„Harry."

Harry pohlédl na schody za Snapeovými zády a ztuhl. Snape vypadal překvapeně jako Harry, i když nespíš z jiného důvodu. Za žádnou cenu nechtěl, aby ho Harry viděl. Asi dobře věděl proč. Harrymu se rozbušilo srdce. Takže to byla pravda. Brumbál umíral. Na nikom to Harry nikdy neviděl jasněji.

„Pa-pane?" našel Harry ztracený hlas, stejně tichý jako teď Brumbálův.

„Děkuji ti, Severusi. Můžeš Harryho pustit." Ne, ani po Brumbálově příkazu nevypadal Snape na to, že by to chtěl udělat.

„Pan Potter je na odchodu-"

„Můžete mi konečně uhnout z cesty?" vzpamatoval se Harry a nenávistně se podíval na Snapea. Kdo byl, aby ještě zpochybňoval Brumbálovo rozhodnutí?! I přesto, v jakém stavu teď Brumbál byl, byl přeci pořád autorita! Možná by si měl Snape taky napsat pár vět – o tom, že on je jen učitel a ředitel jeho autorita. Měl sto chutí to Snapeovi vpálit, ale byl zastaven dřív, než se k tomu odhodlal.

„Severusi, prosím," ozval se ze schodů opět tichý hlas. Snape konečně ustoupil a Harrymu se naskytla volná cesta. Dal se do kroku a rychle vyšel schody k Brumbálovi. Snape se jim ztratil z dohledu a Harry měl konečně možnost si Brumbála prohlédnout důkladněji.

Jedna jeho ruka byla již celá černá, na druhé již byly patrné černé fleky. A ty se mu místy objevovaly i ve tváři. Ta byla bledší než obvykle a tmavé kruhy pod očima nasvědčovaly tomu, že Brumbál nemívá zrovna nejlepší spaní. Jindy vitální stařík byl teď shrbený, opíral se o hůl a byl na něm patrný každý nádech a výdech. Když se od něj Brumbál odvrátil a vykročil k ředitelně, Harry se neudržel.

„Nechcete pomoct, pane?" Brumbál se zastavil a ohlédl se k němu zpět. Harry měl dojem, že se Brumbál musí každou chvíli sklátit k zemi. I přesto však ve své tváři dokázal ještě vykouzlit úsměv. Brumbálovy pomněnkové oči se na Harryho podívaly s takovou láskou a vřelostí, až si Harry nebyl jistý, co mu nakonec řekne. Možná by ho měl prostě jen nechat v klidu „odejít".

„Jsi laskavý, Harry. To je vlastnost, které si lidé váží méně, než by měli. Naštěstí mi ale ještě zbývá tolik síly, že se dokážu pohybovat sám." Mezitím došel ke dveřím a pobídl Harryho, aby vstoupil.

První, čeho si Harry všiml, bylo několik lahviček lektvarů na Brumbálově stole. Tak proto tu Snape byl...

„Severus se stále snaží odvrátit neodvratitelné," konstatoval ředitel, když ztěžka dosedl do křesla za stolem, kam se pomalým krokem došoural. Harry stál, a i když věděl, že je to neslušné, nemohl od Brumbála odtrhnout pohled. „Kdybych věděl, že mě přijdeš navštívit, vzal bych si nějaký ten lektvar předem. Dokáží dělat skoro zázraky. Tohle... asi není nejhezčí pohled," ukázal zdravější rukou ředitel na sebe.

„Omlouvám se," zatřepal Harry hlavou.

„Posaď se, chlapče." Harry se tedy posadil naproti němu. „Asi si říkáš, co se mi přihodilo," mluvil Brumbál pomaleji než obvykle. Harry němě přikývl. „Byl jsem... neopatrný. A někdy může být jedna jediná chyba... tou poslední. Umírám." Řekl to. Řekl to bez vytáček. Řekl to smířeně. Jako tu nejnormálnější věc. Dostane se i Harry někdy do fáze, kdy mu ta skutečnost bude připadat naprosto normální? To si teď nedokázal představit. Ale když byl upřímný Brumbál, bude i on.

