Večer před famfrpálovým utkáním se Zmijozelem ležel Harry v posteli a pokoušel se vyčistit si hlavu. Dělal to skoro celé dva týdny od té doby, co se vrátil do Bradavic, ale zatím příliš úspěšný nebyl. Ten sen se mu zdál pořád. Skoro každou noc...

Dnes mu to šlo o to hůř, jelikož se událo tolik věcí, že mít prázdnou hlavu by byl v jeho kůži nadlidský výkon pro kohokoliv! Tak v prvé řadě proběhlo první setkání Křiklanova klubu. Harry si po celou dobu říkal, do čeho se to zase namočil, ale také musel přiznat, že některé chvíle ho pobavily. Třeba když Hermiona vyprávěla o svých rodičích, kteří jsou zubaři - přesně v takových chvílích si Harry uvědomoval, jak vzdálené si kouzelnický a mudlovský svět jsou. Napadlo ho, jestli by byl stejně překvapený i jeho táta. Pravděpodobně ano...

Samozřejmě méně vtipné chvíle byly ty, když se Křiklanova pozornost zaměřila na něj. Což se zaměřovala velice často.

Před pár hodinami...

„Všiml jsem si vašich hodinek, pane Pottere - velice vzácný kousek. Vím, že má bývalá studentka, Gwenog Jonesová, kapitánka Holyheadských harpyjí, se kterou si čas od času vyměňuji sovu, se je snažila několikrát neúspěšně sehnat. Bohužel je jich prý na světě jen padesát kusů. Anebo bohudík, proto jsou také tak cenné," usmíval se na něj Křiklan. Harrymu neušel Zabiniho pohrdavý škleb, který jeho směrem vyslal. „Ale vím, že je vlastní také Stevenson Krughe z Kudleyských kanonýrů. Vy jste je nejspíše zdělil po svém otci, že?" překvapil ho otázkou Křiklan. Harry na okamžik ztuhl. Hermiona vedle něj ho pod stolem kopla.

„Ehm, ano... ano, on... dal mi-" Hermiona ho kopla podruhé. Harry zatřepal hlavou. „Tedy... dal mi je rodinný přítel, u kterého si je schoval! Je to... rodinné dědictví," vysoukal ze sebe nakonec. Slyšel, jak si Hermiona oddychla.

„Ovšem, ovšem," přikyvoval Křiklan. „Dobře si je pamatuji z doby, kdy jsem vašeho otce učil, to byly skvělé časy..."

Nyní...

Harryho nejprve zaskočilo, když začal Křiklan o jeho otci mluvit, ale teď věděl, že to bylo neopodstatněné. Jasně že ty hodinky musel znát. A co je na tom - prostě je zdědil, tak jak řekl. Vždyť to byla pravda!

Musí si vyčistit hlavu. Už nesmí na nic myslet! Jak to Snape říkal? Prostě na nic nemyslet - jako by to bylo možné! Jen si na Snapea vzpomněl, hned také věděl, proč si svou noční můru (o níž tušil, že to obyčejná noční můra není) nechává jen pro sebe. Ještě by Brumbála napadlo, že Harry potřebuje další lekce nitrobrany! To určitě! A zase se Snapem, že? Od té doby, co byl táta zpět, ho nesnášel ještě víc. Harry si upravil polštář, doufaje, že takhle mu to půjde trochu líp. To přece musí jít - je Vyvolený, když by si měl poradit s Voldemortem, nějaká nitrobrana by pro něj neměla být problém, ne? Což si určitě myslí i Křiklan...

Před pár hodinami...

„Povězte nám, pane Pottere, co je pravdy na tom, o čem píše Denní věštec," zaskočil ho Křiklan další otázkou. „Jste opravdu Vyvolený?" Ne že by to nečekal - jen asi ne takhle na přímo.

„No...," nevěděl zase Harry, co na to říct. Zvědavé pohledy ostatních studentů sedících u stolu mu příliš nepomáhaly. I Zabini teď vypadal zaujatě. McLaggen skoro ani nedýchal. „Denní věštec si rád všechno přibarvuje."

„Ale na ministerstvu jste v tom listopadu byl," vyzvídal Křiklan zvědavě. Harryho dilema za něj vyřešil Neville, který byl k Harrymu překvapení Křiklanem také pozván.

„Ale žádnou věštbu jsme neslyšeli!"

„Vy jste tam byl také?" podíval se na Nevilla překvapeně Křiklan. Nejspíš teď v jeho očích opět trochu stoupl. Neville ale radši upřel pohled zpět do stolu. „Takže jste se s Vy víte kým skutečně znovu utkal?" podíval se Křiklan opět na Harryho.

