Probudil se a posadil na posteli. Měl divný pocit. Jako by na něco zapomněl. Co to bylo? Podíval se vedle sebe. Nebyla tam. Kam šla? Rozhlédl se po ložnici a všiml si malé postýlky. Vstal a šel se do ní podívat. Usmál se a oddychl si. Jeho syn spokojeně spal. Co se mu asi zdálo? Vypadal tak klidně. Mají takhle malé děti vůbec nějaké sny, napadlo ho náhle. Natáhl k němu ruku a pohladil po vlasech. Byly černé jako uhel a rozcuchané stejně jako ty jeho. Znovu se usmál a přejel mu rukou po tváři. Ztuhl. Proč byl tak studený? Sáhl mu na čelo. Na ruce. Pozorně se na něj zadíval. Proč se mu nezvedal hrudník? Proč... nedýchá?

„Harry? Harry? Harry?!" Začal s ním třást. Uvnitř cítil narůstající paniku. Špatně se mu dýchalo. „Harry, vzbuď se! Lily?!" Vzal studené a bezvládné tělo svého syna do náručí a utíkal s ním z pokoje ven. Jen co ale otevřel dveře, zastavil se. Za dveřmi leželo její tělo. Tělo jeho ženy.

„Lily," hlesl tiše. Padl na kolena a skrz slzy, které mu začaly stékat po tvářích, se díval do jejích smaragdových očí, jež měla dokořán otevřené. Vždy v nich viděl jen její nekonečnou lásku. Teď se v nich však odrážel děs a hrůza. „Lily. Lásko. Vzbuď se," šeptal jí do rudých vlasů rozprostřených po podlaze, když objímal její mrtvé tělo. „Lily." Pak si vzpomněl, že držel Harryho. Ale kde byl? Začal se roztěkaně rozhlížet kolem. Neviděl ho. Otočil se zpátky k ní, ale... nebyla tam. Kam zmizeli?!

James prudce otevřel oči. Srdce mu bušilo jako o závod. Po čele mu stékal studený pot. Posadil se a podíval se vedle sebe. Nikoho tam nečekal, ale i přesto ho ta samota zasáhla. Rozhlédl se po ložnici. Žádná postýlka tam nestála. Byla to přece ložnice jeho rodičů. A jeho synovi už nebyl rok. Jeho syn... měl pokoj naproti. Vstal a šel se tam podívat. Usmál se a oddychl si. Jeho syn spokojeně spal. Co se mu asi zdálo? Vypadal tak klidně. Takhle velkým dětem se určitě sny zdály... Natáhl k němu ruku a pohladil po vlasech. Byly černé jako uhel a rozcuchané stejně jako ty jeho. Znovu se usmál a přejel mu rukou po tváři. Ztuhl. Proč byl tak studený? Sáhl mu na čelo. Na ruce. Pozorně se na něj zadíval. Proč se mu nezvedal hrudník? Proč... nedýchá?

„Harry? Harry? Harry?!" Začal s ním třást. Uvnitř pocítil narůstající paniku. Špatně se mu dýchalo. „Harry, vzbuď se!"

James se trhnutím posadil na posteli a otevřel oči. Tělo se mu třáslo, ruce, do kterých schoval svou tvář, se mu klepaly. Jeho noční můry, které ho provázely již tolik let, začaly nabírat nových rozměrů. V jeho starém světě se snažil trávit veškerý svůj čas prací, chtěl své tělo a především mozek tak vyčerpat, aby už během spánku neměl sílu na to něco dalšího vyprodukovat. Někdy se mu to dařilo, jindy ne. V tomto světě se mu ale vše vracelo v plné síle. Nedokázal se ani vyčerpat, ani odpoutat od svého strachu. A ten byl, vzhledem k tomu, že jeho syn byl stále naživu a stále ve smrtelném nebezpečí, dost opodstatněný.

Vstal, nasadil si brýle a pomalou chůzí zamířil k pootevřeným dveřím. Schválně je tak nechával, aby Harryho slyšel, kdyby se něco dělo. Pokud by se s ním třeba znovu spojil Voldemort... Dveře od pokoje jeho syna byly také pootevřené. Co k tomu Harryho vedlo, to netušil. James do nich zatlačil a protáhl se tiše dovnitř. Harry spal, a jak si hned všiml, pravidelně oddychoval. James si projel rukou vlasy a promnul obličej. Chvíli ho nechal v dlaních skrytý. Dá se tohle vůbec zvládnout? Nechal ruce klesnout a podíval se na Harryho. Bude muset. Kvůli němu zvládne všechno. Proč jinak by tady byl? Tolikrát si přál, aby zemřel společně se svou ženou a synem, ale možná se to nestalo, protože měl svůj úkol ještě tady. Proč to ale bylo tak těžké?!

James zacouval z pokoje ven a sešel dolů. Zamířil do kuchyně. Otevřel jedny ze spodních dvířek a vytáhl z nich láhev whisky. Musela tu ležet dlouho, což její hodnotu určitě zvyšovalo. Jamesovi ale bylo jedno, jak stará nebo cenná ta whiska je. Potřeboval se napít. Už dávno se odnaučil pít, když by ve stresu. Rok po smrti Lily a Harryho totiž nedělal nic jiného. Teď se ale nedokázal ovládnout. Nalil si skleničku a třemi loky ji vyprázdnil. Na nic nečekal a nalil druhou. Na chvíli se zarazil. Možná by to neměl dělat. Tohle přece nebylo řešení – nebo aspoň to mu Sirius nebo Remus vždy vtloukali do hlavy. Bylo tomu už tak dávno, ale on měl pocit, jako by to bylo včera.

