Asi to byla jedna z posledních věcí, která ho dokázala zaměstnat natolik, že na chvíli zapomněl na to, co mu ničilo klid v duši. Táhl koněm dopředu. Remus sedící naproti němu si podepřel bradu a přimhouřil oči. Nejspíš se mu nelíbilo, co James udělal.

„To bylo chytré," okomentoval jeho tah.

„Já vím," souhlasil bez rozpaků James.

„A už zase mizí," ozval se od okna Siriusův hlas. Pak se tomu, co viděl venku, zasmál. „A za deset minut tu máme manžílka." Siriusovým posledním koníčkem, který si na Grimmauldově náměstí našel, bylo špehovat sousedy. Nikdy dřív se o mudly žijící v sousedství nezajímal, ale vzhledem k času, který tu byl nucen strávit, si jich začal všímat o trochu víc. Obzvlášť jeden pár ho opravdu zaujal. I když... byli vlastně tři. Milenec, o němž nic netušící manžel neměl ani ponětí, se před chvíli nenápadně vykradl z o dva vchody dál stojícího domu. Na tento milostný trojúhelník přišel Sirius asi před čtrnácti dny a od té doby každou volnou chvíli sledoval, jestli se nestane něco nového. Třeba že by se manžel nečekaně vrátil dřív...

„Šťastlivec," posteskl si Sirius.

„Teď asi nemyslíš toho manžela," pronesl pobaveně Remus a uhnul královnou, kterou mu ohrožoval Jamesův kůň.

„Remusi, no tak," podíval se na něj Sirius jako na blázna. Pak se ale rychle otočil zpět k oknu. „Pozor, teď vyšla i ona – jde naším směrem." Položil si ruku na srdce a hraně se povzdechl. „Zamiř k nám, krásná ženo! Zaklepej na naše dveře a já ti otevřu!" zvolal Sirius melodramaticky. James s Remusem se na sebe podívali a tiše přikývli. Sirius měl svou lepší chvilku, tak to bylo v pořádku. Scény, kdy se rozhodl, že ji půjde navštívit, už naštěstí měli za sebou. „Ne. Ne. Ne..." opíral se Sirius o okno.

„Asi nezastavila u našich dveří," podotkl s úsměvem James.

„To by nějaké musela vidět," uculil se Remus a oba společně vyprskli smíchy.

„Co kdybyste si radši všímali těch blbejch figurek..." doporučil jim Sirius odměřeně.

„Co na ní vidíš? Vždyť je to obyčejná mrcha," kroutil hlavou nechápavě James a táhl s další svou figurkou proti Remusovi.

„Neurážej dámu mého srdce," podíval se na něj Sirius výhružně.

„Nebo co? Vyzveš mě na souboj?" navrhl James nebojácně a rozhodil rukama do stran.

„Mám dělat sudího?" zvedl od šachů hlavu Remus. I jeho rozptýlení jakéhokoliv druhu velice rychle zaujalo. Než ale stihl Sirius souhlasit, což by jistě souhlasil, ozval se z chodby šramot.

„Možná mě vyslyšela!" otočil se Sirius s očekáváním ke dveřím. Všichni tři napjatě čekali, kdo je dnes přišel navštívit. Jakmile se však otevřely dveře od jídelny, James s Remusem se neovládli a začali se oba smát. Tohle opravdu nebyla dáma Siriusova srdce...

„Nerad vám kazím zábavu," ozval se ode dveří chladný tón.

„Žádnej strach, Snape, to se nesmějou tobě. Jen mému neštěstí," povzdechl si hraně Sirius, když zamířil ke svým dvěma přátelům. Snape se konečně pohnul ze dveří a také k nim přistoupil. Jedním opovržlivým pohledem sjel jejich partii šachů, načež svůj pohled zabodl do Jamese. Už v tu chvíli mu bylo jasné, že přišel za ním. Teď jen proč...

„Copak, Snape? Chceš se přidat?" zeptal se ho James posměšně, ale uvnitř něj rostlo napětí. Co se stalo tentokrát? Snape sem nechodil pro nic za nic.