„Neutkal jsem se s ním - to byl Brumbál," uvedl Harry věci na pravou míru.

„Tak Brumbál, ten tajnůstkář jeden!" usmíval se na něj Křiklan. Harry nechápal, co na tom je tam veselého... „Ale setkal jste se tam i vy tváří v tvář Vy víte komu." Harry netušil, jestli to byla přímá otázka, nebo to Křiklan pronesl jako hotovou věc, ale vzhledem k tomu, že všem vzápětí řekl, že na těch zprávách o něm jako o Vyvoleném určitě něco bude, to tak už nejspíš bral.

Nyní...

I když by teď neměl myslet na nic, uvažoval Harry nad tím, na co se vymluví, až bude Křiklan pořádat další setkání jejich klubu. Hlavně se musí táty zeptat, jestli když mu psal, že to tam není tak hrozné, vědomě lhal a chtěl ho jen uchlácholit, nebo si to opravdu myslel. Už se těšil, až ho vyvede z omylu, i když tátu to určitě pobaví.

Ale aby si jen nestěžoval, k něčemu ten večer dobrý byl. Vlastně to byl nakonec jeden z nejlepších Harryho večerů vůbec!!! Možná proto teď nedokázal vyprázdnit svou mysl. A asi to nedokáže nikdy, protože si neuměl představit, že by na ni někdy mohl přestat myslet. Složil si ruce pod hlavu a zasněně sledoval rudá nebesa nad sebou. V obličeji mu pohrával úsměv a v břiše se mu třepotaly tisíce motýlů. Ne, dneska to určitě nepůjde.

Před pár hodinami...

„Bylo to docela fajn, co myslíte?" zeptala se Hermiona Harryho a Nevilla, když se vraceli ze sklepení do věže. Harry se na ni podíval s pozdviženým obočím. Nemusel říkat nic, jeho pohled mluvil za vše.

„Docela jo, i když si myslím, že mě už Křiklan příště nepozve," odpověděl Neville.

„Určitě pozve, Neville," ujišťovala ho Hermiona.

„No nevím - vám řekl, že se těší na příští setkání, ale mně jen popřál hezký zbytek večera." Harry mu záviděl.

„Klidně si to s tebou vyměním," řekl mu Harry, když v tom si všiml Cho, která se vynořila z jedné postranní chodby, jež vedla do knihovny. Šla z ní na poslední chvíli, protože za dvacet minut měla být večerka. Ale co ho hlavně zaujalo, bylo, že šla úplně sama! Harry netušil, co ho k tomu vedlo, ale najednou zpomalil a Hermioně s Nevillem řekl, že je dožene, ať jdou napřed. Cho si ho všimla, na okamžik se zarazila, ale když viděla, že ostatní odchází bez něj, zamířila jeho směrem. Nesměle se na něj usmála.

„Ahoj, Cho," pozdravil ji. V břiše zase cítil ten svíravý pocit, tak jako vždycky, když ji viděl.

„Ahoj, Harry. Co ty tady tak pozdě?" zeptala se ho. Harry viděl, jak se na ně ještě Hermiona otáčí, ale pak zmizela z jejich zorného pole a zůstali sami.

„Jdu od Křiklana - měli jsme takové setkání-"

„Křikova klubu? O tom jsem slyšela. Jaké to bylo?" zajímala se Cho. Harry se ve svém hodnocení raději držel u zdi.

„Bylo to docela fajn," zopakoval Hermioninu frázi. „A ty - ty jsi byla... v knihovně?" Moc ho nepřekvapilo, že se mu hned v mysli vybavila Siriusova slova. Cho samozřejmě přikývla.

„Ještě jsem potřebovala dopracovat jednu esej na Bylinkářství. Zítra moc času nebude, když bude ten zápas. Budu ti držet palce, Harry," usmála se na něj tak, až se z toho Harrymu málem zatočila hlava.

„Díky."

„Určitě Zmijozel porazíte. Malfoy pro tebe není žádný soupeř." Jako by přesně věděla, co říct, aby se cítil ještě lépe! „Tak... hodně štěstí." Jakmile to dořekla, Harrymu se zdálo, že se k němu o několik milimetrů přiblížila. Vypadala, že nad něčím váhá. To, že neodcházela, Harrymu signalizovalo, že asi váhá z jediného důvodu. A to Harryho donutilo zareagovat taky. Rozhodl se Cho políbit. Bylo to krátké a nesmělé, jako by si tím nebyl jistý. Ale když se na něj Cho pak znovu usmála a uviděl její zčervenalé tváře, byl si jistý, že by mohl zajít ještě o něco dál. Položil ruku kolem jejího pasu a znovu přitiskl ústa na její. Když ucítil její ruce obtočené kolem svého krku, připadal si jako v sedmém nebi...

