„...tak prober se!" Někdo s ním třásl. Držel ho za ramena a třásl s ním. Když otevřel oči, ihned zaostřil. Brýle neztratil. Co že se to stalo? Vše mu docházelo docela rychle.

„Remusi?"

„No konečně. Ještě probudit-"

„Ty mě vidíš? Vidíš pořád mě?" zeptal se ho James zmateně a posadil se. Evidentně byli stále na Grimmauldově náměstí.

„Ne, vidíme asi Merlina," zabručel za ním Sirius.

„Takže tebe budit nemusím," pronesl zbytečně Remus, viditelně se mu ulevilo. James se postavil a začal se prohlížet. Už tu být neměl. Jestli tedy tu věc dobře pochopil. Chtěl se znovu přesvědčit, ale truhla na stole nebyla. Byla pryč.

„Co to u Merlina bylo? Ty - tys byl taky mimo, Náměsíčníku?" ptal se Remuse Sirius.

„Také. Probudil jsem se chvíli před vámi." Pak se začal rozhlížet kolem.

„Kam zmizela ta truhla?" otočil se k nim nervózně vypadající James.

„To by mě taky zajímalo, ale ještě víc mě zajímá, proč sis ksakru myslel, že bychom tě neměli vidět! Na cos myslel? Nebo víš co? Asi to ani nechci slyšet, protože mi je naprosto jasné, co za pitomost jsi-"

„Nevíš jaké to je!" rozkřikl se na něj James. „Ty nemáš právo mě soudit!"

„Mám právo tě soudit, když se chceš nechat zabít!"

„Možná jsem se měl nechat zabít už dávno! K čemu tu ještě jsem!?" Sirius na něj zůstal zírat. Nemohl ho pochopit. Nevěděl, jaké to je přijít o ty, které miloval nejvíc. Nevěděl, jaké to je, když srdce pukne takovou bolestí, že nemůžete dýchat. Nemůžete existovat. Nechcete...

„Nechte toho," snažil se je Remus utišit. Tvářil se vážně. Ale oni si toho nevšímali. Sotva zaznamenali, že do jídelny vešel Krátura.

„Zase se tu dohaduje ta špína. Dům plný krvezrádců, mudlovských šmejdů..."

„Odcházím." James se od nich odvrátil, aby přešel k věšáku a vzal si hábit a brašnu. Ale zarazil se, když tam ani jedno z toho nebylo. „Kráturo, kde mám svoje věci?" obrátil se vyčerpaně na skřítka.

„Jamesi, něco se děje," promluvil opět Remus. Zněl ještě naléhavěji než předtím.

„Chci odejít," trval na svém James.

„Moment, jak dlouho jsme byli mimo? Kráturo?" Tentokrát to byl Sirius, který si toho všiml. „Cos tady u Merlina dělal? Kde jsou skleničky? Naše pití? A kdes vzal tohle? A tenhle obraz, ten tu určitě nebyl. Už před pár lety skončil na půdě!" Krátura poprvé v životě mlčel. Stál, sledoval Siriuse s nejistotou v očích a mlčel. „Tak odpověz mi, když se tě na něco ptám!" Krátura dál mlčel. To už zaskočilo i Jamese. Začal si všímat jistých věcí, které tu dřív nebyly. A jiných, které naopak chyběly. Pak si všiml, jak se Remus zastavil u kalendáře.

„Datum je stejné. Takže v čase jsme se nikam neposunuli," okomentoval přitom své zjištění a vypadalo to, že stále usilovně přemýšlí s pohledem upřeným na čísla.

„Kráturo, já ti přikazuji-"

„Sirius Black už nemá Kráturovi co přikazovat. Už není Kráturův pán." Všechny pohledy v místnosti se stočily ke skřítkovi. Ten byl tak ohnutý, že se nosem téměř dotýkal podlahy. „Dělají z Krátury blázna. Ten krvezrádce už není jeho pánem. Není jeho pánem. Už by tu neměl být. Nikdy už by ho Krátura neměl vidět. Ta chamraď to taky říkala..."

„Cos to řekl, Kráturo? Ty ses opovážil říct, že já nejsem tvůj pán?!" Sirius už začal ztrácet nervy, ale Remus jako vždy dokázal zachovat chladnou hlavu i v té nejvypjatější situaci.

„Jak je možné, Kráturo, že už nepatříš Siriusovi?" James je s napětím sledoval.

