Brumbál Harryho požádal, aby v ředitelně ještě chvíli zůstal. Harry se posadil ke stolu a poslouchal svého nového profesora lektvarů, který se s ním před malou chvílí s nadšením loučil, jak se teď pro změnu loučí s Brumbálem. Už zněl trochu zasmušileji.

„Myslel jsem si, že si to sebou vezmu do hrobu, Albusi," pověděl mu tichým hlasem, když byli už před ředitelnou a mířili ke schodům. Harry ho přesto slyšel.

„To by byla veliká chyba, drahý příteli."

„Že ty jsi něco do té medoviny přidal?"

„Mistra lektvarů bych si nikdy netroufal obelstít takovým způsobem," pověděl mu na to Brumbál. Dál už Harry neslyšel nic. Vrtalo mu ale hlavou, co tak důležité tu probírali, než je Harry vyrušil. Ne však dlouho, protože se Brumbál vrátil, posadil se naproti němu za stůl a zkoumavým pohledem si ho skrz své půlměsícové brýle začal prohlížet. Usmíval se, ale Harrymu připadalo, že se za tím úsměvem schovává něco dalšího, co zatím nedokázal rozluštit.

„Jak sis užil prázdniny, Harry?" překvapil ho ředitel položenou otázkou.

„Ehm... byly fajn. Užil jsem si je, pane," odpověděl po pravdě Harry.

„To rád slyším. Byl jsem trochu na vážkách, když mě tvůj otec požádal, zda by tě mohl vzít do domu tvých prarodičů. Ale jsem rád, že jsme to tak nakonec dokázali zařídit."

„To já taky," přitakal Hary.

„Vypadáš spokojeně, Harry. To jsem moc rád. Na každého čekají... lepší zítřky." Harry se cítil trochu provinile, když si uvědomil, jak zde takto seděli posledně a on tu na Brumbála křičel a přitom rozmlátil půlku ředitelny. K lepším zítřkům ale Harry vyhlížel s nadějí.

„Na léto se vrátím s tátou do Godrikova dolu zase?" zeptal se Harry raději pro jistotu, i když jeho táta to považoval za hotovou věc. Brumbál vypadal trochu zaskočeně, ale hned se na Harryho zase usmál.

„Ale ovšem-"

„Nebudu už muset k Dursleyům, že ne," ujišťoval se ještě. Brumbál z něj nespouštěl oči.

„Ne, Harry. Nebudeš už ke své tetě a strýci muset." Harrymu se opravdu ulevilo, což se ani nesnažil skrýt a na ředitele se usmál.

„Táta to říkal. Ale radši... jsem se chtěl ujistit. Myslíte – myslíte, že by šlo do léta něco udělat s těmi ochrannými kouzly?" Když už tu byl a řešili léto, nedokázal se zastavit a musel se Brumbála zeptat. Při tom všem nebezpečí, co jim hrozilo, to možná znělo malicherně, ale pro Harryho to bylo důležité.

„Co přesně máš na mysli?" nakrčil Brumbál lehce čelo, které se mu tím zvrásnilo ještě více.

„Trochu je... zvednout."

„Zvednout?" nerozuměl mu ředitel a promnul si rukou dlouhou bílou bradku.

„Jako do výšky," začal Harry mávat rukou ve vzduchu, „kvůli... létání. Táta říkal, že mají ochranná kouzla výškový limit a nemůžeme si kvůli tomu zahrát famfrpál." Harry napjatě čekal na Brumbálovu reakci – věděl, že právě požádal největšího kouzelníka jejich doby, aby při boji s Voldemortem a řešení daleko důležitějších věcí ztrácel čas s jejich ochrannými kouzly jen kvůli tomu, aby si Harry mohl na zahradě zahrát famfrpál, ale táta to měl stejně v úmyslu, tak co... Navíc mu na to dal limit půl roku, tak snad zase o tolik nešlo... Ale vzhledem k tomu, jak se na něj Brumbál usmál, měl pro Harryho tíživý problém jistě pochopení.

„To je maličkost. Až k vám budu mít cestu, rád se na to podívám, Harry." Harry se teď nemohl léta dočkat ještě víc!

„Moc děkuji, pane," rozzářil se Harry. Brumbál ale zvážněl - Harry tušil, proč ho požádal, aby tu ještě zůstal. Kvůli Vánocům určitě ne...

„Tvůj otec mě informoval o tvém vidění, které jsi měl dnes v noci." Harry lehce přikývl. „Musím ti bohužel sdělit, že to, co jsi viděl, se skutečně stalo." O tom byl Harry naneštěstí přesvědčený hned, jakmile se vzbudil.