„Já vím." Přes sešlou, vrásčitou tvář se mihl stín překvapení. Pak se Brumbál pousmál.

„Asi to je zřejmé-"

„Věděl jsem to už předtím," přiznal Harry. Brumbál vypadal zaskočeně. „Proto jsem za vámi přišel." Na chvíli se v ředitelně rozhostilo ticho, než se Brumbál opět ujal slova.

„Vždy jsi byl velmi vnímavý, Harry." Harry zavrtěl hlavou. „Ale ano. Nadešel můj čas. Dožil jsem se vysokého věku."

„Na každý má takové štěstí jako vy," uniklo Harrymu z úst. Brumbálův tázavý pohled už nedokázal unést. Sklonil hlavu ke stolu. Musel to říct... „Vím to. Že jsem... viteál." Následné ticho bylo ještě delší než to předchozí. Harry pořád čekal, že na to Brumbál něco řekne, ale ten se k ničemu neměl. Zvedl tedy hlavu a podíval se před sebe. Brumbálovy ruce zapřené o desku stolu schovávaly jeho obličej. Nejspíš na sobě ucítil Harryho pohled, protože zčernalé dlaně spustil dolů a podíval se na Harryho. Oči se mu leskly více než obvykle.

„Jak ses o tom dozvěděl?" zeptal se ho ještě tišším hlasem, že ho sotva slyšel.

„Zaslechl jsem o tom mluvit tátu. Se Siriusem a Remusem." Brumbál se lehce zamračil. „Vědí to od Snapea, ale jak, to se mě neptejte. Vím jen, že si to Snape nepamatuje." A že si táta Snapea asi podal, ale to už raději nezmínil. „Ale táta samozřejmě neví, že to vím já, tak mu to neříkejte, prosím," varoval ještě Harry Brumbála. „On... si myslí, že mě může ještě zachránit." Brumbál zavřel oči.

„Tím, že tě odvede do jejich světa?" zeptal se Brumbál a opět se na Harry podíval.

„To... už asi ne," zavrtěl Harry.

„Ani by to nebylo možné. Ta část Voldemortovy duše, která je uvnitř tebe, žije i v jejich světě. Nemohl bys do toho světa nikdy vstoupit," vysvětloval mu Brumbál. To Harryho vůbec nenapadlo. Ale... tátu už asi ano.

„Aha. To mi... nedošlo. Ale myslím, že táta už to ví taky. Říkali, že tam nemůžeme. Ale... oni by mohli, že?" zeptal se Harry pomalu. Brumbál naklonil hlavu trochu na stranu. Vypadl zamyšleně.

„Proč jsi přišel, Harry," překvapil ho následnou otázkou. To bylo jednoduché. Chtěl vědět jedinou věc.

„Zajímá mě... kolik mám času."

„Máš... tolik času, kolik sám budeš chtít-"

„To je lež-"

„Není-"

„Netvrďte mi teď, že je všechno na mně, že se můžu svobodně rozhodnout, že si můžu vybrat. Jestli vám se tím uleví, tak mně ne," přestal brát už Harry na Brumbála ohledy a řekl mu, jak to vidí. „Já chci vědět, co mám udělat a kdy. Nechci čekat na Snapea, chci, abyste mi to řekl vy. Na rovinu. Upřímně. Já to unesu." Což asi nebyla tak úplně pravda, ale pořád si Harry myslel, že bude lepší vědět, na čem je, než pořád jen hádat. Do odpovědi se Brumbál evidentně musel nutit.  

  „To je velice těžké, Harry. To rozhodnutí je opravdu jen na tobě," pověděl mu nakonec Brumbál. Harry frustrovaně vydechl. „Nikdo tě do toho nemůže nutit. Pokud se rozhodneš to udělat, bude záležet na tobě, kdy se tak stane-"

„Co si myslíte vy?" přerušil ho Harry netrpělivě. Odpovědí mu bylo ticho. „Čím déle to bude trvat, tím bude Voldemort silnější, je to tak? Čím déle budu naživu, tím horší pak bude Voldemorta porazit." Brumbál mu chvíli hleděl do očí, než nakonec poraženecky přikývl. „Dobře," odtušil Harry tiše. „Dobře. Jak to... mám udělat? Mám se nechat chytit Smrtijedy?" Brumbál rychle zavrtěl hlavou, čímž Harryho zastavil.

