Harry utíkal, ani nevěděl kam. Po pár metrech přes sebe hodil neviditelný plášť, který schovával pod mikinou. Raději šel za Brumbálem pod ním, i když Filch nebo kdokoliv jiný by nemohli nic namítat, kdyby ho nachytali, jak jde o půlnoci do ředitelny. Neměl ale náladu se s nikým bavit, natož někomu něco vysvětlovat.

Teď ale vůbec netušil, co dělá. Někam utíká. Utíká kam? Utíká před čím? Před kým? Nemohl tomu uvěřit. Zdálo se mu to? Nebo se už zbláznil? Tohle přece nebylo možné! A pokud ano – pokud šlo o někoho z paralelního světa, nebo jak tomu říkali, tak ti se tu určitě nezdrží. Prostě ne! Nikdy by tu nechtěli být, kdyby věděli...

Ale on chtěl! Říkal mu to. Ten, co vypadal jako...

Harry se prudce zastavil. Zíral do jedné z hořících svící, které byly rozeseté napříč tmavou tichou chodbou.

Viděl svého tátu. Svého tátu. Byl to on. Poznal ho hned. A pak mu ten, co vypadal – och bože, ten, co vypadal jako Sirius! Řekl mu Jamesi... A taky tam byl Remus.

Harry přerývavě oddychoval. Klepal se a zase ho v očích štípaly slzy. Nechtěl už znovu brečet. Jenže se tomu nějak nedalo poručit. Cítil, jak mu slzy stékají po tvářích. Viděl svého tátu. Byl v ředitelně. Právě teď tam asi pořád je. A jsou tam i Sirius s Remusem. Ale ne ti, které znal. Ne ti, kteří umřeli. Kvůli němu...

Harry se sesunul na studenou kamennou podlahu. Nikoho neslyšel, jen sebe, jak pořád těžce oddychuje. Byl stále skrytý v plášti. Nemohl se ani pohnout. Jeho táta. Jeho táta ho před chvílí držel. Hladil ho po vlasech a po tváři. Harry se probudil chvíli poté, co omdlel. Poslouchal je, poslouchal svého tátu. Slyšel jeho hlas. Byl to přesně ten, co slýchával, když byl blízko něj mozkomor. Cítil, jak ho drží za ruku, a i když ho neviděl, věděl, že se na něj dívá. Cítil to. A pak mu řekl – řekl mu, že s ním zůstane! Že už je nikdy nic nerozdělí!

Nemyslel to vážně. Nemohl to tak myslet. Sirius – nebo ten, co vypadal jako Sirius – se už ptal, jak se dostanou zpátky. Určitě odejdou. Všichni. I jeho táta. Co by tu taky dělal? Nic nevěděl. Nic nevěděl o něm. O Voldemortovi. O tom, jak je s ním spojený. O tom, jak kvůli němu všichni umírají. O tom, že zavinil smrt jeho dvou nejlepších přátel...

Harry pochopil, že v jejich světě umřel. Proto tu s ním chtěl jeho táta asi být. Možná to cítil jako svou otcovskou povinnost. A asi byl taky v šoku, když ho viděl. To je pochopitelné, napadalo teď Harryho. Nečekali, že se dostanou do jiného světa, kde on bude žít. Byla to jen náhoda. Nic, co by chtěli. Takže možná jen proto taky jeho táta tvrdil, že je už nic nerozdělí. Bez rozmýšlení. Brumbál jim teď ale řekne všechno, co se tu stalo, a bude chtít odejít. Určitě.

Jeho táta odejde. Vždyť ho od sebe Harry odstrčil. Dal mu najevo, že on ho taky nechce. To si asi tedy teď myslí. I když to Harry neudělal proto, že by ho nechtěl. Udělal to, protože to nemohl vydržet. Cítil tak strašnou vinu, že se svému otci nemohl ani podívat do očí. Ten člověk o něm opravdu nic nevěděl. Viděl jen to, že vypadá jako on, pravděpodobně si všiml i toho, že jeho oči jsou stejné, jako byly oči jeho ženy, Harryho matky, ale nic víc nevěděl. A on neměl odvahu mu to říct. To, že asi není ten Harry, se kterým by tu chtěl doopravdy zůstat...

