Harry seděl na zemi před krbem a zády se opíral o jedno z křesel. Nemohl odtrhnout svůj pohled od plamenů. Cítil se tak... hrozně, jako už dlouho ne. Ron s Hermionou ho tiše pozorovali. Hermioniny rty byly semknuté do přísné linky, ještě se úplně nesmířila s tím, že ji z toho její přátelé vynechali. Musela se ovládat, aby na něj nezačala křičet na celou společenskou místnost, když jí o tom před chvílí Harry řekl. Ron už to ale nevydržel a prolomil to ubíjející ticho.

„Hele, nech to plavat. To ho přejde. Máma na nás řve pořád." Harry obličej se pomalu otočil k jeho nejlepšímu příteli.

„Tohle mi teď nepomáhá, Rone," řekl mu upřímně.

„Já se mu vůbec nevidím," přisadila si zase Hermiona. „Taky jsem na tebe naštvaná!"

„Ani tohle mi teď nepomáhá, Hermiono," přesunul svůj pohled pro změnu na ni.

„Já jsem tušila, že se něco takového děje. Vážně jsem to tušila," pokračovala však dál bez ohledu na něj. „Ale pořád jsem si říkala, že něco takového by sis pro sebe přece nenechal!"

„Nech ho žít, Hermiono," vložil se do toho Ron. „Všichni máte spoustu řečí, ale v hlavě Ty-víš-koho nemáte." Harry se překvapeně podíval na Rona. Byl tak vděčný, že stál někdo při něm. Hermiona vypadala pořád naštvaně, ale nic na to neřekla. „Fakt si z toho nic nedělej – jednou to přijít muselo, ne?" Harry popravdě doufal, že to nepřijde nikdy... „A až se tvůj táta-"

„Můžeš mluvit trochu tišeji?" upozornil ho Harry a rychle se rozhlížel, zda je nikdo neposlouchal. Naštěstí si jich nikdo nevšímal.

„No jo. Prostě si myslím, že si to s tím Snapem nakonec rozmyslí. Vždyť ho nesnáší. Přece by tě mu dobrovolně nepředhodil!" nevěřil tomu stále Ron.

„Chce Harrymu pomoct – nechce ho Snapeovi předhodit za trest," podívala se na Rona zděšeně Hermiona. „A v tomhle s ním taky souhlasím." Ron protočil očima.

„Vždyť jo, klidně si s ním souhlas – mít v hlavě Voldemorta nebo Snapea, to už je přece jedno," odfrkl si Harry. „Vlastně ani nevím, co je nakonec horší." Ron vypadal, že nad tím také přemýšlí.

„Profesor Snape ti chce přece pomoct-"

„Ne, nechce," odporoval jí Harry. „Dělá to, protože mu to přikázal Brumbál." Teď vypadala zamyšleně Hermiona. Asi na tom něco bylo...

„Jo a do těch Prasinek nejdu," oznámil jim Harry jen tak mimochodem.

„Táta ti to nedovolil?" zeptal se ho Ron zaskočeně.

„Překvapuje tě to?" nadhodil Harry, který byl už úplně bez energie.

„Asi... vlastně ne," připustil jeho přítel nakonec. „Co řekneš Cho?"

„To fakt netuším-"

„Co by jí Harry asi tak řekl? Pravdu přece," vložila se do toho zase Hermiona. Harry se na ni podíval jako na blázna.

„Mám jí říct, že mi můj táta zakázal tam jít?" Hermiona si povzdechla.

„Řekneš jí, že je pro tebe příliš nebezpečné, abys tam chodil," vysvětlovala mu, co tím myslela.

„Jo, budu před ní dělat chudáčka, co ho chce Voldemort zabít," ušklíbl se Harry.

„Ale on tě chce zabít, kámo," podotkl zamračeně Ron.

„Neříkej, to jsem vůbec netušil," zakroutil Harry hlavou. „Vy asi jdete oba, že?" rozhodl se to raději dál nerozvádět. Ron přikývl, Hermiona k jeho překvapení ale zavrtěla hlavou.

„Jsem pozadu v opakování věštění z čísel a čtení run, takže tentokrát nejdu." Ron vypadal, jako by mu někdo vrazil facku.

„No to je teda fakt perfektní! Takže tam mám jít jako sám, jo?"

„Je to perfektní," usmál se naopak poprvé ten večer potěšeně Harry. „Aspoň se budu mít na co vymluvit." Hermiona po něm hodila tázavý pohled.

„Řekneš Cho, že zůstáváš na hradě se mnou, aby ses mohl učit?" Harry s Ronem se na sebe podívali. Oba pokrčili rameny, zřejmě jim na tom nic zvláštního nepřišlo. Hermiona protočila oči v sloup. „K tomu snad raději nemám co říct..."

*****

Když se James vrátil na Grimmauldovo náměstí, Sirius s Remusem na něj už netrpělivě čekali. Neřekl jim ale ani slovo a dal se v jídelně do prohledávání šuplíků. Někde být přece něco muselo!

„Hledáš něco?" zeptal se ho trochu zaskočeně Sirius.

„Jsou tu někde nějaké lektvary?" otočil se k nim James nakonec.

„V... kuchyni," ukázal zaraženě Remus. James na nic nečekal a zamířil tam. Začal otevírat jednu skřínku po druhé, když konečně narazil na malé lahvičky. Lektvar proti nevolnosti, na popáleniny, na bolest hlavy, na vystřízlivění – ten už pomalu docházel... To ho ale vůbec nezajímalo!