„Myslíte, že tomu Voldemort věří? Že se táta vrátil... z oblouku." Brumbál si ho zamyšleně prohlížel, když po chvíli neurčitě pokrčil rameny.

„To nedokážu říct. Možná ano, možná ne. Jisté ale je, že ho to nenechalo chladným a chce si tu teorii ověřit. Pokud by se to opakovalo, Harry, ihned mě prosím informuj."

„Ano, pane." To Harry přeci dělal vždy...

„I pokud by sis nebyl jistý, že to má něco společného s Voldemortem, musíš mi to dát vědět, ano?" naléhal Brumbál dál.

„Samozřejmě. Budu vás informovat o čemkoliv podezřelém," ujistil ho Harry.

„Dobrá, Harry. Teď už tě nebudu zdržovat – tví spolužáci tu budou každou chvíli. Užij si večeři."

„Děkuji, pane."

„Já děkuji tobě, Harry," podíval se na něj zase s tím zvláštním výrazem. „A s těmi ochrannými kouzly si nedělej starosti," nahradil ho vzápětí další Brumbálův úsměv. „Zařídím to."

*****

Harry se s Ronem a Hermionou sešel před Velkou síní, kde na ně čekal. Když si zabrali místa u nebelvírského stolu, jeho přátelé zvědavě pokukovali k tomu učitelskému, za nímž už posedával profesor Křiklan.

„Hele, vidíte toho chlápka?" řekl jim Ron.

„Asi nový profesor," pověděla zamyšleně Hermiona.

„Lektvarů," oznámil jim tiše Harry. Ron na něj vyvalil oči.

„Cože? A co bude učit Snape?"

„Co asi zbývá?" zeptal se ho Harry s úšklebkem.

„Neee," zaskuhral Ron nešťastně. Hermiona se netvářila o moc lépe.

„Jo," potvrdil jim Harry.

„Zase... horší jak Umbridgeová snad nemůže být už nikdo," řekla ale nakonec trochu povzbudivě. Nebo se aspoň snažila, aby tak zněla. Harry netušil zda s ní má nebo nemá souhlasit. Šlo o Umbridgeovou - ale taky o Snapea... Najednou Harryho chytil někdo kolem ramen a uviděl vedle sebe sklánět se rudou hlavu.

„Nazdárek, Harry," řekl mu Fred nebo George. „Vyprávěli jsme ve vlaku Leemu o těch hodinkách – musíš mu je ukázat!" Harry si všiml, že vedle něj stojí i druhé z dvojčat a Lee Jordan.

„Fakt máš ty závodní hodinky, co má i Stevenson Krughe?" ptal se ho Lee zaujatě. Harry už naštěstí věděl, že to je ten hráč, kterého má Ron vyvěšeného na plakátu v pokoji, takže mu to mohl potvrdit.

„Jo, přesně ty," natočil k němu ruku. Doufal jen, že je nesleduje moc lidí...

„Pecka!" řekl ale Lee hlasitě – nejspíš to měl ve zvyku z toho, jak křičel při zápasech do mikrofonu. Harry rychle ruku s hodinkami vrátil zpět na stůl. „Pak mi je musíš předvést!"

„Jasně, to nebude problém..." Když to ale Harry říkal, ani si neuvědomoval, že by to ještě problém být mohl...

Dvojčata a Lee je po večeři odchytili hned, jakmile opustili Velkou síň. Hermiona teď uvolnila místo po Harryho boku Leemu, který se nemohl dočkat, až hodinky zblízka uvidí. Ron s Fredem a Georgem nepustili Harryho skoro ke slovu, když Leemu popisovali, co všechno hodinky umí.

„Harry, vytáhni zlatonku!" řekl mu Ron po chvíli.

„Tady ne-"

„No tak, Harry, ukaž nám to!" prosil ho Dean, který se k nim se Seamusem už taky stihl přidat. Harry se tedy nenechal dvakrát pobízet a zašmátral v kapse. Tátovu zlatonku u sebe nosil pořád.

„Paráda, ta je tvoje?" ptal se ho obdivně Lee, když zastavili.

„Jo, už je," odtušil Harry a namačkal svou pozici na hodinkách. Neušlo mu, že se k nim připojuje stále více a více pozorovatelů. Proč s tím kluci nemohli počkat až na kolej??? Ale co, už to bylo jedno. Vypustil zlatonku do vzduchu. Chvilku ji nechal poletovat, než ji chytil. Natáhl ruku před sebe, aby kluci viděli, co se na hodinkách objeví. Nejprve to byla zlatá jednička, která se už ale za okamžik změnila v povzbudivý vzkaz.

