Za okny už panovala černá tma, když James seděl za stolem a sepisoval na Brumbálovu žádost všechny známé smrtijedy z jejich světa. Usvědčené, odsouzené, dosud nechycené i pouze ty podezřelé. James udělal krátký seznam, který se mohl Kingsleymu předat už nyní. Teď pracoval na tom mnohem delším.

Kdo se stal smrtijedem dobrovolně? Kdo za určitých okolností? Kdo neměl na výběr? Na koho by si měli dát pozor? U nich byl Voldemort činný dlouhá léta, tady ne – ale když byl zpět, bylo pravděpodobné, že tytéž osoby, které se k Voldemortovi přidali až časem, budou stát před tímtéž rozhodnutím i zde.

Byla to zdlouhavá práce, a ještě chvíli bude, ale James si byl jistý, že mu neunikne jediné jméno. Takže – Michael Fleawing – Odbor mezinárodní kouzelnické spolupráce – změna strany v roce 1989, důvod kariérní. Spadal do druhé skupiny, ale i v té se ještě dalo rozlišovat, zda jeho pohnutky byly nebo nebyly omluvitelné. Pro Jamese byly omluvitelné velice ojediněle. Tyto nebyly.

Z ložnice se ozval tichý šramot. James vstal, aby nahlédl za dveře. Harry spal. Možná jen špatný sen. Teď už vypadal klidně. James opřel hlavu o futra a chvíli ho pozoroval. Byla sobota, ale přišel až navečer, takže mu James navrhl, že tu může rovnou zůstat, když zjistili, že už je půlnoc. A on zůstal. Byli si každým dnem bližší a bližší. Usmál se, když si vzpomněl na jejich rozhovor, který mezi nimi před pár hodinami proběhl.

O několik hodin dříve...

„Ještě něco jsem ti chtěl říct," začal Harry, Jamesovi připadal trochu nesvůj.

„Povídej."

„Pamatuješ na ten dopis, co mi poslal Sirius?" zeptal se ho Harry a zadíval se někam mimo něj. James se překvapeně napřímil. Jak by mohl zapomenout.

„Ano?" přikývl a čekal, co k tomu Harry ještě řekne. Vlastně byl už předtím dost zvědavý, ale i když mu Sirius pořád vtloukal do hlavy, že se ho má na to děvče zeptat, neodhodlal se.

„To, co jsem říkal – vůbec to nebyla pravda." James se zarazil. Takže měl Remus zase pravdu. „Já jsem ten dopis nečetl, ale nechtěl jsem, aby to Sirius věděl," řekl kajícně Harry, pořád sledoval vše ostatní kromě Jamese.

„To se... přeci nic neděje, klidně jsi mu mohl říct, že jsi na to zapomněl-"

„Nechtěl jsem ho číst," odpověděl na rovinu Harry. Podíval se na Jamese, měl v očích smutek. James nevěděl, co na to říct. Zřejmě to bylo pro Harryho ještě těžší, než si myslel. „Je to divné – dostávat dopisy od Siriuse. Psal mi... často. Co měl taky dělat, když musel být zavřený na Grimmauldově náměstí," řekl hořce Harry. „Nesnášel to tam, vím to. Taky to tam nemám rád." Tohle nejspíš nebyla vhodná chvíle pro to, aby mu James řekl, že je tam chce Brumbál na vánoční prázdniny přemístit. „To je jedno," oddychl si Harry ztěžka. „Už se to lepší. Nejdřív... bylo těžké Siriuse a Remuse – tyhle," ukázal ke dveřím, „vůbec vidět. Před třemi týdny jsem je viděl umřít a teď jsou tady a tak... šťastní. Sirius a Remus, které jsem znal, takoví nebyli. Tedy myslím... Nestrávil jsem s nimi zase tolik času," dořekl tišším hlasem Harry a podepřel si rukou hlavu. Jamesovi trhalo srdce Harryho tak vidět. Ale byl strašně rád, že se mu otevřel.

„Časem se to zlepší, uvidíš," snažil se ho James ujistit otřepanou frází, kterou sám nesnášel, ale v tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího. Harry přikývl a snažil se pousmát. James hádal, že se o to snažil jen kvůli němu.

„No, tím jsem chtěl říct, že s více holkama najednou fakt nechodím, vlastně... ani s tou jednou," dodal zase Harry už trochu uvolněněji. James se usmál.

„Opravdu ne?" Harry zavrtěl hlavou a zase začal koukat někam mimo. Vypadal nervózně. „Neboj, to přijde časem. V tvém věku už jsem byl dávno zakoukaný do tvojí mámy, ale trvalo to ještě nějaký rok, než mě vzala na milost."

„Fakt?" podivoval se Harry. Zdálo se, že Sirius s Remusem mu nestihli říct vůbec nic. James s úsměvem přikývl. „Když ono je to tak složitý," povzdychl si zase Harry.

