Harry stál u okna a pozoroval tmu před sebou. Siriuse nechal za sebou, slyšel jen jeho nervózní přešlapování.

„Tak už mi povíš, co se děje?" Harry netušil, jak má začít. „Hej, juniore..." Harry se otočil a čelil tak nicnetušícímu výrazu svého kmotra.

„Siriusi... já nevím, co mám dělat," dostal ze sebe tichým hlasem. „Vlastně... vím," opravil se vzápětí, „jen netuším, jak na to..." Znovu se na chvilku zarazil. „I když... to už vím vlastně taky," sklopil hlavu k podlaze. „Jen nevím, jestli to zvládnu." Sirius se tvářil vážněji než obvykle.

„O čem to mluvíš, Harry?" zeptal se opatrně.

„Neřekneš to tátovi," zopakoval znovu to samé, co už Siriusovi říkal v lese.

„Přece jsem ti říkal, že ne," ujistil ho jeho kmotr znovu. Harry se na něj odevzdaně podíval.

„Vím o těch... viteálech." Sirius ztuhl. „I o tom, že... já..."

„Zabiju ho," nenechal Harryho ani doříct započatou větu. Ten je zmateně sledoval, jak Sirius zamířil ke dveřím.

„Siri-" Sirius pokračoval dál. „Kam – kam jdeš?" Harry popoběhl k němu a chytil ho za hábit. „Počkej!" vykřikl zoufale. To na jeho kmotra zabralo. Zastavil se a podíval na něj. Takhle rozzuřeného snad Siriuse ještě neviděl.

„Jdu zabít Snapea. Ty – ty tu počkej. Hned jsem zpět." Už zase chtěl odejít. On to snad myslel vážně! Harry začal panikařit.

„Siriusi, nikam nechoď! Počkej!" Znovu ho dohnal, tentokrát až na chodbě. „Snape s tím nemá nic společného!" Jeho tón hlasu rozléhající se chodbou donutil Siriuse zastavit.

„Že nemá?" otočil se k němu s nedůvěřivým pohledem.

„Ne, nemá!" odpověděl Harry rozhodně.

„Takže to byl Brumbál?!" Harry si nemyslel, že by se dal Siriusův vztek ještě stupňovat, ale očividně se pletl. „Ten dědek, já ho-"

„Neřekl mi o tom ani Brumbál!" zvýšil znovu hlas Harry. „Slyšel jsem vás na Ústředí! Po tátových narozeninách!" Siriusův vztek byl nahrazen šokem. Nevěřícně hleděl na svého kmotřence. „Vrátil jsem se," pokračoval Harry o něco tišším hlasem, „abych dal tátovi dárek. A... slyšel jsem vás." Sirius asi dvakrát přikývl. Harry netušil, co to gesto mělo znamenat, ale nejspíš se Sirius k něčemu odhodlával. A Harry velmi brzy zjistil k čemu.

„Dobře," přikývl ještě jednou. Pak vzal Harryho kolem ramen a vedl ho zpět do pokoje. Harry byl jeho chováním tak zmatený, že vůbec nic nenamítal. Zastavili se až před krbem. Sirius se natáhl pro mističku s letaxem. Harry ho s doširoka otevřenýma očima pozoroval. „Dobře... Teď poslouchej. Všechno... bude v pohodě. Já... my... ti všechno vysvětlíme. Ničeho se neboj. Nic to neznamená. Jen... teď musíme na chvilku z Bradavic odejít. Půjdeš první, ano?" Harry stál jako přimražený a ani se nepohnul. „Harry, naber si letax a běž na Grimmauldovo náměstí. Harry? Naber si letax," opakoval jeho kmotr trpělivě, když se k ničemu neměl. „Harry..."

„Jak můžeš říct, že to nic neznamená?" nechápal Harry. Sirius si dlouze povzdechl, než pokračoval ve svém přesvědčování.

„Harry, musíme hned odejít," mluvil Sirius úplně z cesty.

„Já už o všem vím, Siriusi. Mluvil jsem s Brumbálem-"

„Nevím, co ti ten blázen napovídal, ale nevěř tomu, Harry!" Harry zavřel na chvíli oči. „Lže ti!"