Myšlenky mu ale stále ubíhaly k jeho snu. Zase ji v něm viděl. Svou Lily s tou děsivě bledou tváří. Nejhorší bylo, že už si ji ani jinak vybavit nedokázal. Prožili spolu toho tolik, a když si chtěl v mysli vybavit její tvář, měl ji v ní uloženou tak, jak ji viděl naposledy. Mrtvou. Chopil se skleničky na lince a na ex ji vypil. Ne. Ani teď si ji nemohl vybavit. Ne takovou, jakou chtěl.

Musel to udělat. Táhlo ho to tam od té doby, co sem vkročil. Stál jen kousek odsud. A on ho musel vidět. Měl nutkání nalít si ještě další skleničku, ale to by ho jen zdržovalo od toho, co chtěl udělat. S převlékáním se také nezdržoval. Zamířil do předsíně, kde se přezul a oblékl jeden z teplých hábitů. Neviditelný plášť ležel složený na stolku u dveří. Schoval se pod něj a vyšel do mrazivé noci.

Jejich dům stál na konci Godrikova dolu. Ten druhý, ke kterému mířil a který mohl také nazývat svým, stál na opačné straně vesnice. Všude panovalo ticho. Sníh pod nohami byl udusaný, muselo tu před ním procházet už několik lidí a žádný nový sníh už od odpoledne nepřipadl. Procházel kolem domů, které důvěrně znal. V zahradách a oknech svítila vánoční světa. Bydleli v nich stále ti samí lidé? Stevensovi, Abottovi, Goldenovi... Nic se tu nezměnilo. Z místní hospody, kolem které právě procházel, už ani nevycházely žádné hlasy. Bylo už dost pozdě, což značilo, že brzy nastane ten čas, kdy bude hodně brzy.

Blížil se ke středu vesnice, když jeho pozornost upoutalo něco, co tam dříve nebylo. Zvědavě se přiblížil k něčemu, co připomínalo válečný památník. Stál přímo uprostřed náměstí. Když byl už dostatečně blízko, památník se proměnil. Musel si přikrýt pusu rukou, jinak by se prozradil. I když ne, že by kolem byl někdo, kdo by ho mohl slyšet... James měl pocit, jako by přimrzl k zemi. Nedokázal se ani pohnout. V krku zadržoval vzlyk. Oči ho začaly štípat, když bez mrknutí sledoval sousoší sebe a své rodiny. Stáli tam. On a Lily, která držela v ruce jejich malého syna. Měli sochu přímo uprostřed Godrikova dolu. James tomu nemohl uvěřit. Proč – z jakého důvodu?

Jistě – Harry byl v tomto světě něco jako jejich zachránce – dosud asi Jamesovi plně nedocházel úplný dopad toho všeho, co se kolem jeho syna dělo. Ano, psali o něm skoro v každém Denním věštci, teď byl i jejich Vyvolený, ale - má tu i svou sochu?! A on taky? A Lily... Ale ano, její socha tu určitě stát měla. A Harryho taky. Ale proč on? Co udělal on? Snape to řekl přesně. A měl naprostou pravdu. Podělal to. U nich i tady. Neměla... neměla tu být... Jeho socha. Nic takového si nezasloužil.

Slzy mu už stékaly po tvářích, když konečně dokázal odtrhnout pohled od sochy a rychlým krokem se vydal dál. Už nešel pomalu. Neprohlížel si staré domy a nevzpomínal na to, co tu prožil. Hnala ho jen jediná myšlenka. Musel ho vidět. Pokud tam tedy ještě stál – v jejich světě ho nechal zbourat, ale tady? Kdo by tu udělal to samé? Odpověď dostal, když tam dorazil. Nikdo.

Jejich dům stál stále na místě, i když ne celý. Celé horní patro bylo rozbořené. Tam v troskách býval Harryho pokoj. Jamesovo srdce bylo znovu rozpadlé na tisíc částí. Všechny vzpomínky na onu noc byly zpět. Tehdy ale jejich dům zůstal stát celý. To, co se stalo zde, muselo být o mnoho děsivější. Co mohla napáchat jedna nepovedená smrtící kletba? Jak to mohl Harry přežít? James to dosud stále nechápal, ale neměl sílu nad tím už ani přemýšlet. Měl by být šťastný, že se tak stalo, a jak řekl Snape, udělat něco s tím, aby to tak i nadále zůstalo...

Ale jak? James se zničeně opřel o jejich starou branku, zavřel oči a dal volný průchod svým emocím, které už nedokázal udržet. Rozplakal se. Už ten pohled nedokázal unést. Nedokázal unést už vůbec nic. Několikrát zamrkal, snažil se slzy zahnat zpět, když si všiml tabule, která tam ještě před chvílí nebyla. Otřel slzy z očí, posunul brýle, aby lépe viděl, a pak vytáhl a rozsvítil hůlku. Bylo mu jedno, jestli si toho někdo všimne. Musel vědět, co je na ní napsáno. Možná to ale neměl dělat. Když ta slova totiž četl, drásalo ho to ještě víc.

Na tomto místě, v noci 31. října 1981,

přišli o život Lily a James Potterovi.

Jejich syn Harry zůstává jediným kouzelníkem,

o němž je známo, že přežil vražednou kletbu.

Tento dům, pro mudly neviditelný,

zůstal ponechán v poničeném stavu

jako památka na manžele Potterovy

a coby připomínka zla a násilí,

jež zničilo jejich rodinu.

Zničilo jejich rodinu. To bylo opravdu přesné. Zničilo jejich rodinu, zničilo jejich životy, zničilo všechno, co James měl. Úplně všechno... Kolem zlatě vyrytých slov byla mnohá další, která zde zanechali kouzelníci a čarodějky, kteří se sem přišli podívat. „Ať žije Harry Potter!" „Kdybys tohle někdy četl, Harry, stojíme při tobě!" „Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli."