„Chlapče..."

„Má to přeci udělat Voldemort." Pořád o tom mluvili jen neurčitě. Ani jeden z nich se nedovážil nahlas říct, že se má jít prostě nechat zabít.

„Severus ti bude nápomocen-"

„Nechci pomoc od Snapea!" vystřelil Harry popuzeně.

„Věř, že ho to netěší o nic méně než mě nebo tebe-"

„To myslíte vážně?!" nevěřil Harry svým uším. „Dělá mi ze života peklo i přesto, že ví, že... že..." Nedořekl to. Dlaněmi si překryl obličej. Musel se sebrat. Pak je ucítil. Hrubé vrásčité ruce na svých. Spustil je dolů a podíval se na Brumbála. Nikdy ho snad neviděl tak zničeného.

„Nemusíš to dělat, Harry. Nemusíš." Harry ale věděl, že o není pravda. A věděl to i Brumbál.

„Chtěl jste, abych to věděl-"

„Ty bys to vědět nechtěl?" zareagoval Brumbál. Jistěže chtěl!

„Udělám to," pronesl Harry po chvilce ticha. Ne odhodlaně. Ne rozhodně. Konstatoval to jako prostou skutečnost, která byla nevyvratitelná.

„Vždycky jsi byl statečný-"

„Nejsem statečný," odporoval mu Harry.

„Ne každý by dokázal něco takového udělat."

„Mám strach," řekl Harry popravdě.

„To je přirozené, chlapče. Každý by měl."

„Máte také strach?" Brumbál se lehce pousmál.

„Už ne. Za ty roky, co jsem tady, jsem již pochopil, že smrt je jen další cesta. Cesta, na kterou jsme se vydali, už když jsme se narodili. Není to konec, Harry. Je to jen začátek něčeho nového a neznámého."

„Co když ne?"

„Co když ano?" povytáhl lehce obočí Brumbál. Harry se zadíval někam mimo.

„Je to nespravedlivé." Nebyl zvyklý si stěžovat, ale prostě to řekl. Cítil to tak. Tak to řekl. A k jeho překvapení mu Brumbál ani neodporoval.

„Máš pravdu. To je. Nikdo si takový osud nezaslouží méně než ty." To mu moc nepomohlo.

„Táta... bojím se, co s ním pak bude." To ho snad trápilo nejvíc.

„Jistě to bude těžké. Nejen pro něj-"

„Proč... proč jste to dovolil?" podíval se na něj Harry trochu vyčítavě. Brumbál se zatvářil nechápavě. „Proč jste tu tátu nechal? Když jste věděl, že... spolu stejně... nebudeme. Že je to jen na chvíli." Brumbál oddechoval stále víc těžce. Ale tohle Harry potřeboval vědět. „Dal jste nám naději, kterou jsme nikdy neměli," zkonstatoval s rostoucím napětím v krku. Ne, teď to musí vydržet!

„Protože jsem chtěl... abys poznal lásku. Tu, kterou jsi nikdy neměl šanci zažít. Lásku bezpodmínečnou. Nekonečnou. Rodičovskou. O kterou tě Voldemort připravil tak brzy. Tak moc jsem si přál, abys byl... aspoň na nějaký čas šťastný." Pomněnkově modré oči se mu leskly, když to říkal.

„Jenže teď... je to jen všechno těžší," hlesl Harry nešťastně. „Pro mě. A bude i pro tátu..."

„Vždycky jsem si myslel, a myslím si to stále, že smyslem života je láska. Poznat, co to je, když miluješ a jsi milován. A i když ji jednoho dne ztratíš, věz, že tvůj život stál za víc než toho, kdo ji nikdy nepoznal. A věřím, že tvůj otec to bude cítit stejně." Harry chtěl už namítnout, že Brumbál nemůže vědět, jak se jeho otec bude cítit, až mu už podruhé umře, ale nakonec to neřekl. Raději přešel k další věci, kterou chtěl s ředitelem probrat.