Nyní...

Ne, vyčistit si teď mysl bylo skutečně nemožné. Jak by asi něco takového mohl dokázat, když na to musel myslet pořád dokola a dokola... Líbal se s Cho a bylo to naprosto úžasné! Jak to teď mezi nimi bude? Co až ji potká zítra? Budou dělat že se nic nestalo? Nebo ji políbí zase? Chodí spolu, nebo ne? Pro Harryho bylo něco takového úplně nové, vůbec netušil, jak se má teď chovat. No, asi to nějak vyplyne. Nemá smysl nad tím přemýšlet, když... když by neměl přemýšlet vůbec nad ničím!

*****

Šel sám tichou, setmělou ulicí. Nevěděl kam, ale už za chvíli si vzpomněl. To když ji uviděl. Tu vysokou postavu celou zahalenou v černém. Přidal do kroku. Musí ji dohnat. Ale jako by se mu vzdalovala tím rychleji, jak rychleji on šel. Začal utíkat. Tušil, že chce udělat něco zlého. Cítil to.

Postava otevřela branku jednoho domu na konci ulice. Srdce mu začalo tlouct silněji. Běžel ještě zběsileji, sotva popadal dech. Nesmí tam vejít! Musí ji zastavit! Ale když už byl skoro u branky, postava zmizela v domě. Oslepilo ho zelené světlo, které z toho domu vyšlo.

V tu chvíli se Harry zastavil. Prudce oddychoval. Pomalým, váhavým krokem se vydal k otevřeným dveřím domu. Bál se, co tam najde. Z dálky viděl někoho ležet na zemi. Když došel až na práh dveří, vzlyk se mu zadrhl v hrdle.

„Tati," zašeptal třesoucím se hlasem. Padl na kolena a zatřásl nehybným tělem. Hnědé oříškové oči jeho táty byly otevřené dokořán. Dívaly se někam mimo něj. Jeho táta byl mrtvý a o jeho existenci už vůbec nevěděl. Harrymu se z očí spustily slzy. Znovu jím zatřásl. Nemohl ho přece zase opustit!

„Tati!" zvýšil Harry hlas. Nikdo mu však neodpovídal. Harry musel od mrtvé tváře svého otce odtrhnout pohled. Už se do ní nevydržel dál dívat. Místo toho se podíval před sebe. V dálce zahlédl schody. Někde tam musí být. Ten, kdo to udělal! Postavil se zpět na nohy, na nichž se sotva držel, a vykročil k nim. Když už byl skoro u schodů, tak se...

... probudil. Jako pokaždé. Ruku tiskl k jizvě, která mu pulzovala bolestí. Cítil ji vždy, když se ze snu probral. I to ho vedlo k domněnce, že to není obyčejný sen. Zdál se mu téměř každou noc. Tak jako tenkrát o té chodbě, do níž ho Voldemort lákal. To ho také pobolívala jizva. Tentokrát ho sice nikam nelákal, ale nějaké podprahové sdělení to určitě mělo. Pro Harryho nebylo těžké uhodnout jaké. Chtěl mu Voldemort ukázat, co už jednou dokázal? Nebo ho připravit na to, že se to stane znovu? Možná obojí... Určitě ho tím chtěl ale dráždit a to na Harryho účinek pochopitelně mělo. Hlava ho bolela častěji a on si mnohem citelněji uvědomoval nebezpečí, jaké jim hrozí.

Dokud si však nebyl jistý, zda to je jen obyčejný sen nebo „poselství" od Voldemorta, Harry o něm nikomu neřekl. Když už si byl jistý tím druhým, tak... to také nikomu neřekl. A omlouval to hned několika důvody. Určitě by mu vyčetli, že to měl říct někomu hned, a ne po týdnu, kdy si uvědomil, co jsou jeho sny zač. Taky nechtěl pokračovat v hodinách nitrobrany se Snapem - ty čtyři hodiny, co s ním měl předtím, než se setkal s Voldemortem na ministerstvu, mu bohatě stačily. A v neposlední řadě nechtěl, aby se tím jeho táta trápil. Nic by s tím stejně nemohl udělat a jen by se tím užíral, a to Harry opravdu nechtěl. Byl ale opravdu šťastný, když tátu včera viděl po dlouhé době zase živého! Poté, co ho po nocích viděl jen s mrtvolným výrazem ve tváři, se mu neskutečně ulevilo.

Harry nebyl hloupý, věděl, že kdyby ho chtěl Voldemort zase něčím nachytat, už by se nedal. Hodlal se s tím tedy poprat sám. Dokonce byl i v knihovně a zkoušel si o nitrobraně něco najít! Bezúspěšně. Musí ale přeci přijít na to, jak ty sny blokovat i bez Snapea. A on věřil, že na to přijde.

