Harry byl Remusovým vzkazem překvapen. Mrzelo ho, když musel zrušit svou schůzku s Cho, ale bylo to poprvé, co ho chtěl Remus vidět, a to pro Harryho hodně znamenalo. Občas se v tajných pokojích kromě táty setkával i se Siriusem, který mu vždy tvrdil, jak se má skvěle a báječně, ale jeho výraz přitom hovořil o úplném opaku. Nebo to tak aspoň Harrymu připadalo. Byl ale rád, že mu může aspoň na chvíli dělat společnost a přivést ho na jiné myšlenky.

Se Siriusem mohl probírat cokoliv – dokonce i víc než s tátou. Tomu si třeba na Snapea snažil nestěžovat, ale před Siriusem už se příliš nedržel. Byl rád, že se ve svých názorech tak shodovali. Několikrát měl nutkání říci Siriusovi i o těch snech, ale věděl, že to bylo něco, co by si jeho kmotr pouze pro sebe určitě nenechal, tak od toho vždy nakonec upustil.

Teď ale vstoupil do tajné chodby, kameny se za ním v tichosti zavřely a on se díval do klidné, i když možná trochu ustarané tváře Remuse.

„Ahoj, Harry," přivítal ho jeho bývalý učitel s úsměvem.

„Ahoj, Remusi. Dostal jsem... tvůj vzkaz."

„Jsem rád, že jsi přišel. Snad tě příliš nezdržím," řekl mu, když otevřel dveře od svých starých pokojů, kde dříve přebývali se Siriusem, a pokynul mu, aby vstoupil. Uvnitř se nic nezměnilo, vypadalo to tam pořád stejně.

„Tak jak se ti daří ve škole?" zeptal se ho Remus, když se usadili na pohovku.

„Docela dobrý. Lektvary jsou v pohodě – s Křiklanem je to úplně o něčem jiném..."

„To rád slyším. A co obrana?" vyptával se Remus dál.

„No, jak bych to řekl – když bude tvůj profesor chtít, vždycky tě na něčem nachytá," pronesl Harry zamyšleně. „Ale tátovi to neříkej," podíval se na něj trochu úskočně. Remus chápavě přikývl.

„Ale tvůj táta na tebe pěje samé ódy, prý ti jde obrana skvěle," usmíval se na něj Remus.

„To protože on se mě na ničem nachytat nesnaží," usmál se i Harry. „Ale to se nedá srovnávat, s tátou je to super, fakt," dodal, vzpomínaje na jejich každotýdenní tréninky. Vždycky si o tátovi myslel, že to je skvělý kouzelník, ale on byl ten úplně nejlepší! A za těch pár hodin ho dokázal naučit víc, než několik jeho profesorů obrany za několik let. Snape mu nešplhal ani po kotníky. Ten se ho v hodinách snažil pořád jen potápět, ale Harry se celkem úspěšně bránil. S tátou v krátkosti vždy trénovali i to, co aktuálně v hodinách probírali – táta chtěl určitě zabránit tomu, aby mu Snape mohl něco vyčíst. Ale jak už Harry Remusovi řekl – když Snape chtěl, vždy si na něm něco našel. Ale Harry předpokládal, že i Snape musel vidět, že takový tupec není. Právě naopak – jednou na něj mlčky zůstal hledět, když se mu jako prvnímu ve třídě povedlo obzvlášť složité kouzlo. Vypadal ale naštvaně a hned vzápětí mu to dal sežrat. Snape by nikdy neuznal, že by byl v něčem dobrý. Harrymu to ale vrásky nedělalo – stačilo mu, že si to myslel jeho táta.

„Abych nezapomněl, pozdravuje tě Sirius – mám ti vyřídit, že příští týden se za tebou zastaví," sdělil mu Remus. Harry potěšeně přikývl.

„Bude mít zase službu?" vyzvídal Harry, i když odpověď už dávno znal.

„Tobě nic neunikne, že?" pousmál se na něj Remus.

„Vídám vás všechny v plánku," vytáhl Harry z kapsy Pobertův plánek a demonstrativně s ním zamával ve vzduchu. Remus s úsměvem zakroutil hlavou.

„No ovšem." Pak se na něj zúženým pohledem podíval. „Pověz, zdržuje se Sirius pouze na hradě?" Harry zamrkal, ale když odpovídal, musel uhnout pohledem. Nemohl lhát Remusovi do očí!

„Jasně. Kde jinde?" řekl nevinně.

„A opravdu jen v knihovně?" vyptával se Remus dál. Harry pořád sledoval špičky svých bot.

„Opravdu," kryl poněkud nevěrohodně noční vycházky svého kmotra po školních pozemcích. Ale jemu ho prostě bylo líto. Muselo být hrozné, být pořád zavřený na Grimmauldově náměstí. Táta mohl na čerstvý vzduch aspoň u nich doma, ale Sirius s Remusem nemohli nikam. Na Remusovi frustrace znát nebyla, buď mu to tolik nevadilo, nebo se dokázal přetvařovat mnohem lépe jak Sirius.

