Harry se v noci už asi potřetí probudil. A znovu se musel přesvědčit, že se mu to celé nezdálo. Jeho pohled zalétl ke zlatonkám na lustru. Byly klidné, ani se nepohnuly. Usmál se. Nějak pořád nemohl uvěřit, že je doma. Ale byla to pravda. Vylezl z postele a přešel k oknu. Zase venku poletoval sníh. Podepřel si bradu a chvíli se na tu krásu zůstal dívat. Pak už to ale nevydržel, vrátil se zpět k posteli, obul si pantofle a otevřel dveře. Protější dveře od tátovy ložnice byly pootevřené. Harry se tichým krokem vydal ke schodům. Dával si pozor, aby našlapoval opatrně. Nechtěl ho probudit. Musel se na ně ale znovu podívat.

V domě byla tma, ale kudy prošel, světla se rozsvěcela. A pak za ním zase zhasínala. Oheň v krbu již nehořel, ale nebylo tam chladno. Harry chvíli čekal, že se rozžehne, když kolem něj také prošel, ale nestalo se tak. A pak se zastavil. Před fotografiemi celé své rodiny. Táta mu o nich ještě včera chvíli vyprávěl. Harryho potěšilo zjištění, že byl pojmenován po svém pradědečkovi, který byl dokonce členem Starostolce. I když z něj byl později pro své názory odvolán. Henry Potter, pro rodinu a přátele Harry, byl velkým kritikem tehdejšího ministra kouzel, který zakázal kouzelnickému společenství pomáhat mudlům během první světové války. I to velkou měrou přispělo k tomu, že byl rod Potterů vyřazen z „osmadvacítky" čistokrevných kouzelnických rodů. Jak mu ale táta řekl, nikomu v jejich rodině to nikdy nevadilo. Potterovi si nikdy na čistotě krve nezakládali. Stejně neexistoval rod, který by v sobě neměl aspoň kapku mudlovské krve. Táta vypadal trochu zaskočeně, když se Harry zapojil a zmínil jako příklad Voldemorta.

Harry se jakýchkoliv informací o své rodině nemohl nabažit. Konečně měl to, co mu celou dobu chybělo. A tím nemyslel jen tátu, ale najednou někam zapadal. Měl nějakou minulost. A když tam tak stál a pozoroval jejich tváře, byl si jistý, že je všechny znal. Během včerejška si nemohl vzpomenout odkud, ale teď to věděl. Jistěže je už všechny viděl. Proto mu připadali tak povědomí. Viděl je v zrcadle z Erisedu. Když mu bylo jedenáct a jeho největší touhou bylo mít rodinu. Což se tedy nezměnilo. Jen v něčem – teď ji měl.

„Harry?" Harry málem vyletěl z kůže, jak se lekl. Byl tak zabraný ve svých myšlenkách, že si vůbec neuvědomil, že už není sám. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," omlouval se mu hned táta.

„To nic, nevšiml jsem si tě," připustil Harry. „Jen jsem se zamyslel."

„Ve čtyři ráno? Nemůžeš spát?"

„To ne – teda jo. Jen... vzbudil jsem tě? Snažil jsem se být potichu," dělal si Harry starosti. Nechtěl tátu vzbudit. Ten se na něj ale usmál a zavrtěl hlavou.

„Nespím tvrdě. Něco... tě trápí?" zeptal se ho pak trochu vážněji. Harryho ta otázka zaskočila.

„Ne. Vůbec," vydechl a usmál se na tátu. Jak by ho tady mohlo něco trápit? Byl nejšťastnější v celém svém životě! „Jen už jsem si vzpomněl, odkud je všechny znám," rozhodl se říct tátovi pravdu a ukázal rukou na všechny ty fotografie. Chtěl aby věděl, co pro něj tohle všechno znamená. Co pro něj ON znamená a co mu svým návratem dal.

„Znáš?" zamrkal nechápavě.

„Byli mi povědomí. Ale už jsem na to přišel. Viděl jsem je v zrcadle z Erisedu."

„V zrcadle z Erisedu?" zopakoval po něm táta zaskočeně.

„Ukazuje, co si v životě nejvíc přejeme," vysvětlil mu Harry. Táta pomalu přikývl. Nejspíš o něm někdy slyšel. „Bylo schované v Bradavicích, když jsem byl v prvním ročníku. Brumbál říkal, že nejšťastnější člověk v něm uvidí sám sebe. Já jsem... v něm viděl tebe a mámu. A je. Celou naši rodinu. Jen jsem nečekal, že se mi to někdy splní..." Táta vypadal, že neví, co na to říct. Harry vlastně už taky ne. Snad tím řekl vše podstatné...

„No... celá rodina už se asi... nevrátí-"

„Tati," podíval se na něj Harry jako na blázna, „to, že ses vrátil ty a teď žijeme tady... spolu... to předčilo úplně všechno, v co jsem doufal, že by se mi kdy mohlo stát," řekl mu Harry naprosto upřímně. „Víš, teď už bych v tom zrcadle jen sám sebe možná i viděl, protože..." Protože má vše. Samozřejmě jim tu chybí máma. Ale nikdo nemůže mít úplně všechno. A že se mu vrátil alespoň jeden z rodičů, to bylo opravdu víc, než si dokázal vůbec představit. Jeho tátu to nejspíš dojalo, protože ho beze slov objal. Harry chtěl to samé udělat, co sem vstoupil.

„Ale jinak se mi tu spí úplně skvěle, fakt," řekl Harry, když ho pustil, aby odlehčil situaci.

„To jsem rád," řekl mu táta. „A ještě hodláš pokračovat? Nebo jsi vždycky takové ranní ptáče?"

„No to určitě ne," ujistil ho se smíchem Harry. „Budu pokračovat," vydali se společně ke schodům nahoru.

Pro dnešek však ranní ptáče skutečně byl. Zavřel oči jen na chvíli, a když se znovu vzbudil, pořád byla venku tma. Hodiny ukazovaly kousek po šesté, koště bylo už za camrálem. Nejspíš se jen nemohl dočkat dalšího dne. A měl žízeň. Rozhodl se tedy znovu sejít dolů. Snažil se jít ještě tišeji než předtím.

