne?" zeptal se ho táta. Harry ho chytil za ruku a než je táta oba přenesl pryč, stihl ještě říct:

„Už nikdy. Slibuji."

PA: Příběh ještě nekončí, čekají vás asi ještě 3 kapitoly. 😏