Byl upřímně dojatý, když Harryho poslouchal. Nejprve se ani nezmohl něco mu na to říct, jen ho silně objal. Popravdě si spíš myslel, že Harry nebude chtít odejít. Ale... on chce. Chce jít s ním!

„Bude... bude nám tam dobře... uvidíš," vysoukal nakonec ze sebe, když svého syna pustil.

„Já vím," přikývl Harry a lehce se na něj pousmál. James se teď usmíval od ucha k uchu, což mu však nevydrželo dlouho, protože přišlo „ale". „Ale... myslíš, že bych se mohl rozloučit?"

„Rozloučit?" zopakoval po něm James zaraženě.

„S Ronem a Hermionou," dodal na vysvětlenou. James netušil, jak Harrymu říct, že na něco takového nemají čas. Už tak bylo dost velké štěstí, že si Brumbál zatím ničeho nevšiml. I když jak poznamenal Sirius – těžko by tu truhlu kontroloval každý den...

„Harry... já vím, že bys moc chtěl, ale... bylo by to příliš riskantní-"

„Já bych jim neřekl, že odcházím," řekl Harry spěšně, „jen... bych je chtěl prostě ještě vidět. Naposledy. Večer... večer bych se vrátil a... mohli bychom odejít." James nějakou chvíli Harryho sledoval, na jednu stranu strašně chtěl, aby se jeho syn se svými přáteli ještě viděl, na druhou ale věděl, že do večera se toho může strašně moc pokazit! „Prosím, oni... byli vždycky všechno, co jsem měl. Mí nejlepší přátelé. První, které jsem v životě našel." Co na tohle mohl asi říct? Snad toho nebude litovat...

„Tak... dobře," svolil nakonec ztěžka. „Dobře, rozluč se s nimi." Harryho tvář pozbyla napětí a úlevně vydechl.

„Díky, tati."

„Nemáš mi za co děkovat. To... já děkuji tobě. Vím, že to pro tebe muselo být těžké rozhodnutí." Harry se díval do země, když mu odpovídal.

„Ani zase ne..." James tušil, že tak úplně nemluví pravdu, ale nic na to neřekl. Položil mu ruku kolem ramen a vyšli společně zpět, aby se připojili k Remusovi a Siriusovi. Ti už na ně netrpělivě čekali. James se s Harrym zastavili před stolem a podívali se po sobě. Harry přikývl, což bral James jako znamení.

„Večer se vracíme zpět do našeho světa. Všichni," dodal na ujasněnou. Remus se ani nepohnul, zato Sirius vstal a poplácal Harryho po zádech.

„No podívejme se. Rozmyslel sis to dobře, juniore?" zeptal se ho však s nezvykle vážnou tváří.

„Jo," přisvědčil Harry, „jo, rozmyslel. Chci jít." Sirius se pousmál a podíval se na Jamese.

„No tak fajn. Už večer..." pronesl a na chvíli se zasnil. James s naprostou jistotou věděl, na co jeho přítel myslí. Nebo na koho... Z jeho snění ho však vytrhl Remus, který si odkašlal a přitáhl k sobě tak jejich pozornost.

„Předpokládám, že se ještě vrátíš do Bradavic, Harry," řekl zkoumavě.

„Jo, chtěl... bych se rozloučit," řekl zase tím nejistým tónem, ani nemusel dodávat s kým. Remus na to ale k Jamesové překvapení nic nenamítal.

„Pak bys měl být tedy opatrný," podotkl poklidně. „Aby si něčeho Brumbál nevšiml – je to zručný nitrozpytec. Pokud by pojal podezření, že se něco děje, mohlo by to... skončit špatně." James byl jeho přístupem udiven. Několikrát mu tu noc Remus řekl, že s jeho plánem nesouhlasí, ale najednou vypadal úplně vyrovnaně. Možná to ale bylo tím, že Harry souhlasil také. Nejspíš věděl, že rozmlouvat jim to za těchto okolností už nemá žádný smysl. A že na tom, jak dnešek proběhne, opravdu záleží. Kdyby se to Brumbál dozvěděl, skončilo by to špatně především pro ně, což Remus věděl.

Harry se při jeho poznámce lehce zamračil.

„Párkrát jsem měl pocit, jako by mi viděl přímo do hlavy." Proč to Jamese nepřekvapovalo? Se Siriusem si vyměnil všeříkající pohled.

„Je to dobrý nápad?" poznamenal pak Sirius s pohledem upřeným na Jamese. „Co když to Brumbál mezitím zjistí-"

„Harry se chce rozloučit. Pár hodin nás už... nevytrhne." Což byl úplný opak toho, co si celou dobu myslel, ale odvádí odsud Harryho navždy. Harry se rozhodl pro něj, pro život s ním, v jiném světě. Už své přátele, tak jak je zná, nikdy neuvidí. To mu nemohl udělat. Musel ho nechat se alespoň rozloučit.

„Může Loty podávat snídani?" vyrušil je vysoký hlásek. Než stihl James odpovědět, ujal se slova Harry.