Harrymu se z očí spustil další proud slz. Ze sedu se svalil do lehu, třásl se a snažil se při tom nevydat ani hlásku. Cítil, jak se tvářemi otírá o studené kameny, a bylo mu to jedno. Právě se setkal se svým otcem, a už ho zase nikdy neuvidí. Och bože, už nikdy! Proč jen s ním nezůstal o něco déle? Mohl se ho na něco zeptat. Vždyť o něm skoro nic nevěděl! Nikdo mu o něm nikdy nic pořádně neřekl. A teď už tu ani není Sirius s Remusem, kteří by na něj mohli vzpomínat. Odkud pocházel? Jací byli jeho rodiče – Harryho prarodiče. Co dělal po Bradavicích? Jaký předmět byl jeho oblíbený? Věděl, že jeho zvěromágská podoba bude jelen? Jakého měl asi patrona? Byl to taky jelen? A co by řekl, kdyby viděl Harryho patrona?

Možná by ho objal tak, jako to udělal v ředitelně. Harry si uvědomil, že to byla nejspíš ta nejlepší chvíle v jeho životě. Jeho táta ho objímal a taky plakal. Štěstím. Štěstím, že drží jeho, Harryho. To, jak ho držel, jak ho hladil – Harry najednou strašně chtěl, aby tu byl a udělal to znovu. Chtěla zažít znovu ten pocit. Že ho někdo miluje. A ne, nemělo to nic společného s tím, jako když ho objímala Ronova mamka. Také ho měla ráda, Harry to věděl. Ale tentokrát měl poprvé pocit, že je pro někoho vším. A jeho táta mu řekl, že ho s ním nerozdělí ani celý vesmír. Už nikdy. Našel si ho v nekončeném množství světů. Právě jeho. Tady.

A teď se možná právě loučí s Brumbálem a odchází. I se Siriusem a s Remusem. Možná už zjistili, jak se dostanou zpět. Nejspíš tak, jako se dostali sem. A už se nikdy nevrátí. Jeho táta už se nikdy nevrátí. Už ho neuvidí. Neřekne mu, že je taky Nebelvír jako on. A že hraje taky famfrpál jako on. A že jeho patron je jelen jako je on. A že s ním chce taky zůstat na vždycky! Protože už nechce být sám. Už nikdy! Byl sám celý život, a když tu s ním mohl být jeho táta, on od něj utekl, protože se bál, co by tomu řekl. Co by řekl, kdyby věděl, co Harry udělal. Už mu to Brumbál řekl? Zlobí se teď na něj? Ale... co když ne? Uvnitř Harryho zahořela maličká naděje.

Třeba mu to nevadí. Vždyť on má vlastně svého Siriuse a svého Remuse pořád! On doopravdy své přátele nikdy neztratil. Tak to možná ani Harrymu nevyčítá. Ale – myslí si, že ho Harry nechce. Protože utekl. A tak odešel. Je pryč. Harry se postavil tak prudce, až zakolísal. Neviditelný plášť z něj začal padat. Rychle si ho upravil a podíval se pořádně, kde je. A kudy by měl jít. Jít zpět. Nebo ne, musí běžet. Musí utíkat jako o život. Protože ho musí zastavit. Aby nikam neodcházel. Aby ho už znovu neopouštěl. Aby ho tu nenechával už nikdy samotného.

