„Je mi potěšením, že se s vámi znovu setkávám, pane Pottere," ozval se zničehonic hlas za ním. Harry se po něm otočil a stanul tváří v tvář starému bělovlasému kouzelníkovi. Pak se Ollivander podíval na jeho tátu, vydávajícího se za Remuse. „I s vámi, pane Lupine. Jak vám mohu pomoci?"

„Velmi," řekl táta. „Harry potřebuje novou hůlku." Harry byl zprvu překvapený, když mu táta o svém plánu řekl, ale když mu vysvětlil, jak může být záložní hůlka užitečná a ukázal mu tu svou, věděl, že ji chce taky. Samozřejmě že tu jeho žádná nepřekoná, ale v těchto časech se hodí mít nějaké eso v rukávu, kdyby došlo na nejhorší. Takhle to tedy táta nepodal, řekl mu, že bude rád, když na ni nikdy nebude muset dojít, ale Harry tušil, že tomu ani sám nevěří. Proč jinak by sem s ním hned letěl? Ovšem – ta věc s Voldemortem.

Toho se Harry po pravdě trochu obával. Voldemort bude vědět, že Remus žije. Snape mu poví i o Siriusovi. Zatím mu ale táta nedokázal odpovědět na otázku, zda se dozví i o něm. Vždy to nějak zamluvil, jako že to třeba na schůzi ještě neprobírali nebo že je na to dost času. Harry měl zlé tušení, že mu jen na rovinu nechce říct, že o něm mu Snape řekne taky. Taková zbytečnost! Proč by to měl jako Voldemort vědět? Aby po něm znovu šel? Když tátovi řekl, že se mu to nelíbí, jen mu odpověděl, ať si s tím teď neláme hlavu. Takže si ji lámal ještě víc...

Teď ale stáli u Ollivandera, táta položil balíčky s jeho novými hábity na ošuntělou stoličku v rohu a postavil se vedle něj. Bylo divné dívat se do Remusovy tváře, ale když táta promluvil, věděl, že to je on, a hned se cítil lépe. Už ho prostě poznal. Sice s ním strávil jen tři týdny, ale připadalo mu to jako celá věčnost. Jako kdyby ho znal celý svůj život!

„Novou hůlku?" podíval se Ollivander na něj. „Je snad něco s tou vaší v nepořádku?"

„Ne, to ne," ujišťoval ho Harry. Jen možná to, že s ní nemůže Voldemorta zabít, když jsou jejich hůlky sestry, ale nebylo žádoucí říct jejich záměr nahlas. Vlastně ho nikdy nahlas neřekl ani jeho táta, jako by se snad té nevyhnutelné budoucnosti chtěl vyhnout... Ale bylo to přeci tak, nebo ne? I to byl důvod, proč tu teď byli. On věděl, že táta bude mít nějaký plán! Sice byl tohle jen začátek, ale podle Harryho celkem slibný. Bude mít hůlku, kterou bude moci Voldemortovi i ublížit. Teoreticky... Prakticky to zatím moc neviděl. Ale i na to táta určitě přijde!

„Jde o záložní hůlku," upřesnil táta jejich požadavek. „Jistě chápete proč," naznačil rukou někam k výloze, skrz níž teď nebylo vůbec nic vidět, jelikož táta stáhl hned po příchodu žaluzie dolů.

„Ovšem... chápu... Když jsem panu Potterovi prodával jeho první hůlku, nepředpokládal jsem, že by se se svou sestrou mohla někdy v budoucnu ještě střetnout." Dobře. Takže myslel na to, na co oni.

„Chci jen záložní hůlku... pro všechny případy," promluvil konečně Harry.

„Jistě... Pro vás vůbec nebylo snadné hůlku vybrat, pane Pottere. Ale myslím, že vám slouží dobře, nebo ne?"

„To ano. Je skvělá," potvrdil Harry.

„Mohu ji vidět?" zeptal se ho Ollivander dychtivě. Harry vytáhl svou hůlku a ukázal mu ji. „Cesmínové dřevo, pero z fénixe, jedenáct palců dlouhá. Tehdy jsem vám řekl, že od vás můžeme očekávat veliké věci, pane Pottere," propaloval ho kouzelník pohledem. „A za tím si stále stojím," dodal a chvíli si ho zůstal prohlížet. Přerušil ho táta, když si odkašlal.

„Tu hůlku," připomněl mu, „potřebujeme tu hůlku." Ollivander se na něj usmál.

„Cypřišové dřevo, žíně z jednorožce, deset a půl palce dlouhá. Myslím, že slouží také dobře, že, pane Lupine?" Harry po tátovi střelil pohledem. Ten však vypadal naprosto vyrovnaně, když řekl:

„Řečeno skoro přesně. Je to ale deset a čtvrt palce, pane Ollivandere," opravil ho táta. Harry si oddychl, když viděl, že Ollivander spokojeně přikývl. Zkoušel ho? Protože zatím neslyšel o tom, že by se Ollivander ve svých hůlkách někdy mýlil.

„Správně. Mohu-"

„Jsme tu kvůli Harryho hůlce, že?" přerušil ho táta. Starý kouzelník znovu přikývl a vrátil se zpět k Harrymu.

„Takže záložní hůlka. Jakou bychom pro vás vybrali? I když – to hůlka si samozřejmě vybírá kouzelníka, pane Pottere. Je možné, že se ani žádnou vybrat nepodaří-"

„Máte tu tisíce hůlek, pane Ollivandere," namítl táta trochu příkřeji. „Nevěřím, že by se tu pro Harryho žádná vhodná nenašla."

„Záložní hůlky jsou nevyzpytatelné. Není vždy jednoduché nějakou vhodnou najít, pane Lupine."