Kdekoli... Možná, že kdyby ti lidé věděli, kde jejich syn byl, když to psali, bylo by jim stejně hrozně jako jemu. Jejich hrdina byl zavřený u mudlů, kteří mu zamřížovali okna a nedávali mu najíst. Tak tady dopadl jeho syn. Ne, rozhodně si tu James nezasloužil žádnou sochu ani žádné památeční tabule...

Tak rychle, jako došel James z náměstí sem, se zase vracel k nim domů. Snažil se od památníku držet co nejdál, aby se zase neproměnil. Nemohl už jejich rodinu vidět. Byl to pohled z říše snů. Už nikdy takoví nebudou. Ne všichni tři...

James zavřel domovní dveře, strhl ze sebe jen neviditelný plášť a pokračoval přímo do kuchyně. Došel ke kuchyňské lince, chopil se stále otevřené láhve a nalil si další skleničku whisky, kterou potřeboval ještě víc než předtím. Okamžitě ji vypil. Ne, nebylo mu líp. Ale věděl, že pokud by toho vypil víc, určitě by aspoň na chvíli bylo... Pak se rukama zapřel o linku a svěsil poraženě hlavu dolů. Na co myslel? Nahoře spal přece Harry! Co to tady dělá? Měl by-

„Tati?" ozval se z dálky za ním tichý hlas. James se otočil a uviděl ho. V křesle u krbu seděl Harry, ruce měl omotané kolem kolen, která tiskl k tělu, a nejistě ho pozoroval. Už zase se v něm zadrhl hlas.

„Harry," vymáčkl ze sebe ale nakonec James. „Jak to, že nespíš?" zeptal se ho a přitom přesouval skleničku do dřezu a láhev whisky do koše. Harry vypadal zaraženě – nejspíš si všiml, že ještě nebyla prázdná. Ale James nemohl udělat nic jiného. Jak mohl vůbec dopustit, aby ho tu Harry takhle viděl?

„Slyšel jsem tě odcházet," řekl mu jeho syn tiše. James si uvědomil, že má na sobě ještě pořád hábit. Vydal se za ním, hábit si sundal a odhodil na pohovku, do níž se posadil, a podíval se na Harryho.

„Jen jsem se šel projít. Provětrat si hlavu," zalhal. Ale jeho synovi nebylo pět, takže mu to nejspíš nevěřil.

„Šel jsi do vesnice?" zeptal se ho Harry. James ho chvíli upřeně sledoval, ale nakonec pomalu přikývl.

„Byl jsi tam někdy?" zeptal se ho James. Harry zavrtěl hlavou. „To je dobře," řekl potichu.

„Neměl jsi tam chodit," řekl mu jeho syn, který ho stále nespouštěl z očí. Určitě věděl, že šel k jejich domu. Věděl, že tu žili. James si rukou prohrábl vlasy. Chvíli neodpovídal, ale pak se na Harryho zase podíval.

„Asi ne," připustil a sklopil hlavu dolů. Harry vstal z křesla a přesunul se vedle něj. James se na něj podíval a chytil ho za ruku. Pevně ji stiskl. „Promiň, že jsem odešel."

„Věděl jsem, že se vrátíš," pověděl Harry. Ano, on se k němu vždycky vrátí. „Nechci, aby ses tím trápil," pronesl pak ještě tišším hlasem. „Nemůžeš za to. Udělal jsi, co jsi mohl. Snape je hnusnej lhář." James si povzdech, pustil jeho ruku a chytil ho kolem ramen. Přitáhl si ho k sobě ještě blíž. Harry si opřel hlavu o jeho rameno a společně pozorovali vyhaslý krb. Dlouhou chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Jamesovi došla slova. Jeho synovi ale... ne.

„Jsem rád, že jsi tady, tati," pronesl Harry tiše. I tak se ta slova rozezněla celým obývacím pokojem. James stále nemohl mluvit. Jen Harryho chytil ještě pevněji. „Taky... taky jsem si to přál," pokračoval dál. „Tu noc... kdy jste sem přišli... prohlížel jsem si album – mám tvoje a mámy fotky. Chtěl jsem... abyste tu byli. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem... aby mi to někdo řekl. A pak – objevil ses tady. Když jsem vás poprvé uviděl, myslel jsem, že tě přivedl Sirius a Remus... z toho oblouku, kam se propadli. Než teda Sirius promluvil." James si tu chvíli vybavoval naprosto přesně. V tom okamžiku se jeho život obrátil o sto osmdesát stupňů – když Harryho po čtrnácti letech poprvé uviděl.

„Z něj se nedá vrátit, Harry," pověděl James, zíral stále do krbu.

„Já vím. Není to... ironie? Protože umřeli, tak tu teď jste. Kdyby se to nestalo... asi byste se dostali do jiného světa," šeptal Harry. Hlas se mu třásl.

„Všechno má svůj důvod. Asi to tak... být mělo," pronesl James jednu z těch tolik užívaných frází na všechny problémy.

„Asi," vydechl Harry. James cítil, že se chvěl. „Měl jsem je moc rád. Opravdu."

„Já vím-"

„Ale jsem strašně rád, že ses mi vrátil ty." James otočil hlavu k té jeho. Pořád ji měl opřenou o jeho rameno. Oči měl pevně zavřené. Rozuměl, co tím chtěl Harry říct. A bylo mu ho tak líto, nemohl ho takhle vidět.

„Byli by určitě moc rádi, kdyby věděli, že tu jsem teď s tebou," což byla jistě pravda. Harryho hlava se pohnula. Asi s tím souhlasil. „Byli by šťastní za tebe. Tys je měl moc rád – nikdy bys nechtěl, aby se jim něco zlého stalo."

„To ne," přitakal Harry.

„Tak vidíš. Netrap se tím. To by se jim určitě nelíbilo, to vím jistě." Harry otevřel oči a jeho sytě zelené oči se na něj upřely.