Harry bloudil bradavickými chodbami, vždy kus někam běžel, pak se zase vracel. Čím déle to trvalo, tím netrpělivější a vynervovanější byl. Takhle už ho nikdy nestihne! Takhle už svého tátu nikdy neuvidí! Harry se zastavil a zatlačoval slzy, které se zase draly ven. Byl tragickej. Kdyby jeho táta viděl, jak tragickej je, rovnou by se otočil a už se nikdy nevracel. A to Harryho zase vyděsilo. Párkrát se zhluboka nadechl a pozorně se rozhlédl. Bylo mu to tu povědomé. Pak se zahleděl na zeď. Přistoupil k jednomu spícímu obrazu a zaklepáním dotyčné v něm vzbudil. Když se dvě ženy vyobrazené na obraze vzbudily, rozhlížely se nechápavě kolem. Harrymu to došlo a rychle si sundal plášť z hlavy.

„Potřebuji se co nejrychleji dostat do ředitelny."

Asi za dalších pět minut už utíkal Harry po točitých schodech, které bral po dvou. Nerozmýšlel se vůbec nad ničím. Jen nad tím, že až tátu zase uvidí, aspoň tisíckrát se mu omluví, že odešel, a slíbí mu, že už to nikdy neudělá. Takže když byl už nahoře, rozrazil dveře do ředitelny a – zase nemohl dýchat. Srdce mu na pár chvil přestalo snad bít. Rostla v něm panika. Vběhl dovnitř a začal se rozhlížet kolem. Dokonce šel otevřít a podívat se za ty dveře, ze kterých se předtím jeho otec zjevil. Ale ani tam nebyl!

„Harry," promluvil k němu Brumbál. Seděl – nebo teď už stál za svým stolem a sledoval pozorně Harryho. Ten si ho ale vůbec nevšímal. Pořád se otáčel dokola a čekal, kde se jeho otec objeví. Ale nebyl tam. Nebyl...

„Hledáš-"

„Kde je?!" obořil se Harry na Brumbála, jako by to snad byla jeho vina. „Už odešel? Je zase zpátky ve svém světě?"

„Harry-"

„Řekl jste mu to? Řekl jste mu všechno?"

„Harry-"

„Raději se vrátil, že? Proč by tu měl zůstávat!"

„Harry-"

„Jen jsem mu chtěl něco říct!"

„To přeci můžeš," odpověděl Brumbál a Harryho v tu chvíli utišil. „Pokud hledáš svého otce..." Harry se zachvěl. Řekl opravdu svého otce? Mluvil o něm jako o jeho otci? Takže jím opravdu byl! Harry o něm tak přemýšlel, chvílemi byl sice na vážkách, ale teď to řekl i Brumbál! Takže to byl jeho otec!

„Harry, posloucháš mě?" probral ho Brumbálův hlas. Pod vousy se lehce usmíval.

„Co- cože?" Harry ho úplně přestal vnímat, když řekl to o otci...

„Říkal jsem, že tě za tvým otcem vezmu, pokud si ho přeješ vidět a chceš mu něco říct." Harry se zase začal slabě třást. Takže tu pořád někde byl. Neodešel.

„Neodešel?" ujišťoval se však raději i nahlas.

„Myslím, že poté, co se s tebou setkal, ho něco takového ani nenapadlo," odpověděl mu Brumbál a v očích mu hrály jiskřičky.

„Ale – ale vy – řekl jste mu to?" chtěl vědět Harry.

„Pokud myslíš události minulých týdnů, pak ano, vše jsem mu řekl. I Siriusovi a Remusovi z druhého světa." Harry se na ně snažil příliš nemyslet. Nedělalo mu dobře na ně vzpomínat. Bylo hrozné je tu vidět. Ale nebylo zas tak těžké nemyslet na ně, měl plnou hlavu svého táty. „Pokud ses obával jejich reakcí, mohu tě ujistit, že ti nikdo nic nevyčítá. Ani nikdo z našeho světa, Harry. Děláš si vše ještě těžší, než už to je. Nic z toho, co se stalo, nebyla tvá vina." Už zase Brumbál a jeho ujišťování o Harryho nevině. Nemohl to poslouchat.

