Táhl bílým koněm dopředu. Věděl, že to přijde, ale nic jiného mu nezbývalo.

„Šach," zazněl Remusův hlas, když mu koně svou královnou sebral. James si podepřel bradu a znovu zkontroloval všechny své možnosti. Už mu skoro žádné nezbývaly. Krále mohl uchránit pouze jediným tahem. Nejspíš svým posledním. Táhl královnou před krále.

„Prohrál jsi," oznámil mu jeho král ještě dřív, než mu Remusova královna tu jeho vzala. Nemusel se ani namáhat, to James věděl už asi tak před deseti tahy.

„Šach mat," pronesl s úsměvem Remus.

„Příště tě porazím," slíbil mu James.

„Dáme odvetu hned?" navrhl mu jeho přítel, ale dřív, než stihl souhlasit, ozval se z křesla Sirius.

„NE!"

„Stejně si čteš," odvětil James a začal rovnat figurky zpět na šachovnici.

„To protože tu nemám co jiného dělat! A Denní věštec mám dnes přečtený už asi třikrát. Co myslíte?" podíval se na ně přes noviny. „Jak dlouho Brousek jako ministr vydrží tentokrát?"

„Jako u nás? Rok?" vznesl svůj odhad Remus.

„Možná dva," přidal mu jeden k dobru James. „Je to tu zatím klidnější," dovysvětlil, když si všiml Remusova zaujatého pohledu.

„Pravda," přikývl a gestem mu naznačil, že může začít. James táhl pěšcem o dvě políčka vpřed.

„A kdy myslíte, že přestanou psát o juniorovi?" hodil další dotaz z křesla Sirius. James se na něj ušklíbl.

„Vzhledem k tomu, že odněkud vytáhli informaci o tom, že se Harry s Voldemortem utkal na Odboru záhad a zničili přitom celou síň s věštbami, tak nikdy," odpověděl mu. Po menší pauze se Denní věštec zase činil. Muselo to vzejít od někoho z ministerstva, kdo si dal dvě a dvě dohromady, protože Harry říkal, že Umbridgeová je hned podezírala, že s tím měl něco společného. O Harrym jako o Vyvoleném nepochyboval v tuto chvíli nejspíš ani jediný čtenář.

„Jak mohou psát o něčem, o čem nic nevědí," kroutil Remus nechápavě hlavou.

„O to jim právě jde," odfrkl si Sirius. „Nebo snad někdy psali o něčem, o čem něco věděli?" Ticho mu bylo odpovědí. Ne. Frustrovaně odhodil noviny na stůl, až skončily na zemi. Neobtěžoval se s jejich zvedáním, vstal a začal opět přecházet po místnosti. Jamese to děsně iritovalo, ale neřekl mu na to nic. Jediné, co se v tu chvíli v jídelně na Grimmauldově náměstí ozývalo, bylo klapání Siriusových bot a nadávání šachových figurek. Z patra se ještě tu a tam ozvala nějaká rána, kterou způsobil Krátura, jenž se dal do „uklízení", ale jinak v domě vládl klid.

„Vůbec jsem si ho nevšiml," proťal ticho Remus udiveně, když mu James vzal svým koněm jednu z věží.

„Tak si pořiď brejle, jako má on!" zakřičela na něj jedna z figurek. James se na Remuse pousmál. Odjakživa byl soutěživý typ a vzhledem k tomu, že jeho a Remusovy síly byly, co se šachů týče, vyrovnané, vždy šlo o napínavý souboj, který si užíval. Najednou se ale na šachovnici snesl stín. James i Remus vzhlédli k nepříliš dobře naladěnému Siriusovi.

„Budete to hrát ještě dlouho?" zeptal se jich lehce nebezpečným hlasem.

„Proč, někam spěcháš?" zeptal se ho nevzrušeně James, podíval se zpět na šachovnici a táhl dalším pěšcem. Cítil na sobě Siriusův pohled, ale nevšímal si ho. Stín zmizel. James se podíval, co šel Sirius dělat tentokrát. Měl dva tipy – trefil se do toho prvního. Šel si nalít další panák ohnivé whiskey.

„Možná, že můj předchůdce propadl za oblouk schválně," řekl znenadání Sirius. „Vůbec bych se nedivil, kdyby chtěl radši umřít než se vracet sem." Remus se za ním otočil.

„Už bys to pít neměl, plácáš nesmysly."

„To nejsou nesmysly," odporoval mu Sirius. „Nezapomeň, že jsme jedna a ta samá osoba. Když to napadlo mě, muselo i jeho. A on tu byl půl roku – já tu jsem necelý měsíc. Když k tomu přičtu dva týdny v Bradavicích, tak skoro měsíc a půl. Měsíc a půl nás drží pod zámkem a konec je v nedohlednu. Vás to ještě nedeptá?" James se na něj zase podíval, ale Sirius ho jen odmávl rukou. „Ty se nevyjadřuj, Dvanácteráku. Ty tu máš aspoň nějakej život." Ten teď spočíval v tom, že pendloval mezi Godrikovým dolem a Grimmauldovým náměstím a se svým synem byl v kontaktu jen skrze dopisy, které si ob den vyměňovali. Chtěl si na to taky postěžovat, ale vzhledem k tomu, v jaké byl Sirius náladě, by mu určitě vyčetl i to. „Ale Harry to věděl. Přesně to věděl," vypadlo zase ze Siriuse. Jamesova ruka směřující k střelci se zastavila nad šachovnicí.

