Už podruhé pro něj táta poslal Dobbyho. Skřítek byl poněkud nervózní, že ho hned nemohl najít, ale zrovna měli setkání Brumbálovy armády a v Komnatě nejvyšší potřeby ho opravdu najít nedokázal. Ať už se o něm ale Dobby dozvěděl jakkoliv, odchytil ho hned v první zatáčce, když se vraceli na kolej. Harry šel jako jeden z posledních, spolu s Cho. Loudali se pomalým krokem, když jeho zrak upoutal pohyb něčeho malého.

„To je skřítek," poznamenala Cho poněkud překvapeně. Asi nebyla zvyklá potkávat je na chodbách hradu. Což nejspíš nikdo...

„Počkej chvilku," řekl jí Harry, pustil její ruku, za kterou ji držel, a popoběhl k Dobbymu.

„Pane Harry!" zvolal skřítek vyděšeně. Harry se začal děsit, co se stalo. Dřív, než se ho na to však stačil zeptat, Dobby pokračoval. „Váš otec," šeptal skřítek, „mě pro vás poslal už před půl hodinou! Dobby nemohl Harryho Pottera nikde najít," naříkal skřítek, pak udělal krok ke kamenné zdi a začal do ní mlátit hlavou. Harry ho rychle chytil a od zdi odtáhl.

„A říkal... říkal ještě něco?" zeptal se ho Harry. Vždy se předem domlouvali, než se měli sejít, i když posledně to vyřešil zrovna takhle. Taky měl ale pro své náhlé jednání důvod. Harry se začal obávat toho, co ho k tomu vedlo tentokrát.

„Ne, jen ať vás najdu a pošlu tam, kam vždycky." Harry se na Dobbyho pousmál.

„Fajn, jdu tam. A neboj, nic se neděje. Nemohl jsi mě najít." Dobby nevypadal, že by mu jeho ujišťování moc pomohlo, ale už si aspoň nesnažil rozbít hlavu. Harry se vrátil k Cho, která na něj čekala a tvářila se ještě udiveněji než předtím. Harrymu při pohledu na ni došlo, že ji nejspíš moc nepotěší.

„Co ti chtěl?" zeptala se ho Cho zvědavě.

„Ehm, no... musím někam jít. Moc mě to mrzí. Vynahradíme si to zítra, slibuju." Tolik k tomu, že spolu měli strávit dnešní večer „pozvolným usmiřováním", jak mu doporučil jeho kmotr.

„Jestli je tu pro tebe něco důležitějšího než já, tak si jdi," obořila se na něj ale vyčítavě Cho, odvrátila se od něj a rychlým krokem se vydala pryč. Harry zůstal němě pozorovat její vzdalující se postavu. Ani už se za ním neotočila. Harry se jí moc nedivil, neudělal jí tohle poprvé, ale on za nic z toho vážně nemohl! Když zmizela z jeho zorného pole, s povzdechem se vypravil za tátou přemýšleje nad tím, proč se tohle musí dít pořád jen jemu...

Tajné pokoje odsud nebyly vzdáleny moc daleko, takže stál už za chvíli tam. Tátu našel sedět na pohovce u krbu, jak hypnotizuje plameny plápolající naproti němu. Tvářil se už zase vážně.

„Tati?" Harrymu se opravdu ulevilo, když si ho táta všiml a usmál se na něj. Už se bál, že zase něco provedl. Hned vstal a šel ho obejmout. Harrymu to objetí připadalo silnější než jindy, ale neměl moc času nad tím uvažovat, protože se mu chtěl ze všeho nejdřív omluvit.

„Promiň, čekáš dlouho? Měli jsme Brumbálovu armádu a Dobby mě nemohl najít." Táta ale zavrtěl hlavou a nechal dolů klesnout ruce, které měl dosud položené na jeho ramenou.

„Ne, to je v pořádku. Vzpomněl jsem si, že Sirius něco takového říkal," odpověděl mu. „Měli jsme poradu a pak jsem byl chvíli ještě u Brumbála, tak jsem si řekl, že se za tebou zastavím a zeptám se tě, jak se ti daří." Harry spolkl otázku, jestli se něco nestalo, když ho napadl důvod, kvůli kterému tu možná byl. Sám s tím ale začínat nehodlal. Posadil se s tátou ke krbu.

„Mám se dobře," odpověděl klasicky.

„Opravdu?" díval se na něj teď trochu ustaraně. Harry se na něj usmál.

„Opravdu. Nemusíš si dělat starosti." Tátovo nervózní gesto, když si rukou projel několikrát vlasy, ale napovídalo, že si je zjevně dělá. Přesně tohle Harry nechtěl.

„Ale ty sny pořád nepřestaly," konstatoval táta, když se na něj znovu zadíval. Harry sklopil oči a zavrtěl hlavou. Slyšel, jak si táta povzdechl. To ho donutilo k němu opět vzhlédnout a usmát se.

„Nelam si s tím hlavu. Určitě ho to brzy přestane bavit." Tátovo obočí vylítlo vzhůru. Nejspíš mu taková možnost nepřipadala příliš pravděpodobná. Harrymu popravdě také ne...

