Bylo pro něj stále překvapující, jak jinak klidné, až dokonce nudné odpoledne dokáží změnit tři slova.

„Harry se zranil," stačil mu říct jen Remus, když k nim dorazil před schůzí na Grimmauldovo náměstí. Do schůze tedy zbývalo ještě dost času, ale v tom okamžiku mu byla nějaká schůze byla naprosto ukradená. Před očima měl ty nejhorší možné scénáře.

„Klid, jenom si zlomil ruku," mávl ledabyle rukou Sirius, když si jeho šoku všiml.

„Zlomil ruku? A to mi říkáte až teď?" třeštil na ně oči.

„Domníval jsem se, že bude lepší, když ti o tom povíme my než profesorka McGonagallová při schůzi," odpověděl mu Remus. „Ale Harry vypadal v pořádku, nemusíš si dělat starosti."

„Když mu to povíš ty, ne my. Já jsem to juniorovi slíbil-" začal Sirius, ale byl přerušen Remusem.

„Ale já nejsem jeho kmotr," pokrčil Remus rameny. Sirius ho chvíli pozoroval, načež uznale přikývl. Sice jim James vůbec nerozuměl, ale to šlo teď stranou.

„Jak vypadal? Vy jste ho viděli?" nechápal, o čem tu ti dva mluví.

„Harry tě včera sháněl-"

„Co se mu stalo?" chtěl především vědět James. Byl jako na trní.

„Prý malá nehoda s obrem," zasmál se Sirius. James se naopak vůbec nesmál, jen na něj dál šokovaně zíral. „Klídek, Dvanácteráku. Kde by v Bradavicích narazil na obra? Jen si z nás utahoval."

„Když myslíš..." utrousil polohlasně Remus.

„Remusi, no tak!" podíval se na něj Sirius jako na blázna.

„O baziliškovi sis myslel to samé," namítal Remus. Tohle Jamesovi tak akorát stačilo. Obr. Někde v Bradavicích. S jeho synem. Celkem se divil, že za těch pár měsíců, co je zde, se o něj ještě ani jednou nepokusil infarkt, protože i když zatím věkem do rizikové skupiny nespadal, měl by na něj určitě už nárok.

*****

„Kde je ten obr?"

Harry zamrkal.

„Profesorka McGonagallová už to ví?" zeptal se ho užasle. James zatřepal hlavou.

„Ne, to mi řekl Remus." Harry se zarazil. Pak se ale usmál, nejspíš ho to nepřekvapovalo.

„Ach tak. On tomu věřil?" zeptal se znovu Harry. Jamesova tvář byla jako vytesaná z kamene, ani se nepohnula. Jen oči se mu stočily k Harryho stále ovázané ruce. Ten si toho všiml. „Zrovna jsem byl na cestě za madam Pomfreyovou, už mi to chce sundat. Je to v pohodě," uklidňoval ho s úsměvem Harry.

„Kde je ten obr?" zopakoval znovu. Harry se začal ošívat, když na něj hodil psí oči.

„Ale neřekneš to nikomu, že ne." James věděl, že tu někde je. Čím šíleněji a neuvěřitelněji historky týkající se jeho syna zněly, tím vyšší byla jistota, že jsou založené na pravdě. Tohle pravidlo pochopil už dávno. Jen nechápal, proč Siriusovi to zatím ještě nedocházelo...

„Kde je ten obr?" zeptal se potřetí a s vypětím všech sil se držel, aby nevybuchl.

„Myslíš Hagridova nevlastního bratra?" zamrkal na něj Harry nevinně zelenýma očima. James v duchu počítal do deseti, než byl schopný pokračovat.

„Nejspíš toho," odpověděl, když si dal dvě a dvě dohromady. Už když sem z Grimmauldova náměstí mířil, nemohl si nevzpomenout na Hagridovu výpravu za obry, o níž jim Brumbál při jedné schůzi vyprávěl. James podvědomě tušil, že to má co do činění právě s Hagridem! Harry se na něj zase pousmál. „To tě za ním Hagrid zase poslal? Jako za těmi akromantulemi?" Na to James nedokázal zapomenout.

„Ne, neposlal," zakroutil hlavou Harry. Jamesovi se trochu ulevilo. Alespoň malý pud sebezáchovy v Hagridovi dřímal. „Šel s námi." Tak dobře, nedřímal...

„To nemyslíš vážně," zeptal se ho pomalu James. „Hagrid tě vzal za svým bratrem obrem? Nebo vás?" opravil se, když si uvědomil, že Harry mluvil v množném čísle.

„Šli s námi i Ron s Hermionou," vysvětlil mu Harry. No ovšem, ti aby u toho nebyli...

„Proč... proč... co ho to napadlo?" nechápal James.

„Tati, on to myslel dobře-"

„Tohle ani nezkoušej," upozornil svého syna.

„On má o Drápa strach-"

„O Drápa?" zamrkal James.

„Tak se ten obr jmenuje. Jen nás s ním chtěl seznámit, kdyby... kdyby..."

„Kdyby co?" ptal se James netrpělivě.

