Jeden z nekonečna možných vesmírů...

Po šestnácti hodinách opouštěl svou kancelář. Dveře s cedulkou „Vrchní bystrozor" se za ním samy zavřely. Trávil většinu času v práci, docházku mu naštěstí nikdo nehlídal, takže řeči o tom, že by si mohl vzít někdy taky volno, slýchat nemusel. Stejně bylo pořád co dělat. V práci. Doma na něj totiž nečekalo nic. Jen prázdné stěny. Už čtrnáct let.

Ještě naposledy se podíval na vzkaz, který si odnášel v ruce. Neměl na nic náladu. Nechtělo se mu tam. Pak ho zmačkal a vyhodil do koše, který zrovna míjel.

„Pokud by se dělo něco vážného, dejte mi vědět, Connere," řekl při odchodu jednomu z bystrozorů, který měl mít dnes noční službu.

„Samozřejmě, pane Pottere. Snad bude klid. Na shledanou."

„Také doufám. Na shledanou."

Po cestě se pozdravil ještě s několika tvářemi, sjel výtahem do átria a zmizel v jednom z krbů.

Dvoupokojový byt mu nabízel vše, co k životu potřeboval. Postel na spaní - a ta mu vlastně asi stačila. Jedl většinou v práci, takže se u něj doma málokdy našlo ještě něco navíc. Uvařit toho stejně moc neuměl. On a vaření nešlo dohromady. A pak tu byla ještě koupelna. Stál v ní teď před zrcadlem a kriticky se prohlížel. Pokud by tam šel, zase by musel poslouchat Siriusovy řeči o tom, kdy spal naposledy a jestli by si neměl aspoň na chvíli odpočinout. A Remus by mu dával za pravdu - a tu on přeci vždycky má, takže by tam jen seděl jak idiot a poslouchal řeči o tom, že by měl myslet i na něco jiného, než jen na práci. On by je pak uklidňoval tím, že ho Meghan z právního pozvala na skleničku a on s ní šel. To Siriuse vždycky upokojilo. Když mu řekl, že si s někým někam vyrazil. Se ženou, pochopitelně. Chlapské sedánky ho rozhodně nezajímali.

Samozřejmě nežil jako mnich. Byl na ministerstvu jednou z nejžádanějších partií - svobodný, zajištěný 35letý čaroděj, vysoký, pohledný, vedoucí bystrozorského oddělení, bez závazků. Co víc si jakákoliv čarodějka mohla přát? Samozřejmě aby netrávil skoro veškerý svůj čas v práci. A to už asi tak třináct let dělal. Proto se stal v necelých třiceti letech vrchním bystrozorem, což byl v bystrozorské historii rekord. A proto byl taky pořád sám. Jenže jemu to nevadilo. To jen Siriusovi. No a někdy mu to vytýkal i Remus. Zrovna oni dva mu tak měli co říkat! Nešli mu příkladem. I když co si budeme povídat, Sirius nikdy nemohl jít nikomu příkladem. A Remus to měl opravdu složité. Ale on byl přeci „ten rodinný typ" - aspoň to mu Sirius neustále předhazoval - takže by se měl usadit. Zase.

Rodinný typ bez rodiny. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo tak tragické.

Prohrábl si rukou černé vlasy, které se rázem staly ještě neuspořádanějšími, než před chvílí byly. Namířil si hůlku na obličej a za pár sekund byly tmavé kruhy pod očima pryč. Přešel do vedlejšího pokoje ke skříni a bystrozorskou uniformu vyměnil za šedé kalhoty a světle modrou košili. Vzal do ruky kravatu, přičemž ji vzápětí hodil zpět do skříně. Sirius by si z něj zase utahoval. Jednu hůlku měl v pouzdru na ruce, záložní na noze. Nikdy neopouštěl byt bez toho, aby měl u sebe dvě hůlky. Navrch si ještě oblékl melírovaný svetr, vzal z věšáku tmavý hábit, kdyby ještě někam měli pokračovat, a už chtěl z mističky na krbové římse nabrat hrst letaxu, když se zarazil a otočil ke kuchyňské lince. Otevřel dolní skřínku a vzal z ní lahev Ogdenské starorežné. Vložil ji do tašky, kterou si přinesl z práce (na ty papíry se bude muset ještě dnes nebo spíš zítra podívat!), přehodil si ji přes rameno a pak už konečně mohl vhodit letax do krbu.

„Grimmauldovo náměstí 12!"

