„Opravdu dokáže vyčarovat kompletního patrona? Už od třinácti?" podivoval se Remus, když mu to James vyprávěl.

„Prý ano. Naučil jsi ho to ty," potvrzoval James. Čekali společně na Siriuse, až se vrátí ze své mise. Trval na tom, že to musí provést on. A Harry měl také po trestu dorazit. Jen aby vše dopadlo, tak jak mělo. Bylo to nekonečné čekání...

„Tak přeci jen nějaké to užitečné kouzlo," pousmál se Remus, vzpomínaje na Siriusova slova. „To musí být velmi nadaný, nevíš, zda ho i proti mozkomorům použil?" To Jamese nenapadlo.

„Vlastně ani nevím, já doufám že ne," zhrozil se při té myšlence.

„Tak z nějakého důvodu ho asi umí – nenapadá mě, proč jinak bych takové kouzlo třináctileté dítě učil."

„Hlídali tu Bradavice, to bylo, když Sirius utekl z Azkabanu," vzpomínal James na absurdní důvody přítomnosti mozkomorů v Bradavicích. Jak si někdo mohl myslet, že by chtěl Sirius Harrymu ublížit? Takový nesmysl! „Prý na něj nepůsobí moc dobře."

„Myslíš, že má tak zlé vzpomínky?" zeptal se Remus. James se zarazil. „To mě tedy jen napadlo, jako jeden z důvodů. Mozkomorové samozřejmě působí špatně na každého. Možná to prostě jen umět chtěl," snažil se na to pohlížet Remus optimističtěji. Jamese to ale hlodat nepřestalo. „Víš, jak vypadá jeho patron?"

„Nevím. Zrovna mi ho chtěl ukázat, když jsi pro mě ráno přišel." Snažil se neznít příliš vyčítavě.

„Ach, to mě mrzí. Jistě ti ho ještě ukáže. Ale je to vážně pozoruhodné. Asi i proto učí ty ostatní děti zrovna on. Zřejmě mu to opravdu jde," pousmál se Remus.

„Když jsem se ho na to samé ptal, řekl, že asi docela jo." Remus se usmál ještě víc. „Vím, co chceš zase říct," protočil James očima.

„Neříkám vůbec nic."

„Ovšem."

Ozvalo se slabé klepání. „To je Harry," rozzářil se James a šel ke dveřím mu otevřít. Už ho poznal. A byl to opravdu on. Tvářil se... nadšeně. Alespoň Jamesovi to tak připadalo. „Předpokládám, že trest proběhl lépe než obvykle," zeptal se ho mezi dveřmi.

„O hodně. Vlastně mě to docela i bavilo."

„To tě budu muset zklamat, pravděpodobně tě už žádný další nečeká," řekl mu James.

„Jak to?" podivil se Harry.

„Popletala očekáváme už v pátek po obědě." Harry se ušklíbl a mávl rukou.

„To je ještě času." Pak si všiml Remuse. Na okamžik se zarazil. „Ahoj."

„Ahoj, Harry. Půjdu čekat na Siriuse," zvedl se a dal se pomalou chůzí ke dveřím. Harry ale ještě vytáhl z kapsy mikiny Pobertův plánek.

„On... šel někam ven," řekl jim. James s Remusem si vyměnili všeříkající pohled.

„Měl jsem to udělat já," pronesl James.

„Jako by mu to šlo rozmluvit – byl to přece jeho nápad," kroutil hlavou Remus. „Mohu si to půjčit?" zeptal se Harryho. Ten mu plánek ihned podal.

„Jasně."

„Děkuji ti. Určitě ti ho vrátím," mrkl na něj a odešel pryč. James přešel k oknu a chvíli se díval na školní pozemky. Nic zvláštního se tam nedělo, i když v té tmě to stejně nešlo příliš poznat.

„Ví přece, že ho nesmí nikdo vidět," uslyšel za sebou hlas svého syna. Otočil se k němu a přikývl. V duchu ale dával Siriusovi tisíc různých jmen. Kdyby si ještě přímo neřekli, že se hned po trestu vrátí zpět sem nahoru!

