Harry stál v tátově bývalém pokoji v Bradavicích a cítil, jak se mu podlamují nohy. Těžce dopadl do nejbližšího křesla a přerývavě oddychoval. Dárek zabalený v papíře odhodil na stůl. Rukama se chytil opěrek a s vytřeštěnýma očima zíral do prázdna před sebou. Nemohl tomu uvěřit. Tohle musel být jen špatný žert. Alespoň si to tedy snažil nalhávat, i když celkem zbytečně. Slyšel velmi jasně frustraci v tátově hlase. Když říkal, že z něj ten kousek Voldemortovy duše dostat nemohou. Nebyla tu pro něj žádná šance...

Takže takhle to má skončit? To on musí zemřít Voldemortovou rukou, aby mohl být Voldemort poražen? Všechny ty předešlé střety, kdy se mu dařilo svému nepříteli uniknout, jen a pouze oddalovaly nepopiratelnou skutečnost. Musí zemřít. Zemřít. Brzy. Harry zavřel oči, aby zahnal slzy, které se mu draly ven. Věděl, že se to může stát, byl realista, ale nikdy si to doopravdy nepřipouštěl. Vždycky tu byla nějaká naděje a k té se upínal. Že to prostě nějak dopadne. Že Brumbál něco vymyslí. Že bude mít možná štěstí... Obrovskou kupu štěstí! Ale teď se už k ničemu upínat nemůže. Musí se podívat pravdě do očí. Žádné štěstí na něj nečekalo. On tuhle válku přežít nemá. Žije jen proto, aby umřel pro „správnou věc".

Ovšem, každého to čeká, to jen Voldemort se snaží tento odvěký cyklus narušit... Ale Harry nepředpokládal, že by to mělo přijít tak brzy. Teď, když konečně zase začal žít, tak jak si vždy přál. Měl tátu, měl domov, měl Siriuse, Remuse, své přátele – měl všechno. A teď by měl zase o všechno přijít? Všechno ztratit? Ne, že by tu ztrátu nějak pociťoval, když bude mrtvý, i když pro ně... pro tátu... Harry si nedokázal představit, co to s tátou udělá... Co to říkal? Že ho vezme z Bradavic, až Brumbál zemře?

Harry vydechl a schoval si na chvíli obličej do dlaní. Před svým osudem se asi schovávat nemůže, ale před ostatními teď ano. Třesoucí se ruce spustil pomalu dolů a zapřel je o kolena. Předklonil se, hlavu svěšenou k zemi. Brumbál umíral. Nejspíš už to podle těch řečí, které zaslechl, nemělo mít dlouhého trvání. Tahle informace ho naprosto šokovala. Nikdy nepředpokládal, že by měl Brumbál odejít tak brzy. Teď, když válka propukla nanovo. Harry si vůbec nedokázal představit, co se stane se školou. Táta nejspíš ano, když ho odsud chtěl hned odvést, a to nevěstilo nic dobrého. Měla by pak snad přijít „jeho chvíle"? Kdo to věděl? Brumbál? Snape?

Harry znovu vypustil zadržovaný dech, až se mu z krku vydralo tiché zasténání. Zatnul ruce v pěst a praštil jimi do opěrek křesla. Nepomohlo to. Ani když to zopakoval podruhé. Nakonec vytáhl nohy nahoru na křeslo, objal je rukama a přitáhl si kolena k tělu. Z očí se mu spustilo několik slz. Čelo opřel o kolena, jako by snad chtěl své slzy před světem skrýt, ale to bylo jediné, co mohl. V tichosti tu trpět a smiřovat se s tím, co se má stát, schovaný přede všemi. Smiřovat se s tím, že Brumbál o všem věděl. Že mu dával plané naděje a přitom věděl, že žádné nemá. A že to věděl i Snape. A přesto mu dělal dál ze života peklo – proč, když mu ho zbývalo tak málo? Harry netušil kolik, ale předpokládal, že ne mnoho. Možná tolik, kolik Brumbálovi? Najednou to v něm prasklo a všechno jeho snažení vzalo za své. Slzy se mu naplno spustily z očí a jemu bylo, jako by měl umřít ještě dnes. Zatímco stále pevně držel ruce omotané kolem svých nohou, začal si v hlavě přehrávat, co už nejspíš nestihne.