„Co věděl?" zeptal se zvědavě Siriuse. Ten vypadal, jako by si právě uvědomil, že řekl něco, co nechtěl, a zase mávl rukou.

„Ale nic."

„Tak to řekni, když jsi to nakousl," dožadoval se James vysvětlení a stáhl ruku zpět.

„Jenom to, že mě to tu bude za chvíli štvát, to je všechno," řekl nakonec Sirius.

„Aha," poznamenal James a vrátil se zpět ke hře. Chvíli v tichosti zase hráli, ale jemu to nedalo. „Kdy ti to řekl? Nebo to ti psal?" Věděl, že Harry píše Siriusovi i Remusovi, za což mu byl neskutečně vděčný, protože se zdálo, že to je jedna z mála věcí, které tu Siriuse držela nad vodou.

„To mi řekl už na Vánoce." James si vzpomněl na tu chvíli, kdy tu Harryho nechal se Siriusem o samotě. Tušil, že mezi nimi muselo něco proběhnout, protože se mu zdálo, že Harry se od té chvíle ve společnosti Siriuse a Remuse choval mnohem nenuceněji. „Že mému předchůdci to tu půl roku stačilo a že nás Brumbál stejně k ničemu nepustí... a tak. No, měl pravdu," povzdechl si zase a nalil dalšího panáka. „Ale neboj, slíbil jsem svému kmotřenci, že tu vydržím zavřený tak dlouho, jak bude potřeba," pokračoval dál Sirius, když panáka vypil.

„A to je jak dlouho?" zeptal se ho se zdviženým obočím Remus, který právě Jamesovi sebral dalšího vzpouzejícího se pěšáka.

„Samozřejmě než porazí Voldemorta," odpověděl konverzačním tónem Sirius. James se zasekl a pomalu zvedl obličej k Siriusovi.

„A tos mu jako řekl?" zeptal se ho, doufaje, že řekne ne. Jako by ale tušil, že řekne opak.

„No jasně." Pak se zase zamyslel. „I když to vlastně řekl on. Jen jsem mu to potvrdil." James ho nespouštěl z očí. „Nebo myslíš, že se podaří očistit mé jméno ještě předtím? Máme nějaký plán, jak dopadnout Petříčka dřív?" James zatřepal nevěřícně hlavou.

„A co ti na to řekl?" zajímalo Remuse.

„Nic, co bychom netušili. Že to může trvat dlouho. Rok, pět... Taky že se to nemusí podařit nikdy – s tím samozřejmě nepočítám... Pět let tu ale kejsnout nechci! Měli bychom se vrátit do Bradavic hledat něco o těch schránkách-"

„Počkej," zarazil ho James zaskočeně, „Harry ti řekl, že si myslí, že Voldemorta neporazí nikdy?"

„Řekl to jako příklad – přičemž taky řekl, že to může být i za rok. Překvapuje tě to?" položil mu Sirius otázku, která ho rozhodila ještě víc.

„Ty jsi s Harrym o Voldemortovi ještě nemluvil?" zeptal se ho Remus, když nic neříkal.

„Vlastně... o tom, co by se mělo stát... úplně ještě ne. Na to... je dost času," vysoukal ze sebe James nejistě. Nějak na téma věštby dosud nenarazili – myslel si, že o tom Harry mluvit nechce, a ani James na tom nebyl o moc lépe. Co by mu měl říct? Že vůbec neví, jak má Harry Voldemorta porazit? Zasáhlo ho ale zjištění, že už to řešil se Siriusem. Proč o svých obavách neřekl jemu?

„Mluvili jsme o tom jen krátce," pověděl Sirius, jako by si všiml, co se zrovna Jamesovi honí hlavou.

„Netušil jsem... že to bere takhle," přiznal James tišším hlasem. Oči upíral k šachovým figurkám, i když byly tím posledním, co ho právě zajímalo.

„A jak by to měl brát, Jamesi?" zaskočil ho znovu Sirius, jenž se teď tvářil neobvykle vážně. „Co by sis myslel ty, kdyby ti teď někdo řekl, že jsi jediný, kdo může Voldemorta porazit? Že to je nemožné? Já ano. A to si myslím, že jsi jedním z nejlepších kouzelníků, které znám – tohle si zapamatuj, protože to už ode mě nikdy neuslyšíš," neopomněl Sirius dodat. „Ani Brumbálovi se ho zastavit nepodařilo. A tvému synovi je patnáct, kouzlit se učí ani ne pět let, asi by bylo spíš divné, kdyby o sobě pochybnosti neměl, nemyslíš?" Když to Sirius řekl takhle, něco na tom možná bylo. Jenže James nad tím nikdy takhle neuvažoval. „Myslím, že na to má tvůj syn poměrně střízlivý pohled-" Tohle už ale bylo na Jamese moc.

„Střízlivý pohled, říkáš? Tohle je podle tebe střízlivý pohled?!" Sirius zkřížil ruce na hrudi a zamračil se na něj.