„No kdyby se s Hagridem, nedejbože, něco stalo... tak..." Z Harryho to lezlo jak z chlupaté deky. Nejspíš tušil, že důvod jejich seznámení s obrem se mu nebude zrovna líbit.

„Kdyby se s Hagridem něco stalo, tak co? Asi byste se měli o toho obra postarat, ne?" James to myslel jako nadsázku, ale další Harryho nevinný úsměv ho odrovnal. A pak i to, co jeho syn následně řekl.

„Tak ne úplně postarat... spíš s ním jako kamarádit, dělat mu společnost, aby... nebyl tak sám." James přešel k oknu, aby se vnitřně uklidnil. Harry k němu ale rychle přešel a položil mu zdravou ruku na jeho paži.

„Tati, neboj, on je Dráp neškodnej-"

„Tak neškodnej?" opakoval po něm nevěřícně James s pohledem upřeným na jeho zlomenou ruku.

„No dobře," kapituloval Harry, „to tvrdil Hagrid. A... pro něj má to slovo asi trošku jiný význam než pro nás..."

„Dost jiný, řekl bych," poznamenal úsečně James.

„Ale on mi Dráp nechtěl ublížit. On se mě... jen... lekl." James netušil, jestli to Harry myslí doopravdy, nebo si z něj střílí.

„Lekl. Tebe. Obr." James na něj zamyšleně zíral. „Prosím tě, Harry, můžeš mi říct, jak je ten obr asi vysoký? Že jsi ho tak vyděsil..." zeptal se ho s pozdviženým obočím. Harry se zamyslel a pak se naklonil blíž k oknu, u nějž stáli, aby z něj dohlédl na zem. Byli hodně vysoko. Harry stále hleděl dolů a hlavu přitom nakláněl na jednu, pak na druhou stranu, to jak uvažoval nad obrovou výškou. James začínal mít zlé tušení. „Teď si přeměřuješ co? Jestli by dosáhl až sem?" To doufal, že ne...

„Až sem? Neblázni," odfrkl si Harry, když zase naklonil zamyšleně hlavu na stranu. „To spíš tak o patro níž – maximálně o dvě." James cítil, že se mu začíná vytrácet barva z tváře. „Hagrid říkal, že je to drobek," umocňoval jeho šok dál Harry. „A že mu ostatní obři ubližovali. Proto ho přivedl sem-"

„Sem?" zareagoval ostražitě James.

„Ne přímo sem," zavrtěl Harry hlavou. „Je v Zapovězeném lese. A neboj, Hagrid ho tam přivázal."

„Tak to jsem hned klidnější."

„Vážně?"

„Ne."

„Aha..." Pak už to James nevydržel a řekl nahlas, co si myslel už od začátku.

„Je Hagrid normální?!"

„Tati, Dráp je jeho jediná rodina-"

„To mu ale nedává právo, aby ohrožoval život mé jediné rodiny..." odtušil James a ukázal přitom na něj. Harry zakroutil hlavou.

„Neohrozil mě. Nikdo," zamítl tu myšlenku Harry. „Byla to náhoda, nedorozumění, Dráp chtěl dát Hermioně kytku-"

„Cože?" zatřepal James hlavou, až se jeho černé vlasy ještě víc rozčepýřily. Harry ale pokračoval dál.

„Ale to jsem nevěděl, takže když jsem viděl, jak na ní jde s tím stromem, nebo co to bylo-"

„Jakým stromem? Nemluvil jsi o kytce?"

„To je jako ta kytka, chápeš?" gestikuloval Harry rukama ve vzduchu. „Je to obr. Pro něj je strom jako nic. Někdy ti nějaký proletí nad hlavou, ani nemrkneš."

„No nevím, já začínám mít tik v oku-"

„Vážně se na Hagrida nezlob – kdybys viděl, jak vypadá on! To já jsem ještě v pohodě!" mávl Harry ledabyle rukou. James utrpěl další šok.

„Cože?! On ten obr útočí i na Hagrida?! A to vás tam i přesto vzal?!"

„Tati, je to jeho bratr!"

„A ten obr to ví?" zeptal se James na první věc, která ho v tu chvíli napadla. Harry se zatvářil zamyšleně a zase naklonil hlavu na stranu.

„To je otázka," pokrčil rameny. „Ten obr vypadal, že neumí do pěti počítat. Takže kdo ví?" Utajení – neutajení, James nebyl daleko od toho, aby zašel do Hagridovy chýše a zeptal se ho, jestli náhodou nezešílel. „Tati," položil mu Harry znovu ruku na tu jeho, čímž upoutal jeho pozornost, a usmál se na něj. Už zase ten jeho pohled. Možná začal kromě nitrobrany trénovat i nitrozpyt a ví, co se mu honí hlavou... „Dráp pro Hagrida moc znamená. Nikoho jiného nemá. Má ho... opravdu moc rád. Kdybys viděl, jak se na něj Hagrid díval..."

„Nevím, jestli si to chci představovat-"

„Asi... jako já teď na tebe," pousmál se na něj Harry, zelené oči se vpíjely do těch jeho. Smysl Harryho slov mu došel okamžitě. Teď jen, jestli to řekl jen tak nebo za nějakým účelem. James tušil, ale nejjednodušším způsobem, jak to zjistit, bylo se ho prostě zeptat.

