U dlouhého stolu z masivního tmavého dřeva sedělo okolo dvaceti osob. Převážně mužskou část doplňovaly i dvě ženy. Obě vypadaly tak naprosto odlišně, a přesto to byly sestry. Dům, ve kterém se nyní všichni nacházeli, patřil jedné z nich. A jejímu manželovi, u nějž vás při pohledu na něj napadlo, že má něco hodně těžkého za sebou.

„Luciusi, pověz, proč zde s námi nesedí i tvůj syn?" zeptal se Voldemort muže se sešlou tváří.

„Můj pane?" podíval se Lucius Malfoy zmateně k čelu stolu. Jeho žena Narcissa se snažila skrýt svou zděšenou tvář. „Netušil jsem-"

„Lusiusi, snad nedoufáš, že jsem na tvé fiasko z Odboru záhad už zapomněl," protahoval úlisně Voldemort každé své slovo. „Měl jsem pro tvého syna zajímavý úkol - jistě by byl poctěn." Lucius Malfoy, jindy s nepřehlédnutelnou vznešeností a nadřazeností jemu vlastní, nyní otřeseně vstával od stolu. „Já jsem ti ale neřekl, že pro něj máš jít teď," usadil ho zpět na své místo Voldemort. „Opravdu, Luciusi, jsem tebou zklamán. Vždyť se na sebe podívej," pousmál se zle Lord Voldemort.

„Ano, pane," souhlasil Lucius, ani nevědě s čím. Pánu Zla se ale nedá odporovat.

„Tohle počká. Teď mě zajímá něco jiného. Severusi?" obrátily se červené oči Pána Zla k jeho dalšímu služebníkovi.

„Ano, můj pane?" pokývl Severus Snape lehce hlavou před sebe. Seděl od Pána Zla asi čtyři místa, přímo mezi Macnairem a Averym. Po pravé ruce Lorda Voldemorta se krčil malý obtloustlý muž vynikající svou stříbrnou rukou, Peter Pettigrew.

„Jsem velice zvědavý na tvou zprávu. Už jsi zjistil, kdo jen se to na Příčné ulici vydával za toho vlkodlaka Lupina?" Teď nadešla Severusova chvíle, které se lehce obával. Vůbec si nedokázal představit, jak bude Lord Voldemort reagovat, až to celé uslyší.

„Můj pane, mám... znepokojivé zprávy."

„Neříkej, Severusi," zahleděl se Voldemort se zájmem přímo na něj. Nepřítomně hladil hlavu Naginy, která odpočívala v jeho klíně.

„Za Remuse Lupina... se nikdo nevydával. Byl to on sám."

„LHÁŘI!" narušil poklidný chod setkání vysoký hlas Bellatrix Lestrangeové. „Lupin je mrtvý!"

„Klid, Bello," utišil ji dvěma slovy Voldemort. Bellatrix okamžitě zmlkla a sklopila hlavu ke stolu.

„Omlouvám se, můj pane," řekla kajícně.

„Pokračuj, Severusi. Co tě vede k této myšlence," pokynul Voldemort Severusovi.

„Viděl jsem ho a mluvil jsem s ním. Je to Remus Lupin. Brumbál to držel v tajnosti-"

„Co držel v tajnosti?" vyptával se Voldemort nedočkavě.

„Že není mrtvý." Avery vedle něj zakroutil hlavou.

„Se vší úctou, můj pane," vložil se smrtijed do rozhovoru. „Viděl jsem, jak Lupin propadl Obloukem. Vyhýbal se mé kletbě. Mohu přísahat na cokoliv, že zemřel."

„Já ale neříkám, že tím Obloukem nepropadl," zaskočil Severus Snape všechny přítomné u stolu. I Lord Voldemort odtrhl svůj pohled od Averyho a zvědavě se zadíval na něj. „Vrátil se zpět." U stolu se rozhostilo ticho.

„To je nemožné," odvážil se namítnout Yaxley. „Oblouk v Komnatě Smrti je cestou smrti. Bývalé ministerské popraviště. Není odtamtud cesty zpět."

„Je," odvětil jednoduše Severus. „Lupin se vrátil. A... ne sám." Voldemort se na židli napřímil a jediným pohybem ruky shodil Naginy ze svého klínu.

„Jak můžeš vědět, že tě ten starý blázen neoklamal, Severusi?" zeptal se ho Voldemort a propaloval ho přitom pohledem.

„Znám všechny osoby, které se z Oblouku vrátili zpět. A mohu vás ubezpečit, můj pane, že to jsou skutečně oni," trval dál na svém Severus.

„Všechny? Tak se s námi poděl, Severusi, a nenapínej nás. Kdo se tedy podle tebe dokázal vrátit zpět mezi NÁS živé." Tón Lorda Voldemorta napovídal, že ani on mu příliš nevěří. Ale na to byl Severus připravený.

„Přibližně před dvěma týdny se zde... objevili Remus Lupin, Sirius Black a-"

„Lže," zasyčela Bellatrix zlostně.

„A?" pobídl ho Voldemort, aby pokračoval.

„James Potter." Místnost se ponořila do ticha. Nikdo se neopovážil ani pohnout. Jistě to všem připadalo jako smyšlená snůška lží, ale jak se trestá ten, kdo si dovolí z Pána Zla tropit žerty? A tohle byl velice špatný žert...

Lord Voldemort stál během okamžiku na nohou a třemi kroky byl u Severuse. Tvář měl zakřivenou hněvem. Ruku s dlouhými šlachovitými prsty opřel nevybíravě o jeho hlavu a bez jakéhokoliv upozornění mu vpadl do mysli. Severus Snape však něco takového čekal. A měl pro Pána Zla připravené jen ty vzpomínky, které mu mohl s čistým svědomím ukázat. Ty, ve kterých padla nějaké zmínka o tom, že přicestovali z jiného světa, pečlivě ukryl hluboko ve své mysli.

