Když kráčel orosenou trávou, venku ještě panovala tma. Nikde nebylo ani živáčka – aspoň tedy zatím. Celý hrad tiše spal a Harry se na něj ještě naposledy podíval. V té tmě zářil jako nějaký poklad. Pro něj to vlastně byl poklad. Dlouhé roky byl jeho domovem. Teď už ale nebyl na nostalgii čas. Stačilo, že musel odejít ze svého skutečného domova. Ještě před chvílí se třásl, ale najednou pocítil zvláštní klid. Něco jako smíření. Teď už se nemohl vrátit. Teď už musel jít vpřed. Do Zapovězeného lesa.

Vkročil do ještě větší tmy. Už konečně mohl vytáhnout hůlku bez toho, aby si ho někdo všiml. Neviditelný plášť nechal v tajném pokoji u táty, aby nepadl do rukou Voldemortovi. Nechtěl, aby o něj táta přišel. A on už ho nepotřeboval. Na sebe si oblékl aspoň hábit, který také zdědil po svém otci. Takhle po ránu byla ještě zima a on byl rád, že na to myslel. A když si ho teď o trochu víc přitáhl k tělu, měl pocit, že s ním jeho táta je. Bylo to zvláštní, Harry si přesně vybavil tu chvíli, kdy se jeho táta zděsil, že by měl nosit něco po něm. To bylo hned druhý den, kdy se Harry nastěhoval k nim domů. Jak by asi táta reagoval, kdyby se dozvěděl, že Harry celé své dětství nosil veškeré oblečené po Dudleym. Navíc neskutečně obrovské. To už se naštěstí nedozví.

Ještě na hradě rychle zkontroloval dopis od Brumbála, jestli už v něm konečně něco nenajde, ale stále nacházel jen prázdný, nepopsaný list. Byl tím trochu zklamaný. Doufal, že než odejde, ještě zjistí, co mu chtěl Brumbál říct. Teď už ale věděl, že se to nikdy nedozví.

Zastavil se. Jako by uslyšel nějaký zvuk, který vydalo něco jiného než les. Ale možná se mu to jen zdálo... Přesto se ale otočil kolem dokola, aby se přesvědčil. Díval se až do míst, kam až dosvítila jeho hůlka, ale nic zvláštního nikde nezahlédl. A přitom... už by asi neměl být moc daleko... Třeba nepřijde. Třeba Voldemort nepřijde a on se prostě vrátí na hrad. A už to nikdy znovu nezopakuje, protože mu to za prvé nedovolí táta, a za druhé už nenajde odvahu. Jizvu, která se v tu chvíli začala ozývat, se snažil nevnímat.

Když se dal ale znovu do kroku, uslyšel to zřetelněji. Někde před ním křupla větev. Jako by na ni někdo stoupl. Opět se zastavil. Harry se snažil, aby se mu ruka netřásla. Neměl by vypadat moc vyděšeně. To až za chvíli. Ale teď... by ještě neměl vypadnout ze své role.

„Haló? Jsi tu?" zavolal Harry vyrovnaným hlasem. Měl se tu přeci "sejít s tátou". Teď už mu ale opravdu ztuhla krev v žilách. To když se v reakci ozval nezaměnitelný smích Belatrix Lestrangeové. Krátký, ale výstižný. Myšlenky na to, že by Voldemort nepřišel, byly opravdu mimo. Ten by si nenechal ujít jedinou příležitost, aby ho dostal. Harry si posvítil hůlkou do míst, odkud smích vyšel, ale nikoho tam nezahlédl. Na co čekali?

A pak si něčeho všiml. Něco velkého leželo na zemi. Udělal pár kroků vpřed. Vždyť to byl nějaký člověk... Čím víc se Harry přibližoval, tím jistější si byl. Poznal by ho kdykoliv. Zpočátku šel pomalu, ale teď už utíkal. A když doběhl až k němu, padl na kolena. Připadal si trochu jako ve své noční můře, kdy se stejně hystericky skláněl nad mrtvolou svého otce. Jenže tohle tělo nepatřilo jeho tátovi. Ale jeho kmotrovi.

„Siriusi," zašeptal Harry třesoucím se hlasem. „Siriusi, prober se!" zatřásl s ním jemně. „Ne, to ne!" nevěřil Harry svým očím. Takhle to být nemělo. Co se stalo? Co se pokazilo? Jak? To nebylo možné! Nebylo! Nemohl být... zase mrtvý! Znovu už ne! Co to udělal?! Proč ho do toho jen zatáhl?! „Siriusi!" zavolal Harry hlasitěji, jako by měl silnější tón jeho hlasu Siriuse probrat. Nebylo však pochyb o tom, že jeho kmotr je mrtvý. A další krátký smích ozývající se kousek od něj, byl jasnou odpovědí na jeho poslední pochyby. A ostrá bolest, která mu v tu chvíli projela jizvou, dávala tušit, že zde Belatrix určitě není sama. Nebyla.

