Je Peter Pettigrew naživu?

Nejprve to vypadalo jako špatný vtip, ale již několik nejmenovaných svědků potvrdilo, že v blízkosti Obrtlé ulice, nechvalně známém místě nacházejícím se v nedaleko hlavní kouzelnické tepny v Londýně, Příčné ulice, spatřilo před čtrnácti lety zavražděného Petera Pettigrewa. Za jeho smrt byl odsouzen Sirius Black, jenž je v současné době stále na útěku z Azkabanu. Ministerstvo tvrdí, že je masovému vrahovi odsouzenému na doživotí, který včetně Petera Pettigrewa zabil i dvanáct mudlů, na stopě. Zda je tomu skutečně tak, to si můžeme jen domýšlet, avšak zdá se, že v tomto případě je více neznámých, než se zprvu zdálo. JE skutečně možné, aby byl Peter Pettigrew stále naživu???

Jednou z indicií, která by tuto teorii mohla potvrzovat, je to, že tělo Petera Pettigrewa nebylo nikdy nalezeno. Vše, co se po něm našlo, byl jeden prst. Jak bychom si něco takového mohli ale vysvětlit? Je možné, že Peter Pettigrew svou smrt pouze předstíral? Chtěl uniknout šílenému Siriusovi Blackovi? Ale proč by se skrýval i poté, co byl Black odsouzen a zavřen na doživotí do Azkabanu? Čeho by se dál mohl bát? Pokud by ovšem nebylo vše jinak...

Po minulosti bývalých přátel ze školních let jsme pátrali tam, kde je dobře znali, a to v blízkosti Bradavické školy čar a kouzel, v Prasinkách. Naše kroky zamířili do oblíbeného podniku mladých kouzelníků, Ke třem košťatům. Madam Rosmerta, která zde zažila dobré i zlé roky, si na Blacka i Pettigrewa dobře pamatuje. „Ano, přátelili se. I když nerozlučnou dvojku tvořil s Blackem spíš James Potter, Peter do jejich party patřil také, ale tahounem určitě nebyl. Nemohla jsem uvěřit tomu, co Sirius Black udělal." Madam Rosmerta samozřejmě narážela na zradu Blacka, který Vy-víte-komu prozradil úkryt svého nejlepšího přítele, a odsoudil ho tak s jeho rodinou k smrti. Harry Potter, jak je známo, jako jediný toto vražedné běsnění přežil, a stal se tak prvním známým člověkem, který přežil smrtící kletbu. Má se však Chlapec, který přežil, Siriuse Blacka skutečně obávat? Nebo je vše úplně jinak?

Přinášíme vám exkluzivní informace, které vnesou do případu úplně nové světlo. Od našeho tajného zdroje jsme se dozvěděli, že Sirius Black je kmotrem „Vyvoleného" Harryho Pottera a že je se svým kmotřencem dokonce v kontaktu. Je možné, aby náš „Vyvolený" o úkrytu uprchlého vraha věděl? Pokud by byl však za smrt jeho rodičů Black skutečně zodpovědný, jak by něco takového mohl Harry Potter přejít? Co když  jím však ve skutečnosti není? Když jsme naši teorii předložili madam Rosmertě, odpověděla bez zaváhání: „Že nebyl zrádcem Black, ale Pettigrew? Jo, tak to by asi dávalo smysl. Nikdy se mi to moc nezdálo..." A i náš tajný zdroj nám přesně to samé tvrdí. To by pak i vysvětlovalo, proč se Pettigrew celá léta skrýval. Obával se snad pomsty svého bývalého přítele? Znal Blacka tak dobře, že tušil, že se mu z nejstřeženějšího kouzelnického vězení podaří jednoho dne uprchnout? A ví Harry Pottere doopravdy, kde se Sirius Black ukrývá? Protože pokud by tomu tak opravdu bylo, asi by bylo pochopitelné, že chce svého kmotra, poslední pojítko s jeho mrtvými rodiči, krýt. Ale i pokud Black Pettigrewa skutečně nezabil, vraždu dvanácti mudlů mu již nikdo neodpáře. A tady už pro krytí příliš pochopení není...

Další podrobné informace pro vás chystáme!

Harry konsternovaně zíral na článek v Denním věštci, který jim před malou chvíli přinesla sova. Bylo to tady. On to opravdu udělal... Velkou síní se nesl tichý šepot. I když se Harry na nikoho nedíval, věděl, že ho teď pozorují všichni. Hermiona se k němu nahnula.

„Nevšímej si toho. Když se tě někdo bude ptát, prostě o to nic nevíš," šeptala mu Hermiona přes stůl.

„Pfff, tajný zdroj. Kdo to asi je?" mumlal vedle něj sedící Ron, který stejně jako Harry nespouštěl z novin zrak.

„Pettigrew osobně, to je jasné," poznamenala tiše Hermiona. Harry i Ron sotva patrně přikývli. To věděli také.

„Proč nenapsali celou pravdu?" zamračil se Harry, když si znovu četl závěr článku.

„Přece hned neodkryjí všechna esa, co mají," odpověděla mu Hermiona. „Mají téma, o kterém mohou donekonečna psát. A pokaždé přinést něco „nového". Vo-Voldemort asi nečeká, že Sirius hned poběží do Obrtlé Pettigrewa hledat."

