Harry doběhl do šatny a bouchl za sebou dveřmi. To mu ale nestačilo, vzteky praštil rukou do první skřínky, kterou míjel, a následně se sesunul na lavici. Zapřel se lokty o kolena a hlavu sklonil dolů. Tohle bylo tak nefér! Proč musela Umbridgeová stěžovat život zrovna jemu? Proč všechno musí končit katastrofou!?

Uslyšel, že se dveře otevřely. Ani nevzhlédl.

„Jdi pryč, Rone," zamumlal a promnul si obličej v dlaních. Proč ho nemůžou nechat na pokoji, když chce být sám? Pak ale uslyšel cvaknout zámek a zarazil se. Vzhlédl přesně ve chvíli, aby viděl, jak si jeho táta sundává neviditelný plášť a míří k němu. Klekl si před ním a chytil ho za ruce.

„Vůbec nic si z ní nedělej, Harry. Netrap se tím." Harry na něj vytřeštěně zíral.

„Tati, někdo tě tu uvidí." Jeho táta ale zavrtěl jen hlavou a usmál se na něj.

„Neboj, nikdo sem nemůže. A ty – hlavu vzhůru. Nemůže ti nic udělat."

„Tati, je schopná změnit celý školní řád, aby dosáhla toho, co chce. Měl jsem – měl jsem být ticho a neříkat nic." Táta zase zavrtěl hlavou.

„Prosím tě, vždyť byla směšná. Na to by jí musel něco říct kdokoliv. Čtyři minuty? Hledala si záminku a našla ji. Kdybyste končili na čas, najde si něco jiného." Harry si povzdechl a zase sklonil hlavu dolů. „Ne, podívej se na mě," řekl mu a Harry se mu zase zadíval do očí. „Já ti slibuji, že Umbridgeová už ti tu dlouho život otravovat nebude."

„Co – co jí chceš udělat?" zeptal se ho Harry opatrně.

„Ani nic moc," usmál se na něj táta. „Myslím, že si vystačí sama. Jen ji... trochu postrčím."

„Tomu nerozumím," díval se na něj nechápavě Harry.

„Později ti to vysvětlím. Ale věř mi – mám plán. A když říkám, že odsud zmizí, tak odsud zmizí. Už brzy." Harry vůbec netušil, co by jeho táta mohl Umbridgové udělat, aby odešla z Bradavic, ale věřil mu. Z jeho táty vyzařovala taková jistota a sebevědomí, že se tomu nedalo nevěřit. „Takže říkám znovu, netrap se vůbec tím, co ona říká. Tebe vyloučit z týmu? Vždyť lítáš úplně fantasticky! Vsadím cokoliv na to, že z tebe McGonagallová udělá příští rok kapitána, takže to klidně můžeš trénovat dál! A nějaká Umbridgeová se může jít vycpat," mávl jeho táta rukou do vzduchu. Harry nevěděl, co říct. Jeho táta si myslel, že létá fantasticky. Vždycky si přál vědět, co by na něj jeho táta říkal. A teď to ví. Vděčně se na něj usmál. „No vidíš, to je lepší," řekl mu táta a vstal. „Přijď – anebo víš co? Jestli nic nemáš, můžeš jít rovnou se mnou. Vysvětlím ti u sebe svůj plán. A vymyslíme, co s tím zítřkem."

*****

Když se dostali skrz stěnu do skryté chodby, jeho táta konečně mohl sundat neviditelný plášť. Harry věděl celou dobu, že jde vedle něj. Jen se modlil, aby třeba nenarazili na Snapea. Jedna pohroma bohatě dnes stačila. Hned, jak se za nimi stěna zavřela, však byli zastaveni.

„Už jde," uslyšel Remusův hlas. Dveře k nim byly otevřené. A za vteřinu se v nich objevila jeho hlava. Trochu se zarazil, když si všiml Harryho, stále ještě oblečeného v nebelvírském dresu.

„Ať jde rovnou sem," uslyšel z dálky Siriusův hlas.

„Stalo se něco?" zeptal se Remuse jeho táta. Remus odtrhl pohled od Harryho a ušklíbl se na jeho tátu.

„Pořád to zkouší." Na to se jeho táta postavil do dveří a podíval se k nim do pokoje. Harry byl zvědavý, takže ho hned následoval. Spatřil Siriuse, jak sedí za stolem a míří hůlkou na pero položené před ním. Jakmile si jich ale všiml, hned toho nechal.

„Harry! No výborně. Jdeš jak na zavolanou," usmál se na něj Sirius. Harry překvapeně zamrkal.

„Teď ne," řekl jen jeho táta a Siriusův úsměv hned povadl. „Máme problém."

„No to já taky," odvětil Sirius a ukázal na pero na stole.