Když pak dorazil do kuchyně, čekal, jestli někde neuvidí jejich skřítky. Ani nevěděl, kde žijí, na to se taky musí táty ještě zeptat. Konečně však mohl kuchyni prozkoumat trochu důkladněji. Dokud tu byla Loty, což znamenalo úplně po celý den, nemohl se tam ani přiblížit. Teď byla ale kuchyně jen jeho. Vzal si skleničku a nalil vodu. Opřel se o linku, když upíjel, a prohlížel si to tam. Možná by mohl tátovi přichystat kafe. Harry si všiml, že ho pije opravdu často. Začal hledat ve skříňkách, kde se co nachází. Našel čaj. Ten se hodí jemu - vyndal ho na linku. Kafe hned záhy. Položil ho vedle. Teď konvice – ta stála na sporáku. Nalil do ní tedy vodu. Ale... jak ji ohřeje? Sporák neměl žádné knoflíky. Ani nikde poblíž neviděl zápalky. Prohledal šuplíky. Nic. Dal ruce v bok a začal se rozhlížet, čím by ten oheň zapálil. Bohužel to vypadalo, že bez hůlky tu neudělá vůbec nic. To pro Harryho nebyla dobrá zpráva. Pořád se mu příčilo o všechno prosit jejich skřítky. Teď nad tím ale uvažovat nemusel. Znovu ho totiž podruhé za pár hodin někdo vylekal. Byla to Loty, a to když spráskla při pohledu na něj rukama.

„Pane Harry!" dívala se na něj zděšeně.

„Oh, dobré ráno," pozdravil ji Harry. Skřítka se k němu hnala.

„Něco potřebujete? Proč jste mě nezavolal?"

„To je v pohodě – jenom jsem si chtěl udělat čaj," vysvětloval Harry, když se ji snažil uklidnit.

„Udělat čaj? Sám?" Zdálo se, že nevěří svým uším.

„Jen asi bez hůlky nezapálím sporák – můžeš... můžeš mi s tím pomoct?" požádal ji nakonec Harry.

„Loty připraví panu Harrymu čaj," a v tu chvíli se objevil na sporáku oheň. Harry se ale natáhl po konvici jako první.

„To je dobrý, teď už to zvládnu-"

„Sám?" zopakovala znovu zděšeně.

„No... na tom nic není. Nemusíš si se mnou dělat starosti-"

„Ale pan Harry nesmí v kuchyni nic dělat sám, co kdyby se třeba opařil?" Harry se musel usmát. Všimla si ta skřítka, že už je mu patnáct? Když viděl, jak se vážně se tváří, taky trochu zvážněl.

„No, to myslím, že ne," zakroutil hlavou. „Umím si čaj připravit od svých pěti let a ani tehdy jsem se neopařil. Vlastně nikdy." Loty naklonila hlavu na stranu a třikrát zamrkala. Pak natáhla ruku ke konvici, kterou měl Harry pořád v ruce, jen na ni nedosáhla. Čekala, až jí ji Harry podá. Ten se rozhodl to raději vzdát a podal ji malé skřítce. „Dobře. Tak... moc děkuji," poděkoval Harry a nejistým krokem se vydal z kuchyně pryč. Přitom ale sledoval, jak na něj Loty obezřetně zahlíží, když vtom si všimla, že je s nimi ještě někdo, a sklonila na chvilku hlavu k zemi.

„Dobré ráno, pane Jamesi." Harry si sedal ke stolu, když si táty také všiml.

„Dobré ráno," pozdravil je všechny a šel se posadit naproti Harry. „Myslel jsem, že nejsi ranní ptáče." Harry neurčitě pokrčil rameny.

„Pan Harry," dala si skřítka ruce v bok, „si chtěl úplně sám udělat čaj." Harry nechápavě zamrkal. To si teda dovolil. Říkala to, jako by někoho zabil...

„Slyšel jsem," odpověděl jeho táta a na skřítku se usmál. „Harry vyrůstal mezi mudly, to jsem ti přece říkal. Tam si... připravují čaj sami. Takže... se snad nic hrozného nestalo." Harry měl ale pocit, že se skřítka snad rozpláče.

„Ale teď žije tady. Já panu Harrymu přece připravím, co bude chtít. Děti nemají v kuchyni co dělat," kmitala pohledem mezi ním a tátou. Táta se podíval na Harryho, vypadal trochu rozpačitě. Nejspíš i on chápal, že Harry by ve svém věku dokázal přežít i něco tak nebezpečného, jako je návštěva kuchyně. Napříč tomu ale řekl:

„Jistě, Loty. Příště ti Harry řekne." Harry raději přikývl na souhlas. Skřítka popotáhla.

„Tak dobře. Loty hned připraví snídani a kávu pro pána. A čaj," podívala se trochu vyčítavě po Harrym, když se od nich obracela. Harry začal hypnotizovat stůl, neodvážil se už říct ani slovo, když do něj někdo šťouchl. Táta se k němu přes stůl nakláněl a široce se na něj usmíval.

„To ji přejde. Patnáct let se tu neměla o koho starat a to je pro skřítky strašně dlouhá doba. Tak... se jí jen nelíbí, když to chce někdo dělat za ni, chápeš? Láme jí to srdce." Na to Harry vůbec nepomyslel. I když to bylo logické, když si vzpomněl na bradavické skřítky.

„Aha. To mě nenapadlo. Nechtěl jsem hned otravovat-" Táta vytřeštil oči.

„Otravovat?! Naopak, vážně bude moc ráda, když ji o něco požádáš."

„Dobře, tak-" Harry zmlknul. Skřítka před ně pokládala několik talířů a před Harryho konev s čajem, který mu vzápětí nalila do šálku.

„Moc děkuji. Ta snídaně vypadá skvěle, Loty," snažil si ji Harry hned udobřit. Skřítka se na něj podívala, zastřihala ušima a rozpačitě se usmála.

„Pan Harry se musí pořádně nasnídat," oznámila mu, když mu začala nakládat na talíř porci, jejíž velikost by se hodila spíš pro Rona než pro něj. „Snídaně je nejdůležitější jídlo dne." To Harry nerozporoval. Vlastně s touto skřítkou nebude rozporovat už nikdy nic.

*****

James se v šatně probíral starým oblečením. Starým, protože na něj přes patnáct, možná ještě více let nikdo nesáhl, ale polovina z toho vypadala, jako by to ani nikdo nenosil. A kvalitní košile, svetry nebo hábity nikdy z módy nevyjdou. Jeho rodiče na ničem šetřit nemuseli. A především jeho matce vždy záleželo na tom, aby měl všeho dostatek, byl jejich vymodlené dítě, které ale mělo všeho... dost nadbytek, když na to teď koukal.

„Koty, ty matčiny věci se mohou vyřadit všechny," řekl malé skřítce, která věci spolu s ním třídila.

„Ano, pane," řekla a začala všechny dámské věci shromažďovat do krabice.

