Snad nikdy neměl větší bolest hlavy jako v tu chvíli, kdy se to ráno probudil.

Zakňučel. Převalil se na bok. Otevřel lehce oči. A uviděl Axelovu postel vzorně ustlanou, on mimo pokoj. Úlevou si povzdechl.

Zvedl se na lokty a otočil se k nočnímu stolku, který měl za hlavou, aby se podíva na telefon a kolik je hodin. Jeho telefon tam ale nenašel a místo toho uviděl krabičku Aspirinu. 

Zmateně nakrčil obočí. Až pak mu pořádně došlo, co se včera dělo. 

Měl na sobě stále včerejší oblečení až na triko. Vzpomněl si, jak zvracel, to byl možná ten důvod. Něco ho tlačilo v kapse, takže tak úspěšně našel telefon. A když si vzpomněl, kdo ho dotáhnul z baru domů, bylo mu jasné, kdo mu tady nechal i ten Aspirin na bolest hlavy, který Matt rozhodně neměl ve své neexistující sbírce léků.

Práskl sebou zpátky do postele. Zavřel oči, jeho hlava naprosto zmatené místo. A znovu usnul.

Když se pokusil o druhé vstávání, Axel už byl zpátky, a tak ještě chvíli předstíral, že spí. Měl na sobě sportovní oblečení a zrovna si schovával florbalovou hokejku za skříň a Matt hned zalitoval, že nevstal, když tady ještě nebyl. Teď mu to přišlo zkrátka... trapnější. 

Axel si pobral čisté oblečení, přehodil si přes rameno ručník a zmizel v koupelně. A Matt toho plně využil, vystřelil z postele a než se vůbec sprcha uvnitř koupelny vypla, převlékl se, sebral ze stolu jeden aspirin a vypadnul z pokoje ven.

Zhluboka vydechl. Nedokázal si ale představit po včerejšku, že bude Axelovi čelit, i když to bylo dříve nebo později nevyhnutelné. A tak raději zbaběle utekl, i když toho okamžitě litoval, protože v momentě, kdy vyšel na slunce, málem oslepl. Jeho hlava ho chtěla boletí asi zabít a bylo mu špatně. 

Nevěděl ani, jak dlouho stál před vchodem na koleje a rozmýšlel se, jestli přece jen nepůjde zpátky. Muselo to být ale dlouho, protože najednou za sebou uslyšel: "Ty jo, nečekal bych, že tak vyskočíš na nohy a půjdeš ven."

Protočil jako první očima. Pak se na Axela otočil, najednou měl na sobě slušné kalhoty a volnou košili, očividně připraven někam jít. Matt ho sledoval asi příliš dlouho, protože prohodil: "Dobrovolničím. Můžeš se přidat, jestli chceš."

"V tomhle oblečení dobrovolničíš?" zeptal se podezíravě.

"Dneska jdeme natírat. Vyfasuju úplně jiný oblečení, tak můžu vypadat normálně aspoň při cestě tam."

Matt nepatrně přikývl, připraven kolem něj projít a vrátit se dovnitř, když ho Axel ještě zastavil. "Víš, možná se tolik neznáme, ale jestli si potřebuješ s někým promluvit-"

Mluvil o včerejšku. Mluvil o tom, jak se zřídil, jak se rozbrečel na cestě na koleje, protože najednou vypadal Axel stoprocentně jako Peter, najednou byl před ním. Bylo očividné, že se s ním něco dělo. "Nech to být," odsekl nakonec. 

"Matte, včera jsi to s alkoholem přehnal, není dobré-"

"Neznáš mě," přerušil ho znovu. "Tohle bylo snad poprvé v životě. Řekni mi, ty ses nikdy takhle neopil?" Axel mlčel. "No vidíš."

"Možná jsem se tak opil. Ale s tebou se očividně děje i něco jiného, protože se někdy chováš jak blbec. Třeba teď. Jen se ti snažím pomoct."

"A já tvou pomoc nechci. Už to pochop," odvětil Matt. 

"Když ne ode mě, necháš si pomoct aspoň od Gavina?" zeptal se.

Matt si povzdechl. "Co ti do toho vůbec je?"

