Seděl ve třídě stranou všech ostatních spolužáků, když do něj někdo znenadání vrazil, až spadl ze židle. Dudley se svou partou se nad ním smáli. Poprvé vstoupil do Velké síně v Bradavicích, ohromený otevřeným nebem nad sebou. Sirius mu nabídl, že s ním může žít. Vzápětí však jeho tělo padalo za oblouk...

Harry sotva popadal dech, zaostřil a spatřil zem pod sebou. Bylo to tak neskutečně živé! Ještě pořád měl před očima překvapený pohled svého kmotra, když ho zasáhla kletba jeho sestřenice. Ten pohled, který ho bude provázat snad navždy...  

„Vy jste vůbec netrénoval, Pottere," uslyšel Snapeův ledový hlas. Harry už stál na nohou, přičemž se snažil tvářit nad věcí.

„Trénoval," namítl odměřeným tónem.

„Co se mi tu snažíte namluvit?" zúžil Snape svůj podezíravý pohled.

„Za čtyři dny se asi nitrobranu sotva naučím," podotkl Harry podrážděně.

„Vy se ji ale neučíte čtyři dny, že ne, Pottere?" odvětil Snape s úšklebkem. Harry se jeho poslední poznámku rozhodl raději nekomentovat a mlčky se od něj odvrátil. Nějak netušil, co by na to mohl namítnout. „Víte, co máte dělat?"

„Jistě," ušklíbl se Harry.

„Nechte se ten arogantní tón, když se mnou mluvíte!" napomenul ho Snape. „Tak to předveďte. Legillimens!"

Teta Petunie mu nadávala, že špatně umyl jeden talíř. Teta Marge se začíná nafukovat poté, co mluvila špatně o jeho rodičích. Remus ho učil Patronovo zaklínadlo. V hlavě se mu ozývá křik jeho matky. Ležel v ředitelně na pohovce a hleděl do tátových očí, které viděl poprvé v životě. Společně sedí pod pergolou ve vánočně osvětlené zahradě. Jeden pohled na jejich dům začne Harryho rychle vracet do reality. Tohle přece nesmí vidět!

Uvědomil si, že svírá hůlku, kterou míří na Snapea, ale nepoužil ji. Připadalo mu, že stojí Snapeovi blíž. Nějak ho dokázal dostat ze své hlavy, ani nevěděl jak! Možná to bylo šokem, který stále ještě pociťoval. Všiml si ale, že Snape se na něj dívá s tím svým posměšným výrazem.

„Víte vůbec, jak funguje Fideliovo zaklínadlo, Pottere?" Harry si myslel že ano, proto ho to tolik rozrušilo. Snape ho ale vyvedl z omylu. „Pouze Strážce může tajemství vyzradit, a to dobrovolně – nemůže k tomu být přinucen žádným kouzlem ani mučením, takže Imperius ani Cruciatus tomu, kdo po onom tajemství baží, nepomohou. Stejně tak ostatní – pokud někomu tajemství Strážce sdělí, dotyčná osoba velmi rychle zjistí, že není neschopna tajemství šířit dál. Pokud tedy samotný Strážce nerozhodne, že tak může učinit. A dokonce i když jste onu informaci dříve znali, jakmile je zakleta Fideliovým zaklínadlem, opět je schopen ji vyzradit pouze Strážce. Takže nemusíte mít strach, Pottere," usmál se na něj křivě Snape. Očividně si vychutnával, když ho mohl o něčem poučit. A ukázat, jaký je pitomec.

„Ale vy jste to... místo viděl v mojí hlavě," nezdálo se to pořád Harrymu.

„Co vám říká slovo dobrovolně, Pottere?" naklonil se Snape nebezpečně blíž k němu. „Dokážete ho interpretovat? A jste snad Strážce vy? Poslouchal jste mě vůbec?!"

„Ne- nejsem," zatřepal hlavou Harry. Pak ho ale napadlo, že Snapeovi by do toho, jestli je, nebo není Strážce, nemělo být vůbec nic.

„Tohle je magie, Pottere. Mohl jsem to místo ve vaší mysli vidět, ale nikdy bych ho neodkázal najít. Stejně tak jako lidé, kteří tam někdy dřív byli. Už tomu rozumíte?" Harry opatrně přikývl.

„Ano... myslím, že ano, pane." Snape protočil očima.

„Jestli tomu stále nevěříte, zeptejte se třeba vašeho otce. Merlin ví, že s ním má mnohé zkušenosti," usmál se na něj zlým způsobem Snape. Harryho tvář se zostřila. Chtěl Snapeovi vpálit něco hnusného, ale už to nestihl. Mířila na něj totiž jeho hůlka. „Uvidíme, zda budete schopen předešlý malý pokrok zopakovat. Tři – dva – jedna – Legillimens."

Stál s Arabellou Figgovou před domem a sledoval, jak Dursleyovi odjíždí na dovolenou. Hagrid mu řekl, že je čaroděj. Ron se rozhodl obětovat, když hráli Kouzelnické šachy při cestě ke Kameni mudrců. Stál před tátovým pokojem a tiše pozoroval tři Poberty sklánějící se nad plánkem. Byl v laboratoři u nich doma, kde mu Muf slavnostně podával starý sešit jeho dědečka. Loty s Koty k němu nadšeně vzhlíželi. Ne, tohle by taky neměl vidět! I když už Harry věděl, že je technicky nemožné, aby Snape tajemství o jejich domě vyzradil, štvalo ho, že o něm cokoliv ví. Díky tomu si začal uvědomovat, že by měl něco udělat.

„Expelliarmus!" Jenže mířil někam úplně jinam, jak zjistil vzápětí, takže se Snapea jeho kouzlo ani nedotklo. Každopádně si však myslel, že tohle už pokrok opravdu byl! Dvakrát po sobě ho ze své hlavy dostal!

„Trvá vám to příliš dlouho, Pottere," řekl mu však na to Snape. Moc nadšeně se netvářil. Pak se na něj ale ušklíbl. „Tři skřítci? Opravdu tři?"

„Do toho vám nic není!" odsekl mu Harry příkře.

„Upozorňoval jsem vás, jak se mnou máte mluvit, Pottere," sjel ho Snape okamžitě. Harry si z toho ale nic neděl a opravil se:

„Do toho vám nic není, pane," dal důraz na poslední slovo. Snape si ho chvíli pohrdavě přeměřoval.