Tady někdo trénoval...

„Tak to je fakt pecka!" zvolal Lee, kterého odtlačovali Dean se Seamusem, kteří se taky chtěli podívat. Lee se však své pozice nevzdával. „Dělej, udělej to znovu!" povzbuzoval Harryho. Harry zlatonku zase vypustil a chytil.

To byla rychlost!

„Harry, zapni ty komentáře nahlas!" naváděl ho Ron.

„Říkají to i nahlas?" zajímal se Lee.

„Dělej, zapni to, ať to taky slyšíme," přidal se k němu Dean. Harry tedy zmáčkl další tlačítko a opakoval manévr. Zlatonku nechal vylétnout o něco výš, když rychle změnila směr a letěla za něj. Prudce se otočil o sto osmdesát stupňů a chmátl po zlatonce. Kolem se rozhostilo absolutní ticho. Periferně si Harry všiml, že i kolemjdoucí se zastavili uprostřed pohybu. A i on stál jako zkamenělý. Ani se nepohnul. Ruka se zlatonkou, kterou držel stále ve výšce před sebou, se mu zastavila těsně před nosem profesora Snapea. Jenže to ještě nebylo to nejhorší. Nastalé ticho protnul ženský hlas.

„Tohle byl tvůj nejlepší kousek ze všech!"

Ne, mýlil se, když si vždycky říkal, že Snape už ho víc nesnášet nemůže. Evidentně může. Tvářil se, že by ho nejradši zabil přímo na místě. Díval se na něj s takovou nechutí, že si Harry velice rychle rozmyslel, jestli se má začít smát, což krátkou chvíli chtěl...

„Okamžitě dejte tu ruku dolů, Pottere!" vyprskl nepříčetně.

„Ano, pane. Omlouvám se," vysoukal ze sebe Harry rychlou omluvu, když odtáhl ruku od jeho obličeje a zlatonku schoval do kapsy dřív, než by mu ji stihl Snape zabavit. Všiml si, že na chvíli ulpěl pohledem na jeho hodinkách. Byl si jistý, že je poznal.

„Ne, tohle mě vážně nepřekvapuje, Pottere," ušklíbl se opovržlivě. „Kromě materiálních zbytečností jste očividně zdělil i touhu se nekonečně předvádět." Normálně by na to Harry něco řekl, ale vzhledem k tomu, že ho Snape přistihl, jak na chodbě předvádí své nové hodinky asi před dvacítkou svých spolužáků, těžko to mohl rozporovat. I když on se předvádět nechtěl, k tomu ho donutili kluci! „Víte, co vás teď čeká, Pottere?" Jestli mu chtěl napařit školní trest, tak na to už zareagovat musel.

„Půjdu na kolej, pane?" zeptal se ho klidným hlasem. Snape zesinal.

„Školní trest-"

„Ani jsem se vás nedotkl, pane," namítal zarputile Harry. Byl přesvědčený, že v tomhle byl v právu.

„To je vaše jediné štěstí, Pottere, protože v opačném případě byste tu už teď nestál!" Harry předpokládal, že by byl asi už mrtvej, kdyby mu ruka vyletěla trochu dál a on by dal Snapeovi pěstí, ale to se naštěstí nestalo... Jako na zavolanou se ale z Velké síně právě vynořil Brumbál, a když si Snapea všiml, zavolal na něj:

„Severusi, doprovodíš mě do ředitelny, prosím?" Snape naposledy zabodl svůj pohled do Harryho, než změnil svůj směr a zamířil za Brumbálem.

„My jsme spolu ještě neskončili, Pottere," vycedil ještě skrz zuby, než zmizel z jejich dohledu.

Ať měla mít tato příhoda jakoukoliv dohru, večer se tím bavila celá společenská místnost. O Harryho nejlepším kousku ze všech se také brzy šířily zvěsti po celých Bradavicích. Už to znal, ale přece jen ho trochu zaskočilo, když se ho večer na pokoji Neville ptal, jestli chtěl dát na chodbě profesoru Snapeovi vážně pěstí. Nový rok začal tak, že Harry ani nechtěl vědět, co dalšího ho čeká...

*****

Museli o tom vědět i Zmijozelští, protože když dorazil druhý den na hodinu lektvarů, nešlo si jejich nevraživých pohledů nevšimnout. I když oni tak na něj koukali vždycky, takže k žádnému velkému posunu nedošlo. Někdo se na něj díval ale ještě nevraživěji - Malfoy se opíral o kamennou stěnu, obličej bledý jako vždy, a nenápadně po něm pokukoval. Ten parchant to určitě věděl - věděl už předtím, že se Voldemort vrátil! A co všechno věděl teď? Viděl už ho? Mluvil s ním? Harrymu to vrtalo hlavou. Věděl... věděl i to, že je jeho táta zpátky? Z úvah ho ale přerušil Ron, který mluvil neobvykle nahlas.