„Teď se mi snažíš hrát na city," konstatoval James suše.

„Zabírá to?" zeptal se drze jeho syn. James se konečně zasmál.

„Řekl bych, že ano," připustil bez zapírání. Harry se na okamžik rozzářil ještě víc.

„Ale opravdu, tati," zatvářil se pak ale poprvé vážněji, „neříkej to nikomu, prosím! Hagrid by z toho měl hroznej průšvih!"

„Možná by ho to probralo-"

„Ale kdyby Hagrid musel odejít z Bradavic..."

„To přece nechci!" namítl James okamžitě. Ať měl Hagrid sebešílenější nápady, James ho měl vždycky rád.

„... tak jsem mu slíbil, že se o Drápa opravdu postarám." Tak na tohle už ale vážně neměl co říct. „Teda... my... s Ronem a Hermionou. I když u Rona nevím, pustil mě na zem, když jsem Hagridovi slíbil, že za Drápem zajdeme, pokud to bude potřeba... Nejspíš se mu to moc nezdálo." James si sundal brýle a rukou si promnul oči. Doufal, že se brzy probudí.

„Nejdřív přivede do Bradavic tříhlavého psa, pak tě pošle na řeč za akromantulemi, při vaší první hodině tě po pěti minutách posadí na hypogrifa, aby ses proletěl-"

„Klofan byl dobrej," zareagoval Harry. James otevřel oči a podíval se na něj. „Lepší jak testrálové."

„Škoda, že se musel zbavit toho draka, co? Nechtěl by ses proletět ještě na něm?" utrousil s protočenýma očima.

„To jde?" rozšířily se Harrymu zorničky.

„NE!"

„V klidu. Ptal jsem se jen hypoteticky."

„Já jsme v klidu," řekl James navzdory tomu, jak se cítil. „Na drakovi se létat nedá. Nedá," zopakoval raději dvakrát. A aby to nebylo málo, tak pro jistotu znovu. „Na drakovi se létat nedá."

„Rozumím. Stačí to říct jednou..." přikývl Harry.

„Za mých mladých let nám stačilo koště a motorka a byli jsme šťastní, ale to už asi není moderní," ušklíbl se James.

„Motorka?" chytil se jeho slov Harry. „Tys měl motorku? Co létala?" třeštil na něj zaujatě oči.

„Já ne, ale Sirius. To nevíš?" Nevěděl, a proto mu o ní dalších deset minut James ve zkratce vyprávěl. Byl rád, že odvedl Harryho pozornost od draka k něčemu „normálnějšímu". Co se v tomto světě se Siriusovou motorkou asi stalo?

Když se ale dostali přes Siriusovu motorku k ujištění, že James kromě Siriuse a Remuse nikomu nic neřekne (co mu taky zbývalo, když výsledkem by bylo, že by za tím obrem Harry zase musel), dostali se i k tomu, proč ho včera Harry původně hledal. Bylo to tu. Nitrobrana. Snape. A zrovna tak pitomá vzpomínka! Harry mu ji trochu neochotně převyprávěl, tedy to, co Snape stihl vidět, protože James si ji dost jasně pamatoval sám, a i když to nic nedokazovalo, vadilo mu, že ji Snape viděl. A že si ji zase připomněl i Harry.

Ale James mu položil ruku kolem ramen a vyrovnaným hlasem ho ujistil, aby si nedělal starosti. Byl rád, že dělal Harry pokroky, a upřímně ho těšilo, když mu pověděl, jaké rady mu dal Remus. Teď už jen doufal, aby to k něčemu bylo, protože když už z tohoto světa nemohli, bylo důležité, aby si Harry dokázal od Voldemorta udržet maximální odstup. Neboť v opačném případě by ho taky mohl týrat roky...

*****

  Přestože do začátku schůze zbývala ještě přibližně hodina, překvapila Jamese po návratu na Grimmauldovo náměstí přítomnost profesorky McGonagallové. Seděla v jídelně vedle Siriuse, Remus byl usazen naproti nim a všichni se usmívali. Když vystoupil z krbu, zaslechl Siriusův hlas, takže nepochyboval o tom, že je musel pobavit nějakou vtipnou historkou z jejich mládí. Jakmile ale do jídelny vešel, všichni tři k němu stočili svůj pohled a zmlkli.

„No? Jak se vede juniorovi?" zeptal se ho jako první Sirius. Ještě než ale stačil James odpovědět, dodal: „Snad už se z toho pádu oklepal." Neopomněl se přitom důležitě podívat na profesorku McGonagallovou. Ta přitom z Jamese nespouštěla oči.

„Ehm... jo, je mu... fajn," dal se na Siriusovu hru, pousmál se a posadil se po její levici. „Co vy tady tak brzy, paní profesorko," zeptal se jí s úsměvem.

„Trochu jsem doufala, že budu mít to štěstí a zastihnu vás zde včas." James tušil, co tím myslela.

„Oh... Remus byl rychlejší." Profesorka se krátce podívala na Remuse, který s úsměvem sklonil hlavu o něco níž.