„To je dobře," řekl na to pouze Remus. Pak si odkašlal a jeho úsměv trochu povadl. „Asi víš, proč do zdejší knihovny chodíme." To Harry samozřejmě věděl, naznačil mu to táta a na rovinu mu to pak řekl i Sirius.

„Vím. A – našli jste už něco?" zajímal se Harry. Možná proto za ním Remus přišel.

„Ještě ne." Harryho Remusovo přiznání trochu zklamalo. „Ale rád bych se od něčeho odrazil. Napadlo mě, že bys mi mohl trochu pomoct."

„Určitě pomůžu!" přitakal Harry okamžitě. „Co by to mělo být?"

„Vlastně... bych rád věděl víc o tobě a... Voldemortovi." To Harryho na chvíli zaskočilo. „Pokud ti tedy nevadí o tom mluvit," dodal rychle Remus. Úplně dobře se přitom Harry necítil, ale pokud by to mělo Remusovi pomoci, byl ochotný mu říct vše, co potřeboval.

„Ne, nevadí. Co přesně... tě zajímá."

Remuse zajímalo nejen to, co ho pojilo s Voldemortem, ale i s Nagini. Řekl mu o společných pocitech, snech, které mu Voldemort vkládal do hlavy – samozřejmě o těch prvních, o tom, že se to děje znovu, se ani nezmínil. Dále i o tom, že dokáže vidět nejen Voldemortovýma očima, ale i očima Nagini. Nevěděl, zda mu to k něčemu bylo, ale měl dojem, že byl Remus v průběhu jejich hovoru stále více zasmušilejší. 

Když mu ale řekl vše, co mohl, začal se Remus zase slabě usmívat a poděkoval mu, že si s ním o tom promluvil. Byl to opravdu zvláštní rozhovor, ale Harry byl rád, že aspoň tak si k sobě našli zase cestu. Než odešel, Remus mu ještě slíbil, že se za ním zase někdy podívá... Harry upřímně doufal, že za méně dramatických okolností. 

*****

  Když James po obědě dorazil na Grimmauldovo náměstí, přivítalo ho ticho. V jídelně nikdo nebyl. Otevřel dvoje dveře v přízemí, ale obě místnosti byly také prázdné. Docela ho proto vyděsil Sirius, který se z ničeho nic zjevil na schodech.

„Jdeš jak duch," řekl mu James a zakroutil hlavou. Překvapilo ho však, že na to Sirius nijak nezareagoval, a beze slov sešel dolů k němu. Tvářil se neobvykle vážně. Něco na jeho pohledu se Jamesovi ani trochu nelíbilo. A když Sirius začal volat na Remuse, věděl už, že se přihodilo něco špatného.

„Remusi! James je tu, pojď dolů!"

James zamyšleně sledoval Siriuse, který se vydal do jídelny, kam ho pro jistotu následoval. Jeho přítel se zastavil u okna a zůstal pozorovat ulici před domem. Občas to Sirius dělával, ale nikdy se přitom nechoval tak podivně jako dnes.

„Řekneš mi, co se stalo?" nevydržel už to James. Sirius se na něj otočil, ale jeho oči směřovaly někam za něj.

„Ať ti to poví on," ukázal na Remuse, který se v tu chvíli objevil v jídelně.

„Siriusi-" snažil se ho Remus zastavit, ale Sirius trval na svém.

„Řekni mu to!" zvýšil na jejich přítele hlas. James byl naprosto zmatený. Co se tu u Merlina stalo?

„Nevíme to jistě-" snažil se ho ještě umlčet Remus, ale Sirius mu k tomu nedal jedinou příležitost.

„James má právo to vědět!" Teď už si byl James jistý, že nutně potřebuje vědět, o co tady jde. Siriusův pohled nevěstil nic dobrého a on z nich byl jako na trní.

„Nemusí to tak být," promluvil Remus poprvé k němu. A použil k tomu stejně vážný tón, který mluvil i Sirius. James si několikrát projel rukou vlasy.

„Co tak být nemusí? Víte, docela mě děsíte," pověděl jim James upřímně.

„Sedni si-"

„Cože?"

„Sedni si," zopakoval Sirius, odsunul mu jednu z židlí a sám se usadil do vedlejší. Remus stůl nejistým krokem obešel a posadil se naproti nim. Doprostřed stolu položil malou černou knihu, jejíž název Jamese utvrdil v tom, že je čeká nějaký nepříjemný rozhovor.

„Kde jsi to vzal?" zeptal se James Remuse.

„V knihovně v Bradavicích, před třemi dny...," odpověděl mu a díval se mu zpříma do očí.

„To jste si dali docela na čas, než jste se o to se mnou podělili," utrousil James a cítil se trochu dotčeně. Věděl ale, že podle toho, jak se jeho přátelé tvářili, k tomu nejspíš měli důvod. Ještě ho neznal, ale už teď tušil, že se mu nebude líbit. „Takže? Řeknete mi, co v tom je?" Jeho přátelé se po sobě podívali.