„Ne, chci s tebou mluvit, Pottere," odpověděl mu Snape a zkřížil ruce na hrudi. James zatřepal hlavou.

„No tak mluv," pobídl ho, přičemž se Snape krátce podíval na Remuse a Siriuse. Nejspíš čekal, že je nechají o samotě, ale ani jeden se k odchodu neměl.

„No," odfrkl si Snape, „je koneckonců jedno, kolik lidí uslyší, že je tvůj syn naprostý ignorant bez špetky respektu k autoritám." James vstal od stolu tak rychle, až některé z figurek popadaly. Remus se je snažil pochytat, ale po chvilce to vzdal. Jejich hra byla tímto ukončená.

„Víš, Snape, že mě ty tvoje debilní kecy vůbec nebaví," zapřel si James ruce v bok.

„A jaký názor máš na jeho rozhodnutí tedy ty? To by mě zajímalo..." Pak se ale Snape zamyslel. „I když to je asi jedno, je to přece jeho volba - tak jako se rozhodl, že se nitrobranu učit chce, tak se může svobodně rozhodnout, že už o ni nemá zájem. Proč by mladí neměli mít možnost volby, že?" usmíval se křivě Snape. James se trochu zamračil. „Aha, ty o tom vůbec nevíš – proč mě to nepřekvapuje?" pronesl Snape s úšklebkem.

„Můžeš nám konečně říct, co chceš, Snape?" ozval se Sirius hlasitě.

„Právě jsem to řekl, pokud jsi dobře poslouchal, Blacku," podíval se na ně Snape odměřeně.

„Slyšel jsem," přitakal Sirius. „Harry nechal nitrobrany? Popravdě nechápu, jak to s tebou vydržel tak dlouho," zasmál se tomu. „To se mu nemůže nikdo divit." Jamesovi ale do smíchu nebylo. Když se ale nadechoval k tomu, aby Snapevi vpálil, že za to určitě může on sám, Snape ho předběhl.

„Dřív než začneš svalovat vinu zase na ostatní, dobře mě poslouchej." Takže tušil, co mu chce James říct... „Skoro dva měsíce tu s tvým synem neztrácím čas proto, aby mi pak z ničeho nic řekl, že na ty pitomý hodiny chodit nechce. Ani se předem neomluvil a jen tak mimochodem mi následující den po hodině obrany oznámil, že mu je to stejně k ničemu. Když jsem po něm chtěl vysvětlení, otočil se a beze slov odešel, i když jsem na něj volal. Absolutně mě ignoruje, a dokonce se ani nedostavil už na dva školní tresty, které jsem mu za jeho chování dal. Jestli si tvůj syn myslí, že jeho sláva ho opravňuje k tomu, aby se takhle choval, tak to je na omylu," dokončil Snape svůj monolog. To si mohl James myslet, že tu bude na jeho syna házet špínu. Nic jiného Snape ani nedokázal.

„A po mně chceš teď co?" zeptal se ho James nechápavě. Snapeovo obočí vylétlo vzhůru.

„Domníval jsem se, že bys k tomu jako jeho otec měl co říct, ale... asi jsem se spletl. Ty nejspíš budeš slepě podporovat každé rozhodnutí toho kluka, i když bude sebeidiotičtější."

„Možná, že kdybys vůči němu nebyl pořád zaujatý a začal se k němu chovat jako k ostatním, nemusel by těch hodin teď nechávat," udělal James jeden krok vpřed. Snape udělal další.

„K tvému synovi se chovám jako k ostatním, protože u mě, na rozdíl od jiných profesorů, žádné výhody nemá. A v tom bude asi ten problém-"

„Počkejte," vložil se do jejich výměny Remus. „Není možné, že už Harry ztratil po té době motivaci? Třeba by jen potřeboval povzbudit-"

„To ale nečekáš od něj," zasmál se Sirius. Prstem přitom ukazoval na Snapea.

„Potter dělal pokroky," řekl Snape, čímž všechny přítomné zaskočil. Ne že by jim Harry neřekl, že mu jde nitrobrana lépe, ale nikdy by nečekali, že to přizná sám Snape. „Měli jsme pokročit k bezhůlkové technice. Asi se ale po tom víkendovém... fiasku rozhodl, že je pro něj důležitější věnovat se jiným věcem," narážel na prohru Nebelvíru ve famfrpálu.  