„No," odfrkla si, „pak se vás alespoň zeptám na váš názor – co si o tom myslíte?" podívala se na něj přísně. Přesně tak, jako to vždycky dělávala, když něco provedl. Ale on teď přece nic neudělal!

„Ehm, no..." začal trochu nesvůj, „vždyť jste také hrávala famfrpál, tak to jistě znáte," nasadil pak ale ten svůj suverénní výraz. Rozhodně nemohl svého syna potopit – přece mu to slíbil. „Člověk se chce furt překonávat a pak to takhle dopadá..." Profesorka McGonagallová zlehka přikyvovala.

„Ovšem. Překonávat. O to se váš syn jistě roky snaží. Zda se mu to i daří, je věc druhá." James zmateně zamrkal. Profesorka McGonagallová nasadila nekompromisní výraz. „Řekněte mi – jak je možné, že Harryho na hřišti nikdo neviděl? Pokud vím, v tu dobu, kdy se měl vašemu synovi ten úraz přihodit, měl trénink mrzimorský tým, a dokonce se v tu chvíli v okolí pohybovala i madam Hoochová. Nikdo si pana Weasleyho ani pana Pottera nevšiml. Přitom – co že to zkoušeli?" podívala se jednotlivě na každého z přísedících. „Nový brankářský manévr? Myslíte si snad," podívala se pak přímo na zaskočeně se tvářícího Jamese, „že jsem opravdu tak naivní?"

„To si nikdo rozhodně nemyslí!" vyvrátil jí její domněnku James. Sirius však už nejspíš tušil, že tato výmluva je dávno ze hry, takže se naklonil k Jamesovi a slyšitelným šeptem řekl:

„To si to junior předem ani neověřil?" Profesorka McGonagallová přesunula přísný pohled z něj na Siriuse.

„Já... já... mu domluvím," snažil se zachránit situaci James. Sirius přikývl a poplácal svého přítele demonstrativně po rameni.

„Jasně. Tady James Harrymu vysvětlí, jak se má dělat věrohodné alibi. A jak se přitom vyvarovat nežádoucím svědkům." Profesorka McGonagallová se zase podívala na něj.

„Jak milé," ušklíbla se na Jamese. Pak ale její pohled ztvrdl.

„On si... dělá legraci," snažil se James celkem neúspěšně vyvrátit Siriusova slova, i když už teď sám věděl, že na takový základní nedostatek bude muset Harryho hned při příštím setkání upozornit.

„Vy to víte," zúžila profesorka pohled, kterým Jamese propalovala. Ten se k ní naklonil o něco blíž a odevzdaně si povzdechl.

„Já se vám chci upřímně omluvit, paní profesorko." Všiml si, že opodál sedící Sirius se napřímil. Remusovo obočí vyskočilo do vzduchu. Tvář profesorky McGonagallové se ani nepohnula. „Teď už vím, že jste to s námi jistě neměla snadné-"

„Opravdu až teď?" zamrkala nechápavě profesorka. James na její poznámku nedbal a podepřel si rukou hlavu. Díval se teď na ni naprosto odevzdaně.

„Jak jste to vůbec přežila?" Považoval to spíš za řečnickou otázku, ale k jeho překvapení mu profesorka McGonagallová dala, tak trochu zarážející, odpověď.

„Víte, Jamesi, nejste jediný rodič, který mi posílá lahve vína nebo šampaňského." Pak se lehce pousmála. „Vlastně často dostávám i něco trochu silnějšího rázu." Toho se nemohl nechytit Sirius.

„Paní profesorko, to jste ale měla říct rovnou," usmál se na ni široce a už stál na nohou. Přešel k poličce, kde stálo několik malých skleniček, a postavil čtyři na stůl před ně.

„Ale... já už nepiju," poznamenal James nejistě.

„Vaše smůla," pokrčila profesorka McGonagallová rameny. „Je ale pravda, že před schůzí Řádu bych pít také neměla."

„Paní profesorko, no tak," podíval se na ni Sirius dotčeně. „Mně nemůžete odmítnout. O tomhle sním už od svých čtrnácti let."

„Ale neříkej," podotkl pobaveně Remus. „Myslím, že to bylo mnohem dřív." Profesorka kroutila nevěřícně hlavou. Pak se znovu otočila na James.

„Jamesi, řeknete mi, co se Harrymu stalo, nebo jste se ho rozhodl podporovat a krýt?" James nevěřícně zamrkal.

„Podporovat? To v žádném případě!" ohradil se pohoršeně. „Krýt možná, ale podporovat rozhodně ne!"

„Takže mi to neřeknete?" opřela se s překříženýma rukama profesorka do židle a odměřeně si ho prohlížela. James vypadal, že neví, co na to říct. „Můžu vám něco povědět?" zeptala se ho profesorka McGonagallová. James stále neodpovídal. „Vám," ukázala prstem na něj a na Siriuse, „vám to vždycky koukalo z očí." Remus se tiše uchechtl.

„Nesmějte se, vy jste taky nebyl žádný svatoušek," uzemnila Remuse profesorka. Remus nasadil omluvný výraz.

„Co tím myslíte?" zeptal se jí James nechápavě, vraceje se k jejím slovům. Jediný profesorky pohled ho přinutil zmlknout.