„Jamesi, v prvé řadě chci říct, že to nemusí nic znamenat," spustil Remus. Sirius vedle něj nesouhlasně vydechl, ale nic na to neřekl. „Může to být... pravda, ale také nemusí. Nic nevíme jistě." Bylo na něm vidět, že by si přál to druhé, ale nejspíš věřil tomu prvnímu.

„Tak už se vymáčkni," nevydržel to James. „Co se tam píše!" Namísto Remuse se však ujal slova Sirius, kterému už z Remusova kroužení kolem došla trpělivost.

„Jsou to viteály!" pronesl o něco hlasitějším hlasem. James se po něm nechápavě podíval.

„Viteály?" O tom nikdy předtím neslyšel.

„Ty schránky, ve kterých má Voldemort ukryté části své duše – říká se jim viteály," vysvětloval mu o něco klidnějším hlasem Remus. Klidně ale rozhodně nevypadal. „Nepíše se tam nic o tom, že jich může jeden člověk stvořit víc, ale my... se domníváme... že jich více doopravdy má," pokukoval trochu nejistě po Siriusovi, který začal klepat prsty o stůl. Byl z něčeho tak nervózní, až se tak začal cítit i James.

„Domníváte? Přišli jste na to, co by to mohlo být?"

„Napadli nás... dva." Remus se zase podíval na Siriuse, který trhaně přikývl.

„Tak fajn –  a už mi konečně řeknete, co jsou teda zač?" udeřil na ně netrpělivě James. Tohle chození kolem horké kaše už se mu ani v nejmenším nezamlouvalo. Remus se natáhl po knize a otevřel ji na založené stránce.

„Tady... se zjednodušeně píše, že k tomu, abys mohl viteál stvořit, musíš někoho zabít. Pouze vražda dokáže znetvořit duši takovým způsobem, že ji dokáže rozervat na kusy. Což pro Voldemorta překážka jistě nebyla. Jak už jsem říkal, nepíší tu, kolikrát lze duši rozervat, ale pokud jsou naše... předpoklady správné, tak tak učinil třikrát. Ale," podíval se na něj Remus zbědovaně, „to samozřejmě nemusí být konečné číslo." James se na ně zamračil.

„To jsme ale věděli - věděli jsme, že to může být problém. Jen asi Voldemort ví, kolik těch... viteálů vytvořil. Prostě budeme pátrat-" Sirius ustal v klepání a trochu silněji praštil do stolu.

„Asi je už stejně úplně jedno, kolik jich má. Minimálně jeden zničit rozhodně nepůjde, takže je tahle otázka bezpředmětná," zaskočil Sirius Jamese svou odpovědí. Překvapeně se na něj podíval.

„Jak nepůjde? Musí se dát nějak zničit-"

„Sakra, Remusi, už mu to řekni!" přerušil ho Sirius hlasitě. James se s obavami podíval na Remuse, jehož oči byly naplněny smutkem.

„Píše – píše se tu také, že... jako schránku lze použít nejen nějakou věc, ale... i živou bytost," soukal ze sebe pomalu.

„Jako že část své duše ukryje do někoho živého?" nevěřil James svým uším. „Proč by to dělal? Není to trochu nepraktické?" nezdálo se mu to. Remus ale zakroutil hlavou.

„Pokud je tou živou bytostí někdo blízký, nemusí být," oponoval mu Remus.

„Jo? A kdo je Voldemortovi tak blízký, aby do něj ukryl část své duše?" James silně pochyboval o tom, že se v okruhu Voldemortových Smrtijedů někdo takový nachází.

„Nagini," překvapil ho svou odpovědí zase Remus. James zmateně zamrkal.

„Nedá bez toho hada ani ránu," ujal se slova zase Sirius. „Jak víme, Voldemort je Zmijozelův dědic a ovládá hadí jazyk. A hadi jsou přece i hlavním znakem Zmijozelu. Možná pro něj jiný člověk dost dobrý není, ale nemůžeš popřít, že s tím hadem ho něco zvláštního pojí. A – a podle té knihy... je... pojí pak... mnohem víc," dodal už o něco nejistěji. James se zase podíval na Remuse, který z něj nespouštěl oči. Zdálo se mu, že jeho přítel má z něčeho obavy.

„Takže musíme zabít Nagini?" navrhl James to, co mu z toho vyplývalo.

„Nemá to smysl!" vykřikl zase frustrovaně Sirius.

„Proč to nemá smysl?!" dožadoval se James stejně hlasitě odpovědi.

„Víš... jak jsme mluvili o dvou viteálech? Nejspíš stvořil ještě další... nevědomky. Možná to ví, nebo ne, to netuším. Ale, víš... to spojení, nad kterým jsme pořád přemýšleli... mezi Voldemortem, Nagini a-"

„Spojení? Jaké spojení zase?" nerozuměl James vůbec, kam tím Remus míří. Pak to ale řekl.