„Co s tímhle?" zeptal se jí, když si prohlížel další hábit po jeho otci.

„Ten vypadá hezky, pane." James se ale zamračil a podal jí ho k vyřazení.

„Podívej, ten je ještě po mně," objevil James další. „Jedno prodlužující kouzlo a ještě mi bude." Ono se to nezdálo, ale bylo docela nepraktické objevit se v jiném světě úplně bez ničeho. A nesmět nikam ani jít si něco pořídit.

„Anebo by mohl být panu Harrymu," navrhla Koty. James se po ní zděšeně podíval.

„Přece nebude nosit staré věci po mně."

„Je jako nový," poznamenala Koty. „Paní Eufemie vždycky říkala, že je těch věcí škoda." Ano, to jeho matka říkala. Proto to tu vypadalo tak, jak vypadalo.

„Nechcete pomoct?" nakoukl jeho syn do dveří. Už asi po třetí od rána mu nabízel, že s něčím pomůže. Před chvílí nechal Harryho v knihovně – měl přes prázdniny spoustu úkolů, tak říkal, že se tam po něčem podívá. A James se rozhodl neposlechnout Siriuse a nabídl Harrymu, že se ho může zeptat, když bude chtít s něčím do školy pomoct. Co na tom bylo? On se svého otce taky ptal, když něco nevěděl. Od toho tu otcové přeci byli. A Harry náhodou vypadal potěšeně, když mu to James nabídl. Slíbil mu, že to určitě udělá. James jen doufal, že to nebude něco, na co by neznal odpověď. To by... bylo blbý.

Za posledních 24 hodin, co byl s Harrym skoro nepřetržitě, zažíval neuvěřitelný nápor emocí. Bylo to pro něj všechno tak nové! Najednou tu nebyl jen on. Najednou tu byl on a jeho syn. S ním. Jen s ním. Byl za něj odpovědný. V jeho životě se ocitl někdo, kdo na něm byl závislý. Sice už ne tolik, jako když mu byl rok, ale jistým způsobem pořád byl. Dal mu střechu nad hlavou. Byli... rodina. A James měl pocit, jako by mu to chtěl Harry nějak splatit, ale to přece nemusel. I když možná se chtěl jen nějak zapojit, možná na to byl zvyklý – vařil si sám čaj od pěti let, kdo ví, co všechno ještě musel u Petunie dělat. Podle něj tedy nebylo normální, aby si pětileté dítě samo vařilo čaj. Ale možná se mýlil, protože co se jeho týkalo, uvařit si čaj nebo kafe bylo vrcholem jeho kuchařských dovedností. Ještěže na ministerstvu fungovala kantýna od rána až do večera. A ještěže mudlové byli tak vynalézaví v oblasti instantních pokrmů.

„Může si ho pan Harry vyzkoušet? Určitě mu bude," vzala mu Koty z rukou hábit a podávala ho Harrymu. Ten si ho od ní vzal, prohlédl a následně oblékl. „Padne panu Harrymu jako ulitý. Teď v zimě se mu bude hodit," pochvalovala skřítka, když si ho prohlížela. „Vypadáte úplně jako pan James, když mu bylo jako vám," začala popotahovat. Jamesovi se to ale nezdálo.

„Harry, nemusíš ho nosit-"

„Je náhodou skvělý. A já nemám žádný normální hábit. Jen ty školní." Toho si James všiml, ale na tom nebylo nic zvláštního, když Harry vyrostl mezi mudly.

„Koupím ti nový," prohlásil James, i když moc dobře netušil, jak to provede. Harry se na něj ale usmál.

„Tenhle mi stačí." Ale Jamesovi to nestačilo. „Byl tvůj?" zeptal se ho jeho syn se zájmem. Zřejmě to zvyšovalo jeho hodnotu, protože vypadal ještě nadšeněji, když se dozvěděl, že ano. James vůbec nechápal proč.

„Tady jsou ty kravaty, pane Jamesi," podávala mu jednu z krabic Koty.

„Á, věděl jsem, že tady budou," otevřel ji hned James. „Co myslíš, která bude nejlepší?" zeptal se Harryho.

„Já... myslím, že ta vínová." James se na něj uznale podíval.

„Dobrý výběr." Harry se zasmál, když se náhle zarazil.

„A k čemu vlastně?"

„Na dnešní schůzi přece." Harry vypadal najednou zamyšleně. „Nebo myslíš, že ne?"

„Já nevím," pokrčil rameny Harry, „jak chceš."

„Hm... Sirius by si mě zase dobíral," rozhodl se nakonec James vrátit kravatu zpátky do krabice.

„Proč?" nechápal jeho syn.

„Protože já jsem se stal Vrchním bystrozorem a on nemá rád kancelářskou práci a ministerstvo." Harry se zase zamyslel.

„Co vlastně Sirius dě-"

„Pan James se stal Vrchním bystrozorem?" podívala se na něj dojatě Koty. „Škoda, že se toho pán s paní nedožili," začala si skřítka otírat teď už uslzené oči. No, on se tu toho vlastně taky nedožil, ale hodlal si absurditu celé té věci nechat pro sebe. A zatím i to, co dělal Sirius.

*****

„Dobré odpoledne všem," zahájil Albus Brumbál schůzi Fénixova řádu. Tato schůze se však v něčem lišila. Byli na ni přizváni i tací, kteří členy vůbec nebyli, jako Hermiona, Ron, Fred, George nebo Ginny. Severus Snape to zjištění nesl velmi nelibě. Už od začátku, co bylo Brumbálem oznámeno, že je jejich přítomnost u stolu vítána, na ně znechuceně zahlížel.

Podobně jako on byl překvapen i Moody nebo Kigsley. Nikdo však ředitelovo rozhodnutí nezpochybňoval. Tonksová, jejímž vlasům chyběla obvyklá neobvyklá barva, tiše seděla za stolem. Paní Weasleyová se ozvala, avšak z jiného důvodu.

„Kde je Harry? Myslela jsem, že tu bude." Profesorka McGonagallová vypadala, že ji zajímá to samé. Hestie Jonesová pokrčila rameny, když se na ni Molly podívala.

„Harry je v bezpečí, nemusíte si dělat starosti. A brzy dorazí," ujišťoval je Brumbál. Severus Snape protočil očima. „Než se tak ale stane, jsem nucen vás obeznámit s jistými... změnami, o kterých byste měli vědět." Brumbál se zadíval na čtyři prázdné židle, které na jeho žádost zůstaly neobsazené. „Slyšel někdo z vás o paralelních světech?" podíval se po početném osazenstvu. Moody si posměšně odfrkl. Hermiona se trochu napřímila, nejspíš si nebyla jistá, zda se má přihlásit. Dedalus Kopál si vyměnil nechápavý pohled s Arthurem Weasleym.