„Ach jo - kdy už to začne... Harry, kolik je hodin?" Harry pomalu stočil svůj pohled na Rona. To myslel vážně? Ne, před Zmijozelama se fakt předvádět nemusel. Ron byl ale opačného názoru.  „No?" pobízel ho "nenápadně". Naštěstí ho od dalšího trapasu zachránil profesor Křiklan, který právě v tu chvíli otevřel učebnu a oni tak mohli vstoupit dovnitř.

„Tak už to víš,"  odpověděl tišším hlasem Harry Ronovi, když vstoupili dovnitř. Hermiona jen zakroutila hlavou, když si sedala z jeho druhé strany.

„Dobré ráno, třído. Jak už asi víte, jmenuji se Horácio Křiklan a budu vás učit lektvary. V minulosti už jsem už v Bradavicích učil, neměl jsem v úmyslu se vracet, ale když mi Albus řekl, do jaké situace jste se v polovině školního roku dostali, neváhal jsem ani vteřinu, abych vám pomohl." Pak se nad svými slovy zamyslel, než dodal: „No, možná to trvalo o maličko déle." Pak se podíval Harryho směrem. „Ale opravdu rád poznávám nové lidi, jistě spolu zažijeme skvělé časy," usmíval se už vyloženě na něj. Harry se zadíval raději do stolu.

„Profesor Snape mi nabízel jeho hodnocení vašich pokroků, kterých jste v Bradavicích za čtyři a půl roku jistojistě dosáhli, ale rád si dělám obrázek o lidech sám, takže mi v dnešní hodině všichni předvedete, jak na tom jste. Pokud se vám něco nepovede, nelamte si s tím hlavu, budete mít šanci ukázat se příště," zajel teď kdoví proč pohledem k Ronovi. Už teď ale Harry věděl, že se obával zbytečně. Sice slyšel o tom, že býval Křiklan i ředitelem zmijozelské koleje, což o něm nevěstilo nic dobrého (alespoň z Harryho zkušeností), ale zněl docela rozumně. Hlavně to hned nesmí zvorat!

„Ještě bych rád učinil malý průzkum," rozlehl se učebnou opět hlas profesora Křiklana. „Ať zvednou ruku ti, kteří by rádi pokračovali v lektvarech i příští rok." Hermionina ruka vystřelila do vzduchu jako první. Profesor Křiklan se jejím směrem potěšeně usmál. Když se ale osmělil i Harry a nejistě zvedl ruku do výšky, usmíval se ještě víc. „Výborně, Harry," začal mu k jeho údivu tykat. Někdo od Zmijozelů si uchechtl. „Abyste se do pokročilých lektvarů dostali, bude pro vás stěžejní dostat při NKÚ známku vynikající či nad očekávání." Harry v duchu zajásal. To už nezní tak neskutečně...

Harry se soustředil jako nikdy. Což nebylo tak těžké, když mu při lektvarech poprvé v životě nedýchal na záda Snape. Občas mu na ně dýchal tedy Křiklan, ale to byla rozhodně vítaná změna. Zvlášť když ho pochválil a dal mu jednu nebo dvě malé rady. Harry nemohl uvěřit svým očím, když se na konci hodiny díval do svého kotlíku na lektvar, který měl barvu i konzistenci takřka totožnou se zadáním.

„Výborně, Harry," řekl mu už podruhé v hodině Křiklan. „Nad očekávání. Jsem si jistý, že příště to bude vynikající." Harry přikývl, i když tím si zrovna dvakrát jistý nebyl. Už teď se ale nemohl dočkat, až o svém úspěchu napíše tátovi! Nerad před ním o lektvarech mluvil, zvlášť poté, co mu Snape vyslepičil, že jeho poslední známka byla troll. Ale jeho táta nikdy nevěřil, že by byl v lektvarech tak špatný (i když Harry měl dojem, že jeho táta si myslel, že nemůže být špatný vůbec v ničem). Když ale pro skřítky uvařil tři dědečkovy lektvary, začal si věřit i on sám. Táta mu při zbylých dvou i asistoval - tenkrát tvrdil, že dá NKÚ levou zadní...

Když ho ale po hodině Křiklan požádal, zda by mohl v učebně ještě chvilku zůstat, Harry se podivoval, co mu ještě může chtít.