„Doufám," ušklíbl se pak zase, „že jste se v té laboratoři o nic nepokoušel. Pokud tedy chcete mít kde žít." Harry se nenechal vyprovokovat a na Snapea se falešně usmál.

„Představte si, že pokoušel, dokonce několikrát. A úspěšně. A náš..." Chtěl říct, že jejich dům stále stojí, ale nedokázal to. „A pořád mám kde žít," opravil se tedy hned.

„S třemi domácími skřítky," odfrkl si Snape a posadil se zpět za stůl. „Něco pro vás, že? Bez toho, aby kolem vás někdo obdivně neposkakoval, byste jistě nepřežil." Pak se natáhl pro hromádku pergamenů, pravděpodobně testů, které měl v úmyslu opravovat, a naznačil mu, že může odejít. „V sobotu v ten samý čas," pověděl ještě bez toho, aby mu věnoval sebemenší pohled, uchopil pero a natáhl se pro první pergamen. Jenže Harry se ani nepohnul. Kypěla v něm zlost. Už měl těch jeho poznámek plné zuby. Snape snad nebyl zas takový idiot! Viděl z jeho dětství dost vzpomínek na to, aby věděl, že to není pravda. Právě naopak! Takže pro jeho pitomé poznámky musel mít jen jediný důvod...

„Vysmíváte se mi?" zeptal se ho Harry na rovinu. Snape k němu překvapeně vzhlédl. Harrymu se zdálo, že na okamžik ztratil tu svou neproniknutelnou masku a opravdu vypadal udiveně. „Já si uvědomuju, co v mojí hlavě vidíte, pane," ušklíbl se při tom oslovení znovu Harry. „Ale jestli to berete jako zábavu, no tak si poslužte." Harry na nic nečekal, otočil se na patě a rychle zmizel z jeho kabinetu pryč. Když už byl téměř na konci učebny obrany proti černé magie, zdálo se mu, že uslyšel, jak se dveře od Snapeova kabinetu opět otevírají. Ověřovat si to však nehodlal, ještě by mu Snape mohl něco chtít, třeba udělit školní trest, takže raději vyšel na chodbu a zavřel za sebou další dveře.

Byl tak naštvaný. Měl sto chutí se do toho kabinetu už nikdy nevracet! Jenže tam za tři dny bude muset zase znovu. A zítra ho uvidí při obraně... Určitě mu to dá sežrat. Harry by se ani nedivil, kdyby některé jeho vzpomínky použil proti němu, to by se Snapeovi podobalo! Ještěže už nemají hodiny se Zmijozelem, ty by si Snape určitě užil.

Jenže Snape druhý den dělal, že ho vůbec nevidí. Při obraně ho ani jednou nevyvolal. Harrymu se to moc nezdálo, proto si začal okamžitě myslet, že si ho Snape bude chtít vychutnat o samotě a nechává si své poznámky až na sobotu. Když ho ale po hodině zavolal k sobě, předpokládal, že je to tady. To se ale mýlil.

„Pottere, o víkendu na vás nemám čas, takže přijdete zítra v sedm," oznámil mu s kamennou tváří. Harry vydechl a ušklíbl se.

„Zítra se mi to ne-"

„Já se vás neptám, Pottere. Já vám to říkám," nenechal ho Snape ani domluvit. „Jestli však máte cokoliv důležitějšího, tak už nikdy chodit nemusíte." Nejraději by Snapea s těmi jeho výhružkami poslal někam, ale zařekl se, že jeho ten netopýr nedostane. Zvládne to. Musí!

„Přijdu zítra v sedm," odpověděl mu pár vteřin na to s naprostou vyrovnaností Harry. Snape sotva znatelně přikývl, což bral Harry jako znamení k odchodu, a zamířil za Ronem a Hermionou, kteří na něj čekali mezi dveřmi. „Zítra k Hagridovi nemůžu. Musím ke Snapeovi," řekl jim Harry hned, jakmile se vydali do sklepení, kde měli následující hodinu lektvarů.

„Myslel jsem, že jste se měli sejít až v sobotu," podíval se na něj zaraženě Ron.

„To měli," přikývl Harry, „jenže Snape celý víkend něco má, takže musím zítra."

„Měl ses na to vykašlat-"

„Harry se na to přece nemůže vykašlat," namítla Hermiona a střelila přitom po Ronovi pohledem.

„Nechci se na to vykašlat. Už... dělám pokroky. Myslí tedy," dodal nejistě.

„To zvládneš. Možná že čím častěji to budete trénovat, tím dřív to budeš umět-"

„A tím dřív se toho blba zbavím," zareagoval Harry s úsměvem. Ron souhlasně přikývl. Hermiona jen zakroutila hlavou.

„Tak co zajít za Hagridem dnes? Říkal, že to je moc důležité a že o víkendu také nemůže. Poslední dobou jsme na něj neměli vůbec čas," navrhla Hermiona. Harry jí dával za pravdu. Co se Hagrid vrátil, skoro ho neviděli. A Harry byl opravdu zvědavý, co jim může chtít tak důležitého. Obzvlášť pokud to mělo nějakou souvislost s těmi jeho modřinami...

„A čí je to asi vina?" zeptal se jí Ron. Harrymu došlo, co tím naznačuje, proto se raději rozhodl zachránit situaci dřív, než by se to mezi těmi dvěma zvrtlo k další hádce.

„Půjdeme hned po večeři. A vezmu tátův plášť, kdybychom se měli zdržet." To na jeho přátele zapůsobilo. Už dlouho spolu nepodnikli nic, při čem by neviditelný plášť jeho táty potřebovali. Ne že by ho tedy poslední dobou měli zrovna často k dispozici, ale hned v neděli se za ním po tom fiasku jeho táta stavil a donesl mu ho.