„Řekl jsem Brumbálovi," začal táta, přičemž si znovu projel rukou vlasy, „že se k nitrobraně vrátíš." Harry něco takového čekal, i když ještě trochu doufal, že by si to táta rozmyslel. Když ale viděl, jak moc ho ta představa očividně trápí, zase se na něj povzbudivě pousmál.

„V pohodě... Počítal jsem s tím. To-"

„Počkej," přerušil ho táta. „Já jsem mu to sice řekl, ale chci, abys poslední slovo měl ty sám." Harryho jeho slova zaskočila. Překvapeně zamrkal. „Jestli... nechceš, nemusíš na ty hodiny chodit. Jsi myslím už... dost starý, aby sis tohle rozhodl sám. Jsou to všechno tvoje vzpomínky a tvoje hlava, jenom ty si můžeš rozhodnout, komu je ukážeš a komu ne. Obzvlášť když tím někým má být Snape." Harry si myslel, že se mu to jen zdá. Opravdu mu dal táta na výběr? Většinou se ho na jeho názor nikdy nikdo neptal...

„Děkuju," řekl tišším hlasem.

„Za co?" zeptal se táta překvapeně.

„Že si mohu vybrat." Táta sklopil hlavu a rty stiskl pevně k sobě. Když se pak na něj ale jeho oříškové oči měkce podívaly, Harry cítil, že jeho tátovi bude vždycky záležet na tom, co chce především on.

„Budu tvoje rozhodnutí respektovat. A nebudu se zlobit, pokud se rozhodneš jakkoliv," řekl mu k tomu ještě. Harry se nadechl. Chtěl tátovi dokázat, že je opravdu dost starý a soudný na to, aby se rozhodl bez nějakých osobních zaujetí. Obzvlášť v tak závažné věci.

„Zkusím to," pronesl rozhodně. „Zkusím to a uvidím, jestli to... k něčemu bude." Harry nepoznal, co si o tom táta myslí, protože ten jen přikývl, ale tvářil se pořád stejně... ustaraně. Nejspíš nebyl nadšený ani z jedné možnosti.

„To zní rozumě," pověděl ale nakonec, což Harryho rozhodně potěšilo, protože přesně o to se snažil. „Nevím, kdy začnete, rozhodni se sám - jestli... jestli chceš ještě chvíli času, tak to tak bude." Harry se na tátu opět usmál. Začínal mít pocit, že se mu do toho nechce víc jak jemu, ale důležitost těch hodin mu bránila to Harrymu říct.

„V pohodě. Asi to nějak... vyplyne," pověděl Harry neurčitě. Nechtěl říct nahlas, že bude čekat na trest od Snapea, to by se tátovi určitě příliš nezamlouvalo...

„Ano... vyplyne," opakoval po něm zamyšleně. Harry nevěděl proč, ale připadal mu dnes nějaký jiný. Byl takový už od té doby, co se o tom spojení dozvěděl? Sirius přeci říkal něco o tom, že teď táta nemá moc dobrou náladu. Kdyby s tím tak Harry mohl něco udělat... Ale jak za chvíli zjistil, jeho táta měl svůj vlastní plán pro její zlepšení...

„Napadlo mě," vypadal najednou táta o něco odhodlaněji a i se tak na něj teď díval, „že bychom spolu mohli něco podniknout." Harry naklonil hlavu na stranu a s pohledem upřeným na něj přemýšlel, co tím může myslet.

„Jako o prázdninách?" zeptal se ho. Táta se ale usmál a zakroutil hlavou.

„Ale ne, myslím teď!"

„Jako teď hned?" vyvalil na něj oči.

„Teď hned zase ne," opravil ho znovu táta. „Ale... brzy," řekl pomalu. „Dal bych tomu pár dní-"

„Čemu," přerušil ho zvědavě Harry.

„Nechal bych to jako... překvapení," usmál se na něj táta. Přesně tohle Harry slyšet nechtěl. Teď nebude myslet na nic jiného. „Jediné, co ti povím, je, že až ti dá náš malý přítel Dobby vědět, vydáš se do tajné chodby, co vede do Prasinek." Teď byl Harry ještě napjatější.

„Mám utéct ze školy?"

„Nenazýval bych to přímo... útěkem," zatvářil se táta pochybovačně. „Ale asi bude fajn, když o tom nikomu neřekneš." Harry se ušklíbl.

„Když zmizím ze školy a nikomu o tom neřeknu, tak to tak trochu útěk bude," namítl věcně. Táta si dal ruce v bok a podíval se na něj tím svým suverénním pohledem, který u něj občas vídal a kterému se nedalo odporovat.

„No dobře. A je to snad problém?"

„Ne."

„Vadí ti, že porušíš Školní řád?"

„Ne."

„Nebo že dostaneš školní trest?"

„Ne."

„To bych řekl - jsi taky můj syn." Řekl to takovým tónem, že o té skutečnosti nikdo nemohl pochybovat. „A tvůj táta," ukázal na sebe, jako by snad nebylo zřejmé, koho tím myslí, „vytvořil tohle," vytáhl odněkud Pobertův plánek. „Co to je?" zeptal se ho poměrně zbytečně.