„Harry," pověděl mu zase familiérně, když už nikdo jiný v učebně nebyl, „dnes ti to šlo. Profesor Snape sice naznačoval, že lektvary nejsou tvou silnou stránkou, ale já jsem věděl, že tomu tak nebude," usmíval se na něj Křiklan.

„Děkuji, pane." 

„Mně nemusíš děkovat, Harry. Věřím, že se spolu uvidíme i příští rok. Profesorka McGonagallová říkala, že by ses rád dal na bystrozorskou dráhu - to ti určitě půjde skvěle!" řekl mu zase s těmi nepřehlédnutelnými sympatiemi, které vůči němu choval. „Ale zavolal jsem si tě ještě kvůli něčemu jinému." Harry byl zvědavý, co dalšího mu může chtít. „Když jsem tu učil před lety, pořádal jsem jednou za čas malá... sezení pro pár vybraných studentů. Rád bych je zase obnovil a velice by mě potěšilo, kdyby ses také připojil." Křiklanův klub - o tom přece mluvil táta!

„No... rád se zúčastním, pane profesore," odpověděl Harry trochu nejistě. Sice netušil, co to obnášelo, ale rozhodně si tohohle učitele nechtěl hned rozházet. Potřeboval být v lektvarech dobrý! Jeho rozhodnutí profesora Křiklana viditelně nadchlo.

„To rád slyším, Harry! Takže se uvidíme příští pátek večer! A vezměte sebou i slečnu Grangerovou, rád ji v klubu uvidím také." 

„Vyřídím jí to." Hned to znělo o něco lépe, když věděl, že tam nebude sám. „Mám přivést i Rona?" Profesor Křiklan se lehce zamračil.

„Warlebyho?"

„Weasleyho," opravil ho Harry.

„Ehm... zatím ne. Možná časem," mávl rukou a raději se s Harrym rozloučil.

Hermiona vypadala nadšeně, když jí Harry vyřizoval Křiklanovo pozvání. Ron už tolik ne... Harry raději pomlčel o tom, že se ho do Křiklanova klubu také snažil neúspěšně dostat a slíbil mu, že se na to Křiklana zeptá příště. Ron o to ale nestál a dělal, že mu je to úplně jedno. 

Chtěl tátovi co nejdřív napsat, ale měl pocit, že nemá ani chvilku pro sebe. Byl v jednom kole - Angelina hned na pondělí i úterý uspořádala trénink, Hermiona svolala schůzku Brumbálovy armády a Snape mu dal hned na první hodině obrany školní trest, který byl nejspíš ještě trestem za tu nehodu se zlatonkou. Když přehlédl ale to, jak nepřátelsky se vůči němu Snape na obraně choval, musel chtě nechtě uznat, že byl Snape opravdu o dost tříd výše jak Umbridgeová.

Netušil, jak to všechno od neděle stihl, ale v úterý večer se konečně dostal k tomu, aby tátovi napsal dopis. Hodně dlouhý dopis! 

*****

Ahoj tati,

Konečně mám chvíli času ti napsat – od mého návratu do Bradavic jsem se snad poprvé zastavil. Škola je teprve dva dny, ale všichni učitelé si myslí, že když byly prázdniny o týden delší, musíme to za den dohnat (což si myslí i Hermiona, která kvůli tomu přepracovala celý učební rozvrh na NKÚ). Taky už jsme měli setkání Brumbálovy armády a dva famfrpálové tréninky – jo, oba dny. Před chvílí jsem se z toho druhého vrátil. Ale čím začít? Událo se toho opravdu dost...

Nejdřív ti chci napsat, že se mám fajn, žádné sny ani vidění jsem už neměl, určitě bych ti dal vědět, kdyby jo. Ale co se tedy stalo? Hned po návratu do školy jsem málem schytal školní trest tak do konce roku, od kterého mě, nepřeháním, dělil přibližně jeden milimetr. Fred s Georgem chtěli, abych Leemu ukázal ty hodinky (Lee je jejich nejlepší kámoš a taky komentátor famfrpálových zápasů – bude se ti líbit, jako všichni nemá rád Zmijozel a nebojí se to říct do mikrofonu nahlas). Tak jsem mu je po cestě z Velké síně ukázal i se zlatonkou. No nestopoval mě Snape zase? Určitě to dělá naschvál! Ale mohl si za to sám – stál za mnou a já o něm nevěděl – chytil jsem mu zlatonku těsně před nosem... Na hodinkách bylo nastavené hlasité komentování... Prý to byl můj nejlepší kousek ze všech! Kluci si to mysleli taky, mohli se potrhat smíchy, ale Snape byl asi jiného názoru. Úplně jsem viděl, jak se drží, aby mě nepřetrhl. No ale nic mi udělat nemohl, ta zlatonka se ho ani nedotkla! Ani já naštěstí. I když to bylo fakt o fous... Neumím si představit, co by se stalo, kdyby mi ruka vystřelila o kousek dál a já bych dal Snapeovi při chytání omylem pěstí. Co myslíš ty? Já asi přehodnocuji svůj názor na trest do konce školního roku a měním to na trest do konce školní docházky. Jasně že by mě chtěl raději vyloučit, ale to by Brumbál nejspíš nedovolil, i když by za to Snape určitě bojoval. (Ne poprvé!!!)