"Jsi můj spolubydlící. Možná tě neznám, možná mi do toho nic není, ale když s tebou sdílím ten malý prostor, jasně, že jen tak nenechám, když očividně vidím, že se s tebou něco děje. Sorry, takový prostě jsem," vysvětlil, už tak trochu zoufalý z Mattova chování. 

On by se k němu nejraději tak nechoval, ale nedokázal si pomoct. Byl zúžen smutkem, kocovinou a jeho obranný mechanismus vůči Axelovi, který mu Petera připomínal, byl zkrátka takový. Vlastně jeho obranný mechanismus vůči všem byl momentálně takový. 

"To, že nás přiřadili na stejný pokoj, neznamená, že musíme být kamarádi," řekl tiše. "Dokážu vedle tebe prostě jen existovat. Takže zkus to samý. Nepotřebuju tvou pomoct."

Axel ho chvíli sledoval prázdným pohledem, pak nepatrně přikývl. "Očividně máš problém," řekl pomalu. "A já upřímně doufám, že ho vyřešíš. Jako dospělý člověk, nejlépe."

"Jasně, pane dokonalý. Pokusím se."

Axel se uchechtl. "Chápu, že nechceš pomoc. Ale nesuď, že mám dokonalý život a nemám vlastní problémy. Sám sis zařídil, že o mně nic nevíš."

"Studuješ práva, hraješ florbal, dobrovolničíš. To jsou přesně ty informace, co mi stačí k tomu, si představit, jaký máš život celkově."

Axel se zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Víš co? Očividně z tebe ještě ten alkohol nevyprchal. A nebo si prostě takový kokot, kdo ví. Raději si to vysvětlím tím prvním způsobem. A asi ti k tomu nemám už co víc říct."

"No konečně," zamumlal Matt. A bez váhání se otočil a vešel zpátky do budovy, slzy v očích.

Nechtěl být takový, vážně ne. Ale nedokázal si pomoct. Poslední dva měsíce, schovaný pod tou tlustou peřinou zármutku, se nedokázal chovat normálně. Nebyl takový normálně. Byl docela veselý, miloval chodil ven, vždyť se i s Peterem potkal na místním festivalu. Teď si nedokázal představit, že by na nějaký šel. 

Zastavil se uprostřed schodiště a dřepnul si, protože se mu najednou zatočila hlava. Vzpomněl si na jejich první setkání u stánku se střílením, jak čekal v řade za Peterem, který na si zakoupil tři pokusy a třikrát vystřelil papírovou růži. Jak jednu dal své mámě, jednu své sestře a se třetí se otočil za člověka za ním v řade, na Matta, a podal mu ji. "Nabíjím si karmu," prohlásil. "Šiř lásku a ona se k tobě vrátí, ne?" A s těmi slovy odešel. 

To jim bylo sedmnáct. Matt vystřelil ze dvou pokusů růži jen jednu a dal ji své kamarádce, se kterou tam byl. Chodil s růží od Petera, dokud ho neuviděl u stánku s pitím. A najednou byl v řade za ním znovu. 

Peter si objednal pití. A než stihl přiložit kartu k terminálu, Matt vystřelil ruku s jeho telefonem a zaplatil za něj. "Nerad beru věci zadarmo," vysvětlil, když se na něj Peter zmateně otočil. Usmál se, když uviděl Matta. 

"Peter," řekl jednoduše a natáhl ruku k Mattovi. "Děkuju."

"Jednu sodovku, prosím. Velkou," objednal si Matt a otočil se zpátky k Peterovi. "Matthew."

"Můžu ti říkat Matt?"

"Jakkoliv."

"A můžu od tebe dostat Instagram?"

Oba se později o tom bavili, netušili, jak to oba věděli, ale Matt zkrátka věděl, že je Peter gay, stejně jak tomu bylo naopak. Jako by je k sobě táhnul magnet. A oni nezaváhali.

Protože o týden později se poprvé sešli sami. A bylo to, jako by hledal dlouho ztraceného nejlepšího kamaráda. 

Proto se nedokázal přenést přes to, že poslední slova, které Peterovi řekl mezi čtyřma očima, byla, že ho nesnáší v zápalu menší hádky. Proto nemohl zkousnout, že když Peterova duše opouštěla tenhle svět, bylo to se slovy, že ho Matt nemá rád. Přitom on ho miloval nejvíce na světě. 

§

tohle bude taková horská dráha omg