„Belatrix, nesmějme se lidskému neštěstí. Nevidíš, jak je ten chlapec zničený?" Ale pak se taky zasmál. Voldemort.

*****

James jako smyslů zbavený rozrazil dveře na Grimmauldově náměstí.

„SIRIUSI!" zakřičel na celý dům. „SIRIUSI! KDE SEŠ?!" Asi mohl čekat, že v kuchyni ho v tuto dobu nenajde, tak zase vyšel na chodbu a vydal se po schodech do patra. Minul dvoje dveře, z jedněch zrovna vyšel rozespalý Remus, s vlasy ještě rozcuchanými. 

„Jamesi?" díval se na něj zmateně. 

„Já ho zabiju!" řekl mu jen James a prudce otevřel dveře od pokoje, o němž věděl, že patří Siriusovi. Byl prázdný, stejně jako postel, která byla ještě zastlaná. „Kde je?!" otočil se rozzuřeně na Remuse, který však dle jeho nechápavého výrazu neměl ani tušení, co se děje. „Kde je?!" opakoval James netrpělivě.

„Já - já nevím. Včera šel spát nějak dřív..."

„Ani tady nespal!" zvolal James s rukou napřaženou do prázdného pokoje. „To ne. To ne," chytil se následně za hlavu, jako by tomu pořád nemohl uvěřit. Ne. Tohle by Sirius neudělal. Tohle by jeho nejlepší přítel nikdy nedovolil! 

„Jamesi, co se stalo?" došel mezitím Remus až k němu. James se na něj podíval s tím největším zoufalstvím v očích.

„Šel za Voldemortem." Remus šokovaně otevřel pusu, ale nevydal ani hlásku. „Harry. A... Sirius o tom ví. A... Harry taky všechno ví. Sakra!" vrazil pěstí do dveří za sebou, až je lehce promáčkl. Bolest, která mu v tu chvíli projela rukou, nebyla nic proti bolesti, kterou pociťoval uvnitř sebe. 

„To není možné," zašeptal Remus zděšeně. „Sirius by něco udělal - řekl by nám o tom..."

„Kde jsou? Kde ksakru jsou!?" zvolal zase zoufale James.

„Určitě se to nějak vysvětlí..."

„Harry mi nechal dopis na rozloučenou! Tak co na tom chceš vysvětlovat?" chytil se James zase za hlavu a pevně sevřel víčka k sobě. Jen to, že to řekl nahlas - dopis na rozloučenou... Bylo to jako nějaká noční můra, která se stala skutečnou.

„Musíme do Bradavic," rozhodl Remus okamžitě. „Třeba bude ještě tam. Nebo bude někdo něco vědět-"

„Brumbál," vydechl James, jakmile procitl. „Jdeme do Bradavic!" souhlasil James a dal se rychlým krokem ke krbu. „A jestli ještě není mrtvej, tak po dnešku bude!" 

*****

Byl odzbrojen ještě dřív, než se stačil vůbec pohnout. Asi to bylo šokem, ale Harry se nezmohl vůbec na nic. Klečel u mrtvého těla svého kmotra a nepřítomným pohledem sledoval objevující se skupinu Smrtijedů v čele s Voldemortem před sebou. Jizvou mu stále projížděla šílená bolest, jako by se mu do čela zařezávalo něco ostrého. Voldemort si prohlížel jeho hůlku, kterou třímal teď ve svých rukách, a přitom mu na bledém obličeji pohrával vypočítavý úsměv, ze kterého šel Harrymu mráz po zádech. Pak sebou Harry škubl. To když ji Voldemort rozlomil na dvě části. Nechal je volně padnout k zemi. Belatrix na to reagovala dalším hlasitým posměškem.

„Snad tě moc nezklamu, Harry, ale tentokrát už žádnou další šanci nedostaneš," oznámil mu Voldemort. A pak se objevila. Nagini. Klestila si cestu mezi Smrtijedy, kteří jí spěšně uhýbali. Mířila k směrem k němu, ale zastavila se u Siriuse a hlavou se skláněla nad jeho nehybným tělem. Jak si Harry se zděšením uvědomil, přeměřovala si ho. Nemusel dlouho hádat proč.

„Nech ho být!" přikázal jí Harry razantně a rukou se po ní ohnal. Mezi Smrtijedy to zašumělo. Nagini se napřímila a podívala se mu do očí. 

„Nagini," ozval se Voldemortův nepříliš hlasitý, ale autoritativní hlas. „Na večeři je ještě čas. Neboj, dočkáš se." Nagini Harryho ještě chvíli tiše sledovala, když se začala plazit zpět ke svému pánovi. Voldemort už se neusmíval ani trochu a pomalým krokem zamířil k Harrymu. 