Už se asi nestihne vrátit domů. S tátou si nikdy nezalétá na koštěti, na to se těšil... A neoslaví své šestnácté narozeniny. Neuvidí jejich domácí skřítky. Už nikdy nebude spát ve své posteli. Neuvidí Doupě, tam to měl taky moc rád. A asi ani Weasleyovi. Nestane se bystrozorem. Nebude moci tátovi říct, že ty přijímací testy byly mnohem těžší, než mu tvrdil. Už se ani nestihne stát kapitánem jejich famfrpálového družstva, přitom táta se na to tak těšil. Tvrdil mu, že McGonagallová ho jím určitě udělá. Tak... už asi ne... A určitě toho bylo ještě spoustu, co měl v plánu, předpokládal, že jeho život bude delší, ale... možná svou smrtí získá víc času pro ostatní. Ne že by to pro něj teď bylo útěchou, taky chtěl žít. Chtěl. Moc. Ale... ne takhle.

Protože i kdyby měl mít toho času víc, nebyl si teď jistý, zda by o něj stál. Jak dlouho s tím mohl žít? Jak dlouho to mohl vydržet? Už teď mu bylo tak strašně, že vůbec netušil, jak se bude moci vrátit do věže a předstírat, že se nic neděje. To bylo úplně šílené. Jak se bude moct přetvařovat? Před Ronem a Hermionou? Tohle jim nemůže říct. Nikomu to nemůže říct. Že má v sobě kus Voldemortovy duše... Jen na to znovu pomyslel, udělalo se mu zle. Možná by bylo nejlepší, kdyby to mohl mít za sebou co nejrychleji. Protože teď už na to nikdy myslet nepřestane. Bude ho to provázet až do konce. Že je uvnitř něj kus jeho. Voldemorta. A že dokud on dýchá, Voldemorta nikdo neporazí. Dokud on bude žít, Voldemort dál bude vraždit a ničit kouzelnický svět.

Na druhou stranu – táta si myslel, že jeho smrt ničemu nepomůže (nebo si to aspoň chtěl myslet). Pokud chápal dobře, tak i Naginy je Voldemortovým viteálem. Taky v sobě má kus Voldemortovy duše, proto se Harry dokáže spojit i s ní – konečně to dávalo smysl. Takže ta musí zemřít taky. A pak už bude zbývat jen Voldemort. Kdo ale zabije jeho, když tu Brumbál nebude? Harry zavřel oči. To už by neměla být jeho starost. On snad udělá dost, ne? Proč by se měl trápit ještě tím, co bude „potom". Ale samozřejmě se tím trápil.

Co bude s tátou? Možná... by tu neměl zůstávat. Měl by se vrátit. Zapomenout na něj. Harry vůbec nechápal, proč mu Brumbál dovolil tu zůstat, když věděl, že spolu nikdy nebudou moci být. Ne doopravdy. Zbytečně je to bude jen víc bolet. Oba. Tátu i jeho. Harry si neuměl představit, že by se měl s tátou zase rozloučit... A táta si tu možnost nejspíš nepřipouštěl vůbec. Proto ho odsud chtěl vzít pryč. Protože věděl, jaký osud tu Harryho čeká. A Harrymu bylo jasné, že táta by nikdy nedovolil, aby se v této válce obětoval. Vždyť to sám před chvílí řekl...

Co má dělat? Vůbec netušil, co má dělat! Komu může věřit? Komu by to mohl svěřit a říct, že má strach. Z toho, co bude... Rudým rukávem dresu, který měl stále na sobě, si otřel vlhký obličej. Zavřel oči a snažil se zastavit slzy, které se mu již o něco pomaleji, i když stále, spouštěly z očí. Svět kolem něj byl rozostřený a možná to tak bylo lepší. Nejraději by ho už neviděl vůbec. Připadal si tak strašně sám. Teď by tu chtěl mít tátu, aby ho objal a řekl mu, že bude všechno dobré. Že on bude s ním. Že nic zlého se nestane. Že nemusí mít strach. Ale nikdo ho utěšit nemohl. Protože nikdo nemohl vědět, že on to ví. Chtěli by ho zastavit. Ale – co chtěl on? Možná by chtěl, aby ho někdo zastavil...