„Para- co?" snažil se po něm zopakovat Mundungus Fletcher.

„Paralelní svět, někdo tomu říká alternativní vesmír," pustil se Brumbál do vysvětlování. „Existence jiných světů se také zkoumá na Odboru záhad." Tonksová sklopila hlavu ještě níže ke stolu. „Někteří se domnívají, že v čase a prostoru existuje nekonečně mnoho světů. Stejných, jiných, či úplně odlišných od toho našeho. A já už nyní mohu s čistým srdcem říct, že vím, že se domnívají správně." Většina u stolu se po sobě nechápavě podívala. Hermiona vypadala zaujatě. Severus Snape si nenápadně odfrkl. Asi nebylo jeho plánem sedět tu s polovinou Nebelvíru (navíc ještě z části školou povinnou) a poslouchat řeči o jiných světech. Co provedl Potter tentokrát, že se tu museli všichni takhle sejít?

„Vím, že mnozí z vás budou nejspíš trochu šoku, ale pokud to zvládl Harry, jsem si jistý, že vy také." To nenechalo chladnou paní Weasleyovou.

„Co zvládl? Něco se stalo?"

„Nic špatného, Molly," ujistil ji Brumbál. Ona ale klidně nevypadala. „Paralelní světy existují. V tuto chvíli vím jistojistě o jednom." Členové i nečlenové Řádu se po sobě znovu zaskočeně podívali. I Severus Snape zvážněl. „A vím to, protože se s námi tento svět dokázal spojit."

„Spojit?" zeptala se udiveně profesorka McGonagallová. „Vyslal nám ten svět... nějakou zprávu?"

„Oh, zaslal nám mnohem víc než jen to, Minervo," pousmál se na ni Brumbál.

„Něco, co pomůže v boji s Vo-voldemortem," vydechla Hermiona. „Harry to přece říkal," podívala se na Rona. Všichni je sledovali.

„To jo," přikývl Ron.

„Byl si tak jistý," mluvila dál, vypadala rozrušeně. Už se nemohla dočkat, až bude znát odpovědi na své otázky. A že jich bylo.

„Opravdu?" díval se na ni Brumbál chvíli upřeně. Hermiona nevěděla, jestli neřekla příliš. Ale vždyť jim Harry stejně nic neřekl. „No," propletl Brumbál své prsty do sebe rozhlédl se po přítomných, „možná v jistém ohledu ano. Skutečnost je taková, že onen svět, který se s námi spojil, se od toho našeho v něčem liší. A to konkrétně od té noci, kdy se Voldemort rozhodl Harryho zabít. Až do té doby se v něm vše událo úplně stejně jako zde."

„A co se tedy... stalo jinak?" zeptala se profesorka McGonagallová zaraženě.

„Voldemort v tomto světě Harryho skutečně zabil." Po Brumbálových slovech se rozhostilo v jídelně na Grimmauldově náměstí ticho. Většina osob u stolu se při té představě zděsila, Severus Snape vypadal jen zaraženě. Paní Weasleyová si zakrývala rukou ústa.

„Co se tam stalo s Voldemortem?" zajímalo především Moodyho.

„Stále s ním bojují. Dle výpovědi svědků, kteří se toho boje aktivně účastnili, je to... boj bez konce." Nyní už i Moodyho kouzelné oko nevěřícně Brumbála sledovalo.

„Dle výpovědi svědků?" zopakoval po něm.

„On se s námi spojil někdo z jinýho světa?" ozvalo se konečně jedno z dvojčat.

„To je hustý," připojilo se i druhé. Jejich matka byla ve zjevném šoku, takže je ani neokřikla.

„Existuje artefakt, který umožňuje cestovat mezi světy osobám, jejichž protějšky v druhém světě potkat nemohou. Tedy se k nám mohli dostat jen ty osoby, které v tomto světě již nežijí." Severus Snape ztuhl a zůstal zírat na Brumbála. V hlavě mu rezonovalo jedno jméno, které by to mohlo být. A které před pár dny slyšel. Ostatním to zjevně ještě nedocházelo. Hermiona vypadala, že se zblázní.

„Je to někdo důležitý. Harry... choval se podivně, ale byl..."

„Šťastný," doplnila ji Ginny.

„Pokud dovolíte, dojdu pro ně," zvedl se Brumbál od stolu.

„Oni jsou tady?" zeptal se Kingsley. Brumbál jen přikývl a vydal se ke dveřím od jídelny. Otevřel je a na okamžik vyšel ven. Hned se však zase vracel. A v místnosti to zašumělo, když se vracel... s Remusem Lupinem a Siriusem Blackem.

„Dobré odpoledne," pozdravil přítomné Remus.

„Zdravíčko," usmál se Sirius, který si nepokrytě užíval pohled na ztuhlého Snapea. V tu chvíli se ale ozval zvuk roztříštěného skla.

„Pa-pardon," začala Tonksová zmatečně hledat svou hůlku, aby nepořádek po rozbité skleničce uklidila.

„Sestřenko, taky jsem byl v šoku. Ale rád tě zase vidím," pověděl jí Sirius, který se domníval, že v šoku byla Tonksová z pohledu na něj. Paní Weasleyová, která však věděla, že její šok byl způsoben úplně jinou osobou, jí přispěchala na pomoc a skleničce navrátila její původní tvar.

„Chtělo by se mi říct, že tohle je divné, ale... Brumbále, u Merlina, tohle není normální," ozval se Moody, jehož kouzelné oko rentgenovalo dva nové příchozí skrz na skrz.

„Jsou to Remus a Sirius, které jsme všichni znali. To mohu s jistotou potvrdit," řekl, aby přítomné uklidnil. Nikdo tomu však zřejmě nechtěl věřit. „Ovšem - s jen poněkud jinou minulostí posledních čtrnácti let," dodal a mírně uklonil hlavu jejich směrem. Remus se Siriusem už seděli s ostatními u stolu. Profesorka McGonagallová pořád kmitala pohledem mezi nimi a Brumbálem. Snape doufal, že by Sirius pod jeho pohledem mohl znovu zemřít. Proč radost trvá vždy jen tak krátce?

„Poměrně dosti odlišnou," doplnil Brumbála Remus. Vypadal nervózně, což byl úplný opak toho, jak se cítil Sirius.

„Kde je Harry?" zmohla se znovu na jedinou otázku paní Weasleyová.