„Vám to koukalo z očí," zopakovala znovu. „Další takoví byla třeba dvojčata Weasleyovi – to je něco jako vy v bledě modrém," sjela teď pohledem všechny tři. „A pak nastoupil Harry. Na první pohled druhá verze vás, ale když jsem ho poznala blíž, tak jsem si říkala takový tichý, milý chlapec, možná bude jiný. Ten jeho nevinný výraz však pouze zastíral pravou skutečnost." James měl Harryho před očima a slabě se pousmál.

„Umí to dobře, že?" poznamenal pobaveně.

„On je daleko horší než vy!" usadila ho rázně profesorka McGonagallová.

„Tak to se mě teď ale dotklo," ohradil se Sirius dotčeně. Profesorka si jen odfrkla.

„Když se jako s prvním spřátelil s panem Weasleym, měla jsem trochu obavy – pořád jsem měla na očích jeho dva bratry, takže jistě víte, co mě k těm obavám vedlo. Kombinace Potter a Weasley mě malinko děsila. Naštěstí jsem brzy zjistila, že ani Ron není následovníkem dvojčat, takže se mi ulevilo podruhé." Na chvilku se profesorka odmlčela, když se pousmála a pokračovala dál. „A když se o dva měsíce později k těm dvěma připojila slečna Grangerová, měla jsem upřímnou radost. Studenta s takovým nadáním je vždy radost učit a -"

„To je pochopitelný, takových nás moc není," podotkl suverénním tónem Sirius. James se na něj s úsměvem podíval a nedalo mu to, aby se k Siriusovi nepřidal a nepřikývl. Remus se uchechtl podruhé.

„To máte pravdu, Siriusi, to opravdu není," okomentovala to s kamennou tváří profesorka McGonagallová. „Jak jsem však za ty roky zjistila, vysoká inteligence sebou přináší mnohá rizika."

„No," odkašlal si Sirius s úsměvem, „musím přiznat, že i mě Hermiona trochu překvapila. To děvče má své nesporné kvality." James se na Siriuse zaskočeně podíval. A nebyl sám. Všechny přítomné zajímalo, co tím myslí. „To ti Harry nevyprávěl, jak už v prvním ročníku podpálila Srabusovi – promiňte, paní profesorko – Snapeovi hábit?" James udiveně nakrčil čelo.

„Prosím?" ozvala se šokovaná profesorka McGonagallová.

„Nic nevíte," mrkl na ni Sirius, ale pak se podíval zpět na svého přítele. „Tobě to Harry fakt neřekl?"

„Ne," zavrtěl hlavou. Udivený výraz ho opustil, když se trochu zasnil. „Kdyby to bylo možné a my se neskrývali, poradil bych Harrymu, aby k nám to děvče neváhal pozvat-"

„Jamesi!" zamračila se profesorka McGonagallová.

„Omluvte ho, paní profesorko," zapojil se zase Remus, „domnívám se, že James právě objevil svou ideální snachu."

„Aby ne," poznamenal Sirius, „o takové dívce jsme v Harryho věku snili všichni!"

„A někteří o ní sní pořád..." utrousil s pohledem upřeným na něj Remus. Profesorka McGonagallová kroutila hlavou, ale přitom se tajemně usmívala.

„Nedělejte si plané naděje, Jamesi," usadila ho, „vsadím se s vámi o cokoliv, že slečna Grangerová vaší snachou nebude-"

„Vy se sázíte, paní profesorko?" chytil se jejích slov zase Sirius. „To by vás ale mohla zajímat sázka, kterou pořádají dvojčata!" Z tváře profesorky McGonagallové se začala vytrácet barva.

„Jste v kontaktu s dvojčaty?"

„No jistě! Co bych tu měl taky dělat?" zeptal se jí Sirius nechápavě. Profesorka zavřela na okamžik oči a přitlačila si ruce ke spánkům. James slyšel, že si mumlá něco o své smrti. „Mají skvělé nápady!" pokračoval dál Sirius. James se mu snažil gestem naznačit, aby toho nechal, ale načapala ho přitom profesorka McGonagallová a spražila ho přísným pohledem.

„Nikdo by se mi nemohl divit, kdybych se rozhodla dát výpověď. Pokud vy," sjela všechny tři opět pohledem, „se spojíte s dvojčaty, jsem si jistá, že to směle dokoná to, o co se již několik let pokouší váš syn," podívala se s úšklebkem na Jamese. „Přivede mě to do hrobu."

„Ale paní profesorko," dotkl se James lehce její ruky, „to jistě přeháníte-"

„Vůbec!" pronesla nekompromisně.

„Vy ale nemůžete odejít," namítal James a tentokrát jí po té ruce poplácal, „ještě musíte z Harryho udělat toho kapitána." Pak si uvědomil, jak to vyznělo, a dodal: „Ale to neříkám jen kvůli tomu," snažil se zachránit situaci. „Hned, jak jsem se dozvěděl, že je Harry v Nebelvíru, nepřál jsem mu to jen kvůli tomu, že to je ta nejlepší kolej ze všech. Ale především kvůli vám," ujišťoval ji důležitě. „Lepší vedoucí koleje by si nemohl nikdo přát!"

