„TATI!" zakřičel Harry, vyskočil na nohy a vytrhl se mu. Táta zareagoval okamžitě. Vytáhl bleskurychle ruku z truhly, jako by ho někdo opařil. Vytřeštěně zůstal na Harryho zírat. Ten čekal, jestli se něco stane, ale táta byl pořád tam, tak jako on, takže se toho kamene nejspíš dotknout nestihl. „Co jsi to chtěl udělat?!" vyhrkl Harry, srdce mu pořád silně bušilo. Nemohl uvěřit tomu, co chtěl táta udělat. On se je chystal odvést z tohoto světa!

Jenže táta mu neodpovídal. Pořád na něj otřeseně zíral a vůbec se mu nedostávalo slov. Harryho jeho mlčení ale ani v nejmenším nezajímalo. Musel vědět, co ho k tomu hloupému nápadu vedlo. „Tati, to – to jsi nemyslel vážně! Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout!" Táta se poprvé pohnul. Pořád seděl na pohovce, jen si zničeně schoval obličej do dlaní. Vypadal... zoufale. Harry si frustrovaně povzdechl a rukou si projel vlasy. Měl pocit, že je v nějakém hodně špatném snu. Pak za sebou ale uslyšel tiché kroky. Otočil se a vzpomněl si na Loty. Ihned musel udělat jednu věc!

„Loty!" zavolal na skřítku Harry, jeho hlas zněl autoritativněji, než u něj bývalo zvykem. Táta zvědavě zvedl hlavu a odvážil se na něj podívat. Harry měl dojem, že se jeho oči leskly více než jindy.

„Ano, pane Harry?" Harry polkl. Třesoucí se rukou ukázal na truhlu na stole.

„Zavři – zavři to, prosím." On se toho rozhodně dotýkat nebude. A táta už vůbec ne! Skřítka ho rychle uposlechla a přiklopila víko zpět. Harry si oddychl, nic se jí nestalo. Táta ho nespouštěl z očí. „A teď to odnes pryč."

„A kam, pane Harry?" zeptala se ho skřítka, natahujíc malé ručky po truhle.

„To je mi jedno, nechci to tu. Odnes to třeba-"

„Nikam to nenos, Loty," promluvil poprvé táta. Jeho hlas byl sotva slyšitelný. To Harry se naopak držet ani nesnažil. Začal jím cloumat vztek.

„ODNES TO!" přikázal jí Harry hlasitě. Táta zavřel oči. I přesto ale řekl:

„Nech to tu, Loty." To už Harry nevydržel.

„NO TAK SI JDI!" zakřičel na něj. „KDYŽ CHCEŠ JÍT, TAK SI BĚŽ! MNĚ JE TO JEDNO!" Což samozřejmě nebyla pravda. Bylo mu to všechno, jen ne jedno. Měl pocit, jako by se mu do srdce zabodávalo tisíc nožů. Jenom si představil, že by jeho táta opravdu odešel, začalo se mu hůř dýchat. Zamrkával rychle slzy, které se mu draly do očí. Táta vstal a prudce ho popadl za paže.

„Harry, tohle neříkej! Já bych bez tebe nikdy neodešel!" zatřásl jím. „Nikdy, rozumíš?!" Nerozuměl. Nebo spíš nechtěl. Díval se někam mimo tátu, ten pohled by nevydržel. „Tohle... tohle dělám pro tebe."

„CO DĚLÁŠ PRO MĚ!?" zakřičel na něj zase Harry, odstrčil ho od sebe a ustoupil o krok dozadu. „Chtěl jsi mě odvést do cizího světa? Aniž bys mi to řekl? To děláš pro mě?" Táta vypadal ještě zoufaleji.

„Do cizího ne... to ne. Do toho... našeho." Harry otevřel pusu a zůstal na něj zírat.

„Cože?" vydechl nevěřícně.

„Vrátili bychom se do světa, odkud jsme sem s Remusem a Siriusem přišli," vysvětloval mu táta, který se snažil zachovat klidný tón.

„Cože?" zmohl se ale jen na to samé Harry.

„Bylo... bylo by nám tam líp, Harry, věř mi," ujišťoval ho táta.

„Nám? Nebo spíš tobě?" vmetl mu do tváře Harry.

„O MĚ PŘECE VŮBEC NEJDE!" přestal se najednou taky už ovládat. „JÁ JEN CHCI, ABYS BYL V BEZPEČÍ!" Teď tomu už Harry přestal rozumět úplně.

„Vždyť jsi říkal, že váš svět je na tom ještě hůř než ten náš! A teď se tam chceš vracet?!"

„Ale... ale ne pro tebe. U náš už... po tobě Voldemort nepátrá, že? Tam už tě... jednou zabil. Nic ti tam... nehrozí," vysvětloval mu táta rozechvěle a zase ho chytil za paže. „Tady nikdy nepřestane, dokud tě nenajde. Ty nevíš, čeho je schopný," mluvil už zase potichu. Harry zakroutil hlavou.