„Pobertův plánek," odpověděl Harry s úsměvem.

„Správně. Pobertův. Já jsem byl Poberta, ty seš taky Poberta," ukázal zase nejprve na sebe a potom i na něj. „Takže věz, že bych byl velice zklamaný, kdybys ho nepoužil k tomu, k čemu byl stvořený." Tohle Remus odhadl přesně, vzpomněl si při těch slovech Harry s nostalgií.

„K útěku ze školy se svým tátou?" neodpustil si ale podotknout. Táta se na něj na oko pohoršeně podíval.

„Harry," kroutil hlavou, „takhle to nemůžeš brát - já přece nejsem normální táta."

„Ne, a jakej seš?" usmíval se pořád Harry. Táta se zamyslel, když se pak na něj zase odhodlaně podíval.

„No, jak bych to řekl... nedovedu si představit, že by něco takového udělal třeba Arthur, Ronův táta." Harry zavrtěl hlavou.

„To asi ne."

„Nejspíš ani Hermionin, a to ho ještě neznám-"

„Ten také ne," potvrdil mu jeho úvahu Harry. Pana Grangera si opravdu nedovedl představit, jak láká Hermionu k útěku ze školy. „Dobře, vím, co chceš tím říct-"

„To jsem rád, takže pak můžeš Siriusovi při nějaké příležitosti říct, že nejsem nudnej táta-"

„To si myslí?" podíval se na něj Harry nevěřícně.

„Představ si, že to mi dokonce řekl," opravil ho táta a na chvíli předstíral uraženého, když se na něj zase usmál.

„Né," nevěřil tomu Harry. „Já ho teda vyvedu z omylu... až budu příště utíkat s ním," dodal naschvál. Vůbec ho nepřekvapilo, že se táta se zarazil. Čekal to.

„Tak to moment, moment," zareagoval rychle a varovně se na něj podíval. „Se Siriusem v žádném případě. A... vlastně ani s nikým jiným. Jen se mnou," položil si jednu ruku demonstrativně na hruď.

„Chápu..." přikyvoval horlivě Harry. „S nikým jiným, jenom s tebou. Mohu utéct je se svým tátou. Úplně se cítím být tím pravým Pobertou..." Když uviděl tátovy rozpaky, musel se začít smát. „Dělám si legraci, bude to super!" Tátovi se očividně ulevilo, i když Harrymu se zdálo, že mu ještě pořád neřekl všechno. Ale říkal, že to bude překvapení, tak to bude překvapení.

„Ale zase... nečekej žádné... zázraky..." pověděl táta trochu nejistě. Harry protočil očima.

„Tati," vydechl nevěřícně, „my máme zázraků vybráno na několik životů dopředu. Teď už čekám jen na úplně obyčejné věci. Jako že s tebou třeba uteču z hradu. A je mi fakt jedno kam." Tátovy oříškové oči ho soustředěně sledovaly.

„To je dobře," pověděl táta a nespouštěl ho z očí. Harry se z nich snažil něco vyčíst, ale mísilo se toho v nich tolik, že to nedokázal rozpoznat. Strach? Odhodlání? Starost? Láska? „Protože to... dělám pro tebe. Pro nás. Víš, že mi záleží jen na tobě." Láska určitě. Ale i přesto v těch slovech uslyšel něco varovného.

„Mně na tobě taky, tati," odpověděl Harry. „Ale... vrátím se zase zpět do Bradavic, ano?" musel se opatrně zeptat. Tátova hlava se naklonila na stranu a jeho rty se zvedly do malého úsměvu.

„Ovšem. Ovšem, že se vrátíš do Bradavic. Jak by ses pak chtěl stát bystrozorem?" Harrymu se ulevilo. Asi se mu to jen zdálo.

„Tak fajn. Mám si vzít něco sebou?" zeptal se už opět normálním tónem. Táta před něj na stůl položil neviditelný plášť a Pobertův plánek.

„Nic víc potřebovat nebudeš." Ať už táta chystal cokoliv, Harry se toho nemohl dočkat.

„Dobře. Budu připravený kdykoliv!" Jen doufal, že kvůli tomu nebude muset opět zrušit další rande s Cho. „Už si to mohu vzít zase zpátky?" zeptal se táty. Ten se zamyšleně podíval do plamenů a chvíli nad něčím přemýšlel.

„Ještě to budu jednou potřebovat, ale... to bych poslal Dobbyho. Pak ti vše přinese zpět, abys mohl nepozorovaně proklouznout ven. Ale pamatuj - nikomu ani slovo!" upozorňoval ho táta zase.

„Ani Siriusovi a Remusovi?"

„Těm už vůbec ne!" Tomu sice nerozuměl, ale jako pro všechno, i pro tohle měl táta svůj důvod. „Tvrdí, že jsem nudnej, tak ať si to myslí." Harry tedy pokrčil rameny.