„To chápu. Ale my máme dostatek času. Vyzkoušíme klidně všechny, pokud to bude potřeba," ukázal táta na neskutečné množství malých krabiček rozmístěných všude po obchodě. Harry se nad tou představou trochu zděsil. Opravdu doufal, že nebude muset zkoušet několik tisíc hůlek – táta však vypadal na to, že to myslí smrtelně vážně. Když pak ale Ollivander poodešel dozadu svého obchodu, táta toho využil a napil se mnoholičného lektvaru, který měl schovaný v malé lahvičce v hábitu. Harry se trochu uklidnil. Tohle množství mu na víc než tři hodiny určitě nevydrží...

„Co začít touto? Dřevo z jeřábu, deset a půl palce dlouhá, žíně z jednorožce." Harry si vzal opatrně hůlku do ruky a zůstal s ní zaraženě stát. Má zkusit nějaké kouzlo, když už kouzlit umí? Nebo s ní jen mávnout, jako když tu byl prvně? Bylo to blbý, ale musel se zeptat.

„Co mám dělat?"

„Oh, jistě – pro začátek s ní jen mávněte. To nám napoví. Pokud to bude v pořádku, můžete zkusit vaše oblíbené kouzlo-"

„Můžu tu kouzlit?" ujišťoval se Harry a radši ještě pohledem vyhledal tátu.

„V tomto obchodě jsou hlídáčky deaktivovány, Harry. Výběr hůlky je ze zákazů ministerstva vyškrtnut," vysvětlil mu táta a pobídl ho, aby hůlku zkusil. Harry tedy na nic dál nečekal a s hůlkou mávl před sebe. Vzduchem to zasvištělo a všechny pergameny vyrovnané na pultu a rozletěly do všech stran. Pan Ollivander je jediným mávnutím hůlky poskládal zpět. „To nebude ona." Za okamžik se vracel s jinou. Jen ji vzal do ruky, Ollivander mu ji hned vytrhl. „Ta také ne." Následovala další. Jen s ní lehce mávl a Ollivander už zase kroutil hlavou. Že by zase čekal na rudé a zlaté jiskry?

„Jedle a pero z fénixe, devět a tři čtvrtě palce dlouhá, dobře ohebná." Harry ji vzal do ruky a mávl s ní. Ollivander se pousmál. „Zkuste nějaké kouzlo, pane Pottere." Co mu jde dobře? Už to měl...

„Accio kniha," ukázal Harry na pult. Kniha se k němu vymrštila takovou rychlostí, že před ní musel uhnout. Ozvala se rána. Harry se polekaně otočil a viděl, že i táta je nahnutý ke straně a tam, kde měl předtím hlavu, byla zřetelně opráskaná omítka. Kniha ležela na zemi pod ní. „Promiň," zaúpěl Harry nešťastně. Táta se ale jen usmál a zakroutil hlavou.

„To nic. Jen... si stoupnu raději sem," popošel kus stranou.

„Je trochu nepoddajná," okomentoval to Ollivander a vzal si od něj hůlku zpět. Podobně to dopadlo s dalšími pěti. Když už opět k došli k takové, kterou mu hned kouzelník nevytrhl z ruky, zkusil si přivolat prázdnou krabičku po hůlce.

„Accio krabička." Ta se však jen lehce zavrtěla. „Accio krabička," mávl s ní Harry znovu. Tohle ho naštvalo. Přece svede hloupé přivolávací kouzlo! „Accio krabička!" zavolal hlasitě, i když Ollivander už kroutil hlavou. V tom se krabička prudce vymrštila a Harry se jí znovu musel vyhnout. Za sebou slyšel uskočit i tátu. Ozvala se další rána, když krabička narazila do žaluzií a dopadla na zem.

„Kouzla z hůlky nedostanete silou, pane Pottere. Zkusíme jinou," uklidňoval ho Ollivander. Harry se začínal cítit trochu frustrovaně, když po dalších dvaceti hůlkách skončil jeden z regálů kompletně na zemi. Přitom chtěl přivolat jen to brko položené na něm. Táta se snažil pořád tvářit povzbudivě, ale i on si nejspíš všiml, že mnoholičného lektvaru mu už mnoho nezbývá, když si bral po hodině další dávku.

„Co zkusit něco na způsob hůlek, které... vlastnili Harryho rodiče? Vím, že James – byli jsme přátelé – měl mahagonovou hůlku s blánou z dračího srdce-"

„Jedenáct palců dlouhou," přerušil tátu Ollivander. „Jistě. Hodila se výborně k přeměňování."

„To jo," usmál se táta a souhlasně přikývl. Hned se ale zarazil. „Přeměňování Jamesovi ve škole šlo," zamluvil to rychle. „Tak... něco takového zkuste." Ollivander však zase jen zakroutil hlavou.

„Takhle to ale nefunguje, pane Lupine. Každý kouzelník je jedinečná osobnost. Tak jako mé hůlky – ani jedna není stejná."

„Neříkám, ať zkusíte stejnou. Jen... podobnou." Kouzelník si povzdechl.

„Jen abyste mi věřil," řekl směrem k tátovi, když podával za chvíli hůlku načervenalé barvy Harrymu. Ten se podíval na knihu, položenou opět na pultu.

„Accio kniha." Kniha vybuchla. Harry pocítil zklamání. Přál si, aby mu seděla hůlka podobná té tátově. Raději ji ale co nejrychleji odložil zpět na stůl. Podíval se na tátu a bezradně pokrčil rameny. Táta ale jen s úsměvem mávl rukou.

„Nevadí... nebyla cenná," okomentoval to Ollivander s pohledem upřeným na zbytek knihy. „Víte, že před chvílí jsem prodával novou hůlku vašemu spolužákovi, pane Pottere?"

„Nevillovi? Potkali jsme ho." Ollivander se podíval na tátu.