„Jaký byl trénink?" odvedl řeč jinam Remus.

„Ehm, dobrý," odpověděl po krátkém zaváhání Harry.

„Dobrý? Harry létá skvěle!" rozzářil se jeho táta.

„No to je jasné, to jsou dobré geny, Dvanácteráku," mrkl Sirius na jeho tátu. Ten nejspíš souhlasil, protože na to vůbec nic nenamítal.

„Ale můžete hádat," přestal se táta usmívat, „kdo na ten trénink přišel taky?" Nenechal jim ani vteřinu na odpověď. „Umbridgeová!" Takže jim to táta řekl, protože se Sirius začal okamžitě tvářit naštvaně. Harry ani nevěděl jak, a už stáli u nich v pokoji. Nakonec ale Harrymu ani tak nevadilo, že jim to táta řekl. Vzhledem k tomu, že tu spolu trávili zavření celé dny, asi Harry nic jiného neočekával. Rozhodně lepší Remus a Sirius než třeba Brumbál nebo McGonagallová. A Harry předpokládal, že v záležitosti odstranění Umbridgeové z Bradavic budou tátovi jeho přátelé určitě nápomocni.

„Kdybyste slyšeli, co řekla! Že si Harry nezaslouží být za své chování v týmu! A dostal školní trest za to, že použil kouzlo repellentus na své brýle, když začalo sněžit." Harry viděl svého tátu poprvé naštvaného. Bylo milé, jak ho bránil, pomyslel si v duchu.

„To jako vážně?" zíral na něj nechápavě Sirius.

„Za použití voduodpudivého kouzla?" pokračoval Remus. „To už je ale docela přehnané."

„Jistěže je to přehnané. Dělá to naschvál," pověděl jim táta. Harry si říkal, jestli nezapomněli, že tam pořád je.

„No, my nesmíme používat kouzla mimo vyučování," zapojil se tedy Harry nesměle. „U Umbridgeové vlastně ani v jejích hodinách," pokrčil rameny. Jeho táta se na něj zaraženě podíval.

„Jako že při obraně nekouzlíte?"

„Co to je za nesmysl?" nechápal Sirius. A přešel kousek blíž k nim. Už zase se cítil jako pod rentgenem. Jenže to ještě nečekal, co přijde, když řekne následující větu.

„Ministerstvo je trochu paranoidní, bojí se, aby si tu Brumbál nevytvořil ze studentů armádu, tak nám raději zakazuje kouzlit." Remus se Siriusem na něj oněměle zírali, ale jeho táta vypadal naopak zaujatě.

„Brumbálova armáda – ale tví kamarádi o ní mluvili! Chtějí ji zase svolat! Co - co to je?"

„Moment – tak je ministerstvo paranoidní nebo ne?" díval se na něj Sirius zmateně. Remus dál mlčel. Co mohl teď Harry říct? A co vlastně jeho táta všechno slyšel? Bavili se o tom Hermiona a ostatní na tribuně? Seděl někde u nich?

„No... to vlastně nebyl můj nápad," vzdal se všech zásluh Harry hned ze začátku. „Hermionu napadlo, že když nám ministerstvo zakazuje kouzlit a Voldemort se vrátil, že bychom se měli raději učit sami. Tak... to tak trochu děláme. Tajně. Umbridgeová zakázala jakékoliv studentské spolky. Pokud tedy je neschválí, což... by nám rozhodně neschválila," vysvětloval Harry a díval se přitom někam úplně mimo ně.

„Tak oni mají tajný spolek," uslyšel Siriusův hlas a když se na něj podíval, uviděl, že se spokojeně usmívá. „No to je v pořádku."

„Proč Brumbálova armáda?" zeptal se Remus.

„Vlastně nás to napadlo, teda Ginny, právě kvůli tomu, co si ministerstvo myslelo. Bylo to tak šílené, že jsme se tak schválně pojmenovali," pokrčil rameny Harry. Sirius začal uznale pokyvovat.

„To se mi líbí! Je vás hodně?" Harry se zarazil. Zamyslel se.

„Teď už dvacet devět." Sirius se začal tvářit ještě nadšeněji.

„To je dost!"

„Ale to jedno děvče bylo z Havraspáru," podotkl jeho táta. Harry se na něj konečně podíval. Usmíval se. Asi se mu to taky líbilo. Harry si v duchu trochu oddychl. Z čeho měl vlastně strach? Stál proti Pobertům, kteří porušovali školní řád v jednom kuse. Ale pořád to byl jeho táta a Harry stále nevěděl, kde můžou být ty pomyslné hranice... Na to ho znal příliš krátce.

„V Brumbálově armádě jsou i studenti z Havraspáru a Mrzimoru. Hermiona... to řekla pár lidem a ti dalším... Z Nebelvíru nás je tady nejvíc, ale..."