„Ale nejsi, fakt ne," ujistil ho ještě. Táta se na něj potěšeně usmál. Pak si na něco vzpomněl. „Říkal jsi, že jste měli dnes schůzi?" Táta přikývl. „Nevíš, proč Snape kulhá? V Bradavicích toho koluje spoustu, ale nic nezní moc pravděpodobně," zajímalo Harryho. Táta by to vědět mohl, třeba se mu to stalo při plnění nějakého úkolu pro Řád.

„Ehm... on kulhá?" zatvářil se ale překvapeně. „Vidíš, toho jsem si ani nevšiml."

„Fakt ne?" nechápal Harry, jak si toho mohl nevšimnout.

„Ten člověk je mi naprosto ukradenej, raději se snažím předstírat, že ani neexistuje." Harry si v duchu říkal, že to asi moc nešlo, pokud dnes řešili jejich obnovení hodin nitrobrany, ale nahlas na to neřekl nic. „Ale povím ti jedno," podíval se na něj táta významně, „tohle je karma. Protože na každého jednou zákonitě dojde..."

*****

Jistěže ho několikrát napadlo, že couvne. Několikrát byl dokonce rozhodnutý, že to neudělá. Nemohl to svému synovi udělat. Určitě ho za to bude nenávidět. Ale... několikrát si také vzpomněl, jaký osud jeho syna v tomto světě čekal a nemohl se rozhodnout jinak - nemohl ho tu nechat Voldemortovi napospas. To raději bude žít vědomím, že ho Harry nenávidí, ale bude naživu. Jen ta myšlenka, že by se mohlo opakovat to, co se stalo před čtrnácti lety, ho velice rychle přinutila pohlížet na jeho nápad jako na jejich jedinou možnost.

A čím déle nad tím přemýšlel, tím jasnější a přijatelnější obrysy ten nápad dostával. Možná ho Harry ani nenávidět nebude. Co mu bude v jeho světě chybět? Vůbec nic. Budou žít v jejich domě stejně jako tady. Do Bradavic se vrátí, v tom Harrymu nelhal. Asi do poněkud jiné podoby Bradavic, ale vrátí! A budou žít tak obyčejně, jak jen si Harry bude přát. Nikdo ho nebude na ulicích zastavovat, nikdo si na něj nebude ukazovat, Denní věštec jeho jméno zmíní možná jen při jedné příležitosti - až oznámí, že se James vrátil mezi živé, čemuž už v jejich světě nejspíš nikdo nevěřil. A vrátí se se svým druhým synem, o němž nikdo netušil, že existuje. Vedoucí bystrozor vstal z mrtvých - James už ty titulky úplně viděl. Ale vlastně ho ta představa, že se opět vrátí ke své práci, kterou opravdu miloval a která mu už tak moc chyběla, naplňovala vzrušením. Zpočátku si to nepřipouštěl, ale postupem času to pociťoval stále víc. Ne, Harry nakonec zjistí, že jejich svět je mnohem lepší než tento. A bude se mu tam líbit. James pro to udělá cokoliv!

Pořád byl ale na vážkách - možná, že kdyby Harrymu všechno řekl (samozřejmě bez té podstatné části, že je viteálem), tak by s ním šel dobrovolně. Ale co když ne? Pak už by to udělat nemohl... Tohle byla na tom všem ta nejtěžší část.

Právě dokončoval dopis pro Siriuse a Remuse a stále nebyl pevně rozhodnutý, jak to provede. Svým přátelům nechal jasné pokyny, co mají dělat. Až bude vědět, kdy to udělá, dopis se jim doručí přibližně dvě hodiny po jejich odchodu (to snad ještě Brumbál podezření mít nebude...) a oni je budou pak následovat. Nepochyboval o tom, že především Sirius se vrátí opravdu rád. Remus asi taky, i když na sobě nedává nijak znát, že by pro něj byl pobyt na Grimmauldově náměstí něčím, co by nemohl vydržet. Něco však Jamese nutilo jim o tom neříkat - především to, že by ho určitě přesvědčovali, aby o všem Harrymu řekl, ale k tomu se James stále neodhodlal. A obával se, že ani neodhodlá. On ale přece věděl, že tohle bude pro Harryho to nejlepší!

Jejich Brumbálovi řekne o viteálech, které Řád společnými silami zničí, a pak bude moci být Voldemort konečně poražen. Věštba u nich již neexistuje, protože Voldemort už Harryho jednou zabil, takže jeho syn už v jejich světě žádnou úlohu mít nebude. A všechno bude, tak jak má být!

Poslední, ta nejpodstatnější část dopisu - jejich adresa. Teď už ji Siriusovi a Remusovi s čistým svědomím sdělit mohl. Když jim přesně napsal, kde najdou truhlu, aby se mohli vrátit do jejich světa za nimi, začal uvažovat nad tím, kdy tak učiní. Měl hned několik nápadů, ale na každém bylo něco, co Jamese znepokojovalo. Kdyby se do ředitelny vloupal v noci, mohl by se Brumbál vzbudit. Také nemohl vědět, že když bude Brumbál na jídle ve Velké síni, že se nečekaně nevrátí. A také to nebyla dostatečně dlouhá doba, kterou potřeboval. Jistě - ani to zjistit nemusel. James nepředpokládal, že by si Brumbál denně ověřoval, že má truhlu stále ve svém stole, ale také nemohl říct, že to nedělal. Takže za nejvhodnější řešení považoval to, které ale bylo zároveň to nejvzdálenější. Příští schůze Fénixova řádu.