„To asi ne. Ale ty se taky netrap. To by se jim totiž taky určitě nelíbilo. To vím jistě," pousmál se na něj Harry i přes ten smutek, který měl pořád v očích. James tu noc opět pocítil teplo, které se mu rozlévalo hrudí. Opřel hlavu o tu jeho.

„Taky jsem rád, že jsem tady. Nikdo si ani nedokáže představit, jak moc," řekl svému synovi.

„Já ano," uslyšel říkat Harryho.

Za okny už začalo svítat. Ani jeden se ale ze svého místa nepohnul. Za chvíli uslyšel Harryho pravidelně oddychovat. James už ale neusnul. Užíval si, že má svého syna u sebe, a přemýšlel nad tím, co Harry říkal. V hlavě se mu začal rodit další plán. Musel začít něco dělat. Třeba... zasadit Voldemortovi první ránu... Anebo ho alespoň dostatečně zmást... A on věděl jak. Prvně si ale přikázal, že se bude snažit, aby Harrymu udělal takové prázdniny, jaké si zasloužil. A začne s tím hned dnes.

*****

Harryho probralo světlo, které mu prosvítalo skrz víčka. Cítil se podivně ztuhle, ale příjemně zároveň. Opíralo se do něj teplo vycházející z krbu – slyšel praskat oheň. A i jeho hlava byla opřená o něco teplého. Lehce pohnul tváří a pootevřel oči. Viděl rozmazaně, neměl na očích brýle – ani nevěděl, že si je sundal. Ale nepotřeboval je. Věděl, že táta je tam pořád s ním. Zase oči zavřel a pokračoval dál. A nebylo to proto, že se kvůli tomu nepřirozenému úhlu, ve kterém strávil několik posledních hodin, nedokázal ani pohnout. Jednoduše nechtěl. Spal táta taky?

Lehce zase naklonil hlavu a zamžoural nahoru. Zdálo se mu, že táta nespí. Díval se do krbu, vypadal zamyšleně. Na co asi myslel? Pak si ho všiml.

„Dobré ráno," usmál se táta na něj. Harry se od něj odtáhl a snažil si nevšímat ztuhlých svalů, které se začaly ozývat.

„Dobré ráno. Kolik je?" Harry se natáhl po brýlích na stolku a rozhlédl kolem sebe.

„Nejspíš ještě dost brzy, když tu Loty stále není." Harry se podíval ke kuchyni. Dostal hned nápad.

„Nechceš udělat kafe?" zeptal se táty, který se na něj zaraženě podíval.

„To nemusíš-"

„Já chci." Táta se pousmál.

„Ale Loty má takové senzory – jakmile se přiblížíš do kuchyně, hned se o tom dozví a objeví se tady." Harry překvapeně zamrkal. To o skřítcích nevěděl...

„Vážně?" zeptal se ho Harry zaraženě. Táta se začal usmívat ještě víc a zavrtěl přitom hlavou.

 „Ne," pronesl s úsměvem. „Ale někdy mi to tak připadá. Nebo... když se o ní mluví," řekl tišším hlasem a podíval se k pokojům v přízemí, odkud se jejich skřítka právě vynořila. Když si jich všimla, zarazila se.

„Dobré ráno, pane Jamesi. Dobré ráno, pane Harry," uklonila mírně hlavu k zemi. Pak se na ně zase znepokojeně podívala. „Loty bude vstávat dříve-"

„To nemusíš," zarazil ji hned táta. „Zítra spí všichni povinně minimálně do osmi," podíval se táta na něj. Harry se uculil.

„Bez problému," souhlasil. Táta vstal a šel k proskleným dveřím, u nichž se zastavil a díval se ven na zahradu pokrytou sněhem.

„Uvařím kávu a čaj," oznámila jim Loty.

„Mufe?" zavolal táta do chodby, pořád stál u dveří na zahradu. Malý skřítek přiběhl téměř okamžitě.

„Dobré ráno, pane Jamesi, volal jste mě?" sklonil hlavu k zemi.

„Ano – potřebujeme strom," ukázal přes skleněné dveře ven. Harry vstal a pomalým krokem zamířil k nim. Tohle ho rozhodně zajímalo.

„Strom," zopakoval po něm skřítek a rozzářil se. „Jistě. Už víte, který budete chtít?"

„Co naši jedli?" navrhl mu táta. Skřítek naklonil hlavu na stranu.

„Ta už se sem nebude vejít, pane." Táta se zamračil a podíval zase ven. Pak si všiml Harryho vedle sebe.

„To mě nenapadlo. Ale tak... patnáct let je patnáct let," pokrčil rameny. „Tak to pak půjdeme obhlédnout, co? Aspoň ti ukážu zahradu. Muf se o ni příkladně stará," pochválil táta jejich skřítka, který se opět rozzářil. „A musíme to tu rozsvítit – už je na čase," pousmál se zase táta a ukazoval opět rukou na zahradu. Skřítek rychle přikyvoval. „Vánoce budou za chvíli a všechny domy ve vesnici už jsou dávno ozdobené." Harry pociťoval vzrušení. Táta chce nejspíš na zahradě vybrat jejich vánoční strom, jak mu došlo. A budou ho vybírat spolu. Už teď se nemohl dočkat, jak to tu bude vypadat!

„Má zajít Koty na půdu?" objevila se za nimi i třetí skřítka. Táta se na ni zamyšleně podíval. Pak se otočil ale na Harryho.

„Co kdybychom tam zašli spolu?"

„Jasně," souhlasil Harry nadšeně. Svému tátovi chtěl pomáhat se vším. A zdobení domu k tomu rozhodně patřilo.

„Jsou tam venkovní světla a spousta, opravdu spousta ozdob a všeho toho vánočního harampádí. Moje matka si na to vždycky hrozně potrpěla. Ale nemyslím si, že my využijeme úplně všechno."