Nezdržel se moc dlouho. Oznámil mu, co Harry očekával. Že z jejich plánu na nějaký čas sešlo a že musí být všichni opatrní. To nemusel Harrymu říkat dvakrát. Tušil, že by Brumbál neskákal do stropu radostí, kdyby se dozvěděl, co plánovali udělat. Dál to ale táta nerozebíral. Harrymu se zdálo, že o tom nechce ani moc mluvit. Nejspíš proto se pak celý jejich rozhovor točil kolem famfrpálu, konkrétně Harryho trénincích, ligového turnaje, který táta začal při izolaci sledovat, a také jejich nadcházejícího zápasu. Ten se měl konat na konci příštího měsíce, konkrétně 27. března, což, jak Harry zjistil, byl den tátových narozenin. Určitě by to byl pro tátu skvělý dárek, kdyby nad Mrzimorem vyhráli. A pro jejich tým vstupenka do finále! Ne, v den tátových narozenin prohrát nepřipadalo v úvahu! To mu nemohl udělat!

  *****

„To vám to trvalo! Konečně jste si na mě taky našli čas, vy tři," přivítal je toho odpoledne Hagrid. V obličeji byl samý šrám a podlitina – některé Harrymu připadaly celkem čerstvé. „Nekoukejte se na mě tak, todlencto nic nejni," mávl Hagrid rukou, když viděl, jak na něj všichni tři zírají. „Pojďte dovnitř, než mi semka nanosíte zimu," nahnal je rychle do své boudy, uvnitř které hořel v krbu oheň. Hagrid pak zkontroloval, jestli je nikdo nesleduje, a zavřel za nimi dveře na zámek.

„Hagride, co se ti zase stalo?" nevydržel se ho Harry nezeptat. Takhle na začátku týdne určitě nevypadal... Zdálo se, že Hagrid nad něčím váhá, chvíli si je tři přeměřoval pohledem, ale nakonec rozpačitě přikývl.

„Musim vám to říct. Nemám nikoho jinýho, komu bych to mohl svěřit." Harry by přísahal, že  v jeho očích viděl lesknout se slzy. Hermiona si toho nejspíš všimla taky, protože k Hagridovi přistoupila a položila mu ruku na tu jeho. Ten nepoměr bil přímo do očí.

„Hagride, nám... to říct můžeš. Jsme tu pro tebe, kdybys potřeboval s něčím pomoct," pověděla mu Hermiona. Ron s Harrym souhlasně přikývli. Hagrid utřel slzu z tváře a usmál se na ni.

„Já věděl, že na vás se můžu spolehnout. Musíte jít se mnou." Pak se podíval na Harryho. „Máš ten svůj plášť?" zeptal se ho. Harry zpod hábitu vytáhl neviditelný plášť. Byl připraven!

„Jasně, mám. Budeme ho... potřebovat?" zajímalo Harryho, i když odpověď byla už předem jasná.

„To bych teda řek," souhlasil Hagrid. Vypadal o něco spokojeněji.

„Všichni tři se pod něj už ale nevejdeme," upozornil na „drobný" nedostatek Ron. Hagrid zakroutil hlavou.

„Jen se musíte zmáčknout a vono to pujde. Pujdete přede mnou a já pujdu za váma, takže kdyby něco, jistim vás." Harrymu to zase nedalo, a i když tušil, kam je chce Hagrid vzít, zase se zeptal.

„A kam že to půjdeme?"

„Tam," ukázal Hagrid rukou k oknu. Přímo k Zapovězenému lesu. Ron tiše zaúpěl a s děsem v očích se podíval na Hagrida.

„Nepůjdeme za těma pavoukama, že ne?" ujišťoval se s nepřeslechnutelnou obavou v hlase. Hagrid zase mávl rukou.

„Ale kdepak. Za Aragogem sem byl minulej tejden." Ronovi se viditelně ulevilo.

„Slyšeli jste taky tu ránu?" zeptal se tiše Harryho a Hermiony. „To mi spadl kámen ze srdce." Harry se na svého přítele pousmál. Hermiona zatím vzala do ruky neviditelný plášť a přehodila ho přes ně. I když se k sobě namáčkli, co to šlo, stejně jim vykukovaly nohy.

„Tak se trochu skrč," radila Hermiona Ronovi.

„Jak asi?" odsekl jí. Harry ho tiše litoval. On takový problém neměl, když byl skoro o hlavu menší než Ron.

„To nechte a pojďte, nikdo tu teď nejni," řekl jim Hagrid, když vykoukl zpoza dveří ven. „Já půjdu za váma a v tom sněhu se to schová." Ron, Harry a Hermiona se po sobě naposledy podívali a nakonec se odhodlaně vydali za Hagridem.

Nasměroval je vyšlapanou cestou rovnou k Zapovězenému lesu, v jedné ruce nesl nějakou pušku a v druhé provazy. Harry raději ani nechtěl vědět k čemu...

„Napadá vás," šeptal Ron, „kam nás může vést?"

„Vůbec," odpověděl mu popravdě Harry.

„Nemám z toho dobrý pocit," promluvil vzápětí znovu Ron.

„Hagrid by nás nevedl nikam, kde by to pro nás mohlo být nebezpečné," poznamenala tiše Hermiona.

„Říkali ste něco?" houkl na ně tiše Hagrid, když vstoupili do lesa.

„Ne," odpověděl mu Harry tak, aby ho slyšel. Dobře si byl ale vědom toho, jak se Ron teď dívá na Hermionu.

„Tos nemyslela vážně, že ne? O akromantulích si taky myslí, že to jsou roztomilí pavoučci na hraní. A co bys o nich řekla ty?" Hermiona otevřela pusu, aby mu na to něco řekla, ale nejspíš neměla co, protože ji zase zavřela a zadívala se raději na cestu. Světla ubývalo a oni museli být stále víc ve střehu. Když už šli asi deset minut, Hagrid je zastavil.

„Už to můžete sundat, tady vás už nikdo neuvidí." Neviditelný plášť z nich sklouzl dolů a Harry ho opět pečlivě uschoval do hábitu.

„Půjdeme ještě dlouho?" zajímalo ho. Hagrid přikývl.

„Ještě chvilku jo."

Z té chvilky se stala asi další tři čtvrtě hodina. Ron za Harrym odfukoval a potichu nadával, ale tak, že ho slyšel jen on. Čím déle šli, tím byla tma hustější, až si museli rozsvítit své hůlky, aby vůbec viděli na krok. I tak byli ale na rukou a na nohou poškrábaní od větví a trnů, na něž při cestě narazili. Pak náhle Hagrid zastavil. Harry se začal rozhlížet kolem, když si uvědomil, že stojí na rozlehlé mýtině, v jejímž prostředku ležel obrovský balvan. To si tedy myslel do té doby, dokud si neuvědomil, že se ten balvan trochu hýbe.

