„Štastné a veselé!" pozdravil James své přátele, když s Harrym dorazili po obědě na Grimmauldovo náměstí. Oni tedy po obědě byli – jak na tom byli Sirius a Remus s Kráturovým vařením, to byla věc jiná. Naštěstí pro ně měli něco sebou. A jakmile James zvedl balíčky ve své ruce do výšky, Sirius se k nim vrhl.

„Dvanácteráku, ty mi čteš myšlenky!" rozbaloval dychtivě hned několik balíčků.

„Já ne," zavrtěl hlavou James. „To někdo jiný." Když Loty řekl, že by potřeboval něco svátečního pro Siriuse a Remuse, mohla se celou radostí přetrhnout. Měla vždycky pro Siriuse slabost, když u nich před lety bydlel. I když to měla skoro pro každého. Teď byl jejím favoritem Harry.

„Pěkná výzdoba," okomentoval James vázu na stole s jednou větví neidentifikovatelného jehličí, na které byla ledabyle uvázaná malá zlatá mašle.

„To víš, věděli jsme, že přijdete, tak jsme tu chtěli navodit trochu té vánoční atmosféry," řekl s hrdostí v hlase Sirius, když do sebe ládoval skřítčino cukroví.

„Nejsem si jistý, zda se ti to povedlo, Siriusi," podotkl Remus s úsměvem. „Pěkné hodinky, Harry," přesunul pak pohled na nejmladšího návštěvníka u stolu.

„Díky," zamumlal Harry.

„Odkud my je známe?" předstíral nechápavě Sirius. „Vůbec si nemůžu vzpomenout!"

„Já myslím, že na to se nedá zapomenout," zavrtěl hlavou Remus.

„Vy vůbec famfrpálu nerozumíte," odpálkoval je James.

„Už nosíš v kapse taky zlatonku, Harry?" naklonil se k němu zvědavě Sirius. Harry překvapeně zamrkal, ale vzápětí se nesměle pousmál, když vytáhl z kapsy zlatonku, co mu James dal. Ten věděl, že si ji vzal kvůli Weasleyovic dětem, kteří sem s celou rodinou měli odpoledne také ještě dorazit. Chtěl jim ukázat, jak hodinky fungují. James měl upřímnou radost, když viděl, jak je Harry z jeho dárku nadšený.

„Pravý syn svého otce," okomentoval to s úsměvem Remus. James neprotestoval a pyšně přikývl. Sirius naproti tomu se na něj podíval takovým pohledem, který zvěstoval, že si ho kvůli tomu bude dobírat.

„Jamesi, no tak. Nekaž ho. Měl by sis přečíst tu knihu, co jsem ti poslal." James vytáhl z tašky přehozené přes židli příručku s názvem Strasti a nástrahy výchovy mladých čistokrevných čarodějek a kouzelníků ve dvacátém století, kterou dostal od Siriuse k Vánocům, a s netečným výrazem ji předal Remusovi. „Dvanácteráku, to bylo z recese," usmál se na něj Sirius a mrkl přitom na Harryho, který se nenápadně snažil přečíst název knihy.

„Já vím, ale spletl sis příjemce," odvětil James. Remusovo obočí vylétlo zvědavě vzhůru, když začal knihou listovat.

„Co by s ní dělal Remus?" nechápal Sirius.

„Tichošlápku, žije tu přece s tebou. Jistě ji bude potřebovat," obdařil ho James všeříkajícím úsměvem.

„Pfff," odfrkl si Sirius uraženě.

„A to nemyslím z recese ani trochu," dodal, čímž vyvolal smích u svého syna, který seděl vedle něj. „Kde jsi to vyhrabal?" zajímalo Jamese.

„Na to narazil Remus v naší knihovně," mávl rukou Sirius. „Tu si určitě pořídila má matka kvůli mně," ukazoval prstem na knihu a tvářil se přitom ohromně pyšně.

„Nepochybně," ujistil ho James, s čímž očividně souhlasil i Remus.

„Myslel jsem, že jsem tam už někdy něco takového viděl." V knihovně Blacků strávili před lety poměrně dost času. Remus se ke své práci vrátil, když pokračoval v pátrání, které před pár týdny započali v Bradavicích. Jamese v dopisech pravidelně informoval o svých pokrocích. A jeden tu byl – James byl netrpělivý, co Remus objevil, proto ho už zanedlouho vytáhl z jídelny ven, aby mu to řekl. Předpokládal, že deset minut může Harryho se Siriusem nechat o samotě, i když se trochu obával, co mu jeho kmotr bude vtloukat do hlavy, jakmile u toho nebude. Asi to snad radši nechtěl vědět...

*****

„Takže?" udeřil hned James netrpělivě na Remuse, když za nimi zavřel dveře od knihovny. Mnoho se v ní nelišilo od té v jejich světě.