„Hledáš něco konkrétního?" zeptal se ho znovu Sirius.

„Jamesi, co se stalo? Vypadáš... rozrušeně," podotkl Remus tím svým klidným hlasem, který Jamese právě ale vůbec neuklidňoval. Jestli okamžitě nezjistí, co má Snape jeho synovi říct, asi už opravdu zešílí. Zešílí jen z té myšlenky, že by to mohlo být to, co si myslel. Ale on to potřeboval vyvrátit. Potřeboval slyšet, že to tak není!

„Potřebuji veritasérum," otočil se k nim s rukama v bok. „Ihned." Remus se Siriusem se na sebe zaraženě podívali. Remus následně sklopil pohled k zemi, ale Sirius popošel kousek k němu.

„Podívej... já sice děti nemám, ale... jestli ti mohu poradit, tak takhle... bych na to nešel."

„Co to tady meleš?" zatřepal James hlavou.

„Ano, Harry je tvůj syn. Ale taky je to můj kmotřenec a říkám ti na rovinu, že tohle se mi nelíbí," ukazoval na něj Sirius. James na něj nevěřícně zíral. „Jestli ti to nechce říct, tak na to musíš jít asi jinak, ale určitě ne-"

„Zešílel jsi?!" došlo mu konečně, kam tím Sirius míří. „Ty sis myslel, že bych chtěl na Harryho použít veritasérum?!" zvolal šokovaně.

„A ne?" vypadal Sirius hned trochu uvolněněji.

„Ovšem že ne! Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout?" nechápal ani v nejmenším James.

„Jak? Když jsi odcházel, šel jsi za Harrym zjistit, jak je to s těmi sny. Když ses vrátil, chtěl jsi veritasérum. Tak co jsem si asi mohl myslet..." vysvětloval Sirius. James jen zakroutil hlavou a mávl rukou.

„Harry mi všechno řekl, o tohle teď vůbec nejde. I když..." Podíval se na své přátele tak, jak se cítil. Zoufale. „Asi jsem na něj trochu křičel," přiznal nejistě.

„Ne!" pousmál se na něj Sirius. „Dvanácteráku, tomu nevěřím."

„Nech toho, to není vůbec vtipné," odsekl James.

„Možná aspoň Harry pochopí, že takto důležité věci si nemůže nechávat jen pro sebe," začal ho uklidňovat Remus.

„Jo, to už asi pochopil," řekl James vzpomínaje na jeho útrpný výraz. „Přitom – víte co mi řekl?"

„Jo, to bychom rádi slyšeli," přitakal Sirius okamžitě.

„Že nechtěl, abych se kvůli tomu trápil, tak to nikomu raději neřekl." Sirius s Remusem se po sobě zase podívali.

„A co mu tedy... Voldemort vkládá do hlavy?" chtěl vědět Remus. Při vzpomínce na to bylo Jamesovi zase hůř.

„Vzpomínku na to, jak mě zabil – ale víte co? Harry prý ví, že je to jen provokace, tak si to tak nebere," řekl jim s frustrujícím úšklebkem.

„To je ale hadí parchant," zaklel Sirius, opřel se o futra a ruce zkřížil na hrudi. „Co budeš dělat? Necháš, aby ho Snape učil tu... nitrobranu?" zeptal se ho pak zamračeně.

„Podle mě by to bylo rozumné," podělil se s nimi o svůj názor Remus. „I když tvrdí, že si to nebere, určitě to na něj musí nějak působit."

„Taky jsem si to myslel – Harrymu jsem řekl, že se k nitrobraně vrátí, i když to byl prý taky jeden z důvodů, proč o tom nikomu neřekl. Nechtěl, aby se k tomu musel vracet-"

„To se mu nemůže nikdo divit," přerušil ho s úšklebkem Sirius.

„Jenže teď nevím," přiznal James bezradně, jakmile si na to zase vzpomněl.

„Chápu, Jamesi, že je tohle těžké rozhodnutí, ale pokud by to mělo Harrymu pomoct," začal Remus, ale James ho gestem ruky zastavil. Už ho ani nenechal domluvit. Musel to ze sebe dostat!

„Musím vám něco říct," prohlásil pevně a přešel z kuchyně do jídelny. Zkontroloval, zda na chodbě nikdo není, pak zavřel dveře a zakouzlil je. Otočil se a odhodlaně stanul svým dvěma nejlepším přátelům, kteří ho zvědavě pozorovali. „Děje se něco vážného. Brumbál a Snape před námi něco tají."

„Jak to myslíš?" zeptal se ho Remus zaujatě.

„Vlastně to tají přede všemi. Něco... plánují. Něco s Harrym."

„To jsi zjistil jak?" tvářil se Sirius v tu ránu vážně.

„Slyšel jsem je, když jsem šel za Brumbálem do ředitelny." Nervózně se projel rukou vlasy. „Tohle nesmíte nikomu říct – vůbec nikomu!" naléhal na ně James.

„Tak co jsi slyšel?" nevydržel už to Sirius.

„Myslím, že... Brumbál umírá," pověděl o něco tišším hlasem. Na okamžik se v jídelně rozhostilo ticho. Jeho přátelé vypadali stejně šokovaně, jako se cítil on, když to slyšel.

„To přece nejde," ozval se jako první pochybovačně Sirius. Remus se na něj podíval.