„Měli by tu být každou chvíli, Molly," ubezpečil ji Brumbál, což vyvolalo další udivené pohledy.

„Oni?" zopakoval nejistě Kingsley.

„Možná se trochu zpozdí-"

„Zpozdí?" podíval se Sirius nevěřícně na Remuse. „Na schůzi Řádu? Tys spadl z koštěte?" Remus se zamyslel, když se pousmál.

„Máš pravdu, to je dost nepravděpodobné."

„Nemožné," opravil ho Sirius. „A to i kdyby se Voldemort rozhodl zaútočit na ministerstvo-"

„Teď trochu přeháníš, Siriusi," podotkl Remus. Sirius se podíval na zmateně vypadající profesorku McGonagallovou.

„Ale jen trochu," mrkl na ni.

„Bože," schovala si Hermiona obličej do dlaní. Došlo jí to. Severus Snape se podivoval, že jí to trvalo tak dlouho. On si tedy stále namlouval, že to je nemožné – i když tento výraz při pohledu na dvě osoby před ním, které měli být mrtvé, poněkud ztrácel význam. Velice nerad se mýlil. Teď si ale nepřál nic jiného, než aby se pletl.

Z předsíně se ozval šramot. Jídelna se znovu ponořila do ticha.

„Zpozdil, jo? Ten je přesnej jak hodinky," ušklíbl se Sirius na Remuse. Remus mu pohledem naznačil, že měl samozřejmě pravdu. Najednou se ozvala z předsíně slabá rána.

„Sakra," uslyšeli Harryho.

„V pořádku?" zeptal se ho druhý hlas.

„Jasně. Neprobudilo ji to?" Zjevně se obával křiku paní Blackové.

„Oni ji ještě nesundali? Co tu od včerejška dělali?"

„Víte, jak ten obraz sundat?" zeptal se ho Harry překvapeně.

„Čekali jsme na tebe, samozřejmě," odpověděl svému příteli rovnou Sirius, který na něj přese všechny zavolal z jídelny. Na druhé straně stolu sedící Severus Snape už to nevydržel a s tichým „to snad ne" opřel hlavu o dlaň a zůstal nevěřícně hypnotizovat stůl.

„Slyšíš ho? Už to zapomněl," řekl zase hlas z chodby. V tu chvíli se Sirius zvedl a postavil mezi dveře.

„Ale no tak," ušklíbnul se na svého nejlepšího přítele.

„Já ti ten obraz sundám, ale nic jiného už ode mě k Vánocům nečekej."

„Jak jsi štědrý. Pověsím si svou drahou matku nad postel a vždy si na tebe při pohledu na ni vzpomenu. A ty se moc nesměj, juniore."

„Jdeme včas?" zeptal se pak James tišším hlasem a pohlédl směrem k jídelně, do níž ještě neviděl.

„No vidíš to, takže tvůj táta o humor ještě úplně nepřišel," protočil Sirius očima a otočil se zpět do jídelny, kde všichni strnule hleděli jeho směrem. „Jsou tu," prohlásil a vrátil se na své místo vedle Remuse.

James vešel s Harrym do jídelny.

„Dobré odpoledne," pozdravil James početnou skupinu před sebou. Jako první si všiml profesorky McGonagallové, která si nevěřícně překryla rukou pusu. Nespouštěla ho však z očí. Přímo naproti ní seděl Snape, který se naopak probral a zvedl k němu naprosto znechucený obličej. James ho bez sebemenšího zaváhání přešel a rozhlédl se po ostatních. Velkou část v místnosti zabírala rodina Weasleyů. Ale narazil i na známé tváře. Kingsley vypadal trochu starší, než si ho pamatoval. Hestie se nezměnila, stejně tak Dedalus. Co ho zarazilo, že Tonksová nevypadala tolik výstředně jako obvykle. Moody... byl Moody.

Harry právě s úsměvem od ucha k uchu zdravil své přátele, Ron na něj vytřeštěně zíral, Hermiona vypadala, že má na krajíčku.

„Někteří z vás Jamese jistě poznáváte," podíval se Brumbál po některých členech Řádu, kteří nepřítomně přikývli. Gestem Jamesovi a Harrymu naznačil, aby se připojili k nim ke stolu. „Těm z vás, kdo jste tu možnost v minulosti neměli, nejspíš nemusím vysvětlovat, o koho se jedná," přejel pohledem zbytek osazenstva u stolu. I ti přikývli.

„To nelze přehlédnout," poznamenal vedle něj sedící Sirius potichu. Snape naproti si odfrknul. James si všiml, jak se Sirius znovu nadechoval k nějaké poznámce, ale byl přerušen Brumbálem.

„Nejspíš by vás zajímaly nějaké další informace." I když mu nikdo neodpověděl, bylo jisté, že další informace zajímají všechny. „Na začátku bych možná ve zkratce vysvětlil, co se stalo jinak ve světě, odkud k nám James, Remus a Sirius přišli." Podíval se krátce na Jamese, který přikývl na znamení, že může začít. „Stejně jako zde byl strážcem Jamese a Lily Peter Pettigrew. Tu noc, kdy se rozhodl Voldemort Harryho zabít, byl James Peterem vylákán z domu pod záminkou, že mu chce říct, kdo v jejich okruhu je zrádcem. Když poté Voldemort dorazil do jejich domu, Lily se postavila Voldemortovi sama a Harry tak přišel o ochranu, která mu byla poskytnuta v našem světě. Zemřeli tu noc oba." James po celou dobu, kdy Brumbál Řádu vysvětloval zásadní rozdíl mezi jejich světy, sledoval malou rýhu na stole před sebou. Když skončil podíval se na Siriuse. Tvářil se po delší době zase vážně. Tak jako všichni u stolu. Věděl ale, že na to přijde. Byl rád, že to měli za sebou hned na začátku.

„Voldemort se stále snaží převzít nadvládu nad kouzelnickým světem. Jak mi James s Remusem a Siriusem řekli, jeho aktivity už zasahují kouzelnická společenství po celém světě. Británie zatím odolává, zdráhám se říct slovo úspěšně," podíval se znovu krátce na Jamese, který na znamení souhlasu zlehka přikývl, „ale... odolává. Ne všem států ve světě se to však daří. Domnívám se, že toto je dobrá příležitost k tomu, abychom se dozvěděli něco o tom, co by náš svět mohlo čekat. A jak se na to nejlépe připravit."

„Mám to všechno sebou," pronesl James k Brumbálovi.