„A kde je teda?!" Brumbál přistoupil k Harrymu a usmál se na něj.

„Pojď," vzal ho kolem ramen a vedl jej z ředitelny. Harryho to překvapilo, chvíli si myslel, že jsou na Grimmauldově náměstí, že je tam Brumbál ukryl a přenesou se tam krbem, ale šli ze ředitelny úplně pryč. Na schodech na něj Brumbál shlédl.

„Nasaď si raději plášť, Harry. Nikdy nevíš, koho můžeme potkat." Harry si až nyní uvědomil, že ho drží celou dobu v ruce. Hned si ho přes sebe přehodil. Asi by nebylo nejvhodnější potkat v tuto hodinu třeba Umbridgeovou...

Šel vedle Brumbála a snažil se zapamatovat si cestu. Šli po schodišti dolů, pak někam doprava, následně doleva, pak začalo obrazů a soch ubývat, pořád se někde motali a pak se najednou objevili ve slepé uličce s jediným obrazem. Na konci chodby nebylo nic.

„Víš, Harry, ani já neznám úplně všechna tajemství hradu, ale jsem celkem pyšný na to, že vím o jednom, o kterém tu nikdo jiný ani netuší," mrkl na něj Brumbál, dovedl Harryho na konec chodby a hůlkou, podobně jako při vstupu na Příčnou ulici, poklepal na čtyři kameny. Harry ho pozorně sledoval a vše si ukládal do hlavy. Za okamžik se už před nimi stěna rozestoupila, Harry následoval Brumbála, a když otvorem prošli, zase se za nimi uzavřela. Harry se podíval před sebe. Stáli v úzké chodbě se čtyřmi dveřmi.

„Takových návštěv najednou, o tom se mi ani nesnilo," uslyšel Harry vedle sebe někoho mluvit. Podíval se a zjistil, že to je obraz. Konkrétně tedy nějaký starý muž, nejspíš rytíř, protože držel meč. Nevypadal ale příliš nadšeně, když to říkal.

„Theodore, příteli, věř, že návštěv tu budeš mít až dost. Toto je Harry, hlídej mu cestu dobře," ukázal Brumbál na Harryho. Plášť už měl schovaný zase pod mikinou. Harry nerozuměl tomu, proč by mu měl nějaký obraz hlídat cestu, ale Brumbál mu to hned vysvětlil. „Theodor hlídá tento kout hradu. Vždy zjistí, zda se kolem někdo nepohybuje, a dá ti vědět, když bude cesta volná. Nikdo se o tomto místě nesmí dozvědět. Víš, že ve zdejších pokojích se kdysi ukrýval i můj přítel, Nicholas Flamel? Ale to už je dávno, to jsme ani ty, ani já nebyli ještě na světě..." vyprávěl Brumbál a vedl ho chodbou dozadu. Takže to už je opravdu dlouho, napadlo Harryho při pohledu na Brumbála. A v tu chvíli mu to došlo.

On ho vede za jeho tátou! Za jedněmi z těch dveří je teď jeho táta! Najednou se mu z toho zjištění udělalo špatně. Co mu má říct? Proč – proč za ním vlastně jde? Nechtěl, aby odešel. A od Brumbála ví, že to nemá v úmyslu. Takže by za ním mohl zajít třeba zítra? To tu určitě pořád bude... Harry se zastavil. Nemohl pokračovat. Vůbec nevěděl, co má dělat. Je dost pozdě, určitě už spí. A on ho teď jde vzbudit kvůli čemu? Snažil se najít nějakou výmluvu k tomu, aby to mohli otočit.

„Toto je pokoj Siriuse a Remuse," podotkl Brumbál tiše ke dveřím, u kterých Harry zůstal stát. Ten se rychle probral a o kus popošel. Co kdyby se náhodou ty dveře otevřely? Nechtěl je vidět! „Sirius navrhoval, aby zde bydleli všichni tři společně, jako za starých časů, když už jsou v Bradavicích, ale tvůj otec byl rozhodně proti."