Vstal a snažil se uvažovat vyrovnaně. Znovu si otřel obličej a pak si nasadil brýle. Pohled mu zalétl k zabalené knize na stolku. Měl by jít na vzduch. Potřeboval na vzduch. Provětrat hlavu. Trochu se dát dohromady. Sice měl pocit, jako by nohy nebyly jeho, ale po pár krocích se už cítil jistější. Schovaný pod neviditelným pláštěm se vydal do sovince.

Bylo pozdní odpoledne a vzhledem k jarnímu počasí, které se na konci března začalo pomalu ozývat, narazil na spousty studentů. V sovinci však nebyl nikdo. Naštěstí.

Neviditelný plášť z něj sklouzl a on položil třpytivou tenkou látku na zídku vedle Hedviky. Našel ji hned, jakmile tam vstoupil. Sněhově bílou sovu tu nikdo jiný neměl. Stál naproti Hedvice a díval se do jejích přátelských očích. Pohladil ji po hlavě, přičemž ona ho přitom jemně klovla do prstu. Zdravila ho. Asi byla ráda, že ho vidí. Bude chybět i jí? Kdo se o Hedviku postará, až on tu nebude? Možná...

„Harry!" uslyšel za sebou hluboký hlas, který důvěrně znal.

„Hagride," pootočil hlavu kousek k němu, letmo se na něj podíval, ale poté se rychle obrátil zpět k Hedvice. „Tohle dones tátovi," zašeptal jí u hlavy, připevnil jí balíček k noze a se zahoukáním se sova vznesla do vzduchu a odletěla pryč. Zrovna v ten okamžik k němu došel Hagrid.

„Přinesl sem zpět Treviho," ukázal na malou hnědou sovu na své ruce. „Měl něco s křídlem, tak sem ho měl chvíli u sebe, aby se dal do kupy." Pak postavil sovu na bidílko po Hedvice a jeho pohled zalétl k Harryho plášti položeném kousek vedle. „Snad se tu neschováváš," podíval se na něj zkoumavě Hagrid. Dřív, než Harry stačil odpovědět, ale Hagrid pokračoval. „Z tý dnešní prohry si nic nedělej, Harry. Dějou se horší věci než jeden nepovedenej zápas." To určitě děly...

„Jsem v pohodě," zalhal Harry.

„Moc tak teda nezníš," zakroutil Hagrid hlavou. „Vypadáš smutně," zkonstatoval, co muselo být očividné.

„Zítra to bude lepší," snažil se ho přesvědčit Harry, ale sám dobře věděl, že zítra mu líp určitě nebude. Ani pozítří. Ano popozítří. Ani za týden. Měl pocit, že jemu už dobře nebude nikdy. Už pořád bude jen čekat na tu chvíli, kdy... Otřásl se. „Musím jít-"

„Nechceš se stavit na čaj? Zahřál by tě. Mám dobrej, heřmánkovej-"

„Radši ne-"

„Ale nepovídej, vidim, že ti není dobře. Pojď," poplácal ho Hagrid po zádech. Chtěl být sám, ale možná by neměl... „Klidně si vem na sebe ten plášť, jestli nechceš, aby tě někdo viděl."

Tak nakonec šel. Doufal, že s Hagridem přijde na jiné myšlenky, ale měl pocit, že s každým dalším Hagridovým slovem se mu jeho úděl připomínal pořád víc a víc. Když před něj pak Hagrid postavil obří hrnek s čajem, z nějž se linula nezaměnitelná vůně heřmánku a medu, položil na něj své ruce, aby se trochu ohřál. Ani si neuvědomil, že mu byla taková zima.

„Jestli vono na tebe něco neleze, viď? Dneska si neměl svůj den. Tohle období je zrádný. Vypadá, že je hezky, ale pořád je pěkná zima. Možná ses jenom nachladil. Seš dost bledej, víš to?" prohlížel si ho Hagrid zkoumavě a pak raději přihodil pár polínek do krbu.

