Ještě to odpoledne přišel Gavin. 

S Melissou neměli byt zas tak daleko od školy, a tak se, podle jeho slov, jen na rychlovku stavil, aby zkontroloval, jestli Matt vůbec žije. Netušil, jak věděl jeho číslo pokoje, protože mu vyloženě zaťukal na dveře, ale Matt by se asi ani nedivil, kdyby mu ho v opilosti v nějakém kontextu řekl. 

Axel stále dobrovolničil, a tak to byl právě on, kdo nově příchozímu musel otevřít. Ovšem když to udělal, lehce toho zalitoval, protože s jeho bolestí hlavy by byl nejraději sám celý den.

"Wow, takže žiješ," písknul uznale Gavin. "To jsem rád. Včera jsem si totiž nebyl úplně jistý, že to přežiješ."

"Haha," zamumlal Matt, pustil dveře a vrátil se k posteli. Vyvalil se na ni zpátky. "Potřebuješ něco?"

"Vlastně ani ne," prohodil Gavin a vešel do pokoje. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se. "No, musím uznat, že život na koleji bych asi nezvládl."

"Ne každý máme šťastný vztah a partnera, se kterým se můžeš sestěhovat," odvětil Matt a hned ho píchlo u srdce. Měl ho jrště dva a půl měsíce zpátky. Přes to si vybrali život nakolejích, protože to byla ta nejlevnější možnost a proč utrácet víc, když by byli spolu tak jako tak?

"Musíš jít na lov!"

Matt thrnul pohledem. "Tam nezacházejme," vyhrkl rychle. "A prosím, už nikdy tomu neříkej lov. Fuj."

Gavin se uchechtl, otevřel pusu a už málem promluvil, když uslyšeli klíče a dveře do pokoje se otevřely. Matt zavřel oči a povzdechl si. Axel. 

"Já si říkal, jestli to jsi ty," promluvil Axel na Gavina. "Šel jsem několik metrů za tebou."

Matt na něj nakoukl. Měl na sobě úplně jiné oblečení, než ve kterém odešel. Tohle bylo špinavé od barvy, triko a šortky po kolena, barvu měl až na obličeji.

Gavin, který mimo jiné seděl na jeho posteli, se na něj otočil. "Byl jsi dobrovolničit? Po noci v baru?"

"A jak se to vylučuje?" odvětil Axel.

Krátce se na sebe podívali s Mattem podívali. Gavin se zašklebil, když jejich reakci na sebe uviděl. "Tohle mi ale fakt budete muset vysvětlit, co se mezi vámi děje?"

"Nic," odpověděl Matt ve stejnou chvíli jako Axel: "Nestojí za řeč."

Gavin začal těkat pohledem mezi oběma. Pak se zastavil na Axelovi. "Myslím, že to stojí za řeč. Mluv. Matt mi nic neřekne."

Axel se lehce uchechtl. "Jasně, že ti nic neřekne. Ani mně nechce říct, co jsem mu udělal tak strašného, že mě očividně nemůže vystát."

Gavin se otočil zpátky na Matta. Byl jak nějaký moderátor jejich hádky v náhodné reality show. "Proč ho nemůžeš vystát?"

"Gavine, vážně, nechci teď nic takového řešit," zakňučel. Jeho hlava ho přímo zabíjela.

"Jaké překvapení," slyšel zamumlat Axela. 

Matt si povzdechl. On si vážně udělal z Axela nepřítele, z člověka, který se mu upřímně zdál milý a rozhodně byl v tomhle všem nevinný. Docela se za to styděl, ale na druhou stranu se neuměl omlouvat. A navíc, Axelovy poznámky vůči němu ho pomalu začínaly štvát. I když si za ně mohl sám.

"Nemusím se v ničem vysvětlovat," namítl Matt.

"Vlastně, mohl bys," vložil se do toho Gavin, ale nikdo ho neposlouchal. 

"Však ne. Gavin chce drby, já ne," odvětil Axel.

"Nejde o žádný drby."

"Není to jedno?"

"Ne. Zkrátka jde o mé soukromí. A to ti vysvětlovat nemusím."

Axel se uchechtl. "Já už po tobě ani vysvětlení nechci. Už se do toho teď jen zamotáváš."

A pak Gavin hodil bombu: "Je to kvůli tomu, jak jsi zmínil, že ti někdo blízký umřel? Proto se tak chováš?"