„Ten vlkodlak by tu taky být neměl. Krátura to slyšel. Všechno slyšel. Dělají z Krátury blázna," mumlal si skřítek spíš pro sebe, než že by mluvil k nim.

„A tvůj nový pán? Ten tu není?" snažil se z něj Remus dál něco dostat.

„Říkal jsem to! Už mu nadobro přeskočilo!" rozkřikl se opět Sirius. Remus ho však spražil pohledem.

„TY si snad vůbec neuvědomuješ vážnost situace, Siriusi. Ty to snad nevidíš? Nebo ho neslyšíš?" ukazoval Remus nejprve na místnost a následně na Kráturu. „Něco velice podivného se tady stalo a my musíme přijít na to, co. Jamesi?" otočil se k tiše stojícímu příteli. „Na co přesně jsi myslel, když jsi uchopil ten kámen?" James ale přešel jen k oknu a podíval se skrz záclony. Venku panovala tma, kterou narušovaly žlutě svítící lampy. Vše vypadalo naprosto stejně. Tak co se to tedy stalo?

„Můj nový pán. Prý by tu Krátutra neměl být, až se vrátí. Pokud se vrátí. Krátura to slyšel. Byla to ale děsná legrace," začal se skřítek nekontrolovaně smát. „Byla to jen legrace. Krátura to řekl jen tak a on tomu uvěřil," posmíval se nadále skřítek. Pak zvážněl. „Ale teď už by to Krátura neměl dělat, když je ten kluk jeho nový pán," otočil se od nich a začal odcházet. „Kráturův bývalý pán zemřel, neměl by tady být. Krátura ví, že umřel a že nechal všechno tomu klukovi," povídal si dál pro sebe skřítek. Všechny tři páry očí ho sledovaly, jak se šourá do předsíně, kde se zastavil u obrovského zakrytého plátna. „Dělají z Krátury blázna. Kdyby paní věděla, komu patří celé dědictví jejího vznešeného rodu. Komu patří Krátura..."

„Co - tady - dělá?" promluvil tichým hlasem Sirius s pohledem upřeným na zakrytý obraz své matky.

„Sundal jsme ho přece," promluvil po delší době poprvé James.

„Jsem jediný, koho spíš zarazilo to, že mluví o Siriusovi jako o mrtvém?" podíval se na ně nechápavě Remus. Sirius jim naznačil, ať ho následují zpět do kuchyně. Když byli všichni tři tam, zavřel za nimi.

„Co když nás ta věc zabila?" Nad užaslými pohledy svých přátel se ani nepozastavil. „Změna, živé na mrtvé. Možná jsme mrtví a nevíme o tom."

„To je hloupost, Siriusi," kroutil hlavou Remus. „Nejsme mrtví."

„Jak víš, co ta věc měla udělat? Možná si máme myslet, že jsme naživu, ale přitom jsme mrtví," hádal se Sirius. Pak zase pootevřel dveře a podezíravě sledoval Kráturu, jak leští rám obrazu. „Zabil nás, když jsme byli v bezvědomí," zašeptal Sirius. Remus ho trochu nevybíravě odsunul ode dveří.

„Ehm, Kráturo?" zavolal na něj co nejtišším hlasem. Všichni tři dobře věděli, co by se dělo, kdyby obraz probudili. „Komu tě Sirius odkázal?"

„Pak že nejsem mrtvý," zamumlal si pro sebe Sirius.

„Zase na něj mluví ten vlkodlak. Jeho taky zabili. Ale mluví na Kráturu, jako by byl živý." Kráturovi se začaly řinout slzy z obrovských očí, když dál leštil obraz své milované paní. Nikoliv však nad skonem těch dvou. „Dědictví rodu Blacků bylo ztraceno. Kdyby má paní věděla, že všechno patří tomu klukovi. Tomu, co porazil Pána zla. Ale Pán zla se vrátil. Možná že nebude Harry Potter Kráturovým pánem dlouho. Krátura to slyšel. Pán zla chce Harryho Pottera zabít."

Na okamžik celý dům pohltilo ticho. James se šokem nemohl ani pohnout. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak Sirius popadl Kráturu a hodil s ním vší silou do kuchyně.

„To se vysvětlí," uslyšel vedle sebe uklidňující hlas Remuse, který ho jemně zatlačil opět do kuchyně a pak za ním zavřel, aby neprobudili obraz Siriusovy matky.