„Ano, je," trval na svém. „On netvrdí, že nemá šanci ho porazit. Uvědomuje si, že jistá rizika to sebou nese, že válka může trvat dlouho, a nejspíš tuší, že i přes ztráty, které už zažil, je tohle všechno jen začátek. Hroutí se z toho? Nehroutí. Myslí si, že má vítězství v kapse? Ne, ale ví, že když vytrvá, mohl by mít. To je podle mě střízlivý pohled," vysvětlil svou myšlenku Sirius. James neměl slov.

„Možná," vložil se do toho Remus, „že by sis o tom měl s Harrym promluvit."

„A co mu asi řeknu? Že nemám ani ponětí, co má dělat?! Že musí prostě čekat, až na něco přijdeme?" vyjel na něj trochu James.

„Už nějaké ponětí máme," připomněl mu Remus. „Ale to mu zatím neříkej, dokud si nebudeme stoprocentně jistí."

„Já mám dojem, že z toho máš větší hrůzu než Harry," spustil zase Sirius.

„Promiň, že neskáču do stropu radostí, že můj syn musí zabít nejhoršího čaroděje všech dob," vyprskl ironicky James.

„To přece nikdo!" zvýšil hlas už i Sirius.

„Uklidněte se," začal je mírnit Remus. „Souhlasím se Siriusem, že bychom měli pokračovat v pátrání v Bradavicích. Ten čas, co tu trávíme, musíme nějak zúročit. A aby tu Siriusovi nepřeskočilo, navrhuji, že se budeme střídat," změnil směr konverzace. „Musíme zkusit najít další zmínky o Flagiliantovi nebo Grigurovi. Potřebujeme zjistit, co mohou být ty schránky zač – a kolik jich může jeden člověk stvořit. A jak je zničit. Pak se můžeme odrazit dál." James cítil, že se mu pomalu zklidňuje tep. „A až budeš s Harrym mluvit, znovu se přeptej na Nagini-"

„Nebudu se ho na to ptát znovu – když říkal, že byl... tím hadem, tak to tak bylo. Mluvil hadím jazykem-"

„Mohl mluvit s ní," skočil mu Remus do řeči.

„Ne, cítil to, co ona. Cítil, že chce někoho zabít," opakoval mu už po několikáté.

„Mně to prostě nedává smysl," svraštil Remus zamyšleně čelo. „Víme, že je spojený s Voldemortem, ale proč i s tím hadem?"

„Máte pravdu," řekl najednou James. „Musíme se vrátit do Bradavic. A o tom spojení musíme taky něco zjistit – nechci, aby se tohle Harrymu dělo. Jen od něj musím získat neviditelný plášť."

„Tak se za ním zastav, už jsme čekali dost dlouho," promluvil po delší době zase Sirius.

„Deset dní," ušklíbl se James. „Vrátil se do Bradavic před deseti dny. Jen mu chci dát trochu prostoru – je to patnáctiletý kluk, nepředpokládám, že by mě chtěl mít pořád za zády-"

„Jasně že jsme byli v jeho věku rádi, že máme od rodičů pokoj, ale tohle... je trochu jiný, nemyslíš?" řekl mu překvapivě Sirius. James si to taky myslel, ale věděl, že toho má teď Harry až dost.

„Návrat po Vánocích do Bradavic je náročný, to přece víme - samé zkoušky, on má navíc skoro denně tréninky, dneska má zase Brumbálovu armádu, pozítří Křiklanův klub, v sobotu zápas..." Remus chápavě přikyvoval.

„Harry mi také psal, že se prokousává tou knihou, co jsi mu dal na Vánoce – chtěl by z ní použít některá kouzla právě v Brumbálově armádě. U jednoho se zasekl a nevěděl si s ním rady," připojil se k němu Remus. „Jestli mohu říct svůj názor, tak si myslím, že na to, jak je Harry v obraně proti černé magii talentovaný a jaký má o ni zájem, je celkem smutné, že nemá v Bradavicích nikoho, kdo by ho mohl podpořit." Jamese něco takového napadlo, když mu Harry vyprávěl, kdo všechno je obranu za ty roky učil. Až na Remuse to byla jedna velká katastrofa...

„V tom s tebou naprosto souhlasím," řekl svému příteli. „A teď ho učí Snape, to je opravdu výhra," vydechl znechuceně. Sirius se zatvářil úplně stejně.

„Předává své znalosti svým spolužákům, to je jistě záslužné, ale kdo pomůže jemu?" pokračoval Remus dál, přičemž z něj nespouštěl oči. U poznámky o Snapeovi se ani nezastavil. Chvíli vyčkával, jestli na to James nebo Sirius nezareagují, ale když se k ničemu neměli, řekl to na rovinu. „Já myslím, že bys měl Harrymu pomoct ty," pověděl Jamesovi.

„Já?" zareagoval překvapeně. „On... on ti něco takového psal?"

„Ne," zakroutil hlavou Remus. „To napadlo mě. Když jsi říkal, že musí jenom čekat, tak tohle je podle mě dobrý způsob, jak to čekání využít užitečným způsobem. Má v sobě potenciál, který by neměl zůstat ležet ladem, nehledě na to, že se celkem často dostává do poměrně nebezpečných situací a měl by toho umět daleko víc než jeho vrstevníci. Mám dojem, že se o to už snaží, ale proč bys mu s tím nemohl pomoct? Já myslím, že by to určitě uvítal." James nad Remusovými slovy uvažoval. Vlastně ho něco takového napadlo, když Harrymu pořídil jeho druhou hůlku, ale mimo Bradavice Harry kouzlit nemohl, takže to v tu chvíli považoval za bezpředmětné.