To ale není s hodinkami všechno – sice jsem psal, že za sebou mám už dva famfrpálové tréninky, ale moc jsem z nich neměl. Víš, jak Fred s Georgem chtěli, abych si je do nich nakonfiguroval? Tak to byla chyba. VELIKÁ chyba. Celé tréninky nedělám nic jiného, než že jim musím hlásit počet odpálených střel a jejich úspěšnost. Vzali to jako hru mezi sebou a pořád spolu závodí. Angelina je z nich vyřízená. A já taky. To Rona jeho úspěšnost nezajímá pro změnu vůbec, i když by nejspíš měla. Měl jsi naprostou pravdu – má 59,7 procent! (Jak to stíháš počítat???) Ale víš, on není ve skutečnosti tak špatnej. Při říjnovém zápase s Havraspárem to nebylo tak hrozný. On je vynervovanej z toho, že máme hrát se Zmijozelem. Prý složili nějakou písničku, kterou ho chtějí při zápase povzbudit. Bojím se, že to bude katastrofa. Nebudeš moc zklamaný, když nevyhrajeme??? Napiš že ne, i když jo. Nebo budu taky vynervovanej.

A aby toho nebylo málo, tak profesorka McGonagallová si hodinek dnes při přeměňování všimla taky. Zastavila se u mojí lavice, když jsem kontroloval, kolik času ještě zbývá. Jak jsi říkal, zkusil jsem si dát to odpočítávání, ale bez hlasitých komentářů samozřejmě. No... asi to i tak prokoukla. Chvíli neříkala nic, pak se ke mně naklonila blíž a zeptala se mě, jestli mě někdo navedl (nejspíš tím narážela na tebe). Předstíral jsem, že netuším, o čem mluví. Nevěřila mi to, protože si mě po hodině zavolala k sobě do kabinetu a mám ti vzkázat, ať toho necháš, nebo si to s tebou vyřídí při schůzi – jo, přesně tohle řekla! Tak jsem zkusil ten tvůj trik s čajem a zeptal se jí, jestli se necítí unaveně a nemám jí z kuchyně objednat černý čaj s dvěma kostkami cukru, jak jsi říkal. Ale nevím, ode mě to asi nezabírá, nejspíš dělám něco blbě, protože mě vyhodila a prý na tu schůzi nemáš chodit vůbec.

Asi přejdu k něčemu lepšímu – už nemáme Snapea na lektvary! Konečně!!! (To měla být asi první zpráva, co?) Taky tomu nemůžeš uvěřit? No, teď teda učí obranu, což není o moc lepší, ale na všem se musí hledat něco pozitivního. Místo učitele obrany je prokleté, nikdo na něm nevydrží déle než rok, takže všichni vytrvale vyhlížíme konec roku – nebo další Vánoce... Z mých posledních pěti učitelů jsou tři mrtví a dva zavření u svatého Munga. Fred s Georgem už rozjeli po Bradavicích sázky, jak dopadne Snape. Vzkazují ti, že jestli chceš, můžeš si u nich taky vsadit. (Ale jestli prý si vsadíš na to, že skončí u Munga, a dostaneš ho tam ty, tak to neplatí.) Tichošlápkovi a Náměsíčníkovi o tom ještě musím napsat, myslím, že minimálně Tichošlápek se zapojí určitě rád – troufám si tvrdit, že vím, na co vsadí... Ale co se výuky týče, není to až taková katastrofa, jak jsem se obával. Po Umbridgeové je laťka nastavená tak hodně nízko, že se pod ní nedostane dokonce ani Snape... Hodiny nemáme se Zmijozelem, ale s Mrzimorem, takže Snape nemá komu nadržovat, protože nás nesnáší všechny stejně. (Jo, jasně, někoho víc, obzvlášť po tom, co se stalo před dvěma dny, ale neberu si to osobně.)