„Ale bylo to tu vždy tak krásné," pronesla Koty zasněně. Táta na ni pohlédl.

„To bylo, to máš pravdu," souhlasil s ní.

„Ale nejdřív se musíte nasnídat," ozvala se Loty a ukazovala ke stolu.

„Já potřebuju hlavně to kafe," řekl jí táta a v tu ránu byl jeho šálek plný až po okraj.

*****

Když později šplhali po prudce zkosených schodech na půdu, Harry čekal, jak to na ní bude vypadat. A trochu ho překvapilo, že jejich půda... vypadala jako úplně normální půda. Spousta popsaných krabic, dvě vysoké skříně, které byly určitě plné starého oblečení, nějaké nářadí, staře vypadající obrovská truhla a zase další hromada krabic.

„Tak tady se nezměnilo vůbec nic," pronesl jeho táta zamyšleně, když se s rukama v bok kriticky rozhlížel kolem. „A jako vždy," podíval se na Harryho, „vůbec netuším, kde tady co je. Tvá babička to vždycky věděla, což ale byla asi jediná," ušklíbl se.

„Co to přivolat?" napadlo Harryho jeho oblíbené kouzlo.

„Vánoční ozdoby jsou minimálně ve dvou tuctech krabic – to bych nezkoušel."

„Aha, to asi ne," připustil Harry.

„To najdeme," řekl táta sebejistě a začali luštit jednotlivé názvy na krabicích. Každý začal z opačného konce půdy. Harry do každé druhé zvědavě nahlížel, protože ho opravdu zajímalo, co se třeba skrývá v krabicích označených jako Skřítci nebo Famfrpál. Když sahal po krabici s názvem Bradavice – James, trochu ho zamrzelo, že táta zrovna zavolal:

„Tady jsou!" Kdoví, co za poklady by tam našel!

„Mám ti pomoct?" nabídl se Harry. Táta ale pomoc nepotřeboval. Jednu po druhé levitoval z půdy dolů, kde čekal připravený Muf.

„A ta barevná světla na venkovní stromy nemáte, pane?" zeptal se táty skřítek, když byly už všechny dole.

„Ty jsou tam taky," odpověděl mu táta.

„Nejsou, pane."

„Musí tam být," nevěřil mu táta a sešel za ním z půdy dolů se přesvědčit. Harry už se raději začal po krabici se světly rozhlížet, kdyby ji tam táta opravdu nenašel, když kousek od sebe uslyšel nějaký šramot. Rozhlédl se, ale nikoho tam neviděl. Slyšel pořád tátu, jak se s Mufem dohaduje, že tu krabici tam přece viděl...

Ozvalo se to znovu. Vycházelo to z té jedné staré skříně v rohu půdy. Harry vstal ze země a vykročil k ní. Něco v ní opět zašustilo. Zastavil se. Podíval se za sebe – neměl by zavolat tátu? Ale ne, co když je to jen nějaká myš – ještě by si táta myslel, že se bojí myší. Nebojí! Harry natáhl ruku před sebe, otočil klíčem a skříň otevřel.

V místnosti se citelně ochladilo a světla lamp pozhasínala. Harryho zorničky se rozšířily, když začal poplašeně ustupovat. Ze skříně se vynořil mozkomor. Uslyšel křik, po kterém mu tuhla krev v žilách. Ale ne, to nebyl mozkomor! Nemohl být! Co by dělal mozkomor u nich na půdě a ještě navíc ve skříni?

I když Harry věděl, že to skutečný mozkomor nebyl, v ničem to nesnižovalo to, jak na něj působil.

„Harryho ne! Harryho ne! Prosím... udělám cokoli..."

„Ustup, ustup, ty hloupá holko!"

Cítil, jak jím prostupuje chlad a z čela mu stéká ledový pot. Umí zneškodnit bubáka, to je jednoduché. Ale táta mu důrazně zakázal hůlku používat, pokud to nebude smrtelně nezbytné – má hlídáčka a ten se aktivuje i přes Fideliovo zaklínadlo. Nemohli si dovolit, aby někoho napadlo, že v tomto domě někdo žije...

„Vezmi si mě místo něj!"

„Tati?" zavolal Harry, hlas se mu třásl. Narazil při couvání do nějaké krabice, která s rachotem dopadla na zem. Mozkomor byl už téměř u něj. „Tati!" zopakoval naléhavěji, panika se mu odrážela v hlase a přitom cítil, jak mu slábnou nohy. Mozkomor stál nad ním a zkostnatělými dlouhými prsty se natahoval ke své kápi, jako by se mu chystal dát polibek. Harry zavřel oči, všechny smysly ho opouštěly a on se propadal do temnoty. Už jen v ozvěně slyšel někoho volat jeho jméno...

*****

 Někdo s ním třásl. Cítil se pořád slabě, musel se přinutit, aby se vůbec pohnul.

„Harry! Harry, prober se!"

Pak si vzpomněl, co se stalo! Otevřel prudce oči a díval se do tváře svému tátovi. Vypadal vyděšeně. Viditelně si mu ale ulevilo, když se Harry probral. Za ním postávali všichni tři jejich domácí skřítci a tvářili se dost vážně.

„Díky Merlinovi," zašeptal jeho táta.

„Omlouvám se," vydechl Harry ještě trochu roztřeseně, když se zvedal na loktech do sedu. Táta ho přidržoval.

„Omlouváš?" opakoval po něm jeho táta nechápavě. „Nemáš se za co přece omlouvat. Měli jsme ty skříně zkontrolovat-"

„Koty je to tak líto," zavzlykala skřítka.

„Muf se omlouvá, pane."

„Loty to měla zkontrolovat," popotahovala skřítka nešťastně. Táta vypadal trochu naštvaně, když se po nich ohlédl. Asi ho jejich omluvy vůbec nezajímaly. Netrpělivě natáhl ruku k Loty. „Ach, tady je ta čokoláda, pane."