„A Harrym," vydechl potichu. „Pokud si jako svou schránku vybereš živou bytost, můžeš s ní pak sdílet své myšlenky nebo pocity. Ty části duše jsou... spolu stále spojené. Jakkoliv vzdálené si jsou." V jídelně se rozhostilo ticho. Jeho přátelé mu nejspíš nechávali čas, aby to vstřebal. A nemuseli mu toho času nechávat příliš. Jamesovi došlo velice rychle, co tím chtěl Remus říct. Proč s tím tolik nadělal a proč byl Sirius po celou dobu tak mimo. Ti dva si mysleli, že i Harry je Voldemortovým viteálem. To byla ta druhá bytost, o které hovořili. To bylo tak... James hledal správná slova, jak by to nazval.

„To je ta největší pitomost, která vás mohla napadnout," proťal po chvíli jeho hlas tíživé ticho, které se nyní jeho přátelé báli čímkoliv narušit. Snažil se znít úplně normálně, když to říkal. Hrozně ho ale vytočilo, když mu položil Sirius ruku na rameno a snažil se ho uklidnit. On byl přeci naprosto klidný. Doteď.

„Jamesi, chápu, že to zní hrozně-"

„HARRY NENÍ ŽÁDNÝ VITEÁL!" zakřičel na něj a prudce vstal od stolu, až jeho židle dopadla s rachotem na zem.

„Všechno to do sebe zapadá, Jamesi," trval ale Remus na tom, co řekl. Nebo spíš na tom, co naznačil.

„Nic do sebe nezapadá! Je to naprostý nesmysl. NESMYSL, ROZUMÍTE?!"

„Jamesi, já chápu, že tě to muselo rozrušit," uklidňoval ho navzdory jeho tónu Sirius, „ale Harryho život je pro nás samozřejmě důležitější než zničení Voldemorta, takže to neznamená, že-"

„ŽE CO? CO TO NEZNAMENÁ, SIRIUSI?! ŽE BY MĚL MŮJ SYN KVŮLI ZNIČENÍ VOLDEMORTA NEJDŘÍV UMŘÍT? NE, TO TO OPRAVDU NEZNAMENÁ! A ANI NIKDY NEBUDE!" James se vůbec nedokázal ovládat. Byl tou myšlenkou tak otřesený, že nedokázal reagovat ani trochu přiměřeně. Ale možná to vůči tomu, co mu Sirius s Remusem právě řekli, bylo ještě málo.

„Možná by sis to měl přečíst," podával mu Remus knihu, která, i když se to snažil nepřipouštět, právě zničila jakékoliv jeho představy o lepší budoucnosti.

„JDI SE S TOU KNIHOU VYCPAT!" zakřičel James na Remuse, vytrhl mu ji z ruky a mrštil s ní přes celou jídelnu. Otočil se od nich a třesoucí se zlostí se vydal z jídelny ven. Musel zmizet. Nedokázal tu být ani o vteřinu déle.

„JAMESI!" snažil se ho zastavit Sirius. James setřásl jeho ruku ze svého ramene.

„Nech mě bejt!" odstrčil ho a mířil dál ke vchodovým dveřím.

„Nikam nechoď. Musíme si o tom promluvit-" James se se zběsilým výrazem ve tváři otočil k Siriusovi.

„O čem si musíme promluvit? Harry není žádný viteál! NENÍ, ROZUMÍŠ?!" zakřičel na něj. Pak uviděl Remuse, který se k nim v chodbě připojil. „A už nikdy nechci nic takového slyšet!" ukazoval na něj výhružně prstem. „NIKDY! Zapomeňte na to, že vás kdy taková blbost napadla!"

„Jamesi," chtěl Sirius zase něco říct, ale James mu k tomu nedal žádný prostor. Byl vytočený jako ještě nikdy.

„Ať vás ani nenapadne něco takového někomu tvrdit!"

„To jsme nikdy v úmyslu neměli," přitakal Remus rychle. Sirius souhlasně přikývl.

„Ani Brumbálovi!" řekl jim James tvrdě.

„To by nás přece nenapadlo," ujišťoval ho Sirius zničeně.

„To jsem rád. Sbohem!" Práskl za sebou dveřmi a na prvním schodě se přemístil pryč.

*****

  Po příchodu domů popadl v předsíni vázu stojící na stolku hned u věšáku a praštil s ní proti zdi. Roztříštila se na desítky kousků. Bylo mu to ale málo. Hodil by čímkoliv, kdyby se něco dalšího, co by šlo rozbít a na čem by si mohl vylít svůj vztek, v jeho blízkosti nacházelo. Tak si alespoň ulevil tak, že praštil do zdi vlastní pěstí.

„Pane Jamesi!" vykřikla Loty, která se objevila v chodbě a vystrašeně nahlížela do předsíně na spoušť, kterou tam James udělal. Za ní jí přes rameno nakukovala Loty. „Co se – co se stalo?"

„Jste v pořádku?" zeptala se opatrně Koty.