„Jistě, Loty, moc děkujeme," pousmál se na ni a zasedl ke stolu na své místo. James se po krátkém zaváhání posadil vedle něj. Ještě pořád mu v hlavě rezonovala slova, která mu o domácích skřítcích jeho syn vpálil. Už dávno si všiml, že má Harry k domácím skřítkům trochu jiný přístup než většina kouzelníků, včetně Jamese samotného. Harry s nimi skutečně jednal jako se sobě rovnými, možná proto jimi byl tak oblíbený. Stačilo si vzpomenout na Dobbyho... James si nemyslel, že by se jeho rodina k domácím skřítkům chovala nějak špatně, oproti jiným rodinám by dokonce řekl, že se k nim chovali velmi dobře. A on s nimi vyrostl, bral je prostě jako automatickou součást domácnosti, což byl však nejspíš rozdíl v tom, jak je bral Harry, který je považoval za něco jako součást rodiny.

Všiml si, že ho pozoruje Sirius. Zatřepal hlavou a nalil si další šálek kávy. Ani už nepočítal kolikátý... Loty přispěchala s několika talíři s opečenou slaninou, vajíčky a tousty. Sirius ani nečekal, až ho Loty obslouží, a začal si nandávat sám.

„Tohle mi vážně chybělo," usmíval se spokojeně. Dokonce si ani nestěžoval na to, že celou noc nespal a že je tak časně ráno, že v takovou dobu mívá většinou ještě půlnoc. Nejspíš to bylo vzrušením z jejich návratu „domů".

Loty teď nandávala na talíř Harrymu. Opět porci, která by vystačila tak pro tři...

„Děkuji, Loty," poděkoval jí zase Harry, když jejich skřítka seznala, že by mu to mohlo stačit.

„Stačí to, panu Harrymu?" zeptala se ho však ještě pro jistotu.

„Řekl bych, že ano. Ale to víš samozřejmě nejlíp ty," opáčil Harry. Skřítka se potěšeně usmála a kriticky se podívala nejdřív na jeho talíř a potom na něj.

„Loty si myslí, že je to v pořádku," řekla a přešla k Remusovi. Sirius čekal, až odejde od stolu a pak se s tichým hlasem nahnul k Jamesovi.

„Koukám, že Loty má nového oblíbence." Poté mrkl na Harryho. „Už ti také dala nějakou přezdívku?" James protočil očima.

„Ne," zavrtěl hlavou Harry. Vypadal ale zvědavě.

„Vážně ne?" usmíval se pořád Sirius. „Nikdy ti neřekla třeba... Puflíčku?"

„Tu přezdívku jsem měl asi do mých pěti, pak už mi tak neříkala," musel James uvést věci na pravou míru. Zrovna v tu chvíli se Loty objevila opět u stolu a postavila na stůl další konev s čerstvou kávou. Jamesovi neušlo, jak na ni Harry s posmutnělým výrazem zahlíží.

„Tati?" oslovil ho, když zase odešla.

„Ano?"

„Můžu si sebou vzít... Hedviku?" Na to James vůbec nepomyslel, ale vlastně... proč ne? Aspoň nějaké spojení se svým světem by tak Harry měl.

„No ovšem, to víš, že můžeš," usmál se na něj. Harry spokojeně přikývl, když si však Remus odkašlal a pozornost se opět upřela k němu.

„Obávám se, že to nebude možné – Hedvika je sice zvíře, ale pořád živá bytost. Nevíme, zda v našem světě žije, ale pokud ano, je pravděpodobné, že bychom se do něj nemuseli dostat. Vezme nás to všechny jen na místo, kde se nemůžeme se svými protější setkat, a to, myslím, platí i pro Hedviku." Proč musel mít Remus vždycky pravdu? James se zamračil.

„To mě nenapadlo, ale asi to tak bude," souhlasil nerad James a rozmrzele se podíval na Harryho. Ten se tvářil poněkud zklamaně. „Mrzí mě to, ale... koupím ti co nejdřív jinou sovu, ano? Nebo klidně i jiné zvíře – co třeba kočku?" navrhl James.

„Mívali jste kočku," poznamenal Sirius a ukázal na něj prstem. „Pamatuju si na ni."

„To je pravda, měli jsme kočku," řekl James Harrymu. Ten vypadal hned zase zaujatě – jako vždy když mu James vyprávěl o jejich rodině. Už chtěl Harrymu vyprávět, jak ji vždy proháněl na koštěti, které dostal k prvním narozeninám od Siriuse, když si Remus zase odkašlal. James obrátil oči v sloup, než se na něj podíval.

„Co?" zeptal se, když viděl, jak vážně ho jeho přítel pozoruje.

„Musím s tebou mluvit," začal se zvedat. James toho už měl ale dost.

„Remusi, už to nech být." Předpokládal, že mu to už zase bude chtít rozmlouvat.

„Jamesi, tohle je opravdu důležité," Ne že by o tom jeho výraz nevypovídal. „Vážně," dodal důrazněji Remus. James si povzdechl a vstal, aby opět následoval Remuse do knihovny. Doufal, že tohle už bude naposledy. Věděl, že to v jejich světě nebude snadné, ale co měli dělat? Nechat tu Harryho napospas Brumbálovi, který se ho tu chystal obětovat?

„Tak co je zase?" poznamenal James nevrle, jakmile za nimi zavřel dveře.

„Harry odsud nemůže odejít-"

„Remusi, to už stačí!" zvýšil James o něco hlas. „Už jsme se rozhodli. I Harry se rozhodl-"

„Ne, ty tomu nerozumíš," přerušil ho Remus. „Harry odsud nemůže odejít, protože by se do našeho světa nedostal." James na něj zůstal zaraženě zírat.

„Jak nedostal? Co to říkáš?" Remus rozhodil rukama.

„Neuvědomil jsem si to... dokud nezačal mluvit o Hedvice. A – a pak mi to došlo!"