„Ale.. ale co věštba? Říká přece-"

„HARRY, TY TENHLE SVĚT NESPASÍŠ!" Harry na něj zůstal s doširoka otevřenýma očima zírat. „JE TO JENOM VĚŠTBA! PITOMÁ VĚŠTBA, KTERÁ NÁM ZNIČILA ŽIVOT!" Táta ho pustil a promnul si zničeně obličej. „Já nedovolím, aby nám život řídilo pár hloupých slov, které někdy někdo jen tak řekl!"

„Ale... co když," pokusil se Harry něco namítnout. Jako že třeba může něco udělat. Něco, čím by Voldemorta zastavil. To přece ta věštba říkala. „Možná..."

„Co možná?" ptal se ho táta nešťastně. Harry se cítil zrovna tak. V břiše se mu usadilo něco těžkého. Táta si myslel, že Voldemorta nikdy neporazí. Nevěřil mu. Proto to chtěl udělat. To poznání Harrymu nedovolilo pokračovat. Nezmohl se v tu chvíli vůbec na nic. On celou dobu věřil, že táta na něco přijde, že mu pomůže, ale teď zjistil, že táta si myslí, že nemají žádnou šanci. Že ON nemá žádnou šanci. Sklopil hlavu k zemi. Všechny jeho naděje se v jeden okamžik zbortily jako hrad z karet.

„Harry, poslouchej mě," řekl mu táta a rukou ho zatlačil zpět na pohovku. Harry se nebránil a posadil se. Táta si klekl na zem před něj a chytil ho za ruce. „Poslouchej," opakoval naléhavě. Harry se na něj s prázdným pohledem podíval. „Ty už jsi tu udělal dost. Ztratil jsi skoro vše, co jsi mohl. Nic tomuhle světu nedlužíš. Ale teď – teď máme šanci žít zase trochu normálněji. Spolu – to jsi přece vždycky chtěl. Říkal jsi to – že tohle jsi viděl v tom zrcadle. Rodinu. A já chci to samé – tebe. A chci pro tebe jenom to nejlepší. Protože tě miluju. Ze všeho nejvíc. A chci ti dát, co si zasloužíš." Tátovy oči se od něj nemohly odtrhnout. A Harry od těch jeho. To bylo poprvé, co mu to řekl nahlas. „Tady bychom se museli celý život skrývat – nejen já, na tom nezáleží, ale co ty? Co až bys opustil Bradavice? Teď jsi tam chráněný. I tady. Ale co potom? Chceš se stát bystrozorem – jak bys ale mohl? Voldemort by na tebe čekal – kdekoliv a kdykoliv. Nikdy tu nebudeš moci žít normálně!" Ne že by to Harryho někdy nenapadlo, ale raději si takovou budoucnost ani nepřipouštěl...

„U nás to ale bude jiné. Lepší, uvidíš! Vrátíš se zase do Bradavic – i když bys musel jeden ročník opakovat, protože... bys musel být o rok mladší. A museli bychom vymyslet jiné jméno. Ale to je detail. To by nevadilo, že?" ptal se ho táta, i když ani nečekal, co mu na to Harry řekne (ne že by měl co), a pokračoval. „Žili bychom zase tady, tento dům na nás v našem světě čeká taky. I naši skřítci. Jsou přesně takoví jako ti tady. Nepoznáš rozdíl," snažil se pousmát táta. Pořád ho držel za ruce a nepouštěl. „A po Bradavicích bys klidně mohl nastoupit k nám – já bych tě přijal, o tom nepochybuj," pousmál se znovu křečovitě. „A neboj, to by nebylo z protekce, ty na to máš, jsi nejlepší!" stiskl mu ruce o něco pevněji. Harry se pořád nezmohl ani na slovo. „Ale co je nejdůležitější – Voldemort by po tobě už nešel, v našem světě už se věštba naplnila. Teď už tam nic neznamená! Samozřejmě bychom museli být stále opatrní, tak jako každý, ale to bychom zvládli. Viď že ano?" díval se na něj táta s očekáváním. Harry se ani nepohnul.

„Ale co... ostatní? Co... Sirius a Re-"

„O to se neboj!" přerušil ho hned táta. „Přijdou za námi. Chvíli po nás." Mluvil tak, jako by už bylo o všem rozhodnuto...

„Ale co mí... přátelé? Nemůžu je tu-"

„Já vím, já vím," skočil mu táta zase do řeči. Pořád klečel na zemi před ním a držel ho za ruce. „Já vím, že tohle je těžké. Ale oni tu nebudou sami. Všichni tu mají své vlastní rodiny, další přátele, zvládnou to – a v našem světě je... potkáš zase. Vím, že to nebude to samé, že ti budou chybět, ale... najdeš si třeba i jiné přátele. Brzy Bradavice opustíš a v práci se seznámíš s novými lidmi. A my začneme znovu. Spolu!" Něco takového si Harry nedokázal vůbec představit. A už vůbec to neodpovídalo jeho otázce.

„Ale... co tu s nimi bude?" Harry předpokládal, že táta ví, na co se ho ptá, ale ten se snažil dělat, že ne.