„Nejspíš se šel jen nadýchat čerstvého vzduchu," zamluvil to James.

„Asi," souhlasil Harry a pousmál se. „Takže v pátek přijede do bradavic Popletal?"

„Tak to Brumbál říkal. A měl jsi pravdu – věděl to od Kingsleyho." Harry přikývl a posadil se s ním na pohovku. „Nemáš hlad?" musel se ho zeptat. Jak sám dobře věděl, při trestech mnohdy dost vyhládne.

„Ne, díky, byl jsem na večeři," nechtěl ale Harry nic. „No a – už víte, jak to provedete? A bude to vůbec fungovat?" James věřil že ano, nic jiného jim nezbývalo. A provedení... no... asi nebyl nejlepší nápad to Harrymu říkat. Jaký měl asi názor na Neodpustitelné kletby? James ne nijak kladný, ale jedno imperio ještě nikoho nezabilo. A ona vlastně týrala jeho syna, takže by klidně mohl použít i něco horšího, kdyby na to přišlo.

„Mám pár nápadů, ale ještě váhám, který vybrat-"

„Víš, tati, mě taky totiž něco napadlo," řekl náhle jeho syn. James si všiml, že každou návštěvou je Harry víc a víc otevřenější. Stačilo pár dnů a ten posun byl evidentní. Ani zdaleka nebyl tak tichý, jako z počátku. Měl z toho dobrý pocit. Asi takhle nějak by to mělo mezi otcem a synem fungovat. Nebo si to aspoň myslel. Jeho zkušenosti končily v Harryho jednom roce, kdy vedli hovory spíše jednostranné.

„Tak povídej, co tě napadlo?"

„No... mohli bychom požádat Dobbyho, aby jí to dal. A proč ne rovnou při obědě, když má Popletal dorazit hned potom? Samozřejmě by se to sherry muselo nějak zakouzlit, aby nebylo poznat, co to je, ale účinek by zůstal stejný. Já tedy nevím, jak se něco takového dělá, ale... mohlo by to jít, ne?" No, tak James rozhodně věděl, jak se něco takového dělá. A že toho během školních let zakouzlili... Ale vlastně... to neznělo vůbec špatně. Věděl, že v jeho synovi něco bude! 

„To je ale geniální nápad." Harry lehce zčervenal, ale vypadal potěšeně. „Myslíš, že by jí to dal? Přece jen je to bradavická profesorka," nebyl si moc jistý James. Harry na něj vrhl sebejistý pohled.

„O tom nepochybuji. Ukradl kvůli mně Snapeovi z jeho zásob i žaberník, když jsem ho při druhém úkolu potřeboval. A to je taky profesor. Stačí říct, že je to otázka života a smrti."

„Tak to neříkej Siriusovi, jinak hned Dobbyho zaúkoluje," napadlo Jamese zděšeně.

„Proč? Shání něco?"

„Sirius pořád něco shání," zamluvil to raději James. „Každopádně je to opravdu skvělý nápad. A asi by tedy dokázal sehnat i to sherry, že?" napadlo ho záhy.

„Jo, to určitě sežene," přikývl Harry. „Jinak nevím, kdy zítra přijdu, máme večer setkání... Brumbálovy armády. A pak astronomii." James se na něj usmál.

„To je dobře, Harry. Tví spolužáci mají určitě radost. Z Brumbálovy armády samozřejmě, z astronomie asi těžko," pousmál se na něj, když si vzpomněl na nudné noční hodiny astronomie.

„Hlavně Hermiona je klidnější. Je teď dost... podezíravá. Ron teda taky. Nevíš... neříkal Brumbál, kdy jim to budu moct říct?" Harry vypadal, že ho to opravdu trápí.

„To netuším, ale když se Sirius Brumbála dnes ptal, co s námi bude, říkal něco o schůzi Řádu na začátku vánočních prázdnin," vzpomínal James.