„Myslíš, že i on je nesmrtelný?" poznamenal Remus.

„Ten zčernalý prst," připomněl jim James. Už to spolu jednou řešili. „Je to asi nějaká kletba. Snape říkal, že má ještě čas, že se ještě nerozšířila. Brumbál ale tvrdil, že mu už tolik času nezbývá a chce... chce aby, až tu nebude, Snape Harrymu něco řekl," pověděl jim přesně, co slyšel.

„Ty myslíš..." nedořekl Remus ani tu myšlenku. Sirius zamítavě kroutil hlavou, jako by něco takového nebylo ani možné.

„Já nevím, znělo to tak... divně," nemohl James najít správná slova. „A musí to být něco špatnýho, dokonce ani Snapeovi se do toho asi nechce. Vyčetl Brumbálovi, že on sám to Harrymu nechce říct, protože na to nemá odvahu." Což bylo ale hned podezřelé Siriusovi.

„Tak to můžeme být v klidu – Snape by se Harrymu určitě nezdráhal říct, že je Voldemortův viteál. Ten by z toho měl ještě radost." Jen co to dořekl, zarazil se a s obavami se podíval na Jamese. Od té doby, co jim James řekl, že se o tom už nikdy nebudou bavit, to opravdu neudělali. Teď se ale zdálo, že nastala nová situace.

„K čertu!" zvolal James hlasitě a ulevil si tím, že ještě bouchl pěstí do stolu. „Já vám říkám, že to z toho umaštěnýho hajzla dostanu!" Sirius mu nakonec prokázal službu. Nejspíš to musel od někoho slyšet nahlas, aby se jeho popírající „já" začalo upozaďovat a do popředí se dostala racionální mysl, kterou právě teď potřeboval ze všeho nejvíc. „Potřebuju veritasérum. Hned!" Remus k němu přešel a na chvíli mu položil ruku na rameno.

„Teď bys jednal zbrkle, Jamesi. Musíme to dobře naplánovat." James ale nemohl čekat.

„Remusi, tohle je k nevydržení! Já to musím už konečně vědět!"

„Stejně tu žádné veritasérum není," rozhodil Remus rukama do stran. Jamesovi bleskla hlavou spásná myšlenka.

„Snape ho má." To věděl velmi dobře. Sám mu ho v jejich světě občas dával. To spolu ale ještě v rámci možností a v zájmu Fénixova řádu spolupracovali...

„Chceš ukrást a podat Mistrovi lektvarů jeho vlastní veritasérum?" vyskočilo Remusovo obočí do výšky. James se na něj nebezpečně podíval.

„Udělám absolutně cokoliv, abych z něj dostal, co zamýšlí udělat s mým synem."

„Nezamýšlí to náhodou Brumbál?" upozorňoval ho Remus. James zatřepal hlavou.

„Není to jedno? Udělá, co mu Brumbál řekne! A jestli – jestli – jestli opravdu chtějí udělat to, co si myslím, tak... tak..." James to ani nedokázal vyslovit nahlas.

„Tak až umře Brumbál, zabijeme Snapea," dořekl to místo něj Sirius. Vlastně ani nebyl daleko od toho, co měl v úmyslu říct James. „No co, stejně jsem si u dvojčat vsadil na to, že tuhle válku nepřežije," podíval se nevinně na Remusův přísný obličej. James si vzpomněl na dobu, kdy bylo jeho největší obavou, jestli Nebelvír vyhraje famfrpálový zápas nad Zmijozelem... A nemohl si odpustit, aby Siriusovi neřekl:

„Ale pokud ho zabiješ ty, tak nic nevyhráváš." Sirius se na něj upřímně usmál.

„To potěšení přenechám tobě, Dvanácteráku, takže vyhraju."

„U Merlina, nechte toho," sjel je Remus oba. Jenže Sirius toho hodlat nenechal.

„Promiň, Remusi, ale jestli Srabus hodlá v zájmu války obětovat mého kmotřence, tak na rovinu říkám, že to já raději obětuju Srabuse." Remus si povzdechl. „Radši Snape než Harry!" přisadil si ještě Sirius. Tohle tvrzení James určitě rozporovat nehodlal.

„Nevíme nic jistě – možná to je úplně jinak," řekl nakonec Remus.

„To mu radím!" ukázal na něj Sirius prstem. „Radím mu, ať je to jinak, jinak ti přísahám, že je se Srabusem konec!" James si sundal brýle a vyčerpaně promnul obličej. Hodil je na stůl a posadil se k němu.

„Já... prostě nevěřím, že by byl Brumbál něčeho takového schopný," prolomil po chvilce ticho zase Remus. Sedl si ke stolu vedle něj a podepřel si zamyšleně rukou hlavu. James tomu popravdě také nevěřil. „Jak o Harrym vždycky hezky mluvil, říkal, že si ho oblíbil. Ani jednou neprotestoval, když jsme se tu rozhodli zůstat. Dovolil ti, aby žil Harry s tebou, Jamesi. Je vaším Strážcem. To by přece všechno nedělal, kdyby... zamýšlel..." Ani Remus nedokázal tu myšlenku dokončit. To samé vrtalo hlavou i Jamesovi. „Tomu nevěřím," řekl Remus nakonec zamítavě. „Muselo jít o něco jiného."