„Asi máš pravdu," připustil Harry. Nechtěl tvrdit, že se cítí dobře, když se tak necítil. Možná by to mohla být dobrá výmluva pro to, aby nemusel několik dnů vylézt ze věže. Což nechtěl...

„Tak si skoč za madam Pomfreyovou, něco ti dá, a hned se budeš cejtit líp!"

Tohle ale žádný lektvar napravit nedokázal.

„Skočím..." Hagrid na chvilku zaváhal, jako by chtěl něco říct, ale zase si to rozmyslel. Pak to ale nevydržel a posadil se naproti němu.

„Víš, Harry, chtěl sem se tě na něco zeptat. A... něco ti říct, vlastně sem to zatím řek jenom Brumbálovi, když sem se vrátil z tý výpravy," trhl hlavou někam za sebe. „Ale jestli se necejtíš dobře-"

„Co mi chceš říct? Něco o obrech? Přidali se nakonec k Voldemortovi?" zeptal se Harry zděšeně. Hagrid si odfrkl a mávl rukou.

„Ale vo tom vůbec. To se netýká vobrů. Týká se to mě a... Olympy," dodal poněkud nejistě a Harry si začal všímat toho, že Hagrid ve tvářích tak trochu zčervenal.

„A-ha," zmohl se Harry na jediné. Hagrid se k němu nahnul přes stůl, široce se usmál a řekl:

„Požádal sem Olympu o ruku. Budeme se brát." Harrymu se rozšířily zorničky. Čekal cokoliv, ale tohle ne.

„Budete se brát?" opakoval po něm dutě.

„Jasně, že jo! Souhlasila!" Harry zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, a pokusil se o úsměv.

„Tak to vám... moc gratuluju," natáhl k němu přes stůl ruku a chtěl Hagridovi upřímně poblahopřát. Jenže ten ho podruhé během jedné minuty vyvedl z míry.

„Chtěl sem se tě zeptat, jestli bys mi nešel za svědka!" řekl mu Hagrid, když drtil jeho ruku.

„Za svědka?" opakoval udiveně Harry. „Já?"

„No jasně, že ty! Kdo jinej taky?" Pak se zamyslel. „Vlastně jsem chvíli přemejšlel i o Brumbálovi, ale nechci ho vobtěžovat, už pro mě udělal až dost. A chci, abys mi to vodsvědčil ty. Jestli teda ty chceš..." podíval se na něj Hagrid na chvilku vážně, jako by se bál, že ho Harry odmítne.

 „No... to... je pro mě čest. Rád... ti půjdu za svědka," vysoukal ze sebe zaraženě Harry. Co jiného mu taky zbývalo. Přece nemohl Hagrida odmítnout. „A kdy se má ta svatba konat?"

„Až v létě, vo prázdninách. Bude to tady, to tě sem určitě Brumbál pustí. A taky Rona a Hermionu! Musim je taky pozvat!" Harrymu došla slova, proto jen přikyvoval. Právě si však podvědomě připsal na svůj seznam další věc, kterou nejspíš nestihne. Hagridovu svatbu. To bude určitě skvělá událost. Mohla by tedy být. Ron nebo Hermiona to za něj určitě vezmou. Cítil, že mu v krku uvízl silný knedlík.

„Taky tě to dojalo, viď," poplácal ho Hagrid s úsměvem po ruce a samotnému se mu v očích leskly slzy.

„Je to skvělý, mám za tebe radost," přemohl se Harry. Chopil se čaje a zhluboka se napil. Musel se dát dohromady!

„Chtěl bych, aby u toho byl i Dráp." Harry se zakuckal. Hrnek s čajem položil s kašláním zpět na stůl. Tak to i kdyby pořád žil, by ho táta na tu svatbu nepustil...

„A Brumbál o tom ví?" nemohl se nezeptat Harry.

„Ještě ne. Ale... von by nikomu nic neudělal. Brumbál mu to v lese udělal moc hezký, měl bys se mnou za nim zase někdá zajít, je vo dost klidnější-"

„On je pořád v Zapovězeném lese?" vytřeštil Harry oči.