„Spí, to je fajn," zamumlal tiše Hagrid. Harry se chtěl zeptat, co tím myslí, když za sebou uslyšel zaúpět Rona. Díval se tam, kam před chvílí i on. V očích se mu zračila hrůza a pomalu začal ustupovat dozadu.

„To je... to je... obr?" vyjekl jeho nejlepší kamarád vysokým hlasem. Harry přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Pak si všiml, že i Hermiona udělala krok vzad.

„No... vlastně to je Dráp," odpověděl na to Hagrid, dívaje se na obra spícího uprostřed mýtiny. A pak jim vyrazil dech, když dodal: „Můj nevlastní bratr." Harry si všiml, jak láskyplně se na obra dívá. „Von je to ještě takovej drobek." Harry si myslel, že špatně slyší. Ron se na Hagrida díval s nevěřícností v očích. Hermiona zatřepala hlavou, jako by nevěděla, jak takové přirovnání přijmout. „Kdybyste věděli, jak mu ostatní ubližovali..." A pak se dal Hagrid do vyprávění o svém nevlastním bratrovi – jak ho našel, v jakém stavu a proč ho přivedl sem.

„To je... hezké, Hagride, že ses chtěl o svého... bratra postarat," ujal se jako první slova Harry, nespouštěje oči ze spícího obra. Nikdy v životě neviděl něco tak obrovského! Nebo vlastně někoho – byl to přece Hagridův bratr, živá bytost. Obr. Pořád tomu nevěřil. A Ron nejspíš nevěřil tomu, co teď od Harryho slyšel. Tiše si pro sebe mumlal, co je na tom tak hezkého...

„Jo, jenže... je zlá doba. Co když se mi... něco stane? Nemůžu ho tu nechat jen tak samotného." Harry měl zlé tušení. Asi věděl, kam tím Hagrid míří. A proč je sem přivedl...

„Neboj, Hagride, určitě se ti nic nestane," ujišťovala ho Hermiona, která stejně jako Harry z obra nespouštěla oči.

„Ale... kdyby jo, postaráte se mi vo něj?" Ron šokovaně zíral na Hagrida, neschopen slova. Harry zatřepal hlavou.

„Postarat se o něj?" opakoval po něm podobně zaskočeně.

„Nemyslím, že byste ho měli krmit, nebo tak něco. To von se vo sebe Dráp postará sám. Jen sem myslel, aby tu... nebyl sám. Von je to ještě takovej drobek," řekl znovu. „Má moc rád společnost. Kdybyste viděli, jak je vždycky šťastnej, když mě vidí!" Harry se znovu zadíval na Hagridovy šrámy a modřiny. Jestli byl tohle důsledek toho štěstí, radši ho nechtěl vidět rozzuřeného. „Stačí, když si s ním třeba jednou za tejden přijedete popovídat, něco mu hezkýho mu řeknete..." Hagrid utichl, když se obr pohnul, a trio udělalo automaticky další krok vzad.

Harry nevěřícně sledoval, jak se obr zvedá ze země. Nejprve si myslel, že by se měli někam schovat, ale jak brzy zjistil, Hagrid byl jiného názoru.

„Hej, Drápe! Podívej se, koho sem ti sem dneska přivedl! Nový kamarády!" volal na něj bradavický klíčník a ukazoval přitom na ně. Ron se třásl jako osika, když zíral na obra před sebou. Hermiona vypadala stejně vyděšeně. Harry se snažil zachovat klid, ale i jemu to činilo trochu problémy. Zvlášť, když se na ně podíval.

„Tohle," přešel Hagrid k nim a ukázal na Harryho, „tohle je Harry! HA-RRY!" křičel na svého bratra. Ten měl v obličeji takový zvláštní, podle Harryho tupý výraz. „Učím ho mluvit," vysvětloval jim Hagrid. Tak už věděl, proč se tak tvářil...

„A tohle je Ron. RON!"

„Nemusíš... nemusíš to tak křičet," zašeptal vysokým hlasem Ron.

„A tohle je Hermiona." Pak se na ni Hagrid otočil. „Můžu říct, že se jmenuješ Hermy? Hermiona je pro něj moc dlouhý, to si nebude pamatovat." Hermiona roztřeseně přikývla. „Hermy. HER-MY!" Harryho trochu udivilo, ale zároveň i uklidnilo, když si všiml, že je obr přivázaný na dlouhých lanech. Chvíli si je ještě prohlížel, když se od nich pak odvrátil, a začal si hrát se stromy poblíž. Dělal si z nich takový prak – natahoval je k sobě a pak je pouštěl a vystřeloval. Uslyšeli zahvízdat několik ptáků, to jak i s hnízdy odsvištěly ze stromů pryč. „Vidíte, jak je hravej?" usmíval se při pohledu na něj Hagrid. Harry s Ronem si vyměnili nechápavý pohled. Hermiona však vypadala zaujatě a udělal několik kroků vpřed, aby si obra prohlédla zblízka. Hagrid se k ní připojil. „Jen pojď, Hermiono, vůbec se nemusíš Drápa bát. Von je to kluk neškodnej," nabádal ji ještě Hagrid.

„Já bych to... moc nedělal," zavolal za ní nejistě Ron, čímž upoutal obrovu pozornost. Pak si museli dát ruce nad hlavu, když je zasypala sprška hlíny. To vyletěl ze země celý strom a prohnal se nad jejich hlavami.

„Myslíš, že je to tu bezpečné, Hagride?" zeptal se ho Harry.

„No jasně že jo!" zavolal na něj Hagrid, který kráčel s Hermionou stále blíž k obrovi. Harry popadl Rona a vydali se nedobrovolně za nimi. Nemohli je tam přece nechat jít samotné!

„Umřeme tu. Přežili jsme toho dost, ale dneska už opravdu umřeme," slyšel tiše naříkat Rona. Obr z nich nespouštěl zrak. Dokonce už si přestal hrát i se stromy.

„Drápe, tohle je HER-MY!"

„Ermi," zopakoval obr. Jeho hluboký hlas se rozléhal po lese jako ozvěna.