Když však ráno seděl s Ronem a Hermionou ve Velké síni a snídali, nevědomky si jizvu mnul.

„Harry, neděje se něco?" zeptala se ho Hermiona tichým hlasem. Harry se zarazil a podíval se na ni.

„Co?" Sotva ji vnímal. Naklonila se k němu ještě blíž.

„Bolí tě jizva?" Harry zamrkal a spustil ruku dolů.

„Ne, nebolí. Jen jsem nervózní," pověděl, čímž zas tolik nelhal.

„Děláš to už několik dnů," upozornila ho Hermiona. Ron na chvíli upustil od svých zbědovaných komentářů k jejich blížícímu se zápasu a čekal, co jim na to Harry řekne. Jenže právě v tu chvíli vešla do Velké síně Cho s Mariettou a jeho pozornost se upřela úplně jinam. Jeho přátelé si toho všimli, protože se na sebe vědoucně podívali.

„Stejně nevěřím tomu, žes ji nakonec fakt dostal," řekl Ron s pohledem upřeným k Havraspárskému stolu.

„Nikoho jsem nedostal... jen... jsme se líbali, to je všechno," vysoukal ze sebe Harry nejistě.

„Jak všechno?" podíval se po něm Ron nechápavě? „To už v tom jako pokračovat nechceš?" Cho se podívala jeho směrem a na Harryho se usmála. Harry jí přes stoly úsměv hned opětoval.

 „Jasně, že chci," podíval se na Rona, jako by jeho nejlepší přítel neměl všech pět pohromadě. „Jen nevím jak," dodal Harry pochybně. Hermiona protočila očima.

„Jak? Úplně normálně. Můžeš na ni třeba počkat po snídani."

A jak Hermiona navrhla, tak taky udělal. Rona poslal na hřiště napřed a Hermiona šla ještě do věže pořádně teple se obléknout. On sám čekal u stolu a sledoval, kdy Cho vstane. Nejspíš si všimla toho, že osaměl, proto když vstala, poslala i ona svou přítelkyni napřed a pomalým krokem šla ke vstupním dveřím. Harry už byl na nohou.

„Ahoj, Cho," pozdravil ji, když k ní došel.

„Ahoj, Harry," usmála se na něj. Říkal si, jestli se také takhle červená, když ji vidí. Společně popošli kousek stranou, aby nestáli všem na očím. „Jdeš už na hřiště?"

„Jo, za chvilku tam vyrazím," přikývl Harry.

„Já musím ještě na kolej pro věci, ale také tam za chvilku půjdu. Už se těším."

„Jo, já taky. Bude to... fajn." Nic lepšího ho říct nenapadlo.

„Určitě ano. Budu ti fandit," řekla mu stejně jako den předtím.

„Tak to nemůžu prohrát," pousmál se na ni Harry. Cho zčervenala ještě víc. „No... už budu muset jít."

„Já taky."

„Tak... se ještě uvidíme," řekl Harry neurčitě. Cho přikývla, ale neodcházela. Harry ji proto po krátkém zaváhání na rozloučenou políbil. Bylo to o dost kratší než včera, ale také stáli na chodbě, kde teď nebyli sami. Bohužel i to stačilo k tomu, aby si toho někdo všiml. Když se Cho pak vydala opačným směrem než on, dolehl k němu zvučný hlas Pansy Parkinsonové.

„No ne, Changová, fakt Potter? Tos to teda chytla!"

Harry se otočil, aby viděl, jak Cho zareaguje, ale ta si hloučku Zmijozelů nevšímala a rychlým krokem šla dál. Harry se zachoval stejně a vydal se k hřišti.

To by ale nebyly Bradavice, kdyby se drby nešířily závratnou rychlostí. Když se za tři čtvrtě hodiny oba týmy vydaly za neutuchajícího jásotu na hřiště, Harry přemýšlel nad tím, kde teď asi je jeho táta. Konečně nastala ta chvíle, na kterou se tolik těšil. Teď už jen musel chytit zlatonku dřív než Malfoy, což by podle dosavadní statistiky měl. Jeho soupeř ale nejspíš tušil, že je oproti Harrymu trochu pozadu (i když si to nikdy nepřipustil), a rozhodl se začít jejich souboj jinou taktikou.