„Nechtěl jsem o tom psát, je to... příliš znepokojivé," začal Remus své vyprávění, když se natáhl po knize ležící na jednom ze stolků, kterých bylo v knihovně Blacků hned několik. Byla opravdu rozsáhlá, o dost větší než ta v domě Potterů. A také úplně jinak zaměřená. V jejich knihovně James příliš výzkumu podniknout nemohl - jeho rodina se černou magií nikdy nezabývala.

„Znepokojivé?" opakoval po něm James a hned pomýšlel na to nejhorší. „To jako ohledně Harryho?" Remus ho však hned začal uklidňovat.

„Ne, to ne. O tom spojení Harryho s Voldemortem jsem neobjevil nic." James si oddychl, i když na druhou stranu ani tohle nebyla moc povzbudivá zpráva.

„Psal jsi, že jsi něco našel." Remus namísto odpovědi začal listovat v knize. Když objevil, co hledal, podal knihu Jamesovi.

„Je to svědectví ze šestnáctého století o jistém vrahovi Flagiliantovi z Rumunska, měl na svědomí smrt padesáti šesti pannen – to je samozřejmě pouze počet, který bylo možné doložit, ale není prý pochyb o tom, že to číslo bylo mnohem, mnohem vyšší. Brzy se dozvíš proč," poznamenal nevesele. „Jejich krev používal k různým rituálům nebo nepochybně jako cennou ingredienci do lektvarů. Mudlové se ho snažili neúspěšně dopadnout. Když se jim to během asi čtyřiceti let nepovedlo, považovali ho za mrtvého. Což by nebylo nepravděpodobné, jenže náš Flagiliant byl kouzelník holdující černé magii a podle těchto zápisků se dožil téměř dvě stě padesáti let."

„To je hodně," dovolil si poznamenat James, který stále netušil, kam tím Remus míří. Už za okamžik mu to však jeho přítel ozřejmil.

„Byl trnem oku i tehdejší rumunské kouzelnické společnosti, jenže bylo obtížné... ho zabít." Knihovna se na chvíli ponořila do ticha. James si zamračeně prohlížel kresby v knize, které znázorňovaly Flagilianta s mrtvolami mladých dívek.

„Obtížné zabít? Jak... obtížné?" zvedl James svůj pohled od knihy k mlčícímu Remusovi.

„Téměř nemožné. Píše se tu, že jeden muž tvrdil, že Flagilianta zabil, ale on přesto nezemřel..." Jamese zajímala jen jediná věc.

„Jak tedy zemřel?" Remus zamyšleně přikývl.

„Tahle teorie... je na tom to nejzajímavější." Odmlčel se, než se dal znovu do řeči. „Řeči o nesmrtelném Flagiliantovi zaujaly tehdejšího lovce upírů Grigura Gosepa. Prý našel nějakou schránku, do níž Flagiliant uložil část své duše, a proto ho nemohl nikdo zabít."

„Část své duše?" opakoval po něm James udiveně. „To je... nemožné. Jak mohl... rozdělit svou duši?"

„Také mi to není úplně jasné, ale možná to má co do činění s těmi rituály nebo vraždami. Každopádně po zničení té pekelné schránky, jak ji Grigura nazval, se stal Flagiliant zase smrtelným a byl doopravdy zabit. Radši si nečti, co udělali s jeho tělem." Jamesův mozek právě pracoval na tisíc procent.

„Myslíš... že i Voldemort by mohl mít... takovou schránku?" zeptal se pomalu Remuse. Pokud by tomu tak bylo, stačilo by ji pouze najít a zničit!

„Přemýšlím nad tím od té doby, co jsme tu, Jamesi. Voldemorta nezabila smrtící kletba, která se od Harryho odrazila. Něco tedy zjevně brání tomu, aby zemřel. Takže ano, mohlo by to být možné. Jisté je, že Voldemort se svými znalostmi v oblasti černé magie by nejspíš byl schopný něčeho tak strašného, jako ukrýt část své duše do nějaké schránky." James pořád nerozuměl tomu, jak by mohlo být něco takového možné, ale Voldemort byl schopný čehokoliv...

„Ale jak? A do čeho?"

„Jak? To opravdu netuším, Jamesi. Ale... pamatuješ na ten deník, který Harry zničil v Tajemné komnatě?" James vytřeštil oči na Remusi.

„Remusi, myslíš, že to byl..."

„Brumbál říkal, že do něj Voldemort ukryl vzpomínku na sebe. Jenže jak ukryješ vzpomínku? Jak mohla sama jednat? Ovládat druhé? Myslet?" James zakroutil hlavou. To se mu nezdálo.

„To je nesmysl. Ten deník byl zničený a Voldemort se pak stejně vrátil. Navíc kniha ovládající druhé není něco, s čím by se kouzelnický svět někdy nesetkal."

„Ale on se skrze něj chtěl přece vrátit," umlčel jeho námitky Remus. „Neměl v něm náhodou také takový kousek své duše? Jak jinak by to chtěl udělat? Proč za pomoci toho deníku?" James zase kroutil hlavou. Dávalo to i nedávalo smysl...

„Je zničený," zopakoval James znovu. Remus se nejistě ušklíbl.