„Na – po tom ti bude lépe, čokoláda na tohle pomáhá," řekl mu jeho táta měkkým hlasem, když mu podával čokoládu.

„Já vím, díky," přijal ji Harry vděčně a zakousl se do ní. Pod těmi všemi pohledy se ale cítil trochu nepříjemně. „Remus mi ji taky dával," vysvětlil, když viděl, jak na něj táta zmateně kouká.

„Aha... No, tohle byl bubák-"

„Já vím," zopakoval Harry. „Říkal jsi, že nemám používat hůlku, když to nebude nutné. Proti skutečnému mozkomorovi bych ji asi... použil."

„Ovšem. To je dobře, žes..." Táta vypadal bezradně, prohrábl si rukou vlasy a nevěděl, co říct. Asi mu nebylo jedno, že tu Harry omdlel, protože mu zakázal používat hůlku. Harry těm důvodům ale samozřejmě rozuměl. „A cítíš se líp? Nepraštil ses moc?" zeptal se ho nakonec.

„Ne, to je dobrý. Už je mi fajn," zalhal Harry. Úplně jistě se ale ještě necítil. A jeho tátovi to asi bylo jasné.

„Takže... už se ti tohle někdy stalo? Když ti Remus dával čokoládu?" zajímalo ho.

„Jo... říkal jsem ti, že na mě nepůsobí mozkomorové moc dobře," řekl Harry s pohledem upřeným k zemi. Dojedl poslední kousek čokolády, když táta poslal skřítky pryč. Asi jeho tátu nenapadlo, že na něj působí až takhle...

„Ano. To říkal... No – tohle ale není nic neobvyklého. Na spoustu lidí tak mozkomorové působí." Harry se na něj podíval trochu pochybovačně. Zdálo se mu to, nebo se ho táta snaží povzbudit, protože si všiml, jak mizerně mu teď je?

„Jo, toho jsem si všiml, když jsem byl v celých Bradavicích jediný, kdo sebou seknul, když se objevili moc blízko," pronesl ironicky. Vlastně mu ani nevadilo to tátovi říct, i když ten teď vypadal ještě ustaraněji. „Ale zase jsem se díky tomu naučil Patrona," pousmál se Harry poprvé od té doby, co se probral. „Takhle mě to Remus učil," ukázal Harry na otevřenou skříň.

„Na bubácích?" zeptal se ho táta překvapeně. Harry pokrčil rameny.

„Fungovalo to. Musel jsem se to naučit."

„To jo, to je dobře."

„Stačilo, že jsme kvůli nim prohráli jeden zápas. To bylo jedinkrát, co jsem nechytil zlatonku. Nemohli jsme si dovolit prohrát další, když nám šlo o pohár." Táta na něj koukal trochu nevěřícně. A to si Harry myslel, že zrovna on by tohle mohl chápat.

„Stalo se ti to i při zápase?" došel tátovi význam toho, co Harry řekl.

„No jo. Ale neboj, Brumbál mě zbrzdil," usmál se zase Harry a konečně se postavil. „Půjdeme na ten strom?" navrhl. Táta pomalu přikývl. Pořád si ho ustaraně prohlížel, ale Harry se snažil dělat, že se nic nestalo.

„Třeba se ti na vzduchu udělá líp."

„Už je mi fajn, vážně," ujišťoval ho Harry. A byla to pravda. Táta po něm i přesto cestou po očku pokukoval, když zamířili pak ven. Harry byl rád, když toho za chvíli nechal - asi opravdu uvěřil tomu, že se tu znovu k zemi neskácí.

Harry se zaujetím sledoval svého tátu, jak mu barvitě popisuje a ukazuje celou jejich zahradu. Ukázal mu i altán, pod kterým si vzal jeho mámu, jak mu s nostalgií v hlase vylíčil. Harry si říkal, že mu připadal povědomý. Jistě – viděl ho na fotkách! V domku, na který tolikrát koukal z okna, se nacházelo zahradní náčiní a několik starých košťat. Jeho táta mu zklamaně řekl, že ochranná kouzla, která jsou na dům a zahradu uvalena, bohužel nedosahují až tak vysoko, že by je mohli použít. Ale slíbil mu, že jakmile jich nebude zapotřebí, hned si spolu zalétají. Harry spolkl otázku, která se mu drala ven. Totiž kdy myslí, že to bude. To by ho opravdu zajímalo. Ani Harry si nemyslel, že by byl jeho táta takový optimista, že by si myslel, že by to mělo být kdovíjak brzy...

„Tuhle jedli jsme na Vánoce mívali nejčastěji," zastavili se u stromu, který by se do jejich domu už opravdu nevešel. Harryho ale zaujalo něco jiného.

„Jako přímo tuhle?" díval se na zmateně. „A – a jak? Jak to, že tu pořád roste?"

„To by má matka nepřežila, kdybychom tu vždycky uřízli strom, který bychom po Vánocích mohli tak akorát spálit," zakroutil hlavou táta. „Konzervační kouzlo – na strom i kořeny. Po Vánocích se vrátí strom zase zpět do zahrady. Ne každý to ale zvládne – tamten smrk," ukazoval táta někam za něj, „ten se málem nevzpamatoval. Už jsme ho pak víckrát nezkoušeli."

Taky mu táta vysvětlil, proč na některých stromech sníh je a na jiných zase ne. O to se stará Muf. Spousta stromů je teplomilných a musí se udržovat v teple. Jsou trvale pod kouzly - tak jako rozkvetlý břečťan na domě. Harry si v té zahradě připadal jako v ráji. Dokonce měli vzadu i malé jezírko. Už aby tu byl i v létě... Táta mu slíbil, že do léta se pokusí ochranná kouzla zvednou výš. Takže ne, nebyl takový optimista, aby si myslel, že v létě už tu Voldemort nebude... Ale to ani Harry, takže se na léto i tak nesmírně těšil.