„Vždyť jsem ti to řekl. Zvládnou to. Určitě by chtěli, abys-"

„Co se stane, když odsud odejdu?" opravil Harry svou otázku. Táta stiskl pevně rty k sobě. „To Voldemort... vyhraje? Co se s tímhle světem stane?"

„Co se stalo s naším?" odpověděl mu po chvilce otázkou. „Pořád v něm lidé žijí. I třeba všichni Weasleyovi. Tedy... myslím, že všichni. Ano, lidé bojují. Ale žijí. Nenastal žádný konec světa."  

Jak dlouho to ale mohlo trvat? Harry si tedy nemyslel, že by věštba byla jen snůškou lží. To by na ní Voldemortovi přece tolik nezáleželo... Ale zase si také nemyslel, že by byl táty svět odsouzen k záhubě jen kvůli tomu, že on v něm nežije. Co by se stalo, kdyby ji nikdo nikdy nevyslechl? Opravdu by byl Vyvoleným pořád on? Když by ho Voldemort „neoznačil"? Nebo by se mohl za čas objevit někdo jiný? Možná měl táta pravdu, možná že on tento svět nespasí. Svět by se točil dál s ním i bez něj – tak jako ten, ze kterého přišel jeho táta. A když nad tím tak začal přemýšlet, za jeho život v tomto světě zaplatilo vlastním životem možná ještě víc osob než v tom tátově. Tady byl táta dávno mrtvý. A nějaký čas už i Sirius a Remus. A nejen oni – co třeba Nevillovi rodiče? Táta říkal, že v jeho světě také oba žijí. Neumírá v tomto světě kvůli tomu, že on přežil, až příliš mnoho lidí? Samozřejmě ale zase nevěděl, o kolik více lidí zabil Voldemort v tátově světě, když na čtrnáct let nezmizel...

„Tak... co myslíš?" vytrhl ho z jeho myšlenek táta. Harry se vzpamatoval a podíval se na něj. Rozhostilo se mezi nimi ticho. Táta čekal, co mu odpoví. A to Harryho přivedlo zpátky k tomu, co ho na tom celém tak štvalo.

„Proč se mě ptáš až teď?" zeptal se ho Harry plochým hlasem. Táta sklopil hlavu k zemi. Harry jasně slyšel, jak frustrovaně vydechl. Pustil jeho ruce, vstal a začal přecházet před krbem sem a tam. Hlavu měl sklopenou stále k zemi. A v Harrym to zase začalo vřít. „Proč jsi mi to neřekl už dávno? Proč tohle... všechno?" rozhodil Harry rukama. „Abych utekl z Bradavic – proč? Protože teď sedí Brumbál na Ústředí a o ničem nemá ani ponětí? Vážně si myslíš, že uvěřím tomu, že ti tu truhlu prostě dal?!" Teď mu už bylo naprosto jasné, že nedal.

„Já... ti to chtěl říct-"

„Chtěl?!" nevěřil Harry svým uším. „A kdy?! Až bys mě tam přenesl? Promiň, Harry, vítej v našem světě! Nevadí ti to, že ne?!" zvyšoval už opět hlas. Táta se zastavil, zapřel rukou o krb a zůstal zírat do plamenů. „Nebo jak bych se jmenoval, to už máš taky vymyšlený?"

„Omlouvám se," pronesl táta tiše. Harry nepochyboval o tom, že to myslí upřímně, ale v tuhle chvíli to pro něj mnoho neznamenalo.

„Tak proč?!" Harry samozřejmě tušil, proč mu to neřekl. „Bál ses, že bych jít nechtěl? Proto ses to rozhodl vyřešit po svém?" Odpovědi se mu nedostalo, takže jeho úvaha byla správná. „Takže řeči o tom, jak na mém názoru záleží, jak se mohu sám rozhodnout, jestli budu chodit na nitrobranu, nebo ne, to jsi řekl jen tak? Počkej, už to chápu!" Když to Harrymu došlo, cítil se ještě naštvaněji. „Řekl jsi to, protože sis myslel, že už je to stejně jedno!"

„Tak to není! Myslel – myslel jsem to vážně!" ohradil se vůči tomu táta. „Mně... záleží na tvém názoru. Jistě že ano-"

„Tak jak jsi to mohl chtít udělat! Úplně mě obejít! Co mí přátelé? Ani bych se s nimi nemohl rozloučit! Co Řád? Weasleyovi? Co – co oni?" ukázal na opodál stojící skřítky, kteří je teď všichni tři ode dveří pozorovali. „Nemůžeme je přece jen tak opustit!" Táta se narovnal a nechápavě se na něj podíval.

„Jsou to jen skřítci, Harry. Skřítci. Tady... tady jde o tvůj život, ne o nějaké skřítky-"

„To nejsou JEN skřítci! Ale naši-"

„Dobře!" přerušil ho táta. „Říkal jsem ti, že čekají i u nás! Tam jsou teď taky sami-"

„Ale co bude s nimi?" ukázal na ně Harry zase. „Jsou to snad živé bytosti, taky mají city. Jen proto, že to jsou skřítci, na nich nezáleží? Budeme je přehlížet? Jsou kvůli tomu méněcenní?"