„Nejsem!" vykřikl na ni James. „A co je vám vůbec do toho? Vypadněte!" vylíval si zlost aspoň na nich. Příliš mu to ale nepomáhalo... Rozčílilo ho však, když skřítky jako přiřezané stály stále na místě a ani se nepohnuly. Nebyly zvyklé, že by na ně James někdy křičel, proto ho zůstaly vytřeštěně sledovat. Pocity domácích skřítků však byly to poslední, co dělalo Jamesovi starosti. „Řekl jsem, ať vypadnete a necháte mě na pokoji! Sakra!" zaklel ještě, když kolem nich procházel do obývacího pokoje. Tam se ale nezdržel a pokračoval až ven na zahradu. Potřeboval na vzduch.

Zavřel za sebou prosklené francouzské dveře a zády se o ně opřel. Nasával do plic ledový vzduch a přitom cítil, že tep se mu pomalu zklidňuje. To bylo však to jediné. Uvnitř se cítil rozbitý stejně jako ta váza, kterou už pravděpodobně domácí skřítkové dávno opravili. Jeho rány však podobně snadno opravit nepůjdou.

Popíral to. Jistěže ano. Co jiného mu zbývalo? Přiznat to by znamenalo, že šance na normální život je i v tomto světě navždy ztracená. Už napořád se skrývat. Skrývat Harryho. Bát se každou chvíli, že ho Voldemort najde. A zabije. Protože on v tom nepřestane. Nikdy. Ne, tohle si nemohl připustit. Tohle ne! Určitě se mýlili!

Nejhorší však na tom bylo, že Remuse a Siriuse znal tak dobře, že bylo nemyslitelné, aby mu řekli něco takového a nebyli si tím jistí. Možná tvrdili, že to tak být nemusí, ale James tušil, že to říkali jen proto, aby mu nechali aspoň nějakou naději. Nebo sobě. Protože, tak jako pro něj a Harryho, to byl stejně tvrdý ortel i pro ně. A vlastně pro kohokoliv, kdo s nadějí doufal v to, že tahle válka jednou skončí.

Ne, tohle bylo absolutně nemyslitelné! Remus a Sirius se zbláznili! V žádném případě nesmí říct o jejich podezření někomu dalšímu. Na to bylo až příliš nebezpečné! Protože co kdyby tomu někdo uvěřil? Pro Jamese, a on věřil tomu, že i pro Remuse a Siriuse, byl Harryho život důležitější než porážka Pána zla. Ale co pro ostatní? Kdo by jeho život raději obětoval, než žil pod neustálou hrozbou? James si byl jistý, že takových lidí by se našla spousta. Bude se tam muset vrátit a upozornit je na to ještě důrazněji. Možná si dopad toho, co řekli, vůbec neuvědomovali!

Sundal si brýle z obličeje a promnul oči. Cítil se naprosto ztraceně. Co když to tak opravdu je? Pokud ano, možná existuje nějaký způsob, jak ten kousek Voldemortovy duše z Harryho oddělit. James se otřásl. Jen to pomyšlení, že by to mohla být pravda, jím znovu a znovu otřásalo. Zničeně schoval obličej do dlaní. Už ani mráz mu nepomáhal. Jindy ho pohled na bílou zahradu uklidňoval – dnes mu však nepomáhal ani trochu. A James měl pocit, že už to nedokáže nikdy nic.

Spustil ruce volně podél těla a tupě pozoroval jeden ze stromů před sebou. Snažil se nemyslet na nic. Nakonec ale frustrovaně vydechl a otočil se zpět ke dveřím. Otevřel je, aby se vrátil dovnitř, ale zůstal stát opařeně na místě. Uprostřed obývacího pokoje stáli tři skřítci a s očima dokořán ho sledovali. James si všiml, že Loty drží v ruce tác s konvicí plnou černé kávy a jeho oblíbeným šálkem. Najednou mu bylo, nevěděl ani proč, ještě hůř. No tak budou navždy schovaní tady. S jejich skřítky. On to zvládne. A Harry – Harry bude muset taky.

Ne, nesmí si to vůbec připouštět. Určitě je to celé jen nešťastná shoda náhod. Nemůžou mít přece takovou smůlu v obou světech! Není to pravda. James se narovnal a vyrovnaným krokem se vydal k Loty.

„Děkuji," natáhl se po šálku, ve kterém už bylo trochu kávy nalito. „A omlouvám se. Mám... špatný den." Domácím skřítkům se za něco omlouval jen velmi zřídka, ale nyní si uvědomoval, že to bylo na místě. Jako by vycítili, že se jedná o něco opravdu vážného, na nic se ho dál nevyptávali a každý se vydal svou cestou. On se posadil do křesla, lokty se zapřel o kolena a s pocitem absolutního prázdna zíral do plápolajícího ohně před sebou. Nevydržel to však dlouho, protože jeho pohled zalétl k fotografiím, které se nacházely na komodě hned vedle krbu.