„Jak se opovažuješ!!!" křičel Sirius zběsile na Kráturu, načež ho přimáčkl ke zdi. „Jak se opovažuješ mluvit o -" Siriusovi došla slova.

„Sirius Black není Kráturův pán. Sirius Black odkázal Kráturu svému kmotřenci. Krátura teď slouží slavnému Harrymu Potterovi. Prý by to měla být pro Kráturu čest, říkal ten starý ředitel."

„Ty odporná kreaturo!!! Měl jsem se tě zbavit už dávno!"

„Siriusi, nech ho!" postavil se Remus před něj, když chtěl znovu Kráturu udeřit. „Nevypadá, že by lhal." Sirius se zarazil, když zaslechl, jak se za ním James prudce nadechl.

„Jamesi, omlouvám se. Vyřídím to s ním jednou provždy." Zdálo se, že Sirius nepovažuje Kráturova slova za pravdivá. James se však sesunul na židli a hlavu zabořil do dlaní.

„Chtěl jsem, aby byl naživu. Nezasloužil si to. Byl tak nevinný. Nikomu nic neudělal," šeptal třesoucím se hlasem.

„James Potter. Otec Harryho Pottera, tvého pána - je také mrtvý?" zeptal se Krátury Remus.

„To nemyslíš vážně," díval se na něho udiveně Sirius. „Jak mu můžeš-"

„Mrtvé se mění v živé a živé v mrtvé. Pokud - POKUD Harry žije," vysvětloval trpělivě Remus a zahlížel přitom opatrně na Jamese, který ho nyní od stolu pozorně sledoval, „my tři bychom neměli. Tedy naše protějšky - v tomto světě."

„Jako že jsme v jiném světě? Poslouchal jsi Kráturu, co vykládal za nesmysly?"

„Ovšemže, avšak jak můžeš tvrdit, že jsou to nesmysly?" dohadoval se Remus se Siriusem.

„Tvrdil, že Harry porazil Voldemorta!" zvolal Sirius nevěřícně. James netušil, jak dlouho tohle ještě vydrží. Mohla by to být pravda? Mohl by být někde, kde jeho syn žije? Ale co když se Krátura doopravdy zbláznil?

„Podle věštby byl Vyvoleným. Možná se mu to v tomto světě povedlo," odpověděl klidným hlasem Remus.

„Je mu - bylo by mu teď - patnáct. PATNÁCT!" nemohl tomu uvěřit Sirius. „Jak by mohl patnáctiletý kluk porazit Voldemorta?" Židle zavrzala o podlahu. Remus i Sirius se ohlédli po Jamesovi, který vstal a šel někam ven. „Jamesi, počkej. Mrzí mě to. Necháme toho, toho pitomýho skřítka se hned zbavím!" volal za ním Sirius, ale James ho nevnímal. Musel se přesvědčit. Hned teď. Krátura zmínil Brumbála. A pár kroků odtud existoval ten nejrychlejší způsob, jak se s ním spojit.

Visel tam. Jako vždy.

„Phineasi?" zavolal James do prázdného obrazu. Hlas se mu třásl.

„Skvělý nápad," uslyšel za sebou hlas Remuse. „I když - pokud je vše pravda, měli bychom být opatrní. Jsme mrtví," vysvětloval vážným tónem.

„Nepovídej," ušklíbnul se na něj Sirius.

„Phineasi!" zavolal James trochu hlasitěji a na obraz lehce zaklepal.

„Mohl by to být pro ostatní-" Remus zmlknul, když se v obraze objevila tvář Siriusova prapradědečka. A než se zmohl na slovo, zůstal na ně s vyvalenýma očima zírat. „-šok," dokončil Remus svou myšlenku.

„Kdo - kdo jste? Co děláte v domě mého prapravnuka!" začal jim spílat Phineas.

Sirius se na ně vítězoslavně usmál. „A zde máte důkaz. Ten dům je můj. Nikomu jsem ho neodkázal!"

„Tak proč nás pak nepoznává, co?" vylétlo Remusovo obočí vzhůru. Sirius se poškrábal na bradě. Vypadal zamyšleně.

„To je zajímavá otázka. Phineasi, ty přece víš, kdo jsme. JÁ jsem tvůj prapravnuk. A tohle-"

„Musím mluvit s Brumbálem. Vyřiď mu, že tu na něj čekáme," skočil mu James do řeči.

„Jak jste se sem dostali!?"