„To zní jako dobrej nápad. Juniorovi by se to určitě hodilo – a ty v tom máš praxi, pořád jsi tam u vás nějaký nováčky školil," sdělil mu svůj názor i Sirius. Což o to, v tomhle problém neviděl...

„Co když si Harry bude myslet, že... ho nějak... připravuji na boj," vysoukal ze sebe nejistě. Sirius protočil očima.

„Jo, to si asi bude myslet. Protože přesně to snad budeš dělat, ne?"

„Hlavně se ho nesnaž přesvědčit o opaku," upozornil ho ještě Remus, který už to bral za hotovou věc. „Ukážeš mu tím, že v jeho schopnosti věříš. On přece ví, co ho čeká, a bude rád, když mu budeš chtít pomoct."

„Myslíš?" chtěl James znovu slyšet Remusovo ujištění. V tomhle se cítil nejistě. Pořád se bál, aby neudělal něco špatně... Remus ho ale dokázal zbavit jakýchkoliv pochybností.

„Vím. Popravdě jsem mu chtěl nejdřív nabídnout svou pomoc – z Harryho dopisů mám dojem, že mě pořád bere jako svého profesora. Ale podle mě bys to měl být ty, Jamesi."

Kmital pohledem mezi Remusem a Siriusem, který souhlasně přikyvoval. Začalo mu to připadat jako dobrý nápad. Dávno už ho zajímalo, jak na tom Harry doopravdy je. A už věděl, čím by mohli začít.

„Harry psal, že mu to s tou novou hůlkou úplně nejde," řekl svým přátelům. „Možná... bych se za ním mohl zítra zastavit." Remus i Sirius se na něj usmáli. „A donesu plášť. Máte pravdu, neměli bychom už déle čekat."

„Zabírám si ho na první misi," přihlásil se Sirius, který se hned tvářil pozitivněji.

„Na školní pozemky a ke Snapeovi se nesmí," upozornil ho Remus. Sirius vypadal, jako by mu uletěly včely.

„Ty mi nedopřeješ vůbec nic!" obořil se na něj a šel si nalít dalšího panáka whisky. Remus se podíval trochu zoufale na Jamese.

„Ne, nemůžeme už déle čekat. Nebo to budu já, kdo tady zešílí jako první," řekl mu potichu, aby ho Sirius neslyšel. „Z něj!" James měl pro Remuse pochopení – skutečně s ním soucítil.

*****

 James se vydal do Bradavic asi patnáct minut předtím, než byl s Harrym domluvený, že se sejdou, proto ho překvapilo, když vylezl z krbu a Harry už na něj čekal.

„Tati!" přivítal ho s úsměvem. Vstal z pohovky a šel ho obejmout.

„Harry," řekl James, když Harryho pustil, „čekáš tu dlouho?"

„Před chvílí jsem přišel," odpověděl mu, a přitom se pořád usmíval. Jamesovi připadalo, že je opravdu rád, že ho vidí. „Šel jsem rovnou z Velké síně." Položil svému synovi ruku kolem ramen, když se šli společně posadit zpět na pohovku. Po deseti pro něj dlouhých dnech byl neskutečně šťastný, že má Harryho aspoň na chvíli zas u sebe. Tolik si na něj zvykl. Před Siriusem a Remusem se to snažil skrývat, ale uvnitř ho strašně užíralo, že ho nevídá.

„Tak povídej, jak se ti daří?" zeptal se ho, když se usadili vedle sebe.

„Mně dobře - až na to, že se mě denně minimálně deset lidí ptá, co je pravdy na tom, o čem píše Denní věštec, tak si nestěžuju. Ron navíc dneska každého dalšího hned odpálkoval, tak se to lepší..."

„Já jsem dnes ráno do Denního věštce poslal anonymní dopis, ve kterém jsem je upozornil, že porušují pár zákonů a vědomě lidem podsouvají neověřené informace, což je hned proti několika dalším předpisům, ale Remus si myslí, že to bude k ničemu. No," pousmál se na svého syna, „asi má pravdu, ale aspoň na chvíli jsem z toho měl dobrý pocit." Harry se rozzářil.

„To je skvělý! Třeba to zafunguje!" James o tom pochyboval, ale chtěl Harrymu také dopřát trochu toho dobrého pocitu, tak přikývl. „A co ty? Co doma?"

„Tam se nic nezměnilo. Jo, abych nezapomněl, naši skřítci tě zase pozdravují."

„Také je pozdravuj," zareagoval Harry okamžitě.

„Vyřídím jim to. Jo a Loty ti zase napekla, ale Sirius všechny sušenky snědl, když jsem balíček odložil na pět minut na stůl, tak... nenesu nic." Harry se tomu zasmál.

„To nevadí! A jak se mají? Sirius a Remus?" Jamesův úsměv teď nebyl moc upřímný, ale přece mu nemohl říct pravdu!

„Mají se skvěle!" Harry vypadal potěšeně.

„Jsi tam pořád každý den?"

„Aspoň na chvíli ano. Je fajn změnit prostředí. S Remusem hrajeme šachy a Sirius... se taky dokáže nějak zabavit." Pitím ohnivé whiskey a vzpomínáním na časy, kdy ho nikdo nikde nedržel...