„Jamesi, přestaňte se snažit-"

„Já to myslím vážně," ohradil se James. „zrovna nedávno jsem Harrymu říkal, že vy jste byla naše nejoblíbenější profesorka ze všech!"

„No to je jasný," okomentoval to Sirius.

„Já vám to ale opravdu neřeknu, Jamesi," pousmála se na něj profesorka. Přestože mu několikrát naznačila, že z Harryho kapitána udělá, nikdy mu to nepotvrdila přímo. A to ho dost znepokojovalo, proto se to z ní už tolikrát snažil dostat.

„A Harry mi říkal to samé," pokračoval James důležitě dál, jako by nic neřekla. „Má vás moc rád. A já vím, že vy jeho taky," mrkl na ni.

„Ulevilo by se vám hodně, kdybych vám řekla, že z něj toho kapitána udělám?" povzdechla si profesorka McGonagallová. James se s očekáváním napřímil.

„Velmi!"

„Nám všem," dodal výmluvně Remus. Nejspíš ani jeho už to nebavilo poslouchat. Profesorka McGonagallová se na ně usmála.

„To ráda slyším." Pak se odmlčela. James chvíli čekal, zda bude pokračovat, ale když se dala do míchání svého čaje, který měla postavený před sebou, a k ničemu se neměla, Jamesovi došla trpělivost.

„Takže?" zeptal se jí napjatě. Profesorka k němu překvapeně vzhlédla.

„Vy jste se na něco ptal, Jamesi?" předstírala nechápavou. Jamesův úsměv povadl.

„To je od vás ale podpásovka, paní profesorko," řekl jí Sirius a poklepal svému příteli na rameno. „Žádný strach, Dvanácteráku, junior tím kapitánem určitě bude-"

„Slečna Bellová je v týmu stejně dlouho dobu," utrousila nenápadně profesorka. Sirius se na ni zamračil.

„To mě musíte tak týrat?"

„Vás?" zamrkala profesorka zaskočeně.

„Jo, mě! Protože až vy odsud odejdete, budu to já, kdo ho bude muset poslouchat!"

„A já," připojil se k němu zase nesměle Remus.

„Jen jsem chtěl vědět," bránil se James, „jestli mám Harrymu vymýšlet nějaký speciální dárek." Profesorka McGonagallová se na něj usmála.

„Ale to jistě můžete, Jamesi." Jamesovi se v obličeji znovu začal rozšiřovat úsměv.

„Opravdu?"

„No ovšem – pokud vím, slaví Harry o prázdninách i narozeniny. Ten dárek budete mít případně možnost udat i tak." James se zadíval na prázdnou skleničku před sebou. Proč že to vlastně přestal pít??? „Ale abyste neřekl," pokračovala pak profesorka o něco smířlivěji, „můžeme se dohodnout."

„Dohodnout?" vzhlédl k ní zase s nadějemi James.

„Vy mi řeknete, co se Harrymu doopravdy stalo, a já vám řeknu, jestli ho plánuji jmenovat příští rok kapitánem družstva." Sirius zahvízdal. Remus zakroutil hlavou. James s profesorkou se navzájem propalovali pohledy, což trochu připomínalo hru kdo z koho. Jako první to vzdal James.

„Ne. Ne, to mu nemohu udělat. Slíbil jsem Harrymu, že to nikomu neřeknu."

„Nám to pak ale řekneš," nahnul se k němu zvědavě Sirius. James protočil očima – to bylo přece jasné, na to se ho snad ptát ani nemusel... Sirius pochopil a tvářil se hned o něco spokojeněji.

„Ale nemějte strach, paní profesorko, já už jsem Harrymu promluvil do duše a nebude se to nikdy víc opakovat," ujišťoval ji důrazně.

„Přání je otcem myšlenky, takže kdo ví, třeba budete mít štěstí. Ale... nesmíme zapomínat, že se tu bavíme o vašem synovi, takže bych na to být vámi příliš nespoléhala," usadila ho už zase přísně vyhlížející profesorka. „Já se jeho sliby uchlácholit nenechám."

„Říkám vám, že to bude v pořádku," ujišťoval ji nadále James. „Pokud tedy nemá Brumbál v plánu vyhodit Hagrida..." dodal polohlasně. Profesorka McGonagallová se zarazila.

„Má to něco společného s Hagridem?"

„Ne?" zareagoval rychle James. Neměl ho zmiňovat...

„Poslal snad Harryho opět za akromantulemi do Zapovězeného lesa?" zúžila opět svůj pohled. James se úlevně zasmál.

„To by bylo to nejmenší!"

„Prosím?" nevěřila profesorka svým uším.

„O těch jsem Harryho přeci už poučil. Teď už dobře ví, jak se má při setkání s akromantulemi chovat," vysvětloval jí James.

„V případě vašeho syna je trochu naivní si myslet, že když ví, jak má něco udělat, že se tím i bude řídit," pronesla profesorka odměřeně.

„Normálně už začínám bejt fakt napjatej." Sirius vypadal zamyšleně, očividně nad tím usilovně přemýšlel. To při pohledu na Remuse bylo Jamesovi jasné, že ten už to ví. Nejspíš mu došlo, že si Harry nedělal legraci. Jeho bledá barva v obličeji tomu nasvědčovala.