„Až dosud kouzlil s hůlkou po svém otci. Jeho babička si přála, aby s ní dokázal to, co její syn, který byl před lety elitním bystrozorem. Absolutně se však k němu nehodila. Ani nechci vědět, jak se s ní ten chlapec musel po celé ty roky v Bradavicích trápit." Harry to bohužel věděl dobře.

Po další hodině už táta seděl na stoličce, která jako jedna z mála věcí v obchodě držela pohromadě, a opíral se zády o stěnu. Už se na něj ani povzbudivě neusmíval, jen vždycky zbožně hypnotizoval hůlku, kterou Ollivander Harrymu podával. Nejspíš doufal, že by to mohla být ona. Když už se ale i Ollivander zastavil a nespěchal hned pro další hůlku, Harry se zděsil, že to s ním hodlá vzdát. Výrobce hůlek však jen přemýšlel. Zase si ho zkoumavě prohlížel a nejspíš ho něco napadlo. Díval se na něj jako tehdy, když ho napadlo zkusit hůlku se stejným jádrem, jako měla ta Voldemortova.

„Denní věštec o vás píše jako o Vyvoleném," poznamenal Ollivander zamyšleně. Harry viděl, že táta se na stoličce narovnal. „Vaší hůlkou však nemáte jak Vy-víte-koho porazit." To přece věděli! Harry se neudržel a protočil očima. „Možná byste potřeboval něco... neobvyklého. Hned jsem zpět." Harry vrhl vyčerpaný pohled na tátu. Ten vstal, přešel k němu a stiskl mu rameno.

„Jestli tahle už nevyjde, odejdeme a zkusíme to jindy. A nebuď zklamaný, ty za to nemůžeš." Harry se však cítil zklamaný. A úplně k ničemu. Táta to na něm viděl, protože šeptem dodal: „Může za to on, protože ti žádnou není schopný vybrat." Harry se po dlouhé době pousmál, podíval se do Remusových očí, které vypadaly neobvykle pobaveně, a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Dobře, tak možná ne. Ale ty taky ne. Ale neboj-"

„Tady to je," pokládal na pult celkem nově vyhlížející krabičku. „Víte, pane Pottere, že drak, kterého jste porazil při Turnaji tří kouzelníků, už nežije?" To Harryho zaujalo.

„Ne."

„Jako bych tušil, že blána z jeho srdce se nám bude jednoho dne hodit. Maďarský trnoocasý je jedním z nejnebezpečnějších a nejzákeřnějších draků. A slyšel jsem, že tento dělal svému rodu čest." To Harry nerozporoval. Jen si na něj vzpomněl, téměř cítil, kde se mu jeho trn zabodl do ramene. „Vložil jsem blánu z jeho srdce do této topolové hůlky. Neobvyklá kombinace. Ale tušil jsem, že by ji jednoho dne mohl někdo zkrotit. A vy už jste přeci toho draka jednou porazil...

Můj dědeček nedal na hůlky z topolu dopustit, dá se na ně spolehnout a pokud je s nimi dobře zacházeno, máte štěstí na mocnou a stálou hůlku. Topolové hůlky si rády vybírají čaroděje s jasnou morální vizí, pane Pottere," usmíval se na něj Ollivander. „Proto se mezi výrobci hůlek vypráví, že si topolová hůlka nikdy nevybrala žádného politika," zasmál se Ollivander svému vtipu. Harry se nesmál. Neměl na to už žádnou energii. Chtěl jen konečně vědět, jestli tohle bude, nebo nebude jeho druhá hůlka. Něco mu říkalo, že by mohla...

Nedočkavě se po ní natáhl. Už jen slyšel, jak Ollivander celkem otrávenému tátovi říká, že to není pravda, protože dva bývalí ministři vlastnili hůlky z topolu, když ucítil, jak se mu v prstech rozlilo teplo. Švihl s ní a usmál se. Možná z ní žádné jiskry nevylétly, ale věděl, že tahle hůlka je ta pravá.

„Accio krabička," mávl po prázdné krabičce od hůlky a hbitě ji chytil v ruce. Lehce se po ní sice musel natáhnout, cítil, že to bylo trochu jiné než s jeho hůlkou, ale ani nečekal, že by to bylo stejné. S úsměvem se podíval na tátu. Nadšení v jeho očích nešlo přehlédnout, což Harryho ještě nabudilo. „To je ona," řekl Harry spokojeně.

„To určitě je," odpověděl mu s úsměvem táta.

„Vy jste vždy speciální zákazník, pane Pottere. Ale je radost s vámi spolupracovat." Ollivander vypadal ve svém živlu, když pohlížel na ohromnou hromadu krabiček s hůlkami, které po něm zůstaly. Harry svou novou hůlku podal kouzelníkovi zpět, ten ji zabalil a dal tátovi, jenž mu za ni zaplatil. Harry si pořád připadal zvláštně, když za něj táta platil, byl zvyklý dělat to sám, ale říkal si, že to je přece normální. Byl to jeho táta – kdo jiný by to měl dělat?

„Moc vám děkujeme za pomoc, pane Ollivandere," uslyšel tátu říkat. „Opravdu jste nám velice pomohl."

„Bylo mi potěšením. Snad se někdy zase setkáme."

„Možná ano. Ale... vy nebudete vědět, že už jsme se jednou viděli." Harry zamrkal, když táta vytáhl hůlku. Ollivander ztuhl, když se na ni podíval.

„Mahagonová hůlka... ta ale... není vaše," řekl pomalu.