„Výborně, Jamesi. Dostaneme se k tomu později. Teď ještě něco k našim... přátelům." James byl rád, že je Brumbál nenazval hosty. To by mohlo značit, že je jednoho dne zase opustí. Znovu se rozhlédl po stole. Zdálo se mu to, nebo Tonksová neustále pozorovala Remuse? A Snape pro změnu civěl pořád na něj. James mu jeho vražedný pohled velice rád opětoval.

„James, Sirius a Remus se v našem světě objevili před více než dvěma týdny. Přímo zde na Grimmauldově náměstí. Také zde v jejich světě objevili artefakt, který je přenesl do toho našeho. Poslední dva týdny se všichni zdržovali v Bradavicích – o jejich existenci věděl Harry, jak vám nejspíše došlo," věnoval pohled jeho synovi, který se na všechny potěšeně usmál. „Od včerejška žijí Sirius s Remusem zde. Harry a James... někde jinde. Místo jejich pobytu je skryto Fideliovým zaklínadlem a jeho existence nebude sdělena žádnému členu Řádu." James byl rád, že to Brumbál řekl všem přímo. Předejdou tak všemožným dotazům a otázkám, které by jistě následovaly. Docela ho ale už začínal vytáčet Snape, který mu po Brumbálových slovech věnoval posměšný úšklebek.

„Mohu se vrátit kousek zpátky? Pokud se ten artefakt našel v jejich světě tady, mohl by být pořád zde?" přerušil poprvé někdo Brumbála. Byl to Moody.

„Jistě, Alastore. To byla jedna z prvních věcí, která nás napadla."

„A?" zeptal se s nadějí v hlase Snape. Ovšem, tohle ho zajímá nejvíc, napadlo Jamese.

„Našel se i zde," přisvědčil Brumbál. James si všiml, že Harry vedle něj podivně ztuhl. Podíval se na svého syna a povzbudivě usmál. No jo, tohle mu asi zapomněl říct. Nebo nezapomněl, prostě mu to tak trochu zatajil - nač ho znepokojovat ještě víc?

„Takže zpáteční jízdenka existuje," poznamenal Snape úlisně s pohledem upřeným na Jamese.

„Asi tě teď zklamu, Snape, ale o zpáteční... jízdenku nemáme zájem," vrátil mu James s úsměvem.

„Pouze ty nebo i tví přátelé? Mám za to, že někdo z nich je v tomto světě stále hledaný masový vrah, o nějž jeví mozkomorové nebývalý zájem," střelil posměšným pohledem po Siriusovi. Ten se napřímil a falešně se na Snapea usmál.

„To je samozřejmě trochu nešťastné. V našem světě jím nejsem, Peter pochopitelně zemřel doopravdy a beze svědků," podíval se po Jamesovi, který na Snapea hleděl s kamenným výrazem. Přerušit se ho raději rozhodl Remus.

„Jak řekl James, tato možnost je pro nás, Severusi, bezpředmětná." James pocítil ke svému příteli vděčnost. Řekl to tak jasně, že o tom nemohl nikdo u stolu pochybovat. Harry vedle něj se Remusovým směrem usmál.

„To aby si U Svatého Munga připravili dostatek lůžek," ušklíbl se křivě Snape.

„No joo," uslyšel slabý hlas ozývající se z opačného konce stolu. Byla to dvojčata a obdivně na ně teď zahlížela.

„To bylo geniální," řeklo tiše druhé z dvojčat.

„Jistě ses výborně bavil. Pozornosti ti vždycky dělala dobře, Pottere," odfrkl si Snape. U stolu se znovu rozhostilo ticho. Brumbál otevřel pusu, aby něco řekl, Siriusova židle zavrzala. Chtěl vstát. James ho gestem ruky zarazil.

„Ano. To jsem se bavil, Snape," řekl mu ledově. Uchopil Harryho ruku a zvedl demonstrativně do výšky, natočenou hřbetem k němu. Harry překvapeně zamrkal. „Ještě pořád se nemůžu přestat smát. Nebo třeba tomu," pustil Harryho dlaň, který ji schoval hned pod stůl, „že na mého syna poslala Umbridgeová párek mozkomorů. To bylo tak legrační. Mohl bych ještě pokračovat, ale nerad bych se zase rozesmál." Snape ho propaloval pohledem. „Ale vím jistě, že tebe to skutečně pobavilo, že ano," ušklíbl se na něj James. Snape zkřížil ruce na hrudi a opřel se do židle.

„Už si stihl postěžovat? Nepřekvapivé," střelil Snape pohledem po jeho synovi. To bylo něco na Jamese.

„To opravdu nemusel. Mně bohatě stačilo tě slyšet." Snape prozřel. Posměšně si zase odfrkl.

„Takže tos byl ty!"

„Jistěže jsem to byl JÁ," naklonil se James směrem k němu.

„Jak jen mi to mohlo nedojít?" protočil Snape očima. „Promiň, tvůj syn je ti tak podobný - absolutně ve všem," dodal. James zpozoroval, že se je Brumbál snaží uklidnit zdviženými dlaněmi, ale to Jamese ani v nejmenším nezastavilo.

„Děkuji, Snape, stačil jsem si všimnout," usmál se na něj James. Snape se však krátce zasmál.

„To nebylo ani v nejmenším myšleno jako kompliment, Pottere."

„Víš, ty mě fakt neurazíš, Snape."

„Ovšem, to nedokázal nikdy nikdo."

„No, někdo jako ty rozhodně ne."

„Vidím, že tvé přehnané ego zůstalo beze změny."

„A tobě zjevně pořád něco chybí. Co kdyby sis ale své komplexy začal léčit jinak než na mém synovi?" Snape semknul rty do úzké linky. Teď to byl James kdo zkřížil ruce na hrudi a spokojeně se opřel do židle.

„Pánové. Myslím, že tohle je chvíle, kdy bychom si měli uvědomit, že všem nám jde o to samé, a odložit své spory... z minulosti," zasáhl konečně Brumbál. Ani jeden z nich na to nic neřekl. Nebo alespoň ne Brumbálovi. Snape totiž chytil druhou mízu.

„A jaké komplexy si léčíš ty, Pottere? Celý Řád se může postavit na hlavu, jen aby tvého syna ochránil před Pánem zla, a pak se tu objevíš ty a po dvou týdnech přijde všechna práce vniveč?"

„Severusi-" James si stále Brumbála nevšímal, když se podíval na Snapea jako na blázna.

„Já se ti strašně omlouvám," položil si hraně ruku na srdce, „asi jsem se měl nejdřív zeptat tebe, zda smím svého syna vzít na prázdniny domů. Nebo jsem o tom měl dát hlasovat během schůze?" rozhodil rukama do stran. „Promiň, ale nevšiml jsem si, že by byl Harry majetkem Fénixova řádu."