„Řekne o vás Řádu?" vykulil Harry své zelené oči.

„Je to pravděpodobné. Asi pak Brumbál plánuje schovat nás na Grimmauldově náměstí." Harryho pohled mluvil za vše. Tohle asi nebylo zrovna to, co by si přál. Ale ať to tak bylo, nebo ne, nic na to neřekl. James si to každopádně zapamatoval.

„Ve čtvrtek máme zase trénink, přijdeš?" zeptal se ho jeho syn, zase měníc téma. James byl jeho dotazem potěšen. Bylo mu samotnému hloupé se ho na to ptát znovu. Ale byl rád, že ho tam Harry chtěl.

„Jestli ti to nevadí, určitě rád přijdu," ujistil ho James okamžitě.

„Ale pozor, bude mít jen padesát šest minut, takže nečekej žádné zázraky," nadhodil s úsměvem Harry. James se tomu zasmál. Pak se ale zhrozil.

„Počkej, bude tam zase, že?" Uvědomil si, že Umbridgeová si je nejspíš nezapomene ohlídat.

„Určitě nám to bude stopovat. Možná i na sekundy." James si odfrknul.

„No, tak ať si svůj poslední pobyt na bradavických pozemcích užije. Kdo ví, třeba se pak na čerstvý vzduch moc často nedostane," zasnil se James, když si představil Dolores Umbridgeovou zavřenou v Azkabanu.

„Ale za to ji nezavřou, ne?" pochyboval trochu Harry. James to taky neočekával. Ale kdyby byl Vrchním bystrozorem pořád on...

„Kdyby to byl můj případ, tak bych ji zavřel," odpověděl hned bez váhání.

„Do Azkabanu?"

„A kam jinam?" Jeho syn pokrčil rameny. „Ale když mluvíme o Azkabanu, něco mi to připomíná," zabodl svůj pohled přímo do Harryho. Lámal si s tím hlavu celý den! „Jak jsme mluvili o tom Patronově zaklínadle. Chtěl jsi mi ho ukázat!" Harry zamrkal.

„Jo," vydechl. Vypadal najednou lehce nesvůj, ale pořád se usmíval, i když trochu plaše. Vytáhl z kapsy hůlku a vstal. James ho napjatě pozoroval. Vypadal zase trochu nervózně. Popošel kousek dál a napřáhl ruku s hůlkou před sebe. Vypadal zamyšleně, díval se do země. James tušil, že hledá svou šťastnou vzpomínku. Pak se ale podíval Harry přímo na něj. A zase se usmál. Našel ji?

„Expecto patronum!" Z konce Harryho hůlky vystřelil proud stříbrného světla, který se formoval do něčeho obrovského. Povědomě obrovského.

  Jamesovo srdce se silně rozbušilo. Přímo před ním stál obrovský jelen. Harryho patron byl... dvanácterák. James začal mrkat rychleji. Ještě se stihl podívat na Harryho. Ten ho upřeně sledoval a nejspíš čekal, až něco poví. Teď měl tedy James asi říct, jak je nadšený. Jak je na svého syna pyšný!

Nemohl však ze sebe vypravit vůbec nic. Slova se mu zadrhla v hrdle. Schoval obličej v dlaních. Slzy se mu spustily z očí a on je nedokázal zastavit. Sundal si brýle z obličeje a ukryl svou tvář ještě hlouběji. Nemohl si pomoct. Všechna bolest se v něm znovu probudila. Veškerá skutečnost těch několika dnů, co tu strávil, do něj udeřila tak silně, že to nedokázal ovládnout. Jeho syn, který si na něj ani nemohl pamatovat, ho měl v srdci ještě hlouběji, než si James dokázal představit. Co mu za ten jediný rok stihl dát, že byl jeho patronem? Co pro něj James udělal? V jejich světě ho nechal zemřít! Nedokázal ochránit ty, které miloval nejvíc. Před očima měl najednou tvář svého mrtvého syna. Co byl za otce, že nechal svého syna zemřít? Co byl za manžela, že nedokázal ochránit svou ženu? A co dělá tady? Co když... co když to znovu nedokáže? Co když mu umře znovu? Dá se přežít smrt svého dítěte dvakrát?