„Proč?" vysoukal ze sebe Harry nechápavě. Brumbál se na Harryho podíval a usmál se.

„Pravděpodobně očekává, že zas tak sám nebude," mrkl na něj Brumbál a chystal se zaklepat na dveře. Harry ho ale zadržel.

„Po-počkejte, pane. Já..." Harry nevěděl, co má říct. Brumbál držel ruku stále nachystanou u dveří, ale vyčkával, co Harry řekne. Ten se ale nezmohl na nic. Stál za ním, oči zavřené a přemýšlel, jak Brumbálovi říct, že ho sem táhl zbytečně a že přijdou jindy. Hrklo v něm, když ale uslyšel, jak z ničeho nic Brumbál klepe na dveře. Srdce mu začalo tlouct tak rychle a hlasitě, že to museli všichni slyšet. I jeho táta za dveřmi. No, ale asi opravdu spal, nikdo jim neotevíral. Harry se začal uklidňovat.

„Přijdeme zítra," řekl spěšně a chtěl odejít, když v tom se klika na dveřích pohnula a dveře se otevřely. Harry stál za Brumbálem, takže tak úplně neviděl osobu stojící v nich. Ale slyšel ho dobře.

„Brumbále?"

„Oh, Jamesi, doufám, že jsem tě nevzbudil."

„Ne, ne, nespím. Potřebujete ještě něco?" Nevšiml si ho. Což však netrvalo dlouho.

„Já ne, drahý příteli, ale někdo tě hledal," poodstoupil Brumbál kousek stranou, aby bylo na Harryho vidět. A Harry zvedl obličej od země, do níž doufal, že by se mohl propadnout, a konečně se setkal znovu tváří v tvář svému tátovi. Ten se ani nepohnul a zůstal na Harryho zírat. „Harry se obával, jestli jste se nevrátili do svého světa. Chtěl jsem jej ujistit, že se tak nestalo." Harry pomalu přesunul pohled ze svého otce na Brumbála a několikrát nechápavě zamrkal. Proč ne, ještě mu může říct, že lítal po ředitelně jako šílenec a všude ho tam hledal. Aby to bylo ještě trapnější.

„Ale – ale to je dobře. To je dobře, že jste přišli," promluvil konečně jeho otec a Harry při pohledu na něj zjistil, že se usmívá, i když vypadal unaveně a docela nervózně. Určitě ale ne víc jak Harry. „Pojďte dál," ustoupil stranou a čekal, až oba vejdou.

„Omlouvám se, ale mám ještě něco k vyřizování," řekl Brumbál a Harry čekal že bude pokračovat nějak „a Harry se musí vrátit na kolej...". Rozhodně nečekal, že uslyší: „Ale Harry se k tobě jistě rád připojí. Hezký zbytek večera – nebo už rána?" zamyslel se Brumbál a dal se na odchod. Jeho tam nechal stát. Normálně ho tam nechal. A ještě na něj jakoby nic od obrazu zavolal: „Profesorku McGongallovou budu o tvé nepřítomnosti informovat, Harry. Aby si nedělala starosti." A byl pryč.

Z transu ho probralo tiché zakašlání. Jak následně zjistil, jeho otec stál pořád u okraje dveří a čekal, že vstoupí. Harry ale zůstal zírat na své o hlavu vyšší a o 20 let starší já. Opravdu tu pořád byl. Nikam nezmizel, ani se nevrátil. Zůstal tu, jak říkal. Říkal přece, že je už nikdy nic nerozdělí. A teď tu jeho otec stál a díval se něj, jako to lidé obvykle dělávali, když Harryho viděli. Ale všichni se dívali na jeho jizvu. Ne na něj. Jeho otec si však jeho slavné jizvy na čele absolutně nevšímal.