„Takže tu zůstaneme a budeme riskovat tvůj život kvůli domácím skřítkům?!" zeptal se ho táta nevěřícně.

„Neříkal jsem, že tu zůstaneme-" Táta se na něj překvapeně podíval. Harry ztichl. Absolutně netušil, co má teď dělat. Nechtěl odejít. Ale taky... nechtěl zklamat tátu. „A nemluvil jsem jen o skřítcích," rozhodl se pokračovat tišeji. „Ale i o ostatních. Nemůžu zmizet jen tak. Nevím.... nevím, jestli vůbec můžu – potřebuju čas-"

„Ale my nemáme čas, Harry," přešel k němu táta netrpělivě. „Jakmile se o tom Brumbál dozví, už další šanci mít nebudeme." Harry zavřel oči. Tohle bylo moc. Přece se nemohl rozhodnout hned teď! Ucítil, jak ho tátovy ruce objaly. „Promiň," uslyšel tátův tichý hlas. Harry se chvíli ani nepohnul, ale nakonec se uvolnil a zapřel čelem o jeho rameno. Věděl, že to tátu mrzí. A že to udělal, protože se o něj bál. Ale jeho to taky mrzelo... Vůbec nevěděl, co si teď počít. „Byla to pitomost – to, co jsem chtěl udělat. Měl jsem... měl jsem ti to říct. Ale já... jsem měl strach. A pořád ho mám. Bojím se, že tě zase ztratím. Voldemort... nikdy nepřestane. Kdybychom odešli, všechno by... skončilo. I ty tvé sny."

„Tati," pronesl Harry sotva slyšitelně, „musím... potřebuju čas. Prosím." Cítil, jak se táta nadechl. Pak se od něj odtáhl, chytil ho za ramena a přikývl.

„Dobře. Dobře. Přemýšlej nad tím. Jak dlouho... budeš potřebovat." Harry sklopil hlavu k zemi a šel se znovu posadit na pohovku. Pohled mu spočinul na dřevěné truhle. Uhnul rychle stranou. Neřekli si, kolik času má, i když předpokládal, že čím míň, tím líp. Co má teď ale dělat? Mohl by všechny opustit? Své přátele? Rona a Hermionu? Weasleyovi? A... koho dalšího? Kdo pro něj byl vlastně tolik důležitý? Tolik jako jeho táta? Byl vůbec v jeho životě někdo tak důležitý jako on? Byl jeho přáním ze zrcadla z Erisedu. Konečně našel, po čem toužil nejvíc. A jeho táta ho taky miloval ze všeho nejvíc. Vždyť mu to před chvílí řekl! Konečně byl pro někoho úplně vším!

Táta se posadil vedle něj. Nikdo z nich nic neříkal, jen vedle sebe prostě seděli. A to bylo vše, co chtěl. Mít ho vedle sebe. Navždy. Nebylo nakonec jedno, kde by žili? Možná to opravdu nebylo na něm. Možná Voldemorta porazit doopravdy nemohl. Jak taky? Pokaždé mu unikl jen díky štěstí. Neměl žádné super-schopnosti, kterými by to mohl dokázat. A pokud by se rozhodli čekat na „zázrak", jak dlouho to mohli vydržet? Táta, Remus, Sirius... Zavření tady a na Ústředí. Oni kvůli němu přece taky všechno opustili! Měli své životy, určitě i jiné přátele, které v jejich světě nechali... Proč by nemohl udělat to samé pro ně? Nebylo to od něj vůči nim sobecké? Jen protože JEMU by teď chyběli jeho přátelé? Ne, i když se snažil, pořád si nedokázal představit, že by tento svět opustil...

„Chybí ti tvůj svět?" prolomil delší mlčení Harry. Musel se ho ale zeptat. Táta se na něj otočil. Vypadal zničeně. A vyčerpaně. Zavrtěl hlavou.

„Asi ne."

„Asi ne není ne. Něco ti chybět musí," ptal se dál Harry.

„Na tom vůbec nezáleží," namítl však táta sklesle. „Nechci se vracet kvůli sobě, ale kvůli tobě-"

„Mně na tom záleží-"

„Mým životem byla jen práce. Nic jiného. To není něco, bez čeho bych nepřežil."

„Ale měl jsi svou práci rád. Nebo ne?" Harry věděl, že měl. A tátovo mlčení mu to opět už jen potvrzovalo. Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, které po delší době narušily zvuky vycházející z kuchyně. Harry se podíval po zdroji. Loty začala odnášet talíře ze stolu. Její veselí z počátku večera bylo pryč. I zbylých dvou skřítků... Harrymu jich bylo zase líto. Vstal a přešel se posadit k jídelnímu stolu. Věděl, že ho táta sleduje.

„Vypadá to... opravdu skvěle, Loty," pokusil se Harry o náznak úsměvu.  Skřítčino zmatení už za okamžik vystřídalo dojetí.