 „Co kdybys nás už přestal otravovat těma tvejma kecama a zase vypadnul?" navrhnul mu s falešným úsměvem Sirius. Snape se na něj podíval s pobavením v očích. James přesně věděl, že o tohle mu šlo. Vytočit je. Trochu se mu to povedlo...

„Beze všeho, musím ještě za profesorkou McGonagallovou. Pochopitelně jsem o chování tvého syna informoval i ji." oznámil Jamesovi ještě Snape. „Jsem zvědavý, zda se dnes na třetí pokus na školní trest dostaví. A taky zítra a pozítří." Jediné, co Jamese drželo v mezích, bylo vzpomínka na to, jak Snapeovi rozbil hubu. Nemohl se dočkat, až to zopakuje. A on si byl jistý, že zopakuje!

„Jestli tohle ti stačí ke štěstí, tak máš docela ubohej život, Snape. Ale na tebe taky dojde – a brzy," zablesklo se Jamesovi v očích. Snape mu věnoval poslední pohrdavý úšklebek, kterým před odchodem obdařil i Siriuse s Remusem, a s vlajícím černým hábitem opustil jídelnu na Grimmauldově náměstí."

„Zabiju ho," konstatoval suše Sirius, když uslyšeli, že Snape zmizel. „Až přijde ta správná chvíle, tak ho zabiju." Remus si povzdechl a podíval na mlčícího Jamese.

„Harry ti nic ani nenaznačil?" James sklopil pohled, zastrčil ruce do kapes a zakroutil hlavou. „Připadá mi to zvláštní, Harry by nitrobrany zničehonic nenechal," pronesl Remus zamyšleně. „Ještě v sobotu nám tvrdil, že tomu pomalu přichází na kloub."

„Taky že ne – nechal toho kvůli tomu kreténovi," ukázal Sirius směrem ke dveřím, kde Snape před chvílí zmizel. „Já myslím, že nám ani Harry neřekl, jaký peklo mu Srabus z těch hodin dělal." James po něm střelil pohledem. Pokud by to byla pravda, James by už nečekal a vrátil by se za Snapem rovnou.

„Harry... psal, že toho teď má hodně," snažil se James Harryho čin nějak odůvodnit. „Vždyť i k tomu, aby mi odepsal, se dostal až po dvou dnech. Možná... se prostě blíží NKÚ. Může být ve stresu." Remus přikyvoval. Vypadal, že ho napadlo to samé.

„Jak myslíte," pokrčil rameny Sirius, ale moc přesvědčeně nevypadal. „Já bych se ho na to zeptal-"

„Nechci z toho dělat vědu," namítl James. „Určitě mi to řekne sám."

„A proč teda nešel na ty tresty?" podíval se po nich zase Sirius.

„To mi k Harrymu také moc nesedí," připustil zase Remus.

„Já nevím. No tak nešel na trest. Třeba se něco stalo, třeba zapomněl, já nevím," rozhodil rukama James do stran.

„Aby v tom nebylo to děvče," pousmál se chvilku na to Remus. Sirius se zamyslel a pak přikývl.

„Hormony. To by mohlo být ono," souhlasil Sirius. James jen doufal, že mají pravdu. Něco uvnitř mu ale říkalo, že v tom bude ještě něco jiného...

*****

 Harry stál s kamenným výrazem v kabinetu profesorky McGonagallové a naslouchal jejímu kázání, které mu však šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.

„Tohle není chování, které bych od vás očekávala, Pottere. Samozřejmě vím, že mezi vámi a profesorem Snapem nepanují zrovna vřelé vztahy, ale pokud vám udělí profesor Snape trest, jste povinen jej akceptovat." Zrovna vřelé vztahy... To bylo hodně mírně řečeno, ale nijak to nekomentoval. „Profesor Snape očekává, že se dostavíte dnes, a stejně tak i zítra a pozítří. A já také." Harry frustrovaně vydechl a podíval se někam mimo profesorku. Pořád na to ale nic neříkal. „Rozumíte mi?" zeptala se ho pro jistotu profesorka. Její přísný výraz byl nahrazen spíš starostlivým. Nejspíš jí nebylo příjemné dělat Harrymu takovou přednášku. A i ona tušila, že v tom bude něco víc.