„Co ti došlo?" začínal se James obávat toho, co přijde.

„V Harrym," mluvil Remus co nejvíc tiše, „žije kus Voldemortovy duše. Té samé, kterou má v sobě v našem světě i Voldemort." James měl pocit, jako by ho někdo přimrazil k zemi. „Co dělá živou bytostí živou? Její... duše. Dvě stejné v jednom světě žít nemohou – ani jejich části předpokládám. Ten kámen by tam, podle mého názoru, Harryho nevpustil. Což znamená, že... bychom se přenesli nejspíš úplně někam jinam – do světa, kde nežije ani nikdo z nás, ale ani Voldemort. A co my víme, jaký by takový svět-"

„Chápu," utnul ho netrpělivě James. „Chápu." Opravdu rozuměl tomu, kam tím Remus míří, a ne, neměl náladu to poslouchat dál. Protože věděl, že má pravdu. „Sakra!" zaklel a praštil pěstí do zdi, u níž stál. Tohle byl zlý sen. Už opravdu věřil tomu, že odejdou! Na chvíli si myslel, že budou žít jako normální rodina. Ale teď – teď ztratil i poslední kousek naděje, že by tomu tak někdy mohlo být.

„Mrzí mě to, Jamesi, opravdu," snažil se ho Remus utěšit. James se opřel čelem o chladnou stěnu a zavřel na chvíli oči. Co teď budou dělat? Jak mu takový detail mohl uniknout! Kam by se asi přenesli? Jako by Remus slyšel jeho myšlenky, začal mu předkládat své návrhy. „Budeme dál pracovat na tom, jak z Harryho ten kousek duše odstranit. Určitě to nějak půjde. Nic... nic není ztraceno-" James už chtěl něco namítnout o naivnosti podobných představ, když se ozval z obýváku nějaký hluk, který donutil utichnout i Remuse. Oba přátelé se po sobě ostražitě podívali. James nečekal, otevřel dveře a uslyšel Harryho ne zrovna tichý hlas.

„Opravdu – opravdu je mi to líto!" James přidal do kroku, aby viděl, co se děje, ale zůstal stát jako opařený, jakmile zjistil, ke komu jeho syn mluví. K Brumbálovi.

James stál na místě a nedokázal se ani pohnout. Ucítil, jak mu Remus položil ruku na záda, ale pak ho obešel a pokračoval ke stolu, před nímž vedle sebe stáli Sirius s Harrym. Nepříliš dobře naladěný Brumbál stál u konferenčního stolku, z nějž sebral truhlu, která na něm od večera ležela a kterou teď držel v rukách. Asi by měl něco říct, což chtěl nejspíš i Remus, který už se nadechoval, ale Harry vzal všem vítr z plachet, když se úzkostlivě podíval na Siriuse a pokračoval.

„Když... já jsem si myslel... že..." Sirius zavrtěl hlavou a položil mu ruku na rameno. „Už jsi tu kvůli mně jednou umřel," vydechl sotva slyšitelně Harry a na krátký okamžik se podíval na Brumbála, když zas rychle sklopil hlavu k zemi. „Myslel jsem, že by Siriusovi bylo líp..."

„O tom už jsme spolu mluvili, Harry," navázal na něj Sirius. „Říkal jsem ti to o Vánocích, říkal jsem ti to včera, a řeknu ti to pokaždé, kdykoliv bude potřeba." Harry k němu nešťastně vzhlédl. „Zůstanu tady s tebou. A s nima taky, i když mě tvůj táta trochu naštval," otočil se k dotyčnému, o němž mluvil. „Že já chci odejít! Taková blbost!" James viděl, že Brumbál sleduje Harryho, který však zase hleděl k zemi. Vypadal opravdu zničeně.

„To byl můj nápad," začal zase Harry. James už otevíral pusu, ale byl předběhnut Siriusem.

„No tak to zase ne, Harry, byl to přece i nápad tvýho táty."

„To... to jo," vysoukal ze sebe Harry nejistě, „ale s tou truhlou to napadlo mě – já jsem navrhl, že ji z ředitelny vezmu." Kajícně se podíval na Brumbála, ale zase jen na chvilku. Nezúčastněná osoba by si nejspíš myslela, že je Harrymu tak stydno, že se řediteli nedokáže ani podívat do očí, ale James věděl, že k tomu má jeho syn úplně jiný důvod. „Opravdu se omlouvám, pane. I když vím, že to, co jsem udělal, je... neomluvitelné."

„O tom si promluvíme ještě později, Harry," řekl Brumbál odměřeným tónem a pohlédl na Jamese.

„Domníval jsem se, že je zřejmé, že pokud by to bylo potřeba, tu truhlu bych vám poskytl i bez těchto machinací. Stačilo říct, že se Sirius chystá-"

„Já se přece nikam nechystám," vložil se do toho Sirius dotčeně. „Nikdy bych s tím nesouhlasil, což oni předpokládali, takže doufali, že když budu mít možnost, tak to prostě udělám."

„Promiň," podíval se Harry zase zničeně na Siriuse. Sirius mu znovu položil ruku kolem ramen.

„Na tebe se nezlobím, juniore." Pak se přes něj zahleděl na Jamese. „Jen na něj." James protočil očima a zakroutil hlavou. Tohle nebylo možný...