„Schůze žádná nebyla?" ptal se ho Harry na to, na co i v posledních dvou dopisech. Nejspíš byl zvědavý, jestli se něco děje...

„Zatím ne, a ani nemáme žádné zprávy o tom, že by se nějaká měla konat." Harry se trochu zasmušil, ale pak se podíval na opěrku vedle sebe. James si všiml, že se dívá na neviditelný plášť.

„Tady je plášť – ale dávej si v sobotu pozor, na zápase bude hodně lidí," podával mu ho Harry, jenž se už tvářil veseleji. Myslel si, že ho James chce jen kvůli famfrpálovému zápasu.

„Neboj, dám si pozor," ujistil ho. „Už se moc těším, bude to určitě paráda." Harry se teď pousmál trochu rozpačitě.

„No..." soukal ze sebe pochybovačně. James ho lehce poplácal po zádech.

„Ale no tak! Hlavu vzhůru," snažil se ho povzbudit. „To dáte." Harry přikývl.

„Jo, to dáme," připustil nakonec.

„Tak je to správně – už jsem se bál, že jsi ztratil nebelvírskou odvahu," mrkl na něj. Harry se napřímil.

„To nikdy!" ohradil se a zase se usmíval. Ne, věděl, že jeho syn jí měl na rozdávání.

„Já vím. A co včera? Měli jste BA?" použil James zkratku, pod níž mu o Brumbálově armádě v dopisech psal.

„Měli – pořád trénujeme Patronovo zaklínadlo. Pár lidí už dokáže vyčarovat nekompletního patrona. Není to super?" zněl Harry nadšeně.

„To je, jsem zvědavý, komu se jako prvnímu povede vyčarovat kompletního patrona," řekl James zamyšleně.

„Určitě to bude Hermiona," odpověděl mu Harry bez stop pochybností.

„Myslel jsem si to," přikývl James. Pak si řekl, že nejspíš přišla jeho chvíle. „A co ty? Jak ti to jde s novou hůlkou? Psal jsi, že to není úplně ono." Harry se podíval k zemi, ale James si hned uvědomil, že se dívá na místo, kde se jeho záložní hůlka nachází. Na jeho noze.

„Ne že bych s ní kouzlit nedokázal, to ne, ale... je to takové zvláštní," pokrčil jeho syn rameny. James úplně slyšel sebe, když si na to samé stěžoval poté, co se se záložní hůlkou začal seznamovat on.

„Rozumím ti, měl jsem to stejně."

„Opravdu?" podíval se na něj Harry překvapeně.

„No jistě, ale víš co? Je to jen tady," ukázal na svou hlavu. „Ukážeš mi to?" navrhl mu.

„Jak s ní kouzlím?" ujišťoval se Harry.

„Jasně, pojď, něco zkusíme," vstal a Harry nejistě s ním. James vytáhl svou hůlku a nábytek, který by jim mohl překážet, odlevitoval ke stěně. V pokoji se najednou zdálo být o dost víc místa. Když se otočil k Harrymu, měl už záložní hůlku připravenou v ruce. „Ještě ji na chvilku odlož a vezmi si svou starou hůlku, Harry." Jeho syn se zdál být najednou o dost jistější, když položil záložní hůlku na stolek pod okno a vytáhl cesmínovou hůlku. James mezitím z police sebral knihu, která tam po něm zůstala, a stoupl si s ní naproti němu. „Tak – u Ollivandera jsi zkoušel přivolávací kouzlo. Zkus přivolat tuhle knihu," zamával na něj knihou. Harry na srozuměnou přikývl.

„Accio kniha," mávl hůlkou a James cítil, jak mu kniha bez sebemenšího zaváhání vystřelila z ruky. Harrymu přistála v ruce, do níž ji sebejistě chytil.

„Super," pochválil ho James. Harry se potěšeně usmál. „Accio kniha," přivolal si ji nazpět. „A teď to zkus s druhou hůlkou." Harry vyměnil hůlky a najednou už nevypadal tak vyrovnaně jako před chvílí.

„Accio kniha," zopakoval přivolávací formuli. Tentokrát kniha nevystřelila z Jamesovy ruky tak rychle, i její směr nebyl úplně přesný. Harry se musel trochu natáhnout, aby ji chytil.

„Bylo to trochu pomalejší, ale nic, co by nešlo zdokonalit," snažil se ho trochu povzbudit. „Accio kniha," přivolal si knihu zase zpátky. „Chce to jen zjistit, jak na to – každá hůlka je jiná, ale naše záměry jsou pořád stejné." Odložil knihu stranou a stoupl si zpět před Harryho, tentokrát i on s hůlkou v ruce. „Teď mě zkus odzbrojit – nejprve zase se svou první hůlkou." Harry hůlky opět vyměnil a namířil na něj.

„Tak jo," řekl ještě lehce nervózně před tím, než odzbrojovací kouzlo předvedl. „Expeliarmus!" James se trochu zakymácel, když mu hůlka vyletěla z ruky. Harry ji zachytil s jistotou chytače. James už věděl, proč Harry použil právě tohle kouzlo proti Voldemortovi. Opravdu mu šlo.

„To bylo slušný, dáváš do něj hodně síly, to je dobře," pochválil ho zase James.

„Mám ho rád," připustil Harry trochu nesměle.