„A-ahoj, Drápe," zamávala na něj třesoucí se rukou Hermiona. Pokusila se i o úsměv. Obr naklonil hlavu na stranu a zamyšleně se na ni díval. Pak se natáhl pro nedaleký keř, který vyrval ze země jako nic, a začal se s ním přibližovat k Hermioně.

„To ne," zašeptal vedle Harryho Ron. Harrymu se to také nezdálo, zvlášť když Drápa začal uklidňovat i Hagrid.

„Drápe, vopatrně, vona je menší jak ty-"

„Hermiono, pojď zpátky," doporučil jí nakonec i Harry a udělal pár rychlých kroků směrem k ní, aby ji z dosahu obra odtáhl zpět k nim. Jenže jeho pohyb musel obra nějak popudit, protože svůj směr rychle změnil a keřem se ohnal po něm.

„Harry!" uslyšel křičet Rona, když do něj něco tvrdého narazilo a on letěl vzduchem dozadu. Zastavil se až o nějaký strom, a když spadl na zem, bylo slyšet křupnutí. Harryho rukou projela ostrá bolest.

„Au!" vyjekl bolestí a rychle začal kontrolovat, jestli se k němu obr dál nepřibližuje. To už ho ale Hagrid zaháněl zpět. To, že byl přivázaný na lanech, mu to trochu usnadňovalo.

„Ne, Drápe! TOHLE NESMÍŠ!"

Přiběhl k němu Ron a s hrůzou ve tváři k němu poklekl. Chvilku po něm se k němu připojila i Hermiona.

„DRÁPE! TAK KLID!"

„Kámo, dobrý?" zeptal se ho vyděšeně Ron.

„Asi má zlomenou ruku," posadil se Harry, obličej zkřivený bolestí. Největší bolest pociťoval v levé ruce, kterou měl teď zkroucenou v nepřirozeném úhlu.

„Teče ti krev," sdělila mu vystrašeným hlasem Hermiona.

„Fakt?" Harry netušil odkud, protože ho bolelo úplně celé tělo.

„Harry, seš dobrej?" objevil se za nimi i Hagrid.

„Jo... v pohodě," zalhal Harry. Jakmile na něj ale Hermiona lépe posvítila hůlkou, Hagrid se zamračil.

„To mě mrzí, Harry. Von chtěl dát Hermioně jakoby kytku, víš?"

„Tak to jsme fakt nepoznali," poznamenal s ironií Ron.

„A ty jak si udělal rychlej pohyb, tak vono ho to trošku vyděsilo. Ale von ti nechtěl ublížit. Vopravdu ne. Že ne, Drápe!" zakřičel za sebe Hagrid. Obr na ně ale zase jen tupě zíral. Pak se natáhl pro další strom a začal si s ním opět hrát. Absolutně si jich nevšímal. „Vidíš? Nechtěl..."

„To je fakt... v pohodě," ujišťoval ho Harry a pokusil se pousmát. Moc mu to však nešlo, a to ani při představě, že jeho tři kroky toho obra vyděsily. Ta ruka ho opravdu dost bolela.

„Harry, měli bychom zajít za madam Pomfreyovou. Aby se ti na tu ruku podívala. Hned," řekla rozkazovačným tónem Hermiona. Ron souhlasně přikyvoval, když mu pomáhal se zvedat. Pak ho z pravé strany podepřel, aby se mu šlo o něco lépe. Harry tušil, že cesta zpět nebude moc příjemná.

„Z toho bude malér. Ale.. jasně, jasně že Harry musí za madam Pomfreyovou," souhlasil i Hagrid, i když trochu neochotně.

„Neboj, Hagride. Něco si vymyslím. O Drápovi neřekneme nikomu ani slovo," ujistil ho Harry.

*****

„Spadl jsem z koštěte."

Madam Pomfreyová si ho pochybovačně přeměřovala pohledem.

„Na třikrát jste si zlomil ruku při vašem tréninku?"

„Oh, ale my neměli trénink. Jen jsme s Ronem... trochu blbli," podíval se výmluvně na svého o kousek dál postávajícího přítele. Stále bledý Ron stál jako přimrazený, když si uvědomil, že se čeká na jeho souhlas, a začal horlivě přikyvovat.

„Blbli," zopakoval po něm po krátkém zaváhání.

„Trochu víc nejspíš," kroutila bradavická ošetřovatelka nechápavě hlavou. „A tyhle škrábance," ukázala na jeho ruce a pak i obličej, „to se vám stalo také na koštěti?" zeptala se ho se zájmem.

„No to právě ne," vyvrátil jí to Harry. „To až po tom, co jsem z toho koštěte spadl." Ošetřovatelka protočila očima a zvedla se od něj.

„Říkám to pořád. Na těch košťatech se tu jednou někdo zabije," mlela si spíš pro sebe a šla pro něco k sobě do pracovny.

„Myslíš, že tě pustí s námi?" zeptal se Harryho Ron.

„Na to zapomeňte!" zazněl mu v odpověď hlas madam Pomfreyové nesoucí se z její pracovny. „Pan Potter tu zůstane do zítřejšího rána. Ta zlomenina je horší, než jsem čekala."

„Jak horší?" zeptala se vyděšeně Hermiona.

„Nebude to záležitost jedné vteřiny, ale tak dvou – tří dnů." To neznělo tak hrozně, pomyslel si Harry.

„Ale hůlku," ozval se ode dveří odměřený hlas profesora Snapea, který se tam zjevil jako duch, „pan Potter jistě udrží." Ten byl opravdu ten poslední, o koho tu Harry stál. „Weasley, Grangerová – měli byste jít uvědomit vedoucí své koleje," poslal jeho přátele bez odkladu pryč. Ti ani nedutali a raději se pakovali z ošetřovny ven.

„Zlomená je levá ruka a vy jste pravák, že Pottere?" věděla už za ty roky madam Pomfreyová a zase se pro něco vzdálila. Harry jí ani nestačil odpovědět a už se nad ním skláněl Snape. Vypadal opravdu hrozivě.

„Vy se z toho nevykroutíte, Pottere," odříkával nad ním tiše. „Zítra přijdete, ať se vám to hodí, nebo ne, i kdybyste se měl do mého kabinetu doplazit po čtyřech." Harry si nemohl pomoct, ale musel se tomu chtě nechtě zasmát. Snapeovi se přes tvář mihl stín překvapení, nejspíš takovou reakci nečekal.