Mohli být tak šťastní! Mohl mít tu nejúžasnější rodinu ze všech! Mohl – MĚL dát svému synovi úplně všechno! Ale on mu nedal vlastně nic! Nevychoval ho. Neviděl ho vyrůst. Nepředal mu ze sebe nic. A přesto jeho patronem... byl on.

Nemohl proud slz zastavit. Nemohl dělat vůbec nic. A pak ucítil, jak se kolem něj ovinuly Harryho ruce. Jeho syn ho objal. Cítil jeho vlasy na své tváři. Jeho teplo. Jeho srdce, které tlouklo. Jeho chlapec byl tady. S ním. Živý. Sňal ruce z obličeje a podíval se na Harryho. Jeho zelené oči na něj ustaraně shlížely. Začal se od něj pomalu odtahovat, ale James ho chytil za ruce.

„Je krásný... tvůj patron." Něco takového měl říct hned. Harry na to určitě čekal. Teď už to ale asi nevyznělo tak, jak mělo. Jeho syn stál strnule nad ním a vypadal nešťastně. „Pojď sem," přitáhl ho jemně k sobě a Harry se posadil vedle něj. James ho chytil kolem ramen. Druhou rukou si otřel tvář a nasadil zpět své brýle. „Mrzí mě... mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyl."

„Tati," chtěl něco Harry tiše namítnout, ale James mu to nedovolil.

„Nedokázal jsem tě ochránit. U nás ani tady. U nás jsem za to pykal já, ale tady jen ty. A to bys neměl, víš? Protože za nic z toho nemůžeš-"

„Ty přece taky ne. Sám jsi říkal, že za všechno může Voldemort." James zavřel oči, křečovitě Harryho stále držel kolem ramen. To říkal. Tak to bylo. Ale pořád byl jeho otec a selhal. Byla to přece jeho povinnost - ochránit své dítě. Nikdy si to nepřestal vyčítat. A nikdy ani nepřestane. Kdyby alespoň jeho smrt zajistila Harrymu v tomto světě klidný život. Jenže jeho život byl všechno, jen ne klidný...

„Ten patron je opravdu nádherný. Byl... byl takový vždycky?" napadlo Jamese náhle. Možná se změnil po jeho příchodu. Věděl ale, že se mýlí, jakmile uviděl Harryho nechápavý výraz.

„Jaký takový?" nerozuměl mu.

„Podoba patrona... může se během života změnit," vysvětlil mu James.

„Aha, to jsem nevěděl. Ale ne, vždycky to byl jelen." Vždycky...  „Nechci, aby se změnil." Nechce... James se na Harryho podíval a pokusil se usmát. Pořád mu to ale moc nešlo.

„Použil... jsi ho někdy proti mozkomorům?" vzpomněl si najednou na to, co říkal Remus. Harry přikývl.

„Funguje skvěle." Jamesovi však bylo po Harryho slovech ještě hůř. Jeho syn byl přeci ještě tak mladý. Neměl by čelit mozkomorům.

„To je... dobře," řekl mu však James. „Jsem na tebe moc pyšný." Ani nedokázal vyslovit jako moc. Harry se konečně také slabě usmál. „Ohrozili tě... mozkomorové, když tu hlídali školu?" chtěl vědět James. Jeho syn na chvíli zaváhal, než odpověděl.

„Chtěli dát Siriusovi polibek." James si po těch slovech vzpomněl na Brumbála. Říkal přeci něco o tom, že Harry svého kmotra vyrval ze spárů mozkomorů. Dočista na to zapomněl. Bylo toho tolik, co se pořád dozvídal. A všechno bylo tak neuvěřitelné. „A teď v létě se dva objevili v Kvikálkově," šokoval ho znovu Harry.