„To bys měl – jakmile protivníka odzbrojíš, máš vyhráno. A teď s druhou hůlkou."

Podruhé už to tak slavné nebylo. Harry ho dokázal odzbrojit, ale s Jamesem to tentokrát ani nehnulo a hůlka letěla někam za něj.

„Nevadí. Zkus to znovu." Zkusili to asi ještě třikrát. Při každém pokusu se Harrymu dařilo o něco lépe - při tom posledním jeho hůlku dokonce chytil.

„No vidíš, to půjde," povzbuzoval ho James. „A... co něco trochu jiného – jaké první kouzlo bys použil, kdybys narazil na Smrtijeda?" položil mu James otázku, kterou pokládali nováčkům v bystrozorském výcviku jako první. Harry nepřemýšlel moc dlouho.

„Omračovací," řekl tónem, který nasvědčoval tomu, že už měl něco takového za sebou.

„Výborně, Harry. Celkem jednoduché kouzlo, které dokáže být při větší síle dostatečně účinné. Je to nejčastější odpověď nových bystrozorů, když nastoupí do programu." Na Harrym bylo vidět, že je rád, že odpověděl správně. „Tak, teď si vezmi první hůlku a zkus si představit, že jsem Smrtijed. Omrač mě." Harry byl evidentně na vážkách.

„Tati, vím, že nejsi Smrtijed." Přesně to James čekal.

„Druhá nejčastější odpověď nových bystrozorů, když mají zaútočit na své kolegy," pousmál se nostalgicky. „Tohle si teď vůbec nepřipouštěj. Omrač mě." Harry vypadal nesvůj, ale přesto zaujal svou pozici, namířil na něj a mávl hůlkou.

„Mdloby na tebe!" James kouzlo snadno zastavil jediným mávnutím hůlky. Čekal, že bude jeho síla o něco razantnější, ale už vzápětí zjistil, proč tomu tak nebylo.

„Já... nevěděl jsem, že se budeš bránit. Nechtěl jsem ti ublížit," vysvětloval Harry dřív, než stačil cokoliv říct. James tohle dělal tak automaticky, že mu to vůbec nedošlo.

„Promiň, zapomněl jsem ti to říct. Budu se bránit, poznám intenzitu tvého kouzla přes štít, takže se opravdu neboj použít sílu. Zopakuj to a opři se do toho," mrkl na něj. Harry byl mnohem uvolněnější, když kouzlo opakoval. A temperamentnější.

„Mdloby na tebe!" zakřičel hlasitěji. James cítil znatelný rozdíl, což ho vnitřně uspokojilo. Věděl, že to v sobě jeho syn má.

„Výborně. Ještě jednou."

„Mdloby na tebe!"

„Znovu."

„Mdloby na tebe!"

„Perfektní – ani některým nováčkům ve výcviku to takhle nejde," řekl mu s úsměvem.

„Opravdu?" zeptal se Harry udiveně. Sundal si mikinu, asi už mu začínalo být horko.

„Ovšem," potvrdil James. „To ti říkám naprosto upřímně. A teď si vezmi druhou hůlku – Harry, netvař se tak zbědovaně už předem. Může ti to s ní jít úplně stejně dobře." Harryho pochybovačný pohled mluvil za vše. „Tak fajn, do toho," řekl James, když byl Harry připraven.

„Mdloby na tebe!"

„To mělo stejnou razanci, jako když ses mě poprvé bál omráčit. Opři se do toho víc."

„Mdloby na tebe!"

„Ještě víc."

„Mdloby na tebe!"

„Ještě víc se do toho opři, Harry!"

„MDLOBY NA TEBE!" Konečně tlak kouzla dosahoval toho z Harryho první hůlky. James přikývl, čímž mu dal najevo, že to stačí. Harryho vlasy byly rozježenější víc než předtím.

„Vidíš, to bylo o mnoho lepší než poprvé. Jenom musíš zjistit, jak na ni – může jít o nepatrný pohyb nebo myšlenku. Hůlka je s námi propojená, což pochopíš mnohem lépe, až se budete příští rok učit neverbální kouzla. Ale... vezmi si třeba Patronovo zaklínadlo – i při něm je nejpodstatnější myšlenka."

„To jsem taky zkoušel," navázal na něj Harry trochu udýchaně. „Můj patron... nevydržel tak dlouho, jako když ho vykouzlím se svou hůlkou."

„I tahle hůlka je už tvoje," připomněl mu James. „A tohle je přesně to, o čem mluvím. Tvůj patron vydrží působit tak dlouho, jak dlouho se dokážeš soustředit na šťastnou myšlenku, takže délka trvání Patronova zaklínadla není vůbec závislá na hůlce, ale na tvojí hlavě," ukázal James na jeho hlavu. „Schválně, vykouzli patrona."

 Harry ho poslechl, soustředil se a za chvilku pronesl formuli:

„Expecto patronum!" Z hůlky vystřelil proud stříbrného světla, který se zformoval do velikého zářícího jelena. James Harryho směrem pochvalně pokýval hlavou, přitom se mimochodem podíval na hodinky.

„To je krásný jelen, je mi trochu povědomý. Kde já jsem ho už viděl?" přemýšlel schválně nahlas. Harry se začal usmívat, patrona stále držel. „Kolik paroží asi má? Jedno, dvě, tři..." James pomalu počítal až do dvanácti. „Páni, dvanácterák!" zvolal překvapeně. „Vážně mám ale dojem, že ho odněkud znám." Jak čekal, Harry s úsměvem zareagoval.