„A kde jinde by byl?" zamračil se Hagrid. „Brumbál něco řikal o obří kolonii, ale to vono by pro Drápa nebylo. Teda zatím. Je ještě moc malej. Tak jsem se s Brumbálem dohodl, že ještě chvilku si ho tady vohlídám. Neboj. To von to Brumbál zabezpečil!" ujišťoval Harryho Hagrid. Teď si uvědomil, že o Drápa se taky nepostará, pokud by se něco Hagridovi stalo, i když mu to slíbil. Samozřejmě tajně doufal, že na plnění tohoto slibu nikdy nedojde, ale teď by se snad i rád kamarádil s negramotným obrem, než aby...

„Bude to určitě skvělá svatba," snažil se Hagrida povzbudit Harry, když se smutkem v očích vzpomínal na svého bratra. Hagridova tvář se v tu ránu rozzářila.

„Viď že jo!"

I tohle byl důvod, kvůli němuž Harry věděl, že musí svůj osud naplnit. Jen proto, aby on mohl žít, přece nezničí život všem ostatním. A Voldemort by jim ho ničil...

*****

Do věže dorazil se stmíváním. Večeři vynechal. Ještě byl plný z Grimmauldova náměstí a jídlo bylo stejně to poslední, na co mohl myslet. Potají se proplížil do pokoje, když byli ostatní na večeři. Krabice s dortem na Ronově nočním stolku byla otevřená. Takže jeho přátelé věděli, že tu už byl. Tím líp, aspoň si o něj nebudou dělat starosti. Dnes už ale neměl na nikoho náladu. Nechtěl nikoho vidět, ani Rona s Hermionou. Po rychlé sprše se zavrtal do postele a zatáhl kolem sebe těžké vínové závěsy. Věděl, že usnout bude asi nemožné, ale aspoň mu dají ostatní pokoj...

Nevěděl, jestli spal, měl pocit, že snad ani ne, ale jedním si byl jistý. Druhý den ráno mu líp opravdu nebylo. Celou noc nad tím přemýšlel a nemohl se té myšlenky na část Voldemortovy duše uvnitř sebe zbavit. Co kdyby nad ním převzala kontrolu? I když o to už se Voldemort pokusil a nevyšlo mu to, ale jeden nikdy nevěděl. Také vymýšlel další a další věci, které by chtěl udělat, nebo místa, která by chtěl navštívit, ale už se mu to nepodaří. Asi se tím zbytečně týral ještě víc, ale nemohl si pomoct. Prostě na to nemohl přestat myslet. Na to, kolik času mu asi ještě zbývá...

„Harry?" poodhrnul jeho závěs Ron. „Seš vzhůru?"

„Jo. Jsem."

„A... seš v pohodě?"

„Není mi dobře, Rone," pověděl mu rovnou. „Asi tu dnes zůstanu-"

„Hele, nikdo ti nic nevyčítá-"

„Cože?" zamrkal Harry nechápavě.

„No... kvůli tomu zápasu." Harry na něj úplně zapomněl.

„O to vůbec nejde, Rone. Jen se fakt necítím dobře. Včera jsem byl ještě u Hagrida."

„Byls u Hagrida?" zeptal se Ron tónem, kterým naznačoval, že jim mohl říct taky...

„Potkal jsem ho v sovinci. Asi jsem prochladl. Zůstanu dnes ležet."

I když se ho Ron ještě snažil přemlouvat, po chvíli to vzdal, ale aspoň si prosadil, že mu něco donese. O tom se s ním Harry nehádal. A když s pak jeho kamarád vracel se snídaní, nesl s sebou i dopis.

„Hedvika tě hledala, tak jsem ho pro tebe vzal," předával mu Ron bílou obálkou s jeho jménem. Písmo poznal okamžitě. Táta. Přikývl a položil dopis na noční stolek. „Nepřečteš si to?"

 „Teď ne..." Rona to muselo překvapit, protože dopisy od táty četl Harry vždycky hned. A taky mu většinou hned odepisoval. Ale teď neměl energii vůbec na nic. „Ještě budu spát. Tu snídani si dám pak. Díky."

Když osaměl, dlouze vydechl. Nehybně ležel na posteli a hypnotizoval nebesa nad sebou. Cítil se prázdně. Nemohl se přinutit ani k sebemenšímu pohybu. Jen prostě ležel a zíral. Mohl by tak zůstat už napořád? Schovat se tu přede všemi. Nikomu nemuset nic vysvětlovat. Ale na co by se vymluvil? Co řekne zítra? Až bude muset na vyučování? Nebo... dneska? Vzpomněl si na to úplnou náhodou...