Vstal a přešel přímo k nim. K již starým fotografiím vystavil i několik s jeho synem, které od něj dostal k Vánocům. Prohlížel si je skoro každý den. Vždycky přitom cítil zvláštní směsici smutku i štěstí, ale dnes jen tupou bolest. Proč to musel být zrovna Harry? Proč ne on? Dal by cokoliv, aby si to s ním vyměnil... Cokoliv, aby tím nemusel trpět jeho syn. A pokud to bude skutečně pravda, bude schopný udělat cokoliv, aby zůstal Harry naživu. Naprosto cokoliv.

*****

  Harry stál před knihovnou schovaný za dveřmi. Malou škvírou sledoval svého nejlepšího přítele, který právě znovu mířil za madam Pinceovou. Když ji Ron před dvěma dny požádal, zda by mu nepomohla najít nějaké knihy, ze kterých by se mohl dozvědět něco víc o nitrobraně, ochotně mu vyhověla a pověděla mu, ať se zastaví za dva dny. Dva dny uběhly jako voda a Harry nedočkavě čekal, s čím Ron přijde. Viděl, jak Ronovi knihovnice předává nějaký pergamen a rukou mu přitom naznačovala, kde by publikace, které mu vypsala, mohl najít. Ron jí poděkoval a pak se otočil a spěchal z knihovny ven za ním. Hned za dveřmi vrazil pergamen do ruky Harrymu.

„Tak tady to máš, kámo," řekl mu s úsměvem.

„Rone, to bylo geniální," zazubil se i Harry nadšeně na svého nejlepšího přítele a začal si seznam okamžitě pročítat. Nadšení mu ale nevydrželo dlouho, protože si za ním odkašlal známý, hluboký hlas. Harry se otočil, pergamen schoval rychle za záda a s hlavou zdviženou čelil profesoru Snapeovi. Ten si oba přeměřoval pohrdavým pohledem.

„Pane?" pronesl Harry nevinně. Snape si ho však pouze chvíli prohlížel a pak se beze slov vydal dál. Harry si oddychl, že nešel do knihovny – ještě by od Pinceové vyzvídal, co tam Ron chtěl... I když nejspíš si jejich podivného chování ani nevšiml.

Zato Harry si však všiml toho jeho. Snape ho už nějaký čas sledoval mnohem bedlivěji než dřív. Harry se obával, že za to možná mohlo to, jak si každou chvíli mnul jizvu, ale i když se snažil hlídat, dělal to už často naprosto bezmyšlenkovitě.

Jako třeba dnes při obraně. Harry za to nemohl – opravdu se snažil nedělat to, ale když jim Snape zadal ke čtení rovnou dvě nové kapitoly, jejichž slova Harrymu za chvíli splývala v jednu velkou černou skvrnu, protože mu hlava tepala bolestí mnohem silněji než normálně, nemohl dělat nic jiného. Úplně přestal sledovat hodinu, oči měl upřené na jedno místo v učebnici a hlavu si opíral o ruku, jako by snad mohl tu bolest zatlačit zpět. Své myšlenky upínal jen k jedné věci – o co pořád Voldemortovi šlo?!

Když do něj pak Ron prudce drkl, Harry se probral a čelil rozzuřenému Snapeovi, který se ho podle všeho na něco ptal. Nebelvír přišel za jeho nepozornost o patnáct bodů, a když se ta samá scéna tu hodinu opakovala ještě jednou, dostal od Snapea rovnou školní trest.

Zase bude muset Cho říct, že se dnes neuvidí. Nejdřív kvůli Remusovi, teď kvůli Snapeovi – tentokrát se naštěstí může vymluvit na něco skutečného, ale i tak ho to štvalo. Chodili spolu přes tři týdny, ale určitě se neviděli tak často, jak by si Harry přál. Jeho naděje se však upínaly k příštímu víkendu – i když se táty ještě neptal, doufal, že by mohl s ostatními studenty do Prasinek. Byl Svatý Valentýn a Cho se ho už před několika dny ptala, zda půjdou do Prasinek spolu. Co věděl, tak měla být kouzelnická vesnice velmi dobře hlídaná, takže si myslel, že by mohl jít taky. Ale záleží samozřejmě na tom, co řekne táta. Pokud bude proti, Harry se s ním hádat nebude. Nechce mu přidělávat starosti – už tak jich musí mít nad hlavu. Harry měl pořád v čerstvé paměti ten rozhovor s Remusem. Harry si tím nebyl jistý, ale domníval se, že Remus před ním něco tajil. Moc se tím ale nezaobíral – sám měl tajemství, které ho zaměstnávalo až příliš. Jakmile bude mít volnou chvíli, musí nutně do knihovny!

*****

  Kdyby se následující den nekonala schůze Řádu, James by na Grimmauldovo náměstí ani nešel. V hloubi duše věděl, že je jeho zlost vůči Siriusovi a Remusovi nespravedlivá, ale nemohl si pomoct. Zlobit se na někoho konkrétního bylo jednodušší než na celý svět, i když to bylo zatraceně sobecké. Zařekl se ale, že křičet už nebude. Vlastně na to neměl ani sílu. Celou noc nespal a bylo to na něm dost možná i znát. Ani trochu mu na tom ale nezáleželo. Na čem záleželo, bylo, aby Remusovi a Siriusovi důrazně sdělil, co měl na srdci.