„No ne! Podívejme se, kdo se taky ukázal. Vedoucí bystrozor zavítal mezi nás obyčejné smrtelníky. Ještě pořád žiješ?" Sirius ho letmo objal a poplácal po zádech.

„Děláš, jako bychom se půl roku neviděli."

„Neodpověděl jsi mi na vzkaz."

„Proč nenecháš Jamese vydechnout. A viděli jsme se před... šesti dny," řekl po krátkém zamyšlení Remus, načež se sám přišel s Jamesem také přivítat.

„Chtěl jsem vás překvapit, pánové," usmál se na ně James. Sirius stočil oči ke stropu.

„Věděl jsem, že přijdeš," odfrknul si a zasedl zpět do křesla. „Jestli máš hlad, řekni si Kráturovi."

„Máš tu i jídlo?" podivil se James. „Jak to, že na schůzích Řádu se nikdy žádné nepodává?"

„Co kdyby nás chtěl Krátura otrávit?" podíval se na něj Sirius jako na blázna. James zmateně zamrkal.

„Tak proč mi říkáš, ať si od něj něco vezmu, když máš podezření, že nás chce otrávit?" Sirius vypadal, že usilovně přemýšlí, co mu odpovědět, když se do toho vložil Remus.

„Jsi jeho pán, Siriusi, nemůže tě otrávit. Ani nikoho z tvých hostů." Sirius zvedl ruce před sebe, na znamení, že se dál hádat nehodlá.

„Jak myslíte. Kráturo?!" zakřičel na celý dům Sirius. Za okamžik se do kuchyně vbelhal starý shrbený skřítek, jenž na ně přitom zlostně zahlížel.

„Zase si sem přijdou a myslí si, že jim tu vše patří. Vlkodlak a krvezrádci," mumlal si sám pro sebe domácí skřítek. Ani jednoho z mužů to nerozhodilo.

„Dones něco k jídlo, Kráturo, a buď ticho!" rozkázal mu se zvýšeným hlasem Sirius.

„Jak si pán přeje," uklonil se Krátura. „Hnusný krvezrádce. Co by tomu má paní řekla, kdyby věděla, komu Krátura musí sloužit..."

„Ehm, a proč že jsme tady?" vylítlo Jamesovo obočí vzhůru a podíval se na Siriuse. Ten jen s úsměvem pokrčil rameny.

„Proč bys řekl," odpověděl mu místo něho Remus. Jamesovi to bylo hned jasné.

„Proč se s ní pořád scházíš, když víš, že je nemožné se jí pak zbavit?"

„Ale to není nemožné, Dvanácteráku," oponoval mu Sirius.

„Jen je to složité," doplnil ho Remus. „To je pořád ta... Vika? Z ministerstva?"

„Koho jiného pozveš na skleničku k sobě domů a zůstane tam 3 dny?" zakroutil nechápavě hlavou James.

„Čtyři," opravil ho Sirius. „Už je tam čtvrtý den. Vždycky když jí chci naznačit, že by mohla už odejít... já nevím, nějak to asi vytuší a... však víte. Tak to ji pak nemůžu vyrazit."

„Víme," řekli James a Remus zároveň.

„No, takže proto tu teď trávím trochu víc času."

„Když tu máš i jídlo, je to asi o něco víc času," podotkl Remus.

„Taky je to s Kráturou horší a horší," zašeptal Sirius a naklonil se v křesle kousek dopředu, aby viděl do kuchyně. „Jamesi, ty u sebe nosíš v tý svý brašně všechny ty bystrozorský hračičky. Máš tam určitě něco na rozpoznání jedu, že?" James se potkal pohledem s Remusem. Zjevně si oba mysleli to samé.

„Ty jsi paranoidní, Tichošlápku."

„Ani za mák tomu parchantovi nevěřím. Proč nemám skřítka jako byla vaše Loty? Byla úžasná. Jak že ti to říkala? Puflíčku? Vyměním Kráturu za Loty!" James by na jejich skřítky dočista zapomněl. Snad jsou pořád naživu. Mohl by jim dát svobodu, ale bylo by to pro ně horší, než zůstat v domě jeho rodičů o samotě. Nejspíš pořád věří, že se tam jednoho dne James vrátí, i když jim asi před 7 lety, kdy se tam byl podívat naposledy, řekl, ať ho nečekají. Co v takovém velkém domě?

Dům jeho rodičů zel prázdnotou ještě déle, než ten jeho v Godrikově dole. I když ten nezel prázdnotou. Už nestál vůbec. James ho nechal srovnat se zemí asi rok poté, co se to stalo. Tak trochu tím uzavřel „rok temnoty", jak tomu Sirius říkal. Vlastně to znělo docela příhodně. Ten rok byl skutečně temný. James si z něj skoro nic nepamatoval...