„Žádnému studentovi není bez předešlého povolení dovoleno opustit školu," pronesl vážným tónem Brumbál. „A v tomto nařízení neplatí žádné výjimky ani pro tvého syna. Toto chování je neomluvitelné, Jamesi, a o to víc, že jsi ho v tom podporoval," mluvil teď Brumbál přímo k němu. „Když jste v Bradavicích studovali vy," sjel tři Poberty přísným pohledem, „možná bylo takové porušování Školního řádu legrace, ale tyto časy už dávno pominuly. V této době, a především pro Harryho-"

„Myslíte si, že tohle byla legrace?" přerušil Harry šokovaně Brumbála. „Že jsem odešel pro zábavu?!" Sirius párkrát poplácal Harryho po rameni, jako by ho chtěl uklidnit.

„Tak to pan ředitel jistě nemyslel, Harry. Ví, že to pro tebe nebylo snadné. To bude dobrý," říkal mu, když si Harry schoval obličej do dlaní. „Nedostane moc školních trestů, že ne?" zeptal se Sirius Brumbála. „Protože Harry to myslel dobře."

„Mně jsou školní tresty úplně ukradený," zapojil se zase Harry a vzhlédl k Siriusovi. Ten se malinko pousmál.

„To bys před panem ředitelem říkat neměl, juniore."

„Pardon," poznamenal Harry k Brumbálovi. Ten už nevypadal tak rozladěně jako na začátku. Jamesovi se zdálo, že neví, co si o tom myslet. „Už se to nebude opakovat," uslyšel zase říkat Harryho.

„V to doufám, Harry," přikývl Brumbál. „Myslím, že je tedy na čase, abychom se vrátili do Bradavic."

„Ano," souhlasil Harry s hlavou sklopenou k zemi a chtěl se dát do kroku, když v tom ho zastavila Loty.

„Pan Harry už odchází? Loty pánovi zabalí něco sebou!" A spěchala do kuchyně, kde se k ní připojili Muf i s Koty. Harry to tedy vzal jako čas pro to, aby se se všemi ještě rozloučil, otočil se k Siriusovi a objal ho. Pak to samé zopakoval i s Remusem a nakonec došel až k němu.

„Ahoj, tati. Napíšeme si," řekl mu a než ho objal, krátce se usmál a jedním okem na něj mrkl. Pak opět nasadil vážnou tvář, s níž zamířil za Brumbálem. Po cestě se ještě zastavil u skřítků, od nichž si převzal balíček, který mu sebou zabalili, a lehce se každého z nich dotkl. „Uvidíme se o prázdninách, ano?" Skřítci měli na krajíčku, když se s nimi loučil. A Brumbál už vypadal docela smířeně. James doteď nechápal, jak to Harry udělal, ale měl pocit, že v Brumbálových očích zahlédl lítost. Otázkou ale zůstávalo, kvůli čemu... 

„My si ještě promluvíme," věnoval pak Brumbál poslední pohled Jamesovi, Harry všem zamával a odešel s Brumbálem z domu pryč, aby se přenesli zpět do školy.

James se nedokázal ani pohnout. Měl pocit, že teď už musí opravdu zešílet. Nastalé ticho držící se v domě po jejich odchodu pak ale proťal Siriusův hlas a James začal okamžitě uvažovat nad tím, jestli náhodou nezešílel jeho nejlepší přítel.

  „On je ten kluk fakt tvůj!" pronesl pobaveně. James se na něj s kamennou tváří pomalu podíval. „Jasně že jsme to všichni věděli hned v první vteřině, co jsme ho uviděli, ale... Merline, úplně jsem viděl tebe! Taky ses dokázal vykecat úplně ze všeho! A McGonagallová ti to vždycky sežrala!"

„Úplně vždycky taky ne," poznamenal Remus vyrovnaně.

„To je fuk!" odfrkl si Sirius. „Když se tu Brumbál objevil a Harry se na mě podíval, hned jsem věděl, co přijde!" Zněl pyšně, když to říkal. „Zvládli jsme to skvěle, no ne?" James na něj stále konsternovaně zíral a nic neříkal. Na to neměl slov.

„Brumbál není McGonagallová," neopomněl zase poznamenat Remus a podíval se na Jamese. „Měli bychom si dávat pozor. Možná mu to uvěřil, ale... možná taky ne." James odevzdaně svěsil hlavu a pomalým krokem se vydal ke krbu, kde zůstal sledovat vystavené fotografie. To dělal často.

„Dobrá, trochu se nám to teď zkomplikovalo, ale to se vyřeší," prohlásil sebejistě Sirius, když došel k němu. „Prostě mu ji zase vezmeme. A – no ne!" usmál se široce při pohledu na fotografie před nimi. „To jsme přece my! A tohle – počkej, to ale nejsi ty! To je Harry! Ale přesně takhle jsi vypadal, když jsme se poprvé setkali ve vlaku! I když možná jsi nebyl až takovej špunt. Nebo jo? Já už si to ani nepamatuju!" vzpomínal s nostalgií. „To je neskutečný, jak to utíká," kroutil nechápavě hlavou. James nic neříkal, jen si všiml, že se z jeho druhé strany postavil Remus a díval se na fotografie spolu s nimi. „Hele, Dvanácteráku, nevěš hlavu," pokračoval dál Sirius sršící stále ještě optimismem. „Když říkám, že se to vyřeší, tak se to vyřeší. Asi se nevrátíme zrovna dneska, což... mě možná trochu mrzí, přiznávám, ale za pár dnů-"

„Nemůžeme se vrátit, Siriusi," přerušil ho náhle Remus. Jamesova hlava klesla o něco níž.