„Takhle naivní snad není," zakroutil hlavou Harry.

„To určitě není," přitakala jeho přítelkyně. „Ale jak sám víš, Vo-Voldemort dokáže být vytrvalý. Možná si myslí, že pokud bude Siriusovi jeho křivda připomínána dostatečně dlouho, ztratí jednoho dne nervy a přijde."

„Vždyť je to jasná past," namítl tiše Harry.

„To říkáš, protože to víš. A Sirius naštěstí taky-"

„Věděl by, že to je past, i bez toho," zamračil se zase Harry. Hermiona se na něj zamyšleně dívala.

„Možná ano. Ale když si vzpomeneš na Siriuse – ne na toho, co tu je teď, ale... na starého Siriuse," mluvila pomalu a opatrně Hermiona. „Opravdu si myslíš, že by jen seděl na Ústředí, když by mu Denní věštec denně předhazoval informace o tom, co Pettigrew udělal a kde se nachází? Nebo by to riskl?" Harry věděl, že měla Hermiona pravdu. Jaké štěstí, že celý Řád věděl, že je to jen léčka. Poprvé v životě byl snad za to „spojení" s Voldemortem trochu vděčný. Teď nehrozilo, že by se táta nebo Sirius nechali strhnout touhou po pomstě, jak Voldemort očekával. Možná měl Moody pravdu – možná nebylo vůbec špatné vědět, co Voldemort plánuje...

„Harry? Ty fakt víš, kde Black je?" Harry vzhlédl a uviděl, jak na něj Seamus, Dean a polovina Nebelvíru nedočkavě civí. Tohle už bylo moc. Vstal a vydal se rychlým krokem z Velké síně pryč. Už byl skoro u dveří, když za sebou uslyšel kroky. Čekal, že to bude Ron s Hermionou, ale když lehce pootočil hlavu, aby si svou domněnku ověřil, spatřil Cho. Tvářila se ustaraně. Hermiona s Ronem stáli kousek za ní, asi nevěděli, s kým teď Harry bude chtít odejít. On to věděl vcelku jasně, ale Cho se ho chytla za ruku a vyšla s ním z Velké síně.

„Ten Věštec je děsnej," začala tichým hlasem spílat, když spolu zamířili do prázdné postranní chodby.

„Už jsem na to zvyklý," začal ji Harry uklidňovat.

„Co oni si všechno ještě nevymyslí," mračila se pořád. Harry se necítil moc dobře, když jí lhal, ale co mu zbývalo.

„Normálka," pokrčil rameny. Vtom se na něj ale Cho tázavě zadívala.

„A... to, že je Black tvůj kmotr... to... je pravda?" zeptala se ho opatrně. To popírat nemohl, určitě se brzy najdou další „tajemní" svědci, kteří to potvrdí.

„Jo, to je." Cho se překvapeně napřímila. Pak sbírala odvahu, aby se ptala dál.

„A ty... o něm opravdu nic nevíš?"

„Co bych měl vědět?" předstíral Harry nechápavého.

„Kde Black je..." Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Harry kontroloval chodbu, zda v ní nikdo jiný není. Byli sami.

„Nevím," odpověděl Harry po krátké pauze. Jenže to Cho nejspíš nestačilo. Možná Harry váhal až moc dlouho.

„Pokud to víš, měl bys to ohlásit-"

„Prosím?"

„Black je vrah, zabil dvanáct mudlů-"

„To přece-" Harry se zarazil. Nesměl se prozradit, dokonce ani před Cho.

„Marietta si to taky myslí." Jenže to bylo něco pro Harryho.

„Co si myslí?"

„Že bys to měl ohlásit. Nemůžeš přece krýt vraha – za to by mohli potrestat i tebe!"

„On není vrah," vyhrkl Harry dřív, než se stačil zarazit. Cho vytřeštila oči.

„Takže Věštec nelže!"

„Lže!" namítl Harry.

„Harry, ohlas to," naléhala na něj Cho.

„Není co," odsekl jí Harry.

„Ale Marietta říkala-"

„Mně je úplně jedno, co říkala tvoje pitomá kamarádka!" nevydržel už to Harry. Cho se prudce nadechla.

„No, to Grangerová ti asi poradí líp," pronesla na to Cho uštěpačně.

„A víš, že jo?" dal jí Harry za pravdu. Cho zalapala po dechu. „Hermiona má náhodou skvělý nápady!" přisadil si ještě Harry.

„Tak si jdi za tou svojí Hermionkou," vyštěkla Cho, otočila se na patě a uraženě odešla pryč. Harry stál na místě a chvíli musel jejich hádku rozdýchávat. Byl opravdu naštvaný. A částečně i na sebe – takhle hloupě se nechat unést. Ale už se stalo, a Cho to možná ani nikomu neřekne. No... možná Mariettě... Proč měl jen dojem, že byl tenhle vztah jeden velký omyl? Měl pocit, že se s Cho víc hádali, než se normálně bavili. Pořád si jen stěžovala, že na ni Harry nemá čas. A teď? Chtěla, aby udal Siriuse. Siriuse! Taková pitomost! Ne, za to mu to nestojí. Byl tohle rozchod? Nevěděl. S nikým se ještě nerozcházel. Ale doufal, že ano.