„Řekni Brumbálovi, že tu na něj čeká James Potter a že s ním chci okamžitě mluvit!" ztratil James trpělivost a zvýšil na obraz hlas. Phineas vypadal zaskočeněji než prvně, což bylo však způsobeno spíše obsahem než tónem sdělení. Naposledy sjel všechny tři pohledem a zmizel z obrazu do svého protějšího v ředitelně Bradavic. Místnost se ponořila do ticha. Ani Krátura nebyl nikde po domě slyšet. James se plnou vahou opřel o stěnu před sebou a sklonil hlavu k zemi. Za chvíli se dozví pravdu. Za chvíli zjistí, jestli byl to celé jen hloupý vtip. Anebo zjistí, že se opravdu dostali do jiného světa. Do světa, kde jeho syn žije. Mohla to být pravda? Skutečně existovaly jiné světy? Na odboru záhad se někteří kouzelníci už mnohá desetiletí zabývali otázkou paralelních světů, alternativních vesmírů, dalších dimenzí. Byli toho názoru, že jich může v čase a prostoru existovat nekonečně mnoho. A že každý může vypadat trochu jinak. Je nekonečně mnoho možností, jak mohou jednotlivé světy vypadat.

„Našli jsme paralelní svět," pronesl James do ticha. Dávalo to smysl. To jim říkaly ty symboly na truhle. Přivedlo je to do alternativního světa. Ale do takového, ve kterém sami sebe nemohou potkat. Do takového, ve kterém oni jsou mrtví, ale žijí ti, které ztratili. Mohla - mohla by tu být i Lily?

Jedinou odpovědí mu byl hluk, který se ozval v předsíni. James vytáhl hůlku a otevřel dveře. Sirius s Remusem mu byli v patách. Všichni tři stanuli naproti Albusi Brumbálovi. A proti jeho hůlce.

„Dobře, něco na tom bude, Jamesi. Protože právě nyní by náš Brumbál sklonil hůlku a zeptal se nás, co tak závažného se děje, že ho rušíme v tuto hodinu-" Siriusův monolog byl však přerušen nepříliš dobře naladěným ředitelem. Jeho hůlka na ně stále mířila.

„Kdo jste a jak jste se sem dostali!" S takovým tónem s nimi Brumbál nikdy nemluvil.

„Dovolte, Brumbále," ujal se slova Remus. „Předpokládám, že víte, kdo jsme."

„Znal jsem osoby, jejichž tváře nosíte. Ale ty jsou po smrti. Sdělte mi, kdo skutečně jste, jinak toho budete litovat!" Vypadal skutečně naštvaně. Všichni tři cestovatelé odpověděli současně, takže mohlo být obtížné se v tom orientovat.

„Ale vždyť jsme to my," řekl Sirius.

„Nejspíš jsme přicestovali do alternativního vesmíru," řekl Remus.

„Je Harry naživu? Můj syn. Žije v tomto světě?" odpověděl jako jediný otázkou James. A právě jeho otázka Brumbála na okamžik omráčila. Protože kdo v tomto světě by se kdy ptal na to, jestli je Harry Potter naživu? To přeci věděl každý. Brumbál si Jamese dlouze prohlížel. Občas se podíval na Remuse a Siriuse, ale vždy se vrátil k němu. A možná to byl test, jak zareagují, když Brumbál odpověděl: „Harry Potter je živ a zdráv. Nebo alespoň před pár hodinami ještě byl, když jsem jej spatřil u oběda."

James zalapal po dechu. Rukou si zakryl ústa. Nemohl tomu uvěřit. Nikdy ani nedoufal, že by svého syna ještě spatřil. Vždyť ho pochoval. Má svůj hrob. On a-

„A Lily? Taky žije?" Brumbál se zahleděl Jamesovi do očí. Co v nich hledal?

„Lily Potterová zemřela se svým mužem, když chránili svého jediného syna před útokem Lorda Voldemorta," vysvětloval Brumbál trpělivě. Něco ho na nich zaujalo. Především na tom muži, který se vydával za Jamese Pottera.

„Takže - je to pravda?" zapojil se opět Sirius. „Jsme v jiném světě? A můj kmotřenec je naživu?" Setkal se pohledem s Jamesem a začal se na něj usmívat. Dokonce i Remus na Jamese se slabým úsměvem kývnul. Ač to byla naprosto šílená situace, o níž téměř nic nevěděli, James byl téměř jejich bratrem. A dobře věděli, co pro něj zjištění, že je jeho syn naživu, znamená. Ale Jamese něco trápilo. Chvíli doufal, že by Lily mohla také přežít. A pak...