„Tady se dostáváme k té znepokojující části."

„Teprve tady!?" vyvalil James nevěřícně oči. Remus omluvně pokrčil rameny.

„Co když může mít takových schránek víc." Místnost se ponořila do tíživého ticha. Jamesovi se v hlavě začaly vynořovat šílené teorie – kolik by jich mohlo být? A hlavně kde? Co? To i hledání jehly v kupce sena by bylo snazší.

„Musíme o tom říct Brumbálovi," rozsekl ticho James. Remus se zamyšleně poškrábal na hlavě.

„Pokud by to byla pravda – jako že nemusí, je to jen tip – myslíš, že by o tom Brumbál nevěděl?" James se zase zamračil. „Jsme tu necelý měsíc. On měl na přemýšlení čtrnáct let. Nevěřím, že by na to nepřišel. Vždyť věděl, že se Voldemort vrátí, sám to tvrdil..."

„Ale říkal přece-"

„Brumbál ví vždycky víc, než říká, to přece víme všichni, Jamesi," zastavil ho Remus. „Jisté je, že tahle teorie je tak šílená a zvrácená, že by se neměla dostat nikdy na veřejnost. Možná proto si ji Brumbál nechává pro sebe. A kdo ví? Třeba pátrá po té schránce..."

„Nebo schránkách," opravil ho James. Remus měl samozřejmě pravdu, jako vždycky. „Dobře. Sirius to ví?"

„Jo, řekl jsem mu to. Myslí si, že někdo tak šílený jako Voldemort by byl něčeho takového schopný. Shodli jsme se na tom, že bychom měli v pátrání pokračovat i v bradavické knihovně. Nenápadně," řekl Remus takovým tónem, že nebylo pochyb o tom, co tím myslel. Pomocí Jamesova pláště. Nebo tedy Harryho pláště. Pořád si nemohl zvyknout na to, že už není jeho.

„Dobrá. To nějak provedu. Vy hledejte ještě tady. Po prázdninách se k vám přidám," ujistil ho James. „A zkus dál hledat i něco o tom jeho spojení s Harrym. Je to strašné. Cítí to... v té jizvě. Musí se to dát přece nějak zrušit." Nebylo mu dobře, když vzpomínal na to, co se stalo před třemi dny, když Snape řekl Voldemortovi tu „novinku".

„O to se snažím pořád samozřejmě," ujistil ho Remus starostlivě.

„Děkuji. Moc si toho vážím," pověděl mu upřímně.

„Také bych mu chtěl pomoci. Nemá to tu asi jednoduché, i když mám pocit, že pokud to tak sám cítí, nedává to vůbec najevo." Remus byl vždy vnímavější než ostatní. James byl rád, že měl přítele, jako byl on. Musel mu to ukázat.

„Podívej," řekl, když vytáhl z kapsy fotografii, kterou dostal od Harryho. Remus si ji začal zaujatě prohlížet.

„Brumbálova armáda?" pousmál se a podíval na Jamese. Ten přikývl. „Jsou neskuteční. Musíš být na něj moc pyšný." To byl! Proto vzal tu fotografii taky sebou – musí ji ještě ukázat Siriusovi! Tohle si vždycky přál... Když slýchával své kolegy, jak mluví o svých dětech, chlubí se počty jejich NKÚ nebo jinými úspěchy, cítil se jako nikdo. Ale teď – teď byl konečně někdo. Byl otec. A konečně se taky mohl pochlubit! Jeho syn učil skoro třicítku svých spolužáků, dokonce i o dva roky starší než byl on!

„Jo. Jo, to jsem," usmál se zlehka i James. Remus mu vrátil fotografii a položil mu ruku na rameno.

„Věřím, že jsme na správné stopě, Jamesi. A to znamená, že tenhle nelehký úkol má řešení, to je hlavní. Dokonce... bych řekl, že jsme na tom lépe, než jsme byli v našem světě. Bude to dobré. My na to přijdeme." James přikývl. Když to říkal Remus, tak to tak být muselo. A měl pravdu. Byli tomu na stopě. A to byl rozhodně dobrý začátek!

*****

Mezitím v jídelně...

Když táta s Remusem odešli, přesedl si Sirius hned vedle Harryho a zkoumavě se na něj zadíval. Usmál se a podíval na hodinky na jeho ruce. Harry se cítil trochu nesvůj, ale snažil se to nedat najevo. Choval se stejně nenuceně jako dosud.

„Jsou parádní, co?" překvapil ho Sirius. „Možná to nevypadá, ale já mám rád famfrpál. Jen se s tvým tátou taky rádi trochu dobíráme. Ale nemyslím to zle-"

„Já vím," ujistil ho hned Harry.

„Každý školní zápas byl veliká událost – a to nejen pro tvého tátu, ale i pro nás ostatní. Oslavy na koleji byly nezapomenutelné," vzpomínal Sirius zasněně. „Nejčastěji jsme samozřejmě slavili naše vítězství," vyprávěl dál, „méně častěji jsme zapíjeli žal z prohry, no a časem se přidaly i oslavy proher Zmijozelu, pokud je Havraspárští nebo Mrzimorští porazili. To byly časy," usmíval se jeho kmotr. Harry si to dokázal představit.