Na ústředí dorazil s dostatečným předstihem. Zastihl své přátele v jídelně při rozhovoru, který okamžitě ustal, když si všimli jeho přítomnosti. James nemusel dlouho hádat, o čem, nebo spíš o kom mluvili. Jejich pohledy mluvily za vše. Sirius ale vstal a nejistě se na něj usmál.

„Takže jsi přišel!" pronesl s pohledem upřeným na něj.

„Je snad schůze Řádu, nebo ne?" odvětil James nevzrušeně. Náznak Siriusova úsměvu byl pryč.

„Ovšem. Je." Na chvíli se v jídelně rozhostilo ticho. Nejspíš nikdo z nich nevěděl, jak po včerejšku začít, ale James se nemusel odhodlávat příliš dlouho.

„Chci vám říct dvě věci," začal, ale pak si uvědomil, že tak jako přišel dřív on, mohlo by to napadnout i nějakého člena Řádu a raději místnost zamkl a zakouzlil proti odposlouchávání. Jeho přátelé ani nedutali. Když si byl jistý, že obsah jejich rozhovoru nikdo jiný neuslyší, dal se do své krátké připravené řeči.

„Harry není Voldemortův viteál. A vy si své hloupé domněnky necháte pro sebe. To je vše." Řekl to stručně a doufal, že i jasně. Sirius s Remusem si vyměnili pohled.

„Podívej," odvážil se jako první zareagovat Sirius, „my netvrdíme, že to tak být musí-"

„To je dobře," přerušil ho hned James, „protože to tak není."

„Není přeci vhodná doba na to, abychom popírali fakta," promluvil poprvé i Remus. James se stále snažil jednat vyrovnaně. Snad byl dost školený na to, aby si dokázal zachovat chladnou hlavu v jakékoliv situaci. Jak se ale brzy přesvědčil, ne vždy to bylo možné.

„Také si myslím. Takže bychom se jich měli držet. Ale pouze skutečných faktů, ne nějakých nesmyslů," odpověděl mu o něco ostřeji, než zprvu zamýšlel. Pak už to ale nevydržel. „Uvědomujete si vůbec, co by se mohlo stát, kdyby se to dostalo ven?" Sirius protočil očima.

„Pro Merlina, Jamesi, my to přece nevyhlašujeme v Denním věštci!"

„Co by se asi stalo, kdyby někoho napadlo, že je Voldemortova porážka důležitější než Harryho život?!" zvýšil James hlas. Sirius praštil frustrovaně rukou do stolu.

„Jamesi, měli bychom si promluvit v klidu," snažil se ho už zase uklidňovat Remus. James se stáhl a pokračoval o něco poklidněji.

„Už jsem vám řekl, co si o tom myslím, dál se o tom bavit nehodlám." Remus ale také vstal a konečně i on se dostal do ráže, v jaké ho James už dlouho neviděl.

„A co když to pravda je a Brumbál to dávno ví?! Napadlo tě to?! Co když to před námi tají? Napadlo tě, že by se to jednou mohl dozvědět i Harry? A co by si myslel on? Myslel by si, že jeho život je důležitější než Voldemortova porážka?" Remus ho svými slovy naprosto omráčil. „Nemyslíš si, že by bylo vhodné postavit se tomu čelem? Já vím, že je to strašné, ale dělat, že žádný problém neexistuje a popírat ho, je to nejhorší, co bychom mohli teď dělat!" To Jamese nadzvedlo.

„A co bychom teda podle tebe měli dělat, když seš tak chytrej! Co asi můžeme dělat?!"

„Hlavně ne nějakou pitomost, Jamesi," upozornil ho opatrně Sirius.

„Pitomost?!" utrhl se James i na něj. „Rád bych udělal klidně nějakou pitomost, ale mám pocit, že ani to nejde! Nedá se dělat absolutně nic! Nebo – pokud by to byla pravda, jako že není – víte snad, jak by se dal ten kousek duše vyjmout?" Sirius se raději podíval do stolu. Remus mu čelil pohledem, ale ani on nic neříkal. „Jasně, to mě nepřekvapuje." Na chvíli se v jídelně zase rozhostilo ticho.

„Měl – měl bych ti ještě něco říct, Jamesi," prolomil ho ale Remus. Začal se podivně ošívat. James se znovu děsil toho, co mu chce říct. „Mluvil jsem s Harrym." James zavřel na chvíli oči, musel to vydýchat. „Neboj, nic jsem mu neřekl," ubezpečil ho hned záhy. Jamesovi se trochu ulevilo, ale opravdu jen trochu.

„Kdy?" vypálil ostře.

„Před dvěma dny. Chtěl... jsem si jen ověřit-"

„Ověřit – ověřit – co sis k čertu potřeboval ověřit? Tu svojí idiotskou teorii?" pustil se do něj James zase. Remus si povzdechl, ale nepřestával mu vytrvale čelit.