  Nemířil na něj už ani hůlkou. Jen zvedl ruku před sebe a Harry cítil, jak se mu neviditelné prsty obtočily kolem krku. Zalapal po dechu, ale vzduchu se mu dostávalo ještě méně, když ho ta neviditelná ruka zvedala do výšky. Jako by někdo z celého světa vypustil kyslík.

„Jak si dovoluješ něco přikazovat mé Nagini? Kdo jsi, že si myslíš, že máš na něco takového právo?" Harrymu se začínalo zatmívat před očima. Marně otevíral pusu, chtěje se nadechnout, ale nešlo to. „Chlapec, který přežil? Vyvolený? Hrdina kouzelnického světa?" A když už si myslel, že se blíží jeho konec, konečně ho Voldemort pustil. Odhodil ho prudce na zem. Harry se rychle postavil na všechny čtyři a začal kašlat a zrychleně oddychovat. Konečně se mohl zase nadechnout. Brýle mu padaly z očí, ale on si je třesoucí rukou nasadil zpět a podíval se před sebe, aby viděl, jak se k němu Voldemort zase přibližuje. Jeho rudé oči na něj nenávistně shlížely. „Nejsi nic z toho, Harry Pottere. Jsi jen troska, ano – přesně tak teď vypadáš." Stál nad ním a prohlížel si ho jako nějaký odporný hmyz. Ať už to udělá... Harry si přál, aby už to udělal, aby to měl za sebou, ale Voldemort měl asi jiné plány. „A všichni to uvidí. Uvidí, že nejsi žádný jejich zachránce, žádné mimořádné dítě s neobyčejnými schopnostmi. Všichni uvidí, že jsi jen vystrašené děcko jako každé druhé. A že mně se rovnat nikdy nemůžeš. A taky všichni uvidí... jak zemřeš. Už brzy," šeptal nad ním sotva slyšitelně Voldemort. Harry měl strach. Ne ale z toho, že zemře. Měl strach z toho, co se ještě předtím chystal Voldemort udělat. A naštěstí nebyl jediný, komu se jeho plán příliš nezdál.

„Můj Pane," ozval se Harrymu tak známý hlas. Byl to Snape. „Nebylo by lepší-"

„Ano, Severusi?" otočil se prudce k němu. Možná mluvil tiše, ale Smrtijedi hltali každé Voldemortovo slovo, takže ho všichni slyšeli velice dobře. Harry, držící se stále ještě na všech čtyřech, zvedl hlavu a podíval se na svého profesora. Jeho výraz ve tváři byl stejně nicneříkající jako v hodinách.

„Nebylo by lepší," odvážil se Snape znovu, i když Harry věděl, že to asi není ten nejlepší nápad poučovat Voldemorta takto přede všemi, „zabít toho kluka rovnou tady? Můžete vzít pak na hrad jeho tělo, můj Pane." Asi to bylo ironické, ale Harry byl v tu chvíli Snapeovi vděčný. Jestli měl umřít, tak hned teď. Tady. Musel to udělat teď!

„Vidím, že jsi nedočkavý, Severusi."

„Znám Pottera dobře – má talent dostávat se i z těch nejnemožnějších situací." K Harrymu překvapení se Voldemort Snapeovým slovům jen zasmál, i když to byl smích vskutku děsivý. Červené oči se znovu zaměřily na něj. Harry se raději zadíval do země.

„Tentokrát už mi ten kluk neunikne. Nemá tu nikoho, kdo by ho zachránil. Ale možná se o to někdo pokusí, že, Harry?" Harry doufal, že ne, ale věděl, že ano. Znal dost lidí, o nichž věděl, že by se ho pokusili zachránit. A to bylo to poslední, co si přál, ale než stačil Voldemortovi odpovědět, zamrzl mu po dalších jeho slovech dech v hrdle. „Škoda, že sem nepřišel tvůj otec, moc rád bych si s ním promluvil. Tvůj kmotr mohl být dobrou náhradou, ale Severus byl příliš netrpělivý – trochu se na něj za to zlobím." Harry vytřeštil oči. V hlavě si přehrával Voldemortova slova. Chtěl tím snad říct, že...

„Znovu se omlouvám, můj Pane. Stalo se to v sebeobraně. Black byl jako šílený."

„Ticho, Severusi. Nekaž si svůj dnešní úspěch ještě víc, než jsi to již zabitím Blacka udělal," usadil ho Voldemort odměřeně. Snape jen sklonil pokorně hlavu k zemi. A v Harrym se vzedmula taková vlna zlosti, že úplně zapomněl na Voldemorta a všechny Smrtijedy kolem a už stál na nohou.