„Nemyslel jsem si, že to kdy řeknu, pane," nepřestával se Harry usmívat, „ale vy mé schopnosti skutečně přeceňujete." Snapeův obličej zbledl hněvem. „Opravdu se tu nemrzačím dobrovolně, a už vůbec ne kvůli vám," podíval se na svou stále nepřirozeně zkroucenou ruku a pak nevinně na něj.

„Vy jeden arogantní, malej-"

„Vy mi tu naznačujete, že si schválně lámu ruku, ale ten arogantní jsem tu zase já," nedokázal se Harry ovládnout. Už se příliš neusmíval.

„Strhávám dvacet bodů z Nebelvíru a na příští týden vám uděluji školní trest, Pottere. V pondělí se budete hlásit v osm večer u pana Filche. Abyste si tu ruku trochu rozhýbal." Naposledy se na něj znechuceně podíval a pak zmizel v pracovně madam Pomfreyové. Harry správně tušil, že jejich zítřejší hodina nebude procházka růžovým sadem.

*****

 Procházka růžovým sadem nebyla se zlomenou rukou hodina žádná. Sice ho už nebolela, protože madam Pomfreyová mu ji dobře zafixovala a nacpala do něj nějaké lektvary, po kterých ho nebolelo vůbec nic, ale bylo to nepraktické – ruku měl ovázanou v pravém úhlu a držela na jednom místě u těla jen díky tomu, že ji měl zavěšenou v obvaze. Už zase si připadal jako v závěru každého školního roku, kdy končíval na ošetřovně s nějakou zlomeninou, nebo po vypjatém famfrpálovém zápase. Takže nic neobvyklého. I když... něco trochu jiného na tom přece jen tentokrát bylo – profesorka McGonagallová chtěla o jeho zranění informovat tátu. U Dursleyů se o něco podobného nikdy nepokoušela, ale NAJEDNOU je prý POVINNA informovat rodiče.

Stálo ho hodně výmluv a psích očích přesvědčit ji, aby to nedělala. Prosil ji, že mu o tom raději napíše sám, načež se na něj profesorka McGonagallová zvláštním způsobem usmála. Pak mu sdělila, že jeho otce stejně uvidí v sobotu při schůzi a že si to aspoň bude moci vychutnat přímo, a nechala ho jít. Harry vůbec nechápal, co tím myslela a co si jako na tom chce vychutnávat, ale rozhodl se to dál neřešit. Alespoň ho nechala jít a nepitvala se v jeho poněkud chabé výmluvě toho, co se mu stalo.

A když šel po večeři ke Snapeovi, tátovi ještě pořád nenapsal. Chtěl to udělat potom, aby mu mohl sdělit i něco pozitivního - třeba že Snapea odrazil při každém pokusu o vpád do jeho hlavy. Už mu přišly od táty dva dopisy, v nichž se na jeho hodiny ptal.

Jenže se tak nestalo ani tentokrát. Povedlo se mu to asi až při třetím pokusu. Snape byl ten večer obzvlášť nepříjemně naladěný. Křičel na něj úplně za cokoliv – že by ho ten předchozí večer na ošetřovně tak naštval? Nebo to bylo za jeho poznámku, kterou mu věnoval po nitrobraně předevčírem? Harry netušil, ale už to chtěl mít opravdu za sebou. Měl štěstí, že se zatím stále držel na nohou, což mu doporučoval hned zkraje i Snape. Prý že pád se zlomenou rukou bolí - Harry už se ho chtěl zeptat, zda s tím má nějaké zkušenosti, ale pak se ho rozhodl raději víc nedráždit.

„Proč vám to trvalo tak dlouho?" sjel ho Snape poté, co na něj Harry vyslal chabou odzbrojovací kletbu, která ho však vůbec neodzbrojila. Už zase měl před očima tátovu mrtvou tvář. Viděl ji ještě teď. Snažil se ji vytěsnit z hlavy, ale nedařilo se mu to.

„Já nevím, prostě mi to dnes nejde."

„Nevymlouvejte se, Pottere! Netrénoval jste!"

„Když do mě včera madam Pomfreyová nacpala lektvar na spaní, tak to asi moc nešlo!" odsekl mu už Harry nepříčetně. Dělal, jako by na jednom večeru záleželo...

„Vy se absolutně nesnažíte," zvyšoval na něj Snape hlas.

„Vždyť jsem vás teď odrazil!" bránil se Harry.

„Ale po jaké době!" Harry toho měl právě dost. Už si opravdu myslel, že odejde a nevrátí se sem. Prostě by tátovi řekl, že se to nedalo, což by ho jistě ani moc nepřekvapilo. Táta by to chápal. Vždyť sám vypadal na to, že by byl raději, kdyby na ty hodiny Harry nechodil. Určitě by ho podpořil. Ale než se k tomu kroku odhodlal, Snape už na něj zase mířil hůlkou.

„Tři – dva – jedna – Legillimens!"

Bylo mu sedm, když se rozplácl na zemi poté, co mu Dudley podrazil nohy. Bylo mu deset, když na něj strýc Vernon z okna křičel, že ten trávník seká špatně. Vyděšeně sledoval, jak se Remus mění ve vlkodlaka. Táhl za sebou sotva chodícího Dudleyho poté, co na ně zaútočili mozkomorové. Stál u nich doma, táta ho držel za paže a Harry na něj šokovaně hleděl, když mu dost hlasitě říkal, že on tenhle svět nespasí.

Harry si velmi rychle uvědomil, na co narazili. Zpanikařil. Netušil, co udělal, protože se v jeho ruce ozvala prudká bolest, ale věděl jistě, že na Snapea vyslal další odzbrojovací kouzlo. A když otevřel oči, periferně si všiml, že se Snape sklání pro hůlku. Takže se mu to povedlo. Sice teď ležel na zemi a ruka ho bolela jako čert, ale povedlo se mu to. I tak ale věděl, že to, že Snape viděl zrovna tuhle vzpomínku, bylo hodně zlé. Nemluvě o tom, že si v ní musel všimnout i té truhly.