„Chceš – chceš jít dál?" zeptal se ho nakonec nesměle. Těžko teď mohl říct Harry ne. A vlastně ani nechtěl, i když měl pocit, že ze sebe nedostane ani slovo. Dostal.

„Ehm. Jo. Jasně." Hlavně nesmí být zase tragickej a brečet. Ještě by si o něm jeho táta myslel, že je... no ani nechtěl vědět co. Slyšel, jak se za ním zavírají dveře, když se rozhlížel po pokoji. Ucítil čerstvou kávu. U malé pohovky uprostřed nepříliš velkého pokoje byl stůl, na němž stál hrnek s kouřící se kávou a několik popsaných pergamenů. Pero leželo vedle nich. Vypadalo to, že tu jeho táta něco sepisoval.

„Brumbála zajímala nějaká srovnání," uslyšel za sebou hlas svého táty. Najedou se pergameny vznesly do vzduchu, aby se přesně uspořádaly na sebe a odlevitovaly se na polici kousek vedle. „Tak jsem se do toho dal rovnou." Harry fascinovaně pozoroval svého otce s hůlkou v ruce. Určitě to byl skvělý kouzelník. Bojoval přece taky proti Voldemortovi! A i když šlo o obyčejné levitační kouzlo, které se každý kouzelník učil v prvním ročníku, bylo to, jako by změnil noc v den nebo proměnil zimu v léto.

„Tak," podíval se s rukama v bok na Harryho, „Brumbál mluvil o profesorce McGonagallové. Takže – jsi v Nebelvíru?" Při té otázce si Harry uvědomil, že když vyrážel do ředitelny, ve spěchu si převlékl jen kalhoty, vršek od pyžama si nechal, hodil na něj jen šedou mikinu s kapucí a šel. Takže ne, znak Nebelvíru na sobě neměl, aby to jeho otec poznal dřív. Ale nevypadal zas až tak překvapeně. Možná jen – trochu víc nadšeně? A pyšně?

„Ano. Jsem."

„To je skvělé. Všichni Potterovi chodili vždycky do Nebelvíru." Harry shledal, že by nebylo dobré zmiňovat se o tom, že ho chtěl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu.

„A hraju famfrpál." Co měl říct? Nechtěl tu jen stát a mlčet jak idiot. Tušil, že jeho kolejní příslušnost a famfrpál bude téma, které jeho otce nadchne. Horší bylo, když si uvědomil, že vyčerpal vše, o čem s ním byl schopný mluvit. Co dalšího mohl asi tak říct? Jsem hadí jazyk, vidím Voldemortovýma očima, zabil jsem Siriuse a Remuse... Naštěstí byl však jeho táta tou informací tak nadšený, že nic dalšího vymýšlet nemusel.

„To je úžasné! Na jaké pozici?"

„Jsem chytač."

„Skvělé. Ve kterém ročníku ses dostal do týmu?"

„V... prvním."

„V prvním? Za nás prváci v kolejních týmech hrát nemohli."

„No... za nás vlastně taky ne, to byla... taková náhoda," odpovídal potichu Harry.

„To musíš být dobrý." Harry pokrčil rameny. Asi byl ve famfrpálu dobrý. Harry si nemyslel, že by byl v mnoha věcech dobrý, ale o famfrpálu a ještě obraně to říct mohl. Ale ne teď nahlas, jenom si to myslel. Jeho otec se usmíval a pořád si ho prohlížel. Harry jeho tedy taky.

Byl vyšší jak on, výšku jako jedno z mála po něm bohužel nepodědil. Ale třeba se ještě vytáhne... Měl na sobě světle modrou košili, rukávy shrnuté k loktům a u krku měl několik knoflíků rozepnutých. Vypadal tak nenormálně normálně. Nenormálně, protože byl živý, když měl být mrtvý. A přesto tu stál. Harry tomu pořád nemohl uvěřit. Co mu to vlastně chtěl? Už věděl...