„Nemůžu si ty tresty odpykat u někoho jiného?" podíval se Harry po dlouhé době konečně přímo na ni. Tři večery se Snapem nedá... Co mohl ale taky čekat?

„Pottere, takhle školní tresty nefungují. Vy si nemůžete vybírat, jak a u koho si je odpykáte. Pokud vás profesor Snape očekává u sebe, je vaší povinností se k němu dostavit. Nedostavení se k trestu je závažné porušení Školního řádu."

„Rozumím," odtušil odměřeně Harry.

„Dobře," přikývla profesorka McGonagallová. Pak ale sepjala ruce do stříšky a zamyšleně si ho prohlížela. „Profesor Snape," pokračovala o něco tišším hlasem, „mě také informoval o vašem rozhodnutí zanechat hodin nitrobrany." Harry němě přikývl. „Do tohohle vám nemám co mluvit, ale... nemohla jsem si nevšimnout, že nejste... poslední dobou ve své kůži. Proto se vás musím zeptat, zda... si nechcete o něčem promluvit. Trápí vás něco, Harry?" zeptala se ho nakonec na rovinu. Harryho tím na okamžik zaskočila. Podíval se jí do očí, v nichž se odrážela starost, ale rychle zase pohledem uhnul. Nevědomky si začal žmoulat ruce.

„Ne. Ne... jen... to bude dobrý," vysoukal ze sebe nejistě. Věděl, že tohle moc důvěryhodně neznělo.

„Opravdu?" nezdálo se to ani profesorce McGonagallové. „Pokud pro vás mohu něco udělat-"

„Ne, vážně je to v pohodě," vyhrkl rychle. Pro něj už nikdo nic udělat nemohl. Tak to bylo. Konec. Už žádná naděje...

„Dobrá. Ale... kdybyste si to rozmyslel, kdykoliv jste tu vítán," nabídla mu profesorka McGonagallová s trochu nešťastným výrazem. Teď mu bylo ještě hůř. Jí přidělávat starosti nechtěl...

„Děkuji. A... omlouvám se. Na ten trest se dnes dostavím," ujistil ji ještě, než odešel.

„Dobrá," přikývla, načež ještě dodala, když odcházel: „A Pottere – snažte se už žádný nedostat." To se lehko řekne, ale hůř dělá...

  Když o pár minut později mířil do Velké síně, cestu mu zkřížil někdo, koho nečekal. Pár dnů se jim dařilo se sobě vyhýbat, ale...

„Ahoj, Harry," zastavila se u něj Cho. Vypadala nejistě. Co mu mohla chtít?

„Ahoj, Cho. Jak se ti daří?" zeptal se jí ze zdvořilosti. Ve skutečnosti mu to však bylo úplně jedno. Asi jako vše posledních několik dní...

„Popravdě... nic moc," připustila se sklopenýma očima.

„Aha." Nenapadlo ho nic jiného, co jí na to mohl říct.

„A co ty?" zvedla k němu svůj pohled. „Taky nevypadáš, no... Možná to máme stejně," změnila nakonec nedořečenou větu. Harry by zajímalo, co tím myslela.

„Možná," nehodlal se s ní ale dohadovat a raději souhlasil. Co mu to táta radil? S ženskými se nikdy nedohadovat...

„Možná... jsme se unáhlili a... teď se tím jen trápíme," pokračovala Cho pomalu. Čekala, jak na to Harry zareaguje.

„Unáhlili?" opakoval po ní zmateně.

„S tím rozchodem," vysvětlila mu, čímž ho dokonale zaskočila. „Nebo... ty to tak necítíš?" položila mu další otázku. Harrymu to došlo. Myslel si, že se trápí kvůli ní. To už bylo příliš...

„Promiň, Cho, ale s tebou to nemá nic společného. Bude lepší nechat to, jak to je," řekl jí Harry co nejvíc mile dokázal. I přesto však vypadala Cho uraženě.