„Přece jsem vás slyšel! Brumbál mi neřekl nic jiného, než co jsem slyšel od vás!" jal se Harry Brumbála bránit. Tohle mu připadalo nespravedlivé. Brumbál za to přece nemohl... Siriusovi došla na chvíli slova. „Myslel jsem, že... mi pomůžeš." Sirius se vzpamatoval a chopil se Harryho ramen.

„Ovšem že ti pomůžu, Harry. Jsem tu pro tebe. Chápu, že to pro tebe... muselo být těžké, že... JE to pro tebe těžké... Ale všechno bude zase v pořádku," snažil se ho chlácholit jeho kmotr.

„Siriusi, já vím, co musím udělat," vyvedl ho rychle z omylu Harry. Sirius se znovu zarazil. Chvíli z něj nespouštěl oči, načež ho pustil a znovu vzal do rukou mističku s letaxem.

„Naber si letax, Harry-"

„Ne."

„Harry, poslechni mě. Takhle to bude nejlepší. Musíme za tvým tátou-"

„Siriusi, slíbil jsi to-"

„Všechno ti vysvětlíme-"

„Siriusi..."

„My... máme taky plán."

„Prosím..."

„Harry, musíme hned jít-"

„SIRIUSI!" nevydržel už to Harry. „Nikam nejdu," dodal o něco klidnějším hlasem, i když uvnitř se klidně necítil ani trochu. „Tátovi nic neříkej-"

„To... to přece nejde!" zvolal Sirius nevěřícně. „Co chceš udělat? Harry, co chceš udělat?!"

„Víš... chtěl jsem tě poprosit..." Nejprve chtěl Siriuse požádat o něco jiného, ale už teď věděl, že to by nejspíš neudělal. Takže se pokusil o něco jiného. „Vezmi tátu zpátky. Do... vašeho světa." Mistička s letaxem se roztříštila o zem. Harry sebou lehce cukl. Sirius se jednou rukou zapřel o krb a rozdýchával Harryho návrh. „Bude to tak lep-"

„Co bude lepší?! Pro koho to bude lepší?!" skočil mu Sirius naštvaně do řeči. „To nemyslíš vážně?!" Harry netušil, co na to říct. „Jak tě něco takového mohlo jen napadnout?" pokračoval jeho kmotr ve svém spílání. „Jak můžeš chtít tátovi něco takového udělat? Co ti udělal?"

„Nic," vymáčkl ze sebe vysokým hlasem Harry. Cítil, jak mu roste knedlík v krku.

„James – tvůj táta... dýchá jenom pro tebe! Zase začal žít, až když tě tu našel! A ty chceš, aby teď zase zmizel?!"

„Nechci," řekl přiškrceným hlasem Harry. Siriusův výraz trochu změkl. „Ale já to musím udělat. A... bude lepší, když tu táta nebude," dodal zničeně. Sirius prudce zavrtěl hlavou.

„Ne. Ty musíš udělat jedinou věc, Harry. Jít teď se mnou za tátou-"

„Voldemort mě musí zabít," přerušil ho Harry. Sirius se odmlčel, zjevně hledal správná slova, i když vzhledem k tomu, jak dlouho mu to trvalo, nebylo to jednoduché.

„On tě úplně zblbnul," řekl nakonec Sirius.

„Nikdo mě nezblbnul. Rozhodl jsem se ještě předtím, než jsem s Brumbálem mluvil-"

„Tak ty už ses rozhodl..." odfrkl si Sirius. „A co ostatní? Když už ne táta, tak co Ron a Herm-"