„Hej, Pottere," uslyšel Malfoye, když si madam Hoochová zavolala kapitány k sobě. I přes její zesílený hlas ho slyšel. „Prej teď chodíš s Changovou, jo? To ona je asi jen na šampiony, co?" volal na něj posměšně, několik jeho spoluhráčů se tomu zasmálo. Harry se rozhodl na to nijak nereagovat. Ron vedle něj však už tak klidně nevypadal. „No jo, tak ty seš zvyklej dědit, ne? Hodinky po fotrovi, Changovou po Diggorym. Možná proto furt držíš s Weasleyovými. Ty se taky na nic novýho nezmůžou." Teď už k Harrymu přistoupila i dvojčata. „Řekni, zdědí po tobě teď Weasley i Grangerovou, když sis teď našel jinou?"

Harry Rona chytil na poslední chvíli za dres, když se chtěl na Malfoye vrhnout. Musel se ale sám dost ovládat, aby mu vyrovnaným hlasem odvětil:

„Hele, Malfoyi, jestli ti je líto, že ty se nezmůžeš na nic, tak stačí říct. Až chytím zlatonku, rád ti ji věnuju. Aspoň ji jednou uvidíš zblízka." Tomu se zase zasmál nebelvírský tým. Co mu na to řekl Malfoy, už Harry neslyšel, protože se ozval hvizd píšťalky madam Hoochové a všichni hráči se vznesli do vzduchu.

*****

Pro Jamese byla tato událost splněným snem. I přes počáteční rozčarování z toho, co ten Malfoyovic kluk řekl jeho synovi (jistě, musel použít odposlouchávací kouzlo hned, jakmile si jejich interakce všiml), to byla jedna z nejlepších chvil jeho života. Vidět svého syna hrát v rudém dresu proti Zmijozelu, slyšet jeho jméno nejen z úst komentátora, ale i početného davu, který mu fandil, bylo něco, o čem James kdysi dávno snil, ale už i téměř tak dlouho v to nedoufal.

Snažil si nevšímat skóre, které bylo nakloněno jejich soupeřům, a nespouštěl z Harryho oči. Tu tam se minul s tím Malfoyovic klukem a něco si řekli, ale Harry zůstával klidný. James svého syna v tomto obdivoval, on byl v jeho věku mnohem výbušnější, nejspíš by na poznámky toho kluka reagoval podobně, jako chtěl Ron. Ale Harry byl, jak už zjistil, také rozumnější, takže si dokázal před zápasem zachovat chladnou hlavu a soustředit se na zápas. To bylo samozřejmě to nejdůležitější.

Zlatonka však byla stále v nedohlednu a skóre se pomalu blížilo k hranici, kdy by její chycení už nemuselo znamenat vítězství. James, ukrytý pod jedním z ochozů pod nebelvírskými obručemi, jež hlídal Ron, se chytal za hlavu pokaždé, když camrál nějakou z nich prolétl. Jistě, ta písnička, co Zmijozelové po celý zápas prozpěvovali, Weasley je náš král, měla přesně takový účinek, v jaký Zmijozelové nejspíše doufali. James však pořád věřil, že v Ronovi být něco musí.

Když už byla hranice hranice prohry vzdálená pouhých dvacet bodů, už si to nemyslel. Všiml si, že Harry přelétá nad hřištěm stále rychleji. Nejspíš i on věděl, k čemu se tahle hra blíží. A pak se zastavil. Zůstal zírat jeho směrem. James rychle zkontroloval neviditelný plášť, ale ten byl v pořádku, takže na něj se nedíval. Pak si jí ale všiml také. Zlatonka se schovávala pod jednou z obručí kousek od něj.

Tou, kterou právě proletěl další camrál. Tohle byla jejich poslední možnost. A Harry to věděl, protože vystřelil neuvěřitelnou rychlostí jejím směrem. Malfoyovic kluk si toho všiml a dal se do jeho pronásledování. James s pýchou sledoval, jak zůstával daleko za jeho synem, který s naprostou přesností uhýbal potloukům, které mu křížily cestu. Tak jak se však k obruči blížil on, blížil se k ní i jeden ze zmijozelských střelců. Harry byl už téměř u zlatonky, James viděl, jak k ní natahuje ruku, když zmijozelský střelec vystřelil. Harry kmital pohledem mezi zlatonkou a camrálem. A Harry, už u zlatonky, prudce zabrzdil a ruku nechal viset nad ní. Sledoval dráhu camrálu. James stejně jako jeho syn věděl, že hozený camrál by se započítal, i kdyby teď zlatonku chytil. A oni by prohráli.

Nikdo ani nedutal – až tedy na komentátora zápasu, kterého Harry vychvaloval v dopise a který půl zápasu tak nadšeně mluvil o hodinkách, které dal Harrymu k Vánocům, až ho musela profesorka McGonagallová krotit.