„Ale teď se nescházíte," řekl jeho táta, když Harry už nevěděl, co říct.

„Nooo, ono teď chvíli žádné setkání nebylo," pověděl tišeji Harry. Zase se koukal jinam než na ně. „Pár členů bylo... nějaký čas na ošetřovně... Umbridgeová byla dost podezíravá..."

„Na ošetřovně?" nechápal Sirius. Jeho tátovi to ale došlo, protože si odkašlal a Siriusovu otázku rychle zamluvil.

„No, ale já myslím, že chtějí pokračovat, jen ne bez tebe." Harry samozřejmě věděl, že chtějí všichni pokračovat. Jenže on se poslední dva týdny nedokázal přinutit vůbec k ničemu. Až doteď.

„No... já to totiž... tak trochu vedu. Ale to byl Hermionin nápad," dodal Harry zase rychle.

„Ty vedeš Brumbálovu armádu?" zopakoval po něm nadšeně jeho táta.

„To se mi líbí ještě víc, mladý Poberta," pronesl Sirius spokojeně. „Jestli vedeš tajný spolek navzdory Umbridgeové a ministerstvu, pak je to v pořádku."

„Takže – když jsi říkal, že se učíte obranu, znamená to, že je učíš ty?" zeptal se Remus se zájmem.

„Jo, no... nějak se to... odhlasovalo," byl opravdu už nesvůj Harry. „Ehm, tati, chtěl jsi říct něco ohledně plánů s Umbridgeovou," rozhodl se změnit směr hovoru Harry. Jeho táta se pořád usmíval, když se na něj díval, a pomalu přikývl. Harry s vděčností shledal, že kdykoliv chtěl během těch dnů, co se znali, změnit téma, vždy ho jeho táta bez zbytečných řečí následoval. Nevadilo by mu s ním o Brumbálově armádě mluvit, vadilo mu to rozebírat ještě s Remusem a Siriusem. Netušil proč. Prostě se na to necítil. Jenže se změnou tématu bohužel přišlo ještě něco horšího. Jeho táta se otočil.

„Hned jsem zpět," řekl a vyšel z pokoje pryč. Harry jen sledoval, jak zašel k sobě do pokoje. Nechal ho tam s nimi samotného. Nejradši by šel za ním. Ale nemohl už mnoho dělat, najednou se totiž hned vedle něj zjevil Sirius a chytil ho za ruku. Harry překvapeně zamrkal. Stál těsně u něj a zamračeně si prohlížel jizvu na hřbetě jeho ruky. Pak se mu podíval do očí, chvíli tak stáli, načež ho pustil a usmál se na něj. Harry měl pocit, že mu zkameněly nohy.

„Ten včerejšek mě mrzí, nemyslel jsem to tak," řekl mu nejprve. Harry polkl.

„To je v pohodě," odpověděl rychle a zadíval se přitom zase někam mimo.

„Dobrá," pověděl Sirius pomalu a po krátké pauze se ho zeptal: „Kdy máš ten další trest?"

„Zítra," vydechl Harry. Divil se, že ještě může mluvit.

„Už zítra? Tak brzy? No – to nevadí. Mám pár otázek." Jenže jeho otázky přerušil Remus.

„Fyzické tresty jsou zakázané, možná, kdybys to někomu-"

„Remusi, nech si své výchovné řeči," odmávl ho Sirius. Remus se nezdál být jeho postojem nadšený. „Má to pero jedno? Nebo víc?"

„Ehm, víc." Sirius přikývl.

„A ona ti vždy nějaké vybere? Nebo ho má už připravené?" Harry nerozuměl, co tím Sirius sleduje.

„No, vždycky ho nachystá předem."

„A kontroluje tě během trestu?"

„Kontroluje?" nerozuměl Harry. „Sedí celou dobu za stolem."

„Myslím, jestli tě chodí... pozorovat." Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, jen na konci, když odcházím." Sirius se spokojeně usmál.

„S tím si určitě poradíš," řekl mu, zrovna když se vrátil jeho táta. S Denním věštcem v ruce. Harrymu se neskutečně ulevilo. Sirius udělal krok vzad.

„Četli jste dnes toto?" zeptal se všech přítomných jeho táta a ukázal jim jednu ze stran. „Popletal se chystá do Bradavic na inspekci. Z důvodu znepokojivých zpráv podávaných Vrchní bradavickou vyšetřovatelkou Dolores Jane Umbridgeovou."

„Chceš do toho zahrnout i jeho? No, vlastně to není-"

„Tichošlápku," přerušil ho táta netrpělivě, „tvůj plán už dávno není ve hře." Sirius zamrkal.

„Prosím? Jak není?"