„Věděl jsem to. Neměl jsem odcházet. Nikdy jsem neměl Petrovi věřit. Měl jsem tu noc zůstat doma. A Harry - on mohl žít i v našem světě."

„Dvanácteráku," položil mu Sirius ruku na rameno, „nemohl jsi to tušit. Oklamal nás všechny." Brumbál po tom oslovení střelil po Siriusovi pohledem.

„S dovolením, Brumbále, ale jak mohla Jamesova přítomnost tu noc Harrymu zachránit život? Předpokládal bych, že Voldemortova přítomnost by měla fatální důsledky pro všechny osoby nacházející se v domě," zajímalo Remuse. Brumbálovi se zablesklo v očích.

„Co jsem řekl jedenáctiletému Remusovi, když tvrdil, že nemůže nikdy nastoupit do Bradavic?" James se Siriusem se podívali na Remuse a napjatě čekali, co odpoví.

„Že v Bradavicích najde pomoc každý, kdo ji potřebuje," odpověděl Remus po chvilce zaváhání. „A že složíte svou ředitelskou funkci, pokud se jím nestanu." A Brumbál konečně sklonil svou hůlku. Nehodlal však ještě skončit. Zadíval se na Siriuse.

„Co jsem řekl Siriusi Blackovi, když jsem mu gratuloval poté, co se stal Harryho kmotrem?" Sirius se tvářil neobvykle vážně.

„Že může být to břemeno těžší, než se na první pohled zdá. A doufal jste, že nebudete mít pravdu. Neměl jste ji, bohužel," dodal nakonec. Brumbál se na něj díval s jistou směsicí hořkosti a smutku.

„Ve vašem světě jsem se mýlil. V tom našem - nikoliv. Bohužel."

„Ale postaral jsem se o Harryho - jistě jsem to udělal," otočil se Sirius a začal ujišťovat Jamese. V tom k němu přistoupil Brumbál a dlouze se mu podíval do očí. Zračil se mu v nich smutek. Sirius ztichl. Brumbál se jako k poslednímu obrátil k Jamesovi.

„Pokud jsi skutečně James Potter, budeš vědět, oč jsi mě žádal jedné noci nedlouho poté, co se Harry narodil." James ztuhl. Bylo to hrozné. Styděl se za to, že o něčem takovém mohl vůbec uvažovat. I když si mnohokrát říkal, že by to udělal znovu, když Harryho a Lily ztratil. Teď byl ale při smyslech a věděl, že jeho návrh byl tím nejstrašnějším, co kdy vypustil z úst. Nikdy o tom nikomu neřekl. Ani Lily. Mohl se hájit, že byl jen neskutečně zoufalý, ale to ona byla přeci taky a nikdy by nic podobného nenavrhla. Nebylo snadné o tom teď před Remusem a Siriusem mluvit. Ale Brumbál mu musel uvěřit. Musel mu věřit, aby ho vzal za jeho synem. James zavřel oči, když začal mluvit.

„Chtěl jsem, abyste přesvědčil Snapea, že víte, že Vyvoleným je Neville Longottom, a aby on to řekl Voldemortovi, protože jsem chtěl, aby se zaměřil na něj a ne na Harryho." Chvíli na to, co to dořekl, pocítil, že se k němu někdo přiblížil. Stál u něj Sirius. Pak si všiml Brumbála. Vypadal ohromeně. A už ani trochu naštvaně.

„Alternativní vesmír? Slyšel jsem o něm mnohé zvěsti, ale nikdy jsem nevěřil, že kdy narazím na někoho, kdo z něj pochází," měřil si je zaujatě skrz své půlměsícové brýle. „Pozoruhodné načasování. Vskutku pozoruhodné," zadíval se upřeně na Remuse a Siriuse. „Popravdě se však trochu obávám, aby to věci ještě víc nezkomplikovalo. Ale možná potřebujeme jen trochu času."

„Času k čemu?" nerozuměl Remus.

„Vy dva jste zemřeli před dvěma týdny," oznámil jim ředitel.

„Cože?"

„Jak?" zajímalo Remuse.

„Bylo to nešťastné. Opravdu velice nešťastné." Brumbál už opět vypadal zachmuřeně. Ta vzpomínka byla příliš čerstvá. „Byla to i má chyba. Měl jsem... více předvídat. Zemřeli jste ve snaze ochránit Harryho." Na okamžik v místnosti opět zavládlo ticho.