„No, my zatím slavíme, jen když vyhrajeme," poznamenal Harry.

„Tak tady máš malou inspiraci, jak ten počet oslav navýšit." Sirius vypadal spokojeně, že mohl Harrymu v něčem poradit, proto ho Harry ujistil, že to na koleji určitě vyzkouší.

„Teď ale budeme hrát se Zmijozelem, takže-"

„Takže to bude oslava vítězství, Harry. Se Zmijozelem jedině vítězství!" navázal na něj Sirius.

„Snad jo," doufal i Harry.

„Určitě. Táta se na tebe prej přijde podívat. Škoda, že se tam s Remusem nemůžeme propašovat taky. Slyšel jsem, že lítáš skvěle – o tom jsme samozřejmě nikdo nikdy nepochybovali," usmíval se na něj Sirius dál. „Tvůj táta o tom byl přesvědčenej ještě předtím, než ses vůbec narodil. A – a my vlastně taky," zasmál se zase Sirius. Harry na to nic neříkal, což ale netrvalo dlouho, protože mu začal Sirius klást otázky.

„A co táta? Jak vám to jde?" Harry se na něj podíval.

„Já myslím, že dobrý..."

„Dobrý? A doma?"

„Doma? Taky dobrý."

„To rád slyším," řekl Sirius. „Tvůj táta z toho byl trochu nervózní – to mu neříkej, že jsem ti to řekl – žil dlouho sám, ale já si taky myslím, že mu to docela jde." Harry se pousmál. Nikdy tátu neměl, takže to nedokázal porovnat, ale taky si myslel, že jim to fungovalo dobře.

„Jo, je to super," přidal Harry další ze svých dlouhých komentářů.

„Vypadáte spokojeně, to jsem rád," pověděl mu zase Sirius. „Víš, táta takový nebýval. Teda dřív jo, ale po tom, no... co se stalo u nás, se dost uzavřel do sebe. Ale co jsme tu, je to zase on. A to jsem fakt rád, víš? Je... moc šťastnej, že tě tu našel." To byl i Harry, což ale nebylo jednoduché tomuhle Siriusovi říct. Dřív by svému Siriusovi skočil kolem krku a radoval by se spolu s ním, ale něco takového si s tímhle Siriusem vůbec nedokázal představit. Byl tomu starému tak vzdálený! Nebo si to jen snažil Harry namlouvat? Bál se, že o něj přijde znovu? Protože v hloubi duše nevěřil, že by tu tenhle Sirius zůstal napořád.

Ne, už to v sobě nedokázal dusit. Musel to vědět!

„Já taky," připustil Harry. „Jsem rád, že je táta tady. A že tu zůstane." Harry trochu ztuhl, když mu Sirius položil ruku kolem ramen. Tenhle Sirius s tím zjevně vůbec problém neměl – na rozdíl od něj.

„To víš, že zůstane! Nikdy by tě neopustil. Našel tu, co vždycky chtěl." Harry se podíval do jeho usměvavé tváře.

„A co ty?" zeptal se ho Harry přímo. „Proč tu zůstáváš ty?" Siriusův úsměv se na chvíli vytratil, když ho vystřídal zamyšlený výraz. „Chtěl ses vrátit, říkal jsi to, když jste sem přišli. Slyšel jsem vás." Harry byl už tehdy v ředitelně dávno při vědomí, když si všichni mysleli, že je vůbec nevnímá.

„To jsme tu byli velmi krátce, Harry. Nevěděli jsme o tomhle světě nic-"

„Teď už víš, že tu po tobě pátrá celý kouzelnický svět, protože si myslí, že jsi vrah, a chtějí tě zabít. Asi jsi měl ve vašem světě lepší život," řekl Harry na rovinu, co si myslel.

„No, když to řekneš takhle," nadhodil Sirius, ale hned na to zvážněl a zavrtěl hlavou. „Vlastně jsem se v našem světě snažil o to samé co tady – porazit Voldemorta. To ostatní bylo jen... dost povrchní. Nezáleží na tom."

„Teď možná ne, ale co za půl roku? Za rok? Za pět?" zeptal se ho znovu Harry.

„To je dlouhá doba-"

„Sirius tu strávil půl roku a stačilo mu to. Taky chtěl bojovat proti Voldemortovi – jenže nemohl, když se tu musel skrývat. Jako teď ty. Nenechají tě zapojit se. Budeš tu čekat, dokud Voldemorta neporazím?" Sirius sundal ruku z jeho ramen a narovnal se.

„Když to bude nutné," pronesl vyrovnaně.

„To ale může trvat dlouho. Jestli se tak vůbec někdy stane," pronesl nahlas myšlenku, která se mu pořád vkrádala do mysli.

„Moc si nevěříš," poznamenal Sirius zahloubaně.