„Tato záležitost byla probrána se mnou," sdělil hlasitě Brumbál. „Harry je ve stejném bezpečí jako by pobýval zde nebo v Bradavicích," přejel přítomné pohledem.

„Tak snad ses tentokrát při výběru strážce rozhodl trochu lépe," utrousil Snape potichu, i přesto to slyšeli všichni. James ztuhl. Slyšel, že Harry vedle něj zalapal po dechu. Siriusova židle znovu zavrzala. Tentokrát Sirius už opravdu vstal a sahal po hůlce.

„Ty seš pořád stejnej parchant-" Remus ho však přerušil uprostřed věty.

„Opravdu si myslíš, že zrovna ty můžeš soudit špatná rozhodnutí druhých, Severusi?" zeptal se ho Remus ostřeji, než u něj bývalo zvykem. „Sedni si," řekl pak tišeji Siriusovi, který si posměšně odfrkl, a když si sedal zpět, neopomněl ještě přidat komentář.

„Nechal jsem se unést. Nejsem zvyklý na poučování od smrtijedů."

James se snažil udržet si tvář, i když nebylo sporu, že Snapeova poznámka se ho dotkla.

„Opravdu vás už požádám o klid," usměrňoval je Brumbál už nepříliš jemným tónem. „Rád bych, abychom se podobných poznámek vyvarovali," dlouze se zadíval jak Siriuse, tak na Snapea. James, aby se zaměstnal a změnil úplně téma, začal vytahovat z tašky desky s pergameny. Měl připravených několik kopií. Když se tak ale rozhlédl po stole, možná jich bylo málo. Brumbál si toho všiml a zase se pousmál. „Ano, to bude nejlepší. Kingsley?" oslovil Pastorka ředitel. „Byl bych rád, kdyby ses na toto podíval." James mu podal jeden svazek. Další podal Brumbálovi. Třetí nechal ležet před sebou, vytáhl hůlku a použil kopírovací kouzlo. Pro každého člena Řádu jeden svazek.

„Kdys tohle dával dohromady?" zeptal se ho nevěřícně Sirius, když zíral na minimálně třicetistránkový štos pergamenů před sebou.

„V Bradavicích," odpověděl jednoduše James a otočil na první stránku. Harry se nakláněl k němu, aby líp viděl. James pergameny posunul blíž jeho směrem.

„Kdy?" nechápal Sirius.

„Asi když jsi spal," poznamenal s úsměvem Remus. Sirius protočil očima.

„S tím už nic neudělá ani změna světa," zamumlal potichu. James zakroutil hlavou, ale dál si ho nevšímal. Pak se ale Sirius nahnul přes Remuse k vedle sedící profesorce McGonagallové. „Stal se z něho hroznej workoholik. Že byste to do Jamese nikdy neřekla," pověděl jí s úsměvem. Profesorka zjevně netušila, co na to říct.

„Požádal jsem Jamese," začal všem sdělovat Brumbál, „aby nám připravil seznam osob, které v jejich světě měli, a tedy i v našem by mít mohli, vazby na Voldemorta. James pracoval v jejich světe jako bystrozor, posledních šest let byl dokonce vedoucím bystrozorského oddělení."

„Nejmladším v historii," upozornil potichu Sirius opět profesorku McGonagallovou. James dělal, že ho neslyšel.

„Má tedy o osobách spjatých s Voldemortem a smrtijedy... dokonalý přehled," pronesl s trochu překvapeným pohledem upřeným na kopii před sebou, kterou v rychlosti listoval.

„Rozdělil jsem to do jednotlivých kategorií," začal James, ale byl hned z kraje přerušen paní Weasleyovou.

„Ehm, myslím, že děti by už měly jít nahoru. Přeci jen jsou to věci, které se týkají jen Řádu."

„Mami," začala protestovat nejmladší z rodiny.

„Ginny, bez řečí."

„Ale-"

„Rone!"

James byl reakcí Molly Weasleyovou zaskočen. To přece nemělo logiku. Podíval se na svého syna, který ho nyní sledoval a nejspíš čekal na jeho ortel.

„Harry ten seznam už viděl," rozhodl se pak říct, čímž evidentně paní Weasleyovou zaskočil. „Vzhledem k tomu, že se setkává se smrtijedy častěji, než by bylo zdrávo, měl by snad vědět, na koho si dát pozor."

„S tím souhlasím," postavil se na jeho stranu Sirius, a dokonce i Remus přikývl. A nakonec i Brumbál.

„Ano. Jsou jisté informace, které by... měly být přístupné všem. Ponechám na vašem uvážení, jak s nimi budete nakládat," řekl směrem k Jamesovi a paní Weasleyové. Tedy aby svým dětem řekli, co sami uznají za vhodné. „Ale také je pravda, že nyní potřebujeme probrat i jiné záležitosti, týkající se čistě činnosti Řádu, proto by mladší ročníky měly pro teď tuto místnost opustit." To už James nerozporoval. Děti od Weasleyů vstávaly od stolu dost nelibě. Dokonce se snažily se svou matkou dohadovat. Harry vstal, usmál se na něj a zamířil ke dveřím.

„Vidíš? Harry jde bez řečí."

„Protože už všechno ví," odsekl své matce Ron, který spolu s Hermionou zrovna došel k jeho synovi.

„Pojď, řeknu vám to," snažil se jim rádoby potichu sdělit Harry. Slyšel ho však i James na druhé straně kuchyně. Sirius vedle něj se uchechtl. Paní Weasleyová už tak pobaveně nevypadala.

„Rone, nezdržuj to," osočila se na něj i jejich kamarádka a začala ho strkat z kuchyně ven. Nejspíš se nemohla dočkat toho, co uslyší.

„Vždyť už jdu," zaslechl je James ještě, než se za nimi zavřely dveře. V jídelně se snížil počet osob o šest.

„Tak to bychom měli," řekl Brumbál a rozhlédl se po zbývajících tvářích u stolu. Snape vypadal, že si oddychl. Ne ale na dlouho. James se rozhodl, že odsud neodejde bez toho, aby mu od plic řekl, co si o něm myslí.

Schůze trvala asi hodinu a půl. Trvala by o něco méně, kdyby Moody neměl dotaz nebo poznámku ke skoro každému jménu ze seznamu. Sirius mu asi uprostřed tiše vyčetl, proč se musel tolik rozepisovat. Během té doby si také vyměnil několik poznatků s Kingsleym. Měli si toho opravdu hodně co říct. V jejich světě bylo bystrozorské oddělení v neustálém pohotovostním režimu, Kingsley byl překvapen, kolik zákonů se tomu u nich muselo přizpůsobit. Tonksová nic moc nekomentovala. Vcelku mile ho ale překvapil Arthur Weasley. Vypadal na rozumě uvažujícího člověka, se kterým se dalo diskutovat o čemkoliv.