„Koty to panu Harrymu ohřeje," popošla k němu druhá skřítka a za pár vteřin už se z jeho talíře linul kouř. I když neměl sebemenší chuť k jídlu, donutil se něco sníst. A taky byl rád, že může dělat i něco jiného než jen sedět a zírat do krbu. Čekal, jestli se k němu táta nepřidá, ale ten nejspíš neměl sílu už dál něco předstírat...

Harry netušil, kolik času uplynulo, ale minimálně půl hodiny už se jídla ani nedotkl. Jen seděl a sledoval déšť, který bez přestávky bubnoval do parapetu. Vlastně to bylo docela uklidňující. Občas vzal do ruky vidličku, přesunul kousek salátu z jedné strany talíře na druhou, a zase ji položil.

 Když vzal ale po chvilce vidličku do ruky znovu, ozvala se od hlavních dveří rána, jako by je někdo nevybíravým způsobem rozrazil. Harry viděl, jak táta vystřelil na nohy a tasil hůlku. Harry už chtěl následovat jeho příkladu, když uslyšel známý hlas, jehož tón ho přinutil sedět na místě a ani se nehnout.

„Jestli tady nebude, tak..." zakřičel Sirius z chodby. Za vteřinu už stál v obýváku. Nejprve si všiml Harryho, který se stále ani nepohnul, a potom i táty, jenž právě schovával hůlku a šel si zase sednout na pohovku. Neřekl mu ani slovo. Konečně se objevil i Remus. Vypadal ustaraně, ale evidentně se mu ulevilo, když je tam uviděl. Harrymu tedy při pohledu na ně nepřipadalo, že by byli s tátovým plánem kdovíjak obeznámeni...

„Jamesi?" oslovil tátu Remus. Zněl o dost klidněji než před chvílí Sirius. „To jsi... to jsi nemyslel vážně, že ne," zdvihl do výšky ruku s nějakým dopisem a čekal, co mu k tomu táta řekne. Ten ale stále nic neříkal, jen si rukou několikrát projel vlasy. Harry je mlčky sledoval, vidličku stále v ruce.

„Pane Siriusi! Pane Remusi!" přivítal je nadšený hlas Loty, která se jim hluboce uklonila. Sirius kmital pohledem z něj na tátu, jako by se nemohl rozhodnout, ke komu zamíří dřív.

„No," popošel nakonec k Harrymu, když věnoval jeden úsměv Loty, a přejel pohledem přes plný stůl, „tady si někdo žije. A nám musí na Ústředí stačit to, co nám připraví Krátura – posledně to byly sušení červy. To mi ten zmetek malej udělal naschvál," pověděl Sirius Harrymu, dvakrát ho poplácal po zádech a posadil se vedle něj. „Tak copak tu máme? Na co mám asi chuť? Tedy kromě toho uškrtit tvýho tátu-"

„Siriusi," ozval se Remusův káravý hlas.

„Steak – ten si rozhodně dám!" pokračoval ale dál Sirius a nijak si ho nevšímal. Loty k němu přispěchala s prázdným talířem, na který mu nandala vysoký hovězí steak. Když mu k tomu chtěla ale přidat trochu salátu, Sirius ji zastavil. „Vypadám snad jako králík?" Pak se podíval na Harryho. „Trávu nežeru ani jako pes, natož jako člověk!" Harrymu zacukaly koutky. Sirius vždycky věděl, co říct, aby se cítil hned líp. „No, to je už lepší," zhodnotil Sirius porci gratinovaných brambor se slaninou. „A co? Tobě už to taky nejede, hm? Když vidím, jak se v tom šťouráš – ne že bych se teda divil," podotkl ještě s pohledem upřeným na zbytek salátu na Harryho talíři.

„Pan Harry už nebude?" divila se skřítka.

„Ehm... asi ne, děkuji," podal jí Harry talíř.

„No co sem říkal," ušklíbl se Sirius a zabodl vidličku do steaku. „Tak co si o tom myslíš?" zeptal se ho Sirius a hodil hlavou směrem k tátovi. Harry se rozhodl pro diplomatické mlčení. Za to Remus mlčet rozhodně nehodlal.

„Jamesi, to je naprostá šílenost."

„Opravdu?" ušklíbl se na něj táta, když poprvé promluvil. „Čekal jsem, až mě poučíš..."

„Co kdyby vás to vzalo jinam?" přešel Remus jeho narážku a pokračoval ve výslechu. Sirius pomalu jedl svou porci steaku, a i když se tvářil vyrovnaně, Harrymu se zdálo, že ten příbor svírá trochu křečovitě.

„Nevzalo. Naše světy jsou spojené," odpověděl táta jednoduše.

„A to víš jak?" ozval se odměřeným hlasem Sirius, ani se na něj nepodíval. Chvíli byl táta ticho, než zase odpověděl.

„To mi řekl Brumbál, když jsem se ho na to ptal." Tentokrát už se k němu Sirius překvapeně otočil.

„Ptal ses na to Brumbála?" zeptal se ho zaraženě Remus. I Harryho ta skutečnost překvapila.

„To mu to nepřišlo podezřelé?" zajímal se Sirius s přimhouřeným pohledem. Táta stiskl rty zase pevně k sobě, než se odvážil odpovědět.