Přetrpěl celé dopolední vyučování, aby se místo oběda mohl zašít ve společence. Jistě, čekal to, ale stejně ho Denní věštce dokázal i občas rozhodit. Najednou se cítil nejistě. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že by se zkusil spojit s Voldemortem, aby zjistil, zda neplánuje něco dalšího, ale nakonec si to rozmyslel a raději se rozhodl, že napíše tátovi. Co si o tom článku asi myslel? Hlavně ho musel minimálně tak třikrát upozornit, aby nic se Siriusem nepodnikali. Ne, že by to měli snad v úmyslu, ale Harry se cítil o něco jistěji. Ron se natáhl na pohovce vedle něj a Hermiona si naproti němu opakovala látku na příští hodinu, která měla začít zanedlouho.

„Píšeš svýmu kmotrovi?" uslyšel za zády zase Seamuse. Naštvaně se na něj otočil. Semusův pobavený úsměv zamrzl. Pár podobných poznámek od něj dnes slyšel, ale už jich měl právě dost. Možná to byla pro Seamuse legrace, ale pro něj fakt ne.

„Ne, píšu svýmu mrtvýmu tátovi," odpověděl Harry uštěpačně. Hermiona se rozkašlala. Ron se probudil a zmateně zvedl k Harrymu hlavu.

„Sorry, to byl jen vtip," podotkl zaraženě Seamus.

„Fakt? Ale tohle ne," řekl mu s kamennou tváří Harry a vrátil se zpět ke svému dopisu. Hermionina vyčítavého pohledu si nevšímal.

„Můžeš toho nechat?" uslyšel najednou říkat Nevilla. Otočil se a uviděl, že mluví k Seamusovi. „Už to není sranda." Najednou si Harry uvědomil, že Neville to ví. Viděl Siriuse na Ministerstvu. Seamus mu něco odpověděl, ale pak se s Deanem spakoval a vydali se na další hodinu. Neville mezitím došel k nim. Harry schoval dopis pro tátu pod ruku. Neville si toho všiml, ale nic neříkal.

„Neboj, já to nikomu neřeknu," pověděl mu tiše jeho kamarád.

„Díky."

„Za málo, Harry," kývl hlavou a zase od nich odešel. Nejspíš ho nechtěl rušit v psaní. On už měl ale stejně dopsáno. Třetí PS už raději vynechal. Dvě dodatečná upozornění, aby neudělali nic neuváženého, jistě stačila. A navíc tátu stejně zítra uvidí.

*****  

  Druhý den ráno se cítil, jako by ho někdo něčím praštil po hlavě. A ne, nemohl za to žádný sen. Vzhledem k tomu, že skoro celou noc ani oka nezamhouřil, nemělo šanci se mu vůbec něco zdát. Byl vyčerpaný, a když už by možná konečně usnul, musel vstát. To bude den... A to je čekal zápas!

Byla sobota ráno a Harry se zničeně hrabal z postele. Netušil, proč ho to tak sebralo. Vždyť věděl, že to přijde. Ale nějak to na něj zase dopadlo. Voldemort jde po jeho tátovi. A Siriusovi a Remusovi. Co když je zase ztratí? Během noci se ve vzpomínkách vracel k jeho starému Siriusovi. Tohle si nezasloužil. Bylo hrozné, co o něm Denní věštec zase psal, a přitom ten Sirius, kterého se to týkalo, byl už dávno mrtvý. Umřel jako hrdina, když bojoval se Smrtijedy, když chránil jeho, ale pro ostatní jen jen obyčejný vrah...

„Harry, co se děje?" zeptala se ho ustaraně Hermiona, když ho uviděla. Ve společenské místnosti panoval ruch, tak jako před každým zápasem. Alespoň něco dokázalo přebít „novinky" z Denního věštce.

„Nic, jen jsem nervózní," zalhal Harry. Jenže to slyšela Angelina.

„Nervózní? Proč jsi nervózní? Nemůžeš být nervózní!" začala se děsit nebelvírská kapitánka. Obvykle Harry nervózní nebýval. Byl tím nejdůležitějším hráčem, na nějž všichni spoléhali. „Jestli je to kvůli tomu včerejšku, tak se na nějaký hloupý článek vykašli! Teď před sebou máme ten nejdůležitější zápas! Když vyhrajeme, pohár už bude skoro jistě náš!" přesvědčovala ho vytrvale Angelina.

„To dáme," podpořil její slova překvapivě Ron. Byl sice bledší než obvykle, ale oproti Harrymu vypadal docela dobře.

„Jo... dáme," připojil se k nim váhavě Harry. Musel to dát. I když se cítil pod psa, dneska se na něj zase bude dívat jeho táta! A navíc má táta narozeniny! Musí vyhrát!

Hodil vše za hlavu a soustředil se jen na zápas. Nemělo smysl uvažovat nad tím, co by se mohlo tátovi nebo Siriusovi stát. Ani nad tím, že po nich jde Voldemort vlastně kvůli němu. Chce přece dostat jeho, proto to dělá. Jako by kvůli němu už neumřelo dost lidí... Už zase na to myslí! Musí s tím přestat.

Když se pak za hodinu přesouval na hřiště, odchytila ho kousek od šaten Hermiona.

„Harry, počkej. Co ti je? Jsi od rána jak vyměněný," prohlížela si ho zkoumavě.