„Vy? To jste udělal VY? ZABIL – ZABIL JSTE SIRIUSE!? TY – TY HNUSNEJ ZRÁDCE!" zakřičel na něj Harry z plných plic. „JAK JSTE TO MOHL UDĚLAT! VĚŘIL JSEM VÁM! BRUMBÁL VÁM VĚŘIL!" Ani si neuvědomoval, že se vydal ke Snapeovi, to až když byl něčím, nebo spíš někým zastaven. Voldemort se znovu rozesmál. A s ním i všichni Smrtijedi. Belatrix Lestrangeová nejvíc. Harry byl znovu hozen na zem, z níž se zvedal jen s obtížemi. Ale Voldemortovi u nohou ležet nehodlal.

„Asi jsem změnil názor, Severusi," promluvil opět Voldemort, když smích pomalu ustal, „možná jsi to celé udělal ještě zábavnějším. A ještě tu někde máme Jamese Pottera, takže si nemusíme dělat starosti. Na něj jsem stejně zvědavý za všech tří nejvíc."

„Mýho tátu nikdy nedostaneš!" postavil se znovu Harry a stále plný vzteku se nyní podíval na Voldemorta.

„Jak sladké – není to sladké?" rozhlédl se klidně Voldemort po svých Smrtijedech. Znovu mu byl ozvěnou smích. „Já nevím, popravdě těmto věcem moc nerozumím, ale," podíval se Voldemort konečně na něj, „asi ti může být útěchou, Harry, že ty už se dalšího osudu svého otce nedočkáš."

„NIKDY NEVYHRAJEŠ!" zakřičel na něj Harry nepříčetně. Nesnesl pomyšlení na to, co by se mohlo stát jeho tátovi. Voldemort udělal pár kroků směrem k němu. Tu nekonečnou bolest v jizvě už Harry skoro nevnímal.

„Tys to ještě nepochopil, Harry? Já už jsem přeci dávno vyhrál. Ty ani ten tvůj Brumbál jste nikdy neměli sebemenší šanci na úspěch. Několik let jste žili v mylné představě, že jste vyhráli, ale mě skutečně nikdy porazit nemůžete. Brumbál je už nejspíš v tuto chvíli mrtvý a ty budeš velmi brzy taky." Harry nechtěl vůbec pomýšlet na to, jestli je to, co říkal Voldemort o Brumbálovi, pravda. Ale byl odhodlaný dostát Voldemortovým slovům alespoň co se jeho osoby týče. Potřeboval, aby brzy bylo co nejdřív.

„Tak na co čekáš?" zeptal se ho drze Harry. „Proč mě nezabiješ hned? Potřebuješ publikum? A nebude to vypadat blbě, když ti to zas nevyjde? Víš, už jednou se ti to stalo. Podruhé by to byl fakt trapas, Tome," odvážil se ho Harry oslovit jeho pravým jménem. Chtěl ho vyprovokovat. Chtěl ho naštvat, aby ho zabil hned teď a tady. Možná to ještě nebude Voldemortův konec, věděl, že Snape je zradil a nikdo Nagini ani Voldemorta nezabije, ale on chtěl svůj úkol splnit.

Rozzuřit Voldemorta se mu skutečně povedlo. Už o pár vteřin později ale Harry zjistil, proč není dobrý nápad něco takového dělat.

„Crucio!" Když mezi šokovanými a pohoršenými výdechy Smrtijedů uslyšel Harry Voldemortův hlas, na tu bolest připravený nebyl. Nejhorší bolest, jakou ve svém životě zažil. Takové to snad nebylo ani tenkrát na hřbitově. Jako by mu někdo lámal všechny kosti v těle, stahoval z kůže zaživa, řezal a bodal od hlavy až k patě. A ta bolest neměla konce! Nevěděl, jestli křičel. Nebo jak moc. Nevěděl nic o okolním světě. Harryho jediná myšlenka směřovala k tomu, aby už toho Voldemort nechal. A po nekonečně dlouhých chvílích toho opravdu nechal. Ta bolest ustala. Ležel na zemi tváří ve vlhké půdě a vdechoval její syrovou vůni. Kolem panovalo hluboké ticho. Nevypnul někdo zvuk? Harryho přerývavý dech byl jediným zvukem, který se kolem ozýval. Možná už byl mrtvý... Možná zemřel a takhle to vypadá... Nebo spíš ne.

Když za sebou uslyšel kroky, věděl, že jeho konec ještě nenastal. Bohužel pro něj.