„Jsem realista. Tohle... není vyrovnaný souboj," připustil Harry s úšklebkem.

„To máš pravdu, to není," nevyvracel mu to jeho kmotr. „A možná i proto tu zůstat chci. Protože tě v tom nechci nechat." Harry ho nespouštěl z očí. Opravdu to řekl? „Jsem přece tvůj kmotr – a já to beru vážně, juniore. Nezáleží na tom, jak dlouho se známe nebo neznáme. Možná ze mě dvanáct let v Azkabanu udělalo někoho jiného, to netuším, ale tady," položil si ruku na srdce, „jsem to pořád já. A chtěl bych, aby to bylo i tady," ukázal na Harryho hrudník. Harry sklopil pohled ke stolu. „Vím, že tě trápí, co se tu stalo. Myslíš si, že jsi udělal chybu, když jsi na to ministerstvo šel. Ale něco ti povím - to, co ty jsi udělal pro mě, udělal bych i já pro tebe. Udělal by to tvůj táta, Remus, všichni bychom riskovali svůj život pro druhého, i když bychom si nebyli jistí, jestli to není past. Protože už jen ta možnost, že by to mohlo být skutečné, by nás všechny donutila tam jít. A to není chyba. Je to jen důkaz, že je v našem životě někdo, pro koho stojí za to žít, bojovat a nevzdávat se. A já myslím, že ty seš jeden z největších bojovníků, se kterými jsem se setkal. Takže nad tím přestaň hloubat a užírat se tím, souhlas?" Harry se donutil zvednout oči ke svému kmotrovi a slabě přikývnul. Ten se na něj pousmál. „Je neskutečné, jak jsi svému otci podobný. Až na ty oči. Ty máš-"

„Ty mám po matce," přerušil ho Harry stejně jako před lety, když to od něj slyšel poprvé. Harry se neudržel a udělal to, co ještě před chvílí považoval za nemožné. Siriuse objal. Cítil, že i jeho ruce se kolem něj ovinuly a najednou si připadal, jako by z něj něco těžkého spadlo. Na svého Siriuse, kterého před měsícem a půl ztratil, nikdy nezapomene, ale teď měl možnost mít ho zpátky a poznat ho i z jiné stránky. Nezničeného Azkabanem. A byl by blázen, kdyby toho nevyužil! Protože to byl pořád jeho kmotr, který chtěl stát za každou cenu při něm...

„Tak," řekl Sirius o poznání veselejším hlasem, když Harry s rukama položenýma na stole zase seděl na svém místě, a hypnotizoval své nové hodinky. „Co to tvoje děvče? Ta Cho?" Harry odtrhl pohled od hodinek a udiveně se podíval na Siriuse. Táta mu o ní řekl? Je něco, co jim táta neřekne? Sirius si nejspíš uvědomil svou chybu, protože se to snažil hned zamluvit. „Teda... to jsem si jen tipl. Říkal jsem si, jak se asi může jmenovat? Nějaké typické... anglické jméno." Harry to nevydržel a musel se začít usmívat. „Fajn, to se nepovedlo," uznal Sirius a mrkl na něj. „Ale na tátu se nezlob. Vytáhl jsem to z něho."

„Nezlobím se," pověděl Harry po pravdě. „Ale není to moje děvče," zopakoval mu to, co i tátovi. Nějak to ale nemohli pořád pochopit.

„Z jaké je koleje?"

„Z Havraspáru."

„Tak jak je to možné?" nechápal Sirius a ukazoval si přitom na hlavu. „Neměla by to tady mít srovnaný?"

„Je to složitější."

„Slyšel jsem. A řeknu ti jedno – expartneři jsou vždycky komplikace. A i když je to smutný, vám už žádná komplikace nehrozí, takže to ber z té lepší stránky." Takhle na to Harry nikdy nepohlížel. „Ale jestli ti můžu ještě poradit, během svých školních let jsem učinil menší průzkum z něhož vyšly jako nejlepší holky ty z Mrzimoru. A víš proč?" Harry zavrtěl hlavou.

„Ne," odpověděl jednoduše a čekal, co z jeho kmotra vyleze.

„To je jednoduché. Za prvé – nikdy si nezačínej s holkou ze svojí koleje. Nemáš jí kam utéct, když se s ní budeš chtít rozejít. Tvá kolej se pak stane učiněným peklem. Za druhé – Havraspárky nad vším moc přemýšlejí. A polovinu volného času jsou zalezlý v knihovně, což sice není na škodu, protože prázdný uličky se dají skvěle využít i k něčemu jinýmu než ke čtení, ale k tomu ti doporučuju vybrat si dívku z jiné koleje. Třeba z Mrzimoru, což je náš bod tři – Mrzimorky jsou pohodářky, který ti neudělají scénu za každou prkotinu. V knihovně si nepotřebují jen číst a mají strategicky umístěnou kolej. Když je k ní v noci vyprovázíš a máš hlad, můžeš si skočit rovnou do kuchyně pro něco k snědku." Harry se přistihl, že se mu teď v hlavě přehrávají všechna jména holek z Mrzimoru, které zná... A pak si uvědomil, že chybí ještě jeden bod.