„No..." protáhl James, „je pravda, že Harry se nechá někdy trochu unést..."

„Někdy? Trochu?" opakovala po něm profesorka nevěřícně. „Ještě mi řekněte, že on za nic vlastně nemůže!"

„Ale vy víte, čím to je," položil si demonstrativně ruku na srdce a usmál se na ni. „A proto ho máte tak ráda," mrkl na ni. Nepřístupná maska profesorky McGonagallové začala slábnout a ve tváři se jí začal rýsovat upřímný úsměv.

„Ale měla bych ho ještě raději, kdyby kromě svého srdce začal více zapojovat i rozum," neopomněla však dodat.

„Na tom se... pracuje," přikývl James chápavě. „Například dnes jsem Harrymu vysvětlil, že na drakovi se opravdu létat nedá-"

„Chtěl by se proletět na drakovi?" zamrkal nevěřícně Remus.

„Prý to byl jen hypotetický dotaz," ujistil ho James. Upřímně v to tedy doufal...

„Tak hypotetický," ušklíbla se profesorka. Ta tomu zjevně moc nevěřila.

„Tak junior má létání v krvi, prostě ho to táhne nahoru, no," mával rukou někam nad sebe Sirius.

„To je pravda – když jsme to dnes řešili, zmínil jsem se o tvé motorce," vzpomněl si hned James. To nemohl Siriusovi neříct. „Harryho opravdu mrzí, že si na ni vůbec nepamatuje."

„Oh, jistě mu to láme jeho dobré srdce – to, že se na ní nemůže proletět," okomentovala to ironicky profesorka.

„Já nevím, jak vás, paní profesorko, ale mě Harryho zájem docela uklidnil," podíval se na ni vážně James.

„Opravdu? Neříkejte!"

 „Nebo byste snad chtěla, kdyby se raději zajímal o ty draky?" Tvář profesorky McGonagallové se o něco uvolnila.

„Přiznávám, že na tom něco bude."

„Dostal jsem nápad!" vyhrkl Sirius náhle. Všichni tři se na něj s očekáváním zahleděli. „Už vím, co Harrymu dáme za tu placku!" Jamesovo obočí vylétlo nahoru. Profesorka McGonagallová se rozkašlala. Remus nevypadal nikterak překvapeně a jen pokrčil omluvně rameny.

„No tak to ji snad Harrymu radši nedám," utrousila profesorka, když znovu našla svůj hlas. 

„Aha?! Já to věděl!" zaťal James vítězně ruku v pěst a neodepřel si po těch slovech triumfální výraz. Pak mu však došel i význam Siriusových slov a rychle zase zmlkl. Vypadal jako by do něj uhodil blesk. Siriuse však přepadlo takové nadšení, že nešel zastavit.

„Ale měli bychom na tom začít dělat, abychom to stihli – to víte, paní profesorko, taková létající motorka, to není jen tak! Remusi?" podíval se na naproti sedícího přítele. „Ty můžeš mezi lidi, takže máš za úkol nějakou sehnat. Jamesi?" Když si Sirius uvědomil, že se k tomu jeho přítel zatím nikterak nevyjádřil, tázavě se na něj zahleděl. „Tak se vymáčkni, co ty na to?"

„Co já na to?" zeptal se ho bezbarvým tónem. Pak naklonil hlavu na stranu a ušklíbl se. „Že to je ten... nejgeniálnější nápad ze všech!" Zajiskřilo mu v očích, když se na Siriuse široce usmál.

„To se mi snad zdá..." kroutila nevěřícně profesorka McGonagallová hlavou.

„Když mohl Ron ve dvanácti řídit létající auto, proč by Harry v šestnácti nemohl mít létající motorku?" podíval se na ni Sirius nechápavě. James souhlasně přikyvoval. Remus přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a evidentně se dobře bavil.

„Žádný strach, paní profesorko. Bude létat se mnou. Já na něj dohlédnu," řekl jí stále se usmívající James.

„Tak to jste mě opravdu uklidnil."

„No vidíte-"

„To byla ironie!" vysvětlila mu profesorka zřetelně. James raději zmlknul. „Vím, co dokážete ve vzduchu předvádět vy, a vím, co dokáže váš syn. Takže ne, nelíbí se mi to!"

„Ale při zápasech vám to nikdy nevadilo," utrousil James na oko uraženě. Rty profesorky McGonagallové se semkly do úzké linky. Vypadala, že mu chce něco peprného říct, ale nakonec raději odvrátila hlavu na druhou stranu. Těžko mohla tento fakt rozporovat, když to byla pravda. Pak se ale vzpamatovala a výhružně se na Jamese podívala.

„Jestli tu motorku jen jedinkrát uvidím v Bradavicích-"

„Co by s ní dělal v Bradavicích?" protočil Sirius očima. „Snad bude tady, ne?"

„Bude Harryho, tak jsi chtěl říct asi u Jamese," poznamenal Remus. Sirius se hned opravil.

„No jasně, u Jamese. My... ji juniorovi pohlídáme, že jo, Dvanácteráku," mrkl přitom na svého nejlepšího přítele.