„Vlastně... je." Ollivanderovi se rozšířily zorničky, když na něj nevěříce zíral. „Jak jste říkal, skvělá k přeměňování. A také... k paměťovým kouzlům." Mávnul hůlkou a Ollivander položil hlavu na stůl. Vypadal, že spí. „Obliviate," kroutil táta zápěstím a mazal starému kouzelníkovi z mysli vzpomínku na jejich setkání. Když skončil, otočil se k zaraženému Harrymu. „Bylo to nutné. Vlastně i pro jeho dobro, kdyby sem smrtijedi přece jen zavítali... A my vážně nechceme, aby Voldemort přemýšlel nad tím, proč potřebuješ druhou hůlku."

„Jasně," přikývl Harry a odtrhl pohled od stále spícího Ollivandera.

„Bude v pořádku," ujišťoval ho táta.

„Jasně," zopakoval Harry znovu.

„Tak se schovej. Vrátíme se na ústředí a pak domů." Domů... Tam se Harry těšil. Ještě se na tátu pousmál a zmizel pod neviditelným pláštěm.

*****

 „Ani jsi neříkal, že ten drak byl Maďarský trnoocasý," řekl mu táta, když si Harry u krbu prohlížel svou novou hůlku.

„No jo," pokrčil Harry rameny, „mám vždy štěstí na to nejlepší," zazubil se na něj. Táta zatřepal hlavou a půjčil si od něj jeho hůlku.

„Ve škole s ní zkus trochu kouzlit – sám, bude lepší, když nikdo o tvé záložní hůlce nebude vědět," řekl mu táta. Harry přikývl.

„Jasně, myslel jsem, že bych to zkoušel v Komnatě nejvyšší potřeby – před nebo po Brumbálově armádě."

„To zní dobře. Víš, ono může trvat, než si na ni zvykneš. S každou hůlkou se kouzlí... trochu jinak." Toho si Harry všiml. Škoda že to nemůže zkusit hned teď! I když na druhou stranu se cítil docela unavený. Návštěva u Ollivandera ho fakt vyčerpala. Tátu asi taky, protože na Grimmauldově náměstí se zdrželi sotva deset minut, jen aby zbytku, co tam ještě vydržel na ně čekat, sdělili, že jejich mise byla úspěšná... Doma pak vypil dvě kafe naráz.

A úspěšná skutečně byla. Když druhý den ráno přiletěla sova od Brumbála s dopisem a Denním věštcem, táta se začetl jako první do dopisu a Harry si uzmul Denní věštec. Zaraženě zůstal zírat na svou fotku s Remusem a nadpis skvějící se přes půl titulní strany:

„Vyvolený" Harry Potter spatřen na veřejnosti - 10 důvodů, proč Chlapci, který přežil, dělá osobního strážce vlkodlak

Harry rychle přelétl krátké shrnutí Remusova života, kde bylo zmíněno, že byl Albusem Brumbálem před dvěma lety jmenován do funkce učitele obrany proti černé magii, ale že byl na konci školního roku propuštěn, protože ohrozil život několika studentů. V Harrym narůstala zlost – to přece nebyla pravda – nebyl propuštěn! Odešel sám! Když se podíval dál a začetl se do jednotlivých bodů, bylo mu z toho všeho zle. Proč je vlkodlak dobrým osobním strážcem jejich Vyvoleného? Samozřejmě mimo úplněk...

Bod jedna – zmíněná pozice učitele obrany proti černé magii (Harry si nebyl jistý, zda právě funkce učitele obrany tolik vypovídá o jeho kouzelnických schopnostech, když si vzpomněl na Lockharta...)

Bod dva – fyzická síla vlkodlaků je vyšší než u normálních lidí (opravdu tam napsali normálních lidí???)

Bod tři – osobní zaujetí v ochraně života Harryho Pottera – Remus Lupin býval blízkým přítelem rodičů Vyvoleného...

Harry už to dál nečetl. Ještě zahlédl něco o tom, že je Remus Lupin zavázán Albusi Brumbálovi, který ho jako studenta přijal do Bradavic i přesto, že se každý měsíc měnil ve vraždící bestii, a noviny musel znechuceně zahodit.

Ano, Remus by byl jeho skvělým osobním strážcem. Kdyby nebyl mrtvý! Jak si o něm dovolují takhle psát??? Vždyť umřel! Ne, nejspíš nebylo vhodné pro nikoho být jeho osobním strážcem. Jak takoví strážci dopadají? Harry to měl zase před očima. Jistě že Remus ho chtěl chránit. Dělal to vždycky. Vždycky se mu snažil pomoct. Třeba aby se nevrhl za oblouk, kde by ho čekala smrt. A kam on sám ho potom odstrčil...

„Budeme muset na Ústředí," uslyšel říkat tátu. Harry se na něj podíval, pořád byl začtený do dopisu od Brumbála.

„Už zase?" vyhrkl nevrle Harry dřív, než se stačil zastavit. Táta k němu udiveně vzhlédl. Asi si všiml, že je Harry rozrušený, protože odložil dopis a popošel k němu. „Teda... musím tam taky?" zvolil Harry umírněnější tón. Popravdě ho nebavilo trávit skoro každý den na Grimmauldově náměstí. Žijí tu sotva týden a už po čtvrté by tam měli chodit? Proč tam rovnou nešli bydlet? Hlavním důvodem, proč se tam Harrymu nechtělo, bylo samozřejmě to, že by se tam viděl s Remusem. A to bylo opravdu to poslední, co teď chtěl...

„Asi... by to bylo lepší," odpověděl táta a natáhl se po Denním věštci. Harry viděl, jak se zamračil, když se pustil do jeho čtení.

„Můžu tu počkat," navrhl Harry. Táta vypadal zaskočeně, když to dořekl.

„No... byl bych radši... kdybys šel taky." Nechtěl ho tu nechat samotného. Harry úplně viděl, jak se mu ta myšlenka příčí, což... Harry trochu chápal. Ale...