„V Kvikálkově?" opakoval po něm zaraženě.

„U tety a strýce-"

„Vím... vím, kde to je. Co tam dělali?" Jamese hned napadlo, co tam asi dělali, ale třeba se mýlil, proto se zeptal. Harryho mlčení mu ale jeho domněnku pouze potvrzovalo. Takže nejen Voldemort. I mozkomorové... Tak teď může dát Remusovi alespoň nějaký důvod, proč třináctileté dítě učil Patronovo zaklínadlo. 

„Ten příští víkend," začal James, ale Harry hned zakroutil hlavou.

„Nemusím do Prasinek, nevadí mi to, opravdu ne."

„Je to moc nebezpečné, Harry, víš to, že?" Už dlouho necítil strach.

„Já vím. Zůstanu tu s tebou." Což bylo přesně to, co si James přál.

„Nezakazoval bych ti to... kdyby..."

„Já vím," zopakoval jeho syn znovu a usmál se na něj. „Víš, jak se posílají přes patrony zprávy?" zeptal se ho vzápětí se zájmem.

„Jistě," přikývl James. „Taky to umíš?"

„Právě že ne," pověděl nejistě Harry. James se sebral. Zhluboka se nadechl. Konečně přišla jeho chvíle.

„Pokud dokážeš vyčarovat patrona, poslat přes něj zprávu je už vcelku snadné. Vyčaruješ ho znovu? Ukážu ti to." Tentokrát už byl připravený. Dokonce i na to svému synovi konečně něco předat...

*****

Bylo už pozdě, když Harry odcházel. Před ním se snažil působit nad věcí, ale jakmile osaměl, zase to na něj dopadlo. Nemohl jít ani za Remusem, aby zjistil, zda se Sirius vrátil. Vlastně mu na tom vůbec nezáleželo. Na ničem mu nezáleželo. Jen na jeho synovi. Aby tentokrát jako otec neselhal. Dostal druhou šanci - netušil od koho, ale někomu ve vesmíru na tom nejspíš záleželo.

A někdo mu prostě nemohl nechat ani chvíli klidu. Sirius zaklepal na jeho dveře. Toho už taky poznal. Takže byl zpět. Šel otevřít.

„Slyšel jsem Harryho odcházet," zdůvodnil svůj pobyt za jeho dveřmi. Ihned ale zvážněl. To, když si všiml, jak se na něj James dívá.

„Promluvíme si zítra, jdu spát-"

„Remusi, pojď sem," zavolal napříč tomu ale nahlas Sirius. James si povzdechl, když spatřil svého druhého přítele, jak nahlíží do chodby.

„Jdu spát," oznámil i jemu. „Dobrou-"

„Tak to ne," vrazil nohu mezi dveře Sirius. Nedovolil mu zavřít. „Co se stalo? Tohle znám. Něco se stalo. Vidím to na tobě."

„Nic se nestalo, jen chci jít spát," trval na svém James.

„Něco... s Harrym?" zeptal se opatrně Remus, když k nim došel. I on to na něm poznal. James byl opravdu zoufalý. Muselo to na něm být vidět. „Nepohodli jste se?" Podíval se na Remuse jako na blázna. Otočil se od nich, aby se vrátil do pokoje a sesunul se na pohovku. Sirius s Remusem mu byli v patách.

„Jamesi," oslovil ho Sirius, „co se děje?" James seděl na pohovce, lokty zapřené o kolena, a hypnotizoval zem pod sebou.

„Co když... ho zase nedokážu ochránit?" Sirius si dlouze povzdechl a James jen cítil, jak se vedle něj někdo posadil.

„Víš, přesně o tomhle jsem mluvil-"

„Cože?" otočil se k němu James zmateně.

„Ptal jsem se tě, když jsme sem přišli. Řekl jsi, že víš, co děláš."

„Já vím, co dělám!" ohradil se James.

„Tak proč tu pak sedíš jako hromádka neštěstí?!"

„Není to tak jednoduché!"