„Rozhodně nebudu Loty, Koty ani Mufa Kráturou kazit," odpověděl po krátké odmlce James a vstal, aby došel ke své brašně, která visela na věšáku vedle hábitu. Jako první si v ní všiml lahve whisky. „Málem jsem zapomněl," ukázal svým dvěma nejlepším přátelům, co sebou přinesl. Sirius se usmál od ucha k uchu.

„Vždy jen to nejlepší," ohodnotil uznale, když si všiml pěti hvězdiček pod názvem.

„Co už bych z toho života a peněz měl mít, kdybych si nekoupil alespoň kvalitní lahev." Pak před něj postavil ještě něco. „Stačí jedna kapka."

„Vím, jak funguje detektor jedů," ohradil se Sirius. „Měl jsem-"

„Samozřejmě všichni víme, že v lektvarech jsi byl vždy lepší jak James," skočil mu do řeči Remus. Chtěl zabránit diskuzi o tom, kdo byl v čem v Bradavicích lepší. Nakonec stejně vyšel vítězně on sám.

„Pochopitelně," přikývl Sirius. Následně se zadíval přímo na Jamese, když se usadil zpět naproti němu. „Tak co. Už jste se s Miou posunuli dál?" A bylo to tady.

„Myslíš s Meghan?" opravil ho Remus. Zjevně ho poslouchal minule líp než Sirius.

„Ne, s Miou. Nebo počkat-" Sirius vypadal zmateně.

„Meghan. Jmenuje se Meghan. Pracuje na sekretariátu prosazování magického práva," zopakoval James to, co jim říkal už minule. Pak si najednou vzpomněl. „Asi jsme se dnes měli sejít na obědě."

„Tak to máš nějakých... devět hodin zpoždění," podotkl Remus s pohledem upřeným na hodiny.

„Sakra," zaklel James. „Minule mi poslala oběžník, když jsem zapomněl."

„Už se ti to stalo dřív?" nechápal Sirius. „Proč už se ti dnes asi nepřipomněla, hm?"

„Máme toho teď hodně," bránil se James. „Víš že-"

„Teď? Jamesi, ty toho máš snad někdy málo?"

„Smrtijedi se zase začínají ozývat. Jen čekáme, kdy Voldemort udeří. A víš - já už nehodlám pronášet smuteční řeč nad další rakví jednoho z mých bystrozorů."

„Ale Brumbál říkal-"

„Brumbál možná jako poslední chrání náš svět před Voledmortovým plným terorem, ale ne moje bystrozory před smrtícími kletbami smrtijedů."

„Od toho jsi tam přeci ty," ušklíbl se sarkasticky Sirius.

„Ano, od toho jsem tam já," zvýšil James hlas.

„Nechte toho," snažil se je Remus uklidnit. „Siriusi, co kdybys nám ukázal tu věc, o které jsi mi říkal, než James přišel."

„Jakou věc?" zajímal se James a byl vděčný Remusovi, že situaci urovnal tak rychle. O tomhle se dohadovali vždycky. Siriusův pohled na jeho život. Pořád si myslel, že vše bude jako dřív. Ale to nebude. Už nikdy to nebude jako dřív. Možná sem neměl dnes chodit.

Sirius vstal z křesla a za chvíli se už vracel s velikou tmavě hnědou truhlou, již před sebou levitoval. Byla ze dřeva a celá popsaná runami. Jamese zaujala na první pohled. Vypadala hodně staře. Některé runy byly už sotva patrné. Ještě v Bradavicích by z nich nevyčetl vůbec nic, ale jako bystrozor si čtení run po čase osvojil. Možná se to nezdálo, ale byla to dovednost docela praktická. Což se potvrdilo i nyní.

„Kde jsi k tomu přišel?" zeptal se ho James, stoje už napjatě vedle něj. Remus se postavil ze Siriusovy druhé strany.

„Našel jsem ji na půdě. Úplnou náhodou. Když už jsem tu proti své vůli začal trávit tolik času-"

„To se ale neděje proti tvé vůli," komentoval to Remus.