„Prostě... mám pocit, že je všechno špatně," vydechl Harry zasmušile. „On... nikdy nepřestane, že?" vznesl nahlas otázku, která ho nepřestávala sžírat. Hermiona věděla, o kom mluví. Namísto odpovědi ho ale rychle objala.

„Jednou to skončí," řekla mu tichým hlasem. „Netrap se tím-"

„Harry?!" Hermiona ho rychle pustila a společně s Harrym se otočili za vysokým hlasem, který se ozval kousek od nich. Jako pařená tam stála Cho a přeskakovala pohledem z Harryho na Hermionu. „Chtěla jsem ti popřát hodně štěstí, ale asi jdu pozdě," pronesla uštěpačně.

„O nic nešlo," odpověděla jí Hermiona a jejímu hysterickému výrazu se zasmála. Stejně jako Harrymu, i jí přišla představa jich dvou jako páru absurdní.

„Tohle je konec!" zakřičela Cho a utekla pryč. Harry se jí nesnažil nijak zastavit. Popravdě... si oddechl.

„Harry, mrzí mě to, určitě si to ještě vyříkáte-" tvářila se teď Hermiona provinile.

„To doufám, že ne," zhrozil se Harry. Hermiona nechápavě zamrkala. „Jsem rád, vážně," ujišťoval ji. „Už dlouho to k tomu směřovalo. Teď mám... o jeden problém méně," snažil se pousmát, ale vůbec mu to nešlo. Nebylo mu to úplně jedno, Cho mu nebyla lhostejná, ale ani už k ní necítil to, co dřív. Mrzelo ho, jak to mezi nimi skončilo, ale teď... teď tu bylo něco důležitějšího.

„Musím jít hrát a vyhrát!" pronesl odhodlaně.

„Tak do toho!" ukázala mu zdvižené palce Hermiona, popřála mu ještě jednou hodně štěstí a Harry se odebral za ostatními.

*****

  Atmosféra zápasu Harryho trochu povzbudila. V hledišti vlály červenozlaté vlajky, střídající se s černožlutými. Nebyl to tak vypjatý zápas jako se Zmijozelem, ale žádný zápas nebyl předem jistý, takže i když v tomto utkání platil za favority Nebelvír, pro Mrzimor nebylo nic ztraceno.

Harry se držel své osvědčené taktiky pozorovatele. Uklidnilo ho, když viděl, že jejich skóre pomalu narůstá a že vedou. Ronovi se celkem dařilo a i holkám to šlo. Při pátrání po Zlatonce však zavadil pohledem o učitelskou loži.

Brumbál na zápase nebyl. Jeho místo bylo prázdné. To už bylo opravdu divné. Harry si nepamatoval, že by na nějaký zápas Brumbál nepřišel. Najednou ho napadlo, jestli to s Brumbálem není ještě vážnější, než si myslel. Hlavou se mu honily všemožné představy, jedna horší jak druhá. Co kdyby Brumbál musel odejít z Bradavic? Co by se se školou stalo? A co s kouzelnickým světem? Nebyl Brumbál jediný kouzelník, kterého se Voldemort bál? Mohl jim být ještě dobrým Strážcem? Neměl by tátovi navrhnout, aby jím udělal někoho jiného? Pokud by na tom byl Brumbál opravdu zle, tak... Znovu se rozhlédl a teď pro změnu přemýšlel, kde je asi táta. Odkud ho sleduje? A... co vlastně sleduje? Harry úplně zapomněl, že hrají. Jakmile si uvědomil, že by měl zase začít pátrat po Zlatonce, ozval se z mrzimorské tribuny řev.

Harry rychle vyhledal mrzimorského chytače a dal se do jeho pronásledování. Nebylo pochyb o tom, že uviděl Zlatonku. A že jí byl o dost blíže než Harry. Jenže Harry měl Kulový blesk. Nasadil nejvyšší tempo, jakého bylo jeho koště schopné. Vítr mu narážel do tváře a on jako v ozvěně slyšel skandovat své jméno. Řítil se k mrzimorskému chytači neuvěřitelnou rychlostí. Náhle ji spatřil. Malou, zlatou kouli. Natáhl po ní ruku a... Jako by někdo vypnul zvuk. Na chvíli se na hřišti rozhostilo ticho, když vzápětí polovina hlediště propukla v neuvěřitelný jásot. Bohužel... Nebelvír k ní nepatřil.

„Roan Davison chytil zlatonku! Mrzimor vítězí se 190 body!"

Mrzimorští se snesly na zem a celý tým začal objímat jejich chytače. Harry se vznášel ve vzduchu a šokovaně je sledoval. Co se to stalo? Jak... se to stalo? Nechytil Zlatonku!? Jejich tým prohrál! Jak se bude moci svým spoluhráčům podívat do očí? No, tak to poslední nebyl zrovna problém. Jeho spoluhráči se k němu slétli. Dvojčata ho poplácala po zádech.

„To se někdy stane," řekl Fred.

„No jo, ale Harry na něco takového není zvyklý," ušklíbl se George, ale vůbec nevypadal, že by se na něj zlobil. Což vlastně nikdo z jejich týmu.

„To je v pohodě, kámo, ještě máme šanci na vítězství," utěšoval ho i Ron.