„Slyšel jsem, že se tu občas proběhl po pozemcích, možná jsi ho zahlédl."

„Ano, to bude ono! Toho bych nepřehlédl, ani kdybych chtěl." James se znovu podíval na hodinky. „Už skoro dvě a půl minuty – neříkal tu někdo něco o tom, že jeho patron nevydrží dlouho?" podíval se se zdviženým obočím na svého syna. Harryho tváře byly lehce růžové, když rozpačitě pokrčil rameny.

„Fajn, beru to zpět," řekl Harry nakonec s pohledem upřeným stále na svého patrona.

„To jsem rád," přikývl James. „A teď mi pošli zprávu," udělal pár kroků vzad od patrona a sledoval, jak Harry usilovně přemýšlí. Vpíjel pohled do svého dvanácteráka.

„Vzkaz pro tátu: Pozítří budeme slavit." Stříbrný dvanácterák dvěma skoky předstoupil před Jamese a Harryho hlasem zopakoval: „Pozítří budeme slavit." Poté se rozplynul.

„O tom vůbec nepochybuji," zazubil se James na něj. „Pojď si odpočinout, objednám něco k pití."

Harry vypadal spokojeně, když po chvíli vypil sklenici vody na ex. Taky měl být proč, James byl jeho schopnostmi nadšený a neváhal mu to hned říct. Reagoval na to trochu rozpačitě, ale měl z toho očividnou radost.

„Chce to jen trochu cviku a půjde to. Když budeš chtít, můžeme to zkoušet častěji," nabídl mu James. Harry začal horlivě přikyvovat.

„To by bylo super!"

„Jo? Tak dobře," usmál se James na něj.

„Tati, a ty jsi cvičil i nové bystrozory?" zeptal se ho Harry zvědavě.

„Jen v určitých blocích," odpověděl mu na jeho otázku.

„Blocích?" opakoval po něm jeho syn nechápavě. James si uvědomil, že o bystrozorské práci toho nejspíš moc neví, proto se mu to rozhodl vysvětlit.

„Když se ti povede, že se dostaneš do bystrozorského programu, čeká tě pak přibližně rok intenzivního školení. To se skládá z nejrůznějších bloků, které zahrnují hned několik disciplín. Úplně nejdřív je to to nejméně oblíbené - právo, což je tak trochu nalejvárna, která nám oddělí opravdové zájemce od těch, co si myslí, že bystrozorská práce spočívá jen v chytání a zatýkání padouchů. Poslední čtyři roky jsem třeba právo školil já." Harry ho hned zvědavě přerušil.

„Vyhodil jsi hodně nováčků?" James se pousmál.

„Ale já jsem nikoho nevyhazoval, Harry. Oni raději odcházeli sami – tebe by to nejspíš nepřekvapilo, ale věř, že mnozí nově přijatí zájemci si myslí, že se za tři týdny dostanou do akce a začnou se domáhat práva, o kterém nevědí vůbec nic. Ono to totiž není tak jednoduché, jak to vypadá – jako bystrozor si určitě nemůžeš dovolit všechno, což se těm horlivým nováčkům snažíme vštípit.

Ale to je jen tak okrajově. Pak jsou to samozřejmě další důležité věci – asi tě nepřekvapí, že mezi ně patří lektvary. Ale ne, nečeká tě rok vaření, spíš je to teorie, musíš znát, jaké přísady jsou povolené, jaké potřebují dodatečná povolení, nebo které jsou naopak úplně zakázané. Musíš taky znát, jakých lektvarů jsou které přísady součástí. Když chytneš někoho s lektvarem, který obsahuje zakázanou přísadu, zjišťuješ, kde k ní mohl přijít. A když ne on, tak ten, od koho ten lektvar získal.

A tady se dostáváme k dalšímu důležitému bloku – bystrozorové se učí, jak správně komunikovat a často i vyjednávat. Abys z někoho dostal informace pomocí veritaséra, potřebuješ k tomu zase příslušné povolení, a na to nemáš vždycky čas. Trénuješ se v psychické odolnosti, trpělivosti ale i v tom, jak správně poznat, kdy přišel čas na to, abys vyjednávat přestal a... použil jiné techniky." Ty si zatím raději nechával pro sebe.

„Dále se také během školení trénují souboje a duely. Je asi logické, že jako bystrozor musíš techniku boje ovládat-"

„To jsi taky školil ty?" přerušil ho Harry zase zvědavě.

„Ne," zakroutil James hlavou, „jen občas, když jsem musel za někoho jiného zaskočit – což se ale děje docela často. Bystrozorská práce je dost nepředvídatelná, takže se kolikrát objevíš tam, kde to ani nečekáš," vysvětloval svému synovi. „Ale ještě jsem třeba školil přeměňovací techniky – například maskování. Je to jedna z důležitých věcí, kterou musí správný bystrozor umět. Velmi často potřebuje být bystrozor neviditelný a ne každý vlastní tohle," ukázal James na jejich neviditelný plášť. „Musíš vědět, jak splynout s davem, jak změnit některé své rysy, aby tě Smrtijedi nepoznali, protože věz, že Smrtijedi okamžitě znají každé nové jméno, které se mezi bystrozory objeví.