„Byl jsi z Harryho nadšený-"

„Jsem nadšený!" přerušil teď pro změnu Remuse. „Jak bych mohl nebýt? Jen... prostě není jednoduché... poznávat ho pořád víc... a víc si uvědomovat... o co jsem přišel. O co jsme s Lily přišli. O co přišel on... Je tak... úžasný. A-"

„Jamesi," položil mu Sirius ruku na rameno, „přestaň se tímhle ubíjet. Ber to, jak to je. Harry je teď tady. Neřeš, co být mohlo. Nezměníš to." Sirius vždycky řekl přímo, co si myslí. Říkal mu to před čtrnácti lety, a i když to James slyšet nechtěl, věděl, že má pravdu.

„Jeho patron... je dvanácterák. Proč?" podíval se na Remuse. Ten se pousmál. Nevypadal překvapeně.

„Proč? Proč bys řekl? Není to zřejmé-"

„Nezná mě. Nepamatuje si mě. Nic jsem mu nedal – i když jsem měl! A stejně... je to dvanácterák... Myslím, že vypadá jako já. Měli byste ho vidět." Sirius se na něj zamračil.

„Rozhodil tě Harryho patron? Jamesi, měl bys být hrdý. To je přece-"

„Jsem na něj hrdý! Chtěl – chtěl vědět, jak se přes patrony posílají zprávy. Ukázal jsem mu to a on to hned dokázal! Na poprvé! Je tak bystrý!"

„Je to tvůj syn, to je přece jasný," ušklíbl se na něj Sirius.

„Sirius má pravdu," překvapil ho Remus. „Je po tobě. Nezáleží na tom, cos mu stihl dát nebo ne. Tys mu dal život. To je přece to nejvíc. A že je jeho patron dvanácterák, i když si tě nepamatuje? Patron je přeci odrazem naší duše. Tak jako zvěromágská podoba. Nic z toho si nevybíráme. Je to prostě uvnitř nás." James pomalu přikývl.

„Máte pravdu... Jako vždycky. Já nevím, proč mě to tak rozhodilo. Bylo – je mi tak strašně líto, že tu zůstal sám. Co když jsme mohli udělat víc?"

„Nemohli-"

„Vždycky se může udělat víc!" trval na svém stále James. „A ty," obrátil se zase na Siriuse, „měl ses o něj postarat!" Už zase se k tomu vracel. „Ale nechal ses zavřít do Azkabanu! A než aby tys ochraňoval jeho, musel zachraňovat on tebe! Ve třinácti! Před mozkomory! Proč?!" Sirius kmital pohledem mezi ním a Remusem, jako by mu snad měl Remus pomoct.

„Proč? Jak to mám vědět? Já jsem tu nežil, pamatuješ?"

„Ale udělal bys to! Taky by ses hnal za Peterem!" obvinil ho James.

„Jistěže ano! Taky ses za ním hnal. My všichni," bránil se Sirius.

„Protože už jsem neměl koho ochraňovat!" vykřikl zase James. Remus vstal, podíval se na ně a dal si ruce v bok.

„Nechte toho! Tohle je úplně nesmyslné! Sirius má pravdu – neřešme, co se stalo. Natož v jiném světě," mluvil teď k Jamesovi. Ten se zarazil. Málokdy Remus musel zvyšovat hlas. Teprve teď si všiml, že Remus drží v ruce Pobertův plánek. „Chtěl jsem ho Harrymu dát, až bude odcházet, ale nechtěl jsem vás rušit." James se po něm natáhl. Nebyl ukončený. Našel Harryho tečku. Byl už na koleji. Ve společenské místnosti se svými přáteli. Pak se podíval jinam. Dolores Umbridgeová byla ve svém pokoji.

„Omlouvám se," řekl James, když plánek ukončil.

„Neomlouvej se, je to pro tebe složitá situace," odpověděl Remus chápavě.