Teď tě ale asi zajímá, kdo učí lektvary. Tak se podrž – do Bradavic se vrátil Horácio Křiklan, který učil vás! Už chápu to s tím klubem. Jsem pozvaný na první schůzku konající se příští pátek. Bylo mi blbý ho odmítnout, obzvlášť když jsem byl úplně první, koho se na to ptal, tak jsem souhlasil. A taky jsem si hned nechtěl rozházet vztahy s novým profesorem lektvarů, posledních čtyři a půl roku mi stačilo. A víš co? Včerejší lektvary byly za můj život první, kdy jsem se necítil jako totální idiot. Dostal jsem nad očekávání!!! Křiklan se prý těší, že se uvidíme i příští rok! Bere do pokročilých lektvarů i studenty hodnocené při NKÚ nad očekávání, tak se modlím, aby to vyšlo. Myslím, že Křiklan o tom ani nepochybuje – to víš, ještě neviděl mé známky z předchozích let... Ale celkem mě uklidňuje, že o ně ani nemá zájem, Snapeovi prý řekl, že si o nás chce udělat obrázek sám (to mi na něm přijde docela sympatické...). Byl jsi taky v jeho klubu? Prosím, napiš že jo a že to není tak strašný, jak to zní! Vůbec se mi tam totiž nechce...

Už budu muset končit, Hermiona mě už potřetí upozorňuje, že nestihneme dodržet její nový plán, jestli okamžitě nezačneme. Ještě by ho znovu začala celý předělávat... (Jo a Hermiona je v tom klubu taky.)

Nezapomeň ode mě pozdravovat Loty, Koty a Mufa!

Těším se, až se uvidíme. Chybíš mi.

S láskou tvůj Harry

Jamesovi chyběl Harry snad ještě víc. Bylo to tu najednou tak prázdné, že trávil více času raději na Grimmauldově náměstí než doma. Vracel se sem ale každý večer. Harryho dopis mu hned zlepšil náladu. Vypadalo to, že se nenudí. Byl rád za něj...

Hedvika vedle něj zahoukala. James se na ni podíval a pohladil ji po hlavě, za což ho lehce klovla do prstu. Vstal z křesla a přešel k oknu, na jehož parapetu stála miska s pamlsky, kterou tam umístil Harry.

„Na, tady máš," dal jí hrst sezobat. Měl sovy vždycky rád a Hedviku si oblíbil hned. Naštěstí to vypadalo, že i ona jeho. Taky míval sovu, ale pálenou. Vydržela s ním dlouho – celé Bradavice a pak ještě asi šest let, než zemřela. Další už si nepořizoval, stejně více využíval sovy přímo z ministerstva. „Počkáš tu ještě? Musím Harrymu odepsat." Zdálo se, že mu rozuměla, protože zahoukala, načepýřila se a následně uvelebila na opěrce jeho křesla. Alespoň nějakou společnost tu měl. I když jakmile si přivolal prázdné pergameny, inkoust a pero, aby se pustil hned do psaní, na něco si vzpomněl. Připadalo mu to trochu zvláštní, on nikdy nic takového v dopisech, co posílal domů, nepsal, ale Harry byl v tomhle jiný. Ale bylo to hezky jiné, Jamesovi připadalo milé, že si na ně vzpomněl. A jim to určitě udělá radost.

„Loty? Koty? Mufe?" zavolal na jejich domácí skřítky. Během pár sekund stáli seřazení před ním.

„Volal jste nás, pane Jamesi?" zeptala se ho Koty.

„Ano. Harry píše." Skřítkové najednou vypadali vyděšeně.

„Stalo se mu něco?" strachoval se Muf. James rychle zavrtěl hlavou.

„Ale ne, jen vás mám od něj pozdravovat." Když to dořekl, skřítci na něj zůstali oněměle zírat. Loty začala natahovat.

„Musím mu poslal ty sušenky, co má pan Harry tak rád," pověděla dojatě a už se hnala do kuchyně, aby mu je nachystala.

„Můžete... můžete ho... taky pozdravovat?" zeptala se ho nejistým hláskem Koty.

„Ale ovšem, určitě to Harryho potěší." A skřítky taky, podle toho, jak se tvářili, když zase odcházeli. James si ještě jednou přečetl celý Harryho dopis, než se pustil do odpovědi.

Milý Harry,

moc gratuluji k tvému výkonu v lektvarech! Jsem rád, že se konečně ukázalo, kdo měl na tvých horších výsledcích doteď hlavní podíl... Teď jsem ještě zvědavý, jestli se změní i tvé známky v obraně. Pokud ano a k horšímu, určitě mi to dej vědět a já se o to postarám.