„A co bod číslo čtyři?" zeptal se Harry zvědavě. Ne že by pro něj byla taková možnost reálná, spíš ho zajímalo, kam až sahal Siriusův výzkum.

„Bod číslo čtyři - Zmijozelky – možná se budeš divit, ale i ty mají něco do sebe. To bych ale nechal, až budeš trochu starší, třeba plnoletej..."

„Jak to tak poslouchám, vrátili jsme se právě včas," uslyšel za sebou Harry hlas svého táty. Sirius protočil očima a vrhl otrávený pohled na tátu.

„Jamesi, Remusi, nechcete se vrátit za deset minut? Právě svému kmotřenci uděluji důležité rady do života." Táta se podíval na Remuse, který se ale jen usmíval.

„Říkám, že jsme se vrátili právě včas." Pak se podíval zpět na Siriuse. „Ty mu radši nic neuděluj," doporučil mu rázně. „Pak že já ho kazím..."

Když za další hodinu pozorovala trojice přátel společně ještě s Arthurem Weasleym šestici dětí na druhé straně jídelny, nadšeně se bavící nad Harryho novými hodinkami, které jim právě předváděl, když vypouštěl a chytal zlatonku, zadíval se Sirius na svého nejlepšího přítele.

„Tohle ale předtím nedělal," poznamenal polohlasně. James s úsměvem sledoval svého syna.

„No a?" řekl, aniž by z něj spustil zrak.

„Remusi, vrať mu tu knihu," naklonil se přes něj Sirius k jejich třetímu příteli.

„A ty komentáře se dají pustit i nahlas," rozezněl se jídelnou opět Harryho hlas, když jim to poté názorně předváděl.

„Krásná práce!"

„Wau! Harry, můžu si je půjčit?" prosil ho Ron. Harry si je začal sundávat z ruky.

„Spočítá nám to i přesný počet odpálených ran?" zajímalo se jedno z dvojčat.

„Když si vás do nich nakonfiguruju, tak jo," přikývl Harry.

„Hustý!" řekla dvojčata současně.

„A i těch chycených?" ptal se Ron, když si je nasazoval na ruku. Pak si ještě půjčil od Harryho zlatonku. „Myslím jako, jestli to snímá i brankáře."

„Můžu si tam nakonfigurovat všechny hráče, i tebe." Ron se zatvářil nejistě.

„Hm... to asi radši ne," moc se mu to nezamlouvalo.

„A proč... proč... proč ne? Bylo by to... možná fajn!" snažil se ho trochu rozpačitě přesvědčit Harry.

„Nechceš znát pravdu o tom, jak blbě na tom seš?" vypálila na Rona jeho sestra. Začali na sebe něco pokřikovat.

„Cos to řekla?!"

„Děti," okomentoval to Arthur, když rychle převzal štafetu od Siriuse a rozléval jim další panáky. Molly totiž chystala něco v kuchyni a nemohla ho tak napomínat. „Je to radost i starost."

„To se tu budete dohadovat kvůli hloupým hodinkám?" zeptala se jich vyrovnaným tónem Hermiona. Docílila toho, že všechny děti ztichly - to když se na ni podívaly jako na blázna. Sirius vedle Jamese se uchechtl. Ten zůstal Hermionu sledovat stejně nevěřícně jako zbylých pět dětí.

„Tak abychom se radši napili," prohlásil Remus, chtěje tak odvést Jamesovu pozornost. Tomu ale neušlo, jak jeho syn tichým hlasem Hermioně říká:

„Ty mi dal táta, byly jeho."

Stejně jako při schůzi si Hermiona dala ruku před pusu a nenápadně se jeho směrem podívala. Nejspíš doufala, že tentokrát ji neslyšel. 

„To děvče má rozhodně mé sympatie," stihl ještě Sirius říct, než do sebe panáka kopl.

 *****

Jeho kluzké tělo se smýkalo po podlaze z hladkých kamenů. Zvědavě se rozhlížel, kdo si tu dovolil mluvit, ale všichni služebníci jeho pána, kteří sem přišli spolu s ním, zarytě mlčeli. Pak si všiml toho oblouku, přes nějž byl přehozený závěs. To zpoza toho závěsu se něco ozývalo. Věděl co. Cítil ten pach... smrti.

Rychlými klouzavými pohyby se vrátil ke svému pánovi, vedle nějž postával svázaný, umlčený muž. Zdali se chtěl vzpouzet, to nikdo nepoznal. Jaká zbytečná oběť, když mohl být stejně dobře i jeho večeří!

„Ne, Naginy," pohladil ho po hlavě jeho pán. Zbožňoval ten dotek. Tak jako svého pána. „Náš... Igor má tady úkol."

„Čeká ho smrt!" Jeho úzký, dlouhý jazyk mu rychle kmital v tlamě, v níž si přál cítit krev Igora Karkarova.