„Co tím chceš říct, když už ne táta?" naštval se už i Harry. „Jako že mi to je jedno? Myslíš si, že mě to netrápí? Že bych radši nezůstal s ním? Že bych radši nezůstal naživu? Myslíš, že mě to neděsí? Že nemám strach? Mám! Ale taky mám strach z toho, co je uvnitř mě! Děsí mě jen ta představa, že ON je uvnitř mě! A že to nikdy neskončí! Že tahle válka nikdy neskončí, pořád mě bude hledat, pořád se mi bude dostávat do hlavy, protože... je uvnitř mě! A já tak žít nemůžu! Nemůžu žít s tím pocitem, že já se někde schovávám, zatímco ostatní bojují a umírají. A že bojují úplně zbytečně, a umírají ještě zbytečněji. Protože to... nemá žádný smysl!" Harry se po svém monologu podíval na zaraženého kmotra. „Jaký to má všechno smysl? Vůbec žádný," odpověděl si rovnou Harry. „Všechno, co dělá Řád, co dělá Ministerstvo, co kdokoliv udělá... je úplně zbytečný. A ty lidi tam to nevědí," ukázal někam k oknu. „Že se snaží zbytečně. Jenže – já to vím. A já tu nebudu sedět, Siriusi, a čekat. Čekat... vlastně na nic. Protože... já chci, aby to skončilo. Chci. Já už prostě takhle dál nemůžu," šeptal Harry už poslední slova. „Doufal jsem... že to pochopíš. Že... to můžu říct aspoň někomu." Harry ucítil, jak ho ruce jeho kmotra objaly.

„Harry, tohle není řešení," promluvil Sirius úplně jiným tónem. Harry předpokládal, že se na to namísto svého, začal dívat z jeho pohledu.

„Je. Je to jediný možný řešení," namítal Harry.

„Ne, není," trval na svém pořád Sirius. „Něco vymyslíme. Jen... to... nesmíš vzdávat. Já vím, že to je hrozný-"

„Nevíš," odtáhl se od něj Harry konečně. „Vím, že mi chceš pomoct, ale takhle mi nepomůžeš. Pomůžeš mi, když to... pochopíš. A odvedeš tátu pryč."

„Harry..."

„Nechci, aby tu byl. Bude to tak snazší. Pro něj i pro mě."

„Ne, to nebude. Tohle mu nemůžeš udělat-"

„Prosím," upínal Harry psí oči ke svému kmotrovi. „Mám tu truhlu. Brumbál mi ji dal. Donesu ti ji-"

„U Merlina, to ne..." promnul si Sirius zničeně tvář. „To je šílený... To nemůžu tvýmu tátovi udělat."

„Takže bude lepší, když se jednoho dne dozví, že jsem mrtvej?"

„To se přece dozví i tak – a myslím, že mu bude jedno, v jakém světě zrovna je, ten dopad bude úplně stejný. Tátu to zničí." Harry přešel loudavým krokem k pohovce a zničeně se zabořil do ní. Na klín si položil jeden z polštářů a rukama jej objal. Zíral někam neurčito před sebe. „Poslouchej, já si moc dobře pamatuju, co s ním udělalo, když tebe a tvou mámu zabil Voldemort. Věř, že už by byl mrtvej taky, kdybychom se do toho s Remusem nevložili. A že to nebylo vůbec jednoduchý ani pro nás. Tohle... tohle mu nemůžeš udělat. Ani ty, ani já. Tvůj táta je můj nejlepší přítel a já ho nechci vidět znovu tak jako... jako tenkrát."

Sirius dosedl vedle odevzdaně sedícího Harryho, zírajícího stále na jedno a to samé místo.

„Vůbec mi to neulehčuješ," zašeptal Harry.

„Nechci ti nic dělat lehčí ani těžší. Chci ti to rozmluvit," odpověděl mu Sirius na přímo. „Protože je to ta největší hloupost."

„A co bys dělal na mém místě ty?" Sirius se zamyslel.

„Já bych to nevzdával," řekl po chvilce úvah.

„To já přece nedělám – právě naopak. Tohle je ten nejtěžší boj, do kterého jdu. A na rozdíl od Voldemorta z něj vyjdu jako vítěz. Nebo... aspoň jako ten, kdo neprohrál," dodal trochu pochybovačně poté, co uviděl Siriuse nesouhlasně kroutit hlavou. „Protože to Voldemort nakonec prohraje-"

„A to je to, čím si právě nemůžeš být tak jistý, Harry. Víš, já... asi rozumím, jak to myslíš. Dokonce to i někde uvnitř sebe chápu. Ale... když se nad tím zamyslíš, tak... ti prostě nikdo nezaručí, že pak Voldemort doopravdy zemře. Kdo ho zabije? Co když si udělá další viteály? A ještě má Nagini-"

„Tu zabije Snape," poznamenal Harry, jako by to byla úplně normální věc. Sirius citelně ztuhl.