No a o tom, jak splynout v mudlovském světě, ani nemluvím – to je další, často dost zdlouhavá část školení. Já jsem měl to štěstí, že jsem toho spoustu pochytil od tvé matky, ale musím přiznat, že doteď jsem třeba ještě úplně nepochopil, na jakém principu létají letadla. No řekni," podíval se tázavě na Harryho, „je normální, aby něco, co váží desítky tun, dokázalo létat hodiny bez kouzel? Navíc si myslím, že pokud do něčeho takového mudlové dobrovolně nastoupí, musí být minimálně pod matoucím kouzlem." Harry vypadal zamyšleně, když si projel rukou vlasy.

„Já... to teda nevím přesně, ale myslím, že ten princip je o přetlaku a podtlaku. A taky o vysoké rychlosti. Je to... jeden z fyzikálních zákonů," pověděl Harry s úsměvem. James ho zůstal zaskočeně sledovat, když se ho nakonec s obavami zeptal:

„Ale ty jsi tím strojem doufám nikdy neletěl."

„Ne, tati," vydechl Harry, „neletěl jsem letadlem," uklidňoval ho. Jamesovi se právě neskutečně ulevilo.

„To je dobře, protože jako kouzelníci samozřejmě víme, že fyzikální zákony jsou dobré leda tak pro mudly. Jestli oni se na ně chtějí spoléhat, tak prosím, ale my se raději budeme spoléhat na tohle," vytáhl svou hůlku a zamával jí ve vzduchu. Harry opět přikývl. „Prima. Takže... jestli tedy chceš, můžeme trénovat častěji," změnil raději téma.

„Přijdeš příští týden?" zeptal se ho vzápětí hned Harry. James nečekal, že to jeho syna tak zaujme, ale rozhodně ho to potěšilo.

„Jestli chceš, tak proč ne. Napiš, kdy budeš mít čas a můžeme klidně vyzkoušet i něco nového-"

„Zkoušel jsem teď kouzlo úplného zmražení z té knížky, cos mi dal k Vánocům," nenechal ho Harry málem ani domluvit. O tomhle nejspíš mluvil Remus. „Něco dělám špatně, vůbec mi to nejde," postěžoval si a nechápavě rozhodil rukama.

„To je poměrně složité kouzlo, Harry," začal ho ale zase hned uklidňovat James. „Nejen, že pohyb hůlkou je docela komplikovaný, ale důležité je i uvědomit si podstatu toho kouzla. Profesorka McGonagallová vás už dávno naučila, jak se voda přeměňuje v led. Tohle ale s přeměňováním mnoho společného nemá, protože my neměníme původní vlastnost určité látky, ale naopak jí další přidáváme, ano?"

„Jasně, to chápu," přikývl Harry.

„Fajn, tak mi ukaž, jak to kouzlo děláš," pobídl ho James, ale nakonec ho ještě zastavil. „Ještě moment," začal se rozhlížet po pokoji, dokud si nevšiml jedné sytě zelené rostliny na parapetu. Došel pro ni a položil ji na stůl před ně.

„Jo, přesně takhle jsem to zkoušel – psali v té knize, že to je dobrý způsob pro trénování," pověděl mu Harry.

„Ano, protože tohle kouzlo funguje na vše živé. Takže si klidně můžeme dovolit zmrazit tuhle... no, nevím, co to je," přiznal James. „Bylinkářství nikdy nebylo můj oblíbený předmět." Harry se pousmál.

„Ani můj."

Pak se do toho pustili. Samozřejmě byla potíž v složitém pohybu hůlkou, který se musel naprosto přesně přizpůsobovat pronášené inkantaci kouzla. I když James Harrymu kouzlo sám předvedl, v jednom místě dělal příčný švih hůlkou příliš prudce.

„Sleduj," uchopil jeho ruku a pomalu mu ji vedl. „Tady s tím moc spěcháš. Udělej to prostě takhle." Dvakrát s ním pohyb hůlkou prošel a pak nechal Harryho znovu kouzlo vyzkoušet.

„Glacius vitae." Rostlina před jejich zrakem celá zmrzla. Harryho tvář se rozzářila.

„To bylo naprosto perfektní!" pověděl mu James nadšeně.

„Díky!" usmíval se na něj stejně nadšeně Harry.

„A teď klady a zápory tohoto kouzla." James ho na to musel upozornit. „Podobně funguje petrificus, akorát když někoho tímto zmrazíš, neví o okolním světě vůbec nic. Když taky budeš pod petrificusem a někdo ti zlomí ruku, po ukončení kouzla si ji můžeš snadno spravit. Když," natáhl ruku k zmrzlé rostlině a ulomil jí jeden list, „někomu zlomíš ruku, když bude zmražený, už to spravit nejde," podal ulomený list Harrymu, který si ho začal zaujatě prohlížet. „Což... může být ale i ku prospěchu, pokud tím zmraženým je tvůj protivník. Raději si ale dávej pozor, aby ses ve vzteku nenechal příliš unést, protože nechat led roztříštit na kusy není vůbec těžké."

„Jasně, to si... budu pamatovat," ujistil ho jeho syn vážně, když mu došlo, co tím chce James naznačit.

„Skvěle. Takže příští týden můžeme pokračovat."