„Jo, jen se teď musíme modlit, že Havraspár Zmijozel porazí a my se s nimi pak budeme moct utkat o pohár," pronesla Angelina, na níž bylo zklamání nejvíc patrné. „Můžeš mi říct, na cos myslel? Byls úplně mimo," neodpustila si vůči němu však nakonec výtku.

„Hele, to se prostě stane, vždycky není posvícení," snažil se Harryho hájit Ron. Harry ale věděl, že tohle byla jeho vina.

„Angelina má pravdu, zvoral jsem to," připustil zničeně. To bylo poprvé, co nechytil Zlatonku. Jistě, jednou už prohráli, jako na potvoru také s Mrzimorem, ale tehdy přilétli na zápas mozkomorové, takže to se tak úplně nepočítalo. Ale tentokrát – to Harry totálně projel.

„Dej se do příště dohromady. Ten pohár vyhrajeme," sjela Angelina celý tým, jednoho po druhém, pohledem.

„Jasně!" souhlasili všichni a snesli se na zem, aby pogratulovali soupeřům. Když Harry podával ruku Roanovi, snažil se působit nad věcí. Jenže uvnitř pociťoval slabou závist. Takhle se teď měl radovat on. A jeho družstvo. A jeho táta, který se teď někde v hledišti určitě chytal za hlavu. Tak tenhle narozeninový dárek mu nevyšel...

„Byls dobrej," řekl Harry nováčkovi v mrzimorském týmu, který přebral místo po Cedrikovi. Byl určitě mladší než Harry, možná i o dva roky. A Harryho uznání ho muselo katapultovat až někam na měsíc, protože se začal tvářit ještě nadšeněji a třeštil na něj přitom šokovaně oči.

„Fakt? Fakt si to myslíš? Myslíš si, že sem dobrej?" nepouštěl jeho ruku, kterou mu křečovitě držel. Harry se z jeho sevření při troše použití síly nakonec vyprostil.

„Jo, jasně," přikývl ještě a rychle se z jeho dosahu vzdálil.

„Harry Potter si myslí, že sem dobrej," uslyšel ho za sebou ještě někomu říkat. Harryho panenky se protočily, zatřepal hlavou a se svým týmem se vydal do šaten. Bez nadšení, bez jásotu. S hlavami vztyčenými, ale smutkem v srdcích. Tak takhle se vždy cítili jejich soupeři, pomyslel si Harry. Dnešní den byl jedna velká katastrofa. A to ještě ani nebylo poledne! Co přijde dál? Harry doufal, že dnešek už si vybral, ale osud se bohužel rozhodl jinak...

*****

  Hermiona na ně čekala u šaten. S Ronem z nich vyšli až jako poslední. Angelina k nim měla ještě krátký proslov, ve kterém Harryho ujišťovala, že mu nikdo nic nevyčítá, ale Harry se i tak cítil pod psa. Byla to jeho vina. Absolutně nesledoval hru. Jak to mohl takhle zvorat?

Pozdě ale naříkat nad rozlitým mlékem. Stalo se a on se tomu bude muset postavit čelem. A svým spolužákům v nebelvírské společenské místnosti taky. Jak to Sirius říkal? Když se nemůže slavit prohra, zapíjí se žal? To možná neznělo tak špatně... Jenže jeho cesta do věže teď nečekala. Byl s tátou domluvený, že se sejdou v tajné chodbě, kde se nacházel tátův starý pokoj a jejich spojení s Ústředím. Poprvé tam šel trochu nerad. Ne, že by nechtěl tátu vidět, ale... nechytil Zlatonku! Prohráli! Co tomu jeho táta řekne?!

Tátova reakce byla však úplně jiná, než Harry očekával.

„No tak, trochu úsměvu!" poplácal ho táta po zádech, přičemž se na něj sám upřímně usmíval. „Jedna prohra nic neznamená." Jenže Harrymu do smíchu nebylo.

„Úplně jsem to zpackal."

„Ale nezpackal – to se prostě někdy stane," mávl rukou táta. „To je holt hra. Jednou vyhraješ, podruhé prohraješ."

„Neprohrávám ve famfrpálu," pronesl Harry důrazně. Táta se usmál ještě víc.

„Ani nevíš, jak ti rozumím," chytil ho táta kolem ramen a lehce ho po nich poplácal.

„Mám hroznej den," povzdechl si Harry odevzdaně, když si najednou vzpomněl, co je vlastně za den! „Promiň, jenom si stěžuju a přitom..." podíval se Harry na tátu a konečně se na něj usmál, „všechno nejlepší, tati," řekl a krátce tátu objal. Pak se zase zatvářil utrápeně. „Tak první dárek nevyšel a druhý mám na pokoji," ušklíbl se Harry.

„To vůbec neřeš, nic mi dávat nemusíš-"

„Je to jen taková blbost," ušklíbl se znovu Harry.

„Fakt? To už zní ale docela zajímavě," mrkl na něj táta. „Pojď, zvedneme ti náladu," vykročil táta ke krbu. Harry překvapeně zamrkal.

„Někam jdeme?"

„Ano. Na Ústředí. Sirius si vzal do hlavy, že když nemá co dělat, alespoň uspořádá malou oslavu. Přitom," podíval se na něj táta vážně, „já normálně narozeniny neslavím. Kdyby mi Loty neupekla dort, ani nevím, že je mám."