„Co prosím?" podíval se na něj jako na blázna.

„Až mě Voldemort zabije, Snape využije momentu překvapení a v tu samou chvíli zabije Nagini. Pak už zbude jen Voldemort." Sirius si zapřel lokty o kolena a svěsil hlavu dolů. Vypadal jak před výbuchem. A taky že byl. Zničehonic vstal, vytáhl hůlku a díval se směrem ke krbu.

„Tak vy už máte plán..." mluvil tiše, jakoby pro sebe. „A kdy že tě Voldemort zabije? Kde? Snape tě k němu má vzít?!" přidával pomalu na hlasitosti. Stál zády k němu, takže mu Harry neviděl do tváře.

„Snape ho přivede do Zapovězeného lesa-"

„Fajn," utnul ho Sirius pohybem ruky, pak namířil na střepy a rozsypaný letax a po dvou mávnutích hůlkou už zase držel letax v ruce. „Dobře. Takže teď ti řeknu já svůj plán," otočil se Sirius k němu. „Ty teď půjdeš na Grimmauldovo náměstí, já půjdu zabít Snapea a s Brumbálem... to si ještě rozmyslím, co udělám. Možná mu nějak zpříjemním jeho odchod... a taky urychlím..."

„Siriusi... oni za to přece nemůžou-"

„ÚPLNĚ TI VYMYLI MOZEK!" zakřičel poprvé Sirius. Harry ho ještě nikdy křičet neslyšel. Automaticky se napřímil a ztuhl. „Tohle je šílenost, Harry. Ty se za nikoho obětovat nemusíš! A ani nebudeš!"

„Já se už rozhodl, Siriusi! Rozhodl jsem se hned, jakmile jsem se to dozvěděl! Myslel jsem, že ty mě pochopíš! Protože... Sirius... by mě pochopil," začal se Harry pouštět tam, kam původně nechtěl. „Věděl by, co je pro mě důležité. Jak se cítím. Jak mi je. Ale ty – ty mluvíš jen o tátovi! Jak bude jemu! Ale nemyslíš vůbec na mě – na to, jak bude mně. Jak JE mně!" díval se na něj Harry vyčítavě. Sirius kroutil nesouhlasně hlavou. „Myslel jsem, že mi pomůžeš, odvedeš tátu-"

„Jak si můžeš myslet, že bych odešel s vědomím, že tebe tu nechávám jít na smrt – to bych nikdy neudělal! A předpokládám, že ani mé druhé já z tohohle světa – možná nejsme jedna a ta samá osoba, ale jedno vím jistě. On by s tím nikdy nesouhlasil. NIKDY." Harry na něj zamyšleně zůstal hledět a pak krátce přikývl.

„Ne, s tímhle by asi nesouhlasil. To máš pravdu." Sirius vypadal na okamžik spokojeně, ale rychle ho to přešlo, když Harry pokračoval. „Ale... Sirius, kterého jsem znal, by chtěl taky Voldemorta zastavit..."

„To chci přece taky!"

„...nezůstával by stranou. To ho štvalo nejvíc. Bojoval by se mnou. Podpořil by mě. Chápal by mě. Asi nerad, ale chápal. A chtěl by... zabít pak Voldemorta sám." Sirius si dával dohromady to, co Harry řekl.  

  „No, to zní možná jako já. Jen... to není tak jednoduchý, jako to vypadá," ušklíbl se Sirius pochybovačně.