James se z ní prostě omluví. Sirius ani Remus se určitě nebudou divit, že nemůže Brumbála a Snapea ani vidět. A mezitím to provedou. I kdyby se Brumbál hned po návratu ze schůze po truhle sháněl, už je nikdy nenajde... Ano, hrozilo, že nějaké té lekci nitrobrany se jeho syn nejspíš nevyhne, což ho docela dráždilo, protože si opravdu nepřál, aby Harry trávil ve společnosti Snapea více času, než bylo nutné, ale jeho syn s tím sám souhlasil. Nedával mu na výběr jen proto, že věděl, že ho ty lekce nečekají. Skutečně došel k závěru, že o tomhle by si měl Harry rozhodnout sám. Snape si v něm mohl číst jak v otevřené knize. James by nikdy nechtěl, aby tohle někdo dělal jemu, natož jeho synovi. Ale svou důležitost to mělo, to samozřejmě věděl, ale jen Harry mohl s takovým zásahem souhlasit nebo nesouhlasit.

Uklidňoval ho na tom jediný fakt - že už to dlouho trvat nebude...

*****

Harry každé ráno u snídaně napjatě vyhlížel Hedviku. Táta v pondělí říkal, že to může být každým dnem, ale už byl pátek a Hedvika pořád nikde. Takže dnešní nitrobrana ho nemine. Snape mu o ní řekl tak znechuceně, jak jen to šlo, až Harry litoval toho, že s těmi lekcemi nakonec souhlasil. Ale stejně ani nevěděl, jak by se z dnešní hodiny vykroutil, kdyby se mu táta ozval. Leda by předstíral, že mu je špatně, ale to by zase musel k madam Pomfreyové. Harry si ale myslel, že při něm stojí všichni svatí, protože po hodině obrany si ho k sobě Snape zavolal s tím, že jejich lekci musí přesunout na zítřek. Důvod úplně nespecifikoval, ale naznačil mu, že jím je on sám, takže mu došlo, že se nejspíš chystá schůze Řádu. To ale znamenalo, že ani tátu dnes neuvidí a že jeho „útěk" na pořadu dne nebude.

Jaké překvapení ho ale čekalo, když dorazil na kolej a u něj na posteli ležel vzkaz:

Půjčil jsem si plášť a plánek. Večer v sedm hodin čekej tady, Dobby ti vše přinese zpět a vydej se tam, kam jsme se domluvili.

Teď jen Harry váhal, zda schůze Řádu je, nebo není. Že by na ni táta nešel? To bylo zvláštní. Co věděl, nikdy na žádné nechyběl. Ale možná schůze ani není a Snape má jiné plány. Raději ani nechtěl vědět jaké...

U večeře toho moc nesnědl, byl z toho trochu nesvůj. Kam ho táta mohl chtít vzít? Prý překvapení... Možná někam do mudlovského světa. Možná s ním chce prostě jen strávit víc času, což Harrymu ani v nejmenším nevadilo.

„Musíme se podívat na ochranné štíty," uslyšel Hermionin hlas, který ho probral z jeho myšlenek. Ron dělal, že ji neslyší, a dál jedl. Nebo ji opravdu neslyšel, to bylo také možné. Začal jíst teprve před chvílí, takže byl ještě plně zabraný do svého jídla.

„Já se k vám dnes nepřidám - už něco mám," oznámil svým přátelům Harry jen tak mimochodem. Ron vzhlédl. Takže slyšel dobře. Hermiona zamrkala. „Jdu... víte kam," naznačil Harry rukou neurčitě do vzduchu. Oba vědoucně přikývli. Mysleli si, že se má sejít s tátou nebo Siriusem, jako to často dělával. A vlastně jim ani tak nelhal, jen to setkání proběhne někde jinde než obvykle. „A asi na mě čekat ani nemusíte..." V té větě bylo více pravdy, než sám zatím tušil.

Už od tři čtvrtě na sedm čekal Harry v jejich ložnici. Seděl na posteli a předstíral, že si něco čte. Byl tam totiž ještě Neville. Do oken bušil déšť. Pršelo celý den. Harry doufal, že pro ně táta nenaplánoval něco venku, ale nebyl si tím jistý, proto si připravil tmavě modrý hábit, co mu táta koupil, protože ten byl nejteplejší.

Od sedmi hodin pak už pořád sledoval hodinky, které z ruky téměř nesundával. Čas se neskutečně táhl. Asi ve čtvrt na osm ale za sebou uslyšel nějaký pohyb. Za postelí se krčil Dobby a nenápadně mu podával neviditelný plášť s plánkem. Harry se rozzářil. Tak přeci jen to udělají! No co - Školní řád neporušoval ani poprvé a určitě ne ani naposledy. Hodil na sebe hábit, a když si ho zapínal u krku, promluvil na něj Neville.