„A... můžu odejít z Bradavic?" Ne, že by byl Brumbál kdovíjak ve střehu, napadlo Harryho. Ale stejně si nebyl jistý.

„Profesorka McGonagallová o tom ví. Jen se jí musíš ohlásit, až se vrátíš." To znělo dobře, možná ten den nebude zase tak špatný...

Hned po příchodu na Grimmauldovo náměstí však Harrymu na chvíli úsměv z tváře zmizel.

„Tady ho máme, šampiona!" mířil k němu Sirius s rozpaženýma rukama. Trochu se ale jeho kmotr zarazil, když si všiml, jak táta nenápadně kroutí hlavou. Jakmile si táta uvědomil, že se na něj dívá i Harry, nechal toho a zase se usmál. Harry se podíval zpátky na Siriuse.

„Prohráli jsme," zkonstatoval Harry suše. Sirius složil ruce podél těla a zamračil se. Pak se obrátil k Remusovi, stojícímu ve dveřích do jídelny.

„Ještěže jsem nevyvěsil ten transparent, měl jsi pravdu."

„Transparent?" zamrkal nechápavě Harry.

„To jsem ale nemyslel tak, že byste neměli vyhrát, Harry," pousmál se Remus. „Jen mi to připadalo příliš."

„Tak," přikývl táta, „transparenty až po výhře poháru!" Siriusovo obočí poskočilo, když se zadíval na tátu.

„Dvanácteráku, tys musel mít transparenty na každém zápase, tak co kecáš. A kdo po vítězství neskandoval tvoje jméno, nedostal příděl Ohnivé whiskey." Harry věděl, že tady přijde na jiné myšlenky. Začal se nenápadně usmívat.

„To... není pravda. Teď trochu přeháníš. Nesměj se, Harry, to vážně není pravda," snažil se ho přesvědčovat táta, když se Remus rozkašlal, což ale sloužilo jen jako maskování pro uniklé: „Ale je."

„Remusi?" podíval se na něj táta dotčeně, když se zase obrátil k němu. „Vůbec je neposlouchej, Harry. Jen jsem měl toho správného sportovního ducha. Jako ty! To máme v rodině."

„Díky Merlinovi, že Harry nepodělil i tvou blbou náladu, cos vždycky míval po prohraných zápasech," zamumlal Sirius. „S tvým tátou se pak celý týden nedalo normálně mluvit. To ty ale neděláš, že ne. Vypadáš vcelku v pohodě," prohlížel si ho teď zkoumavě Sirius. Harry pokrčil rameny.

„Nevím, ještě nikdy se mi nestalo, že bych Zlatonku nechytil."

„Hmmm," zamručel Sirius uznale a podíval se na tátu, který se teď pyšně usmíval.

„Teda jednou jo, ve třetím ročníku, ale to se na hřišti objevili mozkomorové a já omdlel-"

„To se nepočítá," zamítl jeho námitku okamžitě Sirius. „Takže první prohra. No, tak to si musíme něco dát. Protože teď ti řeknu jednu důležitou věc. Všechny poprvý stojí za hovno-"

„Siriusi!" vyjekl táta.

„Jamesi, no tak! Děláš, jako by mu bylo deset," odfrknul si lhostejně Sirius, vzal Harryho kolem ramen a dovedl ho do jídelny. Celý stůl byl pokrytý neskutečným množstvím jídla, od předkrmů přes všelijaké jednohubky až po zákusky. Stolu dominoval už nakrojený čokoládový dort s číslicí 36 uprostřed.

„Ještě jsem chtěl udělal tranpsarent pro vaši Loty, ale to by prej bylo taky příliš," řekl mu s pohledem upřeným na stůl Sirius. Pak se podíval k pití. „Tak, kdepak to máme?" rozhlížel se, když vzal do jedné ruky máslový ležák a do druhé Ohnivou whiskey. Táta za nimi si odkašlal. „Teď náš budeš sledovat?" zeptal se ho Sirius.

„Ne, jen čekám na to, co chceš udělat." Harry Siriuse raději předběhl a vzal si od něj máslový ležák dřív, než mu do něj stačil nalít ještě něco dalšího.

„Díky," usmál se Harry a šel se posadit ke stolu naproti Remusovi.

„Tak copak se stalo, že to dnes nevyšlo?" zeptal se ho Remus.

„Asi mám blbej den-"

„Na to znám dobrý lék," zareagoval okamžitě Sirius.

„Nechceme to slyšet," upozornil ho táta, který Harrymu právě nandával kus dortu. Talíř položil před něj a posadil se vedle. „Nechceš čaj?"

„Ne, díky," zavrtěl hlavou a pustil se hned do úžasně vypadajícího dortu s ohromnou vrstvou čokolády.

„Až se vrátíš do Bradavic," pokračoval Sirius dál, jako by táta nic neřekl, „měl bys najít to svoje děvče, tu Cho, a hned ti bude líp, uvidíš." Harry polkl a rozpačitě se na svého kmotra pousmál.

„To asi ne."

„Jak ne?"

„My jsme se dneska rozešli-"

„Cože?" podíval se na něj zaskočeně táta. „Dneska? Před zápasem?"

„No, už to k tomu směřovalo dýl..."

„Počkej, juniore. Něco se ale muselo stát," chtěl vědět jeho kmotr pravý důvod.