„Pokud se ti ještě tvé spolužáky nepodařilo probudit, Harry, měl bych tak nejspíš učinit já," ozval se nad ním tichý hlas. A pak se lesem rozezněl tak hlasitě, až si Harry překryl uši dlaněmi. Za několik dalších chvil ucítil, jak ho někdo uchopil za hábit a táhl pryč. S hrůzou si uvědomil, že tentokrát to nebyla žádná neviditelná ruka. Ale přímo ta Voldemortova. A táhla ho ven z lesa...

*****

James s Remusem v zádech rychle mířil z tajné chodby ven. Když se kamenná stěna rozestoupila, zastavil ho brblající hlas z obrazu rytíře Theodora.

„To se pořád někdo courá sem a tam..." James zastavil tak prudce, že do něj Remus málem narazil.

„Cos to říkal?" podíval se James na obraz. „Už tu dnes někdo šel? Harry?" sypal na něj jednu otázku za druhou.

„Ten kluk, co sem pořád chodí? Jo, ten před chvílí odešel."

„Pořád chodí?" opakoval udiveně Remus. I on věděl, že s Jamesem ani s ním se tu příliš často už nestýká.

„Kam šel?!" vystřelil James další dotaz.

„Jak to mám vědět. Nikdo mi neřekl, že bych měl toho kluka hlídat. Já hlídám jen tuhle cestu," odpověděl rytíř obvyklým znuděným tónem, jako by se ho nic netýkalo.

„Musíme to vědět!" vykřikl na něj James, kterého jeho nezúčastněná póza děsně vytáčela.

„James tím chce říct," vložil se do toho klidnějším hlasem Remus, „že by bylo potřeba, aby ses zeptal jiných obrazů, zda Harryho někdo nezahlédl. Poptej se hlavně ve vstupní síni. Jestli nešel třeba ven z hradu. Je to velice důležité." James ocenil Remusovi snahu a horlivě přikyvoval.

„Důležité? V tuto dobu?" Už chtěl na ten obraz zase zakřičet, když ho Remus zastavil.

„Ano, důležité. Je to otázka života a smrti. Budeme... někde na hradě. Pomůžeš nám, prosím?"

„Hmmm, dobrá. Najdu vás, když něco zjistím," souhlasil nakonec rytíř Theodor a v tu ránu zmizel z obrazu pryč.

„Fajn, co teď? Za Brumbálem?" zeptal se ho James, když se mu trochu zklidnil tep.

„Zkusíme to, ale neznám heslo. Ty ano?"

Neznal ho ani James. Bezradně stál před chrliči a zkoušel jedno heslo za druhým. To staré již nefungovalo, a bohužel ani žádné jiné, které zkoušeli.

„Sakra! Otevři se a pusť nás dovnitř!" nevydržel to už James a zakřičel na kamenné chrliče.

„Jamesi, někdo nás uslyší..." mírnil ho Remus.

„Mně je úplně ukradený, kdo mě uslyší! Já potřebuju najít Harryho!"

„Zajdeme za profesorkou McGonagallovou a všechno jí řekneme," napadlo Remuse. „Třeba... je Harry na koleji a všechno je v pořádku. Pokud ne, tak... svoláme Řád."

James byl rád, že tu s ním byl Remus, protože z nich dvou byl on jediný, kdo ještě dokázal uvažovat s chladnou hlavou. A když o pár minut později klepali na její dveře, byl to Remus, kdo se ujal slova, protože James byl v takovém stavu, že nebyl schopný už ani smysluplně mluvit.

„Re-Remusi? Jamesi? Co tu... co tu děláte? Někdo vás uvidí," prohlížela si je šokovaně profesorka McGonagallová, oblečená ještě v županu.

„Moc se omlouváme, paní profesorko, že vás obtěžujeme v tuto dobu, ale je to opravdu vážné," spustil Remus.

„Stalo se něco?"

„Harry... mohl by být v nebezpečí. James si myslí-"

„Nemyslím! Já to vím! Nechal mi dopis na rozloučenou!" přerušil ho rozrušeně James.

„Dopis na rozloučenou? Jaký dopis na rozloučenou? Harry je přeci na koleji," přeskakovala nechápavě pohledem z jednoho na druhého.

„To právě potřebujeme ověřit. Byla byste tak laskavá-"

„Potřebujeme to co nejdřív," vložil se do toho zase James, aby je popohnal. Profesorka si je ještě chvíli nedůvěřivě prohlížela, když nakonec přikývla.

„Zajdu tam, počkejte tady u mě, hned budu zpět," vpustila je dovnitř a sama vyšla ven. James tam vstoupil trochu neochotně, nejraději by šel s ní, ale nakonec neprotestoval, protože dostal lepší nápad. Jakmile za profesorkou zapadly dveře, vrhl se James ke krbu v jejím kabinetu a zavolal do kuchyně.

„Dobby! Přijď hned do kabinetu profesorky McGonagallové!"

„To mě vůbec nenapadlo," uslyšel za sebou překvapeného Remuse.