„Jdeš ještě ven?" zeptal se ho.

„Jo, ještě na chvíli..."

„S Cho?" Harry zaváhal jen na chvilku.

„Jasně," zalhal mu.

„Tak si to užijte. Ale bacha, dost tam prší."

„Ehm, jo, všiml jsem si. Díky."

S tím z nebelvírské ložnice zmizel. Na schodech si přes sebe přehodil neviditelný plášť, aby mu někdo náhodou nepokládal ty samé otázky co Neville, a když vyšel z koleje ven, zamířil do třetího patra k soše Jednooké čarodějnice.

Po cestě potkal několik lidí. Chvíli se kryl za sochou, čekal, až se chodba vyprázdní. Kontroloval i mapu, na níž viděl tečku se jménem James Potter, jenž se schovával v tajné chodbě kousek od něj, a jakmile se nikdo nenacházel ani v přilehlých chodbách kolem, poklepal hůlkou na hrb čarodějnice.

„Dissendium," zašeptal Harry. Tajná chodba byla volná. Rychle v ní zmizel. Sňal ze sebe neviditelný plášť a usmál se na tátu. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," pronesl s pýchou v hlase. Táta se při pohledu na něj rozzářil.

„Já jsem vždycky věděl, že budeš po mně." Harry to ponechal bez komentáře a jen se na tátu ještě víc usmál. „Tak pojď, půjdeme jen kousek. Pak se přeneseme." Harry čekal, že půjdou až do Prasinek, ale nevadilo mu to. Asi to bylo bezpečnější.

„A už můžu vědět kam?" zeptal se táty zvědavě. Ten zavrtěl hlavou. Když se ale asi po pěti minutách zastavil a vytáhl z kapsy malý kompas, který nevypadal, že by ještě fungoval, trochu mu napověděl. „Ale někdo už se tě nemůže dočkat. Teď," řekl a Harry se ho chytil.

Dopadl do promáčené země. Táta ho ale pevně svíral za paži, takže neupadl. Vždycky ho držel, protože věděl, že Harry tyhle koncovky prostě nezvládá. Ne, pořád si na přenášení nezvykl, ale táta ho neustále ujišťoval, že příště to už bude lepší. Rád by věděl kdy...

Studený déšť dopadal na jeho hlavu, ale jemu to bylo jedno. V hrudi se mu při pohledu na jejich dům rozlévalo teplo a to mu stačilo. Byl zase doma.

„Říkal jsem ti, že to nebude... nic extra. Ale... už jsi nám tu chyběl," řekl mu táta trochu nejistým hlasem a položil mu přitom ruku kolem ramen. Pak zamával ve vzduchu hůlku a v tu chvíli nad nimi přestalo pršet. Harry se nejprve podíval nad ně, aby si prohlédl ten imaginární deštník, který jeho táta vyčaroval, a potom na něj.

„Kdyby ses mě zeptal, chtěl bych jít domů," odpověděl mu Harry popravdě. „Také mi to tu chybělo." Táta byl evidentně rád, když to slyšel Harryho říkat.

„Tak pojď," dali se společně do pohybu a zamířili do domu, kde na ně už čekalo hlasité přivítání.

„Pane Harry!" překřikovaly se tři pisklavé hlasy naráz. Všichni tři domácí skřítci se k němu rozeběhli, ale na poslední chvíli uvědomili, co se sluší a patří, a těsně před Harrym se zastavili a sklonili hlavy k zemi. „Vítejte zpátky, pane, Harry!" mrkala na něj velkýma očima dojatě Koty, když k němu zase vzhlédla. Harry se k nim sklonil a každého se lehce dotkl na rameni.

„Moc rád vás všechny vidím," pověděl jim a tváře všech skřítků se rozzářily ještě víc.

„Pojďte, pane Harry, Loty pro vás něco připravila!" začala ho skřítka postrkovat do obývacího pokoje, který byl spojený s jídelnou i kuchyní. Harry se nedal pobízet dvakrát. Počítal, že se na jeho příchod nějak nachystala, ale to, co uviděl, předčilo i jejich štědrovečerní večeři. A tu měli dokonce dvakrát a ani tak na tohle nestačila!

„Loty to chystala od rána," ukazovala pyšně na mnohonásobně zvětšený stůl plný všeho možného jídla. Harry, aby jí udělal radost, se hned natáhl pro jeden z dýňových koláčků, které Loty pekla vždy speciálně pro něj, a ještě ve stoje se do něj zakousl.

„Výborný. Jako vždy. Vaříš nejlíp ze všech, Loty," pochválil ji Harry. Skřítka dojatě zatřepala víčky.

„Koty Loty pomáhala!" ozvala se druhá skřítka.

„Muf taky!" přidal se třetí.