„Složitý? Takže... tu nějaké děvče je?" zeptal se ho James zaujatě. Všiml si, že Harry lehce zčervenal.

„Možná... Dnes při schůzi Brumbálovy armády-"

„Je v Brumbálově armádě?"

„Jo. No, myslím, že jí nejsem lhostejný. Ani o na mně – zval jsem ji už vloni na ples, víš?"

„Byla s tebou na plese? To je fajn-"

„Ne, šla s Cedrikem." Jamesův úsměv trochu povadl. To nebyl vhodný narušitel...

„Aha," zmohl se na jediný komentář.

„Chodili pak spolu. Jenže... pak Cedrik umřel. Byla z toho dost nešťastná. Asi je i teď. Ale Hermiona tvrdí, že na mě pořád kouká – dneska mi i řekla, že jsem skvělý učitel. Ale – říkám si, jestli by to tak bylo, i kdyby Cedrik žil. Asi ne, nejspíš by byli pořád spolu. Ale z toho vyplývá, že o mě má zájem jen proto, že už Cedrik nežije, protože ho zabili, když chtěli zabít mě, není to divný?" zeptal se ho Harry naprosto vážně? James by v koncích. Co na to říct? Jeho rivalové ve škole neumírali. Ne, že by to některým někdy nepřál... Hypoteticky, pochopitelně.

„Možná... trochu ano," donutil se nakonec něco říct. Rozhodně to bylo divné. Teď by tu měl být Sirius a poradit mu. „Ale zase nemůžeš vědět jistě, že by spolu pořád byli, takže se kvůli tomu nemusíš cítit špatně."

„Myslíš?"

„Já bych... tomu dal čas." Zřejmě univerzální odpověď na cokoliv. Harry to ale s vděkem přijal a spokojeně se na něj usmál.

Nyní...

James se vrátil zpět ke své práci, napil se černé kávy a dal se zase do psaní. Myšlenkami byl ale pořád u svého syna. Jako skoro každou chvíli od té doby, co se tu objevili. Dnes měl velmi dlouhý rozhovor s Brumbálem. Podrobně mu popsal vše, co dosud jen okrajově. Vše, co se týkalo Harryho a Voldemorta. Od prvního ročníku až doteď. Strávili spolu několik hodin, a asi i to byl důvod, proč James chtěl, aby u něj Harry dnes zůstal. Měl o něco lepší pocit, když ho měl pod dohledem.

James si všiml, že když Umbridgeová mluvila o tom, že Harryho vyslechne pod mučící kletbou, Harry podivně ztuhl a očním kontaktem hledal pomoc u Brumbála. Kde by ho ale napadlo, že ho Voldemort na hřbitově cruciatem mučil? Když si vyslechl celý proces znovuzrození Voldemorta, bylo mu hrozně jen při pomyšlení, co musel jeho syn zažít. A na ministerstvu... Brumbál mu sdělil své důvody, proč Harrymu o věštbě neřekl už dřív, asi to bylo celkem pochopitelné, vypadalo to, že Brumbálovi na Harrym opravdu záleží. Ano, bylo těžké si ho nezamilovat. O to horší bylo, když si uvědomil, co ještě ho čeká.

Probírali činnost Řádu i věštbu samozřejmě. James předpokládal, že Brumbál po těch letech přemýšlení na něco přišel, ale ne. Nevěděl víc, než James. Tedy nic. Na okamžik mu připadalo, jako by chtěl Brumbál něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Takže... možná to nebylo úplně nic, věděl něco, co nechtěl Jamesovi říct? Možná si ale nebyl jen jistý... Možná mu nechtěl dávat plané naděje, než to bude vědět určitě.

Teď to znělo, jako by Jamesovi už moc víry nezbývalo, ale to ne, byl si jistý, že to dopadne dobře. Muselo. Jiná cesta nebyla. Přece sem nepřišel jen proto, aby se svým synem strávil trochu času, než mu ho Voldemort zase vezme. To byla šílená představa. Bylo mu strašně jen při pouhé myšlence, že by se to mohlo stát... Na to nesmí myslet. Pohlédl ke dveřím, za kterými jeho syn spal, a věděl, že nikdy nedovolí, aby mu Voldemort ještě někdy ublížil. Nebo kdokoliv jiný. Tentokrát už ho nezklame.

Zase se ozval z ložnice šramot. James vstal a šel se tam opět podívat. Jakmile ale nahlédl za dveře, ztuhl. Harry seděl na posteli a držel si hlavu. Slabě se třásl.

„Harry?" zeptal se ho patrně. Harry zvedl hlavu k němu, v obličeji se mu odrážela bolest, a James si uvědomil, že si nedrží hlavu, ale čelo. Pár kroky byl u něj. Sedl si k němu na postel a vyděšeně ho pozoroval. „Ty... měl jsi... nějakou vizi?" zeptal se ho James. Harry zavrtěl hlavou. „Bolí tě to?"