„Tady se mi nic přece nestane. Proč bych tu nemohl zůstat?" Na to jeho táta neměl odpověď. „Nikam nepůjdu. Budu jen tady, stejně musím pohnout s věcmi do školy. Budu se učit." Harry viděl, že tátu odzbrojil. Neměl, co by na to mohl namítnout. I když očividně chtěl.

„Možná tam budou Ron s Hermionou," zkusil se ho ještě táta přesvědčit.

„Viděl jsem se s nimi včera," připomněl mu Harry. A i když by je viděl rád, rozhodně to převažovala skutečnost, že se nechtěl setkat s Remusem. Harry měl poslední dobou pocit, že už přítomnost Siriuse a Remuse zvládá mnohem lépe. Přistihl se, že v několika okamžicích už ani nerozlišoval rozdíl mezi nimi a jejich mrtvými protějšky. Což však dnešní Denní věštec absolutně pohřbil...

Táta pořád mlčel.

„Tati, je mi patnáct. Opravdu tu hodinu sám přežiju." To asi jeho táta nechtěl slyšet. „Taky jsou tu Koty, Loty, Muf..." Ne, přítomnost jejich domácích skřítků tátu taky neuklidnila. „Bude to v pohodě," přinutil se usmát Harry. „U Dursleyů jsem býval sám pořád."

„Tam tě chránila krevní ochrana," namítl táta, kterému připomínka na jeho tetu s strýce zrovna nepřidala.

„A tady Brumbál jako náš strážce, tak v čem je rozdíl?" Na to nebylo co říct...

„Tak... dobře," souhlasil táta po chvíli neochotně. Harry se rozzářil.

„Díky!"

Když pak táta za půl hodiny odcházel, vypadal pořád dost nervózně.

„Máš obě hůlky u sebe?"

„Jo."

„Buď jen tady."

„Kde bych měl jinde být?"

„Abys nešel třeba ven..."

„Nepůjdu ven."

„Na zahradu ale můžeš-"

„Budu se učit," připomněl mu Harry. „Tati, klid. Nic se mi nestane." Táta si povzdechl.

„Já vím. Budu se snažit být co nejdřív zpět." Ještě ho objal, než se vydal z domu ven, aby se za ochrannou hranicí mohl přemístit pryč.

 Harry zůstal poprvé sám doma. Doma. U Dursleyů taky zůstával sám, ale tam doma nebyl nikdy. Teď stál v předsíni, kam doprovázel ke dveřím tátu, a usmíval se. Co bude dělat? Může dělat... úplně cokoliv! Cokoliv kromě učení – možná se na učení vymlouval, ale opravdu tak nehodlal trávit ten čas, kdy měl dům jen sám pro sebe.

S tátou byl samozřejmě strašně rád. Když tu byl, snažil se s ním Harry trávit každou chvíli. Bylo tak zábavné, když mu vyprávěl o tom, co vyváděli se Siriusem, když byli ještě v Bradavicích. Nebo o jeho prarodičích. O jiných kouzelnických rodinách – vůbec netušil, že kousek odsud žila třeba Hannah Abbottová. Řekli si toho už tolik a pořád to bylo málo... Ale teď zažíval Harry zase něco nového, cítil se tak svobodně – být sám u sebe doma (samozřejmě musel pominout skutečnost, že byl ten domov pod nesčetně ochrannými kouzly a nemohl odsud ani na krok).

Takže... co bude dělat? Najednou ho nenapadalo vůbec nic... I když – mohl by třeba na průzkum.

*****

James byl jako na trní. Proč ta schůze musí trvat tak dlouho? Tak fajn, Voldemort zjistil, že Remus nejspíš žije (i když mu to Snape ještě nepotvrdil úplně, protože mu řekl, že o tom nic neví, ale zjistí to, neboť na dnes Brumbál svolal mimořádnou schůzi, kde o tom určitě bude řeč...). Tak proč tu pořád ještě jsou? Už asi po čtvrté kontroloval hodinky. Padesát tři minut. Byl z domu padesát tři minut. Taková doba! Najednou ucítil, jak do něj někdo drkl. Sirius na něj koukal. A taky Remus. A i zbytek stolu včetně Brumbála. Ptal se ho někdo na něco?

„Ano?"

„Mluvil jsem ještě o Harryho druhé hůlce," pověděl mu Brumbál. „Že by bylo vhodné, aby ji Harry nosil neustále u sebe. I ve škole." Tak to snad bylo logické, kvůli tomu schůzi snad protahovat nemuseli... Proč jinak by tu druhou hůlku asi měl?

„Jistě. To už jsem Harrymu samozřejmě řekl. Bude s ní i občas cvičit."

„Výborně," přikývl Brumbál. „Jsem velice rád, že jste byli úspěšní. Náš přítel Ollivander si tedy nepamatuje nic," ověřoval si ředitel ještě. To už mu přece psal včera! Proč se ho ptá znovu?

„Ne, vymazal jsem mu paměť od té chvíle, co jsme do obchodu přišli. Na Remuse ani Harryho si vůbec nepamatuje."

„Dobře. Bude to tak pro všechny lepší," souhlasil Brumbál. James se opět podíval na hodinky. Už padesát pět minut.

„Severusi, Voldemort si tedy bude myslet, že James, Sirius a Remus se vrátili zpět skrz oblouk asi před dvěma týdny - a že já jsem to držel dodnes v tajnosti. Harryho cestu s Remusem na Příčnou ulici zdůvodni přesně tak, jak byla zamýšlena i ve skutečnosti. Aby to Voldemort věděl. Zde nebudeme nic hrát. Nejspíš už sám tuší, že to bylo právě proto. Jako důvod, proč to Řád doteď nevěděl, řekneš také pravdu – dosud jsem zkoumal, co přesně se ve skutečnosti stalo." Padesát sedm minut. Proč to Brumbál opakuje znovu? Ať si o Snapeovi James myslel cokoliv, snad není úplně retardovanej, aby to napoprvé nepochopil...