„Nestačí," řekl jednoduše. Harry by rád znal verzi číslo jedna, vzhledem k tomu, jak šokovaně se Sirius tvářil. „My ji nepotřebujeme zesměšnit. My se jí potřebujeme zbavit. Nadobro. Dostat ji ze školy. Pokud to vyjde, tak i z ministerstva předpokládám."

„Jamesi, no tak! Mohla být sranda." Jeho táta zavrtěl hlavou, opřel se o stůl a zkřížil ruce na hrudi. Harry byl napjatý. Vypadal tak sebejistě, že by mu snad v tu chvíli uvěřil absolutně cokoliv. Třeba že se Voldemort přidal na stranu světla...

„Na co tak strašného jsi přišel, že by to mělo Dolores Umbridgeovou až tak zdiskreditovat?" zajímalo Remuse.

„Jen jsem přemýšlel nad tím, co jsi říkal. A vzpomněl si na pár věcí. Takže, co o naší Dolores víme?" Harry věděl, že je to jeden z nejhorších lidí, kterého kdy potkal. A že narazil už na pár Smrtijedů...

„Určit víš víc jak my, tak nás nenapínej a nezkoušej nás jak mladý bystrozorský kadety," protočil Sirius očima. Harry se snažil nesmát. Jeho táta tedy pokračoval.

„Vlastně je to úplně jednoduché. Stačí, když se přede všemi ukáže, jaká opravdu je. A jaké má názory." Sirius se nad jeho slovy zamračil. „Názory rozhodně neslučující se s bradavickou profesorkou, natož zaměstnankyní ministerstva. Pár jich po ministerstvu koluje, ale samozřejmě vše popírá. Já ale vím, jak je z ní dostat."

„To nezní moc zábavně," odfrkl si Sirius. Jeho táta to nekomentoval.

„A jak tedy?" zajímalo Remuse.

„Velice snadno. Postačí nám trocha sherry," usmál se na všechny jeho táta suverénně.   

„Tak jo, už je to možná zajímavější..."

„Pro ni, ne pro tebe, Tichošlápku," podotkl táta. Harry se vážně snažil, ale teď už se nad Siriusovým zklamaným výrazem musel chtě nechtě pousmát.

*****

  Stál u Oblouku a poslouchal hlasy. Nerozuměl jim. Něco mu ale určitě chtěly. Dotkl se tedy závěsu, který oblouk zakrýval, a odhrnul ho. Stál ze ním Voldemort. Nic neříkal, jen se smál. Děsivě smál. Harrymu tuhla krev v žilách. Pustil závěs zase zpět a udělal krok vzad. Neměl by utéct? Do někoho ale narazil. Za ním stál Cedrik. Šel pomalou chůzí k Oblouku. Harry ho chtěl zastavit, ale nemohl se ani pohnout. Cedrik se propadl za závěs. Za ním se objevil Sirius. Harry ho chtěl taky zastavit, ale zase nemohl. Propadl se za závěs. A Remus, který se vynořil hned za ním, také. Harry cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Jenže pak se objevil ještě někdo. Vedle něj stál jeho táta. Upřel na něj své oříškové oči, usmál se a pak se vydal k Oblouku. Propadl se za závoj.

„Tati!" našel hlas zase Harry. „Tati!" Srdce se mu roztříštilo na tisíc kousků. To ne, jeho táta nemohl propadnout za závoj! Jeho táta mu slíbil, že s ním bude už napořád! Chtěl se za ním vrhnout, ale nemohl se pořád ani pohnout. „Tati!"

Harry se prudce posadil na posteli. Studený pot mu stékal po čele. Zrychleně dýchal. Srdce mu bušilo jako o závod. Cítil, jak ho v očích štípají slzy. Zadržel dech a zabořil obličej do polštáře. Od té doby, co se tu jeho táta objevil, se mu žádné noční můry nezdály. Až dodnes. Myslel si, že horší být nemohly. Evidentně se spletl.

Rychle se zase posadil a vytáhl zpod polštáře plánek. Zašmátral rukou na nočním stolku a chopil se hůlky.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," zašeptal. „Lumos." Poplašeně začal obracet plánek, dokud na něj nenarazil. Plánek i hůlku nechal s úlevou padnout na peřinu. Obličej skryl v dlaních. Jeho táta byl u sebe. Pořád tam byl. Znovu se na plánek podíval a chvíli z něj nespouštěl oči. Asi by byla hloupost se tam teď objevit. Co by mu řekl? „Ahoj tati, měl jsem noční můru, zdálo se mi, že jsi umřel, můžu dál?"