Lord Voldemort tedy právě viděl, jak si s Jamesem Potterem vyměňuje své „názory" ohledně toho, jak moc je mu jeho syn podobný, jak mu James Potter děkuje a on mu na to odpovídá, že to rozhodně jako kompliment nemyslel. Severus ještě neopomněl Pánu Zla ukázat vzpomínku na to, jak se do Jamese Pottera strefuje ohledně výběru jejich strážce a jak při té zmínce Potter zbledl. Ne, tohle neodkázal nikdo zahrát. Ani reakci jeho dvou kamarádíčků, Blacka a Lupina.

Pán Zla Severuse pustil a zůstal na něj nevěřícně zírat. Vypadal... rozzuřeně. Pak se červené oči rozhlédly po stole. Všichni s napětím čekali, co řekne, ale Voldemort mlčel. Otočil se zády k nim a udělal několik kroků v před. Díval se přímo na zeď pokrytou stříbrnou tapetou se zelenými ornamenty a uvažoval nad tím, co právě viděl. Mohla to být pravda? Pak vytáhl hůlku, otočil se zpět ke svým smrtijedům a namířil ji na Severuse. Na poslední chvíli ale směr své hůlky změnil, a to na Yaxleyho.

„Crucio!" Smrtijed spadl ze židle a s křikem se začal svíjet na zemi. Když zanedlouho Voldemort svou kletbu ukončil, naklonil se ke stále ležícímu, těžce oddychujícímu Yaxleymu. Hůlku mu zapichoval do krku. „Nemožné? O tom Oblouku zjistíš vše, Corbane. Chci vědět, jak se skrz něj mohli ti tři vrátit zpět mezi živé. Také zařídíš, abych se tam nepozorovaně dostal, rozumíš mi?"

„Ano, můj pane," přikývl Yaxley otřeseně. Voldemort se napřímil a zaměřil svůj pohled na Severuse.

„Jak to dokázali, Severusi? Co mi k tomu můžeš ještě říct?"

„Brumbál nám nic víc neřekl. Jen, že se Lupin s Blackem nějak dokázali vrátit a vzít sebou i jejich... přítele."

„James Potter," vyslovil Voldemort s nechutí jméno svého nepřítele. „Nevzdoroval mi nijak dlouho. Byl trochu... překvapen, když jsem je před čtrnácti lety u nich doma navštívil," vzpomínal Voldemort a ulpěl přitom pohledem na Červíčkovi. Ten vypadal, že je z nových informací rozhodně v šoku. „Co myslíš, Severusi," podíval se Pán Zla opět na něj, „stárnou dál lidé, když zemřou?" Ani tuto „drobnost" neopomenuli.

„To netuším, můj pane. Nevím o nikom jiném, kdo by se vrátil zpět z mrtvých, aby nám tuto skutečnost mohl potvrdit či vyvrátit." Voldemort se zdál, že o tom dlouze přemýšlí. Pomalu se vrátil na své místo a posadil se do čela stolu. Naginy mu vklouzla zpět na klín.

„Tvá poznámka o strážci, Severusi," pokračoval Voldemort po chvíli ticha, „znamená to, že se James Potter opět někde skrývá?"

„Ano, můj pane. Se svým synem. Bohužel nejsem s místem pobytu obeznámen."

„Ovšem, ani jsem neočekával, že tobě by to místo sdělil," pousmál se Voldemort. Podíval se po ostatních smrtijedech a ti se po vzoru svého pána začali také usmívat. O upřímnosti toho smíchu však nemohl být pochyb. „A Black s Lupinem?"

„Jsou ukryti někde jinde," odpověděl Severus popravdě. Voldemort se začal usmívat ještě více. Vypadal tak ještě děsivěji než obvykle.

„Takže náš Harry si užívá pocit nově nabitého štěstí. Jeho otec se mu vrátil z mrtvých a nejspíš si teď spolu užívají společné Vánoce. To je tak... milé," usmál se s posměchem Voldemort na Bellatrix. „Co myslíš, Bello, není to milé?" Bellatrix se začala hystericky smát.

„Velice milé, můj pane."

„Určitě je štěstím bez sebe," podíval se Voldemort zpět na Severuse.

„Tento pocit je u něj i jeho otce, řekl bych, vzájemný," odfrkl si Severus znechuceně. Své pocity v té věci ani nemusel předstírat.

„Ach, jistě." Voldemortovi se jeho tón zamlouval. „Jaká smůla, že jejich štěstí nebude trvat moc dlouho. Tak strašně nerad rozbíjím šťastné rodiny." Voldemort se dal společně se svými smrtijedy znovu do smíchu. Teď už zněli všichni věrohodněji. „Zjistíš mi víc, Severusi."

„Budu se snažit, můj pane.

„Ano, to budeš," ujistil ho Lord Voldemort s upřeným, zamyšleným pohledem. Pohladil Naginy po lesklé hlavě a hadí řečí jí něco zasyčel. Pak upřel svůj pohled na Luciuse. „Úkol pro tvého syna prozatím odložím. Máme teď na starosti jiné věci..."

„Celá má rodina je připravena vám věrně sloužit, můj pane," klaněl hlavu Luciuse Malfoy hluboko k desce stolu.