„To za chvíli přejde," zašeptal Harry, hlas se mu klepal. Pomalu spustil ruce z čela a promnul si obličej. James si všiml, že je jeho jizva červenější než obvykle. Vypadala zapáleně.  

 „Co se... co se stalo?" zeptal se Harryho vyděšeně.

„Voldemort," hlesl Harry. „Má... z něčeho radost. Na něco se... těší," mnul teď nervózně svou přikrývku. James otevřel pusu, ale nějakou chvíli ze sebe nemohl vydat vůbec nic. Teď se však musel sebrat. Nemohl se nechat převálcovat tím, že jeho syn právě cítil to samé, co cítil Voldemort.

„To se ti... děje často?"

„Občas. Bolí mě pak jizva."

„Dobře," přikývl James pomalu. „Pomáhá ti na to něco?"

„Co?"

„Na tu bolest? Můžu ti nějak pomoct?" Harry se na něj díval, jako by se ho na to ptal někdo poprvé.

„To přejde, nedělej si starosti." James zavrtěl hlavou. To bylo šílené.

„Nechceš napít-"

„Měl bych to říct Brumbálovi," přešel jeho otázku Harry a začal se zvedat z postele. James mu položil ruce na ramena a zatlačil zpátky.

„V žádném případě."

„Musím mu-"

„Zůstaň ležet. Postarám se o to," rozhodl James. Ještě aby v tomto stavu lítal po Bradavicích a sháněl Brumbála! Ale nejspíš to byla zaběhnutá praxe. Udělal přeci to samé asi před týdnem, když sem James přišel.

„Ale já-"

„Ty tu zůstaneš. Já mu to řeknu, Harry." Harryho zelené oči se vpíjely do těch jeho. Opřel se zpátky do polštáře. James si nemohl pomoct a přejel mu konejšivě rukou po vlasech. V duchu si ale říkal, že je teď možná vyděšenější než jeho syn. „Donesu ti vodu," spustil ruku dolů a zvedl se. Harry ho nespouštěl z očí.

„Děkuju," zašeptal Harry.

Jamesovi se třásla ruka, když vedle naléval vodu ze džbánu. Věděl o tom jejich spojení od prvního dne, co sem přišel, ale něco jiného bylo být při tom. Vize, pocity... co to bylo za spojení? Nějaké prokletí? Tohle přeci nezanechá jedna odvrácená kletba...

Rychle se vrátil za Harrym a podal mu vodu.

„Zkontaktuji teď Brumbála, ano?" Harry přikývl. „Ty odpočívej. Zkus ještě usnout, jestli to půjde. A netrap se tím, já to vyřídím, ano?" ujišťoval svého syna.

„Dobře," hlesl Harry.

„Tak fajn. Bude to v pořádku. Ještě to bolí?" zeptal se znovu.

„Už ne."

„To je dobře. Budu hned zpátky." Vzal od Harryho prázdnou sklenici, ještě jednou mu přejel rukou po vlasech a vstal, aby přešel ke krbu.

„Kuchyně," zavolal, když vhodil dovnitř letax. Nezáleželo na tom, jak pozdě bylo. Dobby se objevil téměř okamžitě. „Zkontaktuj prosím hned Brumbála, že s ním naléhavě potřebuji mluvit."

„Jak si pan James, otec Harryho Pottera, přeje."

*****

Nebyl to dlouhý rozhovor. Podle Brumbála si Voldemort tato spojení ani neuvědomuje. Co může značit tentokrát, je těžké říct. Samozřejmě to není dobré znamení, pokud něco plánuje a vede se mu dobře. Promluví si o tom se... Severusem. James na něj zůstal nevěřícně zírat. O tomhle opravdu snil. Přesně na něj čekal, že se bude muset spoléhat. K čertu s celým Snapem! A jak pomoct Harrymu, to se nedozvěděl. Jen to, že se ta spojení snažili vyrušit pomocí nitrobrany. Se Snapem. Neúspěšně. Lekce trvaly dohromady čtrnáct dní, než jich po události na ministerstvu zanechali. Když se James Brumbála na závěr zeptal, jestli si někdy všiml Snapeova přístupu k jeho synovi a jestli opravdu věřil, že ho to naučí, odpověděl mu Brumbál jen to, že tomu věřil. Na první otázku neodpověděl. Radši.

James pomalu nabýval dojmu, že bude muset vzít situaci do svých rukou. Měl hned několik plánů. Musel je mít. Byl plánovací typ. První plán si zatím nechával pro sebe, s tím se rozhodl Brumbála konfrontovat později. Druhý plán však uskutečnil hned následující noc.

Když v neděli ráno Harryho před šestou vyprovázel ke stěně, aby se vrátil, dokud budou ještě ostatní spát (což by v neděli nebyl problém i později), požádal ho, aby mu po Dobbym poslal neviditelný plášť, pokud by se už nemohl ten den zastavit.