„Zjistím to. Ale," podíval se na ně James odhodlaně, když si nasadil zpět své kulaté brýle, „oni nesmí vědět, že něco tušíme. Ani že máme sebemenší podezření. Snape ani Brumbál o tom prostě nesmí vědět!" opakoval jim vytrvale.

„Popravdě netuším, jestli se dokážu tak dobře přetvařovat," reagoval Sirius. „Co když se to potvrdí? To mám dělat, jako že se nic neděje? Usmívat se na Brumbála, jako-"

„Ano!" zastavil ho James. „Musíme hrát jejich hru – jen o tom oni nebudou vědět, takže-"

„-budeme mít náskok," doplnil ho zase Sirius.

„A taky tu půjde o náš zájem – nezapomeňte, že pokud by se to... opravdu potvrdilo," řekl James neochotně, „tak jestli je Brumbál ochotný obětovat mého syna, tak co teprve nás? A nás by v tomto světě asi nikdo nepostrádal, že?"

Jídelna na Grimmauldově náměstí se ponořila do ticha. Jeho slova zůstala viset ve vzduchu. Všichni si v hlavě přehrávali jejich význam. I jemu samotnému to znělo hrozně. Když do tohoto světa přišel, byl plný optimismu. Poslední dobou se však tento stav každým dnem měnil. Až na to, že zde jeho syn přežil, nebyl tento svět o nic lepší než ten jejich. Pokud došlo na lámání chleba, i zde se ukazovala ta horší lidská stránka. A pokud to bude potřeba, ukáže tu svou i on...

*****  

 Uběhly dva dny, když Harry mířil znovu do tajné chodby. Tentokrát ale ne proto, aby se viděl s tátou, ale se Siriusem. Byl tak vděčný, když od něj dostal dopis, že by ho chtěl vidět – snad mu také nechystá výchovnou přednášku, i když v Siriusově případě o tom trochu pochyboval. Doufal ale, že by mu mohl říct, jak je na tom táta – dnes ráno od něj sice dostal dopis, v němž mu psal, že se na něj opravdu nezlobí a že ohledně nitrobrany ho bude ještě kontaktovat, protože zatím s Brumbálem nemluvil, ale Harry to musel slyšet od Siriuse.

„Tady ho máme," usmál se na něj Sirius, jakmile ho spatřil ve dveřích.

„Siriusi," objal ho Harry na přivítanou. Sirius ho poplácal po zádech, pak ho chytil za ramena a chvilku si ho zůstal zkoumavě prohlížet. Harry počítal, že za ty dva týdny, co se viděli naposledy, se zase tak moc nezměnil...

„Jak se daří? Dobrý?" zeptal se ho, když ho pustil.

„No... vždyť asi víš," pokrčil Harry vyhýbavě rameny.

„Něco se ke mně doneslo," pověděl podobně neurčitě Sirius. „Proto jsem nám něco objednal," usmál se na něj a ukázal na stolek, kde stálo asi tak deset lahví máslového ležáku. Harryho úsměv se také rozšířil.

„To bude asi na dlouho," poznamenal Harry, když se posadil do pohovky a Sirius před něj jednu lahev postavil. Neváhal a hned se napil.

„Snad nespěcháš, juniore," střelil po něm Sirius pohledem.

„Ne," ubezpečil ho Harry. „Přesunul jsem Brumbálovu armádu na pondělí. Což mi připomíná," začal šmátrat v kapse mikiny. „Tady ho máš," podal mu nakonec Pobertův plánek, o nějž ho žádal v dopise.

„Opravdu ho nebudeš postrádat?" ujišťoval se jeho kmotr, když si od něj plánek vzal.

„Ne, beztak jsem v něm pozoroval už jen vás a... vy už do knihovny nechodíte..." pověděl Harry doufaje, že by mohl Sirius říct proč. Ten schoval plánek do kapsy a vytáhl z ní pro změnu malou placatici. Upil z máslového ležáku, načež prázdné místo, které v lahvi vzniklo, doplnil zlatavou tekutinou z placatice. Pak prstem ucpal hrdlo a dvakrát máslovým ležákem zatřepal.

„Co to je?" zeptal se ho Harry zvědavě.

„Teď už ohnivý ležák – neznáš?" Harry zavrtěl hlavou. Sirius se tedy chopil jeho lahve a malinko mu do ní taky nalil. V porovnání s ním se však opravdu držel při zdi. „Tak teď už jo," zazubil se na něj jeho kmotr. „Ale tátovi ani slovo, nebo by mě zabil. A vzhledem k tomu, jakou má poslední dobou náladu, bych ho raději nepokoušel." Toho se Harry hned chytl.

„Je pořád naštvanej, viď?"

„Naštvanej? Jako na tebe? Počítám, že to byl tak maximálně pět minut."

„Klidně mi to řekni, Siriusi," trval na svém Harry, který mu vůbec nevěřil.

„Tak já ti to řeknu – je naštvanej na Voldemorta, to ano. Ale na tebe ne, to ti mohu klidně odpřisáhnout." Harry se pořád tvářil pochybovačně, ale raději se s ním dál nehádal a upil z máslového ležáku. Siriusův upgrade tomu opravdu dodal zvláštní šmrnc. Harry cítil, jak se mu v krku rozlévá teplo.

„Řekl ti táta, jestli budu vážně muset ke Snapeovi na nitrobranu?" zeptal se nakonec Harry, když odložil lahev zpět na stůl.