Harry se zvedl do sedu a čekal na svůj ortel. Snažil se na sobě nedat znát, jak moc ho to bolí, ale to, že se zvedal o něco déle než obvykle, to Snapeovi jistě dokazovalo. Harry očekával další příval nadávek, ale v kabinetu panovalo nezvyklé ticho. Což... bylo ještě horší, než kdyby na něj Snape křičel. Dával si snad teď dvě a dvě dohromady? To přece z jedné věty nešlo... Nemohl to vědět. Tušit možná, pokud by mu o tom Brumbál řekl, ale... proč by mu to vlastně říkal? Určitě si to nechal jen pro sebe.

Harry se konečně postavil na nohy, ale na Snapea se ani nepodíval. Sledoval raději tkaničky od svých bot, když však Snape konečně promluvil.

„Tak se zdá," protáhl úlisně, „že někdo vaše schopnosti rozhodně nepřeceňuje." Snape věděl, kde udeřit, aby se ho to dotklo co nejvíc. Harry k němu s prázdným výrazem na okamžik vzhlédl. Snape si ho zkoumavě prohlížel, zabodl do něj své černé oči, od nichž se však Harry zase velmi rychle  odvrátil. Ne, dnes už toho Snape viděl až dost. Jak měl pro Snapea vždy pohotovou odpověď, tak tentokrát se nezmohl ani na slovo. Už zase hypnotizoval podlahu. Slyšel, jak vrže židle. Na okamžik se podíval Snapeovým směrem a všiml si, že se posadil zpět za stůl a jako minule se natáhl pro pero a pergameny. „Přijďte ve středu." To bylo celé, co mu řekl. Žádné další poznámky, otázky, žádné rejpání. Jen ať prostě přijde zase ve středu. Harrymu chvilku trvalo, než se vzpamatoval, ale pak jen odpověděl:

„Ano, pane. Na shledanou, pane."

Bylo půl hodiny do večerky, ale on pospíchal na jiné místo než na svou kolej. Musel tátu varovat. Bylo těžké soudit, co si z té krátké vzpomínky Snape vyvodil, ale musel to tátovi říct. Doufal, že tam bude.

Se zlomenou rukou se mu utíkalo hůř, ale nakonec to zvládl celkem rychle. Otevřel dveře od tátova pokoje a přešel ke krbu. Letax tam stále byl. Nabral si ho tedy trochu do hrsti a vhodil do krbu. Rozhodl se pro ten nepříjemnější způsob, protože slíbil, že se z Bradavic nehne už ani na krok, a to hodlal dodržet.

„Grimmauldovo náměstí dvanáct," řekl v kleče a strčil hlavu dovnitř. Před jeho očima se objevila prázdná hala. „Tati?!" zavolal Harry. Nikdo mu však neodpovídal. „Siriusi?! Remusi!" Doufal, že nejsou u táty, když už vědí, kde žijí. Náhle však Harry zaregistroval pohyb. Byl to Remus.

„Harry? Jsi to ty! Tak jsem slyšel dobře," naklonil se překvapeně ke krbu.

„Ahoj. Táta tu není?"

„Ne, už odešel. Proč? Stalo se něco?" zeptal se ho Remus se zájmem.

„Jo. Měl jsem teď nitrobranu se Snapem," vyklopil hned ze sebe Harry. „A něco viděl – něco... z minulého pátku." Remusova tvář se lehce zamračila.

„Víš co? Přijdeme se Siriusem za tebou. Zůstaň, kde jsi, ano?" Harry přikývl.

„Dobře, budu na vás čekat." A s tím vytáhl hlavu z krbu zase ven. Začal nervózně přecházet po místnosti. Uvědomil si, že to pravděpodobně zdědil po tátovi. Ten taky vždycky chodil sem a tam, když byl z něčeho nervózní. Netrvalo jim to naštěstí ani minutu a už byli Remus se Siriusem tam.

„Harry!" zvolal Sirius, ale když se k němu Harry otočil, zarazil se. On i Remus na něj zůstali udiveně zírat. „Co se ti stalo?" Harry se podíval na svou zlomenou ruku.

„Malá nehoda s obrem," mávl zdravou rukou a pousmál se. Jim se to říct nebál. Nikomu by to neřekli. A dle jejich výrazů mu to stejně nevěřili.

„Já to myslím vážně, Harry," díval se na něj zkoumavě Sirius.

„To já ale přece taky," odpověděl mu s úsměvem Harry, jako by šlo o naprosto běžnou věc. „Ale to je teď jedno," zatřepal hlavou. „Máme možná problém. Nebo... možná ne. Já vlastně nevím," pokrčil bezradně rameny. Vzápětí zjistil, že to asi nebyl nejlepší nápad, protože mu rukou projela ostrá bolest. Nejspíš ještě důsledek jeho pádu u Snapea.

„Dobře," přikývl Remus, „říkal jsi, že Snape viděl něco z tvých vzpomínek-"

„Neudělal ti to on, že ne," přerušil ho náhle Sirius a ukazoval prstem na jeho ruku. Harry párkrát udiveně zamrkal, načež zatřepal hlavou.

„Snape si myslí, že jsem si to udělal sám, ty zase, že mi to udělal on... To se mi to nemohlo stát prostě jen tak?" Siriusův mlčenlivý výraz mluvil za vše. Ne.

„Co tedy přesně Snape viděl, Harry?" Alespoň někdo se v tom nešťoural. Harry se vděčně obrátil na Remuse a v rychlosti jim sdělil, co se před chvílí stalo. Sirius s Remusem se po sobě trochu nešťastně podívali.

„Ale... říkal jsem ti, proč si to táta myslí, že ano?" podíval se pak Sirius smutně na něj.

„Jo... má o mě strach. To vím," ujistil ho Harry, i když to příliš nesnižovalo fakt, že... mu prostě nevěřil. Ale raději se v tom dál neutápěl. Prostě se o něj táta bál. Tečka. Neznamenalo to, že by si myslel, že není dost dobrý... Protože mu přece pořád říkal, že je!

„A to se často probereš až na zemi?" zajímalo Remuse. Vypadal zamyšleně.

„Teď už naštěstí moc ne, ale ze začátku často," připustil Harry. „Už jsem ho párkrát odrazil, ale Snape tvrdí, že mi to trvá příliš dlouho. A má pravdu. Vidí těch vzpomínek až dost." Pak ho něco napadlo. „Neviděl se teď Snape... někdy s tátou?" zeptal se jich s obavami.