Když pak Brumbál schůzi rozpustil, jako první se zvedl od stolu Snape. Skoro z místnosti vylítl. James na nic nečekal a zvedl se jako druhý, aby ho následoval.

„Jamesi," snažil se ho zastavit Remus.

„Nech ho," uslyšel ještě Siriuse, když za sebou zavíral dveře. Dohnal Snapea u vchodových dveří. Jakmile si ho všiml, vytáhl Snape hůlku, prudce se otočil a namířil ji na Jamese.

„Ale, ale, staré zvyky nás neopouští, že?" pousmál se tomu James. Svou hůlku nechával schovanou.

„Co chceš, Pottere? Nemám na tebe čas," odsekl mu Snape. Hůlkou však stále mířil na něj.

„Přestaň se laskavě vozit po mém synovi." Teď to byl Snape, kdo si uchechtl.

„Nebo co?"

„Co kdyby sis našel sobě rovnýho, Snape? Nebo se nezmůžeš na nic víc než se navážet do svého studenta? Řekni, dělá ti to dobře?"

„Snad ty mě nechceš moralizovazovat, Pottere," odfrkl si a sklonil hůlku dolů. Pořád ji ale držel v ruce.

„Chtěl sis vyřizovat naše účty přes něj?" pokračoval James dál. „Ani mě to nepřekvapuje. Tys byl vždycky hajzl." Snape ho propaloval nebezpečným pohledem.

„Co kdyby sis šel užívat své staronové role otce, dřív než budeš muset pokračovat dál," ušklíbl se Snape vypočítavě.

„Asi tomu pořád nerozumíš – nikam pokračovat nehodlám," ujistil ho znovu James.

„Myslel jsem, až budeš znovu hledat další svoji rodinu. Protože já jsem se jen snažil tvému synovi ukázat, že sláva není všechno a že pravidla existují i pro... vyvolené," pronesl se zřetelným odporem. „Bohužel, jak jsme se všichni již tolikrát přesvědčili, absolutně postrádá jakýkoliv respekt ke všem nařízením, ale štěstí, které dosud stálo čirou náhodou při něm, jistě není nekonečné. Buď kvůli své aroganci a chuti předvést se zabije sebe, nebo to opět odnese někdo jiný."

„Ty seš fakt parchant, víš to?" řekl mu James ledově. Měl chuť mu zakroutit krkem.

„Jen ti dávám rady do života, Pottere. Abys věděl, co tě čeká, pokud s tím něco neuděláš," pousmál se zle Snape. „Slyšel jsem, že smrt dítěte je to nejhorší, co se člověku může stát. Možná by ses místo toho, abys poučoval mě, měl zabývat svým synem, pokud nechceš, aby se ti to stalo znovu. Anebo sis našel nový koníček? Cestovat mezi světy a hledat, kdes to ještě nepodělal? Je vůbec někde takový?" James stál a nedokázal se ani pohnout. Ta slova rezonovala v jeho hlavě. Snape věděl naprosto přesně, čím ho vyvést z rovnováhy. Jakoby v mlze za sebou uslyšel kroky. A pak i hlas svého syna.

„JSTE UBOŽÁK!" James jen viděl, jak se vedle něj postavil Harry, kterým očividně cloumal vztek. Snapeovy oči se zúžily. V pozadí za nimi se rozezněl obraz Siriusovy matky.

„Cos to řekl, ty-"

„Že jste ubožák!" nezdráhal se to jeho syn zopakovat. James byl pořád v šoku, ale Snape ho z něj velmi rychle zase dostal. To když po něm posměšně střelil pohledem a řekl:

„Tak to vidíš. Mohl bys začít tím, že toho svýho spratka poučíš o zásadách slušného chování." To byla pro Jamese poslední kapka. Vrhl se na Snapea, jednou rukou ho chytil pod krkem a druhou zároveň vytáhl hůlku. Přirazil ho silou ke zdi. Snape však nezůstával pozadu. I on namířil svou hůlku na něj a začal se s ním přetahovat. Nejspíš by to vypadalo na vyrovnaný souboj, ale nebyl dostatek času k tomu to zjistit. Někdo ho začal od Snapea odtrhávat.

„Jamesi," uslyšel hlas za sebou, ale nevšímal si ho. Měl chuť dát Snapeovi pěstí a přitom ho ještě proklít. Ani jedno však nestačil. Remus měl větší sílu, než čekal. Odtrhl je od sebe a postavil se mezi ně.

„Zkus to říct ještě jednou!" zasyčel přes něj na Snapea James, byl vzteky bez sebe.

„Klidně tisíckrát. Nemám problém říct ti pravdu do očí," odvětil Snape, snažil se tvářit nad věcí, ale James měl pocit, že by se na něj taky znovu vrhl, kdyby mezi nimi Remus nestál.

„Vypadni odsud," procedil raději James.

Snape se na něj naposledy s pohrdáním podíval, otočil se a odešel z domu pryč. Dveře se za ním s bouchnutím zavřely. Křik obrazu začínal slábnout. Nejspíš se ho snažil někdo utišit.

James ještě chvíli stál a upřeně se díval do míst, kde Snape zmizel. Z transu ho probral až Sirius.

„Co ten hajzl řekl?" Když se otočil, všiml si, že na chodbě stojí celý zbytek domu. Profesorka McGonagallová se tvářila úplně stejně, jako když ho načapala při střetu se Snapem za jeho studentských let v Bradavicích.

„Siriusi," snažil se ho mírnit Brumbál, který zamířil ke krbu. „Já vás nyní opustím. Myslím, že zbytek dne zde proběhne... klidněji." To bylo Jamesovi úplně jedno.

„Také půjdeme," prohlásil, když Brumbál zmizel v zelených plamenech.

„Jamesi, no tak," začal ho Sirius přemlouvat. „To nám nemůžete udělat. Že, paní profesorko," usmál se na profesorku McGonagallovou Sirius. James pohlédl na pořád strnule stojícího Harryho. Ten se na něj nejistě pousmál a pokrčil rameny. Možná se ještě chvíli mohou zdržet.

„Jak se vám daří, paní profesorko?" zeptal se jí James, nasadil úsměv, i když uvnitř mu ani trochu do smíchu nebylo, a vykročil jejím směrem...