„Všichni jste báječní - moc jste mi chyběli." Po jeho slovech měli skřítci na krajíčku. Harry se podíval za sebe a uviděl tátu, jak tam jen stojí a zvláštním pohledem se na něj dívá. Pak se na Harryho pousmál a přešel k němu. S pohledem upřeným na stůl řekl:

„Asi jsem tě měl upozornit, aby ses u večere moc nepřejedl." Harry ale mávl rukou.

„To nebude problém," ukázal rukou směrem ke stolu, i když to samozřejmě problém byl. Tolik jídla nemohli sníst ani s tátou dohromady. Ale ochutnat... ochutnat od každého může. Stejně toho u večeře moc nesnědl.

„Dobře..." pověděl táta zamyšleně. Díval se pořád na stůl, když mluvil dál. „Něco si... ještě vezmi, jestli chceš, ale... potřeboval jsem s tebou něco... probrat." Harry popravdě čekal, že tohle přijde. Tušil, že tu je ještě nějaké něco. Podíval se na skřítky, kteří čekali jen na to, až se posadí ke stolu, a pak zase na tátu, který mu očividně něco důležitého chtěl. Jídlo počká...

„Tak... povídej," pobídl ho Harry. Táta ho konsternovaně pozoroval, rukou si projel vlasy. Vypadal... nervózně. Podíval se na hodinky.

„Proč se ještě nenajíš?" ukázal nakonec roztržitě na stůl. Harry se tedy posadil.

„Ty si nedáš?" zeptal se táty, který stále postával na místě. Jeho otázka ho ale probrala a posadil se naproti Harrymu. V tichosti si začal nandávat na talíř. Harry následoval jeho příkladu. Kolem se začala oplétat Loty. Nejspíš měla dojem, že si Harry nabírá příliš málo, protože mu začala přidávat. Harry se pousmál, ale na tátu to nejspíš mělo opačný účinek. Zahlížel na Loty trochu nevrle. Harry nechápal proč. Ale... nejspíš se dělo něco vážnějšího, než prve čekal. Táta už zase sledoval hodinky. Harry se podíval na ty své. Bylo tři čtvrtě na osm. Pak si všiml hromady na talíři před sebou.

„Děkuji, Loty. To stačí," zastavil Harry nakonec skřítku.

„Myslíte?" zakoulela na něj očima. Harry se pousmál, ale úsměv mu zamrzl na rtech, když se ozval táta.

„Když ti Harry řekl, že to stačí, tak s ním o tom snad diskutovat nemusíš."

„Promiňte, pane Jamesi," uklonila se Loty a vycouvala od stolu. Harry sledoval, jak její drobná postava mizí v kuchyni. Bylo mu jí najednou líto. Pohlédl zpět na tátu, který si rukou zapřenou o stůl mnul čelo. Vypadal nesvůj, ale to Harryho nezastavilo.

„Mně to nevadilo, myslela to dobře," řekl mu Harry s drobnou výtkou v hlase. Táta se zarazil a chvíli se ani nepohnul. „Co se děje?" nevydržel to nakonec Harry. Tohle se tátovi nepodobalo. Všiml si drobných náznaků už v pondělí, ale teď to bylo naprosto zřejmé. Táta se znovu podíval na hodinky, nadechl se a vstal odhodlaně od stolu.

„Musím ti něco ukázat," naznačil mu, aby ho následoval. Harry se tedy zvedl od jídla, kterého se zatím ani nedotkl, a šel za ním. „Posaď se," ukázal táta na koženou pohovku u krbu. Harry ho poslechl a napjatě sledoval, jak se táta vrací do předsíně. Z ní se vzápětí ozvalo nějaké šustění, jako by se tam v něčem přehraboval. Harry uvažoval nad tím, co to může být, ale nenapadalo ho vůbec nic. Pak uslyšel blížící se kroky. Táta se vrátil a v ruce nesl...

Harry ztuhl. Srdce se mu divoce rozbušilo. Nikdy předtím tu věc neviděl, ale věděl naprosto jistě, co je zač. Velkou truhlu z tmavě hnědého dřeva popsanou runami postavil táta na stolek před něj. Harry polkl. Nespouštěl z ní oči. Chtěl se ho zeptat, proč ji přinesl, ale hlas se mu zadrhl v hrdle a nezmohl se ani na slovo. Co když se s ním chtěl dnes večer rozloučit??? Proto byl Harry teď tady? A táta celou dobu tak nervózní... Protože nevěděl, jak to Harrymu říct. Panika ho naprosto ochromila. Lehce sebou škubl, když se ho někdo dotkl. Teprve teď si uvědomil, že táta už sedí vedle něj a ruku má položenou na té jeho, která se mu slabě třásla.

„Harry," uslyšel ho tiše říct své jméno. Pomalu tedy otočil tvář k tátovi. Ten pevně sevřel jeho ruku. „Jenom... jenom ti chci ukázat... kdyby se něco stalo... něco špatného... co bys měl udělat," soukal ze sebe táta a zabodával přitom svůj pohled do toho jeho. Harry zadržovaný dech se vydral ven a silou se opřel zády do pohovky. Takže nechtěl odejít... Zavřel oči. „Harry," uslyšel znovu tátu. V jeho hlase zaslechl stopy obav. Harry se sebral, otevřel oči a zase se napřímil. Nadechl se.