„Chci, aby se táta mohl vrátit do svého světa. I se Siriusem a Remusem." Brumbál zamyšleně přikývl. „Už je tu nic držet nebude, až tu nebudu."

„Souhlasím."

„Chtěl bych tu truhlu." Nebyla to prosba. Harry bez ní odejít totiž nehodlal.

„Teď?"

„Nebojte se, já nikam nepůjdu," ujišťoval Brumbála Harry.

„Ničeho takového se ani nebojím, chlapče."

„Nechám ji tátovi, aby ji našel, až bude... po všem." V ředitelně se opět rozhostilo ticho. Ať už Brumbál přemýšlel nad čímkoliv, Harry věděl, že bez ní neodejde. Tohle mu nemůže upřít. Brumbál mu nemohl zaručit, že ji tátovi ještě stihne dát. A na Snapea se určitě spoléhat nehodlal. Tohle chtěl mít pod kontrolou on. Nakonec to ale nebylo tak těžké. Brumbál otevřel jeden ze svých šuplíků a truhlu odlevitoval na stůl před ně. Harrymu se při pohledu na ni vybavila chvíle, kdy ho s ní chtěl táta přenést z tohoto světa pryč. Jak asi musel být zoufalý, když se k něčemu takovému odhodlal. A jak asi bude zoufalý, až zjistí, že...

„Dobře ji schovej," uložil mu Brumbál.

„Samozřejmě." Ještěže jsou teď všichni na vyučování. „Nikomu o tom... neříkejte."

„Koho máš na mysli, chlapče?" To snad bylo jasné.

„Nechci, abyste náš rozhovor probíral... se Snapem."

„Ale-"

„Řeknu mu to sám," rozhodl se Harry. „Řeknu mu to dneska. Mám s ním další trest."

„Jak se přeješ," přikývl ztěžka nakonec Brumbál. Nejspíš pro něj byl už každý jeho pohyb těžký. A to bylo znamení pro Harryho, že už by měl odejít.

„Děkuji-"

„Ne, to já děkuji tobě, Harry. A nezapomínej," naklonil se k němu blíž i přes obtíže Brumbál, „tvá láska je tvá největší síla. Protože síla nespočívá v kouzlech a čárech, ani v moci nad ostatními. To, co chováme uvnitř srdce, je mocnější než cokoliv jiného na světě. A to je to, co ty máš a Voldemort ne." Harry nad těmi slovy chvíli přemýšlel, ale nijak ho jejich smysl neupokojil.

„A k čemu mi to bude?" Když stejně umře...

„To se ještě ukáže..."

*****

Bylo stále těžší se přetvařovat, ale naštěstí se mohl vymlouvat na ty tresty... Ještě ráno si myslel, že dnes na další nepůjde, ale už to v sobě nedokázal dusit. Když ten večer mířil do Snapeova kabinetu, zařekl se, že to bude krátký rozhovor. Vyjasní si s ním tři věci. O své smrti si Harry rozhodne sám. Tátu nechá na pokoji. A žádný další trest už s ním mít nikdy nebude. Jednoduché. Nebo ne?

„No ne, uráčil jste se dorazit i dnes, Pottere? U kolika tisíc vět jsme to skončili?" zeptal se ho namísto pozdravu Snape, jakmile k němu Harry vstoupil. Ten však nehnutě stál a nemohl se ani pohnout. Jak že to chtěl začít? „Ztratil jste řeč? Na něco jsem se vás ptal?"

„Nepřišel jsem kvůli trestu," odpověděl mu nakonec Harry. Snape se začal falešně usmívat.

„Tak pan Potter nepřišel kvůli trestu, který jsem mu udělil... Myslíte si, Pottere, že si nedokážu poradit s jedním vzpurným, arogantním Nebelvírem?"