„No... Nechceš něco k pití? Nemáš hlad?" zeptal se ho jeho otec dřív, než se mohl Harry začít omlouvat. Jídlo a pití byly však tím posledním, na co Harry zrovna teď myslel.

„Ne. Ne, děkuji. Omlouvám se, že ruším tak pozdě-"

„Ale ne, nerušíš mě. Jsem zvyklý ponocovat. V práci pořád. Ty jsi tu vítaný kdykoliv," ujišťoval ho jeho otec. „A já jsem vážně rád, že jsi přišel," dodal ještě. Harry přikývl a přemýšlel, co dalšího by měl říct.

„Takže... pracuješ v noci? Co – co-" Harry se snažil zeptat, co dělá, ale nechtěl vypadat moc zvědavě. Jeho otci ale došlo, o co se Harry snaží.

„Oh, pracuji na ministerstvu jako bystrozor." Věděl to. Harry to věděl! Musel dělat něco náročného a důležitého! Byl to přece jeho táta!

„Tak... to se po tobě asi budou shánět," nenapadlo Harryho říct nic lepšího. Jeho otec se zamyslel a prohrábl si vlasy rukou.

„Pravděpodobně ano. Ale neměl jsem dovolenou asi tak posledních pět let, takže mě to vůbec netrápí. A jistě si oddělení převezme někdo jiný, ne že by to v dnešní době byla nejžádanější pozice, ale pořád se najde pár lidí, co se na to místo jen pohrnou." Harry přemýšlel nad jeho slovy. Převezme oddělení? „Brzy je to přejde," ušklíbnul se ještě zamyšleně jeho otec, ale pak se zase podíval na Harryho a usmál se na něj. „Tak... se posaď. Vážně nic nechceš?" Neměl by ho pořád odmítat.

„Možná trochu vody," řekl nakonec, když si sedal na pohovku. Jak dosedl, sklenička s vodou stála před ním. A jeho táta seděl vedle něj. Oba po sobě pořád tak nesměle pokukovali. A mlčeli.

„Nechtěl jsem utéct," odvážil se nakonec Harry prolomit ticho.

„S tím si nedělej vůbec starosti. Rozumím tomu, musel to být šok."

„Omlouvám se," řekl přesto tiše Harry.

„Opravdu nemusíš, Harry," ujišťoval ho jeho táta a překryl mu přitom jeho ruku tou svou. Slabě ji stiskl. Harry zavřel na chvíli oči. „Já vím, že jsi to teď posledních čtrnáct dnů neměl snadné-"

„Nebo posledních čtrnáct let," pomyslel si Harry. Nastalo ticho. Sakra, řekl to nahlas. Nechtěl si stěžovat. Harry otevřel oči a podíval se na něj. Jeho otec vypadal nešťastně. A Harrymu konečně došlo, že tu nejde jen o něj. On nebyl jediný, kdo tu ztratil celou rodinu. Jeho táta přece taky. Ztratil jeho a mámu. A taky zůstal sám. Ale teď už nemusel. Jeho táta mu stiskl ruku ještě pevněji.

„Brumbál mi říkal, že jsi vyrůstal u Petúnie," řekl najednou a smutně si ho prohlížel. Tak přece mu jen o něm Brumbál něco řekl.

„Jo. Bylo to... v pohodě. Jezdím tam ještě na prázdniny," snažil se znít co nejvíc normálně Harry.

„V pohodě?" opakoval po něm nevěřícně jeho táta.

„Jasně. A – ty vedeš teda na ministerstvu oddělení bystrozorů?" změnil Harry náhle téma. Jeho otec vypadal zaskočeně, ale za chvilku se vzpamatoval.

„Ano, asi šest let."

„Taky jsem přemýšlel, že bych šel na bystrozora," řekl konečně Harry. A odvedl tak řeč od Dursleyů. „Ale nejdou mi moc lektvary." To jeho otce evidentně zaujalo. Pustil jeho ruku a napil se kávy. Harry toho využil, popadl sklenici vody a skoro celou ji na ex vypil. Ještě nikdy snad nebyl tak nervózní.