„Ehm... ne. Proč?" zeptal se ho Sirius a zkoumavě si ho prohlížel. Harrymu se ulevilo. Ještě by mu mohl říct, co v jeho vzpomínkách vídá. To by Snapeovi určitě udělalo radost! Trápit tátu ještě víc...

„Ale jen tak," zavrtěl Harry hlavou a raději se vrátil zpět ke svému problému. „Prostě nevím, co s tím."

„Tohle je dost těžká disciplína, Harry. Chce to spoustu času a především vůle. Pokud už ale děláš pokroky, určitě se to bude stále jen zlepšovat," uklidňoval ho Remus.

„Jenže já nemám čas. Tohle se už nesmí opakovat. A ...opravdu to chci umět!"

„To my víme," ujišťoval ho Remus a lehce se na něj pousmál. Sirius přikývl.

„Mám vůli," obhajoval se přesto dál Harry. „Snape mi minulý rok sám při první hodině říkal, že by mi to mohlo jít, když dokážu vzdorovat i Imperiu. To je přece taky o vůli-"

„Počkej," přerušil ho zaraženě Sirius. „Dokážeš vzdorovat Imperiu?" Harry se zamračil.

„To jsem vám neříkal?" pronesl zamyšleně.

„Ne," odpověděli naráz Remus se Siriusem.

„Aha. Tak teď už jo. Takže – proč jedno mi jde a druhé ne?" díval se na ně nešťastně Harry.

„Kdo na tebe použil kletbu Imperius?" odpověděl mu úplně mimo další otázkou Sirius.

„Ehm – Skrk při obraně, když se vydával za Moodyho, a pak Voldemort."

„Vzdoroval si Voldemortově Imperiu?" zopakoval po něm nechápavě Sirius.

„Chtěl, abych mu na něco odpověděl," vysvětlil Harry, jako by to snad mluvilo za vše.

„To si ale dovolil," ušklíbl se nevěřícně jeho kmotr.

„Že?" kontroval na to Harry. Remus si dal ruce v bok, podíval se nejdřív na Siriuse, pak na Harryho a nakonec raději jen zavrtěl hlavou. Na jejich výměnu neměl co dodat.

„Dobře," řekl pak Remus zase, chtěje se vrátit k původnímu tématu. „Říkal jsi tátovi, že trénuješ sám. V čem přesně... to spočívá?" zajímalo ho. Harry přikývl a dal se do vysvětlování, což... netrvalo ani tak dlouho, protože jeho celý trénink spočíval v tom, že si snažil před spaním vyčistit hlavu.

„Takže pokud tomu dobře rozumím," přemýšlel Remus nahlas, „pokud se před spaním dokážeš oprostit od všech svých vzpomínek a myšlenek, mělo by být pro Voldemorta těžší, navázat s tebou kontakt. Ale jak to pomůže při tvých lekcích se Snapem? Nemělo by být tvým hlavním cílem, dokázat se od všech svých myšlenek oprostit v jakýkoli požadovaný moment? Hlavně tedy před tím, než se ti Snape bude snažit proniknout do mysli? Zablokovat ho tím, že mu nic neukážeš? Pak by mělo být vcelku snadné ho odrazit, protože ani ty nebudeš ničím zaujatý." Harry ho zamyšleně poslouchal. Na tom něco bylo! „Jakmile se do tvých vzpomínek dostane, je těžší při jejich sledování zareagovat. Proto ti to trvá dlouho. Ale pokud máš ovládnout svou mysl, jak ti Snape říká, znamená to právě to, že bys ji měl celou z hlavy vytěsnit. Tedy – vyprázdnit. A to před tím, než se ti do ní pokusí dostat."

„To zní logicky," okomentoval to uznale Sirius.

„Takhle... mi to Snape nikdy nepodal," pronesl překvapeně Harry. „Jen mi říkal, ať si hlavu čistím před spaním, ale... vlastně mi ani nevysvětlil proč."

„Já ti vysvětlím proč," ušklíbl se Sirius, „protože to je vůl-"

„Siriusi," napomenul ho Remus zamračeně. Harry se tomu musel pousmát. „A co to zkoušet i jindy?" podíval se Remus zase na něj. „Ráno, přes den... kdykoliv budeš mít čas. Klidně při jídle, při hodině – ne tedy, když budete probírat něco důležitého. U profesorky McGonagallové to nedělej," varoval ho raději. „Ale měl bys být schopný toho dosáhnout v jakékoliv situaci, takže to trénuj, kdykoliv tě napadne. Prostě se na chvíli zastav a... vůbec na nic nemysli."

„Tak... fajn," pousmál se Harry. „To zní jako dobrý plán. Zkusím to. Díky." Hned se cítil daleko líp!

„Za nic, Harry. Budu moc rád, pokud ti to pomůže. A s tím dneškem se netrap. Tahle část tvé vzpomínky nic nedokazuje-"

„Jo, taky si myslím," skočil mu do řeči netrpělivě Sirius. „A teď nám už opravdu řekni, cos vyváděl," přeměřoval si ho zase tím svým zkoumavým pohledem.

„Vždyť už jsem vám to říkal," protočil Harry očima a nepřestával se přitom usmívat.

„Jo. Říkal," přikývl Sirius. Bylo na něm vidět, že mu jeho historku ani za mák nevěří. „A kde ten obr teď je?"

„To určitě – já vám to řeknu a vy tam hned půjdete!" mrkl na něj šibalsky Harry.

„A co na to říkala profesorka McGonagallová?" zajímalo Remuse. U toho už si netroufal říct, zda mu to věří, nebo ne. Tvářil se tak všelijak.

„Té jsem samozřejmě řekl, že jsem spadl z koštěte," řekl výmluvně Harry.

„A táta už o tom ví?" zajímalo zase Siriuse.

„Ne, řekl jsem to svému kmotrovi. Doufám, že mě bude krýt." Sirius se tomu zasmál.

„To víš, že bude, juniore," přikývl s úsměvem, „ale když to ví i profesorka McGonagallová, tak se to stejně dozví."

„Já vím," přitakal Harry, „chystá se mu to říct zítra při schůzi. Prý se na to těší. Sice netuším proč, ale jsem s tím smířenej," pokrčil teď už raději jen zdravým ramenem.

„Já myslím, že vím proč," podíval se usmívající se Remus na Siriuse.

„Jo, to já taky," ušklíbl se Sirius. „A teď už se těším i já."