„Myslíte si, že já mám ještě co ztratit?" odvětil Harry poklidně. Zatím mu to ještě šlo. Snapea ale jeho reakce na okamžik zarazila. Harry se toho rozhodl využít. Opravdu už neměl co ztratit. Ale určitě nechtěl ztrácet čas tady. „Prý vás mám požádat o pomoc. Že mi pomůžete s tím, aby mě Voldemort zabil." Teď nešel Snapeův šok přehlédnout. Možná by se to dalo srovnat s chvílí, kdy uviděl po čtrnácti letech na schůzi tátu. To taky chvíli nenacházel slov. „Nejste moc zklamaný? Že jsem vám vzal to potěšení z toho, abyste mi to řekl vy. Ale nebuďte, nejste jediný. Brumbál asi taky nečekal, že se toho ještě dožije," pokrčil rameny Harry a popošel o pár kroků vpřed. Snape pořád seděl za stolem a nehýbal se. Nespouštěl z něj však oči. „Chci... chci vám něco říct. Už budu připravený, tak vám to řeknu. Jak to zařídíte, je mi jedno. Jestli Voldemorta přivedete za mnou nebo mě k němu... Tátu ale necháte na pokoji. Jestli... jestli si ho budete dobírat... nebo mu něco řeknete předem... Necháte ho na pokoji," zopakoval Harry znovu. „A na žádnej trest k vám už nepřijdu. Doufám, že nemusím vysvětlovat proč. Ale jestli to nechápete – tak ne, nehodlám trávit zbytek svého života zrovna s vámi." Snape už se tvářil zase jako obvykle. Nebyl však tak jedovatý, když k němu promluvil. Naopak byl velice stručný.

„Brumbál vám to řekl?"

„Měl snad něco takového v plánu?" Snape neodpověděl, jen jeho obočí poskočilo vzhůru. „Takže asi ne. Vím to už... nějakou dobu." Asi to nemusel specifikovat. Snapeovi snad dojde odkdy. „Nikomu jsem to neřekl, táta neví, že to vím-"

„On to ví také?"

„-a nechci," pokračoval dál Harry, nehledě na Snapea, „abyste mu cokoliv řekl. Nesmí vědět, co... se chystám udělat. Jestli se to dozví, tak to neudělám," pohrozil Harry. Doufal, že to na Snapea zabere. „A to by vás určitě mrzelo," neodpustil si ještě dodat.

„Nikomu o tom neřeknu, to jsem již slíbil panu řediteli," odvětil odměřeně Snape. „Vaše chování v hodinách však nemohu přehlížet bez toho, aby to nevzbudilo podezření-"

„Proč mi už prostě nedáte pokoj?!" nevydržel už to Harry a vybuchl. „Proč mě nenecháte na pokoji? Nebo je vám málo, že... že... že... Sakra! Už brzo budu mrtvej a táta pryč! Žádnej Potter už vám život otravovat nebude, to vám snad nestačí? Co jsem vám udělal, že mě tak nenávidíte?" Ani si to neuvědomil a už stál u jeho stolu. Slabě se třásl, čehož si všiml Snape. Z jeho rukou, kterými se opíral o Snapeův stůl, přejel Snape očima do jeho tváře.

„Když budete v hodinách normálně pracovat, nebudu mít důvod k tomu, abych vám uděloval školní tresty," zkonstatovat bez emocí. Na jeho výbuch nijak nereagoval. „Teď můžete odejít." Harry překvapeně ztichl. Netrval na tom trestu? Nechtěl, aby si tu sedl a psal nesmyslných pět tisíc vět? Poslal ho pryč?

„Tátovi nic neřeknete?" ujišťoval se však Harry ještě.

„Už jsem vám říkal, Pottere, že o tom neřeknu nikomu." Harry trhaně přikývl a pustil se jeho stolu. Pak ho ale ještě něco napadlo.

„Nagini zabijete vy?" Snape přimhouřil oči.

„Nevím. Možná."

„Máte už nějaký plán?" zajímalo Harryho.

„Ne, nemám."

„Nemáte plán?" Tak Snape ještě neví?

„Ne, Pottere, nemám žádný plán," opakoval Snape trpělivě. Tomu Harry ale nevěřil.

„Kdybyste Nagini zabil, už by nezbýval žádný viteál. Pak už by zbýval jen Voldemort. Až teda zabije mě." Snape sebou slabě cukl. „Pokusíte se zabít i Voldemorta?" Snape se párkrát zhluboka nadechl. Vypadal, že mu Harryho otázky nejsou vůbec příjemné. Ale on to musel vědět. Přece nešel na smrt jen pro nic za nic. Nějaký plán s Brumbálem přece mít museli. Možná se na to měl zeptat přímo ředitele, ale ten vypadal, že je rád, že vůbec ještě žije. Doslova.