„O tom ani v nejmenším nepochybuji," okomentovala to profesorka. „To vaše hlídání si dovedu velice živě představit."

„Tak přece tu nebude deset měsíců jen ležet... Na to by jí byla škoda." Profesorka si teď jednoho po druhém přeměřovala pohledem.

„Buďte upřímní, pánové - chcete tu motorku pro Harryho nebo spíš pro sebe?" zeptala se jich na rovinu. 

„Proč všechny ženský chtěj, abychom k nim byli upřímní? Co je to za blbej trend?" odtušil Sirius otráveně. To James se na rozdíl od něj alespoň snažil...

„Ovšem že pro Harryho," ujišťoval ji, i když mu v jeho očích podivně jiskřilo. Ale ano, chtěl ji samozřejmě TAKÉ pro Harryho. Už teď se nemohl dočkat toho, až mu ji o prázdninách dá! A předvede...

Když začal Sirius Remusovi vysvětlovat, co jsou to mudlovské autobazary a jak to v nich chodí, začali se pomalu scházet další členové Řádu. Tonksová se k Jamesově překvapení posadila vedle Remuse, se kterým se bez rozpaků pozdravila, a zaujatě je poslouchala. Mezi dalšími byl i Snape. Ten naopak zamířil na opačný konec stolu a nevšímal si jich. James zaujal stejné stanovisko a dál se věnoval profesorce McGonagallové, které navrhl, že je musí opět někdy navštívit, protože díky ní tu po dlouhé době nebyla aspoň taková nuda. Profesorka McGonagallová mu přislíbila, že je v brzké době určitě zase navštíví, neboť nepochybuje o tom, že Harry co nevidět opět něco vyvede. Když chtěl James namítnout, že teď už určitě ne, dorazil konečně Brumbál, který se po dlouhé době na schůzi Řádu opozdil. První jeho slova Jamesovi ozřejmila důvod...

„Omlouvám se, zdržel mě Hagrid." A podíval se přitom krátce na něj. Tvářil se neutrálně, těžko se z jeho tváře dalo něco vyčíst, i když Jamesovi připadal o něco strhanější než jindy. Nenápadně se podíval na jeho ruku, která byla ještě zčernalejší než posledně, možná se mu i lehce třásla, což ale James nedokázal říct jistě, protože ji Brumbál v tu chvíli schoval pod stůl. I tak ale tušil, že kletba postupovala tak rychle, jak Snape předpovídal. Kolik času asi Brumbálovi zbývalo? A co to znamenalo pro ně?

„Asi byste měli vědět," začal Brumbál a přelétl všechny přítomné pohledem, „že Hagrid se ze své výpravy nevrátil sám..." Takže mu to řekl, blesklo Jamesovi hlavou. „Hagrida velice mrzí, co se stalo Harrymu, takže mi to dnes přišel celé říct," podíval se teď přímo na něj.

„Co se stalo Harrymu?" zhrozila se Molly.

„Tak on to myslel vážně..." zamumlal Sirius a začal se pochechtávat.

„No to je opravdu k smíchu," sjel ho s kamennou tváří James. Pak se vážně podíval na Brumbála. „Neplánujete Hagrida vyhodit, že ne?" Všechny pohledy se stočily k němu.

„Myslíš, že bych měl?" zeptal se ho zvědavě Brumbál.

„U Merlina, jen to ne," zděsil se James. „Harry má svých starostí dost, ještě aby se staral o obra..." Brumbál se malinko pousmál. „To totiž Hagridovi slíbil, je to přece jeho jediná rodina..." ušklíbl se přitom na profesorku sedící vedle něj.

„O obra?" zopakovala s vytřeštěným pohledem profesorka McGonagallová. Brumbál zlehka přikývl. Pak se s přísným výrazem podívala na Jamese. „Když už jsme u toho, jak to tedy přežíváte vy, Jamesi? To by mě vážně zajímalo," zeptala se ho na to, na co na začátku on jí. James se zamyslel a pousmál se. Pak si zase položil demonstrativně ruku na hruď a poklepal si třikrát na srdce.

„Jak už jsem vám říkal. Vždycky si vzpomenu, víte na co," pousmál se  na ni. „On chtěl jen pomoct svému příteli." Profesorka McGonagallová si odfrkla.

„Aha. Tak až vám to přestane stačit, což vám garantuji, že přestane, vzpomeňte si pak, víte zase na co." Odmlčela se, aby dala vyniknout své odpovědi, která za okamžik následovala. „Že tohle jsou vaše geny." Tentokrát to byl Sirius, kdo na její slova zareagoval.

„Ale jen ty nejlepší!" Profesorka ho sjela pohledem.

„To by bylo na další dlouhou diskuzi..."

„Jste u nás kdykoliv vítána," usmál se na ni Sirius. „Ještě mi něco dlužíte," mrkl na prázdné skleničky před nimi. Profesorka se na ně zamyšleně zahleděla. James nepochyboval o tom, že kdyby tu nebylo tolik lidí, možná by si po tom zjištění, že se poblíž Bradavic pohybuje obr, ráda jednoho panáka dala...