Nitrobrana.

Dnes večer.

Se Snapem.

Obvykle se scházeli v sobotu, ale Snape přesunul hodinu až na dnešek. Jistě to nebylo kvůli Harrymu, ale jak to sám zdůvodnil, nehodlal ztrácet svůj čas s někým, kdo bude po zápase myšlenkami úplně někde jinde. Takže se dohodli na neděli večer. Mohl by tam Harry jít? Mohl by jít vůbec někam, kde bude Snape? Snape... Sirius ho chtěl zabít. Myslel to vážně? Nebo to řekl jen tak. Jen kvůli tomu, že společně s Brumbálem plánovali jeho smrt... Jak se bude kdy moci ještě Snapeovi podívat do očí bez toho, aby mu neřekl, jak strašně ho nenávidí. I když... vlastně si nebyl úplně jistý, co k Snapeovi cítí. Byla tu vůbec nenávist? Táta říkal, že mu má Snape říct, že se musí obětovat. Ale Snape nebyl ten, kdo si něco takového vymyslel, že? To byl přece Brumbál. Ale ani jeden z nich z Harryho ten viteál neudělali, těžko jim mohl vyčítat, že hodlali pro záchranu kouzelnického světa obětovat zrovna jeho. Koneckonců – byl to jeho život proti zbytku tohoto světa. To byly jednoduché počty. Nejspíš ho k tomu ani nehodlali nutit. Jen mu... to říct. Snape mu to měl říct. Aby bylo konečné rozhodnutí pouze na něm. Ale Brumbál určitě věděl, jak se rozhodne, tím si byl Harry jistý. Tak trochu ale Harryho mrzelo, že se k tomu kroku neodvážil on sám...

Po celkem dlouhé době, kdy se dveře od pokoje několikrát otevřely a zase zavřely, se Harry natáhl pro dopis. Obvykle dopisy od táty četl s úsměvem ve tváři, ale tentokrát mu dalo dost práce vzít ho vůbec do ruky.

Drahý Harry,

velice ti děkuji za dárek, ani nevíš, jakou mi udělal radost! A taky Remusovi. Siriuse tak trochu vyděsil, ale vlastně byla zábava sledovat jeho šokovaný obličej, když Remus nahlas předčítal základní principy aerodynamiky. Asi pětkrát včera večer děkoval Merlinovi, že se narodil jako kouzelník a ne jako mudla, protože pokud prý mudlové musí rozumět něčemu takovému, aby se dokázali někam přepravit, tak to on by se asi celý život nepohnul z místa. Remus ho uklidnil, že fyzika je specifický obor, jemuž se do hloubky věnují jen někteří, a že zbytek mudlů se už jen „veze" anebo „létá". Musím však přiznat, že ani po přečtení pár prvních stránek bych se v letadle bezpečněji necítil a že košťatům nebo přenášení dám i nadále rozhodně přednost. Čtení je to ale zajímavé, Remusovi připadá dokonce fascinující a už tu padl i návrh, jestli by nestálo za to si to zkusit. Jako zaletět si někam mudlovským letadlem. Siriuse málem trefil infarkt. A mě by jistě trefil na palubě. Už zase mi Remus tu knihu vzal...

Doufám, že se kvůli té včerejší prohře už netrápíš. Příště to určitě vyjde, uvidíš! A jak jsem říkal, jsou daleko horší věci než jedna prohra ve famfrpálu... Ale pokud by ses i přesto necítil dobře, tak mám pro tebe skvělou zprávu! Včera jsme se po oslavě všichni přemístili k nám, a když už jsme byli u toho létání, s Remusem a Siriusem jsme se dohodli, že uděláme něco s těmi výškovými limity ochranných kouzel! Sirius se v nich vyzná. Už jsem ti říkal, že chvíli pracoval i pro Gringottovi? Ale Sirius je příliš nezávislý člověk na to, aby měl dlouhodobě nějakého zaměstnavatele, proto se většinu času živil na „volné noze". Ale to jsem odbočil – co jsem tím chtěl říct, je, že až přijedeš na prázdniny domů, konečně si budeme moct společně zalétat! Sirius říkal, že nám bude dělat rozhodčího, ale to ani nebude muset. Létáš mnohem líp než já...

