"Měl bych... měl bych ti asi něco říct."

Jeho máma se k němu otočila hlavou. "Copak?"

Matt si povzdechl, pohled na Peterově hrobu. Když už byly svátky, zašel za ním, zašel za ním i s mámou, která se sama nabídla a on souhlasil, čímž překvapil i sám sebe. 

"Týká se to Axela," pokračoval. Protože jeho máma už samozřejmě věděla, že jsou spolu. Co ale nevěděla byl fakt, že to byl Peterův nevlastní bratr. 

Její pohled se změnil na vyděšený. "Rozešli jste se?"

Pousmál se a sklopil pohled. "Ne, to ne," zavrtěl hlavou. "Jen... je tady jedna věc, co jsme vám neřekli, když tenkrát přijel. Netušil jsem totiž, že by... že by mohlo mezi námi něco být a tak mi přišlo lepší vám o tomto neříct. Axel tenkrát ale nepřijel jen tak, jen jako můj dobrý kamarád ze školy. Přijel kvůli Peterovi."

"Oh? Axel ho znal? Ten svět je tak malý!" zareagovala hned jeho máma.

"Jako by je. Ale není to tak jednoduchý. Víš, jak Peterova máma není z nejbohatší rodiny? A měla málo peněz, než potkala svýho manžela?" Jejich mámy se trochu znaly. A hlavně, Mattova máma věděla trochu o příběhu té Peterovy. Věděli vždy, že to právě Peterův táta ji vytáhl z úplné chudoby.

Přikývla. Matt pokračoval. "Ona... měla dítě, než ho poznala. Dala ho k adopci, protože si jeho výchovu nemohla dovolit. A to dítě je Axel."

Jeho máma nebyla v obličeji příliš expresivní, to Matt zdědil po ní, v tu chvíli se jí ale na obličeji objevil ten nejpřekvapivější výraz, který viděl za hodně dlouhou dobu. "Takže Axel a Peter jsou nevlastní bratři?"

Matt přikývl. "A než Peter zemřel, dozvěděl se o Axelově existenci a kontaktoval ho. Axel ho navštívil v práci v den toho požáru. A taky... mu doslova zachránil život."

Ucítil slzu, jak mu stekla po tváři. Stále tu a tam nějaká ukápla, takže samozřejmě teď to nebylo výjimkou, když si vzpomněl na situaci, kdy člověk, kterého miloval, zachránil druhého, kterého díky tomu mohl milovat teď. 

"Oh, Matty," vydechla jeho máma a jednou rukou ho objala. "To je... až neuvěřitelný."

"Že?" přitakal. "Ještě, že nás přiřadili na stejnej pokoj, kde jsem měl být s Peterem původně."

"A nebylo to pro tebe těžké? S ním být na jednom pokoji, když byl neustálou připomínkou?"

Zavrtěl hlavou. "Myslel jsem si, že bude, kupodivu to byl ale pravý opak. Neuvěřitelně mi pomohl se s Peterem vypořádat."

Matt miloval svou mámu. Vždy byla maximálně podporující, i když šlo třeba o jeho sexualitu. Takže s ní mohl klidně kluky i probírat. Mohl s ní probírat Axela a Petera. 

Položila mu hlavu na rameno, jejich pohledy na studeném kameni s Peterovým jménem. Byla menší jak on. "To jsem ráda. Pozvi ho někdy znovu k nám. Ráda bych ho taky viděla, jako tvého přítele."

Lehce se uchechtl. "No, není to sem tak krátká cesta, jako když jsem jel k nim."

"Tak sis neměl vybírat vysokou tak daleko."

"Pak bych ho nepotkal," namítl. "A pravděpodobně by ses doteď bála o můj holý život, jak bych stále byl kvůli Peterovi mimo. To bys chtěla?"

Máma ho píchla do břicha, jak to často dělávala, když byla malá. "Nechtěla. Protože je hezký tě mít zpátky."

"I mý špeky?"

"No prosím tě. Byl jsi jak kost a kůže."

Přibral zpátky téměř vše, co po Peterově smrti zhubl. Mohly za to především jejich společné večeře s Axelem, později i snídaně. Kdyby šlo jen o něj, tak pravidelně by rozhodně nejedl a nejspíš by nadále některá jídla úplně vynechával. 

"Axel je sportovec. Nesmím nabrat všechno zpátky," namítl.

"Axel, jestli tě opravdu miluje, tě bude mít rád i špekatýho," ukončila jejich konverzaci máma a Matt se zasmál. Stál u Peterova hrobu a taky dokázal mít ze života radost. To byl pro něj neuvěřitelný pokrok. 

Vrátili se domů, Matt okamžitě zalezl do pokoje, protože se blížil čas, kdy se s Axelem domluvili, že si zavolají. Neviděli se tři dny a Mattovi to přišlo, že to byl týden minimálně. Nemohl se dočkat, až se vrátí zpátky na kolej. 