„Já myslím," zatvářil se Sirius zamyšleně, „že po víkendu budeme mít jasno." Vzhledem k tomu, že byl pátek, to byly pro Harryho ještě dva dny nevědomosti. Docela ho překvapilo, když mu táta v dopise napsal, že to ještě bude probírat s Brumbálem. Od jejich rozhovoru to už považoval za hotovou věc.

„Hm," zamručel na to jen Harry. Moc nevěřil tomu, že by táta nakonec změnil názor. Pokud o tom bude ještě mluvit s Brumbálem, tak ten ho určitě zbaví jakýchkoliv pochybností, které by ohledně toho ještě mohl mít.

„Podívej, vím, že to asi bude vopruz, taky se mi to vůbec nelíbí, ale ty sny – to musí přestat. Přece tě tím Voldemort nemůže týrat donekonečna." Harry se opřel do opěrky a povzdechl si. „To snad chceš taky, ne?" pokračoval Sirius dál.

„Jo," připustil Harry a nevědomky si začal rukou přejíždět po jizvě na čele.

„Chceš si o tom promluvit?" překvapil ho otázkou jeho kmotr. Harry si uvědomil, co dělá, a spustil ruku zase dolů.

„Já bych si s tím poradil," vyslovil nakonec to, co si myslel celou dobu, a začal si Siriusovi vylévat srdce. „Nepotřebuju k tomu Snapea. Jenom by to určitě zhoršoval. Nakonec – už jsem si na ty sny zvykl. Jasně že je to hnusný, ale – je to prostě vzpomínka. Teď je táta tady a já to vím. A vím, že se to opakovat nebude – prostě ne," trval na svém zarputile Harry, jako by jeho přání mělo být tím hlavním, co jeho tátovi zachrání život. „A tohle pro mě není nic nového – řeknu ti, že asi horší je tátu s mámou před jejich smrtí slyšet – to, jak jsou zoufalí –, než pak už jen vidět... no, vždyť víš. Když jsou mrtví. Teda Voldemort mi ukazuje jen tátu, mámu ne. Když... chci jít nahoru, vždycky se probudím. Ale nechci to zlehčovat, to ne. Ty sny jsou děsný, jasně že chci, aby přestaly..." Harry se natáhl pro máslový ležák a musel se zase napít. Po očku viděl, jak ho Sirius zaraženě sleduje. Pak mu došlo proč.

„Cos myslel tím, že je slyšíš?" Harrymu došlo, že Sirius o tom vlastně neví. Ani netušil, jestli to věděl jeho starý Sirius. Řekl mu o tom Remus někdy?

„Slyším je... když se blízko mě ocitne mozkomor. Slyším je předtím, než je... Voldemort zabil," pověděl mu tišším hlasem. Sirius se lehce zachmuřil a i on se opřel do pohovky a upil z lahve. „Proto mě Remus učil Patronovo zaklínadlo."

„Jasně," uniklo Siriusovi ze rtů. Harry neměl ponětí, co tím myslel. „Remus si to myslel," řekl mu, když si všiml jeho zmateného výrazu, „ale tvůj táta říkal, že jsi mu tvrdil, že si na jejich smrt nepamatuješ-"

„Nepamatuju," potvrdil Harry.

„Teď si ale trochu odporuješ, ne?"

„Já..." Harry se zamračil. „Dokud jsem nenarazil na mozkomora, nepamatoval jsem si to. A... jen to slyším-"

„Což, jak jsi řekl, je asi ještě horší. Podívej, tohle už nedělej," naklonil se k němu Sirius o něco blíž. Harry sledoval raději špičky svých bot než jeho tvář. „Když se tě táta na něco zeptá, tak mu řekni pravdu. Protože on se to stejně jednou dozví a pak je to všechno ještě horší. Tak jako s těmi sny." Harry se už zase cítil provinile. Bylo mu jasné, že tohle byla chyba. „Myslíš, že si táta nelámal hlavu s tím, proč na tebe mozkomoři tak špatně působí?"

„Řekl vám, co se stalo o Vánocích, že?" vzpomínal Harry na to, jak omdlel na půdě.

„Jo, docela ho to vyděsilo," přiznal Sirius. „A taky si myslel, že to má co do činění s Dursleyovými – tvoje zlé vzpomínky." Harry k němu překvapeně vzhlédl.

„S Dursleyovými?" zatřepal hlavou. „Proč?"

„Co si měl myslet, když měníš téma pokaždé, když na ně přijde řeč?"

„Teď ho neměním," odporoval zase Harry.

„Ale s tátou jo," řekl Sirius pevným hlasem. Na to neměl Harry co říct. „Hele, mně i tátovi je jasný, že život s nimi asi za moc nestál. Ale, víš, možná kdybys byl k tátovi upřímný, nemusel by si domýšlet něco, co ani není pravda-" Sirius přestal mluvit, když Harry vstal a začal přecházet po pokoji.

„Jenže... to není tak lehký, víš? Všechno tátovi říct. Není to lehký. Proč... proč by se tím měl užírat, když už je to stejně všechno minulost? Už se to stalo. Nic s tím stejně neudělá!" nerozuměl Harry, proč by mu měl ještě přidělávat další starosti.

„Možná protože by ti chtěl pomoct?" navrhl Sirius, který bedlivě sledoval každý jeho krok.

„Ale on mi pomohl – tím, že se vrátil! Na ostatním už nezáleží!"

„Ale jemu ano," nehodlal Sirius ustoupit.