„Ale děje," odporoval Sirius. „To je jedno. Prostě jsem tam našel nějaký svoje krámy ze starých let. Myslel jsem, že je matka spálila, když jsem odešel, ale byly tam. A pak jsem si toho všiml. Jedno prkno úplně nezapadalo mezi ostatní. Připadalo mi to divný, tak jsem se na to podíval zblízka. Jenže s ním nešlo ani hnout. A to jsem vyzkoušel opravdu dost kouzel. To už mi bylo jasný-"

„-že je tam něco schované," doplnil ho zamyšleně James. Ta truhla ho zajímala víc a víc. „Ale nakonec se ti to podařilo. Co v ní je?"

„Samozřejmě že podařilo. Kdo byl v Bradavicích expert na zaklínadla?"

„Už zase," protočil očima James. Remus se slabě pousmál.

„S váma už taky není žádná sranda. Možná jsme nejdřív měli otevřít tu tvou lahev, necítil bych se tu jak na pohřbu," brblal Sirius zamračeně.

„Tak řekneš nám už, co v ní je?" nevydržel to James.

„Co já vím? Vypadám snad jako někdo, kdo rozumí runám?"

„Ne, na to-"

„-jsem byl expert já," vzal oběma vítr z plachet Remus.

„Tak moment. Taky umím číst runy," ohradil se James dotčeně.

„Ale ty ses to naučil až po Bradavicích, to se nepočítá, Jamesi," utnul Remus jeho námitky.

„Dvanácteráku, na ty tvoje ministerský kurzy tu není nikdo zvědavej," připojil se k němu Sirius. „Kdyby ministerstvo pořádalo kurz šití uniforem, taky by ses ho účastnil." S cinknutím před ně postavil tři skleničky a do všech nalil zlatavou tekutinu. James na něj zůstal zírat.

„Co je na tom, chtít si zvýšit odbornou kvalifikaci? Možná proto-"

„-ses stal nejmladším velitelem bystrozorů v historii?" doplnil ho Sirius a nezapomněl se přitom ušklíbnout.

„To jsem říct nechtěl!" rozkřikl se na něj James. Už byl opravdu naštvaný. On přece nemohl za to, že byl Sirius vůči ministerstvu tak zaujatý.

„Podle mě je v pořádku, že se James stále vzdělává. Každé nové kouzlo nám může pomoci v dnešní době přežít. A jak řekl Da Vinci - učení naši mysl nikdy nevyčerpá." Sirius zůstal na Remuse chvíli civět, načež se otočil zpět k Jamesovi.

„Promiň, někteří jsou na tom i hůř," zašeptal schválně nahlas.

Jamese už to unavovalo. S povzdechem si promnul obličej a na chvíli nechal oči zavřené. Vážně měl zůstat doma. Poslední noc spal... asi tři hodiny? Najednou uslyšel opět zacinkat skleničky. Otevřel oči, aby uviděl, jak mu Sirius jednu podává.

„Omlouvám se," řekl Sirius a poprvé to znělo upřímně. „Já přece vím, proč to děláš. A - a třeba by nám tohle mohlo pomoct," ukázal na starou truhlu na stole. James se snažil ukrýt své emoce v sobě. Tak jako to po celé ty roky dělával. Někdy to šlo lépe, někdy hůř.

„Až nám nějaká stará truhla pomůže zabít Voldemorta, tak-"

„-řekneš, že jsem byl v přeměňování lepší jak ty," ušklíbnul se Sirius. Věděl, proč to dělá. Snažil se ho rozveselovat. Vzpomínat na ty lepší časy, kdy byli všichni tak šťastní a věřili v ještě šťastnější budoucnost. James už odmítal se dále vyjadřovat a vypil na ex svou skleničku whisky. Uslyšel už jen Remusovo „tos tedy nikdy nebyl", a zaměřil svůj pohled na truhlu. Některé znaky poznával.

„Je to nekonečno, Remusi?" ukázal na jednu výraznou runu nahoře. Remus se začal sklánět hned vedle něj.

„Ano, to je. A tohle vedle značí výběr nebo možnost."

„Nekonečno možností jak zabít Voldemorta?" zeptal se Sirius, když všem doléval ogdenskou. James zakroutil hlavou a pokusil se truhlu otevřít. Nešlo to.

„Asi musíme říct nějaké heslo," navrhl Remus. „Některé znaky nemohu přečíst, ale tady ty znázorňují čas - minulost, přítomnost a budoucnost. A tohle je změna."

„Dá se tím změnit minulost?" vyhrkl James. Srdce mu začalo bušit rychleji.

„Minulost se změnit nedá," pronesl tišším hlasem Sirius.

„Souhlasím se Siriusem," řekl Remus rychleji, než dokázal James zareagovat. „Ale... třeba to může nabídnout nějaké... jiné možnosti? Pro budoucnost?"