„Můj syn je v nebezpečí?" probral se jako první James. Zdál se být rozrušený.

„Krátura o něčem takovém mluvil. Voldemort ho chce stále zabít?" mračil se Remus.

„Pokud jsem zemřel při záchraně života mého kmotřence, pak to je v pořádku. Pokud bych si měl vybrat, jak umřu, záchrana Harryho by byla v mém žebříčku na prvním místě," omráčil přítomné svou odpovědí Sirius. Usmíval se přitom, ale Jamesovi to vtipné rozhodně nepřipadalo. I když Sirius to ani jako vtip pravděpodobně nemyslel. Myslel to smrtelně vážně. Takový prostě byl. Bral všechno tak lehce.

„Než budeme pokračovat - a já předpokládám, že nás čeká dlouhá noc - jistě pochopíte, když si vaše tvrzení budu chtít ověřit pod veritasérem. Ne že bych vám nevěřil," ujišťoval je Brumbál, „ale musím si být stoprocentně jistý. A ještě něco mi vy dva budete muset předvést," zamířil svůj pohled na Jamese a Siriuse.

„Jistě. To chápu," svolil James okamžitě, ať to bylo už cokoliv. Chtěl to mít co nejdřív za sebou. Ale Remusovi stále něco scházelo. Odpovědi na jeho otázky.

„Odpusťte, ale jak mohl Harry porazit Voldemorta, když ho chce nyní zase zabít? Jak přežil? Nedává mi to žádný smysl. Ani to, co říkal Krátura."

„Tohle bych si taky rád poslechnul," přikyvoval Sirius. James vypadal zprvu netrpělivě, ale nakonec i jeho Brumbálova odpověď zajímala.

„James nebyl v době útoku v domě, pokud jsem správně pochopil," začal po chvíli přemýšlení Brumbál. James pomalu přikývl. „Pokud bych si dovolil hádat, tělo Lily nebylo nalezeno poblíž Harryho." James ji viděl stále před očima. Jak leží s očima otevřenýma dokořán hned za dveřmi. Bledá. Mrtvá. Hrůzu vepsanou ve tváři. Nikdy na to nezapomene. Ani na to, jak poté našel Harryho. Ten vypadal klidně. Jako kdyby jen spal. Skutečně spal. Jen spánkem, ze kterého už se nikdy neprobudil.

„Nejspíš se snažila... Voldemorta zastavit. Její tělo leželo kousek za dveřmi," odpověděl sotva slyšitelným hlasem James. „Harry byl v pokoji."

„Tak jako ty jsi našel Lily, Sirius našel tebe," sdělil jim Brumbál. „Lily chránila Harryho svým tělem. Neustoupila, když jí dával Voldemort na výběr. Položila za svého syna život a tím mu udělila tu nejvyšší ochranu. Když se poté Voldemort pokusil Harryho zabít, kletba se obrátila proti němu." Na chvíli se odmlčel, ale když se z přítomných nezmohl nikdo ani na slovo, pokračoval. „Voldemort zmizel, ale tušil jsem správně, že ne navždy. Nezemřel. Ztratil svou moc i své tělo. Ale před půl rokem se vrátil zpět. Nejspíš vás nepotěším zprávou, že se tak stalo pomocí vašeho bývalého přítele."

„Ta krysa!" vykřikl Sirius nepříčetně. „Co je tohle za svět, kde jsme toho zrádce nechali žít?" obrátil se ke svým dvěma stejně nechápajícím přátelům. Tohle James skutečně netušil. V jejich světe se s Petříčkem vypořádali poměrně rychle. Taková zrada měla jen jediné řešení. Dle Siriusova názoru mělo to řešení trvat trochu déle... Jednu věc ale stále nedokázal pochopit.

„Můj syn přežil smrtící kletbu," pronesl James konsternovaně. „To - to přece není možné."

„A já si zase myslel, že není možné se s vámi třemi ještě někdy za svého života setkat. A přesto se tak stalo. Svět kouzel skýtá ještě mnohé věci, které nedokážeme pochopit. A to je na něm úžasné, že?" Na to nedokázal nikdo říct ani slovo. „Zde ovšem zůstat nemůžete. Kdykoliv by se mohl objevit někdo z Řádu. A na takové setkání nejste připraveni ani vy, ani nikdo z jeho členů. Následujte mne, prosím, do Bradavic."