„Jak chceš, sbohem," řekla mu dotčeně, otočila se a nechala ho zase samotného. Tak mu to teď ale vyhovovalo, takže ho její reakce ani trochu nemrzela. Teď ho navíc čekalo něco daleko horšího. Musí se připravit na večer.

Snape. Nevěděl, jak to zvládne bez toho, aby mu řekl, co si o něm myslí. Kdyby si ho aspoň nevšímal! Nechal ho žít! Těch posledních pár... nevěděl čeho... Ale ten netopýr to věděl a stejně ho musel pořád otravovat! Co z toho měl? Bavil se tím? Byl rád, že musí Harry umřít? Možná mu dělal ze života peklo proto, aby měl Harry chuť to skončit co nejdřív. Určitě se Snape už nemohl dočkat!

Musel to zvládnout. Nenechat se jím vyprovokovat. Prostě ho bude ignorovat. A kdoví, třeba mu dá nějaký trest, u kterého ani nebude. Což... se ale Harry pletl.

*****

„Vstupte!" zazněl z kabinetu Snapeův ledový hlas, když Harry zaklepal na dveře. Bylo sedm večer a Harry stál před jeho kabinetem přesně na čas. Když vstoupil, rychle se na Snapea podíval, ale ihned uhnul pohledem. Jeho zrak totiž upoutal štos pergamenů na malém stolku, u kterého si odpykával své tresty, když tu bývala ještě Umbridgeová.

„Jaké překvapení, Pottere. Náš Vyvolený se uráčil dostavit k trestu," vychutnával si ho hned Snape. Zapůsobila na vás profesorka McGonagallová, nebo váš otec?" Harry se na Snapea podíval a zmateně zamrkal.

„Prosím?" Co s tím měl co společného jeho táta? Že by mu to už McGonagallová stihla vyslepičit?

„Dnes jsem se za ním krátce zastavil. Musel jsem jej informovat o vašem... nevhodném chování." V Harrym se začínala vařit krev. Ruce se mu mimoděk sevřely do pěstí. „Zmínil jsem se mu i o vašem rozhodnutí zanechat nitrobrany – vypadal překvapeně." A Snape vypadal děsně spokojeně. „Ale... kvůli tomu tu nejsme. Jak jste si všiml, něco tu na vás čeká," ukázal na hromádku pergamenů. „Sedněte si," přikázal mu Snape. Harry ho poslechl. „Něco mi tu napíšete," oznámil mu Snape úlisně. Harry si bezděčně přejel po jizvě na druhém ruce. Snape si toho nejspíš všiml, protože si pohrdavě odfrkl. „Já nepotřebuji, aby se vám to vštípilo do ruky. Mně bude bohatě stačit, když se vám to vštípí do vaše mozku. Vezměte si psací potřeby a pište." Harry ho poslechl, vytáhl si z brašny pero a inkoust a čekal, co ze Snapea vypadne.

„Budete psát následující větu: Jsem pouze student a profesor je má autorita. Rozuměl jste tomu dobře?"

„Ano, pane."

„Zopakujte mi to, Pottere."

„Jsem pouze student a profesor je má autorita."

„Ano. To je. A abyste si to pamatoval, opíšete mi tu větu tisíckrát." Harrymu se na okamžik zatmělo před očima. „Uvidíme, co stihnete dnes. Pokračovat můžete zítra i pozítří. Jakmile se však dopustíte jediné chyby, začnete to psát znovu. Napíšete něco špatně, špatně si to spočítáte a začnete zase od začátku. Je vám to jasné?" ptal se ho Snape jízlivě.

„Jistě, pane," odpověděl mu Harry s pohledem upřeným na stůl před sebou.

„Pište si, že si to spočítám. Přesně větu po větě."

„Umíte počítat do tisíce jen po jedné?" vylítlo z Harryho dřív, než se stihl zastavit. Snape se k němu sklonil, jejich obličeje od sebe dělilo pár milimetrů. Harry měl co dělat, aby se neotřásl.

„Dva tisíce vět, Pottere. Ještě jedna taková poznámka a budou to tři tisíce," oznámil mu ledově. Pak se od něj odtáhl a šel se posadit za svůj stůl. Na Harryho se už ani nepodíval.