„No tak počkáme, až Brumbál umře. Nebo až na tom bude tak špatně, že nám v tom nedokáže zabránit." Sirius se na chvilku odmlčel, než dodal: „Doufám, že to nebude trvat moc dlouho-"

„Siriusi!" podíval se na něj Remus pohoršeně.

„No co! Jestli čekáš, že tu nad ním budu truchlit, tak to fakt nebudu! Mám tý jeho přetvářky tak akorát po krk."

„Kousek Voldemortovy duše, který je v Harrym, žije i v našem světě. Harry by se tam nedostal," vysvětlil mu raději přímo Remus. Sirius zmlkl a zůstal na něj šokovaně zírat. Pak přemístil udivený pohled na Jamese.

„Tys to věděl?" zeptal se ho Sirius. James se na něj nechápavě podíval.

„Co to je za otázku? Kdybych to asi věděl, tak snad tohle celý nedělám, ne?" odsekl podrážděně.

„Možná je to tak lepší," řekl Remus, Jamesova naštvaná tvář se rychle stočila k němu, „Harry to chtěl udělat stejně jen kvůli tobě. Nemyslím si, že by jinak-"

„Nový plán," skočil mu Sirius do řeči, nenechaje ho ani domluvit. „Potřebujeme nový plán!"

„Já myslím, že teď bychom chvíli nic raději plánovat neměli," namítl Remus.

„Nesmysl!" zvolal Sirius. „Sice jsem juniorovi řekl, že tu vydržím klidně roky, ale, u Merlina, chvíli jsem teď viděl světlo na konci tunelu a já tu s vámi vážně nechci trčet zavřenej do konce života. Takže? Co to znamená?"

„To nám řekni," rezignovala Jamesova mysl na jakoukoli námahu.

„Musíme zařídit, aby mě tu osvobodili," vysvětlil mu Sirius už opět s úsměvem. „No? Pane vrchní bystrozore? S tím byste mohl mít zkušenosti." James zakroutil nevěřícně hlavou. Tohle už opravdu bylo moc.

„Neboj, zítra skočím na ministertvo a nechám stáhnout všechna obvinění. Bude ti to stačit?" Jeho sarkasmus nešel přeslechnout.

„Ne. Nebude. Bude mi stačit, když chytíme Červíčka a předáme ho spravedlnosti," přeskakoval pohledem z jednoho přítele na druhého. „Sice mě trochu mrzí, že ho nebudeme moct zabít, ale ani nemusím být vrchní bystrozor, abych věděl, že bez jeho výpovědi to nepůjde. Ale řekni," podíval se důležitě na Jamese, „když mně tu dali za vraždu čtrnácti lidí doživotí, mohl by on vyfasovat za to, že to hodil ještě na mě, aspoň malý polibek? Protože to by mi možná i stačilo..." James chvíli mlčel, než mu položil ruku na rameno a zlehka ho po něm bratrsky poplácal.

„To víš že ano. Hodně štěstí," popřál mu s neskrývanou ironií a šel se raději vrátit k nedopitému hrnku černé kávy. Na tohle už vážně neměl ani špetku energie...

*****

  Utekl z ředitelny, jak nejrychleji mohl. Brumbál k němu kupodivu žádný proslov neměl, jen se ho klasicky zeptal, jestli nemá něco na srdci, co by mu chtěl říct. Na srdci toho měl možná dost, ale nic, co by chtěl říct zrovna jemu. Ještě měl v uších Remusovo varování, že pokud by se o jejich plánu ředitel dozvěděl, dopadlo by to špatně. Harry předpokládal, že by Brumbál nebyl moc nadšený vyhlídkou, že se ho táta pokusil z tohoto světa odvést. Sice táta nevěřil tomu, že Voldemorta porazí, což Harryho dosud pořád trápilo. Předpokládal ale, že Brumbál tomu věřil. Teda snad. Možná. Aspoň trochu...

Nakonec si ale Harry docela oddychl. Dnes večer se tedy jejich „útěk" nekoná. A nejspíš ani v nejbližší budoucnosti. Popravdě... mu to ani tolik nevadilo. Vůbec si nedokázal představit, že by se měl už zítra ráno probouzet v jiném světě. Ve světě, kde ho vůbec nikdo nezná. Kde by mohl potkat Rona, ale ten by ho ani nepozdravil. Na rozdíl od toho jeho...

„Kde jsi celou noc byl?!" vystartoval na něj hned, jakmile se objevil ve společenské místnosti, která dosud zela prázdnotou. Tedy až na Rona a Hermionu, jenž na něj čekali.

„Dobré ráno," pozdravil je Harry na místo toho. „Kde bys asi řekl," dodal pak tišším hlasem.

„Taky jsi nám mohl říct, že už se nehodláš vracet," pronesl zamračeně Ron. Harry ztuhl a zůstal na něj vyjeveně civět.

„Harry?" protáhla pomalu Hermiona. „Co se stalo?" všimla si jeho zaváhání.