„To bude tedy pro dnes vše." James si oddychl. To byla doba! Vstal a chtěl se rozloučit se Siriusem, který však přesně věděl, co má v plánu, a chystal se ho zastavit.

„Ať tě to ani nenapadne," řekl mu, když se i ostatní zvedali od stolu.

„Co?" nechápal James.

„Neodcházíš snad ještě!" James protočil očima.

„Promiň, Siriusi, ale mám celkem naspěch."

„Víš, Dvanácteráku, junior to bez tebe zvládne klidně i hodinu a půl," ušklíbl se na něj Sirius. „A nečum furt na ty hodinky."

„Nechápeš to," odvětil však pouze James.

„Chápu. Věř že to chápu líp než kdokoliv jiný," odpověděl mu k jeho překvapení Sirius a tvářil se u toho neobvykle vážně. „Jenže teď se mu nic nestane," řekl mu tiše. „Takže si konečně po dlouhé době můžeme sami promluvit a dát si třeba i skleničku whisky," navrhl jeho nejlepší přítel a podíval se na Remuse, který souhlasně přikývl.

„Nebudu pít. Oh, na viděnou, Molly, Arthure," loučili se s nimi Weasleyovi. Ještě se rozloučili s Tonksovou a ostatními členy Řádu. Kdy zmizel Snape, to netušil. A bylo mu to jedno. Za chvíli už byli sami.

„Ale dáš si taky!" řekl Sirius, když položil na stůl tři skleničky.

„Já opravdu ne," zarazil ho znovu James.

„Proč?" James si povzdechl.

„Prostě nechci."

„Když James nechce, tak ho nenuť," zastavil Siriuse Remus. „A ty povídej – jak vám to jde s Harrym? Psal jsi, že se máte výborně." James se s vypětím všech sil posadil zpět ke stolu. Pak si vzpomněl na jejich první týden u nich doma a usmál se.

„Jo, to máme. Myslím, že Harry je šťastný. A to je nejdůležitější. Chci, aby byl šťastný. Už máme ozdobený strom – zdobili jsme ho spolu. Trávíme... vůbec hodně času spolu. Dost mluvíme. Třeba o naší rodině – nevěděl o nich vůbec nic! A doma se mu myslím líbí-"

„To by bylo divný, kdyby ne," utrousil s úsměvem Sirius, přičemž se hned zarazil. To když po něm James střelil pohledem. Pak si ale James zase povzdechl a pokrčil rameny. Věděl to. Věděl, že oni vědí, kde jsou. Kde jinde by asi byli? Ale stejně to nikomu nemohli říct, pokud jim to on nebo Brumbál neřekli.

„Trochu jsem se bál, jak to budu zvládat. Čtrnáct let jsem žil sám," řekl jim James popravdě. „Ten rok a půl, co... Harry a Lily žili... no, byli jsme tři. Teď jsem s Harrym jen já. Ale... vlastně je Harry dost soběstačný. Postará se o sebe úplně sám."

„Je mu patnáct, to už ho asi nemusíš hlídat na každým kroku," okomentoval to Sirius a kopl do sebe panák s whiskey. James se zase podíval na hodinky. Už je to přes hodinu! „Necháš už toho? Nech toho kluka taky vydechnout. Jak jsi sám řekl, je mu patnáct – každej puberťák ocení, když ho rodiče nechaj aspoň na chvíli doma o samotě."

„Na tom něco bude," souhlasil s ním překvapivě Remus. „Co jsi řekl Severusovi, že dnes dělal, jako by tě ani neviděl?" Toho si James všiml. On si ho nevšímal zrovna tak. Beztak pořád musel myslet na to, co udělal. Opustil svého syna. Tak jako před čtrnácti lety. Nechal ho doma a odešel. Ano, byl v bezpečí, ale to si tehdy myslel taky! A stejně se vrátil domů a našel ho... mrtvého. Ne, to se teď nestane. Jejich strážcem je Brumbál! A kromě něj v tomto světě snad nikomu nezáleží na bezpečí jeho syna víc...

„Prostě jsem mu vysvětlil, co by se mu mohlo stát, kdyby mého syna nenechal na pokoji," řekl jim James. Říkal Snapeovi pravdu, když mu tvrdil, že doteď o tom mlčel. Jak Lily slíbil, opravdu o tom nikdy nikomu neřekl.

„A to je co?" zajímalo Siriuse.

„Něco hodně zlého," pověděl neutrálně James.

„Musím říct, že mě samotného překvapilo, jak nenávistně se Severus vůči Harrymu chová," zamračil se Remus. „To přece nemůže myslet vážně, že už teď řekne, že ho do pokročilých lektvarů určitě nevezme. Obzvlášť když ví, že je bude potřebovat kvůli svému budoucímu zaměstnání."

„Cos čekal, Náměsíčníku? Je to přece pomstychtivej hajzl, mě to teda nepřekvapilo vůbec," odfrkl si Sirius.

„Ptal ses Harryho, proč dostal toho trolla?" Jamese Remusova otázka zaskočila.

„Ne, to jsem se ho opravdu neptal. Jak jsem řekl i Snapeovi, mě jeho neobjektivní známkování nezajímá. Znepříjemňuje mu život jenom kvůli mně. A to opravdu přehnal. Co si dovoluje na něj takhle mluvit? Ptát se ho, jestli mi říká svoje známky? Co je mu do toho?" rozčílil se James, jen si na to vzpomněl. „Co si vůbec dovoluje mu nadávat? Říkat o něm, že to je spratek! O mém dítěti!" James se rozohnil. Sirius měl pravdu – vůbec spolu neměli příležitost mluvit. Takže ani o tom, co se stalo po první schůzi. Teď si jim konečně mohl postěžovat nahlas.