 Harry chvíli zíral na prázdný pergamen před sebou, než se konečně odhodlal k tomu, aby začal. Snažil se to mít za sebou co nejrychleji. Asi by nemělo smysl nějak ten trest bojkotovat, i když to byl úplně idiotskej trest, při kterým si Snape zase dokazoval svou nadřazenost a jemu, že je nikdo... Ale až se Harry nechá zabít, to bude Snapeovi dobrej. Taky jeho krk mu přece zachrání! Bude si toho vůbec trochu vážit? Harry na okamžik vzhlédl a podíval se na něj. No... to těžko. Zase sklopil hlavu ke stolu a pokračoval dál.

Jsem pouze student a profesor je má autorita.

Jsem pouze student a profesor je má autorita.

Jsem pouze student a profesor je má autorita.

Bylo jednodušší představovat si jako autoritu třeba profesorku McGonagallovou, a ne Snapea. O něm by napsal nejraději něco úplně jiného. Třeba...

Jsem pouze student a profesor Snape je idiot.

Jsem pouze student a profesor Snape je idiot.

Jsem pouze student a profesor Snape je idiot.

Sakra. On to napsal.

Byl to už asi čtvrtý pergamen, poslední věta číslo 132. Co teď? Rychle ty věty zaškrtal, protože to kdyby si Snape přečetl, tak by ho opravdu zabil, a... to byl úkol někoho jiného, že? Jenže zběsilé škrtání Snape asi zaslechl, protože už se tyčil nad ním.

„Říkal jsem bez chyb, Pottere!" ozval se nad ním jeho rozčílený hlas. „To je vaše mozková kapacita tak malá, že si ani nedokáže zapamatovat jednu obyčejnou větu?"

„Můj mozek se zabývá důležitějšími věcmi, než tupým opisováním," nevydržel Harry už to Snapeovo nekonečné urážení. Snape vzal beze slova všechny jeho popsané pergameny a před Harryho očima je roztrhl.

„Je mi úplně jasné, čím se zabývá váš mozek, Pottere. Ten váš famfrpál... Možná byste si měl zvyknout, že ne pokaždé se dá vyhrát," odfrkl si a vrátil se zase zpět ke stolu. „Začnete od začátku." Jenže tentokrát už se Harry přimět nedokázal. Ruka se mu třásla. Co on si o sobě myslel?! Co si to dovoloval?!

„Máte ze sebe radost?" vydechl Harry, ve kterém se hromadil všechen jeho vztek. Vztek, který měl na celý svět.

„Pottere," oslovil ho Snape nebezpečně. „Něco jsem vám o těch poznámkách říkal-"

„Nemusíte mít strach, už vás s nimi nebudu otravovat dlouho, ale to vy víte přece taky," vyhrkl Harry rozhořčeně. Snapeovo obočí vylétlo vzhůru.

„Právě naopak. Vaše přítomnost mě bude zjevně otravovat ještě hodně dlouho. Tři tisíce vět."

„Vy... Vy..." Harry hledal správná slova, kterými by ho nazval.

„Dávejte si pozor na to, co chcete říct, Pottere," upozornil ho tichým, výhružným hlasem Snape.

„A co uděláte? Dáte mi čtyři tisíce vět? Pět tisíc? Deset? Myslíte si, že mě to zajímá? Seberete mi body? No tak si poslužte! Co takhle tresty do konce školního roku? Pardon, to už asi nepůjde!" vpálil mu Harry vytočeně. Snapeova tvář zbělala zlostí.

„Nevidím důvod, proč by to nešlo. Vy s vaším chováním k tomu nebudete mít daleko, Pottere-"

„Vy jste takovej pokrytec!" zakřičel na něj Harry.

„A o tom přesně mluvím, vy jeden nevychovanej, rozmazlenej kluku-"

Harry vstal od stolu a dal se na odchod.

„Váš trest ještě neskončil!" volal za ním Snape.

„Pro mě ano," odpověděl mu Harry, který se teď třásl celý. Natahoval se po klice.

„Vy nemáte co rozhodovat o konci svého trestu, Pottere!"