„To uvidíme," pousmál se zle na svého vězně a jediným pohybem hůlky zrušil všechna kouzla, která dosud vězně udržovala v tichosti.

„Můj pane, můj pane!" podlomily se Igoru Karkarovovi nohy, načež se hned po kolenou začal šoupat ke svému bývalému pánovi. Spjaté ruce natahoval k němu. „Prosím, milost! Jsem váš věrný služebník." Jeho slova zněla s netypickým přízvukem směšně. I když možná on sám mu připadal směšný. Ke svému pánovi se nevrátil - to on by ho nikdy neopustil! Nenechal si proto ujít svůj názor a jazyk se mu opět rozkmital.

„Je to lhář!"

„Já vím, má Naginy. Pokud se nevrátí, nebude ho škoda. Seženu ti... někoho jiného. Co třeba toho vrátného?" To mu znělo dobře. Zrádce nebo vrátný – jejich krev chutnala stejně dobře. „A ty, Igore – nad tvými slovy jsem přemýšlel." Ve tváři ředitele Kruvalu se mihla malá naděje, která však vzápětí pohasla a vystřídal ji strach z blížící se smrti. „Pokud se vrátíš, uvítám tě zpět mezi svými smrtijedy. Šťastnou cestu," popřál mu ještě pán, pohnul lehce rukou a tělo Igora Karkarova se propadlo za závoj.

„Nevrátí se."

„Také si myslím, Naginy," odpověděl mu jeho pán. „Ale za pokus to stojí. Jestli teď chceš, najdi si toho vrátného..."

Nemusel ho pobízet dvakrát, jeho tělo mizelo z té zvláštní místnosti neuvěřitelnou rychlostí. Měl takovou chuť zahryznout se mu do krku. Ochutnat krev. Zabít ho...

Jamese probudil podivný zvuk. Posadil se na posteli a rozhlížel se, odkud to vychází. U něj v pokoji to nebylo. Pak se to ozvalo znovu. Jako nějaké... syčení. Vstal, v ruce už držel hůlku a vydal se z ložnice ven. Zarazil se, když si uvědomil, že to vychází z Harryho pokoje. Na nic nečekal. Rozrazil pootevřené dveře a zůstal zkoprněle zírat na Harryho tělo, které sebou házelo v posteli. Ten syčivý zvuk vydával on. Nemusel dlouho přemýšlet nad tím, co to je. Hadí jazyk nikdy dřív neslyšel, ale byl si jistý, že to je ono. Schoval hůlku a třemi kroky stál u něj. Třesoucíma rukama popadl svého syna za ramena.

„Harry! Harry! Prober se, Harry!" lomcoval s ním. „No tak se prober, je to jen sen!" Trvalo nějakou dobu, než se mu Harryho podařilo probudit, a to musel přidat ještě hodně na intenzitě, protože se mu začal jeho syn bránit a máchal po něm rukama. Když se pak vymrštil do sedu a otevřel oči, třásl se. Jeho obličej byl úplně bílý, vlasy měl slepené od potu, jenž mu právě stékal po tváři. James se posadil na postel k němu a okamžitě ho konejšivě objal. „Byl to jen sen. Jen sen." Tělo jeho syna se stále třáslo.

„Ne-nebyl," vydechl roztřeseně Harry. James ho pustil o podíval se mu do vyděšených očí. Jejich zelená barva byla i v tom šeru nebývale intenzivní.

„Bylo to nějaké... vidění?" zeptal se nakonec James, i když výslech jeho syna byl v tuhle chvíli to poslední, co chtěl dělat. Pak si ale vzpomněl na příhodu s panem Weasleym, o níž mu říkal Brumbál, kdy mu takové vidění zachránilo život, a tak se musel zeptat.

„Voldemort je na Odboru záhad. Hodil... za závoj... Igora Karkarova." James se musel ke svému synovi naklonit trochu blíž, aby jeho šepot slyšel. Ztuhl, když si uvědomil, co Harry říká.

„Igora Karkarova?" Harry sotva znatelně přikývl.

„Dobře. Ještě... něco jsi viděl?" musel se zeptat James. Jeho syn už ale jen zavrtěl hlavou a položil se zpět do polštáře. Zavřel oči. „To je dobře. Lehni si," řekl, i když už dávno ležel. „Pošlu sovu Brumbálovi-"

„Ještě muž na vrátnici," přerušil ho znovu tichým hlasem Harry. „Ten už je teď asi nejspíš taky mrtvý. Zabil jsem ho." James se cítil, jako by ho někdo polil ledovou vodu. Pevně stiskl ruku svého syna.

„Ty jsi nikoho nezabil. To... Voldemort. Jen jsi to viděl-"

„To nebyl Voldemort," namítl Harry šeptem. „Ale Naginy. Byl jsem zase... ten had." Zase? Jamesovi nikdo neřekl, že by jím Harry byl už někdy předtím. „Měl jsem strašnou chuť... ho kousnout. A... zabít. Jako pana Weasleyho," mluvil stále s očima pevně zavřenýma. „Co když to je ve mně? Něco... zlého."