„Řekl jsem mu, že se budeš chtít vrátit ty," omráčil všechny přítomné na chvíli. Harry se s obavami podíval na svého kmotra. Příbor v ruce držel ještě pevněji. „Vlastně ho to ani nepřekvapilo," dodal pak ještě táta. To už Sirius nevydržel a hodil příborem o talíř, až to zacinkalo.

„Výborný!" zvolal Sirius, opřel se o židli a překřížil si ruce na hrudi. „To je prostě výborný! Takže nakonec jsem to já, kdo to tady nezvládl! A toho dědka to ani nepřekvapilo!" Harry stále ani nedutal, když Sirius promluvil k Loty. „Máte tu něco k pití?"

„Co by si pan Sirius dal?" zeptala se ho.

„Něco ostřejšího."

„Máslový ležák?"

„Řekl jsem něco ostřejšího, ne pití pro děcka – pardon," poznamenal Harryho směrem, ale pak se zase podíval na Loty. Ta vypadala trochu nesvá.

„Nemáme tu nic jiného než máslový ležák, pane Siriusi." Sirius vypadal, že špatně slyší.

„A to je to, o čem mluvím," okomentoval to táta, vypadal taky už trochu naštvaně. „Můžeš toho pro jednou nechat? A třeba říct, co bys teda dělal ty? Anebo ty?" podíval se na Remuse. Oba ale mlčeli. Sirius se na chvilku podíval na Harryho. Toho by zajímalo, co se mu honí hlavou, protože najednou vypadal trochu nesvůj. Pak lehce praštil rukou do stolu.

„Měl jsi nám o tom říct," řekl nakonec to samé, co řekl tátovi i on. „A mohli jsme se domluvit a udělat to společně – jako když jsme šli sem. Aspoň bychom měli jistotu, že skončíme všichni zase spolu," mrkl přitom na Harryho. Toho jeho odpověď na okamžik uzemnila. Takže Sirius by šel klidně taky... Tohle mu to opravdu neulehčovalo.

„No ty ses taky zbláznil," okomentoval to nevěřícně Remus.

„Harry... Harry si to ale ještě potřebuje promyslet," řekl táta Siriusovi, Remuse úplně vynechal. Sirius přikývl.

„To je jasný, juniore," pousmál se na něj jeho kmotr a zase ho poplácal po zádech. „To je důležitý. Ale ať se rozhodneš jakkoliv, to, co jsem ti řekl, furt platí. Jasný?" Harry nejistě přikývl a sklopil pohled zase ke stolu.

„Můžeš jít se mnou?" vyzval Remus tátu, aby ho následoval, a vydal se směrem ke knihovně. Nejspíš chtěl, aby byli sami.

„Remusi-"

„Pojď," přikázal mu nesmlouvavě Remus. Táta teda vstal a šel za ním. Ještě než zmizel, se ale na Harryho povzbudivě pousmál. A pak i na Siriuse. Nejspíš byl i přes ten napjatý úvod rád, že při něm Sirius stojí.

Když pak osaměli, Harry se odvážil Siriuse zeptat.

„Ty by ses chtěl taky vrátit?" Sirius se na něj dlouze podíval, než mu odpověděl.

„Víš, já vím, proč to chce tvůj táta udělat."

„Jo, to já taky," řekl mu na to Harry. Sirius vypadal na chvilku zaraženě. „Myslí si, že nemám šanci Voldemorta porazit. Ty si to myslíš taky?" zajímalo ho, co si o tom myslí.

„Myslím, že to je trochu jinak," pronesl jeho kmotr zamyšleně. Nespouštěl ho přitom z očí. „Myslím, že se tvůj táta bojí, co všechno bys tomu byl schopný s tou svou nebelvírskou povahou obětovat. A... já asi trochu taky." Harry přemýšlel, co tím chtěl Sirius říct. Nejspíš to, že by to nemusel přežít.

„Takže myslíš, že... bychom měli odejít?" zeptal se ho Harry pomalu. Siriusův obličej byl nečitelný.

„To si musíš rozhodnout ty sám," řekl mu po krátké pauze. „Ale já tě podpořím, ať se rozhodneš jakkoliv. A tvůj táta určitě taky, to mi věř." Tohle Harry nechtěl slyšet. Chtěl poradit!

„Remus si myslí, že to je hloupost-"

„Remus je někdy až moc pragmatickej. James by něco takového nenavrhl, kdyby si nebyl jistý, že to pro tebe v našem světě bude bezpečnější než tady. Určitě to dobře promyslel." Pak se lehce zamračil. „Jasně že tu budou nějaké komplikace – ale kde nejsou, hm? A jak rád říkám – co by byl život bez malého risku?"

*****

  „Jamesi, uvědomuješ si, jak divně by to celé vypadalo?" zeptal se ho Remus poté, co mu James popsal svůj plán.