„A co uděláte? Necháte mě vyloučit!?" otočil se na něj Harry. Snape stál už za ním.

„Za neustálé porušování Školního řádu-"

„Mně je ten váš Školní řád ukradenej, chápete to?" vpálil mu Harry. „A vaše tresty taky. Jestli vám to udělá dobře, můžete si na mě jít klidně zase stěžovat. Profesorce McGonagallové, mýmu tátotvi nebo klidně Brumbálovi, to mi je úplně fuk!"

„Právě jste Nebelvír připravil o sto bodů, Pottere. Vaši spolužáci vám jistě poděkují-" Harry na něj zůstal zkoprněle zírat. Opravdu mu za tohle všechno vzal jenom pitomé body? Snape vypadal spokojeně, asi si myslel, že ho dostal, ale to se pletl. Harry se začal potichu smát. Snapeovy rty se stiskly do úzké linky. „Připadá vám to vtipné?"

„A víte, že už ano?" odpověděl. „A taky absurdní. Ale pokud vás to baví, tak prosím," pokrčil Harry rameny.

„Okamžitě se posaďte zpátky, Pottere, a pokračujte ve svém trestu!" ukazoval Snape ke stolu, od něhož Harry před chvílí vstal. Harry už chtěl odseknout, že odchází, když ho napadlo něco lepšího. Vrátil se ke stolu a popadl pero. Snape podle jeho překvapeného výrazu asi takovou reakci neočekával, ale za okamžik se vzpamatoval a vrátil se ke svému stolu. „Pište!" přikázal mu, přičemž Harry se tedy sklonil k pergamenu a dal se do psaní.

Nevěděl, jak dlouho psal, v kabinetu už od té doby nepadlo jediné slovo, ozývalo se jen škrábání hrotů o pergameny, a proto když se Snape ozval s tím, že to pro dnešek stačí, Harry vstal a šel mu předat svůj výtvor. Těšil se na Snapeovu reakci. A také, že hned přišla. Když mu Harry podal tři popsané listy, Snape ztuhl a bylo jasně zřetelné, jak jím cloumá vztek. Už podruhé ten večer se dal Snape do trhání. Asi se mu Harryho věty „Stupidní tresty jsou zbytečnou ztrátou času" nelíbily.

„Však vás ten humor brzy přejde, Pottere," řekl mu tichým, nebezpečným hlasem Snape.

„Já vím. Tak proč se ještě nepobavit," odpověděl mu Harry, vrátil se ke stolu, hodil si brašnu přes rameno a teď už se definitivně odebral pryč. „Na shledanou, pane," řekl mu ještě ve dveřích s nepřeslechnutelným sarkasmem v hlase. Snape mu na to neřekl ani slovo. Škoda. Harryho to právě začalo bavit. Ale... zase ne tolik, že by měl snad chuť si dnešek někdy zopakovat. Takže bude muset dojít na to, k čemu se odhodlával snad od chvíle, co se to dozvěděl. A udělá to hned zítra. Na další trest ke Snapeovi ho už nikdo nedostane.

*****

Když se Harry druhý den ráno vydal na snídani, Hermiona vyjekla šokem. To když procházeli kolem hodin s kolejními body.

„Sto bodů?! Někdo připravil Nebelvír o sto bodů?!"

„Ty naděláš kvůli bodům," odfrkl Harry a pokračoval dál do Velké síně. Hermiona ho však velmi rychle dohnala.

„Něco o tom víš?" zeptala se ho přísným tónem.

„Jo. Nepohodl jsem se se Snapem," odpověděl, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.

„Zase?" ozval se Ron. Nezněl, že by ho to překvapilo.

„Vždyť ho znáš," pokrčil rameny Harry.

„Ale sto bodů... to je fakt dost-"

„Měl horší náladu než obvykle."

„Anebo ty," poznamenala Hermiona. „Tento týden ti sebral snad už přes dvě stě bodů. Nemůžeš se aspoň trochu kontrolovat?" Harry jí neodpověděl. Co měl taky? Těžko se teď mohl kontrolovat... Po vstupu do Velké síně se jako vždy hned podíval k učitelskému stolu. Brumbál tam nebyl. A... ani Snape. Možná to tak bylo lepší.