„Předpokládal jsem, že na něco takového je ještě dost času. Takže opravdu žádný plán nemám-"

„Dost času?" nevěřil Harry svým uším. „Kdy jste měl v úmyslu mi to říct?"

„Pottere, měl byste jít. Vaše tresty jsou tímto ukončeny." On mu to neřekne.

„Až... až budete mít plán, chtěl bych ho znát. Na to snad mám právo," požadoval po něm Harry.

„Jistě," ujistil ho Snape. Stále seděl nehnutě za stolem. Harry udělal dva kroky vzad, ale pořád stál čelem k němu.

„Fajn. Já vám taky řeknu... jak jsem řekl... až... budu připravený. Ale... k tomu asi potřebujeme ten plán. Tak mi řekněte, až budete mít plán. A já vám řeknu, jak na to jsem. Teda... já to udělám, to jsem řekl i Brumbálovi. Možná to bude lepší udělat co nejdřív." Už plácal. Byl nervózní. Nevěděl z čeho. Možná z toho, jak se tu teď se Snapem baví o tom, že se nechá Voldemortem zabít. A ani Snape nevypadal, že je z jejich rozhovoru v sedmém nebi. Ovšem, Harry ho zaskočil. Nejspíš vůbec netušil pravou příčinu Harryho podivného chování několika posledních dnů... Až doteď.

Když Snape nic neodpověděl, Harry se otočil a došel ke dveřím.

„Na shledanou, pane," pozdravil ještě, vzal za kliku a za ticha odešel z jeho kabinetu. Snape neodpověděl.

*****

Bylo to zvláštní, ale po jeho rozhovoru s Brumbálem a následně i se Snapem jako by z Harryho něco těžkého spadlo. Dýchalo se mu mnohem volněji, i když pořád trochu těžce. Asi se mu ulevilo, když si o tom s někým promluvil. Tím myslel s Brumbálem, ne se Snapem, samozřejmě. Ale v jednom ohledu mu pomohl i rozhovor se Snapem – ten mu dal pokoj. Opravdu si ho nevšímal. A Harry jeho. Když kolem něj Harry procházel, dělal, jako by ho ani neviděl. Ve třídě ho nevyvolával, a když už, tak ho zkoušel z něčeho jednoduchého. Kdyby Harry věděl, že stačí tak málo, řekl by mu to hned a mohli si odpustit ten týden bojů.

Harryho překvapilo, když viděl jednoho večera Brumbála u večeře. Vypadal mnohem lépe, než jak ho Harry viděl v ředitelně. Na rukou měl bílé rukavice, které zakrývaly účinky kletby. Snapeovy lektvary dělaly zázraky, pomyslel si Harry. Věděl však, že jen maskují tu děsivou skutečnost. Kolika večeří se ještě bude Brumbál účastnit? To Harry raději nechtěl vědět...

Co však bylo pro Harry stále těžké, bylo setkání s tátou. Harry se tomu vyhýbal i následující týden. Odepisoval mu vždy až za několik dní. Bylo mu však hloupě, věděl, že táta ví, že už na nitrobranu nechodí, ale on se mu o tom v dopise nikdy nezmínil. Ani o ničem jiném důležitém. Harry psal koneckonců spíš o ničem než o něčem. A i to nic pro něj bylo snad těžší než něco. A když nad takovým dalším dopisem dumal a nevěděl, o čem psát, napadlo ho, že by chtěl tátu strašně vidět. Vždyť může být za chvíli mrtvý! Na co čekal? Měli pro sebe posledních jen pár týdnů nebo měsíců a on se mu vyhýbá! Nemělo by to spíš být naopak?

Nechceš se dnes večer stavit?

To nebylo těžké. Rychle běžel dát dopis Hedvice dřív, než by si to Harry rozmyslel, a pak se šel připravovat na to, co večer tátovi řekne.