„Vyhrotilo se to trochu včera a dneska už to byl konec úplně-"

„Včera?" zajímal se zase táta.

„Po tom článku v Denním věštci," ozřejmil jim Harry.

„ Ach tak," ušklíbl se trochu táta a podíval na Siriuse, který se ale zase usmíval.

„Po dlouhý době jsem se zase pobavil," pronesl Sirius s úsměvem. Harry, který právě zapíchl vidličku opět do dortu, na okamžik ztuhl. Pak se podíval tázavě na Siriuse.

„Fakt? To jsem ten skrytej vtip asi nepochopil."

„To nikdo z nás," přitakal Remus. „A proč jste se pohádali? Neříkej, že jí vadilo, že je tvým kmotrem masový vrah," pousmál se na Siriuse. Ten si je odfrkl.

„To nevím, ale mně rozhodně vadilo, co po mně chtěla."

„Co po tobě chtěla?" zeptal se ho Sirius zvědavě.

„Abych tě udal!"

„Ne!" napřímil se pohoršeně Sirius, ale hned vzápětí se zase zatvářil normálně. „A kvůli tomu jste se rozešli? Kvůli mně?"

„Je to snad málo?" vytřeštil Harry oči. „A navíc, nebylo to jen kvůli tobě, i když mě to fakt naštvalo. Pořád jí vadilo, že mám málo času, a dneska nás viděla s Hermionou-"

„Jak viděla?" vyptával se dál Sirius a v očích mu zajiskřilo. „V nějaké... nevhodné situaci?" Harry zavrtěl hlavou.

„Jenom mě objala před zápasem, o nic nešlo – a Cho hned, že je konec. Tak jsem byl nakonec rád, že to skončilo."

„Tak Hermiona..." pronesl zamyšleně táta, dívaje se někam mimo něj. Pak se pousmál a podíval na Harryho. „Ale že je to docela fajn... holka... ta Hermiona."

„Hmmm," přikyvoval souhlasně jeho kmotr. Harrymu to připadalo zvláštní, ale proti tomu, co táta říkal, vlastně nic neměl...

„Je to moje nejlepší kamarádka, jasně že je fajn."

„Můžeš ji sem vzít někdy sebou," navrhl mu Sirius.

„Škoda, že nás to nenapadlo dřív, mohl jsi ji sem vzít rovnou dneska!" zvolal táta a se Siriusem si vyměnil zklamaný pohled.

„Hned příště to napravíme!" ujišťoval je Sirius. „Zatím jí můžeš donýst kus dortu, určitě ji potěší, že sis na ni vzpomněl," mrkl na něj. Harry ale zavrtěl hlavou.

„Hermiona moc sladký nemusí. Ale vezmu Ronovi, ten bude určitě moc rád."

„Hmmm," zamumlal zase zamyšleně Sirius a podíval se na tátu.

„Děje se něco?" nevydržel už to Harry. V tu chvíli se táta i Sirius začali tvářit, jako by se nechumelilo.

„Ale nic! Vůbec!" kroutil hlavou táta. „Taky musíš vzít kus dortu profesorce McGonagallové," změnil najednou téma.

„Mám jí něco vzkázat?" zeptal se Harry automaticky.

„Samozřejmě – vyřiď jí, že sladké zabírá taky. Ona už bude vědět na co..."

*****

Asi vážně věděla, protože se tomu zasmála a i přes jejich dnešní prohru se na něj nezlobila a řekla mu, že věří, že pohár bude jejich. Tak jí Harry slíbil, že určitě ano, ale když pak z jejího kabinetu odešel, vůbec se mu mezi ostatní studenty nechtělo. Napadlo ho, že by mohl tátovi poslat dárek, který pro něj měl schovaný pořád v kufru, tak přes sebe přehodil neviditelný plášť, jenž mu táta vrátil, a vydal se nepozorovaně do věže.

K Ronově posteli postavil krabici s dvěma kusy dortu a místo toho si vzal tátův dárek. S mudlovskou knihou o létání a nejnovějších modelech letadel se vypravil do sovince. Už za obrazem Baculaté dámy ho ale napadlo, že by ji vlastně mohl předat tátovi osobně. Na co se bude zdržovat se sovou, když se může na Ústředí okamžitě přenést a vrátit se hned zase zpátky. A to taky přesně udělal.

Když však vystoupil na Grimmauldově náměstí z krbu, zaskočil ho hlasitý tón hlasu jeho táty. A také to, co říkal.

„-že nejsem v klidu!? Asi těžko můžu být v klidu! Mám toho tady po krk!" Harry ani nedutal. Cítil, že se mu vytrácí barva z obličeje. Proč to táta říká? Před chvílí se tady spolu smáli a všechno se zdálo být v pořádku...

„My asi ne," uslyšel odpovídat Siriuse. „Mě asi baví dívat se na ten křivej ksicht toho starýho blázna." Harry přemítal, o kom mluví, a přiblížil se k pootevřeným dveřím jídelny. Vzápětí se to dozvěděl.

„Jak vypadal? Viděl jsi ho?"

„Ne, ani nebyl na zápase-"

„No, tak nám možná Brumbál prokázal službu a je po něm." Harry šokovaně vytřeštil oči a dal si ruku před pusu, aby nebylo slyšet, jak zalapal po dechu.