„Taky mi tu už trochu hrabe," sdělil jim Sirius. „Musel jsem se prostě trochu vyvětrat," protočil očima, když viděl, jak se na něj Remus vyčítavě dívá. Nejspíš dostal přednášku. „James také chodí ven! Možná bys to mohl taky zkusit," navrhl mu. Remus zakroutil hlavou.

„Za dva týdny bude úplněk. Jsem si jistý, že se provětrám až dost." James na to ani nepomyslel.

„Nemáš svůj lektvar," poznamenal zaraženě. Co budou dělat?

„Mám. Brumbál mi ho zajistil." James si oddychl. Cítil se hloupě. Sirius mu ale nedovolil cítit se tak dlouho, protože ho donutil myslet na něco jiného.

„Tak fajn – plánek a plášť jsou pro tuto chvíli naše. Co s tím uděláme?" Remus to ponechal bez komentáře. James však nikoliv.

„Měli bychom začít plánovat," řekl, vstal a přešel ke krbu. „Kuchyně," zavolal, když vhodil letax do krbu. „Harry mě na něco přivedl," sdělil jim, když viděl, jak nechápavě se na něj jeho přátelé dívají. Ohromě mu pomohl, i když to provedou trochu jinak...

„Přeje si otec Harryho Pottera něco?" ptal se ho Dobby vzápětí.

„Ano, Dobby. Potřebovali bychom sehnat pár věcí... A můžeš mi říkat Jamesi," řekl mu James to, co už tolikrát chtěl. Dobby přikývl.

„Cokoliv si pan James, otec Harryho Pottera bude přát," rozzářila se skřítkova tvář. Slyšel už jen Siriuse, jak se vedle něj uchechtl. Ne, tohle nebyl zamýšlený efekt...

*****

Pracovali a plánovali celý následující den. Stálo před nimi spoustu neznámých, ale vždy se dobrali vcelku uspokojivého výsledku. Na každý zádrhel našli řešení. Sirius sice několikrát protestoval, že by chtěl být více zapojen přímo při akci, ale neviditelný plášť měli jen jeden. A ten si vcelku pochopitelně přivlastnil James.

Zrovna pozoroval Remuse, před nímž stály čtyři lahve sherry, jak si z jedné nalévá pití karamelové barvy do skleničky před sebou a čichá k ní. Sirius, který se dobrovolně přihlásil, že bude hlavní ochutnávač, posedával trpělivě vedle něj. A James, i když tohle nebyl zrovna jeho šálek čaje, se párkrát připojil. Jinak ale spíš hlídal mapu a snažil se něco vypozorovat z chování Dolores Umbridgeové.

„Ještě to tam trochu cítím," pronesl Sirius zamyšleně, když pokládal skleničku na stůl.

„To není možný," vrtěl hlavou Remus. 

„Je to tam pořád," tvrdil Sirius, podíval se do sklenky, a následně do sebe zbytek kopl. 

„Ukaž," ocitl se James vedle něj a nechal si od Remuse taky jednu sklenku nalít. Chutnalo to zvláštně.

„Má to pořád takový.... vinný nádech," sdělil jim své dojmy. Sirius si odfrkl.

„Vždyť to říkám!" Remus to nevydržel a taky se napil. Trochu se zamračil. 

„Kdyby vám stačila voda, bylo by to jednodušší," postěžoval si, když se vrátil ke své práci. „Ale vy musíte mít vždy něco speciálního..."

„To by pak nebyla taková výzva. A sranda! Nelam si s tím hlavu, Náměsíčníku. Budu ochutnávat tak dlouho, dokud to bude potřeba," oznámil mu Sirius s úsměvem.

V tom je ale vyrušilo ťukání na okno. Harry sice neměl dnes přijít, ale James s nadšením shledal, že mu alespoň něco posílá, když za oknem uviděl Hedviku s dopisem. S očekáváním se vrhl k oknu a vpustil sněhově bílou sovu dovnitř. Přistála na opěrce židle. Když si od ní bral James obálku s iniciály J. P., zjistil, že dopisy nese sova dva. Pod jeho se ukrývala další obálka s iniciály S. B. James se snažil nedat najevo své překvapení, když dopis Siriusovi podával. Ten vypadal nadšeně.