Donesl mu ho odpoledne sám.

*****

Měl pocit, že se vrátil do svých studentských let, když se už několikátou noc po sobě probíral pod neviditelným pláštěm Oddělením s omezeným přístupem v bradavické knihovně. V jedné z těch knih přece musel něco najít! A má tu spoustu času k pátrání. Siriusovy nekonečné debaty o tom, jak se mohou pomstít Snapeovi, už přestávaly Jamese bavit. Když se ale kradl po hodině a půl s kopou knih zpět, rozhodl se, že se do nějaké takové debaty bude muset opět zapojit.

Jako bystrozor byl trénovaný na cokoliv, ale v tomto světě bylo obtížné chovat se, a dokonce často i jen myslet způsobem, jakým byl zvyklý. Bezchybně, bez emocí. Pořád tu jen myslel na to, jak pomoct Harrymu, jak se zbavit Voldemorta, jak naplnit věštbu, aby to jeho syn ve zdraví přežil, takže ano – nečekal, že na jedné z chodeb narazí na Snapea a snaha o to, klidit se mu z cesty, zapříčiní, že narazí do brnění a na pár vteřin mu sklouzne neviditelný plášť z části hlavy. I když si ho ihned nasadil zpátky, pohroma byla na světě.

„Pottere!" Podle Jamesova názoru vypadal Snape vytočeně, ale nikterak překvapeně. Byl docela daleko, když se to stalo, což se už nedalo říct nyní. James před ním couval, teď už si však dával velmi dobrý pozor, aby neklopýtl.

„Pottere, já jsem vás viděl. Okamžitě se ukažte!" Myslel si, že viděl Harryho. James se začal usmívat, ale brzy ho smích přešel a měl sto chutí Snape proklít.

„Říkám to naposledy, Pottere, ukažte se, nebo si nepřejte vědět, co s vámi udělám." Chvíli Snape čekal, ale pak se vypočítavě usmál a ledovým hlasem pokračoval. „Vy jste opravdu neskutečný, Pottere. Ale proč mě to vůbec překvapuje? Jeden by řekl, že vás události posledních týdnů přinutí alespoň začít používat to, co máte v hlavě – mozek, pokud tedy vůbec nějaký máte, o čemž často pochybuji. Ale pro vás prostě pravidla neplatí, že? Co můžeme také od zlatého chlapce čekat. Že začne zpytovat svědomí? Začne se chovat zodpovědně? Ne, to je na někoho jako jste vy skutečně příliš. Ale víte, kdo s čím zachází, tím také schází, Pottere. Vaše sláva vám krk nezachrání. Ale hrajte si dál. Třeba budete mít zase štěstí. Jaká škoda, že se ho vašemu milovanému kmotrovi a tomu vlkodlakovi příliš nedostalo," odfrkl si Snape pohrdavě, chvíli ještě zůstal čekat, zda mu někdo odpoví, ale nakonec se otočil na patě a odešel na druhou stranu.

James stál pořád na místě,  hůlku držel namířenou na Snapea. Udělá to. Prostě to udělá. Tohle si obhájí. Čekal ale příliš dlouho. Snape zabočil za roh. James vztekle spustil ruku s hůlkou podél těla. Měl to udělat! Měl toho zmetka proklít. Ale nevadí, on si ho ještě podá. Za tohle Snape zaplatí! 

Ale co teď bude s Harrym?

*****

 „Harry!" Někdo na něj volal. Přes společenskou místnost se k němu hnal Colin. Zrovna byl na cestě na snídani, ale na chvíli se od Rona a Hermiony odpojil.

„Ahoj, Coline."

„Mám to pro tebe – tady," ukazoval krabici v ruce. „Probral jsem úplně všechny fotografie, no a tady jsou," podával mu ji. Harry byl trochu překvapený. Nejistě krabici otevřel. Poté už byl o něco víc překvapený. Koukal se na sebe samého, jen asi stokrát jinak. Harry se nevěřícně přehraboval fotkami. Kdy je všechny vyfotil? Myslel, že mu jich dá pár, ale takové množství, to bylo až... znepokojující.

„Je jich dost," pronesl udiveně.

„Nech si je všechny, mám je dvakrát. A dneska uděláme to focení Brumbálovy armády," zazubil se na něj Colin.

„Jo," vydechl Harry. „To bude... fajn," řekl a znovu se nevěřícně podíval do krabice. Zrovna zahlédl fotku z famfrpálového zápasu ze třetího ročníku, když vyhráli pohár. Přesně něco takového potřeboval. Nakonec tam možná bude i něco užitečného. „Ještě jednou díky."

„Za málo, Harry."

Harry běžel fotografie rychle schovat do pokoje, a za chvíli už se připojil k Ronovi a Hermioně cestou na snídani.