*****

Harry seděl za stolem v tátově starém pokoji a čekal, až přijde. Nebo spíš přiletaxuje. Před ním stála černá káva, kterou pro tátu už předem objednal, a sám míchal černý čaj, který si dal spíš, aby se neřeklo, než že by na něj měl chuť. Dobby jim k tomu ještě naservíroval sušenky, z nichž jednu si vzal Harry do ruky, prohlédl si ji, a pak ji bez ochutnání raději položil na svůj podšálek. Možná už se mu chuť k jídlu ani nevrátí... Bezmyšlenkovité míchání čaje bylo přerušeno zelenými plameny, jež se rozžehly v krbu. Přišel. Harry vstal a tátu beze slov objal. Nejradši by ho už nikdy nepustil. Nejradši by i jemu řekl, jak je k nim osud nespravedlivý, a zeptal by se táty, proč mají takovou smůlu. Co komu udělali?

Když ho Harry pustil, táta se na něj trochu utrápeně díval. Na nic se ho neptal. Tedy... na něco ano. Když se posadili, byla na řadě klasická sada otázek.

„Jak se máš?"

Hrozně.

„Fajn."

„Jo? Co škola?"

Špatný.

„Jde to."

„Je ti... je ti dobře?"

Ne. To to na něm jde tak vidět?

„Jo. Jen toho máme teď trochu víc. NKÚ a tak..." Táta se konečně pousmál.

„No jo, brzy to bude za tebou. A pak budeš mít dva měsíce klid."

Kéž by...

„Nechal jsem nitrobrany," řekl pak Harry hned z kraje. Věděl, že to táta ví. Asi by bylo k ničemu to dál zamlčovat.

„Já vím," přikývl táta.

„Snape ti to řekl," zkonstatoval Harry.

„Bylo to kvůli němu? Jestli ti něco udělal nebo řekl, tak mi to řekni." Asi se dalo čekat, že za tím bude hledat Snapea. A taky to tak trochu byla pravda.

„Ne, to ne," zalhal však opět Harry. „Tak žádnej med to nebyl, ale... spíš jsem v tom už neviděl smysl. Ničemu to nepomáhalo." Což byla taky pravda.

„Aha... Takže... ty sny-"

„Jo, pořád se mi zdají, ale ne každou noc. Je to jak kdy. A... mě to netrápí, vážně." Skoro si na ně zvykl... „A pokračuji v tréninku sám, jak mi radil Remus. Možná že to pomáhá," pokrčil Harry rameny a zase zamíchal svůj čaj. Táta se napil kafe, ale nespouštěl z něj oči. Nejspíš hádal, zda mu Harry říká pravdu nebo ne. Asi by měl mluvit o něčem jiném.

„Mám novinku!" usmál se Harry s vypětím všech sil.

„Novinku?" zamrkal táta a taky se pousmál.

„Nejdřív jsem ti o tom chtěl napsat, ale pak jsem si řekl, že ti to musím říct přímo." Což byla lež, protože na to Harry úplně při tom všem zapomněl...

„Tak povídej," pobízel ho táta.

„Že nevíš, kdo se bude ženit." Táta se zamyslel, ale pořád se nepřestával usmívat.

„No... pokud ne ty, tak jsem šťastný za kohokoliv."

„Tati!" protočil Harry očima.

„To byla legrace. Tak kdo se bude ženit?"

„Nechal bych tě hádat, ale to bys neuhádl. Hagrid."

„Cože?!"

„No fakt. A že nevíš, kdo mu má jít za svědka." Táta se zamyslel.

„No... teď bys to mohl být ty, protože jinak by ses mě takhle neptal."

„Jo!" přikývl Harry. Tátův úsměv se rozšířil.

„Páni, to je teda čest! Koho si vůbec bere? Nevěděl jsem, že má Hagrid... přítelkyni," podivoval se táta.

„No jo, má. Už to mezi nimi jiskřilo při turnaji. Je to madame Maxime, ředitelka Krásnohůlek." Táta hvízdl. „Je taky poloobryně, jako Hagrid. Byli spolu na té tajné výpravě za obry."