„A když přijde v jednu vteřinu o oba své poslední viteály? Možná... by to bylo snazší... nečekané... možná... ho to oslabí," uvažoval pomalu Harry a nejistě přitom házel očkem po Siriusovi. Ten si Harryho podezíravě přeměřoval. „Víš, už mě to napadlo. Že by bylo nejlepší, kdyby šel ještě někdo s námi, kdo by pak Voldemorta rovnou zabil – udělat na něj takovou past," ponořil se Harry odhodlaně do svých plánů, až skoro zapomněl na to, že u toho má vlastně zemřít. „Přece to musí cítit – musí to na něj mít nějaký vliv... když ztratí kousky své duše. A bude zmatený – Snape ho asi bude šokovat, zabije mu Nagini, odhalí se jako zrádce... A někdo další by ho v ten samý okamžik zaskočil podruhé. Nečekal by, že na něj v tu chvíli někdo zaútočí. Víš, mohlo by to vyjít. A všechno by to k něčemu bylo! Voldemort by byl mrtvý!" pousmál se poprvé ten večer Harry. Sirius kroutil hlavou.

„To zní sice hezky, ale zapomínáme na to nejdůležitější – že ty bys byl taky mrtvý!"

„To už je ale můj osud od narození. Vlastně to byl můj osud ještě předtím," odvětil s pokrčením ramen Harry.

„Ne, to prostě-"

„Přemýšlej o tom, Siriusi. Prosím!"

„Tohle nikdy nedovolím-"

„Siriusi! Přemýšlej aspoň o tom!" naléhal dál Harry.

„Nemůžu to udělat! Tvůj táta..." Zase byli u toho.

„Siriusi, já to udělám tak jako tak," pustil se Harry do své poslední možnosti. „Nezastavíš mě ani ty, ani táta. Jestli mu něco řekneš, udělám to o to dřív. A pro všechny to bude daleko těžší..." Na Siriuse musel zkusit jinou taktiku než na Snapea. I když se Snapem to aspoň nebylo tak těžké. „Když mě aspoň podpoříš, bude to pro mě snazší. Ale... mě odsud neodvedete – ne proti mé vůli. Takže mi buď můžeš pomoct anebo na náš rozhovor zapomenout. Ale... jestli mi to budeš chtít překazit, tak se ti to nepovede. Protože... já to prostě udělám. Jen mě bude mrzet, že odsud... odejdu takhle." Sirius chvíli mlčel, než se zmohl na odpověď. 

„To je tvé poslední slovo?" zeptal se ho trochu odměřeně.

„Jo. Jo, je," souhlasil Harry.

„Tak... to asi můžu jít," vydal se už opět ke krbu. Harryho jeho náhlý odchod překvapil. Pořád čekal, že něco řekne. Že nakonec souhlasí - aspoň s tím, co měl Harry v plánu. Sirius se ale nezastavoval. Nabral si už do hrsti letax, když se pak otočil k Harrymu. „Juniore... víš, že jsi tvrdohlavý úplně stejně, jako byla tvá matka?" Harry překvapeně zamrkal. „Zítra se vrátím."

„Zítra?" opakoval po něm Harry zmateně.

„Musím to... vstřebat. Ráno moudřejší večera, ne? I když – já přijdu zase večer. Tak tu na mě počkej. Budeš ještě tady, že?" Harry si úlevně oddychl.

„No jasně," ujistil svého kmotra.

„To je dobře. Tak... to zítra ještě probereme-" Harry k němu rychle přistoupil a pevně ho objal.

„Děkuju. A... přemýšlej o tom," poprosil ho Harry znovu. Když ho pak pustil, Sirius stroze přikývl, vstoupil do krbu a během pár vteřin se Harrymu ztratil z očí.

*****

Celou noc i následující den Harry přemítal, zda to byl dobrý nápad. Asi mohl tušit, že z jeho plánu Sirius nebude nadšený, ale bylo mu v tu chvíli tak hrozně, že to prostě někomu říct musel. A Sirius se zdál být tou nejlepší volbou. Jenže asi zapomněl, že „tenhle" Sirius už tu není jen pro něj. „Tenhle" Sirius byl pořád nejlepším přítelem jeho táty a Harryho znal jen pár měsíců. Co když to tátovi nakonec řekne? Nevydrží to a řekne mu to?