Jenže to bylo tak skutečné. Vždycky to bylo tak skutečné! Chtěl ho opravdu vidět. Živého. A mluvit s ním. O samotě. Včera odešel nedlouho poté, co táta všem pověděl o svých plánech s Umbridgeovou. Musel na večeři a měl hromadu úkolů. Jeho táta tomu rozuměl. Byli domluveni, že se u něj zastaví po dnešním trestu s Umbridgeovou, na který dle Siriuse mohl v klidu jít. Jeho tátovi se to moc nezdálo, ale podle všeho měl Sirius nějaký plán. Harry netušil, jak dalece s tím souvisely jeho pokusy o očarování pera předtím, než k nim s tátou po tréninku dorazili, ale nejspíš nějak ano.

Pak ho ale napadlo, že hned po Formulích mají hodinu volno. Mohl by tam zajít. Na něco se u Rona a Hermiony vymluví. Vypadali dnes překvapeně, když se k nim u večeře připojil. Především je zarazilo, jak spokojeně se tvářil. Řekl jim, že se rozhodl si z Umbridgeové nic nedělat. Hermiona se zdála jeho postojem nadšená. A ještě nadšenější byla, když s ní strávil celý večer nad úkoly a esejemi. Čím dřív bude mít vše hotové, tím více času bude moci se svým tátou strávit.

„Neplecha ukončena. Nox."

*****

James seděl na pohovce a asi po desáté si četl starý článek z Denního věštce, který vyšel na začátku Turnaje tří kouzelníků. Vzhledem k tomu, že ho psala Rita Holoubková, věděl, že devadesát procent obsahu je smyšleného, ale nemohl si pomoct. 

Domnívám se, že svou sílu mám po rodičích. Vím, že by na mě byli velice hrdí, kdyby mě teď mohli vidět... ano, občas v noci pro něj ještě pláču, a nestydím se to přiznat... vím, že se mi během turnaje nic zlého nestane, vždyť nade mnou budou bdít...

James předpokládal, že něco takového jeho syn neřekl, ale i tak mu to dělalo vrásky na čele. Jak mu tu samotnému muselo být? Otočil na další stranu, když uslyšel slabé ťukání na dveřích. To Sirius rozhodně nebyl. Odhodil Denní věštec na stůl a šel otevřít Remusovi. Jaké překvapení ale bylo, když se za dveřmi objevil Harry!

„Harry!"

„Neruším?" Poprvé viděl svého syna ve školní uniformě. James netušil proč, ale pořád ho dojímaly takové úplně obyčejné věci. Možná protože jen dokazovaly to, jak rychle jeho syn vyrostl. A on to neviděl.

„Ale vůbec, pojď dovnitř. Nemáš školu?" zeptal se ho, když za ním zavíral.

„Máme volnou hodinu. Napadlo mě... jak se máš, tati?" zeptal se ho jeho syn znenadání.

„Já – dobře. A ty?"

„Taky." Pak byl Harry chvíli ticho. „Myslel jsem-" James už se nedozvěděl co, protože si Harry všiml novin se svou tváří přes celou titulní stranu a zarazil se. Tolik k tomu, že po něm Harry chtěl, aby nečetl Denní věštec. Chápal samozřejmě proč. Jako by se tu ale dalo dělat něco jiného...

„Nečtu to," řekl James zbytečně, sebral noviny a hodil je někam mimo.

„Nic z toho, co se tam píše, jsem neřekl. Opravdu. A co jsem řekl, tam není," díval se na něj jeho syn trochu s obavami.

„Znám Ritu Holoubkovou, je mi to jasné."

„Jen jí asi informace o tom, že jsem své jméno do Poháru nevhodil, nepřišly dost rebelské. A můj život zase dost tragický." James přikývl. Dle jeho názoru byl tragický až příliš. „Ehm, víš, napadlo mě, že s tou Umbridgeovou bych se mohl ... připojit," začal Harry mluvit nejspíš o tom, kvůli čemu za ním přišel. „Jako být někde poblíž. Mohlo by jí to naštvat. Kdyby na mě třeba někde narazila, až na to dojde." Jamese jeho návrh překvapil. Posadili se na pohovku.

„To je skvělý nápad, Harry, proč ne? Musíme tedy nejdřív od Brumbála zjistit, kdy sem Popletal dorazí. Kdo z Řádu by to mohl vědět? Znáš někoho? Kdo je na ministerstvu poblíž ministra?" zeptal se ho.

„Možná by to mohl vědět Kingsley?" Jamese jeho odpověď zaskočila.

„Kingsley? On žije?" Teď vypadal překvapeně Harry.

„Ano. Žije." James si vzpomněl na to, jak Pastorek během jednoho boje se smrtijedy zemřel. A jak právě po něm převzal bystrozorské oddělení. Měli by mluvit o něčem pozitivnějším. „No a co ta vaše Brumbálova armáda?" napadlo znenadání Jamese. „Už máte domluvené nějaké setkání?" Harry se pousmál.