„Hermiono, potřeboval bych v Prasinkách něco koupit," řekl své kamarádce Harry.

„Jistě, Harry. Co potřebuješ?" Snad nebude mít moc dotazů.

„Fotoalbum."

„Fotoalbum?" zopakovala po něm překvapeně Hermiona.

„Na co?" nechápal Ron.

„No... to moje... se už nějak rozpadá. Koupíš mi tam nějaké?" vymýšlel si zase Harry.

„No ovšem. Samozřejmě že koupím," přikývla hned Hermiona.

„Dík. Hlavně na to nezapomeň! Je to důležitý!" Ron se na Harryho podíval jako na blázna – no jo, jak si mohl myslet, že by Hermiona mohla na něco zapomenout. „Jo a dnes se na BA budeme fotit," oznámil jim. Hermiona se rozzářila, Ron naopak zatvářil kysele.

„Nech toho," okřikla Rona. „Náhodou je to skvělý nápad. Budeme mít památku-"

„Pottere!" zarazil je uprostřed kroku rozzuřený hlas profesora lektvarů. Harry se nadechl a otočil k bledému Snapeovi, který stál už u něj. Co jen jeho táta vyváděl, že ho tak naštval? Ráno měl vzkaz od něj přímo na polštáři – musel ho tam v noci nechat Dobby a chtěl si být jistý, že si ho určitě přečte. Táta se mu v něm asi stokrát omlouval a varoval ho, že Snape nejspíš nebude ve své kůži. Ale nemá se tím trápit a ujišťoval ho, že si to se Snapem později vyřídí. Harry se nemohl dočkat!

„Ano, pane?" zeptal se ho naprosto vyrovnaným tónem Harry.

„Myslíte si, že jsem idiot, Pottere?"

„Nevím, na co narážíte, pane," odpověděl Harry zjevně vytočenému Snapeovi.

„Budete si hrát pořád na svatouška, Pottere? Moc dobře víte, že jsem vás viděl," zabodl do něj Snape svůj pohled. Harryho obočí vylétlo vzhůru.

„Já vás také vidím-"

„MLČTE!" Harry zavřel pusu a čekal dál na svůj ortel. „Ve dvě ráno jste se toulal pod tím vaším pláštěm po chodbách. Copak, potřeboval jste si skočit do knihovny, abyste to tam měl jen pro sebe? Nebo jste se kradl do Oddělení s omezeným přístupem?" Harry překvapeně zamrkal. Bože! Jeho táta byl celý on! Nebo spíš naopak? A Snape si je spletl... To bylo pochopitelné, smál se v duchu Harry.

„Celou noc jsem byl na koleji."

„Pottere, co to tu na mě zkoušíte?"

„Vážně, pane. Jste si jistý, že jste viděl mě?" zeptal se ho Harry skoro posměšně. Snapeovi jeho tón neunikl.

„Za tohle zaplatíte, Pottere," zasyčel vztekle.

„Já se vás jen ptal, jestli si jste jistý, že jste viděl mě-" Snape se na něj zle usmál.

„Věřte, Pottere, že já brýle na rozdíl od vás nepotřebuji."

„Tak to se s vámi nemohu hádat, když jste si tak jistý," pokrčil rameny Harry, jako by mu to bylo úplně jedno.

„Školní trest dnes ve čtyři, Pottere. A další zítra a pozítří. Za ten váš arogantní tón." Sakra, Angelina ho zabije. Školní tresty až do pátku. Zrovna, když nechala přidat tréninky, co už tu Umbridgeová není... Snapeův hábit zavlál a byl pryč. Ron s Hermionou na něj zůstali zírat.

„Tys byl v noci v knihovně?" zeptala se ho Hermiona.

„A bez nás?" dodal nevěřícně Ron.

„Ne, nebyl," odpověděl Harry po pravdě. On ne... Jeho táta. Všiml si, že knih u něj za poslední dny přibylo. Harry asi tušil proč. Hledal odpovědi... Od té noci, co se ozval Voldemort, byl znepokojený. Harry nechtěl, aby si dělal takové starosti, ale tu noc byl skutečně dojatý. Jeho táta řekl, že se o to postará, a udělal to. Měl svého tátu, který se za něj postavil, kdykoliv bylo potřeba. Který mu pomohl, když mu bylo zle. Který se rozhodl převzít Harryho problémy na sebe a vyřešit je. A on je vyřeší, Harry to věděl!

*****

  „Já vůbec nevím, co s tím!" zaklapl s bouchnutím asi už dvacátou knihu James a frustrovaně se opřel do židle. Sirius s Remusem k němu vzhlédli. Společně s ním se snažili přijít tomu spojení na kloub. Prohledali za poslední tři dny několik tuctů knih, někdy i opravdu temných, ale nenašli vůbec nic. I když – něco možná přeci jen ano.