„Nic," zalhal Harry, ale uvnitř se cítil, jako by mu dal někdo pořádnou ránu do žaludku. Jak by jim asi bylo, kdyby se už opravdu nevrátil. „Omlouvám se," řekl, když se trochu vzpamatoval. „Nějak se to... protáhlo. Přišel i Sirius a Remus..." chytal se všelijakých výmluv. Když tu ještě táta přebýval, byli zvyklí, že se občas nevrátil, ale tento rok se to ještě nestalo. „Trochu se... vzpomínalo..." Ne, Harry pořád ještě nezapomněl na to, že má jeho táta v jejich světě možná někoho, kdo na něj čeká... Bude se na to muset Siriuse zeptat! Hned, jakmile se s ním uvidí, se ho na to zeptá! Protože jinak ho jen ta samotná představa sežere zaživa. Pevně doufal, že to Sirius popře. Nějak to odůvodní. Jakože je to jen nějaká známá... kolegyně... kdokoliv nepodstatný. Protože... ač to mohlo znít sobecky, Harry nechtěl, aby byl v tátově životě ještě někdo jiný. Někdo jiný než jeho máma, i když mrtvá, a... on. Co na tom, že mu táta před pár hodinami řekl, že ho miluje ze všeho nejvíc. A co na tom, že ta dotyčná žila v úplně jiném světě. Měl svého tátu jen pro sebe ani ne tři měsíce, to bylo hodně málo. Možná dobře, že neodešli!

Ještěže mu táta nemůže vidět do hlavy a vědět, na co právě myslí. Asi by nebyl právě nadšený zjištěním, že je Harry momentálně šťastný, že byl jejich plán překažen. I když se kvůli svým pocitům cítil hrozně provinile. Ale on to pro něj chtěl udělat! Pro něj i pro Siriuse! Harry nelhal, když tvrdil, že by šel s tátou kamkoliv. Protože co měli tady? Kromě něj nic. A Harry si zrovna nepřipadal jako kdovíjaká výhra, ačkoliv pro tátu jí asi byl. Bude teď táta hodně zklamaný? Jak jen ho rozptýlit? Možná by měl zapracovat na té „věci" s Voldemortem... Dokázat tátovi, že se možná plete. Pak by mohli být šťastní i tady! Snad ta ženská v tomhle světě žije někde jinde...

„Opravdu... je všechno v pořádku?" Harry si pomyslel, že Hermiona zní už jako Brumbál.

„Jo, všechno je v pořádku," zopakoval i jí. „A ne, nic na srdci nemám," dodal s rozpačitým úsměvem. Tohle nemohl svěřit ani jim...

*****

Že by měl jejich odchod i nějaká pozitiva, si ale Harry uvědomil ještě ten den. Konkrétně v podvečer, když mířil do Snapeova kabinetu. O kolik lepší by jeho život hned byl – už nikdy žádné hodiny se Snapem! Co věděl, tak v tátově světě v Bradavicích neučil. Ti studenti tam si ani neuvědomovali, jaké měli štěstí! Rozhodně větší než teď on, pomyslel si trpce, když zaklepal na dveře.

Dveře se otevřely. Ne, Snapeův nenávistný pohled, jímž ho počastoval hned, jakmile ho spatřil, mu jeho názor nikterak nevyvracel. Černé oči si ho přeměřovaly s takovou nechutí, že Harry okamžitě litoval svého rozhodnutí se k nitrobraně vůbec vracet. Asi mu muselo přeskočit, když s tím dobrovolně souhlasil. Což byl mimochodem i názor Rona. Co chtěl jen komu dokazovat?! Ano – tátovi. Že má přeci rozum. I když teď si spíš myslel, že tím jen dokázal, že žádný rozum nemá. Kdo při smyslech by na něco takového přistoupil?!

„Hodláte vejít, Pottere? Nebo jste snad taková celebrita, že vás o to mám musím požádat?" Harry spolkl štiplavou poznámku, že by ho o to mohl poprosit, a se sebezapřením vešel do Snapeova kabinetu. Posadil se na připravenou prázdnou židli naproti stolu. Z druhé strany se pak posadil Snape. „Takže se po čtvrt roce zase setkáváme, Pottere," pronesl zamyšleně, dlouhé prsty propletl do sebe a černé oči zabodl do těch jeho. Harry měl Remusova slova o nitrozpytu pořád v čerstvé paměti, takže netrvalo dlouho, a raději se zaměřil na myslánku postavenou na polici za svým nenáviděným učitelem. Ne že by to mělo kdovíjaký význam, když se mu teď chystal poskytnout svou mysl jako talíř na podnose. „Proč jste zde?" To mohl čekat...

„Abyste mě naučil nitrobranu," odpověděl Harry prost jakýchkoli emocí. Tentokrát se snažil vztek vůči Snapeovi držet hluboko v sobě. Nevydržel to ale moc dlouho. Začínal vyplouvat na povrch, jakmile ho Snape opravil.

„PANE. Ať si o sobě myslíte cokoliv, jsem váš profesor, Pottere, a vy mě budete oslovovat pane nebo pane profesore, je vám to jasné?"

„Ano, pane," odpověděl Harry zřetelně.

„Myslel jsem si, že to opakovat nebudu, ale vzhledem k tomu, že si vaše mysl není schopná zapamatovat ani tak jednoduchou věc, jakou je oslovování, raději se k tomu vrátím. Nitrozpyt je akt procházení mnoha vrstvami mysli. Nitrobrana je jejím opakem, tedy naší snahou je zabránit Pánu zla, aby se do té vaší dostal, je vám to jasné?"

„Ano, pane."

„Podle informací, jež se ke mně dostaly, jste již měsíc a půl trénoval nitrobranu sám," pousmál se na něj zle Snape. „Povězte mi, Pottere, co myslíte? Jak vám to jde?" Harry s naprostou jistotou věděl, o co se Snape snaží. Snaží se z něj udělat pitomce. Neměl sebemenší chuť mu na jeho hloupou otázku odpovídat.