„Ještě ne, ale... brzy ho svoláme. Hermiona vymyslela takové mince," vytáhl jeho syn z kapsy hábitu galeon, aby mu to názorně demonstroval. „Napíše se na něj hůlkou datum a čas a všem členům se ukáže, kdy se máme zase sejít."

„Teda, to je chytré," vzal si od něj James minci a prohlédl si ji. Vypadala úplně obyčejně.

„Musíme se scházet pokaždé jindy, aby to nebylo podezřelé." James se na něj podíval, včera mu připadalo, že se o Brumbálově armádě bavit nechce, ale dnes byl úplně jiný. Možná to také bylo tím, že spolu byli sami. Remus říkal, že vypadal Harry včera zaskočeně, když ho tam s nimi na chvíli nechal. Raději to už dělat nebude.

„A kde se scházíte?"

„V Komnatě nejvyšší potřeby." James byl pořád překvapenější.

„Našli jste Komnatu nejvyšší potřeby?"

„Vlastně ji našel Neville." Už zase ten Neville...

„A ty tedy své spolužáky učíš? Jde ti obrana?" Harry zase neurčitě pokrčil rameny. Remus to včera po jeho odchodu okomentoval vcelku výstižně. Harry po něm opravdu něco nepodědil, jak mu s úsměvem řekl. Rozhodně byl o dost skromnější. Sirius se mu pak asi pět minut smál.

„Asi docela jo. Je to můj oblíbený předmět. Jen... nemám moc štěstí na učitele. Tedy až na Remuse." James si na něco vzpomněl.

„Chcete se učit Patronovo zaklínadlo – tedy to děvče to říkalo. Ne že bych je poslouchal, jen jsem to zaslechl..." Harry nevypadal naštvaně. Přikyvoval. Zda mu to věřil, byla věc druhá. „To je dost pokročilé kouzlo, ani nevím, jestli spadá do školních osnov-"

„Ano, já vím. Ale myslím, že se hodí ho umět," pověděl Harry.

„To určitě. Jen vám může chvíli trvat, než se to povede." Jeho syn se pousmál.

„Já umím vykouzlit patrona." James se zarazil.

„Dokážeš vykouzlit patrona?" zopakoval po něm.

„Remus mě to naučil... když tu učil." James se zamyslel. Něco mu na tom nesedělo.

„To jsi byl ve třetím ročníku, když tu učil, nebo ne?" Harry přikývl.

„Bradavice tenkrát hlídali mozkomoři. Nepůsobili... na mě moc dobře. Nemám je rád." Nemá je rád. Tak se naučil patrona. Ve třetím ročníku. Ale obrana mu ASI DOCELA jde.

„A – to umíš vykouzlit kompletního patrona. To je opravdu náročné kouzlo."

„No, ano, kompletního. Remuse to tehdy taky překvapilo," pověděl Harry a najednou vypadal trochu nesvůj. Ale pořád se usmíval. Na něco čekal. „Chceš – chceš ho vidět?" zeptal se ho pak náhle.

„No jistě," pokynul mu James. Byl nedočkavý. Harry zjevně taky. Patron o člověku hodně vypoví. Jak asi vypadal ten Harryho? Jeho syn se postavil a vytáhl hůlku. Působil trochu nervózně. Nadechl se a-

Někdo zaklepal. James dotyčného v duchu proklel. Nejspíš i Harry, protože si všiml, že když sklonil hůlku, vrhl ke dveřím docela otrávený pohled.

„Vyhodím je," řekl okamžitě James a vydal se ke dveřím dotyčného vypakovat. Bohužel to nešlo tak, jak očekával.

„Jamesi," narazil za dveřmi Remuse. „Můžeš na chvíli k nám? Je tu Brumbál, něco nám chce říct. A ty se ho chceš asi taky na něco zeptat. Oh – ahoj, Harry," pozdravil jeho syna, když si ho Remus všiml.

„Ahoj. Tak... já přijdu asi večer," vydal se za ním ke dveřím. James byl zklamaný. Celý den tu nemá co dělat, a když za ním konečně přijde Harry, hned mu musí každý něco chtít! Teď ho uvidí zase až večer!

„Harry je tu také?" zaslechl James Brumbála. Objevil se se Siriusem mezi dveřmi a všech pět se jich potkalo na chodbě.

„Dobrý den, pane," pozdravil ho Harry.

„Harry, jak se ti daří?"

„Dobře. Mám teď... volnou hodinu," zdůvodňoval Harry svou přítomnost zde.