Jakmile si sedli ke stolu, Harrymu neušlo, že je někteří jejich spolužáci dost nelibě pozorují. Nejspíš počítali s tím, že s úbytkem bodů mají něco společného. Nebylo by to poprvé. A... nemýlili se. Ale Harrymu to bylo jedno. Nějaké body mu vážně byly ukradené. Kolem zuřila válka, Voldemort zabíjel nevinné lidi, ale všem šlo jenom o body!

Chvilku po začátku snídaně se ke stolům snesly sovy. Hedvika mu nesla psaní. Asi se to dalo čekat. Trochu se bál, jestli se táta neobjeví v Bradavicích osobně. Naštvalo ho to? Že nechal nitrobrany? Sám ale musel vědět, že je to naprosto zbytečné. Alespoň pro Harryho.

Překvapilo ho však, když nahlédl do dopisu a zjistil, že se táta na nitrobranu vůbec neptal. Spíš to bylo psaní obecné povahy. Jak se mu daří? Jestli je všechno v pořádku? Co ve škole? Co tréninky? U nich nic nového...

Že by jen vyzvídal? Možná čekal, že mu o tom Harry poví sám. Taky proto se ho na konci dopisu ptal, kdy bude mít čas, aby se zase viděli. No... to těžko říct. Harry schoval dopis do obálky a hodil ji mezi učení. S odpovědí spěchat nemusel. Aspoň bude jeho výmluva, že teď nemá vůbec čas, o to věrohodnější.

„Špatné zprávy?" vyrušila ho z jeho úvah Hermiona. Harry k ní vzhlédl.

„Ale ne. Všechno v pořádku." Pak se konečně odhodlal. „Musím si jít něco zařídit. Asi se... zpozdím na dějiny čar a kouzel-"

„Nepůjdeš na vyučování?" zděsila se Hermiona.

„Jako by si toho snad Binns všiml," ušklíbl se Ron. Pak se ale s vážnou tváří podíval na Harryho. „Nechceš, abych šel s tebou?"

„Ne, musím jít sám," zamítl to okamžitě Harry.

„Ale-"

„Ne, Rone. Díky, ale... pak vám to povím," zalhal, aby se jich zbavil. A za chvilku se rovnou zvedl a šel tam. Do ředitelny.

Heslo nefungovalo. Brumbál změnil heslo, ale Harrymu to neřekl. Hlavně že chtěl, aby za ním mohl kdykoliv přijít! Začal proto zkoušet, co ho napadlo.

„Čokoládové žabky! Citrónové bonbóny! Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! Kyselé-"

Harry o krok ustoupil, když se náhle chrliče rozestoupily. Neučinily tak však kvůli němu. Někdo z ředitelny vycházel. Proč on musel mít takovou smůlu! Co komu udělal?

„Co tu chcete, Pottere?" zeptal se ho Snape. Na okamžik vypadal zaskočeně, že ho tam vidí, ale hned zase nasadil ten svůj znechucený výraz.

„Jdu za panem ředitelem," udělal Harry krok vpřed. Rychle byl však Snapem zastaven. Jeho ruka mu nedovolila pokračovat.

„Ne, to nejdete," oznámil mu ledovým hlasem.

„Vás jsem se na to neptal," odvrátil se od něj Harry a znovu se ho snažil obejít. Bezúspěšně.

„Říkal jsem vám, Pottere, že vy nikam nejdete!" zvýšil Snape hlas.

„Můžete mi dát už konečně pokoj!" zvýšil ho i Harry. Měl Snapea právě dost.

„Co máte teď za hodinu?" zeptal se ho Snape, absolutně nereagujíc na jeho poznámku.

„Já chci mluvit s ředitelem!" zakřičel Harry.

„Pokud jde o věc Řádu, můžete informovat jakéhokoliv jeho člena. Například mě."

„Uhněte mi z cesty," řekl mu Harry tím nejnenávistnějším tónem, který ze sebe dostal. 

„Harry?" ozval se ze schodů známý tichý hlas. Snape ztuhl. A Harry také. To když se podíval nahoru...