„Ano, to jistě je... "

*****

Tohle byl Harryho nejhezčí Štědrý večer, který kdy zažil. Venku již panovala tma, kterou však rozsvěcovala nejen bílá barva sněhu pokrývajícího zahradu, ale i barevná světýlka na většině stromech, zahradním domku a jejich altánu, pod nímž teď s tátou seděli a popíjeli spolu máslový ležák. Loty jim zde po večeři připravila ještě malé občerstvení, jak to nazvala, ale Harrymu připadalo jako příznačnější označení „večeře číslo dvě". Táta altán zakouzlil tak, aby odpudil všechen chlad z okolí, a na vnitřek altánu ještě vrhl zahřívací kouzlo, takže jim nebyla vůbec zima a mohli tak nerušeně sedět, jak dlouho jen chtěli, a kochat se tou takřka pohádkovou atmosférou, kterou jejich zahrada vyzařovala. Harry se toho pohledu nemohl nabažit.

Seděl tu se svým tátou a snažil se zapomenout na všechny jejich problémy. I na další spojení s Voldemortem, které před dvěma dny zažil. Na tu nečekanou vlnu vzteku, která Harryho na okamžik pohltila a kterou už za pár chvil vystřídala radost smíšená s očekáváním něčeho, co v tu chvíli Harry nedokázal popsat. Velice brzy ale zjistil, na co se Voldemort nejspíš tak těšil. Táta mu to řekl. Harry byl zklamaný, nesnažil se to zastírat, stejně to nešlo. Bál se. Nechtěl, aby Voldemort o tátovi tak brzy věděl. Na druhou stranu byl ale rád, že k němu byl táta upřímný. Sice trochu opožděně, ale byl. Což byl opak toho, jak se k němu všichni vždy chovali. Táta se s ním ale snažil jednat na rovinu.

Tentokrát se s ním o informaci o tom, že Voldemort o jejich přítomnosti v tomto světě už ví, chtěl podělit až po Vánocích. Nechtěl, aby se tím teď trápil, protože táta samozřejmě věděl, že byl Harry proti. Ale nemělo smysl to dál zapírat. Když Harrymu před dvěma dny u večeře projela jizvou taková bolest, že přitom shodil na zem sklenici s dýňovou šťávou, jak mu ruka rychle vystřelila k čelu, tátu to vyděsilo. Hned mu ale bylo jasné, co Voldemorta mohlo tak rozčílit... Harrymu už dlouho nebylo tak zle.

Teď na to ale myslet nechtěl. Harry donesl své fotoalbum s fotkami, aby je tátovi konečně ukázal. Samozřejmě to od Hagrida - fotoalbum pro tátu podstrčil odpoledne Koty, aby ho během dnešní noci schovala pod stromek. Nic jiného pro tátu neměl, což mu bylo líto, ale neměl možnost ani kde co sehnat. Nakonec byl rád, že ho napadlo alespoň to album a že ho pro něj Hermiona stihla koupit, než se v Prasinkách objevil Voldemort. Asi to bude dobrý dárek, když tak pozoroval tátu, jak pozorně si prohlíží každou jejich fotografii a vzpomíná, kdy a za jakých okolností byla pořízena. Přesně to Harryho vždycky zajímalo!

„Tohle fotil Sirius, slavili jsme tvé první narozeniny. Tvoji mámu málem trefil infarkt - Sirius ti dal takové malé létající košťátko. Hlavně že já jsem to měl zakázané," ušklíbl se táta.

„Co jsi měl zakázané?" nerozuměl mu Harry.

„No dát ti koště."

„Proč?"

„Tvé matce to připadalo příliš nebezpečné. Myslela si, že by ses měl prvně naučit pořádně chodit než létat. Jenže ona nevěděla, že jsem se se Siriusem vsadil, že budeš nejdřív létat, a pak až chodit." Harry se díval na fotografii a nemohl se přestat usmívat.

„Dozvěděla se o tom někdy?" zajímalo Harryho.

„U Merlina, to ne!" zhrozil se táta při té představě. Harry se začal usmívat ještě víc.

„A tahle je ze svatby - foceno přímo zde," rozhlédl se táta kolem sebe. Harry hned srovnával viditelné rozdíly. Moc jich nebylo. Místo světel se po altánu pnuly květiny. A sníh na fotkách samozřejmě také chyběl. „Byl to úžasný den. Pamatuji si, že ještě ráno ten den pršelo. Tvá matka mi pak po svatbě řekla, že to málem obrečela. Nakonec se ale vyjasnilo. Sirius však mé rodiče ještě to ráno uklidňoval, že déšť znamená pro novomanžele štěstí, takže budeme šťastní a spokojení po celý zbytek života." Nato se táta odmlčel. Nebylo těžké uhodnout proč. Jim mnoho štěstí déšť nepřinesl. Nebo možná ano, jen ten zbytek života netrval moc dlouho...

„Tati... myslíš, že existuje nějaký svět, ve kterém jsme všichni tři stále spolu?" položil Harry do ticha otázku, nad kterou častokrát přemýšlel. Táta se na něj podíval a i přes smutek v očích se na něj usmál.

„Určitě ano. Proč jinak by jich existovalo tolik?" Harry se také pousmál, když si takový svět v mysli představil... Pak se znovu podíval na jejich svatební fotografii.

„Chybí ti hodně?" zeptal se Harry.

„Moc," odpověděl mu táta upřímně.

„Mně taky," přiznal Harry tiše.

„Je nespravedlivé, že tu teď s tebou nemůže být. Byla by na tebe moc pyšná. Ale... dokud bude žít někdo, kdo na ni může vzpomínat, nikdy odsud doopravdy nezmizí," pověděl táta tiše. Harry se nad jeho slovy zamyslel a natáhl ruku po lahvi s máslovým ležákem. Táta udělal to samé. Pak se po sobě podívali a než se oba napili, přiťukli si. Kdyby někdo Harrymu před měsícem řekl, že bude jednou večer popíjet máslový ležák se svým tátou u nich na zahradě, myslel by si, že dotyčnému přeskočilo. Ale tady je důkaz, že i ty nejneskutečnější sny se mohou stát skutečností...