„Divně možná, ale ne nemožně – no tak jsme se s Lily rozhodli své druhé dítě schovat. Koho by to překvapilo poté, co jsme se dozvěděli o tom, že naše první se chystá Voldemort zabít? A ten poslední rok se Lily s nikým skoro nestýkala. Byla pořád s Harrym-"

„Ale co řekneš, až se budou ptát, kde Harry celých těch čtrnáct let byl?"

„Co ostatním řeknu? Že do toho jim nic není. Nemám povinnost se nikomu zpovídat," zamítl to rázně James.

„Ale na ministerstvu se budou zajímat o to, kde jsme byli poslední tři měsíce, to už přece nějak budeme muset zdůvodnit. Minimálně ty, jestli se hodláš vrátit na své místo," upozornil ho Remus. To, pravda, byla ta složitější část.

„Fajn, to ještě promýšlím. Asi..." mluvil James pomalu, „to bude něco... jako že jsem musel náhle odejít kvůli svému synovi. Můžu říct, že se mu něco stalo – úraz, nehoda, nemoc, cokoliv-"

„A to bys nemohl poslat ani sovu?"

„Šlo o život mého dítěte – nemohl," rozhodl rázně James. Remusův výraz mluvil za vše. „A co mám dělat?" začal šeptat rozčileně James. „To mám čekat, až ho tu Voldemort zabije?" Remus si povzdechl.

„Ale co Voldemort v našem světě. Myslíš, že by to přešel jen tak?"

„Harry je už u nás přece mrtvý. Co by mu bylo po mém druhém synovi? Zajímal ho jen Harry. Ne jeho o rok mladší sourozenec," namítal James zarputile.

„Já si prostě nemůžu pomoct, ale myslím si, že Voldemort by to být nenechal. Co třeba Harryho jizva? Každý kouzelník s širšími znalostmi ví, že takové znamení zanechá jen opravdu zlá kletba. A pamatuješ si na to, co jsi říkal? Proč po tobě Voldemort nejde?" To James věděl naprosto jistě. „Protože žít s tím, že jsi o vše přišel, je pro tebe horší, než smrt. Ale teď co?" nadhodil Remus zamračeně. „Co když najednou zjistí, že úplně o vše jsi vlastně nepřišel..." James nějakou chvíli neodpovídal. Přehrával si v hlavě vše, co mu Remus řekl. Jistě že na tom něco bylo. Ale...

„Raději budu riskovat to, než nechat svého syna tady, kde si Voldemort nepřeje ničí smrt víc než jeho. To riziko je... pořád menší. Jaké šance má Harry tady? Tak mi to řekni!" Remus si promnul obličej.

„Možná... bychom se měli... pokusit nějak z Harryho ten kus duše odstranit-"

„Už jak to říkáš, zároveň víš, že to není možné!" oponoval mu James. „Takže znovu – jaké šance tu Harry má?"

Remus mlčel. Po dlouhé době zase jednou neznal odpověď... Nebo znal. Jen ji nechtěl říct nahlas.

*****

  Když se táta s Remusem vrátili, ani jeden z nich nic neříkal. Neušlo mu však, jak táta na Siriuse slabě kývl. Znamenalo to snad, že Remuse přesvědčil? Harry by to rád věděl, ale zároveň si uvědomoval, že si možná chtěli promluvit všichni tři spolu. Osamotě. A on by ji taky uvítal. Chtěl být chvíli sám. Pořádně to promyslet. I když si byl jistý, že i kdyby nad tím přemýšlel několik let, nikdy by se nebyl schopný rozhodnout tak, aby s tím byl spokojený. Protože ani jedna možnost ho v tuto chvíli netěšila...

„Půjdu si na chvíli lehnout. Jsem... unavený," sdělil jim, když vstal od stolu a vydal se ke schodům. Bylo mu naprosto jedno, kolik je hodin a že by se měl nejspíš vrátit do Bradavic. Protože to bylo v tuto chvíli stejně úplně irelevantní.

„Ehm, jo... dobře. Jdi si... odpočinout, Harry," pousmál se na něj táta. Nejspíš pro něj byl fakt, že tu Harry nadále zůstává a nehodlá se zatím vracet do Bradavic, dobrým znamením. Znamením toho, že se ještě stále úplně nerozhodl.

Zavřel se u sebe v pokoji. Skoro po dvou měsících. Na chvíli to z něj všechno spadlo. Lehl si do vysoké postele s měkkými peřinami a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, co by měl udělat. A věděl, že jakkoliv se rozhodne, vždycky tu bude něco, co bude stát proti němu...

Už zase šel za tou postavou. Postavou s černou kápí. Do toho domu, který mu byl tak povědomý. Pokaždé věděl, že se stane něco zlého, ale nemohl si vzpomenout co. Proto, když vešel do toho domu a našel na zemi ležet mrtvolu svého otce, to s ním pokaždé zamávalo.

„Tati," hlesl Harry. Oči se mu zalily slzami. Klekl si k němu. „Tati, prober se. Tati," vzal ho za ruku, z níž se vytrácelo všechno teplo, a zatřásl s ní. „Tati!"