„Našel jsem perfektní strom, pane!" volal na ně Muf.

A už za chvíli stál u nich v obýváku. Harry vybíral ozdoby z krabic a táta je levitoval na strom. Přitom ještě dohlížel na Mufa a každou chvíli vycházel na zahradu, aby ho navigoval, kde ještě chybí světla na stromech. Harrymu připadalo, že Muf by si s tím poradil i sám, ale byla fajn tátu pozorovat, jak se snaží mu pomoct.

Celým domem se linula úžasná vůně skořice a zázvoru. Loty jim napekla naprosto neodolatelné vánoční sušenky. Harry se pustil už do druhého talíře. Malá skřítka měla radost, že mu tak chutnají, a neopomněla přitom zmínit, že tyhle měl jeho táta vždycky nejradši. Když se vrátil asi po páté ze zahrady a všiml si jich, nadšeně se připojil k Harrymu. Takhle nějak si to Harry představoval. I přes to malé nedorozumění s bubákem zažíval Harry naprosto senzační den. Dokud se tedy nezačalo připozdívat a táta nezačal psát ten dopis...

Seděl naproti němu u stolu a dělal si úkoly. Ano, mohl je dělat i u sebe v pokoji, ale Harry byl raději tady dole. A i táta vypadal, že je rád, že se Harry posadil ke stolu spolu s ním. Aspoň mohl pořád ujídat ty sušenky, ke kterým mu Loty ten den připravila už asi čtvrtý šálek horké čokolády. Nejspíš se bála, že na něj ten mozkomor pořád ještě působí... Nevadilo mu to, byla senzační! Tuhle horkou čokoládu by mohl pít pořád, takže se její obavy nesnažil nijak vyvrátit.

Táta ho požádal, zda by si mohl půjčit Hedviku. Harry ho ujistil, že na to se ho ptát vůbec nemusí. Může s ní posílat dopisy, kam bude chtít – ne že by byly jeho možnosti nějak široké. Zase se ale pletl – zjevně měl mnohem více cílů, než si Harry dokázal představit.

Jak mu řekl, když se ho na to zeptal, musel napsat Siriusovi a Remusovi. Harry netušil co, ale měl toho na srdci asi hodně, když skládal do obálky čtyři popsané pergameny. Ale ne, nepřekvapilo ho to. Možná si s nimi potřeboval vyměnit dojmy ze včerejší schůze. Možná taky zanadávat na Snapea – v tom mu fandil... Harry se ho ale snažil moc nesledovat. Sám měl co dělat s esejí pro McGonagallovou. Nechápal, proč museli dostat úkoly navíc ještě za ten zrušený poslední týden školy. Jako by snad mohli oni za to, že se Voldemort oficiálně vrátil. Za to by snad měli dostat úkolů spíš méně!

„Harry?" vyrušil ho táta ze psaní.

„Ano, tati?" odpověděl Harry, přičemž ještě dopisoval započatou větu.

„Jaká přesně je ulice, kde žijí Dursleyovi?" Harry se zasekl uprostřed slova a zvedl k němu hlavu.

„Cože?" zeptal se, jako by jeho otázce nerozuměl.

„Potřebuji adresu Petunie." Táta vypadal naprosto vyrovnaně, což se nedalo říct o Harrym.

„Proč?"

„Jen jsem jim chtěl dát vědět, že už nepřijedeš." Harry si oddychl a mávl rukou. Zase se sklonil k eseji a namočil pero do inkoustu.

„Oni vědí, že na Vánoce nepřijedu."

„Chci jim dát vědět, že už nepřijedeš vůbec." To znělo Harrymu moc dobře. Už nikdy nepojede k Dursleyům...

„Není na vánoční dárky trochu brzy?" nadhodil pobaveně, ale když si uvědomil, co řekl, podíval se nevinně na tátu. Ne, nevypadalo to, že jeho by to taky pobavilo.

„Moc jsem se nerozepisoval. Sdělil jsem jim to dost stručně," řekl přesto táta klidným hlasem.

„To je dobře. To určitě stačí. Už tak budou dost rozhození z toho, že jim doma přistane sova."

„Ale asi bych jim měl ještě poděkovat, jak se o tebe s láskou a péčí postarali," uslyšel tátu pokračovat. Harry se na něj zase podíval. Jo, tak to myslel ironicky, ověřil si Harry svou domněnku.

„Stručný dopis bude vyhovující," okomentoval jeho návrh.

„Opravdu? Myslel jsem, že bych jim měl ještě poděkovat, že se tě snažili chránit dokonce i zamřížovanými okny. Ale na důvod, proč ti nedávali najíst, na ten jsem zatím nepřišel." Harry na něj zůstal opařeně zírat. Tak přece jen mluvil s paní Weasleyovou o něm. A o nich! Byl i kvůli tomu táta v noci tak špatný?

„Dávali mi najíst," odvětil Harry, když se vzpamatoval. Ne nijak moc, ale dávali. To si samozřejmě nechal pro sebe...

„Ano?"

„Jsem tady, ne? Takže hlady jsem zjevně neumřel," utrousil Harry, ale hned zase zmlkl, když si uvědomil, co řekl. A komu. „Promiň-"

„Podívej," řekl jeho táta, jenž jeho poslední poznámku přešel, jako by nic, a složil ruce na stůl, „já znám Petunii i jejího manžela. Měl jsem tu smůlu, že jsem se s nimi několikrát musel setkat. A vím naprosto přesně, co si mysleli o mně, o tvé matce, a dokonce i o tobě. Protože mi to řekli. A ne – nebudu to opakovat nahlas, protože nám nechci kazit den." Harryho by to docela zajímalo, což mu ale neřekl. Ale dokázal si to představit. „Takže mi nemusíš vyprávět, jak to bylo v pohodě. Můžeš třeba říct, jak to bylo špatné," pokračoval jeho táta. Harry polkl.