Když se pak v hodně pozdních hodinách přesunuli zpět do domu, táta se zastavil u jejich vánočního stromu. Vytáhl hůlku a namířil ji na jednu z bílých skleněných koulí. Harry na něj s očekáváním zůstal hledět. Vůbec ho nenapadalo, co má v plánu, ale jeho srdce poskočilo, když najednou koule začala měnit tvar. Namísto ní se objevila rozkvetlá bílá lilie. Táta o krok poodstoupil, když vzápětí znovu vykročil vpřed a další bílou kouli proměnil v další bílou lilii. Kouzlo, které Harry považoval za jedno z nejkrásnějších, jaké kdy viděl, zopakoval jeho táta ještě několikrát. Když zůstal stát na místě a pohledem hodnotil svůj výtvor, Harry k němu přistoupil.

„Takhle je nádherný," řekl Harry, když se kochal jejich stromem, který nyní zdobilo i několik bílých lilií, jejichž pronikavá vůně se linula celou místností.

„Chtěl jsem to udělat už několikrát," připustil táta. „Ale dnes mi došlo... že bychom na ni měli vzpomínat. I když nás to může někdy bolet." Harry chápal, že pro jeho tátu to je určitě bolestivější než pro něj, protože on si na svou mámu ve skutečnosti příliš nepamatoval. Ale věřil, že teď, když táta už není sám, by to společně mohli zvládnout lépe. A když se na něj táta vzápětí usmál, věděl, že to určitě půjde. „Neměl bys jít už spát? Otec Vánoc nepřijde, dokud budeš vzhůru," mrkl na něj šibalsky. Harry se rozesmál a společně s tátou se vydali ke schodům vedoucím do jejich pokojů.

„Tati, už docela dlouho na Otce Vánoc nevěřím," upozornil ho Harry.

„Neříkej!" zakroutil jeho táta nevěřícně hlavou. Harrymu bylo jasné, že si z něj jen dělá srandu.

„I když - o hodně věcech jsem si myslel, že jsou nemožné. Takže s úplnou jistotou to tvrdit nemůžu," připustil Harry, když se zastavili mezi jejich pokoji.

„Na tom něco bude," souhlasil táta zamyšleně. „Tak dobrou noc, Harry."

„Dobrou noc, tati."

*****

Když se ráno Harry vzbudil, zjistil, že je už půl deváté. Vstával každý den déle a déle. Nebylo se čemu divit, včera šli spát až po půlnoci. Ale dnes byly Vánoce! Jak mohl tak pozdě vstávat, když byl Boží hod? Táta na něj už určitě čekal... Vyskočil z postele, obul si pantofle, hodil přes sebe župan a vydal se dolů. Harry nečekal, že dostane hromadu dárků. Vlastně neočekával kromě drobností od Rona a Hermiony a svetru od paní Weasleyové nic. Tak jako neměl příležitost nikde koupit nic Harry, těžko ji měl jeho táta... Navíc mu koupil ty dva hábity! A - co si bude Harry namlouvat - jeho největším dárkem bylo, že byl jeho táta zase s ním. Navíc tady, v jejich domě!

Nepřekvapilo ho, když našel tátu stát u prosklených dveří. V ruce držel hrnek s kafem a s pohledem upřeným do zahrady z něj upíjel. Také byl ještě v pyžamu a županu.

„Dobré ráno," pozdravil ho Harry. „Šťastné a veselé."

„Harry, šťastné a veselé!" usmál se na něj táta.

„Šťastné a veselé Vánoce, pane Harry!" zdravila ho z kuchyně Loty.

„Krásné Vánoce i tobě, Loty. Och, a tobě taky Koty. A i tobě, Mufe," všímal si Harry až postupně všech skřítků porůznu schovaných v rozlehlém pokoji. „To je hrozný, nic pro ně nemám," zašeptal Harry, když došel k tátovi.

„Pro koho?" nerozuměl mu táta.

„Pro naše skřítky," hodil po nich Harry nenápadně hlavou. Táta nechápavě zamrkal. „Dobbymu jsem poslal aspoň ponožky. Je z nich vždycky strašně nadšený."

„Ty našim skřítkům určitě nedávej - nepotěšil bys je," varoval ho táta. To bylo samozřejmě Harrymu jasné. Jejich skřítkům by oblečení nikdy nedal. „Navíc Mufovi jsi umíchal zázračné hnojivo, Koty kouzelnou leštěnku a Loty nejúžasnější vůni do kuchyně. Myslím, že víc nadšení být nemůžou." Pak se táta zamyslel, než dodal: „Taky je to podle mě dostatek projektů do lektvarů vzhledem k tomu, že jste od Snapea nedostali za úkol ani jeden." Harry se uculil. Na tuhle výmluvu byl pyšný.

„Nezapomeň - dostali," upozornil ho s potutelným úsměvem Harry.

„No jo vlastně," zakoulel táta očima. „A neboj, každý z nich dostal jeden máslový ležák. Ty dostávají na Vánoce vždycky a vždycky jsou maximálně spokojení."

„Je fajn, že to reguluješ," odvětil Harry zase šeptem. „Kdyby jich dostali víc, mohli by si na nich vytvořit závislost."

„Cože?" podíval se na něj táta zase nechápavě.

„Fakt. To je u skřítků hrozně nebezpečný. Winky, bývala skřítka pana Skrka, se jím v Bradavicích dost opíjela." Táta očividně nevěděl, jestli to Harry myslí vážně, nebo si z něj dělá legraci. Podíval se zamyšleně na jejich skřítky.