„Na něco jsem se vás ptal, Pottere," přidal však jeho hluboký hlas na intenzitě.

„Ty sny se mi zdají pořád," rozhodl se Harry pro neutrální odpověď. Pro Snapea moc neutrální však nebyla, protože se tomu úlisně zasmál.

„Takže byly vaše snahy k ničemu. To jsem si mohl myslet," odfrkl si pohrdavě. „Nuže, předveďte se, Pottere," zamířil na něj hůlkou. Harry se ani nestačil připravit. Vůbec tak rychlý vpád do své mysli nečekal. „Legilimens!"

Už zase si v něm Snape četl jako v otevřené knize. Změť vzpomínek, pocitů a hlasů se mu míhala před očima jako film. Bylo mu osm a utíkal před Duleym a jeho partou. Bylo mu jedenáct a strýc Vernon mu trhal obálku z Bradavic rovnou před očima. Bylo mu dvanáct a on otevíral Tajemnou komnatu. Utíkal bludištěm a nevěděl, kam má jít. Obtočily se kolem něj něčí ruce. Viděl ustaranou tvář Remuse. Odstrčil ho od sebe a utíkal pryč. Přitom se ohlédl přes rameno. Uviděl ho padat za Oblouk...

Ucítil bolest v kolenou. Otevřel oči a stačila mu chvilka k tomu, aby si uvědomil, že už je zase na čtyřech. S obavami vzhlédl. Věděl, co bude následovat, a nemýlil se.

„Pottere," procedil Snape podrážděně skrz křivé zuby, „vy jste se mi absolutně nesnažil v proniknutí do vaší mysli zabránit! Co jste ty dva měsíce dělal?! Ve vás si Pán zla bude moci číst jako v otevřené knize! Pamatujete si, co jsem vám posledně říkal? O tom, co Pán zla udělá s těmi, kteří své pocity vystavují všem na očích?"

„Ano, pane," hlesl Harry, který se během jeho proslovu už zase vydrápal na nohy.

„Řekněte, měl jsem pravdu?" zeptal se ho Snape. Harry sledoval své tkaničky u bot. „Jistěže měl!" vykřikl na něj Snape. „Protože to s vámi dělá, že ano?! Ví, kde jste nejzranitelnější! Proto vám každou noc vkládá do hlavy představu vašeho mrtvého otce! A co vy děláte pro to, abyste tomu zabránil?" Harry k němu odhodlaně vzhlédl.

„Před spaním si čistím mysl-"

„ŠPATNĚ!" zakřičel na něj znovu Snape. V Harrym znovu narůstal vztek. „NIC! Vy pro to, Pottere, neděláte nic! Kdybyste se snažil, nepředvedete mi tu teď tohle!" nepřestával na něj Snape ukazovat hůlkou. „Znovu. Vyprázdněte svou mysl, všechny emoce, pocity, které vás ovládají, odsuňte pryč. Legilimens!" Už zase se nestihl připravit.

Utíkal po střeše školy. Chtěl se schovat před Dudleyho partou. Seděl ve vlaku do Bradavic a sledoval, jak se rodiče loučí se svými dětmi na nástupišti. Přes jezero na něj mířila stovka mozkomorů. Utíkal chodbou na odboru záhad, aby zachránil Siriuse. Stál u Brumbála v ředitelně a poprvé uviděl svého otce. Pozoroval, jak táta přeměňuje ozdoby na jejich vánočním stromě v bílé lilie. Pak zahlédl temnou postavu, kterou se snažil dohnat. S mrtvýma očima otevřenýma dokořán před ním ležel jeho táta.

Tiskl si čelo, které mu tepalo bolestí. Měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava. Klečel na studené podlaze ve Snapeově kabinetu, a když na něj pohlédl, měl dojem, že Snape je ještě podrážděnější než před chvílí. Nenávist v jeho očích byla zřetelnější než kdy dřív.

„Co jsem vám říkal, Pottere!" vyprskl znechuceně.

„Vy... mi nedáváte žádný čas, abych se... připravil," vydechl Harry ztěžka, když se postavil zpět na nohy. Táty mrtvou tvář měl stále živě před očima.

„Tak čas! Vy chcete čas!" zvolal Snape nevěřícně. Pak se zapřel o stůl a probodl ho nepříčetným pohledem. „Vy si myslíte, že Pán zla vám dá čas? Že se vás nejprve zeptá, zda smí do vaší mysli vstoupit, aby vy jste měl čas mu v tom zabránit?" Už zase překrucoval vše, co Harry řekl, což ho neskutečně iritovalo. „Přestaňte se chovat jako naivní děcko, Pottere, a konečně se začněte snažit!"

„Nejsem naivní děcko," oponoval mu nebezpečným hlasem Harry.

„Nejste? A já jsem měl dojem, že přesně tak jste se zachoval, když jste se nikomu neuráčil sdělit, že se s vámi Pán zla zase spojuje," vpálil mu Snape. „Ale pokud si myslíte, že vám to pomůže... Tři. Dva. Jedna. Legilimens!" Harry mířil hůlkou na Snapea, ale už za pár vteřin na to úplně zapomněl.