„No... nemají kouzla moc v lásce," připustil Harry nerad.

„Nebo kouzelníky," dodal táta.

„Jo, tak... obojí," položil Harry pero konečně na stůl a s něčím s ním souhlasil. Asi na to muselo dojít. Co mu asi všechno paní Weaselyová řekla? „Ale nebylo to tak hrozné, jak si myslíš, dalo se to přežít."

„To je tvé měřítko? Dalo se to přežít, takže to nebylo hrozné?" zvolal táta nevěřícně. To asi neřekl moc dobře. „Ale asi ne vždycky, když jsi od nich před dvěma lety utekl." Tak i tohle už věděl...

„To bylo kvůli tetě Marge," povzdechl si Harry.

„Komu?"

„To je sestra strýce Vernona." Jeho táta vypadal zamyšleně, když pak stručně řekl:

„Vím."

„Omylem jsem ji nafoukl."

„Cože jsi ji?" zamrkal táta překvapeně.

„Nafoukl. Odletěla... někam pryč," mávl Harry neurčitě rukou do vzduchu. „Už ani nevím, kde ji pracovníci z ministerstva zachytili." Harry to vážně nevěděl. A asi to ani nebylo důležité. Což si myslel o celém tomto rozhovoru!

„Proč jsi to udělal?"

„To nebyla schválně," bránil se Harry. Táta protočil očima.

„To přece netvrdím-"

„Měla blbý řeči," připustil neochotně.

„Na tebe?" zajímal se táta. Vypadal trochu naštvaně, když se ho na to ptal.

„Ne," vydechl Harry. „To mi je fuk." Jeho tátovi očividně ne. „Na tebe a na mamku. Naštvalo mě to," přiznal Harry. Táta se zarazil.

„Co - co říkala?"

„Vlastně jen to, co jí řekl strýc Vernon. Vždycky tvrdil, že jste se s mámou zabili při bouračce a že..."

„A že co?" pobízel ho táta. Harry to nechtěl říct.

„To je fuk."

„Říkal že co?" opakoval znovu netrpělivě táta. Harry nevěděl, jak z tohohle vybruslit.

„Že jsi řídil opilý." Táta se zasekl. Harry tušil, že to neměl říkat. „Já jsem tomu nikdy nevěřil – vždycky jsem si říkal, kde by se při bouračce vzalo tolik zeleného světla. Fakt mě – fakt mě to naštvalo." A jeho tátu uzemnilo. „Přece jste bojovali proti Voldemortovi. Neměli... neměli tohle říkat."

„Pamatuješ si to?" zaskočil ho táta další otázkou. Harry odtrhl pohled od jeho oči a zadíval se do učebnice před sebou.

„Ne," zalhal Harry. Opravdu ho nechtěl znepokojovat ještě tím, co slýchával, když se u něj objevil mozkomor. Už tak táta vypadal, že mu je z toho všeho dost na nic. „Jen to světlo. A není to všechno jedno?"

„Ne," řekl teď pro změnu táta. Harry k němu zase zvedl oči. „Jak by to mohlo být jedno?" Harry mlčel. Co mu na to měl říct? Že jemu to opravdu jedno je? Teď, když žije konečně normálně? „Tak jaká je ta adresa?" zeptal se nakonec táta, když ticho trvalo příliš dlouho. Harry se ale obával něčeho jiného.

„Nepůjdeš tam, že ne." U stolu znovu zavládlo ticho. Táta se pak natáhl po dopise pro Remuse a Siriuse a ještě ho otevřel. Něco jim tam začal připisovat. Harry nemusel dlouho přemýšlet nad tím, co to asi bylo.

„Ne, protože to bych je musel asi zabít," řekl po chvíli tiše spíš sobě než Harrymu. „Ale nic tak nápadného si teď nemůžeme dovolit, bohužel," dodal a nezapomněl se při tom ušklíbnout. Harry radši nepřemýšlel, zda to táta myslel vážně, nebo to byla zase ironie. Obával se totiž toho prvního.

„Je to Zobí ulice číslo čtyři, Kvikálkov." Táta jen přikývl a nadepsal prázdnou obálku.

„Ještě musím napsat Brumbálovi," řekl, když měl dva dopisy odložené na straně. „Potřebuji, aby svolal na pátek další schůzi." Harryho to zarazilo.

„Další? Byla jedna včera-"

„Něco mě napadlo a chtěl bych to vyřídit co nejdřív, nejlépe do Vánoc. Dnes je úplněk a zítra by se Remus účastnit nemohl. A on se musí účastnit," mrkl na něj táta. „Popřemýšlej do víkendu, jestli něco nebudeš potřebovat na Příčné ulici. Musíme se tam pro něco důležitého stavit." Harry na něj zůstal zkoprněle zírat.

„My? Půjdeme... na Příčnou ulici?"

„Není to fajn nápad?" Táta už zas vypadal jako dřív. Což se nedalo říct o Harrym...

„Nejsem si úplně jistý..."

„Nebudu vypadat jako já," uklidňoval ho táta s úsměvem.

„To mě docela uklidnilo-"

„Budu vypadat jako Remus." Harry přemýšlel, jestli si z něj dělá táta srandu.

„Je v našem světě taky mrtvý," připomněl mu raději, jestli snad na to zapomněl.

„To ale nikdo neví," mrkl na něj táta spiklenecky.

„Voldemort ano."

„No právě. Asi ho to trochu zaskočí, že?"

Harrymu opět došla slova. To ho asi... trochu víc zaskočí...

PA: V kapitole byly použity úryvky z knih Harry Potter a vězeň z Azkabanu a Harry Potter a relikvie smrti.