„Jim nikdy nic nebylo."

„Vždyť říkám, je dobře, že to reguluješ," usmál se na něj Harry. Táta si prohrábl rukou vlasy, pak zatřepal hlavou a podíval se ke stromku.

„No, co kdyby ses radši podíval, co všechno jsi dostal?" změnil táta raději téma. Harry vykulil oči, když si všiml, kolik pod stromkem leží dárků. Když si je prohlédl zblízka, bezpečně poznal písmo Hermiony, Rona i paní Weasleyové. Rychle našel i dárek pro tátu, co mu dal Harry. A další objemný balíček pro jeho tátu s písmem paní Weasleyové. Harry nemusel hádat dlouho, co v něm asi je...

Když na svetr od paní Weasleyové táta narazil, chvíli si ho udiveně prohlížel. Jeho svetr byl hnědý, s písmenem J. Ten Harryho vínový, s písmenem H. Harry si byl jistý, že jeho táta by vínovou barvou také nepohrdl, ale zhodnotil ho kladně.

„Ronova mamka vždy plete všem svetry," vysvětloval mu Harry.

„To je od ní hezké," odložil ho vedle sebe, kam už před chvílí schoval nějakou staře vypadající knihu, kterou mu poslal Sirius a kterou nechtěl Harrymu ukázat. Vzhledem k tomu, že při pohledu na ni táta pronesl „to je blbec", asi ho příliš nepotěšila. O to víc ale Harryho lákalo zjistit, co je zač...

Táta mu dal kromě megabalení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak ještě novu příručku Obranných zaklínadel proti černé magii pro pokročilé (u níž poznamenal, že se mu určitě bude hodit) a také nové chytačské rukavice z dračí kůže, které si Harry neváhal hned vyzkoušet. Byly perfektní, precizně provedené, takové ještě nikdy neměl!

„Jsou úžasný, díky tati!" řekl Harry, když si je prohlížel na rukách.

„Tak je hned zkus!" sáhl táta do kapsy županu a k Harrymu překvapení z ní vytáhl zlatonku. Hodil ji do vzduchu směrem k Harrymu. Stihla tak akorát roztáhnout křídla, když po ní Harry chňapl. „Dobrý postřeh! Tu jsem objevil u košťat venku," vysvětloval mu táta.

„Kde jsi to všechno sehnal?" musel se konečně zeptat Harry. „Nic jsem po pravdě nečekal."

„To snad ne," zamračil se táta na oko. „Požádal jsem po jedné ze schůzí Arthura. Říkal, že jde ještě pro nějaké dárky na Příčnou ulici. Moc... toho není, ale aspoň něco."

„Je toho dost. Opravdu. Nepotřebuju hromadu dárku," ujišťoval ho Harry.

„Hromadu možná ne," mrkl táta na něj, „ale něco ještě určitě!" Sáhl po malé krabičce a s úsměvem ji podal Harrymu. „Tohle je speciálně ode mě! Když už jsi zdědil plášť i plánek, tak rozhodně musíš ještě tohle." Harry se po malé krabičce natáhl. Byl zvědavostí bez sebe, co v ní může být. Plášť i plánek byly věci, kterým vděčil za mnohé, a za jakoukoliv další věc po tátovi by dal Harry cokoliv! Co ještě mohlo být tak speciálního? Tátův vzrušený výraz ho donutil rychle roztrhnout balicí papír a otevřít dřevěnou krabičku, na níž byly vyryté iniciály HJP.

Harrymu se rozšířily zorničky, když se díval na naprosto dokonalé hodinky. Byly černé s velkým černým, kovovým ciferníkem. Stříbrné ručičky ukazující čtvrt na deset slabě zářily. Po stranách byla spousta malých tlačítek, jejichž význam Harrymu zatím unikal. Pásek byl kožený, pravděpodobně z dračí kůže, a měl hodně tmavou vínovou barvu, místy přecházející až do černé. Vypadaly elegantně, ale bylo na nich i něco trochu výstředního, uvažoval Harry, když po nich přejel prstem. Ty hodinky vypadaly prostě perfektně! Harry je opatrně vytáhl z krabičky a začal si je pozorněji prohlížet. Na zadní straně ciferníku byly opět vyryté jeho iniciály.

„Je dobře, že se jmenuješ po mně. Stačilo tam jen dodělat H," poznamenal táta, když si všiml, na co se Harry dívá.

„Jsou krásný, strašně děkuju," vydechl Harry trochu rozpačitě.

„Krásný jsou," souhlasil jeho táta bez rozpaků, „ale ještě nevíš, k čemu přesně slouží." Harry se podíval na něj a pak zpět na hodinky. Znovu si je začal prohlížet, jestli náhodou něco nepřehlédl. Měl pocit, jako by je někde už viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. „Nebo víš?" zkusil se ho ještě zeptat táta.

„Jsou to hodinky," řekl po krátkém přemýšlení Harry.

„No jasně," přikývl táta. „Ale tohle jsou závodní hodinky. Speciální limitovaná edice pro hráče famfrpálu vydaná k příležitosti výročí pětistého světového utkání ve famfrpálu v roce 1973. Existuje jich na světě jen padesát kusů! Pak vyšly ještě nějaké laciné napodobeniny, ale žádné už se těmhle nikdy nevyrovnaly! Aspoň tedy u nás ne," dodal táta trochu nejistě. Harry nevěřícně zíral na hodinky ve svých rukou. Najednou mu došlo, proč mu jsou tak povědomé - měl je na ruce jeden z hráčů na plakátu u Rona v pokoji. Co asi uměly? To zjistil velmi brzy, když se mu je táta rozhodl názorně demonstrovat. Což trvalo asi další hodinu...