„Pan James, otec Harryho Pottera! Dobby vás rád vidí, pane!" objevil se skřítek s rozzářenou tváří hned vedle něj.

„Dobby, Harry je v nebezpečí," nečekal na nic James a vše Dobbymu řekl. O tom, co chce Harry udělat a že tu ještě někde před chvílí byl. Dobbyho úsměv v tu ránu zmizel a s nepřehlédnutelnými obavami Jamesovi slíbil, že ho najde. Jamesovi to připadalo jako celá věčnost, ale Remus ho celou dobu ujišťoval, že Dobby i profesorka odešli před malou chvilkou. A když se jako první vrátila profesorka McGonagallová, výraz v její tváři jim hned prozradil, že Harry na koleji není. A pak se vrátil i Dobby.

„Harry Potter odešel asi před necelou hodinou."

„Není na hradě?" zeptala se zděšeně profesorka.

„Už ho hledají i obrazy, narazil jsem na rytíře Theodora, chodí od obrazu k obrazu a prý odešel Harry Potter někam ven, směrem na pozemky. Dál nikdo nic neví," oznamoval jim Dobby nešťastně. „Dobby půjde Harryho Pottera hledat!"

„Já půjdu," rozhodl James. „Svolejte Řád, zburcujte Ministerstvo, kohokoliv!" obrátil se k Remusovi a profesorce McGonagallové.

„Ale... já tomu nerozumím," hlesla nešťastně profesorka. 

„Já bohužel ano," zkonstatoval James vyčerpaně. Pak se ještě obrátil k Remusovi. „Řekni Řádu o všem. Já jdu hledat Harryho!" 

„Ale co ředitel! Brumbál by-" James už byl mezi dveřmi, když se celým hradem rozezněl hlas tak děsivý, že přitom všem tuhla krev v žilách. Profesorka McGonagallová zmlkla v půlce věty a nevěřícně si přikryla ústa dlaní. Dobbyho veliké uši se stáhly k hlavě a celý se lehce přikrčil k zemi. Remus, jako by teprve teď uvěřil, že se to doopravdy děje, se šokovaně chytil za hlavu. James se nemohl ani pohnout. Ruka položená na klice se mu třásla. Harry to opravdu udělal...

„Všichni kouzelníci a čarodějky Bradavic. Dnešní den je dnem nové kouzelnické éry. Dnes budou celému kouzelnickému světu navrácena všechna jeho práva a jeho čest! Ode dneška se již nebudete muset před nikým skrývat! Nebudete se muset nikoho bát a nikdo vás nebude strašit slovy o útlaku a válce! Já, Lord Voldemort vám slibuji lepší život, než jaký jste dosud mohli poznat! Mudlové již nebudou těmi, kterým se my musíme podřizovat! Kouzelnický svět bude svobodný a nový řád světa budeme určovat MY! A ti, kdo vám tak lhali a strašili vás našimi plány a vizemi o lepší budoucnosti, budou potrestáni! Váš ředitel je mrtvý a ten, koho jste si zvolili za svého zachránce, bude brzy taky. Není tu nikdo, kdo by mohl pokrok zastavit! Všechno, co jste doposud mohli slyšet, byly jen lži a plané sliby. A vy všichni se o tom můžete přesvědčit hned teď."

*****

Utíkal, jak nejrychleji dokázal. Jako by šlo o život. Ono ale šlo. Jeho synovi. Vybavila se mu přesně ta chvíle, kdy takhle spěchal před čtrnácti lety. Když mu došlo, že ho Petr zradil. Tenkrát taky běžel, až skoro nedokázal popadnout dech. A když doběhl domů, zjistil, že přišel pozdě... Ne, tentokrát se tak nestane. Stihne to. Musí. Schody bral po třech, až mu málem několikrát nevyšel krok. A když se konečně dostal na školní pozemky, zjistil, že již pomalu svítá. A v tom světle je uviděl. Vyšli právě z lesa. Skupina celá oděná v černém. A v jejich čele šel on. Na vlastní oči ho neviděl už hodně dlouho. Neměl však čas přemítat nad Voldemortem, protože jeho pozornost si vyžádal někdo úplně jiný. Někdo, koho Voldemort vedl sebou.

„Harry," zašeptal James třesoucím se hlasem pro sebe. Rozeběhl se kupředu. Bylo mu jedno, že jde úplně sám proti Voldemortovi a desítkám Smrtijedů. Nemyslel na to, že jeho šance jsou mizivé. Nemohl jednat jinak. Nemohl jim nechat svého syna napospas. Vytáhl hůlku a namířil na ně. Ještě v běhu začal pálit jednu kletbu za druhou a úspěšně odrážel těch několik, které někdo vyslal proti němu. Jedna ho však překvapila, byl silně odražen vzad, až dopadl na záda na zem. Nenechal se tím však odradit. Vstal a pokračoval. A už byl tak blízko, že mohl Harryho zřetelně vidět. Ten pohled ho málem zlomil, ale on se o to musel pokusit. Musel se prát o jeho život navzdory všemu a všem.