„Harry Potter míří za zlatonkou, už ji skoro má, ale – co se to děje? Co se stalo? Harry Potter se zastavil! Gordon totiž hodil camrál! Pozor! Tohle je poslední možnost, jak zajistit Nebelvíru výhru a... Ron Weasley střelu fantasticky odráží! Harry Potter konečně chytá zlatonku! NEBELVÍR VÍTEZÍ! To bylo finále, dámy a pánové! Ještě jsem neviděl, že by se někdo zdráhal s chytáním zlatonky, jako to právě předvedl Harry Potter, ale náš chytač se nestal nejmladším chytačem století jen tak pro nic za nic! Tohle bylo to nejfenomenálnější zakončení, jaké jsme tady kdy viděli! NEBELVÍR VYHRÁL NAD ZMIJOZELEM! A s ohledem na poslední zásah našeho brankáře, kterému nebylo co vytknout, můžeme s klidem říct, že Weasley je náš král!

Ale moment, co se to děje – Harry Potter ukazuje zlatonku Dracu Malfoyovi? Máme tu snad nějakou dohru toho, co jsme mohli spatřit před začátkem zápasu? No, zmijozelský tým by možná potřeboval poradit, jak zlatonka vypadá, všichni víme, že to je jen banda blbců – promiňte, paní profesorko. Ale – moment! Goyle právě odpálil potlouk! Po skončení zápasu?! A směrem – to ne! Ale... Harry Potter si ho všiml a obratně se střele toho zmijozelskýho zmetka vyhýbá! A potlouk právě střelil Malfoye! To není možný! To jsou idioti! Zmijozelský odrážeč po skončení zápasu sejmul vlastního chytače!" smál se do mikrofonu tmavý chlapec s dredy na hlavě. „Ano, souhlasíme, že v příštím zápase by měl za Zmijozel chytat někdo jiný. A opravuji své tvrzení a až nyní jsme mohli vidět to nejfenomenálnější zakončení zápasu, které Bradavice kdy viděly..."

*****

 „TO BYLO NAPROSTO FANTASTICKÉ!" přivítal ho táta nadšeně, když za ním hned po zápase Harry přišel, a okamžitě ho objal. Pro Harryho to bylo nejdůležitější vítězství jeho života. Neuměl si představit, že by mu kdy při famfrpálu bylo hůř, než když si myslel, že dnešní zápas prohrají. A že od toho neměli daleko. Ale pak zažil ten nejlepší pocit, když chytil zlatonku a oni vyhráli. A jeho táta byl při tom.

„Já už jsem tomu ani nevěřil," vydechl Harry nevěřícně, když ho táta pustil.

„No... já popravdě taky ne, ale – ty jsi prostě nejlepší!" chytil ho za ramena a zatřásl s ním. Harry měl ve tváři úsměv od ucha k uchu. Tohle bylo prostě nejvíc. Když mu jeho táta říkal, že je nejlepší. „To byl zápas! To musíte pořádně oslavit!"

„Jo, já myslím, že Lee s Fredem a Georgem už to rozjíždějí."

„Tak to tě nebudu zdržovat," mrkl na něj jeho táta. „Musíš ten svůj triumf řádně oslavit – ale pozor na alkohol, s tím bych to moc nepřeháněl," upozornil ho ještě.

„Alkohol? Vůbec nevím, co to je," zavrtěl Harry rychle hlavou. Táta se tomu zasmál. „Fakt!" smál se i Harry.

„Dobře. Tak... si pamatuj, že profesorka McGonagallová to ví velice dobře."

„Dáme si ni pozor," ujistil ho Harry spiklenecky.

„Ale ještě počkej, počkej! Co jsem to slyšel?" zastavil se ještě táta, když zamířili ke dveřím, kam ho chtěl doprovodit. Harry se zarazil. „Něco o nějaké... slečně?" Harry na tátu vyvalil oči.

„To se to za tu chvíli doneslo až k tobě?" nevěřil Harry. Táta se nepřestával usmívat.

„Tak povídej, přeháněj," popostrkoval ho. „Musím Siriuse odrovnat něčím větším, než že Zmijozel po zápase trefil potloukem vlastního chytače." Harry se při té vzpomínce uvolnil a odhodlal se.

„Asi chodím s Cho," pověděl tátovi s pohledem upřeným někam mimo něj.

„Asi?" opakoval jeho táta po něm.

„No asi jo – myslím, že jo," přiznal Harry rozpačitě.

„Chápu – není vždy jednoduché to posoudit. Když si vzpomenu na Siriuse a všechny ty holky, které si myslely, že s ním chodí, tak... no – to je jedno. Radši se ho na to neptej," začal to hned táta zamlouvat. „Ale to nebude tvůj případ!" ujišťoval ho záhy. „Tak běž, určitě na tebe bude někde čekat, aby ti poblahopřála-"

„Už mi blahopřála." Harry cítil, že rudne. Narazil na Cho hned, jakmile opustili hřiště.