„Takže - tady nahoře přepínáš základní dva režimy - zápasový a tréninkový," dal se táta do vysvětlování a vše Harrymu detailně ukazoval. „Ten tréninkový je určitě podstatnější. Při zápasovém ti to ukazuje aktuální skóre a odpočítávají ti čas utkání. To aktuální skóre se ti hodí, když je třeba hodně špatné počasí a ty se nechceš zdržovat luštěním výsledků na tabuli. Nebo na to nemáš prostě čas. Jsou s tabulí přesně synchronizované, takže se nemusíš bát, že by ti ukazovaly něco jiného. Fungují v tomhle opravdu stoprocentně." Harry přikyvoval a sledoval tátu dál.

„Tréninkový režim - zde si přepneš svou pozici - nás nezajímá brankář, střelec ani odrážeč, takže si dáme... chytače," mačkal táta druhým tlačítkem zespoda, dokud se na hodinkách neobjevila malá zlatá ikona zlatonky. „A teď - můžeš si dát buď start a na konci tréninku to stopnout, nebo si nastavit přesnou dobu trvání tréninku. Podle toho ti pak vždy vyhodnotí tvou procentuální úspěšnost a jelikož si pamatují až deset posledních tréninků, dokonce ti i vypočítají, jak se zlepšuješ nebo zhoršuješ."

„Páni, to je vymakaný," okomentoval ti Harry se zájmem.

„A to není všechno - až budeš kapitánem, můžeš si na nich nakonfigurovat celý svůj tým a sledovat i jejich procentuální úspěšnost," zazubil se na něj táta nadšeně. „Dokonce ti to vyhodnotí vaše šance na výhru v dalším zápase." Harry mu nechtěl jeho radost kazit, ale musel se k tomu vyjádřit.

„Není jisté, že jím budu-"

„Ale jdi!" zahnal táta tu myšlenku okamžitě, jako by taková možnost ani neexistovala. „To samozřejmě budeš - už příští rok. Slyšel jsi profesorku McGonagallovou. Má už o tom taky jasno. A kdyby ne, ta archivní sada sektu, co jsem jí k Vánocům poslal, jí určitě pomůže," mrkl na něj táta spiklenecky. Harry zatřepal hlavou.

„Uplácíš ji sektem?" nevěřil Harry svým uším.

„Neuplácím, to bych nikdy neudělal!" ohradil se táta. „A ty s tvými schopnostmi něco takového rozhodně nepotřebuješ. Jen jsem jí chtěl poděkovat," dodal s úsměvem. Pak mávl rukou, když Harryho pochybovačný výraz ne a ne zmizet. „Prosím tě, koho jiného by udělala kapitánem? A i mě jmenovala kapitánem v šestém ročníku. Ty hodinky jsem dostal od rodičů právě za to. Doteď nechápu, jak se jim je podařilo sehnat, ale nějak to dokázali... Nejdřív jsem si říkal, jestli s nimi nemám taky počkat až na léto, až ti přijde odznak, ale pak mě napadlo, že tobě se budou hodit už teď. A když si to vezmeš, zase tolik hráčů vám v týmu nezbude. Jen ty, Ron a ta..."

„Katie," doplnil váhajícího tátu Harry.

„Jo, tak ta. Takže to je asi jasné, ne? Ron bude kapitánem těžko - mimochodem, toho by sis mohl nakonfigurovat rovnou, třeba by ho to mohlo motivovat k tomu, aby se sebou něco udělal. I bez těch hodinek jsem při vašem posledním tréninku vypočítal jeho úspěšnost kolem šedesáti procent. To je k získání poháru dost málo," upozornil ho táta vážně.

„Abych ho tím ale... ještě víc nerozhodil," obával se jeho reakce Harry a nechápal, jak táta dokázal sledovat při tréninku jeho, Umbridgeovou a ještě Ronovi vypočítávat úspěšnost chycených střel.

„Já vím, že je to tvůj nejlepší kamarád, ale když jde o famfrpál, musí jít všechny sympatie stranou, Harry," pověděl mu na rovinu táta. „Hned po prázdninách si ho do nich nakonfiguruj," poradil mu zase vážně. „Pak ti ukážu, jak se to dělá." Harry pomalu přikývl.

„Tak dobře. Udělám to," souhlasil, ale v duchu ještě přemýšlel nad tím, zda o tom Ronovi řekne, nebo ne.

„Škoda, že je nemá taky. Možná by ho povzbudila jejich další funkce," začal se zase usmívat táta. Něco na hodinkách namačkal, vzal do ruky znovu zlatonku a vypustil ji do vzduchu. „Teď sleduj," mrkl na něj táta a vzápětí zlatonku chytil. Harry koukal na hodinky v jeho ruce, když se na nich objevila zlatá jednička. Tu už ale za okamžik vystřídal nápis.

Jseš dobrej!

„Hmmm?" natočil táta hodinky na něj a široce se usmál, když si to Harry četl. Pak zase zlatonku vypustil, aby ji vzápětí opět chytil. Zlatá dvojka se proměnila v další nápis:

Dnes ti to jde!

Harry se začal usmívat od ucha k uchu.

„Ukaž?" vzal si od táty hodinky i zlatonku a po jeho vzoru zlatonku vypustil a chytil.

Waaaaaau!

Harry se začal smát a kroutit hlavou zároveň. Úplně si nebyl jistý, co si o tom má myslet...

„Když nebudeš mít svůj den, můžeš si ty komentáře i vypnout - tímhle tlačítkem. Jak tě dovedou pochválit, umí tě i pěkně sejmout," upozornil ho táta a ukazoval na další z mnohých tlačítek. Harryho ale něco napadlo.