„Tohle by se dalo aplikovat na Srabuse," pronesl zaujatě Sirius. James se na okamžik zarazil. Chtěl pomoct svému synovi! Pak si ale vzpomněl na včerejší noc a byl v tu ránu na nohou.

„Ukaž?" naklonil se Siriusovi přes rameno. Kletba pomalu rozežírající podkožní tkáň – poznámka: velmi bolestivé. „Srabus by zbělal ještě víc a navíc by se u toho zapotil." James se upřeně podíval na svého nejlepšího přítele. Měl pro něj jen dvě slova.

„Založ to." Sirius potěšeně následoval jeho rozkazu.

„Stejně pořád nevěřím tomu, co Harrymu – nebo tedy tobě – řekl," pronesl Remus zamyšleně. „Vždyť ho nepřímo nařkl, že to celé na ministerstvu zavinil on."

„Nikoliv nepřímo, řekl to velice jasně," oponoval mu James. „Ani si nechci představit, co by to s Harrym udělalo, kdyby to slyšel."

„Je to svině," shrnul to Sirius.

„A ještě si dovolí dát mu tři tresty – tři!" zvolal James.

„Je to svině," zopakoval Sirius zřetelně.

„Za jeho arogantní tón – arogantní – chápete to?" James myslel, že špatně slyšel, když tu za ním dnes Harry o volné hodině byl a vyprávěl mu to. Jeho synovi to přišlo vtipné. Jamesovi už o něco méně. „Já mu ukážu, co to je arogantní tón."

„Oh, a ty ho umíš skvěle, Jamesi," mrkl na něj Sirius. James jeho poznámku ponechal bez komentáře.

„Hlavně to na schůzi nepřežeň," upozornil ho Remus, stále zahloubaný v knize o nejslavnějších a zároveň nejhrůznějších prokletích od dob Merlina po současnost.

„Já bych se tedy při zdi moc nedržel," byl opačného názoru Sirius. „Co takhle tam pro něj nachystat pár malých překvapení?" usmál se spiklenecky Sirius. James jim to ještě neřekl.

„S Harrym asi nebudeme přes prázdniny na Grimmauldově náměstí," odhodlal se už ale konečně James. Teď i Remus přestal číst a překvapeně se na něj podíval.

„Cože? Nebudete? Jak jako nebudete?" dožadoval se Sirius odpovědi.

„Harry tam nechce."

„To ti řekl?" zeptal se ho Remus.

„Ne přímo. Ale vím, že to tam nemá rád. Navíc je tam pořád Krátura - vůbec si to tam neodkážu představit. Je to... moc brzo." James si povzdechl. „Chtěl bych, aby měl Harry hezké Vánoce. Abychom si je užili. Jako rodina. A ne, aby se užíral pocitem viny na Ústředí."

„A to teda zůstane na koleji a pořád za tebou bude chodit na návštěvu?"

„Nebude za mnou chodit," odsekl James Siriusovi. „Říkal jsem, že strávíme Vánoce jako rodina. Spolu. Ne hodinu denně. Ale celé prázdniny. Víte, všechny Vánoce trávil předtím v Bradavicích – Dursleyovým by byl asi na obtíž! Nezasloužil by si zažít jednou v životě taky hezké svátky? Bez Voldemorta a všeho toho okolo." Sirius s Remusem na něj pořád nechápavě zírali.

„A kam tím teď míříš?" zeptal se ho Sirius nejistě.

„Znamená to, že nechceš zůstat ani v Bradavicích?" James mlčel. Neměl ten rozhovor vůbec začínat. Jak jim může říct, že jim... nemůže nic říct?

„To si myslíš, že ti Brumbál dovolí Harryho někam-"

„Co by mi měl dovolovat?" odsekl zase James. „Harry není jeho majetek, je to MŮJ syn. Moje dítě. Já si s ním můžu jet klidně na druhou stranu planety, když budu chtít. Brumbál mi nemůže zakázat nic, ani odvést ho na vánoční prázdniny pryč. Všechny děti odsud odjíždí na Vánoce domů. Nechápu, proč by to s mým synem měl být problém!" Samozřejmě předpokládal, že to bude problém. Ale měl pro Brumbála připravenou úplně stejnou odpověď. A taky jednu žádost.

„Ale Harry je v nebezpečí, kam chceš-"

„Děkuji za upozornění, Remusi. Doteď jsem si tady toho nevšiml," ušklíbl se ironicky James. „Nebo tím chceš naznačit, že nedokážu svého syna ochránit?" Remus odložil na stůl knihu, kterou doteď držel v ruce. Zakroutil hlavou.