Už aby to bylo. Chybíš mi. Včera to bylo moc fajn, už se těším, až se zase uvidíme.

Jako vždy tě pozdravují Loty, Koty a Muf.

Mám tě rád.

S láskou táta

Harry složil dopis a zasunul ho pod polštář. Pak se do něj zabořil obličejem. Bude se cítit tak zle už pořád? Vůbec si nedokázal představit, jak se bude před tátou ovládat. Jak se bude chovat, až ho příště uvidí? Možná by se s ním teď chvíli raději vidět neměl. Ještě by si táta dělal starosti, protože by si určitě všiml, že něco není v pořádku... A stejně – možná by si měl začít zvykat na to, že tu pro něj vždycky nebude...

*****

V pondělí ráno se Harry překonal a nakonec vstal. Večer se u něj stavila i Hermiona, chtěla vědět, co mu je, ale stejně jako Ronovi i jí řekl, že na něj něco leze. Ale než aby musel na ošetřovnu, kde by si ho madam Pomfreyová určitě chtěla nechat, se raději rozhodl přemoct a vstát. Asi se tu nemůže schovávat navždy, i když to znělo celkem lákavě. A možná přijde na jiné myšlenky. Zjistil, že čekat na smrt v posteli není asi ten nejlepší způsob, jak strávit poslední dny, týdny nebo měsíce života... A navíc byl taky zvědavý, jestli náhodou neuvidí Brumbála. Docela ho zajímalo, jak na tom je. Nějak si odvodil, že Brumbálův zdravotní stav je tak trochu měřítkem délky života i pro něj...

Jenže na snídani Brumbál nebyl. Nic překvapivého. Zato tam byl ale Snape. Harry si při vstupu do Velké síně všiml, že na něj nepřátelsky zahlíží. Harry si ho dál nevšímal. Věděl dobře, proč je Snape tak nakrknutej, a jen v něm při pohledu na něj zbytečně narůstal vztek.

„Měli bychom si dnes odpoledne sednout a podívat se na ty Dějiny, co jsme včera zameškali," navrhla u snídaně Hermiona. Ne, že by učení bylo tím, co Harryho zrovna zajímalo. Na co by se měl trápit učením, když možná NKÚ stejně ani skládat nebude? A pokud ano, stejně mu jeho výsledky k ničemu nebudou. Taková zbytečná ztráta času! Neměl by ten čas využít nějak užitečněji? Třeba zase zalézt do postele a přemýšlet nad tím, proč je k někomu osud tak nespravedlivý? Nejspíš by se měl přestat už litovat...

„Hmm," zamručel Ron. Asi ani jeho myšlenka na učení příliš nelákala.

„A BA – bude dnes, nebo zítra, Harry?" obrátila se teď Hermiona přímo na něj. Harry na ní němě zíral. Brumbálova armáda... K čemu? „Jestli se tedy na to cítíš," dodala trochu nejistě.

„Asi ne. Dám všem vědět, až bude další schůzka." Což byla tak trochu lež, protože v tuto chvíli Harry neplánoval, že by se nějaká měla konat. Ale možná to tak cítil jen teď. Možná to za pár dnů přejde. Se vším se smíří a bude zase líp. Ale... dnes to zatím nebude. Rozhodně ne po následující hodině obrany proti černé magii.

*****

„Pottere!" zavolal si ho k sobě Snape po hodině, která byla naprostou katastrofou. Harryho včerejší neomluvenou neúčast na hodině Nitrobrany mu dal pořádně sežrat. Ale Harrymu to bylo absolutně jedno. Možná že právě jeho lhostejnost, díky níž přišel Nebelvír asi o padesát bodů, Snapea vytáčela ještě víc.

„Ano, pane?" zastavil se Harry před jeho stolem. Učebna se pomalu vyprazdňovala, ale když Snape vrhl na opozdilce svůj nejhorší pohled, vyprázdnila se okamžitě. Za posledním studentem Snape mávl hůlkou a dveře od učebny se zavřely.