Harry byl pořád jak na trní. Neustále nahlížel do Pobertova plánku a rozhlížel se kolem sebe, čekaje, kde se objeví jeho táta a odvede ho odsud. I když mu Sirius slíbil, že si to nechá pro sebe, může se pokazit cokoliv a Sirius to tátovi řekne. Možná si dá příliš Ohnivé whisky a půjde to z něj samo... Harry dokonce několikrát přemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby se tam táta objevil a celý rozhozený ho žádal, aby to nedělal a odešel s ním domů. Tak jak to plánoval po Brumbálově smrti. Harry došel k jednoznačnému závěru. Nedokázal by mu říct ne. Ne tátovi. Asi by se se dokázal pohádat s kýmkoliv, ale čelit s tímhle rozhodnutím tátovi by prostě nemohl.

Celý následující den se ale nic zvláštního nestalo. Ron s Hermionou si občas vyměnili podezíravé pohledy, když si mysleli, že o tom Harry neví, ale i přesto se Harry snažil stále dělat, jako že se nic neděje. Na famfrpálovém tréninku si zase vyčistil hlavu a užíval si létání, které mu jako jedna z mála věcí dokázala poslední dobou zvednout náladu. 

A když si zalezl po večeři do pokoje, po krátké rozepři s Hermionou, které se už zase nelíbilo, že Harry mešká další přípravu na NKÚ, podíval se do Pobertova plánku. Sirius se nevyjádřil přesně, v kolik dnes dorazí, takže raději zkontroloval, zda na něj už náhodou nečeká. 

Nečekal. Tajné pokoje byly prázdné. Harry s nostalgií vzpomínal na dobu, kdy se tam ještě pohybovaly tečky tří Pobertů. Tehdy si maloval budoucnost narůžovo. Tenkrát byl štěstím bez sebe, když mu táta řekl, že už ho nikdy neopustí. A teď se chystal opustit on jeho. Jak rychle se dokáže všechno změnit jako mávnutím hůlky... Ne, nesmí zase myslet na tátu. A cítit ten strašný pocit viny, který při myšlenkách na něj měl. Naštěstí - nebo naneštěstí - na něj nemusel myslet dlouho. Narazil totiž na Siriusovu tečku. V kabinetu u Snapea. 

Snape tam zatím nebyl, ale Harry velmi rychle zjistil, že už se tam blíží. Ať se Sirius chystal k čemukoliv, Harry si byl jistý, že to skončí katastrofálně. To nemohl dopustit.

*****

  Klepáním se neobtěžoval. Když Harry proběhl učebnou obrany, bral pak schody ke kabinetu po dvou. Prudce otevřel dveře. Nepřišel pozdě, ale... ani brzy. Zrovna kabinetem probleskl proud červeného světla, následovaný bílým. Ze země se zvedal černý prach, který se tam musel dostat z krbu, protože skřítci by tu nepořádek jistě nezanechali. Další červený paprsek...

„Dost!" zavolal Harry, stojící stále mezi dveřmi. Měl tolik rozumu, že dovnitř raději nevstupoval. „Nechte toho! SIRIUSI!" Už svého kmotra konečně zahlédl. Na zavolání svého jména se zastavil, čehož však využil Snape, který na něj opět zaútočil. Způsobil mi nepěknou ránu na ruce. „Zešílel jste?!" zakřičel teď Harry na Snapea, který se také zastavil, a pospíchal ke svému kmotrovi. Ta rána na ruce nebyla jediná. Se zděšením si prohlížel, jak se mu jeden šrám táhne přes celou tvář. Šokovaný pohled přesunul na Snapea za sebou. Nechtěl si to připouštět, ale uvnitř ho trochu zahřálo, když viděl, že ani Snape nevyvázl bez poskvrny.

„Já nejsem ten, kdo tu jako první vytáhl hůlku," odfrkl si pohrdavě Snape.

„Ty hajzle!" začal na něj Sirius zase mířit hůlkou. Snape byl v pohotovosti.

„Nech toho, Siriusi," chytil mu Harry ruku s hůlkou a stáhl ji dolu. „Co – co tady děláš?! Jak ses sem dostal?!" nechápal Harry. Teda asi tušil, co tam chce, ale přece mu to slíbil... Sirius se na něj podíval, jako by to snad mělo být naprosto jasné.