„To jsem tím nechtěl říct. Jen-"

„Tak si své poznámky nechte pro sebe. Nestojím o ně," řekl jim upřímně James. Nejspíš to vůči nim nebylo zrovna fér. Ale oni tomu nemohli rozumět. Nevěděli, jak se cítí on a co cítí Harry. Oni ho neznají tak jako on. James by pro něj udělal první poslední. Ví, že s ním chce Harry taky být. Určitě bude šťastný. A o to přeci šlo. Chce, aby jeho syn zažil tak úžasné Vánoce, jaké se svými rodiči zažíval on sám. Vždycky Vánoce miloval. Už čtrnáct let ale žádné neslavil...

„Tak nám jen řekni, kam chceš s Harrym jít," zeptal se ho Sirius. „Váš dům přece už nestojí, Brumbál to říkal." V pokoji se rozhostilo ticho. James zůstal zírat do země.

„Jamesi?" oslovil ho Sirius, v jeho hlase zaslechl stopy obav. Věděl to. Věděl, proč jim to James nechce říct. Projel si rukou nervózně své černé vlasy. Byly ještě rozčepýřenější než předtím. Podíval se na své přátele se zoufalstvím v očích.

„Já... už jsem si myslel, že to není možné... někoho takhle strašně milovat. Myslel jsem, že už nebudu cítit nikdy nic. Ale... je mi hrozně, jen si představím, že by se mu něco stalo. Že by mu někdo ublížil. Že by mi ho někdo zase vzal. Já... já vím, že vám můžu věřit. Víte, že vám věřím. Svěřil bych vám svůj život. Ale..." Ale ne ten Harryho. Jeho život by nesvěřil už nikdy nikomu, kdyby to šlo. Nemohl udělat stejnou chybu znovu. Až příliš často ho to provázelo v jeho nočních můrách. Stačilo, že mu jedno špatné rozhodnutí vzalo jeho syna na čtrnáct let. A jeho ženu navždy. Nemohli to pochopit. Netušili, jaké to je... Žít s tím pocitem viny, že se rozhodl špatně. Ale nemusel to říkat nahlas, aby jim smysl došel. „Jediný, koho se Voldemort bojí, je Brumbál." Tohle byla jistota, která dodávala Jamesovi trochu klidu, co mu zbýval.

„Chápeme to," prolomil po chvíli hradbu ticha Remus. Vždycky chápal všechno. Sirius už tak chápavě nevypadal, ale nakonec i on přikývl.

„Děkuju vám," zašeptal James. Nakonec... asi tušili, kam by mohli James s Harrym jít. Ale Fideliovo zaklínadlo by jim nedovolilo je kdy najít. Ani nikoho jiného. Samozřejmě věděl, že by to nikomu nikdy neřekli. Ale také věděl, čeho všeho je Voldemort schopný.

*****

 Konečně na sebe měli víc času. Většina studentů trávila sobotní den v Prasinkách, Harry ale u něj. Donesl sebou dokonce kouzelnické šachy. Harry mu říkal, že je s Ronem často hraje, ale tvrdil, že v tom moc dobrý není. James se musel přesvědčit, že to není pravda. Co se Harryho a jeho schopností týkalo, jeho syn nebyl vůbec, ale vůbec objektivní! James sice taky ne, protože podle něj byl jeho syn nejlepší úplně ve všem, ale na tom už nezáleželo.

„Dobby nám tu nechal dýňový koláč," oznámil svému synovi.

„Ten miluju," prohlásil Harry a hned si jeden kousek vzal.

„Nejspíš si toho je Dobby vědom," usmál se James. A teď i on. „Co ta vaše kapitánka? Je pořád naštvaná?" Harry mávl rukou.

„Už jí to přešlo. Na příští týden zarezervovala hřiště na celý týden – abychom to dohnali. Katie se málem zbláznila. A Hermiona taky," ušklíbl se Harry. James se zarazil.

„Proč Hermiona?"

„Naruší jí to studijní plán, kterého jsme s Ronem součástí. Kvůli NKÚ," vysvětloval Harry. James se na svého syna povzbudivě usmál.

„NKÚ nejsou těžké, to vás jen všichni straší. Některé otázky jsou opravdu triviální. Stačí, když si vše jednou přečteš a napíšeš to," uklidňoval ho James.

„Vážně?" ptal se ho Harry. „Fred s Georgem říkali, že jsou zkoušky hrozné."  James se pousmál.

„Ty to zvládneš, uvidíš."

„No ale co lektvary?" pochyboval pořád Harry.

„Bude vás zkoušet komise, ne vaši profesoři, Harry. Vsadím se, že kdyby tě neučil Snape, neměl bys s nimi vůbec žádný problém." Harry se tvářil pořád trochu pochybovačně, ale nakonec přikývl. Podíval se ke stolu, kde byly na hromádce složené pergameny.

„Už to máš hotové?" zeptal se Harry se zájem.

„Jistě. Chceš se podívat?"

„Můžu?" pohlédl se na něj udiveně.