„Ovšem. Chtěl jsem s tebou vlastně také mluvit. Možná je lepší, že jsme se tu takto sešli," podíval se významně na Jamese. „Příští víkend je pro studenty naplánována návštěva Prasinek. Nejsem si úplně jistý, zda je Harryho přítomnost žádoucí." James konsternovaně sledoval Brumbála. „Bezpečnostní opatření budou samozřejmě na maximu, i Řád přislíbil svou účast, ale raději bych to být vámi ještě zvážil," podíval se ředitel krátce na Harryho a poté zpět na něj. Mluvil v množném čísle, ale očividně čekal na jeho vyjádření. „Myslel jsem, že toto rozhodnutí ponechám na vás." Tedy na něm, napadlo Jamese.

Brumbál mu tím v překladu naznačoval, že pro Harryho je ta návštěva nebezpečná. Že by tam neměl chodit. S čímž samozřejmě souhlasil. Ale - má mu to zatrhnout on? Proč? To přece nemůže. Nemůže mu to udělat. Vždyť dokonce věděl, že Harry chodil do Prasinek tajnou chodbou, když neměl povolení, a teď se tu po čtrnácti letech objeví a místo aby pro něj dělal první poslední, bude mu zakazovat návštěvu Prasinek? Prasinky byly úžasné, každý student by tam měl chodit! Pokud to tedy nebyl jeho syn a nešlo mu o život. To bylo samozřejmě nepřípustné. Rozhodně tam nesměl jít. Ale rozhodně mu to nemůže zakázat on, co mu to Brumbál udělal?!

Čtyři páry očí ho sledovaly a čekaly, co řekne. Připadal si jako blbec. Ne, to nemohl Harrymu udělat, řekl si, když se na něj podíval. Harry se ale usmál a předběhl ho.

„Nemusím jít do Prasinek."

„No, možná by se to dalo nějak... udělat." James si mohl vzít neviditelný plášť a celou dobu ho tam sledovat. Což, když si představil, že by jeho otec v patnácti letech udělal jemu, by se raději zabil. Nebo jeho. 

„Vážně mi to nevadí," přesvědčoval ho jeho syn. James nevěděl, jestli to říkal proto, že byl na něm jeho postoj v té věci tak vidět, nebo proto, že tam Harry vážně nechtěl. Doufal v to druhé, ale tipoval to první. Tolik k jeho zaujmutí otcovské role, jak to Remus nazval.

„Ještě to... dořešíme," řekl James raději neurčitě. Pochopitelně se bude snažit Harryho přesvědčit o možném nebezpečí, které by mu mohlo hrozit, a vysvětlí mu, proč by tam neměl chodit. Teď možná říkal, že mu to nevadí, ale kdoví, jak to bylo ve skutečnosti...

 Remus však byl jiného názoru, když to později řešili už jen ve třech.

„Podle mě je Harry dost rozumný na to, aby si hrozící nebezpečí uvědomoval."

„Je to fakt těžký," řekl Sirius od stolu, hlavu skloněnou k peru před sebou. Pořád si s tím nedal pokoj. James si nepamatoval, že by ho v poslední době někdy něco tak zaujalo. Teď jen netušil, k jakému problému se vyjadřoval. K tomu před sebou na stole, nebo k tomu jeho?

„Kdo jsem, abych mu to zakazoval?" nadnesl řečnicky James.

„Jeho otec," odpověděl mu Remus. James protočil očima.

„To vím, ale jen pár dnů! Jak budu vypadat?"

„Jako normální rodič," pokrčil Remus rameny.

„Mí rodiče mi Prasinky nezakazovali." Věděl, že je to úplně irelevantní. Což mu dokázal i Sirius.

„Předně – tobě nešlo o život. A tví rodiče ti nezakazovali nikdy nic." Což asi taky nebylo úplně nejlepší řešení, napadlo Jamese v duchu. „Ha!" vykřikl znenadání Sirius. James s Remusem se po něm ohlédli. Už zase zkoušel tím perem něco napsat. Zřejmě úspěšně. „To je ale fakt mrcha!" řekl s pohledem upřeným na svou ruku.

„Co?" stál v tu ránu James vedle něj. Remus mu byl hned v patách.

„Přišel jsi na to?" zeptal se ho Remus nedočkavě?

„No dovolte?" podíval se na ně Sirius na oko uraženě. „Pochopitelně. Ale zmizelo to."

„Víš, to se ti ještě nevštípilo dostatečně," řekl hořce James, v hlavě se mu vybavovala Umbridgeová. „Dej mi to," vytrhl mu pero z ruky a po vzoru Siriuse udělal na pergamen vodorovnou čáru. Rudou. Na hřbetu druhé ruky ucítil palčivou bolest. Zasekl se. Pak ho popadl vztek a udělal asi čtyři další čáry. Na ruce se mu už začala také jedna rýsovat.

„Fajn, můžeš mi to vrátit?" vzal od něj pero zpět Sirius, aby si ho převzal Remus a také ho vyzkoušel.