„Takže se bude cítit líp, když mu řeknu, jak děsně mi je, když skoro každou noc vidím ve snech jeho mrtvolu? Jak strašný je ho slyšet, když mámu posílá pryč, aby se mnou mohla utéct? A jí, jak Voldemorta prosí, aby zabil ji místo mě? Bude mu asi skvěle, když mu řeknu, že život s Dursleyovými byl peklo? Že mně nesnášejí jen proto, že dýchám? Že jsem do svých jedenácti musel žít v přístěnku pod schody, protože jsem pro ně byl vzduch a Dudley musel mít pokoje dva? Že jsem byl spíš jejich domácí skřítek pro všechno než člen rodiny? Protože tím jsem fakt nikdy nebyl. A asi ani tím vzduchem, protože i ten potřebují, ale já, já jsem pro ně byl naprosté nic! Ne, myslím, že tátovi nebude líp, a když jsem to teď řekl tobě, tak vím, že ani mně. Takže mi řekni, komu to pomůže?"

  Harry se zastavil a zůstali na sebe se Siriusem mlčky zírat. Najednou si Harry vůbec nebyl jistý tím, co řekl. Zavřel na chvíli oči, když ještě tišším hlasem dodal:

„Tohle tátovi taky neříkej."

„Harry," povzdechl si Sirius, „pojď sem," ukázal na místo vedle sebe. Harry se posadil zpět a nešťastně hypnotizoval lahev máslového ležáku. Ucítil, jak mu Sirius položil ruku kolem ramen. „Teď mu to neřeknu, myslím... že toho má dost i tak." Harry se raději neptal, co tím myslel. Předpokládal, že se táta trápí tím, co mu Voldemort dělá. „Ale ty mu to jednou řekneš, ano?"

„Já... myslím, že je to opravdu už jedno. Netrápí mě to. Co jsem nastoupil do Bradavic, přestal jsem to řešit-"

„Víš, tomu moc nevěřím," řekl Sirius. Harry se na něj zmateně podíval. „Také jsem měl rodinu, které jsem byl trnem v oku. Vždycky jsem byl černá ovce naší rodiny. Když jsem od nich odešel, opravdu se mi ulevilo, ale zároveň, i když jsem to nikomu neřekl, jsem se tím užíral. Když jsem tenkrát přišel do domu tvýho táty a viděl jsem, jak úžasně to v některé rodině může fungovat, bylo mi to líto. Samozřejmě, že čím jsi starší, tolik tě to už netrápí, ale někde uvnitř tebe ty pocity zůstanou. Je to tak?" Harry ho nespouštěl z očí, když pomalu přikývl. Stejně tak se cítil, když přišel k Ronovi. Záviděl mu jeho rodinu, kterou věděl, že on mít nikdy nebude...

„Ale teď... už bude jenom líp," pronesl nakonec odhodlaně Harry. „Když jsme se zase... všichni našli. Až tu Voldemort nebude a my se nebudeme muset skrývat, budeš se k nám moct vrátit. Klidně i s Remusem. Stejně je náš... tam kde jsme... dost velký. A-" Harry se zarazil. Tohle bylo otravné. „Nemůžu o něm nic říct," protočil očima. „Fideliovo zaklínadlo," vysvětlil svému kmotrovi, i když Harry věděl, že Sirius ví, kde žijí. Sirius teď ale vypadal o něco nervózněji, chopil se svého „ohnivého" ležáku a vypil ho na ex. Pak zůstal zírat na desku stolu a vůbec nic na to neřekl. Že by se k nim vrátit už nechtěl? Otevřel další máslový ležák, z nějž upil, a zase do něj dolil ohnivou whisky.

„A co na ústředí? Asi už je to otravný, co?" změnil raději Harry téma. „Půjdeš ven? Proto jsi chtěl plánek?" Sirius se na něj podíval. Harry se na něj usmál. „Neboj, já to nikomu neřeknu. Neřekl jsem to ani Remusovi, když se mě posledně ptal."

„Ty jsi nejlepší kmotřenec, jaké jsem si mohl přát," pousmál se na něj jeho kmotr. Harry to slyšel moc rád.

„Ale když mluvíme o Remusovi – když tu posledně byl, vyptával se mě... no, na Voldemorta. To asi víš. A pak jste přestali chodit do knihovny," rozhodl se ho Harry zeptat přímo. „Už jste na něco přišli?" Sirius na něj pořád mlčky zíral. „Připadalo mi, že jo." Ještě chvíli ho jeho kmotr sledoval, když nakonec zavrtěl hlavou.

„Ne, na nic. Vlastně jsme si nanosili něco na ústředí, takže to procházíme tam. Jde to strašně pomalu. Doufám, že si toho madam Pinceová nevšimne," řekl zase s úsměvem Sirius. Harry měl pocit, že to nebylo tak upřímné, ale možná se mu to jen zdálo. Nejspíš Siriuse trápilo, že pro něj nemá lepší zprávy. A že opuštění Grimmauldova náměstí je zatím v nedohlednu.

„Určitě na něco přijdete," ujistil ho Harry, chtěje mu tím zvednout náladu. „A myslím, že to už nebude trvat moc dlouho."

„To... víš že jo," souhlasil s ním trochu nejistě Sirius. „No a co to tvoje děvče," zeptal se ho jeho kmotr znenadání. „Zítra je svatý Valentýn – pamatuj si, že to je nejlepší den v roce!" Harry se ale ušklíbnul.