„Vypínal sis je často?" střelil po něm pohledem. „Že to tak víš," dobíral si ho Harry.

„Hej, to bylo pouze... v rámci testování," bránil se táta na oko uraženě. Hned se ale začal zase usmívat. „Jednou ráno jsem v pokoji vypustil zlatonku a chytil jsem ji schválně až večer, když jsem šel spát. Byl jsem zvědavý, co mi bude doporučeno. Umí ti někdy i docela dobře poradit." To Harryho zajímalo.

„A co ti doporučily?" díval se na něj zvědavě.

„Slušně řečeno - abych už nikdy famfrpál nehrál." Harry se zase začal smát. „Pokud tě zajímá ta neslušná část, můžeš to zkusit sám." To rozhodně musel! Harry už teď věděl, co jako první zítra ráno udělá. Teď ale zase vypustil zlatonku a chytil ji. Nemohl si pomoct, na jednu stranu mu to připadalo hloupé, ale na druhou byl strašně zvědavý, co si na nich zase přečte!

Jsi jednička!

„Je to docela nakažlivý, co?" okomentoval to táta, když ho pozoroval.

„Kolik verzí to v sobě má?" zajímalo Harryho a znovu vypustil zlatonku.

„Jednou jsem se v Bradavicích nudil a v posteli jsem to zkoušel spočítat. U padesátky jsem ale přestal." Harry předpokládal, že jeho by to po takové době taky přestalo bavit. Jeho táta pro to měl ale jiný důvod... „Siriuse to dost znervózňovalo - zvlášť, když jsem zapnul hlasité komentování," usmíval se táta, když na to vzpomínal. Harry se zamyslel, když si na hodinkách přečetl zprávu, že dnes je jeho šťastný den.

„Měl jsi svou vlastní zlatonku?"

„Ale ne, to byla školní," mávl táta rukou. Harry se na něj zahleděl.

„Nevěděl jsem, že se mohou půjčovat." Táta se zarazil a párkrát zamrkal. Vypadal zamyšleně. Pak se ale pousmál a řekl:

„Můžeš se domluvit s madam Hoochovou. Ale víš co? Jestli chceš, vezmi si raději tuhle," nabídl mu hned alternativní řešení. Harryho napadlo, že je to docela dobrý nápad.

„Tak jo!" souhlasil bez rozmýšlení.

„Až poletíš, budou ti počítat i rychlost. Tady máš noční svícení a teda stopky. Když na to přijde, nemusíš si odpočítávat jen čas tréninků - mně se to docela hodilo i při hodinách. Ale pozor," podíval se na něj táta zase poučně, „při přeměňování rozhodně nezapínej hlasité komentování. Profesorku McGonagallovou moc netěší, když její hodinu narušují hlášky o tom, jak se ten čas táhne nebo že už se dostáváme konečně do cíle." Harrymu se ve tváři rozlil šibalský úsměv.

„A co při lektvarech," řekl nahlas to, co ho téměř okamžitě napadlo. Táta se zatvářil úplně stejně jako on.

„To zavání školním trestem, Harry," upozornil ho zbytečně. To věděl, a bylo mu to totálně fuk.

„Kde se zapíná to hlasité komentování?" reagoval otázkou Harry. Táta se tvářil spokojeně. Nejspíš už ale trochu litoval, že tomu nebude při lektvarech svědkem. Harry pozorně sledoval, kde to táta zmáčkl. Zase vypustil zlatonku, a když ji chytil, ozval se z hodinek příjemný ženský hlas:

„Nejsi ty náhodou vítěz posledního mistrovství světa?"

Harry zavřel oči. Měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Když je otevřel, viděl, že se táta tváří dost podobně.

„Hlas si můžeš taky navolit, ale ten chlap už tak dobře nezní," ukazoval táta pobaveně na hodinky. Harryho napadlo něco, po čem se začal usmívat ještě víc. Rozhodl se o svůj plán s tátou podělit. Věděl, že on ho určitě ocení.

„Při lektvarech nezapnu odpočítávání. Musím do hodiny rozhodně propašovat zlatonku." Táta se na něj podíval, když mu došlo, co tím chce říct, a uznale přikývl.

„To mi pak budeš muset detailně popsat!" ocenil jeho nápad táta.

„Proč jsi je přestal nosit? Jsou naprosto parádní!" nechápal Harry, když si je zapínal na ruce a nepřestával si je pořád fascinovaně prohlížet. Táta se podíval na hodinky na své ruce.

„To bylo krátce po škole, když jsem se dostal do bystrozorského výcviku. Tvá matka mi dala tyhle, protože si myslela, že kdybych se při práci dostal mezi mudly, působily by moc výstředně. Přitom jsem za ty roky zjistil, že mudlové nosí daleko výstřednější věci, než jsou takové hodinky."

„Nejsou výstřední," namítl Harry navzdory své původní úvaze. „Jsou skvělý!"

„Já vím! Ale tvoje matka... byla jiného názoru," připustil táta trochu neochotně.

„Tati," podíval se na něj Harry zpříma, „neříkal jsi, že když jde o famfrpál, musí všechny sympatie stranou?" Táta se k němu kousek naklonil a položil mu ruku na rameno.

„Harry, tohle si zapamatuj. S ženami se nikdy nehádej. A s tou vlastní už vůbec ne!" Harry nejistě přikývl.

„Chápu," odpověděl na to stroze. Táta ho pustil a lehce zavrtěl hlavou.

„No, já myslím, že ještě úplně ne, ale jednou pravý význam určitě pochopíš."

Harry pořád dokola přepínal hodinky, když si všiml, kolik už uplynulo času. A táta si ještě ani neotevřel jeho dárek! Harry se pro něj tedy natáhl a podal mu ho.