„Přišel jsem si vyřídit účty. Ale ty bys tu být neměl, juniore-"

„Slíbil jsi, že přijdeš za mnou," vyčetl mu Harry.

„To bych přišel! Jen jsem chtěl nejprve tomuhle... šmejdovi říct, ať si nechá zajít chuť. Jestli sis myslel," mluvil teď ke Snapeovi, „že mého kmotřence využiješ k tomu, aby ses pomstil Jamesovi, tak to seš na omylu! To tě radši zabiju!"

„Siriusi, prosím," snažil se ho Harry mírnit. Tohle nechtěl.

„Tak si posluž. Jestli si myslíš, že na to máš," vrátil mu posměšně Snape.

„Měl to udělat James, když jsi mu řekl, co se chystáš udělat-"

„Siriusi," stahoval mu Harry zase ruku s hůlkou dolů k tělu.

„Nepochybuji, že si to tvůj přítel užil."

„To se neboj, jen ho mrzelo, že sis to nepamatoval. Když ti rozbil hubu," zasmál se trochu hystericky Sirius. Snape mu úšklebek opětoval.

„Chudák," posteskl si hraně Snape, hůlku stále napřaženou.

„Siri-" Sirius Harryho lehce odstrčila znovu zamířil na Snapea.

„Nechceš jít zase klečet před svého Pána? Ale bez mého kmotřence, to si zapamatuj!"

„Nemyslím, že o tom bys měl rozhodovat ty, Blacku. Vlastně... ani nepatříš do tohoto světa, takže jsi teď... úplný nic."

„To ale ty dobře znáš, že ano, Snape? Tys byl totiž úplný nic vždycky."

„A stejně jsem to já, kdo v tomto světě přežil. Jen mi připomeň – jak že jsi tu dopadl ty a tví přátelé?" Harry rychle vstoupil Siriusovi před hůlku, když viděl, jak zrudl vzteky a chystal se po Snapeovi vrhnout nějakou další kletbu.

„Harry, jdi na stranu." Ani se však nepohnul.

„Siriusi, prosím. Nech toho," prosil Harry tichým hlasem svého kmotra. Tohle už zašlo daleko. „Jen to celé... ztěžuješ." Sirius vypadal chvíli zaskočeně. Sklonil hůlku dolů.

„Tak já to ztěžuju? On tě chce nechat zabít, ale já to ztěžuju?!" nevěřil svým uším Sirius.

„Já to chci – to jsem ti přece vysvětloval," mluvil Harry dál sotva slyšitelně. Měl pocit, že už mu dochází i poslední síly.

„Harry, já to nedovolím. Tohle ti nedovolím udělat." Harryho zklamalo, že se nikam neposunuli.

„Já se tě ale neptal na svolení. Požádal jsem tě o pomoc-"

„Já ani tvůj táta odsud odcházet nebudeme!" ujistil ho příkře Sirius.

„Dobře. Tak ne," přijal jeho rozhodnutí Harry. Ne, už ho nehodlal dál přesvědčovat. „A... o tom druhém návrhu jsi uvažoval?" zkusil to ještě Harry.

„Ne, nebylo o čem. Ty totiž do žádného Zapovězeného lesa nepůjdeš, takže nějaké myšlenky na to, že bych se měl přidat k vám, jsou naprosto mimo-"

„Rozuměl jsem dobře?" vložil se do jejich rozhovoru konečně Snape. Harry se na něj otočil.

„To byl jen takový nápad... Myslel jsem, že by se Sirius pokusil zabít Voldemorta," vysvětloval Snapeovi, který se v tom okamžiku začal tvářit ještě otráveněji.

„Harry, to je naprostá šílenost! Nebudu se u Merlina dívat na to, jak někde umíráš, a nic nedělat!" Harry se zoufale obrátil zpět k Siriusovi.

„TAKY JSEM SE DÍVAL NA TO, JAK UMÍRÁŠ!" Sirius zmlkl. Ani Snape za ním nic neříkal. Harry cítil, jak se začíná třást. „A taky jsem to přežil, tak teď si to jen prohodíme," dodal o něco slabším hlasem. V kabinetu se na chvíli rozhostilo ticho. Harry se díval Siriusovi zpříma do očí. Bylo na něm vidět, že vůbec neví, co na to říct. Nakonec se ale přece jen odhodlal.