„Já jsem Remusovi říkal, že se do vás neměl míchat. Srabus si za to zasloužil rozbít tu svou nevymáchanou hubu," přikývl Sirius. „Nebo aspoň vyčistit."

„A že je nevychovaný!" vzpomínal dál James. „Harry! Harry, který si podává ruku i s domácími skřítky!" zvolal nevěřícně James.

„To se dělá?" podíval se na něj Sirius zmateně. James pokrčil rameny.

„Já myslím, že ne. Ale Harry to dělá."

„Opravdu?" zamrkal Sirius nechápavě. „To mi připomíná – musíme pak Kráturu vzbudit, aby nám uvařil večeři – nehodlám znovu hladovět," řekl Sirius Remusovi.

„Neboj, myslím na to."

„I když mám dojem, že se den ode dne snaží o to, aby nám chutnalo pořád míň. Nechcete nám něco poslat?" podíval se Sirius s nadějí v očích na Jamese.

„Proč... ne," přikývl James nejistě.

„Co jsi to psal o tom mozkomorovi?" změnil téma Remus.

„To byl bubák," opravil ho James. „Byl u nás ve skříni."

„Harryho bubák je tedy mozkomor," shrnul Sirius to, co jim už James psal.

„To je ale velice moudré... nejvíc se tedy Harry bojí svého vlastního strachu," pověděl zamyšleně Remus.

„Mně jde spíš o to, co se stalo, když se s ním setkal. Harry omdlívá, když se blízko něj ocitne mozkomor," řekl James a zase se zachmuřil. „Víte, jak mi bylo, když jsem tam doběhl a viděl jsem, jak se nad ním sklání mozkomor a on padá na zem? Málem jsem dostal infarkt!" A to vůbec nepřeháněl. Byl v takovém šoku... „Vůbec jsem netušil, co se děje, nevěděl jsem, že je to jen bubák – dokud se tedy za pár vteřin neproměnil." V dalšího ležícího Harryho... Ten ale nebyl v bezvědomí. Byl mrtvý...

„Popravdě jsem si něco takového myslel... když jsem ho učil Patronovo zaklínadlo ve třetím ročníku, muselo to mít nějaký důvod," řekl Remus stále zamyšleně. „Ptal ses ho, jaké vzpomínky se mu při setkání s mozkomory vybaví?" James netušil, proč si Remus pořád myslel, že je tak snadné se Harryho na cokoliv zeptat...

„To mi připadá docela osobní. Takže ne, neptal jsem se ho na jeho nejhorší vzpomínky. Ale... myslím, že vím, čeho se týkají," rozhodl se s nimi poděli o svůj názor. „Má to něco společného s Dursleyovými!"

„Opravdu mu zamřížovali okna nedávali mu najíst?" zeptal se ho ostře Sirius. To jim taky hned napsal...

„Harry tvrdí, že mu jíst dávali, protože hlady prý neumřel! Neříká mi o nich vůbec pravdu. Jenom si to představte – proč by mu dávali mříže na okna? To není normální! Já si ani nechci představovat, jak tam Harry musel žít. Určitě – určitě má ty zlé vzpomínky na ně!" James o tom byl přesvědčený. Nic jiného ho nenapadalo.

„Taky ale zažil... vaši smrt," připomněl Remus opatrně.

„To si nepamatuje," zamítl to okamžitě James.

„Co se za tvou švagrovou zastavit?" navrhl Sirius, nalévající si asi třetí panák ohnivé whiskey. Remus už se k němu připojit odmítal.

„Toho se Harry už taky bál – rovnou ti říkám, že tam nejdu, protože bych Petunii musel zakroutit krkem." Odmlčel se, než pokračoval. „A to nemůžu – na to je tu Harry až moc slavný. Asi by si.. toho všimli," ušklíbl se James. Sirius chápavě přikývl, když mrkl po Remusovi.

„A po včerejšku je tu slavný už i Remus," usmál se na jejich přítele.

„Promiň za ten článek," omlouval se James. Remus se na něj ale vlídně usmál.

„Za to ty ani Harry opravdu nemůžete. A žádný strach – už jsem o sobě slyšel daleko horší věci. Vlastně v tom článku nic tak strašného nebylo." James si tedy myslel pravý opak a Harry dle jeho reakce taky, ale dál to nerozebíral.

„Kdybyste viděli, jak na něj všichni reagovali. Nedokázal jsem si to úplně představit... Ale jak na něj všichni koukají, na tu jeho jizvu! Chápu, že je mu to nepříjemné."

„Opravdu?" podíval se na něj udiveně Sirius a začal se pochechtávat.

„Jo, opravdu!" trval si James na svém. Pak se odmlčel, než se odvážil pokračovat dál. „Máme na náměstí v Godrikově dole sochu."

„Cože máte?" opakoval po něm Sirius zaraženě.

„A to jsi zjistil jak?" zeptal se ho naopak Remus.

„Musel jsem tam jít-"

„Kam?" ptal se dál Remus.

„Kam asi?!" James frustrovaně vydechl. „To je jedno – prostě stojí v Godrikově dole naše socha – jsem tam já a Lily držící Harryho. A je to..." Nenašel vyjádření pro to, jak jim říct, že je krásná, ale strašná zároveň. „Asi bych měl vážně jít." Sirius chtěl zase něco namítnout, ale Remus ho tentokrát zastavil.

„Jistě. Ale něco ti poradím – neužírej se vším tak."

„Neužírám se tím."

„Jamesi, no tak," odfrkl si Sirius. „Užíráš," souhlasil s Remusem.

„Už ne. Opravdu. Jen... mám teď divný pocit z toho, že je Harry doma sám. To snad můžu."

„Ne, to taky nemůžeš. Ale chápeme tě. No tak už běž!"