S trhnutím se probudil. Chvíli netušil, kde je, ale pak si rychle vzpomněl. Rozhlédl se po pokoji. Byl doma. A... bylo pět hodin ráno, jak mu sdělily jeho oblíbené hodiny. To usnul na dlouho. Byli tu ještě vůbec Remus se Siriusem? Harry vstal z postele a potichu vyšel z pokoje ven. Už jakmile došel na chodbu, věděl, že nikdo nikam neodešel. Zdola se ozývaly hlasy. Harry popošel o několik schodů níž. Teď zřetelně slyšel Siriuse – ten nešel přeslechnout nikdy.

„No a co?! Teď už by mi tam prostě nevadila!"

„Jak dlouho?" uslyšel tátův hlas, v němž se odráželo pobavení.

„Doufám, že co nejdýl," zasmál se Sirius. „Bez urážky, pánové, ale po čtvrt roce na izolaci s vámi strávím velice rád klidně další tři měsíce na izolaci s dlouhonohou blondýnkou."

„Myslím, že jsi nás nijak neurazil, Siriusi," zasmál se tomu Remus. „A dokonce i já si myslím, že na tebe Vika pořád čeká." Harry sešel další schod. O čem to mluvili? Sirius měl v jejich světě nějakou přítelkyni? Nikdy se o ní ani slovem nezmínil! Zvědavě poslouchal dál.

„Tak o tom přece nikdo nepochybuje," odfrkl si Sirius. „A když ne-"

„To by nebylo možné..." utrousil posměšně táta.

„-tak až by se dozvěděla, že jsem se vrátil, rychle by byla zpět," dokončil svou myšlenku rozhodně Siriuse.

„To určitě," ujistil ho Remus.

„A ty bys mohl – jak se jmenovala?" uslyšel Harry ptát se Siriuse.

„Meghan," odpověděl mu Remus.

„Jo – tak ta. Mohl bys ji potřetí pozvat na oběd. Možná by ji nové okolnosti donutily k tomu, aby to s tebou zkusila ještě jednou." Remus měl v jejich světě taky přítelkyni??? Harry začínal zjišťovat, že o jejich světě vůbec nic neví! Připadal si v tu chvíli jako totální idiot. Proč se nikdy nezeptal? I když... možná by mu to ani neřekli. Moc o jejich světě nikdy nemluvili. Jaký šok pro něj ale byl, když teď Siriusovi odpověděl jeho táta.

„Jo, přesně to by teď byl můj největší problém," řekl s jasnou ironií.

„Jamesi – budeš svobodný otec, na to ženský letí. Ta tvoje Meghan bude v sedmém nebi-"

„Jaká moje? Co to tu meleš? Pozval jsem ji jen na oběd-"

„A to je ono – možná, že kdybys ji pozval k sobě domů, tak bys na to nezapomněl," uslyšel říct Siriuse.

„Jistě, a pak by se jí James nemohl zbavit jako ty Viky," zasmál se Remus.

„Ale ty pozitiva pořád převažují nad těmi negativy..." 

Harry se rozhodl vrátit zpět nahoru. Předpokládal, že tohle nebyl rozhovor, kterému by měl být svědkem. A asi ani nechtěl. Táta... měl v jejich světě nějakou přítelkyni? Sice mluvili jen o obědě, ale to bylo nakonec jedno. Harry byl v šoku už jen z toho zjištění, že bylo něco takového vůbec možné! Nikdy ho ta možnost ani nenapadla! Vždycky to byli prostě jen... táta a máma. Jak by tu mohl být ještě někdo jiný? Ale... zase na druhou stranu, táta žil roky sám. Asi by bylo naivní si myslet, že by během čtrnácti let o jinou ženu ani nezavadil. Jen si to Harry doteď prostě nepřipouštěl. A už vůbec si něco takového nedovedl představit. No, tak teď už si byl aspoň jistý tím, co musí udělat. Asi po deseti minutách se rozhodl jít zpátky dolů. 

„Tati?" oslovil Harry přímo tátu. Všechny tři páry očí se stočily k němu. Táta vstal. Vypadal napjatě. „Můžu s tebou mluvit?" Tentokrát to byl on, kdo s tátou odcházel pryč. Po vzoru Remuse zamířil do knihovny. Postavil se k velkému glóbusu, na který upřel svůj pohled.

„Prospal ses trochu?" zeptal se ho táta starostlivě. Harry se k němu otočil. Zabodl svůj pohled o jeho oříškových očí. Už to nemohl vydržet. Musel to říct, nebo by si to zase rozmyslel.

„Chci jít s tebou." Tak. Řekl to. Táta zavřel na okamžik oči. Ta úleva v jeho tváři nešla přehlédnout. „Měl jsi pravdu. Tohle jsem chtěl vždycky nejvíc. Svou rodinu. Tebe. A... já s tebou chci zůstat. A nezáleží na tom, kde. Klidně na druhé straně vesmíru. V jakémkoliv světě... Protože není pravda, co jsem říkal - že by mi bylo jedno, kdybys odešel-"

„Já vím," řekl táta tiše.

„Já tě už nikdy ztratit nechci. Nikdy. Takže... půjdu s tebou. A začneme... znovu."