„Nejsi v Křiklanově klubu?" divil se jeho táta a přitom levitoval džbán s vodou vedle skoro prázdné sklenice. Pak ho uchopil a dolil Harrymu vodu až po okraj. „Čekal bych – teda podle toho, co říkal Brumbál-"

„V jakém klubu?" nerozuměl mu Harry.

„Lektvary už neučí Horácio Křiklan?"

„Eee, ne. Toho neznám."

„Aha. No, míval vždy své oblíbence. Lily – tvoje máma mezi ně patřila."

„Máma – byla dobrá v lektvarech?" zeptal se dychtivě Harry. Jeho táta se na něj usmál.

„Nejlepší." Chvilku na to dodal: „Ale já taky na lektvary nikdy moc nebyl." Harrymu se trochu ulevilo. Ale jen na chvíli. „A kdo je tady teď učí?" Harry popadl skleničku s vodou a zase se napil. Proč nebyla ta sklenička ještě větší, aby mohl pít déle? „Vážně nemáš hlad?" ptal se ho jeho táta znovu. Zavrtěl hlavou. „Brumbál říkal – ale nic," rozmyslel si to nakonec. Harryho to zarazilo.

„Říkal co?"

„No, slyšel jsem, že ti říkal, že tě neviděl u večeře." Harry si na to vzpomněl. A jeho tátovi to dělalo starosti. To byl... skvělý pocit.

„Byl jsem v kuchyni," zalhal Harry, aby ho uklidnil. Ale nedělal to rád. Bude muset začít chodit pravidelně na jídlo, aby si nemusel vymýšlet... Jeho tátu to viditelně upokojilo.

„Tak to je dobře. A kdo tedy teď v bradavicích učí-"

„Můžeš – můžeš mi ukázat," odvážil se z ničeho nic Harry zeptat na to, na co celou dobu myslel. Nechtěl dnes mluvit o Dursleyových ani o Snapeovi. Chtěl jen vědět, že jeho táta je skutečně jeho táta. I když Brumbál to říkal. A i on to věděl. Cítil to. Ale i tak... „Můžeš mi ukázat svou zvěromágskou podobu?" Jeho otec vypadal zaskočeně. Nejspíš to nečekal. Určitě ne uprostřed rozhovoru o lektvarech.

„Vědí to tu opravdu všichni?" podivil se. Harry si domyslel, že v jeho světě asi ne...

„Jen Řád." Harry si najednou nebyl jistý, jestli není jeho táta naštvaný, ale v tu chvíli se na něj zase nesměle usmál a postavil se. Kriticky se rozhlédl kolem. Vytáhl hůlku a některé kusy nábytku odsunul na stranu, včetně stolu před nimi. Harry se postavil a poodstoupil. Srdce mu bušilo napětím.

„Klidně jsi to mohl říct hned," řekl ještě naposledy jeho otec a pak už se jen Harry prudce nadechl, když se před ním objevil namísto jeho táty vysoký dvanácterák. Úplně stejný jako byl jeho patron. Harry se začal chvět. Byl to on. Opravdu to byl on. Harry schoval tvář do dlaní. I když si říkal, že už nesmí brečet, především ne před svým tátou, všechno ho to najedou přemohlo. Nemohl to zastavit. Náhle ucítil, jak se kolem něj pevně ovinuly něčí paže.

„Tati," zašeptal poprvé Harry. Znělo to tak zvláštně, když to vyslovil. Tak nezvykle. Ale úžasně. Mohl by to říkat pořád dokola a nestačilo by to.

„Harry," zašeptal jeho táta nazpět a Harry slyšel, že se mu také chvěje hlas. Držel ho pevně v objetí a Harry doufal, že už ho nikdy nepustí. Nikdy. Musí tu s ním zůstat navždy.

Venku už pomalu začínalo svítat, když se Harrymu začaly zavírat oči...