„To bych neřekl, ale nejspíš už to nebude trvat dlouho," zareagoval na to jeho táta prost jakýchkoliv emocí. Opravdu takhle mluvili o Brumbálovi?

„V tom případě bychom se ale měli konečně dohodnout, co pak uděláme," navrhl Remus vyrovnaným tónem.

„Zabijeme Srabuse?" navrhl Sirius jakoby nic.

„Myslím to vážně, Siriusi," odpověděl Remus.

„To já taky. Řekl jsem to jednou a řeknu to znovu. Radši ten parchant než Harry." Harry slyšel, jak si táta povzdechl.

„Až Brumbál umře, staneš se naším novým Strážcem a já vezmu Harryho z Bradavic."

„Co zkusit jiný svět-"

„Nemůžeme zkoušet jiný svět, Siriusi, už to pochop!" uslyšel zvyšovat hlas Remuse.

„Do našeho se vrátit nemůžeme a tady co? To se tu bude James s juniorem schovávat do konce života?!"

„Budou se schovávat, dokud z Harryho nedokážeme ten kousek Voldemortovy duše nějak odstranit." Harry si ruku k puse přitiskl ještě pevněji. Cítil, jak mu srdce divoce buší. Doufal, že Remusovi jen špatně rozuměl...

„Nejde odstranit!" zakřičel táta nepříčetně.

„Chci odstranit Srabuse! Dřív, než to Harrymu řekne! Brumbál může umřít kdykoliv-"

„Musíš o tom pořád mluvit?" zeptal se ho Remus.

„Jo, musim! Protože jsem už od minulého týdne vytočenej! Harry to nedělej, to by mohlo být nebezpečné," napodoboval Sirius Brumbálův hlas. „Jako by mu na něm kdy záleželo! Přitom si se Snapem za zády plánujou, jak ho nechají umřít!" Harry čekal, kdy někdo něco namítne, jako že Sirius určitě přehání, že to tak není, že na něm Brumáblovi záleží a že by Brumbál nechtěl, aby umřel, ale... nikdo mu na to nic neřekl. Táta i Remus souhlasně mlčeli.

„Vymažu Snapeovi paměť," promluvil nakonec táta odhodlaně.

„To je ale velké množství vzpomínek, Jamesi, to není možné bez toho, aby Snape nezešílel-"

„Mně je úplně ukradený, co se s tím hajzlem stane-"

„A dáš mu ještě jednu nakládačku? Jen prosím až potom, byla by škoda, kdyby si to zase Srabus nepamatoval." Harry vůbec nerozuměl tomu, o čem mluví, ale bylo mu z toho všeho dost mizerně.

„Jamesi, vymyslíme něco jiného-"

„Za to, co Snape vesele plánuje, bych ho ale fakt mohl zabít! Může být rád, že mu chci jenom vymazat paměť!"

„Tvrdil jsi, že ti pod veritasérem řekl, že to nechce udělat-"

„Ale taky mi řekl, že to přesto udělá! Klidně Harrymu řekne, že se má jít nechat pro dobro kouzelnického světa zabít! Ale řeknu vám, co jsem řekl i jemu. Mně je osud tohohle světa úplně ukradenej, můj syn se tady za nikoho obětovat nebude. Je mi fuk, že kvůli tomu Voldemorta nikdo nezastaví. Co když má ještě další viteály? Co když rozdělil svou duši ještě na víc částí? A kdo zabije Naginy? Dovolil by něco takového vůbec Voldemort? A pokud ano, kdo pak zabije jeho? I bez viteálů bude neporazitelný..."

„Máš pravdu," souhlasil s ním Sirius. Harry uslyšel kroky, co nejtišeji tedy zacouval ode dveří zpět ke krbu. Teď se ale přemístit nemohl. Schoval se tedy do pokoje za ním, aby tam čekal na vhodnou chvíli.

Opřel se zády o stěnu a zavřel oči. Přehrával si v hlavě vše, co slyšel, spojoval si jednotlivé informace do sebe a bylo mu každým okamžikem hůř a hůř. Když si uvědomil, co to všechno znamenalo, málem se mu podlomila kolena. Měl v sobě kus Voldemortovy duše. Část toho vraha, co zabil jeho rodiče. Jeho duše je v něm. Pořád. Každou chvíli. Každou vteřinu. Voldemort je doslova jeho součástí. Z toho uvědomění mu bylo zle. Zle ze sebe samého. Cítil se tak špinavý. Co byl on a co už Voldemort? Když měl vztek, byl pořád sám sebou? Co když jím byl ovládaný víc, než tušil? Najednou se mu chtělo zvracet. Začal se třást, ruce měl jako kus ledu. Slyšel ale, že se v chodbě něco děje. Přitiskl se ke stěně ještě těsněji.

„Ne, teď tě nenecháme odejít samotného. Prostě jdeme s tebou. Navíc musíme poděkovat Loty, že?" Odcházeli. Asi k nim domů. Všichni. Ještě chvilku to trvalo, než Harry konečně uslyšel bouchnout dveře, a on si tak mohl oddechnout. Ale jen na chvíli. Nahlédl zpoza dveří na chodbu, ale nikdo tam nebyl. Ani Krátura. Rychle tedy přeběhl ke krbu a přenesl se zpět do Bradavic.