*****

Za tři minuty už James vcházel do jejich domu. Až na to ticho nic podezřelého nezaznamenal. Ale za chvíli mu i to ticho nepřipadalo normální... Došel do obýváku, ale Harry tam nebyl. Ani Loty. Podíval se prosklenými dveřmi na zahradu. Tam Harry taky nebyl. Neříkal, že se chce učit? Vyběhl tedy po schodech do prvního patra. Dveře od pokoje měl zavřené. Zaklepal. Nic se neozývalo. Otevřel je. Harry tam nebyl. Jamese polil studený pot.

„Harry?" zavolal do ticha. Nelogicky nahlédl i do své ložnice a do dalších pokojů, ale nikde svého syna nenašel. Začínal už opravdu panikařit. Seběhl zpátky dolů, nahlédl do kuchyně, do obýváku, ale nikde nebylo po Harrym ani stopy. James to věděl. Neměl nikam chodit! Začínalo mu být opravdu zle, když... uslyšel smích. Ztuhl. Ozvalo se to odněkud z boční chodby. Rychlým krokem se tam vydal. Snažil se zklidnit tep, který mu před chvíli vystoupal na maximum.

„Ale ne, to přeháníš!" uslyšel Harryho. Oddychl by si, kdyby ho jen napadlo, s kým asi mohl mluvit. Byl tady přece sám! Navíc... vycházelo to z otcovy laboratoře.

James na nic nečekal, už sahal po hůlce, když otevřel dveře. To, co uviděl, ho ale zbavilo slov.

„Ještě to prosím trošku ztlum, Loty." Harry stál za stolem a míchal něco v jednom z otcových kotlíků. Muf postával na stoličce vedle něj, nakláněl se ke kotlíku a spokojeně si mnul ruce. Koty právě pokládala prázdné lahvičky na stůl kousek od Harryho.

„To je přesně ono, pane Harry," zatleskal Muf nadšeně. Harry nahlédl do sešitu rozloženého po své pravé ruce (James v něm poznal starý sešit jeho otce) a přikývl.

„Asi jo... zelenohnědá břečka, něco takového tu dědeček popisuje. Loty, můžeš to zhasnout." Jejich skřítka nechala zmizet oheň pod kotlíkem, přičemž Koty hned Harrymu podávala naběračku, aby rozlil lektvar do připravených lahviček. „Díky," nezapomněl jí poděkovat. James už to nevydržel.

„Ehm," odkašlal si. Čtyři páry očí se otočily k němu.

„Tati, už jsi tu? To bylo... nějaké rychlé." Zvláštní, James měl celou dobu pocit, že schůze trvá snad celou věčnost. „Já... chtěl jsem jen s něčím Mufovi pomoct-"

„Cože?" vykulil Muf své obrovské oči na jeho syna. Ten si okamžitě uvědomil svou chybu.

„Tedy ne já tobě. Ty mně přece! Potřeboval jsem typ pro svůj projekt na lektvary – a tady Muf mi ohromě pomohl!" Domácí skřítek už zase vypadal spokojeně. „Prý mu dědeček míchal vlastní hnojivo pro amazonskou... ko-kro-"

„Pro amazonskou klotreufii, ta je moc vzácná a cenná!" řekl místo něj Muf. Harry na Jamese udělal obličej, kterým dal jasně najevo, že vůbec netuší, o čem je řeč.

„Jo. Na tu. Takže jsme si tak vzájemně vypomohli-"

„Cože?!" podíval se na něj zase šokovaně Muf.

„Tedy ne my! Ty mně! Můj projekt na lektvary, pamatuješ? Strašně mi to pomohlo!" Muf byl očividně znovu uklidněn.

„Konečně zase pokvete," zajásal skřítek nadšeně a dvakrát rozpustile zatleskal. Harryho úsměv se rozšířil, když ho pozoroval.

„Já se postarala o oheň, dávala jsem na pana Harryho pozor," referovala mu Loty.

„A Koty se postarala o náčiní," přidala se třetí skřítka, aby nezůstala pozadu.

„Nevadí – nevadí to?" podíval se na něj Harry trochu zaraženě. Nejspíš si všiml, jak se James tváří. Ten se konečně probral.

„Ale ne! Vůbec! To je... fajn," usmál se na něj. Ještě se ale popravdě vzpamatovával ze šoku, kdy Harryho nemohl nikde najít. Opravdu ho nenapadlo hledat ho právě tady...

„Vážně?" ujišťoval se ještě Harry.

„Vážně! A... jak jste dopadli?" přinutil se konečně pohnout a přešel k nim, aby zkontroloval obsah kotlíku. Divně to zapáchalo. A vypadalo to skutečně jako břečka. Takže to dopadlo asi dobře...

„Pan Harry je moc šikovný," chválil ho Muf. „Takhle přesně to dělával pan Fleamont."

„Bylo to snadné," kroutil hlavou Harry. „Za chvilku to bylo hotové. A rád jsem pomohl-"

„Cože?" zděsil se opět Muf a podíval se ostražitě na jeho syna.

„Sobě. Pomohl jsem sobě! S tím mým projektem na lektvary."

„Oh, tak to ano," uklidnil se opět Muf. Harry se na Jamese podíval a mrkl na něj. Ten se musel usmát a kroutil přitom hlavou.

„Asi si vás vezmu do Bradavic na lektvary," řekl jim Harry zvesela. „To byl vtip," dodal hned, když se po něm skřítci vyděšeně ohlédli. „Snapea by totiž přinejmenším trefil šlak." Pak se podíval jeho syn zase na něj. „Což zase nezní tak špatně," pousmál se rozpustile. Ano. Jeho syn byl celý on. V tom měl Snape pro jednou pravdu. A pro Jamese to byl rozhodně kompliment!