„Potřeboval jsem to od něj slyšet-"

„Nestačilo ti to slyšet ode mě?" nenechal ho opět ani domluvit. „Řekl jsem ti všechno, Remusi. VŠECHNO! Cos sakra potřeboval ještě slyšet!"

„Já..." Remus nevěděl, co říct.

„Myslíš, že je mu příjemný o tom pořád mluvit?!"

„Řekl, že mu to nevadí-" To Jamese už opravdu vytočilo.

„Jistěže ti řekl, že mu to nevadí! Protože můj syn má tolik slušnosti, že tě nedokáže odmítnout!" vykřikl James nepříčetně. „Nebo tobě je snad příjemné, když se tě někdo zeptá, jaké je to být vlkodlakem? Asi ne." Sirius zase začal s tím svým klepáním do stolu. „Můžeš toho nechat?" osočil se na něj James. Dřív než Sirius mu ale odpověděl Remus.

„Máš pravdu – omlouvám se. Neměl jsem kvůli tomu za Harrym chodit." Jamese jeho omluva na chvilku zaskočila, ale nakonec to uvítal jako vhodný okamžik k tomu, aby tuto nikam nevedoucí diskuzi ukončili.

„Už to nechci dál řešit. Já vám k tomu své řekl a tím končím." Sirius k jeho překvapení přikývl a Remus, i když trochu neochotně, nakonec také.

„Dobrá, už o tom nebudeme mluvit," potvrdil Sirius jeho slova. James netušil, na jak dlouho to s ním vzdali, doufal, že navždy, ale popravdě tomu moc nevěřil. K jeho úlevě se ale začali pomalým tempem trousit členové Řádu, takže pro dnešek opravdu skončili.

*****

  Během schůze se James příliš neprojevoval. Vlastně vůbec, jen poslouchal, kdo další zmizel, co nového se děje na ministerstvu, jaká opatření Brousek jakožto nový Ministr kouzel zavedl... Také si všiml, že ho Snape čas od času sleduje. Nechápal proč, od toho výstupu na chodbě před Vánocemi navzájem dělali, že ten druhý neexistuje. Jamese ale jeho dnešní chování docela rozčilovalo, protože netušil, co tím sleduje. Ale mohl by něco říct – James měl takovou náladu, že by stačilo jedno jeho slovo a řekl by i to, co by normálně nechtěl. Měl štěstí, že neřekl nic.

Chtěl brzy po schůzi zmizet, ale k jeho překvapení ho zastavila profesorka McGonagallová.

„Jak se vám daří, paní profesorko," zeptal se jí James ze zdvořilosti, přičemž k němu dolehl hlas Molly Weasleyové, která se právě Brumbála ptala, co se mu stalo s rukou. Jistě, také si toho během schůze všiml, proto ho docela mrzelo, že neslyšel jeho odpověď.

„Mně dobře, co vám, Jamesi?"

„V rámci možností... dobře, děkuji," zalhal na plné čáře. Cítil na sobě její pátravý pohled, ale nijak to nekomentovala.

„Jen jsem se chtěla zeptat na Harryho." James se na ni šibalsky usmál. Stále se bavili tím, že si po Harrym posílali malé neškodné vzkazy. „O tomhle ne, i když i k tomu bych vám pár věcí řekla," podívala se na něj na oko uraženě, ale jakmile se uvolnila a pousmála tak, jako to vždy dělávala, věděl, že se na něj ani v nejmenším nezlobí. „Spíš mi dělá trochu starosti," pokračovala o něco vážněji.

„Ano? Něco se děje?" zvážněl hned i on.

„Poslední dobou mi Harry... připadá poněkud nesoustředěný." James se zamyslel, ale vzápětí mu to došlo.

„No, víte... první láska může dost zamotat hlavu," pronesl s úsměvem.

„Jistě, to nejspíš víte z vlastní zkušenosti," řekla mu s pozdvižený obočím. James jen neurčitě pokrčil rameny. „Ale nebojte, s tímhle se musím zaobírat dnes a denně. Zamilovaných studentů jsem učila dost. Ale... Harry mi připadá takový... unavený."

„Unavený?"

„Na jeho studijní výsledky to vliv nemá, naopak mám dojem, že mu jde škola ještě lépe než dřív," ujišťovala ho profesorka McGonagallová. „Profesor Křiklan si ho velice chválí."

„To jsem rád," pousmál se na ni James zase.

„Ale promluvte si s ním, Jamesi. Vím od Brumbála, že se občas vídáte. Tráví teď poměrně dost času v knihovně, ale nerada bych, aby jeho snaha o lepší známky měla za následek, že pak polovinu vyučovací hodiny nebude dávat pozor. To mi přijde spíše kontraproduktivní, nemyslíte?" James pomalu přikývl.

„Jistě, paní profesorko. Domluvím mu."

„Výborně. Už budu muset jít," začala se s ním loučit.

„Užijte si večer, paní profesorko," popřál jí James.

„I vy, Jamesi."

Rád by. Ale to bude ještě dlouho nelehký úkol...