S Horáciem Křiklanem si nedělej starosti, na to, že je Zmijozel, je docela neškodný. Jistě, má své oblíbence, nepřekvapuje mě, že tebe si vybral jako prvního, ale nic strašného tě v jeho klubu nečeká. Snad tě moc nezklamu, když napíšu, že já ani Tichošlápek jsme v Křiklanově klubu nikdy nebyli, ale určitě tě potěší, že tvá matka ano – byla jednou z jeho favoritek. Už jsem ti říkal, že byla v lektvarech skvělá, že? Ani mu nevadilo, že je z mudlovské rodiny (to mi u Zmijozela přijde také sympatické). Účastnil jsem se s ní ale v sedmém ročníku Křiklanova vánočního večírku a bylo to celkem fajn. Dalo se tam dobře najíst...

Každopádně i když nás s Tichošlápkem do svého klubu Křiklan také zval, neměli jsme na to čas (asi si umíš představit proč...). A hlavně nám stačilo být za dobře s jedinou osobou na škole, a to s profesorkou McGonagallovou. Nebylo to tak těžké – moc mi není jasné, co se u vás mohlo pokazit. Zeptal ses jí, jak se měla o prázdninách? Možná nabídka čaje proti únavě nebyla to pravé, když by měla být po třítýdenním volnu odpočatá dost. Asi by bylo lepší optat se, zda jí chutnalo to šampaňské, případně navrhnout, že můžeme dodat další... Nevadí, zeptám se jí při schůzi – žádný strach, vím jak na ni. A ty to zkoušej dál, vůbec se nenech jedním nezdarem zastrašit.

Co se dvojčat a jejich nabídky týče, nejspíš by nebylo vhodné, abych se také zapojoval. Ne že bych nechtěl, ale co by tomu řekla jejich matka, kdyby se dozvěděla, že se sázím s jejich syny? Ale... víš co? Možná si to ještě nechám projít hlavou. (Remuse můžeme nechat u toho, že se nezapojuji...) Jsem ale rád, že dvojčata napadla jen varianta s tím, že bych Snapea dostal ke svatému Mungovi, a ne, že bych si třeba vsadil na to, že umře, a pak ho zabil. Až budeš psát Tichošlápkovi, raději mu napiš, že tahle varianta také neplatí. A zdůrazni mu, že vsázet by měl podle pravděpodobnosti, ne podle toho, co si přeje...

Z hodinek si je vymaž!!! Teď se nemůžeš nechat ničím ani nikým brzdit! Řekni jim třeba, že nevíš, jak se to stalo, a že ti nejde je tam zpátky nakonfigurovat. Rona si tam ale nech a po každém tréninku mu jeho výsledky ukaž. Pokud se bude zlepšovat, povzbudí ho to. Pokud ne... tak to ti poradím příště. Jak hlídat při tréninku více lidí najednou pochopíš, až budeš kapitánem. Tobě to půjde samo, uvidíš. Ale jestli Zmijozelové něco chystají, tak vy musíte taky! Ten Lee se mi líbí, a to jsem ho ještě neslyšel. Poraď mu, ať kouká taky něco složit, rád si ho poslechnu. A neboj, určitě vyhrajete. M̶u̶s̶í̶t̶e̶!̶!̶  A když ne, nic se neděje... V̶y̶h̶r̶a̶j̶e̶t̶e̶ ̶p̶ř̶í̶š̶t̶ě̶.  Povede se to jindy... Třeba až budeš kapitánem a vybereš si do týmu jiného brankáře. Hlavně se tím netrap. Ty jsi nejlepší chytač ze všech! Jsi stokrát lepší než jsem byl já! Já bych teda zlatonku Snapeovi milimetr před nosem nechytil. I když tohle asi není ten nejlepší příklad, protože já bych ji v první řadě chytit ani nechtěl  a̶ ̶d̶a̶l̶ ̶b̶y̶c̶h̶ ̶m̶u̶ ̶r̶a̶d̶š̶i̶ ̶p̶ě̶s̶t̶í̶  a nechal bych tomu volný průběh... No a dostáváme se na začátek - v takových situacích je pak zapotřebí udržovat vřelé vztahy s vedoucí tvé koleje...

Až profesorku McGonagallovou uvidíš, vyřiď jí, že ji moc zdravím, ale že vůbec nerozumím, čeho bych měl podle ní nechat... A taky... Nebo radši už nic, tohle bude pro začátek stačit.

Také mi chybíš. Je tu podivně prázdno... Těším se na tvůj další dopis a snad se brzy uvidíme!

Loty, Koty a Muf tě také zdraví - Loty ti posílá tvé oblíbené sušenky.

S láskou táta