„A teď jsi tím chtěl dokázat jako co? Neříkal jsi, že to máš pod kontrolou?" vystartoval James na Siriuse. Byl vytočený. Nejradši by Umbridgeovou zaškrtil. Přitom Sirius tvrdil, že si to vezme na starosti a že Harry může na trest klidně jít. No to tedy nemohl!

„No tak, Jamesi. Ještě jsem neskončil," mrkl na něj. „Neviditelný plášť si Harry stále neodnesl, doufám." James jen zavrtěl hlavou a vděčně přijal kávu, co mu Remus podával. Snažil se vnitřně uklidnit. „Všechno bude v pořádku. Harry bude v pořádku. A za tři dny se jí zbavíme." Popletal plánoval navštívit Bradavice v pátek po obědě, jak jim Brumbál sdělil. Ne, že by tušil, proč je to zajímalo. A ne, že by James tušil, jak přesně to celé provedou...

*****

Harry byl na cestě k Umbridgeové, když zaslechl z dálky ránu. Zajímalo by ho, co Fred s Georgem vyvedli tentokrát. Nebyl už ale příliš nadšený, když zanedlouho narazil na rozzuřenou Umbridgeovou.

„Odkud jdete, Pottere!" vykřikla na něj. Harry překvapeně zamrkal.

„Z věže," odpověděl nejistě. Vzhledem k tomu, že nepořádek na chodbě se nalézal na úplně druhé straně, než odkud přišel, neměla na to co namítnout.

„Trestu se nevyhnete. Se mnou," zavelela a Harry ji následoval. Ještě si všiml Filche, který ho vyprovázel vražedným pohledem. Aspoň to měl na koho svést...

Dveře do učebny byly otevřené dokořán. Umbridgeová na okamžik zaváhala, ale pak vešla. Harry se držel stále za ní. Když stoupali po schodech do jejího kabinetu, zlostně na něj zahlížela. Jakmile ale vstoupili dovnitř a její zrak padl na pero a pergamen připravené na stole, pomstychtivě se na něj usmála. „Můžete začít," řekla mu sladce a ukázala na jeho místo.

Harry si tedy sedl ke stolu. Vzal pero do ruky. Naposledy se podíval na její spokojený výraz a v duchu si pomyslel, jak málo stačí někomu ke štěstí. Umbridgeová se natáhla po konvici po své pravé ruce a nalila si do šálku čaj. Přitom ho stále nespouštěla z očí. Harry tedy sklopil zrak k pergamenu a dal se do psaní.

Nemám vykládat lži.

Už po prvním napsaném slově si uvědomil, že něco bylo jinak. Vrhl pohled na ruku. Nic necítil. Vůbec nic. Ani to nevypadalo, že by to na jeho ruce něco zanechalo. Přitom, jak si hned ověřil, na pergamenu ta slova napsaná byla. Rudě.

„Copak?" uslyšel vysoký hlas. Harry vzhlédl.

„Nic." Umbridgeová ale chápavě přikývla.

„Já vím. Čím déle to trvá, tím nepříjemnější to je. Ale někdo vás musí přivést zpátky k rozumu. Vy to víte, že ano? Víte, že si to zasloužíte." Chvíli se propalovali pohledy. Harry jako první sklopil pohled zpět ke stolu a bez řečí se vrátil k psaní. Umbridgeová se uchechtla. V duchu se ale smál Harry. Stále dokola psal ta tři slova a necítil přitom vůbec nic!

Docela si to užíval. Snažil se po celou dobu tvářit dost útrpně na to, aby Umbridgeová uvěřila, že ho to opravdu bolí. Taky si každou chvíli ruku s jizvou mnul, aby vypadala co nejčerveněji. Ona se přitom stále usmívala a myslela si, jak už to nemůže vydržet. Harry se tím vážně bavil. Snažil se být dostatečně věrohodný, asi třikrát k její radosti dokonce i sykl bolestí. Pak měl co dělat, aby se nerozesmál.

„To by pro dnešek stačilo," řekla po jeho dalším tření ruky. Jakmile to uslyšel, přetřel si ji raději ještě znovu, aby byla co nejčervenější. Došla k němu, uchopila ji a přelétla pohledem. Spokojeně přikývla. „Můžete jít. Jsem si jistá, že se tu znovu brzy setkáme, pane Pottere."

Harry se nehádal, rozloučil se a vydal se rychle ven. Musel hned běžet za tátou. Už před učebnou ale zůstal stát na místě. Opět se nedaleko od něj ozvala rána. Uslyšel za sebou klapat Umbridgeovou. Tentokrát kolem něj beze slova prosvištěla. Nejspíš doufala, že se jí podaří chytit pachatele. K její smůle ale ještě netušila, s kým má tu čest.