Před očima se mu míhalo několik dalších vzpomínek z dětství, převážně s Dudleym. Pak z Bradavic, když s Ronem zachraňovali Hermionu před horským trolem. Se Siriusem a Hermionou letěli na Klofanovi. Navrhl Cedrikovi, že vezmou pohár spolu. Zahnal svým patronem mozkomory, kteří na něj a jeho bratrance zaútočili minulé léto. Ztuhle hleděl na Siriuse, který držel jeho ruku a prohlížel si jizvu na jejím hřbetu. Táta ho silně objal poté, co mu Harry se slzami v očích řekl, že je v něm něco zlého a že všichni umírají kvůli němu...

Tentokrát s údivem zjistil, že stojí stále na nohou. Zaražený Snapeův pohled, rychle se měníc na obvyklý znechucený, ho však brzy donutil mírnit jeho nadšení.

„Ne, Pottere, vám se nic nepovedlo," zcela správně Snape interpretoval jeho pocity, aniž by mu přitom dál nahlížel do hlavy. „Jen jsem se na ta vaše melodramata nevydržel dál dívat."

„Vždyť se na ně dívat nemusíte!" odsekl mu podrážděně Harry. Opravdu nestál o to, aby byl Snape svědkem pro něj dost osobních vzpomínek. Jeho poznámka však Snapea vybrucovala k tomu, aby se k němu přiblížil na nebezpečnou vzdálenost. Harry zůstal nebojácně stát na místě, když se nad ním jeho profesor zlostně tyčil.

 „Vy jste prostě nevděčný, rozmazlený děcko, který si myslí, že se svět točí jen kolem něj." V Harrym se vzedmula vlna vzteku. „Marním tady s vámi svůj čas jen kvůli tomu, že si váš otec myslí, kdovíjak nejste geniální, i když jsem ho upozorňoval na to, že by si o vás měl přestat dělat zkreslené představy. Jste jenom slaboch, co se utápí ve svých citech-"

„Nejsem slaboch!" bránil se Harry. „A nejsem tu, protože to chce můj táta. Abyste věděl, tak se mě zeptal – jsem tu z vlastní vůle," vpálil mu Harry. Snape se tomu však jen pohrdavě zasmál.

„Tak je pak slaboch on, a ještě větší, než jsem si myslel."

„Můj otec není slaboch! Je stokrát lepší jak vy!" Snapeův pohled se zúžil. Harry věděl, že Snape je asi poslední člověk, na kterého by měl křičet, ale nedokázal se ovládnout. Tohle Snape o jeho tátovi říkat nebude!

„Jistě. To si taky vždy myslel. A nejen o mně. Váš otec samozřejmě věřil, že je lepší než všichni ostatní, a dával to taky všem náležitě najevo. Počítám, že si to myslí pořád-"

„To je lež!" bránil ho dál Harry.

„A vy jste, Pottere, úplně stejný," pokračoval Snape dál znechuceně a pohledem přitom zavadil o hodinky po jeho tátovi, které měl na ruce. „Teď máte svůj obraz konečně na očích, jistě jste štěstím bez sebe, že se můžete v někom vzhlédnout. Ale váš otec není ani bůh, jak vy si v té své choré mysli myslíte, ani někdo, kdo by měl být vaším vzorem." Tohle už Harry nehodlal dál poslouchat.

„Jen mému otci závidíte! Že jeho mají lidé rádi a vás ne!" Snape se k němu naklonil ještě blíž. Harry věřil, že ho prokleje nějakou hodně zlou kletbou.

„A v tom je rozdíl mezi námi, Pottere. Mně je naprosto ukradené, jestli mě někdo má nebo nemá rád. Ale vy i váš otec byste bez toho nehynoucího obdivu vašich osob nepřežili ani vteřinu. Myslíte si, že nevím, proč tu teď jste? Určitě ne kvůli tomu, abyste se tu něco naučil, protože to byste se choval úplně jinak. Ale jestli si myslíte, že tohle je způsob, jak v očích vašeho zbožňovaného otce nějak stoupnout, tak to máte smůlu. Protože kvůli tomu já tady s vámi čas ztrácet nehodlám." Jeho ledový hlas zněl tak děsivě, až z toho šel Harrymu mráz po zádech.

„Takže naposledy, Pottere. Proč – zde – jste?" vkládal důraz na jednotlivá slova a propaloval se Harrymu přímo do mysli. Harry rychle sklopil oči k zemi. Stálo ho to veškeré síly, sebeovládání a možná i trochu pýchy, aby ten večer podruhé řekl:

„Abyste mě naučil nitrobranu." Periferně viděl, jak se od něj Snape odtáhl a napřímil se. Chvíli si ho přeměřoval nečitelným pohledem, než se otočil, plášť za ním nebezpečně vlajíc, a vrátil se zpět za stůl.

„Vrátíte se ve středu, Pottere. Pokud nebudete cvičit, a já to poznám, bude to poslední hodina, na kterou ke mně přijdete. Je vám to jasné?" Jeho hlas byl odměřený. Už se na něj ani nepodíval. Vzal ze stolu nějaké papíry a začal do nich něco psát.

„Ano, pane."

„Teď zmizte," vyrazil ho Snape. Harry se nenechal dvakrát pobízet a vzal nohy na ramena rychleji, než by si to Snape rozmyslel. Cestou do věže si uvědomil, že teď už tu vůbec nemusel být. A na krátký okamžik zalitoval, že se tak skutečně nestalo. Ale opravdu jen na krátký! Vzápětí si rychle uvědomil, že chtít z tohoto světa zmizet jen kvůli Snapeovi je malicherný důvod pro to, aby tak učinil. A zapřísahal se, že příště mu předvede, že on žádný slaboch rozhodně není!