Můžeš? napsal mu rychle, aby se ujistil, že Axel volat může.

Promiň, budu mít malinkaté zpoždění, odepsal. A Matt si povzdechl. Věděl totiž hned, o co mu jde.

"Volal jsi opět s aktivisty?"

Axel na jeho obrazovce se uchechtl. "Chceš pravdu nebo raději lež?"

"Lež."

"Volal jsem s prezidentem."

"Já si to myslel," protočil očima Matt. "I tak si myslím, že přítel má před prezidentem přednost."

"Trochu se nám to protáhlo, promiň. Samozřejmě ale jsi má priorita."

Matt nakrčil obočí. "Proto voláš o deset minut pozdě?"

Přikývl. "Hovor s prezidentem pokračuje, já se jen odpojil."

Matt se lehce pousmál. Možná ho tenhle celý Axelův projekt štval, nic to ale neměnilo na tom, že se Axel opravdu snažil, aby to jejich vztah časově neovlivnilo. "Jak se máš?" zeptal se ho Axel následně. "Cos dneska dělal?"

"Navštívil Petera," přiznal. "S mámou. A řekl jsem jí o tobě pravdu."

"Oh?" Axel se zadíval do obrazovky. "Jak reagovala?"

"V pohodě. Jak by taky, že? Přece jen se jí nezatřásla půda pod nohama, nezměnil se jí život od základu."

Axel se krátce zasmál. "A já doufal, že to se přesně stane."

"Mám tě opět poznat k nám, vlastně. To říkala."

"Tak něco naplánujem. Rád se s vašimi zas uvidím."

Matt ho miloval, opravdu ano. To bylo něco, v čem se od Petera lišil. Samozřejmě, rodiče měli rádi Petera, vycházeli spolu úžasně, Peter byl ale na začátku jejich vztahu raději, když se s nimi nemusel neustále potkávat. Přijdu si, jako by sledovali každý můj krok, řekl mu jednou.

"Okay. Někdy na jaře zase."

"Třeba. Můžeme ve stejnou dobu, co minulý rok."

Matt přikývl. "Okay. připravím naše."

Axel se pousmál. "Tak jo."

Chvíli si povídali o všem možném. Matt se neustále převaloval v posteli, sanžil se najít pohodlnou pozici jak pro sebe, tak pro jeho telefon, aby ho Axel taky nějak normálně viděl, ale nakonec to vzdal - našel si dobrou pozici pro sebe a telefon dal tak, že Axel měl možná tak výhled na jeho podbradek. 

"Wow. Jak vzrušující."

"Zmlkni, pohodlí je priorita."

Axel se zasmál. Mattovi se po něm zastesklo. Nahlas to ale nepřiznal.

"A co ten projekt? Nějaký pokroky?"

"Vážně to chceš vědět?"

Matt se otočil k obrazovce. "Jednou za čas se musím informovat, kam jste postoupili, abych to mohl znovu odsoudit."

"Nevím, jestli chci, abys mě odsoudil tady a teď hele."

"Proč?"

"Adan se sejde s Peterovým otcem. Už je to jistý."

Matt popadl telefon a převalil se na břicho. "Počkat, cože? A jste vy šílení?"

"Nejsme-"

"Říkal jsi, že se nebudete pouštět do ničeho velkýho. Že jen předáte podklady odborníkům."

"Není to tak velký," namítl Axel. "Vždyť je to to stejný, jako když se domluvíš s někým z nějaký firmy pro rozhovor na diplomku. Adan chce jen... zeptat se na pár věcí. Ujistit se v pár věcech."

Matt zavřel oči. "Kde?"

"V Chicagu přímo. Adan tam pojede někdy příští měsíc."

"Prosím, řekni mi, že ty zůstaneš ve škole. Jinak ti asi přilepím zadek k židli vteřiňákem."

"Zatím nikam nejedu."

"Zatím?"

"Možná s ním jen pojedu jako pomocná sílá v řízení. Thompsonovi bych se ani nepřiblížil, neboj."

Matt se uchechtl. "Neboj. Já se bojím. Tohle je... šílený."

"Bylo mi jasný, že se ti to nebude líbit."

"Tak aspoň pro mě udělej to, že s ním nepojedeš," naléhal na něj. "Prosím. Jinak... jinak si dělejte, co chcete. Vždyť s ním může jet kdokoliv, nemusíš to být zrovna ty."

Axel si povzdechl. Dal si chvíli na přemýšlení. A pak naštěstí řekl: "Okay, domluvíme se s někým jiným. Nepojedu."

Matt si oddechl. "Díky bože."

Byla to lež. Axel totiž jel. 

§

 menší pauzička :DD v práci mi to šlo z nuly na sto, nestíhám, a po celém dni na počítači už nedokážu přesednout k osobnímu a psát, pardon :D