„Harry, to není v tobě," začal ho uklidňovat James. „Jen... jste nějak propojeni. Ale my přijdeme na to, jak to zrušit, neboj-"

„Moody říkal, že jsem Voldemortem posedlý," otevřel Harry své zelené oči a upřel je na něj. „Slyšel jsem ho." James měl právě sto chutí taky někoho zabít. Moodyho.

„To je nesmysl. Posedlí lidé se chovají úplně jinak, Harry. Zrovna Moody by to měl vědět. Věř mi, ty nejsi nikým posedlý, ano?" Harry roztřeseně přikývl. James ho pohladil po vlasech. Už se mu trochu vracela barva do tváře. A jeho synovi taky...

„Pošlu rychle sovu Brumbálovi a donesu ti něco, aby ses ještě vyspal-"

„Už nechci spát," zamítl jeho návrh hned Harry. James nešťastně hleděl na svého syna. Byl poslední den prázdnin a už odpoledne se měl Harry vrátit do Bradavic. Jejich poslední den si představoval trochu jinak. A Harry určitě taky. Podíval se na své staré hodiny nad dveřmi. Bylo půl čtvrté.

„Co si dát trochu horké čokolády? Po tom se ti určitě udělá trochu líp," navrhl nakonec James a snažil se tvářit o něco pozitivněji.

„Tak... dobře," souhlasil po chvíli přemýšlení Harry, vylezl z postele a společně s ním se vydal dolů.

*****

Poslední den prázdnin si představoval jinak, ale Voldemort mu musel vždycky všechno zkazit. Jakmile se Harry cítil trochu víc šťastný, jako by to Voldemort vycítil, a musel jeho štěstí zničit. Táta se ale snažil dělat, jako by se v noci nic nestalo. Choval se stejně jako vždycky. Vesele a pohodově. Až když přišel čas na jejich loučení, vypadal poprvé za ten den sklesle. Tři týdny utekly jako voda a on ho zase opouštěl.

Harry stál v obývacím pokoji, kufr mu zrovna Muf levitoval do předsíně. Na sobě měl Harry černý hábit, který mu táta koupil na Příčné ulici. Nechtělo se mu odsud odcházet.

„Budu ti psát, jak jen to půjde," řekl Harry tátovi, který akorát sešel ze schodů dolů.

„Já tobě taky. Máš všechno? Nezapomněl sis něco?"

„Myslím, že ne."

„Grimmauldovo náměstí je propojené s krby v Bradavicích. Mohl bych... se občas objevit i v mém starém pokoji," řekl mu táta, díky čemuž se Harrymu rozlil ve tváři úsměv.

„Ty by bylo super!"

„Dám ti vždycky vědět," ubezpečil ho táta, „ale ty se teď soustřeď na tréninky, zápas klepe na dveře," připomněl mu vážným tónem. To mu nemusel ani připomínat, před žádným zápasem se Harry necítil víc vynervovaně, než když měl hrát před svým tátou. Naposledy se ještě dlouze objali, než se vydali z domu ven, aby se přemístili na Grimmauldovo náměstí, odkud měl Harry pokračovat krbem do Bradavic.

„Tohle byli ty nejlepší Vánoce, jaké jsem zažil, tati," řekl Harry ještě tátovi na zápraží domu.

„Moje taky," odpověděl mu táta s úsměvem a rukou mu rozcuchal vlasy. „Tak můžeme?" K Harryho smůle bohužel museli. Nikdy se nevracel do Bradavic méně rád jako teď. Už aby bylo léto!

*****

Návrat to byl ale docela zvláštní. Když se Harry přenesl krbem k Brumbálovi do ředitelny, zastihl ho při rozhovoru s neznámým mužem. Na stole stála otevřená lahev medoviny, dvě skleničky vedle byly prázdné. Oba muži se tvářili mimořádně vážně, dokud si ho ovšem nevšimli.

„Harry!" rozzářila se ředitelova tvář při pohledu na něj. Ten druhý muž si ho začal se zájmem prohlížet. Nemohl odtrhnout pohled od jeho jizvy. „Horácio, dovol, abych ti představil Harryho Pottera, tvého nového studenta. Harry," podíval se poté Brumbál s úsměvem na něj, „Horácio Křiklan bude tvým novým učitelem lektvarů."  

PA: Asi už tušíte, kam příběh směřuje, ale jak píšu v úvodu, některé věci jsem převzala trochu jinak, takže nás nečeká žádné zdlouhavé hledání sedmi viteálů - počet bude o něco menší. Také Princovu učebnici zde nenajdeme, takže Harry se bude muset spoléhat jen na své schopnosti :) Pokud někoho zarazilo, že zápas, který nás čeká, bude se Zmijozelem, tak i zde jsem se od knihy odchýlila - pokud by ho už měli za sebou tak jako v knize, Harry by už v týmu nebyl :) Díky všem, kteří povídku čtete.