„Nemusíš... nemusíš mi to ukazovat," našel svůj ztracený hlas, který se mu však slabě chvěl. Snažil se to potlačit, ale nešlo to.

„Musím, protože... může nastat doba, kdy... budeš muset utéct-"

„Nebudu utíkat," namítl o něco hlasitěji Harry.

„To říkáš teď, ale nevíš, co všechno tenhle svět může potkat," reagoval hned táta.

„Stejně neuteču, i kdybych měl u-"

„Tohle vůbec neříkej," nedovolil mu táta to ani doříct. „Válka není jednoduchá, Harry. A tady pořádně ještě ani nezačala. Nevíš, kdy... kdy se ti tohle bude hodit. A já chci, abys to použil, kdyby... se... nevyvíjela dobře." Harry se s ním o tomhle nehodlal dohadovat. Věděl, že on by z boje nikdy neutekl, ale vnucovat svůj názor tátovi nehodlal. Ne teď. „Ukážu ti, jak funguje," začal k ní pomalu natahovat ruku. „Musíš jen myslet na někoho, ke komu... se budeš chtít dostat." Tátova ruka se stále přibližovala k truhle. „Třeba na mě nebo na mámu, na Siriuse..." Už byla nebezpečně blízko. Harry to nevydržel. Natáhl se po tátově ruce a stáhl ji zpět. Táta zmlkl.

„Je mi to jasný, nemusíš mi to ukazovat," prolomil nastalé ticho za chvilku Harry.

„Tohle by nic neudělalo. Jen... se ta truhla otevře. Aby ses přenesl, musíš se dotknout toho kamene, co je uvnitř." Znovu se chtěl truhly názorně dotknout, ale Harry mu to opět nedovolil a rukou ho zastavil.

„Tati," zašeptal Harry. „Nech toho." Táta se na něj ustaraně díval. Pak jeho pohled opět sklouzl k hodinkám. Co pořád hlídal? „Co když tahle funguje jinak," pokračoval dál, „a někam tě... přenese. A... zase mi zmizíš," pronesl nahlas své obavy. Táta zavřel oči a rychle objal.

„Harry, já ti nikdy nikam nezmizím. Nikam bych se odsud nepřenesl - ne bez tebe," odříkával, zatímco ho pořád držel. To mu říkal už několikrát. Že nikam neodejde. Že budou pořád spolu. Harry věděl, že by ho neopustil. I když při pohledu na tu truhlu nejprve zpanikařil, teď věděl, že jeho obavy byly neopodstatněné. Přehrával si ale jeho slova pořád v hlavě, protože mu na nich něco nesedělo. Uvědomil si, že poprvé zněla trochu jinak. Nikam by se nepřenesl - ne bez něj. Takže poprvé připustil, že by i odejít mohl? Ale s ním...

„Tati?" oslovil ho Harry, když si začal dávat dvě a dvě dohromady, a pomalu se od něj odtáhl. „Proč jsi nešel na schůzi Řádu?" Táta se zasekl.

„Cože?" vypadal najednou zmateně.

„Nemáte teď schůzi?"

„Není to jedno?" zatřepal hlavou, přičemž jeho pohled opět sklouzl k hodinkám.

„Tu truhlu ti Brumbál půjčil jen tak?" ptal se Harry dál, když odpověď na svou první otázku nedostal.

„Ovšem, proč by ne?" Říkal to, jako by to byla skutečně pravda. Možná si to Harry jen namlouval... Náhle se však táta prudce naklonil k truhle a položil na ni ruce. Harryho srdce muselo vynechat několik úderů. A pak další, když se truhla s cvaknutím otevřela a na okamžik je oslepila bílá záře. Když ustala, táta pohlédl dovnitř a odtáhl se. Harrymu se zdálo, že se mu ulevilo, když na jejím dně zahlédl černý kámen. Pak znovu položil ruku na tu jeho. Harry cítil, jak mu ji silně stiskl. „Vidíš? Nic se nestalo," uklidňoval ho táta. Snažil se přitom pousmát, ale nedokázal to.

„A ty jsi myslel teď na koho?" vznesl Harry třesoucím se hlasem další otázku. Tátovy oči se vpíjely do těch jeho. A Harrymu se v hlavě přehrávala jedna z prvních slov, která slyšel říct Siriuse, když se tu před téměř třemi měsíci objevili.

„My jsme drželi jeho, on kámen a pak se objevila záře..."

Harry si zřetelně uvědomoval, jak ho táta stále drží. A když se na něj tak díval, s jistotou věděl, proč tu spolu teď jsou... Tohle tedy dělal pro něj? Pro ně?

„Pane Jamesi?" vyrušil je z transu pisklavý hlásek. Harry se za ním automaticky otočil, ale zároveň v ten samý okamžik ucítil, jak je jeho ruka tažena opačným směrem. Táta se musel nahnout na druhou stranu. Ke stolu. Harry si hned uvědomil, co se děje, a bleskurychle se obrátil zpět, aby spatřil tátovu ruku ponořenou v truhle.