„Vidíš? Není famfrpál skvělej?" poplácal ho táta po zádech, když vyšli na chodbu. „Uvidíme se tedy ve čtvrtek-"

„Budu tady!" ujistil ho Harry.

„Dobře. Jinak je všechno v pořádku?" Harry se podíval zase někam mimo tátu.

„Jasně. Všechno..."

„Snape taky?"

„Snape taky," uklidnil ho Harry.

„To je dobře. Nebude... nebude vadit, když si tohle ještě chvilku nechám?" ukázal neviditelný plášť, který třímal stále v ruce.

„Vůbec," ujistil ho Harry.

„Prima. Tak... si to užij," popřál mu ještě táta.

„Všichni si tu užívají, ale na mě už si nikdo ani nevzpomene," ozval se otrávený rytíř z obrazu, který stále hlídal tajné pokoje. Táta mu věnoval jeden pohled.

„Neboj, na tebe myslíme taky," pověděl mu, když Harry mizel průchodem. „A Harry," uslyšel za sebou ještě volat tátu, „hlavně moc nepij! Ať ti není špatně!" Harry mu jen s úsměvem zamával. Rád by ale věděl, jestli mu to říkal z vlastní zkušenosti...

*****

  Ať už si před spaním zkoušel vyčistit hlavu, nebo ne (jako třeba po vítězství nad Zmijozelem, kdy to opravdu možné nebylo), ten sen provázel Harryho stále. Uběhlo spoustu nocí, hodně věcí se změnilo, ale jeho sen ne. Když se jednou v noci probudil celý zpocený, vylekal ho stín, který se nad ním snášel.

„Sakra, Harry. Tak už to řekni!" udeřil na něj Ron, jemuž se ve tváři zračily obavy. „Je to... Ty-víš-kdo?" Harry složil obličej do dlaní. Nemohl už to dál zapírat.

„Nikomu to neříkej," požádal místo odpovědi potichu Rona. Ten si sedl na postel k němu.

„Harry, ale tohle bys někomu říct měl-"

„Řekl jsem to teď tobě," namítl Harry rychle. Ron si frustrovaně povzdechl. „Navíc to není nic, čím... by mě nebo někoho ohrožoval. Jen mě... provokuje," hledal ta správná slova, jak to nazvat.

„Provokuje? Ty-víš-kdo tě jenom provokuje, takže to je v pohodě?" nevěřil svým uším Ron.

„Netvrdím, že to je v pohodě. Snažím se s tím něco dělat – třeba si zkouším čistit hlavu, musí to jít přece nějak zablokovat," mnul si Harry čelo. „I jsem se pokoušel sehnat něco v knihovně, protože ke Snapeovi už nikdy jít nechci," šeptal Harry, s čímž Ron zjevně souhlasil, protože horlivě přikyvoval.

„No to je jasný, kámo. Vždyť jsi říkal, že po těch vašich hodinách to bylo ještě horší."

„Přesně!" přikývl i Harry. Byl rád, že na tom se s Ronem shodnou.

„A našel jsi v tý knihovně něco?" zajímal se jeho přítel.

„Ne. Myslel jsem, že bych se zeptal Pinceový, ale znáš to – ještě by to hned řekla McGonagallový-"

„Tak se jí zeptám já!" navrhl rychle Ron. Harry nad tím chvilku uvažoval, když ho napadlo, že to je vlastně dobrý nápad.

„Tak jo! Ale neříkej to ani Hermioně, vyšilovala by." Tak jako všichni, kdyby to věděli.

„A to to neřekneš ani tátovi?" zeptal se ho ještě opatrně Ron.

„Tomu už vůbec ne!" zavrhl to Harry okamžitě. „Víš, jak by se tím užíral?" Táta a Snape byly dva důvody k tomu, aby si to Harry nechával jen pro sebe.

„Takže se tím budeš radši užírat jen ty sám?" kontroval zase Ron. Harry se na Rona falešně pousmál.

„Ale já se tím neužírám. Zvykl jsem si na to. Tak nevím, proč bych tím měl znepokojovat ostatní."

„Kámo, z toho bude malér, až se to Brumbál nebo ostatní dozví-"

„Ale nebude, protože se to nikdo nedozví, jasný?" podíval se na něj Harry takovým pohledem, kterému nešlo odporovat.

„Jasný. Mlčím jako hrob," ujistil ho bez velkého nadšení Ron. A i když z toho jeho přítel radost neměl, věděl, že na Rona se v tomhle může spolehnout.