„Proč bys nemohl?" podával mu James štos pergamenů. Zrovna jeho syn by měl být ten, kdo by měl o smrtijedech vědět úplně vše! Harry se začal probírat jednotlivými listy.

„Páni, je toho hodně," řekl jeho syn, když četl jednotlivá jména. „Toho znám, ten byl na hřbitově. Ten taky. A tenhle teď na ministerstvu." Pak se zarazil. „Malfoy není pořád odsouzený? Chybí důkazy k jeho usvědčení?"  vzhlédl k němu Harry překvapeně, když si přečetl jeho poznámku. „Ten se dostane vždycky ze všeho!"

„Je veřejným tajemstvím, že patří k Voldemortovým stoupencům. Bohužel je jeho vliv příliš velký," vysvětloval s hořkostí v hlase James. Kolikrát se ho jen snažil dostat za mříže!

„Bellatrix utekla třikrát z Azkabanu?" podíval se na něj Harry nevěřícně.

„Měli jsme za poslední roky několik hromadných útěků. Vždy pak nastal ve společnosti chaos. Ono se není čemu divit," ušklíbl se James. „Zajímalo by mě, jak to vypadá u vás na Příčné ulici. Musí to být neskutečný rozdíl." K lepšímu, pochopitelně. Jen kvůli tomu, že jeho syn přežil. Bylo to pořád neuvěřitelné...

„Je to tam fajn," řekl jeho syn. „Bojoval jsi s hodně smrtijedy?" James se pousmál.

„Málo jich nebylo."

„Zranili tě někdy?" vyptával se ho zvědavě dál.

„Nijak vážně," zakroutil hlavou James.

„A tyhle všechny jsi zatkl ty?" James se zase pousmál.

„Všechny ne. Ale za posledních šest let, co jsem velitelem, jsem jich za mříže poslal dost. Předávám všechna doporučení ke vzetí do vazby ke Starostolci," vysvětloval mu James. Harrymu se rozšířily zorničky, když jeho zrak utkvěl na jednom jméně. Pak vzhlédl nevěřícně k němu.

„I Stana Silničku?"

„U něj byly shledány jisté polehčující okolnosti. Dostal jenom osm let."

„Jenom?" vyvalil Harry oči. Jeho synovi to nejspíš připadalo až dost. 

„Smrtijedi, kteří se k Voldemortovi přidají z vlastního přesvědčení, dostávají doživotí," vysvětlil mu James jejich běžnou praxi. Pak ho ale něco napadlo.

„Odkud ho znáš?"

„Dělá přece průvodčího v záchranném autobusu," odpověděl Harry okamžitě.

„Tys jel někdy záchranným autobusem?" zeptal se ho James zmateně. Harry se zarazil. Takže jel.

„Jednou," připustil neochotně jeho syn. „Nezahrajeme si ty šachy?" navrhl náhle, vstal a šel si pro druhý koláč. „Je vážně skvělý." 

„Proč ne," přijal James jeho návrh. Však on si ho o prázdninách vyzpovídá. Řekne mu úplně všechno! Bez podobných vytáček...

Nic však nemohlo jít hladce, jak James doufal. Jejich idylickou sobotu přece jen někdo narušil. A Sirius s Remusem, kteří od včerejška dělali, jako by se nic nestalo, to nebyli.

Když svého syna podruhé porazil v kouzelnických šachách (napadlo ho, jestli by ho neměl nechat vyhrát, ale patnáctileté děti už se asi vyhrávat nenechávají - ne, že by s tím měl zkušenosti...), objevil se zničehonic Brumbál. A tvářil se dost vážně na to, aby Jamese napadaly ty nejhorší myšlenky.

„Voldemort se objevil v Prasinkách. Nikomu se nic nestalo," ujistil je ředitel hned z kraje. Harry byl v tu ránu na nohách. James se nezmohl ani na slovo. „Kouzelnický svět teď nejspíš čekají velké změny."

„Proč? Proč tak najednou? Co tam chtěl?" ptal se jeho syn. Vypadal pobledle. James odpověď znal. A Brumbál, který upřeně pozoroval Harryho, také.

„Profesorka McGonagallová očekává hromadu sov od rodičů. Nejspíš bude škola uzavřena o týden dřív, než se situace trochu uklidní." O týden dřív... tedy už teď?

„Musím s vámi o něčem mluvit," rozhodl se James okamžitě. I když on byl rozhodnutý už dávno.

„Spěchám na ministerstvo. Očekává se Popletalova rezignace."

„Ale-"

„Zastavím se za tebou hned, jak se vrátím, Jamesi. Harry by měl jít na kolej - ostatní studenti by mohli mít... obavy." Harry přikývl. James to chápal. Všem je nejspíš jasné, koho Voldemort hledal.

„Pošlu ti sovu, tati." Harry ho rychle objal a pospíchal do nebelvírské věže. Brumbál mu byl hned v patách. A James zamířil do pokoje přes chodbu.