„Jak pro koho. Do Prasinek nemůžu, to asi víš. No a Cho je na mě naštvaná," postěžoval si Harry.

„Tak proč nezůstala s tebou tady? To snad musí chápat," nerozuměl tomu Sirius.

„Nechtěl jsem jí kazit návštěvu Prasinek, tak jsem jí řekl, že se budu s Hermionou učit." Sirius se poškrábal na bradě a nejistě si ho přeměřoval.

„Tak takhle ne, Harry," řekl mu nakonec.

„Co?" nechápal Harry.

„Nemůžeš své dívce říct, že zůstáváš s jinou dívkou – takové informace si necháváme vždycky jen pro sebe." Harry na něj vyvalil oči.

„To byla jen výmluva! Navíc – je to Hermiona. Moje nejlepší kamarádka. To Cho přece ví!"

„Víš, co se říká? Kamarád taky rád," pověděl mu Sirius s úsměvem.

„Je jako moje sestra!"

„Ale pořád je to holka," vysvětloval mu dál Sirius. Harry tušil, kam tím míří.

„Ty myslíš, že Cho na Hermionu žárlí?"

„To si nemyslím – to vím!" ujistil ho nesmlouvavým tónem Sirius. Harry se zatvářil nevěřícně, načež zakroutil hlavou.

„To ne, to je hloupost. Proč by si něco takového myslela?"

„Protože... tak holky prostě myslej." Harry nad tím začal uvažovat.

„Asi bych měl za ní zajít a říct jí pravdu, ne? A ujistit ji, že s Hermionou nic nemám-"

„Tak počkej, počkej, juniore. Zase bych to tak nepřeháněl," zarazil ho Sirius a otevřel mu další máslový ležák. Vrazil mu ho do ruky, tentokrát už bez přídavku ohnivé whiskey, což Harrymu ani tolik nevadilo. „Ono zase není na škodu, když na tebe holka trochu žárlí. Nemůže si myslet, že tě má úplně jistýho, chápeš?" Harry přikývl.

„Jasně."

„Hlavně za ní nechoď a neomlouvej se jí," radil mu dál Sirius, „nebo si bude myslet, že tě má omotanýho kolem prstu."

„Chápu," přisvědčil zase Harry.

„To jsem rád. A teď ještě pár rad, co bys měl udělat, až ji to přejde..."

*****
 James naposledy zkontroloval plánek, který kdysi dávno vytvořili, aby se ujistil, že budou sami. Ještě naposledy si v hlavě prošel, co si s Remusem a Siriusem odsouhlasili, a schovaný pod neviditelným pláštěm se vydal už podruhé, co byl zde, do kabinetu profesora obrany proti černé magii. Byla neděle večer a Snape se nejspíš ještě zabýval hodnocením svých studentů. Jeho tečka na plánku se ani nepohnula. Zato ta Jamesova ano.

Chodby byly prázdné a James se bez problému dostal až tam, kam potřeboval. Tiše se proplížil do učebny, kterou za sebou hned několika zaklínadly pečlivě uzamkl, a vystoupal po schodech nahoru. Před kabinetem se zastavil a stejně jako posledně ze sebe neviditelný plášť sundal. Zaklepal. Uslyšel vrzání židle. Dveře před ním se prudce otevřely. Snapeovi přelétl přes tvář stín překvapení, když za nimi spatřil Jamese.

„Pottere? Tys snad zešílel?" zeptal se ho tím svým opovržlivým tónem, který při rozhovoru s ním tak rád používal.

„Přišel jsem si s tebou jen promluvit. Asi ti nemusím vysvětlovat o čem," řekl James odměřeně. Snape vypadal, že by mu nejraději práskl dveřmi před obličejem, ale nakonec se úlisně usmál a poodstoupil.

„Jestli jsi mě přišel poprosit, zda bych tvého syna nemohl učit nitrobranu, tak prosím – to si rád vyslechnu." James spolkl svou hrdost a nic mu na to neřekl. S hlavou vztyčenou vzhůru vešel do kabinetu, který se od své předchozí podoby nadobro lišil. Vůbec v ničem se mu nepodobal. Kdyby James nevěděl, kde právě stojí, tipl by si, že se nachází ve sklepení...

„Tak? Začni," pokynul mu Snape, když za nimi zavřel, a s rukama překříženýma na hrudníku čekal, až James spustí. Ten jen doufal, že se přes tuhle fázi dostanou rychle. No co, stejně si Snape nebude nic pamatovat...

„Nepřeji si," začal tedy James, „abys při těch... hodinách Harryho využíval k tomu, aby sis na něm vyléval svůj vztek." Snape se křivě pousmál.

„Myslel jsem, že mě chceš o něco požádat, ne mi vyhrožovat."

„Já ti nevyhrožuji. Zatím," dodal James na ujasněnou. Tahle část je ještě měla čekat...

„Takže sis to přeci jen rozmyslel," odfrkl si Snape, jako by to dávno věděl. „Najedou jsem ti dobrý, že? Ale neměj obavy, ty hodiny nejsou ničím extra ani pro mě. Nebo si myslíš, že mě baví ztrácet čas s tvým synem, který nemá pro nitrobranu sebemenší nadání? Měl bys být vděčný, že se jím hodlám vůbec zabývat-"

„Asi bych si tu měl kleknout a poděkovat ti," přerušil ho James znuděně.