„Myslíš na té tajné výpravě, o které každý ví?" pousmál se táta. Harry mávl rukou, jako by nic. „A kdy ta sláva proběhne? A kde? To bude muset asi zabezpečit Řád, když tam máš jít." Táta myslel hned na všechno. Ani ho nenapadlo mu to zakázat, jen aby byl Harry v bezpečí...

„Mělo by to být v létě tady v Bradavicích." Teď už se táta trochu zarazil. Taky mu to došlo? Že už tu možná nebude bezpečno...

„Aha... tak... to by mohlo být v pořádku." Neříkal to moc jistě. Harrymu v tu chvíli došlo, jak hrozný ten rozhovor vlastně je. Oba vědí, že se Harry té svatby nezúčastní, ale jeden před druhým předstírají, že to půjde. A Harry nevěděl, jak se z té lži dostat.

„A že nevíš, kdo je taky pozvaný!" obdařil ho dalším ze svých předstíraných úsměvů.

„Já to asi nebudu..." pronesl táta s úsměvem. Taky ho předstíral?

„Představ si, že Hagrid by tam chtěl Drápa," odzbrojil Harry tátu. Ten vyvalil dle očekávání oči a zakuckal se. „Neboj, myslím, že si to nakonec neprosadí," snažil se ho Harry uklidnit.

„Harry, u Hagrida nikdy nevíš. Ty už jsi mu to slíbil?"

„Co?

„Že mu půjdeš za toho svědka."

„No... jo," souhlasil Harry. Táta protočil očima. „Co jsem mu měl říct? To se přece neodmítá..."

„To ne... No, snad bude Brumbál ještě při smyslech a Drápa tam-" Táta se zarazil. Uvědomil si, co řekl. Zkoušel to rychle zamaskovat tím, že se napil kafe, ale Harry si říkal, že to je dobrá příležitost k tomu, aby k sobě byli aspoň v něčem upřímní.

„Nevypadá dobře." Táta se na Harryho podíval. „Brumbál," dodal Harry na vysvětlenou.

„Je... nemocný," potvrdil mu táta. Harry přikývl.

„Všiml jsem si. Skoro nechodí na jídlo, a když už se na nějakém objeví, vypadá... pořád hůř," mluvil trochu tišeji. Táta ho sledoval. Když Harry utichl nervózně přikývl.

„Něco ti... musím říct. Jsi už velkej kluk, měl bys to... vědět." Velkej kluk. Jindy by se tomu Harry pousmál. Dnes ne. „Je možné, že už se Brumbál... z té nemoci nevyléčí." Harry mu to ulehčil.

„Myslíš, že umře?"

„Je... to možné," souhlasil po krátké úvaze táta. Harry se trochu ošil a projel rukou vlasy. Měl by vypadat aspoň trochu překvapeně.

„Já... říkal jsem si, že vypadá hodně špatně." Táta ho chytil na chvilku za ruku.

„Brumbál je už hodně starý, Harry. Přišla jeho chvíle. Měl bys na to být připravený."

„Dobře," přitakal Harry. „A co... co bude s Bradavicemi?" A s celým kouzelnickým světem? Až umře Brumbál, pak i on, Vyvolený...

„Dlouho jsem o tom přemýšlel a... popravdě nevím, zda to tu pro tebe bude ještě bezpečné. Profesorka McGonagallová, nechci ji shazovat, je to úžasná čarodějka, ale před Voldemortem školu nemůže uchránit dlouho. A ani tebe." Harry nečekal, že se dostanou až sem, ale byl rád, že věděl, co táta zamýšlí.

„Chápu. Měl bych zmizet."

„Schováme se u nás. Sirius bude naším novým Strážcem," řekl mu táta na rovinu. „Vím, že to je těžké, ale... jinak to nepůjde. Zatím."

Zatím. Co tím táta myslel, Harry nevěděl. Protože kromě své smrti nebo věčnému schovávání se před Voldemortem Harry nic jiného na výběr neměl.

„Dobře. Až... se to stane, odejdu." Jen ne tam, kam si táta myslel.

Teď už Harry věděl to hlavní. Už tolik času opravdu nemá. Určitě ne víc než Brumbál. Spíš ještě méně...