„A průrva," vydechl James Potter, který právě sledoval, jak jeho nejlepší přítel propadl obloukem. Lilly natáhla ruku, a chtěla ji položit manželovi na rameno, ten ale zprudka vstal a vyrazil pryč ze sálu.

„Jdu přivítat kámoše," houkl a zmizel jako pára nad kotlíkem. Nechtěl se rozbrečet přede všemi. Druhá alternativa byla do něčeho praštit, nicméně v sále nebyl vhodný cíl. Rozhodl se proto udělat malou okliku. Nepostřehl, že se za ním vydal ještě Regulus.

James vyhledal Quirella, a trochu si zchladil žáhu, když mu střihl další ze svých pověstných záhlavců. Hned se cítil maličko líp... Pak se vydal k bráně s Regulusem v závěsu.

Ztracený v myšlenkách došel až tam, kde se zjevovali všichni nově příchozí a teprve teď si všiml svého stínu.

„Co tu děláš, mladej?" zeptal se Reguluse.

„Co asi, ty starče? Jdu přivítat Siruse. Ať to mezi námi bylo, jak chtělo, byl to můj brácha."

„Ten ale bude celej štěstím nakřivo, že tě uvidí," rýpl si James. Někde v hloubi duše věděl, že by možná mohl zkusit Regulusovi spíš projevit podporu, ale nedokázal si pomoct, potřeboval si svůj vztek na někom vybít. Regulus chtěl něco odseknout, ale už se k tomu nedostal, protože se právě objevil chlápek ve středním věku, ve kterém teprve po druhém pečlivém pohledu poznal svého bratra.

„Když už jsme u starců..." pronesl James nevěřícně. „Nazdar Tichošlápku," zahlaholil pak. „Čumíš jak prase po špatný ráně. A vypadáš jak něco, co vysál a vychrchlal mozkomor. Tys tam dole ale sešel," rýpl si do nejlepšího kamaráda, aniž by si uvědomil, jak nevhodně to mohlo vyznít.

„A ty zas vypadáš, jak kdybys ještě neměl ani občanku, Dvanácteráku. Navíc, já jsem si to odseděl, zatímco ty sis tady válel šunky," oplatil mu rýpnutí Sirius. Oba přátelé se konečně objali. Pak si Sirius všiml Reguluse.

„A co tady děláš ty?" zeptal se mladšího bratra.

„Co bys myslel? Jsem tu na stáži," odsekl Regulus. Sirius nevěřícně vrtěl hlavou. To se praštil do hlavy a teď má nějaký absurdní sen? Nebo to jenom včera přehnal s pitím?

„Řeknu ti, Tichošlápku, je ta Bellatrix ale pěkná trubka," řekl James soucitně.

„Tak takhle bych to úplně neřek. Za mě je to pěkná číča. Co jsem to, do sardele, řek za míčovinu?" Sirius se tvářil tak zmateně, že James začal smát.

„Tak tě vítám na věčnosti, brácho," řekl Regulus. „Tady vulgarismy nefungujou, stejně jako magie. Takže si tu nezakouzlíš a ani na to nemůžeš pořádně nadávat."

„Jak jako nemůžu nadávat?" zeptal se Sirius.

„No, nadávat můžeš, ale bude to vždycky vtipný," vysvětloval Regulus.

„Znovu, jak jako?"

„No prostě už nikdy neřekneš nic vulgárního. A to ani za pytel hraček, chápeš?" protočil panenky Regulus.

„Přece to musí jít nějak opršet," řekl Sirius a pak se zamračil, když mu došlo, že to neopršel ani náhodou.

„Ty nejseš nejostřejší pastelka v penále, co brácha? No jo, typickej nebelvír," povzdechl si Regulus.

„Nech si kecy na koledu, nebo tě zvalchuju jak kanec pytel šrotu, ty pískle," vzplál Sirius jak vatra.

„No, takže tolik k tomu usmiřování bratrů," rýpl si James.

„Klídek, Pottere, máme na to celou věčnost," opáčil Regulus. „Říkejme tomu dětské krůčky."

„Počkej, zpátky a kličkovat, to jsem před tím nepostřeh. Jak jako věčnost?"

„No prostě věčnost," odpověděl James. „Jsou tady všichni, kteří už jsou mrtví. A zůstanou tu na furt."

„Počkej, takže je tu i Lilly?" ptal se Sirius.

„Jo, jsou tu všichni napříč celými dějinami," objasňoval Regulus.

„Takže se potkám se slavnou Vendelínou Výstřednicí?" nadchl se Tichošlápek.

„Jo, je s ní fakt sranda, stejně jako s Herpem," odpověděl James.

„Do pajzlu, to ale znamená, že je tu taky naše matka," vyjekl Sirius.

„Tak jo, brácha, mě už tahle hra nebaví. Jsou tu všichni, kdo jsou mrtví," řekl Regulus.

„Takže jsou tady i zakladatelé?" zařval Sirius nevěřícně.

„Všichni, co jsou mrtví, Siriusi," opáčil Regulus, který už byl na hraně trpělivosti. Horkokrevnost je, zdá se, dominantním charakterovým rysem příslušníků rodu Blacků, bez ohledu na pohlaví.

Náhle se kolem mihla rusovlasá šmouha a Lilly sevřela Siriuse v náruči.

„Díky, že jsi tam byl pro Harryho, aspoň tak, jak to šlo," vzlykla. „Mrzí mě, že jsi tu tak brzo:"

„Klídek, jestli se potřebuješ vybrečet, moje mužná hruď je ti samozřejmě k dispozici dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, tak si to nevyplýtvej hned najednou," řekl Sirius. Lilly se od něj odtáhla se směsicí smíchu a pláče ve tváři. Praštila ho do ramene.

„Pitomečku. Aspoň něco se nikdy nezmění."

„Díky Merlinovi," zahučel James, který už se nemohl dočkat, až se Siriusem budou pokračovat v tradici Pobertů tady v Zásvětí.