„Ale no tak, Pottere, ty by ses k něčemu takovému jistě nesnížil, to by tvoje ego nikdy nepřežilo," ušklíbl se Snape. James měl sto chutí to udělat teď, ale Snapeova pozornost ještě nebyla dostatečně rozptýlena. Také by rád poznamenal něco o jeho klečení před Voldemortem, ale to by mohlo hrozit, že ho odsud Snape rovnou vyrazí.

„Chci vědět, jak ty vaše hodiny probíhají," řekl namísto toho vyrovnaně.

„Co se na nějakou přijít podívat?" navrhl mu Snape. James něco takového neočekával, ale jen nad tím začal přemýšlet, Snape ho rychle vyvedl z omylu. „Zapomeň," protočil očima. „Stačí mi zdržovat se s jedním Potterem."

„Proč Brumbálovi rovnou neřekneš, že to nechceš dělat, když je to pro tebe tak strašný problém, Snape?" vpálil mu James.

„Do toho ti nic není, Pottere."

„Jistě," pokýval James hlavou, „zapomněl jsem, že ty seš vlastně rád, když máš možnost se po mém synovi vozit."

„Copak? Když jsi to dělával ty druhým, bylo to v pořádku, ale jakmile se jen někdo dotkne tvého syna, najednou už to legrace není? Není to tak trochu... dvojí metr?" probodával ho Snape pohledem. James začínal vidět rudě.

„Mezi námi dvěma je velký rozdíl, Snape," řekl James potichu. „A to ten, že já jsem se vždy stavěl sobě rovným – za to ty sis ve svém věku vybral za cíl vybral kluka, ještě navíc z postu jeho profesora. To je fakt ubohost."

„Tak sobě rovným," zasmál se tomu Snape.

„Mysli si co chceš," odsekl mu James. „Možná nejsem pyšný na všechno, co jsem kdy udělal, ale dokážu si to aspoň přiznat. Ty naproti tomu jsi pořád stejná zakomplexovaná nula."

„Víš proč se na hodiny nitrobrany s tvým synem tak těším?" opáčil mu na to nevzrušeně Snape. „Až v hlavě toho kluka uvidím tvou mrtvolu, budu mít hned lepší den."

„O tom ani v nejmenším nepochybuju," odvětil James stejně ledabylým tónem. „Řekni, hodně jsem ti zkazil náladu, když jsem se do tohoto světa zase vrátil?"

„Velmi," připustil se zlým úsměvem Snape. „A co ty? Taky jsem ti zkazil náladu, když ses dozvěděl, že tvého syna učím?" James napodobil jeho úšklebek, když po něm zopakoval:

„Velmi." Pak ale ještě dodal: „Jenže rozdíl je v tom, že ty už ho dlouho učit nebudeš. Za to já tu budu vesele žít dál, takže ti tvou náladu klidně budu kazit pořád." A to bylo něco, co Jamese opravdu těšilo.

„Nic netrvá věčně," nadnesl Snape s jasným vzkazem. James na něj však nereagoval, dal ruce v bok a začal se rozhlížet po kabinetě.

„Tak snad sis sem toho moc nestěhoval. Prý je místo učitele obrany prokleté. Za pár měsíců si budeš zase balit," otáčel se kolem sebe a díval se na stěny. „Ale aspoň nějak vyzdobit sis to tu mohl. Za Dolores to tu docela hezky mňoukalo. Třeba tady," ukázal James na stěnu vedle nich. Jakmile na místo, kam ukazoval, otočil Snape hlavu, James na nic nečekal a tasil hůlku. Snape si svou chybu rychle uvědomil, začal se také natahovat po hůlce, ale James byl rychlejší. Neverbálně ho omráčil. Když dopadl Snape v bezvědomí na zem, James se automaticky sehnul pro jeho hůlku, kterou mu uzmul, a v duchu se modlil, aby měl ve svém odhadu pravdu.

Poklekl ke Snapeovi na zem a začal mu prohledávat vnitřní kapsy hábitu. Věděl, že všechny důležité lektvary vždy nosil u sebe, a veritasérum k nim rozhodně patřilo. V jejich světě ho se spokojeným úsměvem z hábitu vytáhl, kdykoliv ho o něj James požádal. Samozřejmě při práci pro Řád. Jindy spolu čas rozhodně neztráceli.

Když však nemohl žádný lektvar najít, napadlo ho jít na to jinak. Hůlku mu namířil na hábit a řekl: „Revelio." Okamžitě se mu ukázala další tajná kapsa. V ní našel několik malých lahviček s rozličnými lektvary, mimo jiné i s průhlednou, bezbarvou tekutinou. Odzátkoval lahvičku a přičichl si k ní. Necítil vůbec nic. Měl vítěze...

Rychle použil na lektvar kopírovací kouzlo. Bylo lepší to udělat hned, než s tím později ztrácet čas. To mu alespoň poradil Remus. Prý by mohl být ke konci rozrušený a snáze by se dopustil chyby. Jakmile tedy držel v ruce druhou, naprosto stejnou lahvičku (bez lektvaru uvnitř, na ten samozřejmě kopírovací kouzlo nefungovalo), naplnil ji vodou, zazátkoval a ukryl zpět.

Tohle by měl. Teď se bude muset postarat o Snapea. Nemohl se dočkat, až se probere a pochopí, jak ho James převezl. Tak, jako se ale na tento pocit vítězství těšil, se stejnou měrou obával toho, co se od Snapea dozví.