„PUSŤ HO!" zakřičel jako smyslů zbavený a vyslal jednu kletbu přímo na Voldemorta. Ten ji odrazil jako nic. A k Jamesově šoku se na jeho bledé hadí tváři vytvořil úsměv.

„Ale, ale, James Potter osobně," pronesl spokojeně. Zdálo se, že má radost, že ho vidí. Zvedl ruku ke svým Smrtijedům, kteří v ten okamžik sklonili hůlky k zemi.

„PUSŤ HO! HNED!" mířil James stále na Voldemorta a znovu proti němu vyslal útočnou kletbu. Opět bezúspěšně.

„Velmi rád, velmi rád," uklidňoval ho Voldemort. James věděl, že by ho jen tak nikdy nepustil. Věděl, že Voldemortova slova musí mít jiný význam. „Přivedl jsem ho sem, abys ho mohl ještě naposledy vidět, trochu jsem doufal, že tu někde budeš," podíval se Voldemort na jeho syna, který stál vedle něj a ani se nepohnul. Držel ho za hábit a prohlížel si ho. „Omlouvám se, asi jsem ho mohl přivést v trochu lepším stavu," začal mu Voldemort oprašovat hábit, který byl celý od hlíny a jehličí, „ale tvůj chlapec mi nedal na výběr. Má ostřejší jazyk, než by bylo u kohokoliv zdrávo. Musel jsem mu dát malou lekci. Pověz, Jamesi," pohlédl Voldemort zpět na něj, „přišel jsi na mé volání, nebo protože jsi slyšel křičet svého syna, když jsem ho před chvílí mučil kletbou Cruciatus?" Voldemortova slova udeřila Jamese přímo do srdce. Chtěl ho zabít. Chtěl Voldemorta zabít za to, že si dovolil něco takového vůči jeho dítěti. A když viděl, jak Harry zničeně zavřel oči a sklopil hlavu k zemi, všechno v něm vybuchlo.

„JÁ TĚ ZABIJU!" Voldemorta a značnou část Smrtijedů však jeho slova jen rozesmála. A když se James vzápětí odhodlal k tomu, aby se o to pokusil, když už měl na jazyku ta slova a hůlku v pozoru, Voldemort si Harryho přitáhl přímo před sebe. Držel ho před svým tělem jako štít.

„Zkus to. Uvidíme, co se stane." James držel hůlku namířenou před sebou a nehýbal se. Ještě několik chvil tak stál, než sklopil hůlku dolů. Voldemort se znovu nahlas rozesmál. „A to je všechno, co James Potter dokáže. Trochu jsi mě zklamal, čekal jsem od tebe víc. Třeba že mě budeš prosit. Jako tvá žena předtím, než jsem ji taky zabil." To už bylo příliš. A nejen pro Jamese. Harry se Voldemortovi vyškubl a holýma rukama se po něm ohnal. Okamžitě byl však jeho pokus o cokoliv zastaven. Voldemort ho poslal k zemi aniž by pohnul hůlkou. Ten pohled James nedokázal snést. Vypálil na Voldemorta další kletbu, ale hned na to mu hůlka vylétla z ruky. Byl odzbrojen. A nemohl dělat nic jiného než...

„Nech ho být! Je to ještě dítě! Já tě... prosím! Prosím!" Už nevěděl, co dál. Takhle bezradný nikdy v životě nebyl.

„A je to tu," přikývl spokojeně Voldemort.

„Nic ti neudělal!" orodoval James dál za svého syna.

„Ale udělal," namítl Voldemort. „Narodil se. Jistě chápeš, co tím myslím." James si byl vědom, že je jejich situace bezvýchodná, ale dokud bude žít, nepřestane se snažit.

„JE TO JEN VĚŠTBA! JEN VĚŠTBA! NIC NEZNAMENÁ!"

„Já vím, že ne. Tvůj syn by mě nikdy porazit nedokázal. Ale nač pokoušet osud." James věděl, že Voldemort lže, že i pro něj je ta věštba důležitá, ale než stačil něco dalšího říct, vyrušil je někdo další.

„Co tu děláte?! Co chcete?! Ha-Harry?! Ne, to ne," kroutil hlavou Hagrid, který k nim právě došel. Velmi rychle si uvědomil, co se před ním právě odehrává. Jamese si nevšímal. Nespouštěl oči z Voldemorta a Harryho. Když se chystal zasáhnout, Voldemort jen řekl svým Smrtijedům:

„Zbavte se ho."