„Miluju dopisy!" zvolal, když obálku roztrhl. „Je to od Harryho," oznámil jim důležitě.

„To by tu nikoho nenapadlo," protočil James očima. „Co ti chce?" zeptal se však hned. Sirius rychle přečetl několik řádků, které mu Harry posílal. Usmál se na něj.

„Mrzí ho, že mi ani včera nepoděkoval. Oceňuje mou vynalézavost," sdělil jim potěšeně. „A co tvůj dopis?" zajímal se Sirius. James od něj odtrhl svůj pohled a pustil se do svého psaní. Dva popsané pergameny! Asi mu toho chtěl sdělit víc, jak Siriusovi v jeho pěti řádcích. To bylo v pořádku... Zacouval k pohovce a dal se do čtení.

Ahoj tati,

píšu ti z Dějin čar a kouzel. Zjistil jsem, že není úplně jednoduché, napsat ti jen tak dopis. Hermiona chtěla vědět, komu píšu, když jsem se o to pokusil ráno ještě před snídaní. Nějak mě hned nikdo nenapadl... Tak to zkouším teď. Myslí si, že si dělám poznámky. V celé třídě jsme jediní dva. I když vlastně je sama, protože já si je nepíšu, ale to ona neví. Vypadala překvapeně, možná by to překvapilo i Binnse... kdyby si toho všiml. Myslím ale, že si ani nevšiml toho, že ve třídě někdo je. Ale k tomu, proč ti píšu.

Přemýšlel jsem o Dobbym. Napadlo mě, jestli by nemohl mít nějaký problém z toho, kdyby se zjistilo, že JÍ to podal on. Co když na to ministerstvo přijde? Nemůžou mu něco udělat??? To bych opravdu nechtěl. Ale říkal jsi i něco o svých plánech – co když pak ale přijdou na vás? To by bylo ještě horší. Říkám si, jestli to za to stojí. Ty tresty přežiju – obzvlášť teď, když ani o nic nejde...

Poslal jsem Siriusovi taky dopis. Ani jsem mu včera nepoděkoval. Snad se vrátil v pořádku... Ale pokud to pořád chcete udělat, o ty věci, co potřebujete, Dobbymu klidně řekněte. Snape ho podezírat nebude. Nenapadlo by ho něco tak jednoduchého, jako že mu ve skladu krade domácí skřítek. Maximálně ho napadne, že jsem tam kradl já. Asi se raději neptej proč...

Když jsem včera večer narazil na paní Norissovou, uvědomil jsem si, že nemám ani plánek, ani plášť. Ale utekl jsem. Jen jsem chtěl ale napsat, že je nepostrádám. Teď se vám určitě hodí víc. Ale buď opatrný, ať tě nikdo nevidí!!! Hlavně ne ona!

Asi budu muset skončit. Hermiona se na mě zase dívá.

Aha... Binns už nic neříká. Jak dlouho asi???

Tvůj Harry

James si to četl asi pětkrát a nepřestával se usmívat. Až když zaslechl, že si Sirius odkašlal, vzhlédl. Oba jeho přátelé ho pozorovali.  

„Harry se obává, aby mě Umbridgeová neviděla," sdělil jim s úsměvem, který mu po přečtení dopisu ne a ne zmizet.

„No co, maximálně by si myslela, že jí přeskočilo," pokrčil rameny Sirius. Což Jamese přivedlo na skvostnou myšlenku!

„Tichošlápku, ty jsi geniální!" vyskočil James nadšeně. Začínal se těšit víc a víc! „Kam jsem to jen dal?" začal hledat své usvědčující důkazy proti ministerstvu...

„Jamesi, no tak. To přeci víme všichni," nadnesl, když si nalíval další skleničku sherry.

„Tahle ještě není hotová," upozorňoval ho Remus.

„Ještě lepší..."