*****

Ron a Harry však nebyli jediní, kdo se s nadějí upínal k pokladům nacházejícím se v bradavické knihovně. Několikrát do týdne se v ní střídali i tři Pobertové. Jak Sirius několikrát poznamenal, tolik času v ní nestrávil ani v době, kdy byl v Bradavicích studentem. Všichni ale brali své poslání zodpovědně a pátrali po jakékoliv informaci, která by jim mohla k porážce lorda Voldemorta pomoci.

Leden se už dávno přehoupl v únor a za jedné mrazivé noci zde plnil své poslání Remus. Pokračoval tam, kde Sirius dva dny před ním skončil. Nechávali si na regálech malá znamení, podle kterých poznali, kde mají v bádání navázat, a tak se dal Remus do práce. Už hodinu se probíral knihami tak nebezpečnými, že měl s několika z nich problém, aby je vůbec otevřel. Když ale narazil na několik příruček, které by podle něj v Oddělení s omezeným přístupem vůbec být nemusely, trochu ho to zaskočilo. Proč by tu někdo nechával neškodné knihy o vílách, bubácích a bludničkách? Remus na ně zůstal na okamžik zamyšleně hledět. Byly tam snad proto, aby nikoho nenapadlo na ně sáhnout? Protože koho by v Oddělení s omezeným přístupem, navíc v části zaměřené na černou magii, tyto bytosti zajímali?

Remus vyndal tři knihy z regálu a srdce mu poskočilo - za nimi ležela schovaná malá černá kniha. Podle vrstvy prachu, který na ní byl usazen, tam musela ležet už velice dlouho. Jakmile se jí Remus lehce dotkl, ucítil v prstech jemné mravenčení. Ne, tohle nebyla obyčejná kniha. Velice zřetelně cítil, že je prodchnuta tou nejčernější magií. A když ji pevně uchopil a přečetl si na jejích deskách název, byl si jistý, že právě narazil na to, po čem pátrali. 

Za životem věčným.

Neváhal a chtěl knihu otevřít. Jak ale očekával, nebylo to nic jednoduchého. Když použil několik kouzel, která znal, objevila se na knize malým, sotva patrným písmem tři slova. Život za život. Na chvíli nad jejich významem zůstal uvažovat, když ho napadlo, co tím může být myšleno. Hůlkou se dotkl špičky svého malíčku, na němž se pak objevila kapka krve. Nechal jí dopadnout na knihu, která tak získala, co chtěla, a vzápětí se mu otevřela.

Remus nevěřícně otáčel stránky, nabádající mimo jiné i k vraždění jednorožců pro jejich vzácnou krev, až se zastavil u kapitoly, jejíž název ho udeřil do očí. Viteály. Nikdy dřív o ničem takovém neslyšel, což byl důvod pro to, aby ho to zaujalo. A už po přečtení prvních pár řádků si byl jistý jednou věcí – zničit Voldemorta bude opravdu problém. Na konci stránky už však něco takového považoval za nemožné. To když si přečetl následující:

Část své duše lze uschovati nejen do předmětů neživých, ale i bytostí s duší vlastní. Ze zkušeností těch, kteří tak učinili, je známo, že sdílení své duše s někým živým má své klady i zápory. Pokud je tou bytostí někdo vám blízký, pak vám může ku prospěchu býti, že spojeni budete tak blízce, jak jen býti lze. Vaše myšlenky, pocity a tužby totiž společné od této chvíle býti mohou. Tvora živého však snazší sprovoditi ze světa jest – pokud o život připraven bude, část duše vaší zmizí s ním...

Remus četl poslední odstavec pořád dokola, než knihu s klapnutím zavřel. Zůstal zírat neurčitě před sebe. V hlavě mu vířily všechny možné myšlenky – jedna horší než druhá. Když si ale asi po deseti minutách vše podstatné v mysli urovnal, vrátil všechny knihy zpět na své místo, přičemž malou knihu, která ho připravila o klid v duši, uschoval ve vnitřní kapse hábitu. Pečlivě schovaný pod neviditelným pláštěm se vydal zpět do tajných pokojů, odkud se hodlal vrátit na Grimmauldovo náměstí.

Než tak však ještě učinil, napsal v rychlosti krátký vzkaz, jenž poslal po Dobbym Harrymu. James možná tvrdil, že jim pověděl všechno, co mu Harry sám řekl, ale on to musel slyšet přímo od něj. Musel si to ověřit dřív, než se o svou myšlenku podělí s Jamesem, což už teď vůbec netušil, jak udělá. Protože i když byl Nebelvír, věděl, že v tomto mu bude ona věhlasná odvaha chybět...