„NE!" vykřikl Harry a snažil se Voldemortovi zase vytrhnout. Smrtijedi Hagrida zpacifikovali rychle. Nezabili ho, jen ho spoutali a odtáhli kousek dál. A když to James sledoval, uvědomil si, že Hagrid není jediný, kdo si jich všiml. V oknech hradu se hromadili studenti. Někteří je sledovali jen za oknem, jiní se vykláněli ven. A v pozadí na pozemcích se začaly vynořovat další postavy. Jestli to byli profesoři, bystrozorové či členové Řádu už James netušil.

„Tady Harry by asi nerad přišel o dalšího přítele – ty o tom vlastně ještě nevíš. Avery?" obrátil Voldemort svou pozornost k jednomu ze Smrtijedů. Ten předstoupil a před sebou levitoval něčí tělo. A James si s hrůzou uvědomil, že to tělo patří jeho nejlepšímu příteli. Byl to Sirius. Mrtvý. James na okamžik zavřel oči. Jeho nejlepší přítel byl mrtvý. Jeho syn v rukách Voldemorta. A on... je úplně bezmocný. Nemůže dělat vůbec nic. Nic než... kleknout na kolena a prosit. A přesně to taky udělal.

„Já tě prosím..."

„Tati ne," uslyšel hlesnout Harryho.

„...prosím, nech ho jít. Se mnou si dělej co chceš, ale mého syna nech jít," nedbal James vůbec na Harryho a sledoval jen Voldemorta. Ten kroutil zamítavě hlavou. „Prosím!"

„To ne, to ne, Jamesi. Už tu stejnou chybu znovu neudělám. Ale abys neřekl, že tvou snahu neoceňuji, dám ti poslední šanci." James čekal, jakou šanci mu Voldemort nabídne. „Můžeš se se svým synem ještě rozloučit." Podíval se na Harryho a cítil, že se mu oči plní slzami. On se přece nemůže se svým synem loučit. Jeho syn nemůže umřít! Nemůže mu ho vzít Voldemort znovu! Jenže chtěl... „Nechci vám to dělat těžší, opravdu to není nic osobního, Jamesi, ale tohle musím udělat. Chci ale kouzelnickému světu ukázat, že mám i dobrou vůli. Takže – tady ho máš," ukázal Voldemort na Harryho, když ho pustil. Ten stál jak zařezaný a nespouštěl ho z očí. James netušil, jestli to Voldemort myslel vážně, ale když nikdo nic dalšího neříkal, vstal a udělal první krok k nim.

„Ne! Ty ne. Půjde ten kluk," zastavil Jamese okamžitě Voldemort. Harry ale pořád stál nehnutě na místě. „No tak, můžeš jít, Harry. Můžeš svému otci ještě něco říct. Máš poslední možnost." James viděl, jak Harry váhá. Věděl, že Voldemortovi nevěří. Ale nakonec udělal krok směrem k němu. A druhý. Pak třetí. Našlapoval tak pomalu a opatrně, jako by každý jeho krok měl být tím posledním. James se díval svému synovi do očí a viděl v nich stejnou bolest, jakou cítil on sám. A když byl Harry už skoro na dosah jeho ruky, kterou k němu James natáhl, pronesl šeptem dvě slova.

„Tati, promiň." Jako by to Harry čekal, zavřel oči a hned na to se ozval Voldemortův hlas.

„AVADA KEDAVRA!"

James natáhl ruce před sebe, aby do nich zachytil klesající tělo svého syna. Klesl k zemi spolu s ním. Padl na kolena a držel ho u sebe. Držel bezvládné, mrtvé tělo svého dítěte, stejně jako před čtrnácti lety. A chtěl umřít spolu s ním.

„NEEE!" Zakřičel, jako by mu někdo vrazil dýku přímo do srdce. „NEEE!"

A nebyl jediný. Nevěděl, kolik lidí se nakonec na pozemcích shromáždilo, kdo všechno byl tomu svědkem, ale některé Harryho smrt zasáhla podobně jako jeho. Podobně, protože nikdo nemohl cítit stejnou bolest jako on. Jeho slzy dopadaly do Harryho tváře a on od ní nemohl odtrhnout pohled. „Ne, to ne... To ne... Harry. To ne..." vzlykal bolestně nad svým mrtvým synem, kolébal se s ním sem a tam a hladil jeho tvář. Svět kolem něj přestal existovat.

Kdyby ale neměl oči jen pro Harryho, všiml by si hned několika zvláštních věcí, které se udály hned následovně. Zmatený rozruch, který se však kolem něj po pár vteřinách začal šířit, ho k tomu ale stejně donutil. Donutil ho vzhlédnout a nevěřícně zalapat po dechu.