V místnosti se rozlehlo ticho. Matt měl pocit, že se mu zrychluje dech, že ho oba propalují pohledem, protože Gavinovy i Axelovy oči byly na něm. Naprázdno otevřel pusu. Podíval se na Gavina. Axel neměl o úmrtí v jeho okolí ani tušení, Axelovi to jen krátce zmínil první den. Byla to podpásovka, na druhou stranu, Gavin o tom nic víc nevěděl. Byla to nevinná otázka.

Jenže zármutek zamlžoval jeho racionální uvažování. 

"Někdo ti zemřel?" zeptal se Axel potichu.

"Něco zmiňoval hned první den-"

"Gavine," přerušil ho Matt přísněji, než by se mu líbilo. "Tohle nebudeme rozebírat už vůbec."

"Jen se ptám, promiň!" Podíval se na Axela. "Jen jsem si říkal, že to by mohl bejt částečnej důvod. První den se mnou téměř nepromluvil a tohle bylo jediné vysvětlení, co mi dal."

Matt se otočil ke zdi, aby na ně neviděl a oni neviděli ho, protože měl opět skleněné oči. "Nechme to být," naléhal ještě jednou. 

"Aspoň řekni ano nebo ne. Víc se ptát nebudu, fakt!" pokračoval Gavin.

Matt zavřel oči. A ohnal se neuvěřitelnou rychlostí, když na své paži ucítil dotek, div Gavina neskolil úplně. 

Jenže jak se otočil, nebyl to Gavin, kdo se ho dotkl. Najednou nad ním stál Axel, ruce v obranné pozici ve znamení, že mu nechce ublížit.

"Klídek," řekl potichu. "Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli jsi v pohodě."

Nebyl v pohodě. Popravdě? Měl pocit, že na něj jde panický záchvat. "Nešahej na mě," zamumlal a vyhrabal se z postele ven úplně. Protože najednou měl pocit, že se mu zjevil Peter, jak před ním Axel stál. Opět. 

"Matty, no tak-" zkusil to Axel, ten se na něj otočil, tentokrát slzy už opravdu v očích. 

"Ne," zvládl ze sebe jen vydat. "Ne, prostě..." vydechl. "Ne."

Museli si o něm myslet, že je úplný blázen a on se jim nedivil. Za celý jeho život ještě neztratil nikoho blízkého - měl prarodiče z obou stran, mámu i tátu, sestru. Perfektní rodina, všichni zdraví a hlavně živí. 

Peter byl první. A ještě v době, kdy byl jeho vším. Matt si nikdy nedokázal ani představit, že takhle bude na zármutek reagovat. Každým dnem, každou hodinou, minutou i sekundou překvapoval sám sebe. A poslední dobou to vůbec nebylo v pozitivním slova smyslu. 

Zavřel se v koupelně, zavřel oči, začal se soustředit na dech. Jestli Gavin a Axel spolu mluvili, neslyšel je, hlídali se. Podíval se na sebe do zrcadla a umyl si obličej, když se jeho dech opravdu trochu zklidnil. Tak moc mu Peter chyběl a to se blížily jeho narozeniny. Co bude dělat v ten den?

Dal si ještě pár dechů na uklidnění. Nasucho polkl, několikrát zamrkal. Jeho srdce se uklidňovalo. 

Opatrně přešel ke dveřím, chvíli poslouchal, jestli něco neuslyší. Místnost se ale zdála být prázdná, a tak otevřel. 

Už tam seděl jen Axel, samozřejmě, že ten neodešel. Byl převlečen ze špinavého oblečení, i když barvu na tváři stále měl. Podíval se na Matta se starostí v očích, on na něj zpátky s naprosto prázdným pohledem. 

"Hele, jestli potřebuješ-"

"Prosím, Axele," zastavil ho téměř zoufale. "Tohle je fakt moc citlivý téma na to, abych to probíral s kýmkoliv. A my... známe se týden. Spíše neznáme."

Chvíli ho sledoval, pak nepatrně přikývl. "Tak jo," odpověděl. "Jak chceš." Nezněl naštvaně, nezněl zklamaně. Spíš... že mu to snad bylo i líto. Že mu Matta bylo líto.

"Děkuji," zamumlal Matt, došel ke stolu a vzal si telefon. Vedle postele měl boty, a tak si je obul. Bez dalšího slova opustil pokoj, aby se prošel, aby vyvětral hlavu. 

Věděl, že mu lidé chtěli jen pomoct. Zdálo se mu ale nemožné, aby mu pomohlo něco jiného než čas. 

§

tohle bude jedna velká depka, ne :Dd