„Tohle máš ode mě. V porovnání s tímhle to není nic extra," začal Harry, ale táta ho hned přerušil.

„To nemůžeš vědět," přebíral si od něj s úsměvem dárek, jehož tvar napovídal, že v něm bude nějaká kniha nebo něco podobného... Táta vypadal trochu zaraženě, když zjistil, že se jedná o fotoalbum. „Já jsem byl za to svoje strašně rád, tak... jsem si říkal, že by se ti nějaké takové taky hodilo," poznamenal Harry, když ho táta otevřel.

Na začátek vložil několik fotografií celé jejich rodiny - jeho, mámy a táty, protože táta tady žádnou takovou neměl. Fotografie, které se v tomto domě nacházely, končily jejich svatbou... Když pak táta otočil na další stranu, usmíval se na něj jeho jedenáctiletý syn. Byla to jeho první ročníková fotografie z Bradavic, které se každoročně ve škole fotily. Spolu s ní se na stránce nacházela i fotografie jejich famfrpálového týmu - Harry byl tehdy o dvě hlavy menší než zbytek jejich družstva. Ani si tenkrát ten rozdíl tolik neuvědomoval.

Táta procházel další stránky a pořád mlčel. Harry věděl, že to nebylo tím, že by se mu jeho dárek nelíbil, ale že ho upřímně dojal. Musel něco říct.

„Tohle všechno fotil Colin, můj spolužák," ukázal na několik fotek z druhého a třetího ročníku, náhodně pořízených v Bradavicích. Nechyběla mezi nimi ani fotka z konce třetího ročníku, na níž drží po vítězství ve famfrpálu jejich pohár. „Je to jeho koníček. Focení. Hlavně... focení mě. Nahoře mám asi dalších sto fotek, pokud by sis je chtěl prohlédnout. A dřív než se zeptáš - jo, taky mi to přijde dost divný. Ale jinak je Colin celkem fajn." Táta se na něj podíval a pousmál se. Harry byl rád, že se mu podařilo trochu odlehčit atmosféru.

„To je z Turnaje?" zeptal se táta, když narazil na fotografii, na níž Harry stojí ve společenské místnosti a drží v ruce zlaté vejce. Tuhle fotku jako jedinou se tam Harry rozhodl dát. I když si o své účasti v Turnaji myslel cokoliv, na to, jak si poradil s drakem, byl popravdě celkem pyšný.

„Jo, to je to vejce, co jsem vzal drakovi," potvrdil mu Harry. Pak už narazili na poslední a zároveň úplně nejnovější fotografii v albu. „To je Brumbálova armáda," ukázal Harry na fotografii skupiny téměř třiceti studentů, v jejímž středu stál on. Táta si fotografii dlouho a pozorně prohlížel. „To je ten Colin, tuhle fotku taky fotil on," ukázal mu Harry. „Vlastně to byl jeho nápad. Připadalo mi to ale docela fajn. Jednou mi Sirius dal fotografii Fénixova řádu - ne že bych to chtěl nějak srovnávat-"

„Proč ne?" přerušil ho táta. Harryho jeho dotaz zaskočil.

„No... jsme jen studenti. To se nedá srovnávat."

„Já myslím, že dá. To, co děláte, je úžasné, Harry. Já jsem v tvém věku dělal v Bradavicích jednu pitomost za druhou - jo dělal," potvrdil táta, když Harry nesouhlasně kroutil hlavou. „Vy se naproti tomu připravujete na něco, co nás s největší pravděpodobností nemine. Na válku. Je strašné, že s něčím takovým musíte žít, ale když si to uvědomíš, je dost možné, že mnohým díky tomu pomůžeš v té válce přežít. A to je to nejvíc, co pro ně můžeš udělat. A já jsem na tebe strašně pyšný. Že jsi... takový, jaký jsi." Harry klopil oči k zemi, když tátu poslouchal. Pro něj zase bylo nejvíc něco takového od něj slyšet. Trochu si teď vyměnili role, protože teď byl rozhodně dojatý on. A možná proto se teď rozhodl odlehčit atmosféru táta.

„To je ta Cho?" ukázal na dívku jeho srdce prstem.

„Jo," připustil Harry nesměle.

„Hmm," přikývl uznale, „je hezká. Poslal jsi jí to přání?"

„Poslal, ještě mi neodepsala," řekl Harry a podíval se automaticky k oknu.

„Určitě ti napíše. A neříkal jsi, že hraje taky famfrpál? Ukaž jí ty hodinky. Bude to dobrý námět pro konverzaci."

„To je pravda, ona je taky chytačka."

„Tak vidíš! Je dobře, že máte něco společného. Určitě by si to uvědomila, i kdyby ten Cedrik... pořád žil, a vybrala by si tebe," usmál se na něj povzbudivě táta. Harry zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Cedrik hrál taky famfrpál."

„Aha," okomentoval to zjištění táta.

„A taky byl chytač. Za Mrzimor."

„Aha," zopakoval zamyšleně táta. Pak se na Harryho podíval. „No co, to nic pořád nedokazuje, jen že má to děvče zřejmě dobrý vkus," usmál se na něj znovu táta. „Za tohle ti moc děkuji," zavřel fotoalbum rozložené na klíně. „A nesouhlasím, je to daleko víc než tohle ode mě," ukázal na hodinky na Harryho ruce.

„Tak s tím nesouhlasím zase já," protestoval Harry. „Tohle je ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal!" Vůbec nepřeháněl, když to tvrdil. Když se pak měli za pár hodin přemístit na Grimmauldovo náměstí, aby navštívili Remuse a Siriuse, Harry se od nich pořád nemohl odtrhnout...