„Nekonečno mnoho možností? Ukáže nám to, co mámě dělat?" tázal se Sirius. Remus neurčitě pokrčil rameny. James se mračil.

„Život. Člověk. Bytí. Smrt." James nahlas odříkával runy, které poznal.

„Podívej, tady jsou symboly pro život a smrt také, ukazoval Remus na druhou stranu truhly. „Tady jsou obráceně než tady a vždy je mezi nimi symbol změny."

„Živé se mění v mrtvé a mrtvé v živé?" James Siriuse poslouchal jen na půl ucha. Snažil se nedat najevo, jak rozrušeně se cítí. Mohl by vyměnit svůj život za něčí jiný? Mohl by... přivést zpět svého syna? Neváhal by ani sekundu. Nebo Lily? Ale ne, byla by tu stejně nešťastná jako on. Nemohla by žít bez své rodiny. Stejně jako to nedokáže on... James stáhl ruku z truhly, protože nechtěl, aby si jeho přátelé všimli, že se třese. Ale ticho, které zavládlo v tu chvíli, napovídalo, že vědí, nad čím uvažuje. I jak se cítí. Sirius mu položil ruku na rameno. Pro jednou nic neříkal a James mu byl za to vděčný.

„Tohle bude možná cesta, ale nejsem si jistý, je to špatně rozluštitelné," prolomil ticho Remus, který pokračoval ve čtení. Pro Jamese byla jen jediná možná cesta.

Položil obě ruce na truhlu. Možná existovalo nekonečno mnoho možností. Možností pro život a smrt. Možností pro bytí. Možností pro minulost, přítomnost nebo budoucnost. Pro něj ale existovala jen jedna jediná. Možnost vyměnit svůj život za život svého dítěte. Každičký den, celých čtrnáct let si vyčítal, že se o to nepokusil. Tak jako se o to pokusila i Lily. Byl tenkrát takový hlupák! Kdyby mohl změnit jen tuhle jedinou věc! Udělal by to. Chtěl to udělat. Chtěl svého Harryho zpět. Chtěl ho mít tady. Obejmout ho. Říct mu, jak ho to mrzí. Počkat, ne, on už ho přece nikdy neuvidí! Když vymění svůj život za jeho, nikdy ho už-

Truhla se s cvaknutím otevřela. James prudce otevřel oči. Ani nevěděl, že je měl zavřené. Remus se Siriusem ho popadli a odtáhli od truhly dál. Oslepující záře vycházející z truhly ustala.

„Nechte mě!" Stále ho však drželi.

„Cos to udělal, Jamesi?"

„Jak jsi to otevřel?!"

„Nevíš, co to je!" Oba jeho přátelé se překřikovali jeden přes druhého, chtějíce zabránit tomu, aby se James k nyní již otevřené truhle přiblížil. Ale i oni byli zvědaví, co se nachází uvnitř, a proto se už za pár vteřin natahovali, aby uviděli na dno truhly.

„Kámen?" pronesl Sirius takřka posměšně. Ležel tam malý, oblý, dokonale hladký černý kámen. „Co to asi dělá? Tys na to přišel?" díval se teď na Jamese. „Jak jsi to udělal?" James neodpovídal, vše, co chtěl, bylo dotknout se toho kamene. Určitě postupoval správně. Přišel na to, co ta truhla, nebo ten kámen dělá. Dá mu-

„Nedotýkej se toho, Jamesi!" Tentokrát to byl Remus, kdo ho napomenul. Ale Jamesovi nemohlo zabránit absolutně nic, aby udělal to, co chtěl. Udělat to jediné, co mohl. Protože i když se tak dlouho pokoušel dát životu nějaký smysl, kromě pomsty žádný jiný neměl. A pomalu už to přestávalo stačit. Tohle už nebyl život, který stál za to. Ten by vypadal úplně jinak. Představil si, když ho naposledy držel v náručí. Když se na něj jeho syn smál a jemu bylo líto, že musí odejít. Co kdyby tehdy nikdy neodešel? Změnilo by se něco? Na to nikdy asi nepřijde, ale ten kámen mu může dát něco jiného než odpovědi. Harryho...

James se vrhl k truhle. Sirius s Remusem ho pořád drželi, ale nezareagovali včas. Když přitahovali opět Jamese k sobě, držel kámen už pevně v ruce. Oslepující zář je v tom okamžiku pohltila. Svět se s nimi začal točit. A nakonec zčernal.