„Promiň, Harry. To nemůžu udělat. Ani tobě, ani tvýmu tátovi. Vždyť... už bych se mu ani nikdy nemohl podívat do očí-"

Snape za nimi se uchechtl.

„Připadá ti tu něco vtipný, Snape?!" udeřil Sirius ostře na Snapea.

„Jistě. Tvé představy o tom, že by ses pak se svým přítelem ještě někdy setkal." Harry se zmateně otočil na Snapea. Nechápal, co tím chtěl říct. „Tohle je sebevražedná mise, Blacku. Ať dopadne jakkoliv, Potter, já a ani ty bys z ní nevyvázl živý. Což," zamyslel se Snape, „vlastně nezní tak špatně..."

„Cože?" zatřepal hlavou Harry. „Co tím myslíte?" Snape se podíval na Harryho. „Já vím, že já... ale proč vy? Sirius?" Ještě pořád to nechápal.

„Pottere," začal Snape umírněněji než bývalo zvykem, „Pán zla trestá zrádce jediným způsobem. Pokud se pokusím zabít Nagini, o což se pokusím, má pravá loajalita bude odhalena. Pokud by se k nám rozhodl přidat Black, o čemž pochybuji," střelil po Siriusovi nepřátelským pohledem, „tak i kdyby se mu podařilo Pána zla zabít, což je nepravděpodobné, sám desítkám Smrtijedů těžko unikne. A to nemluvím ani o tom, co by se stalo, pokud by se jeho pokus nevydařil – což je pravděpodobnější. Z této mise není návratu."

Nad něčím takovým Harry vůbec nepřemýšlel – a přitom to bylo docela logické. Popravdě ho ani nenapadlo, že by to neměl přežít Snape. Pořád myslel jen na to, že umře on. Ale... Snape jde taky na smrt! A on se teď se snažil přesvědčit Siriuse, aby šel také! Co si proboha myslel!? Už to nevydržel a schoval obličej do dlaní. Nemohl se na Siriuse ani podívat. Už podruhé by kvůli němu umřel!

„Harry," uslyšel uklidňující hlas svého kmotra. Pak ucítil jeho ruku na svém rameni. „Bude to v pořádku. Můžeš jít teď se mnou. Odejdeme-"

„Promiň... to jsem nechtěl... jsem sobec," mluvil Harry trhaně. Ruce měl stále položené na tváři.

„Harry... o spoustě lidech bych řekl, že jsou sobci, ale ty bys byl úplně ten poslední ze všech," nesouhlasil s ním Sirius.

„Myslel jsem jen na sebe, když... jsem tě o to žádal. Nemyslel jsem... nenapadlo mě... nechci, abys znovu umřel," spustil Harry konečně ruce dolů a podíval se na Siriuse. „To nechci."

„Já taky nechci, abys umřel-"

„Jenže já musím – ty ne."

„Nemusíš. U Merlina, Harry..."

„Siriusi. Musím," snažil se Harry působit zase vyrovnaně. Sirius si povzdechl.

„Jak jsem říkal – stejně tvrdohlavý jako tvoje matka. Proč se ksakru dědí takovýhle věci?" překřížil si ruce na hrudi a nesouhlasně si ho prohlížel. Za nimi se ozvaly kroky. Snape schovával hůlku do hábitu a zamířil kolem nich ke svému stolu.

„Máš, Blacku, ještě něco na srdci?" zeptal se ho Snape jen tak mimochodem. Asi tím chtěl naznačit, že by mohli jít.

„My dva jsme spolu ještě neskončili," odvětil Sirius výhružně.

„To jistě ne," odvětil suše Snape, načež se zamyšleně podíval nejdřív na Harryho a pak zpátky na Siriuse. „Protože pokud by ses měl doopravdy přidat, rozhodně nebudeš tím, kdo se pokusí Pána Zla zabít." Odmlčel se, než dodal: „Tím dotyčným budu totiž já."