„Je vám snad jasné, proč jsem si vás zavolal, Pottere?" zeptal se ho nebezpečným hlasem. Harry se díval někam mimo něj.

„Předpokládám, že ano. Asi... bych se vám měl omluvit," řekl odměřeným tónem Harry, čímž dal najevo, že o něco takového nemá pražádný zájem.

„Asi?" zopakoval po něm Snape nevěřícně.

„Omlouvám se. Už se to nestane, pane." Upřímnost z jeho omluvy úplně čišela...

„To máte, pravdu, Pottere. To nestane. Protože pokud by se ještě jednou opakovalo, že byste na naši sjednanou schůzku nedorazil a ani se neomluvil, už vám žádnou další hodinu Nitrobrany nedám!" procedil skrz křivé zuby Snape. Harry jako stroj přikývl.

„S tím si nemusíte dělat starosti, pane. Na žádnou další hodinu už nepřijdu." Snape se viditelně zarazil. Chvíli si Harryho přeměřoval pohledem a mračil se.

„Prosím?"

„Už o ty hodiny nestojím."

„Tak vy o ně už nestojíte!" zasmál se zle Snape. „Děláte si ze mě srandu, Pottere? Nebo vaše ego konečně dorostlo do rozměrů vašeho otce a myslíte si, že celý svět se před vámi posadí na zadek? Že vy se snažit nemusíte?" Harry se na Snapea poprvé podíval. Už zase v něm začala narůstat zlost.

„Teď jste to řekl naprosto přesně. Ne, nemusím." A to byla přece naprostá pravda. K čemu mu byla pitomá nitrobrana?

„Vy jeden arogantní idiote," zavrčel Snape. „Neztrácel jsem s vámi čas jen proto, abyste si jednoho dne řekl, že už vás to prostě nebaví!"

„Vaše ztráta času mě mrzí. Ale," pokračoval Harry i přesto, že se Snape nadechoval k nějaké peprné odpovědi, „byla by to nadále ztráta času pro nás oba. Ty hodiny mi nic nedávají. Předpokládám, že mé spojení s Voldemortem bude asi na... jiné bázi." Při vyslovení toho jména sebou Snape lehce trhl.

„Ovšem, vy víte všechno nejlíp, že Pottere. Zázračný chlapec, hrdina našeho světa." Harryho tvář ztvrdla.

„Vidím Voldemortovi do hlavy, ale nitrozpyt asi neovládám, že? S nitrobranou to bude to samé. Je mi k ničemu. Ty hodiny už prostě nechci," uzavřel Harry rozhodně.

„To je vaše poslední slovo?" Nebylo. Měl sto chutí mu říct něco hnusného, něco, čím by mi ublížil. Aby se Snape aspoň na chvíli cítil tak strašně jako on! Jenže někomu bez citů ublížit nejde... Asi ale mlčel příliš dlouho. „Jestli si to rozmyslíte-" V Harrym jakoby v tu chvíli všechno bouchlo.

„Já už s vámi ty pitomý hodiny nechci, chápete to!" zakřičel na něj jako smyslů zbavený. Snapeovi se překvapením rozšířily zorničky. Jeho obličej se stáhl zlostí. Harry ale neměl vůbec žádnou chuť poslouchat jeho další urážky. Nechtěl ho ani vidět! Otočil se a odcházel pryč.

„Okamžitě se vraťte!" zavrčel Snape ledovým hlasem. Harry šel pořád dál.

„Říkám vám, abyste se okamžitě vrátil a omluvil se!" zavolal na něj Snape znovu. Opět neposlechl.

„Pottere! Přikazuji vám, abyste se vrátil, jinak toho budete litovat!"

Litovat bude určitě spousty věcí, ale tohle mezi ně určitě patřit nebude.

„Připravil jste svou kolej o dalších dvacet bodů!"

Vzal za kliku, ale dveře byly zavřené. Vytáhl hůlku a dveře otevřel. Za Snapem se ani neohlédl. Ještě za sebou uslyšel něco o školním trestu, ale to už mu bylo úplně jedno. Všechno už mu bylo jedno...