Matt si nemohl pomoct, někdy zkrátka porovnával Petera a Axela. Bylo to ale na jednu stranu asi i přirozené.

Axel byl mnohem lepší se slovy. S Peterem si nikdy moc nevyjadřovali lásku slovy, spíše dotyky, Axel, ten by nejraději dal najevo v každé druhé větě, co pro něj Matt znamená. S čím taky souviselo to, že Peter byl zase mnohem více na doteky. Možná tomu ale bylo proto, že se Axel stále držel trochu zpátky.

Axel měl sluníčkovou povahu a byl energetický, Peter byl klidnější typ. Axel byl více do sportu, Peter do umění. Axel byl přímočarý, Peter často řešil věci omáčkou kolem, což Matta někdy vytáčelo (a což bylo také důvodem, proč se před jeho smrtí pohádali).

Měli ale i hodně věcí společných, jako třeba velkou úroveň empatie. Oba měli své morální standarty, přes které nejel vlak. Milovali výzvy, měli podobný smysl pro humor. A oba byli neuvěřitelně loajální jedinci.

Mattovi přišlo, že našel své štěstí podruhé, kdyby měl být upřímný. A musel se přesvědčit, že bylo v pořádku, aby tyhle všechny pocity cítil k dalšímu člověku.

A pak potkal Adana, Gavinova bratra, který chodil do ročníku s Axelem a který se taky nedávno přidal do oné aktivistické skupiny, jak ji Matt rád nazýval. Poplácal ho po zádech. Byli oba na cestě z knihovny. "Hej, Matte, jak se daří?"

Znali se, samozřejmě, Matt si ale nikdy s Adanem nějak více nerozuměl. "Fajn, co ty?" odpověděl krátce.

"Náramně. Hele, můžu mít dotaz?"

"Pro mě za mě," zamumlal, protože Adan byl jak Gavin - věděl, že on se zeptá tak jako tak.

"Už ses nějak spojil s Thompsonovými? Nechci na tebe nějak tlačit, jsem si jistej, že Axel..."

"Počkej, co?" přerušil ho a zastavil se. "Proč bych se měl s nimi spojit?"

Další poplácání po zádech. "Tak chodil si s jejich synem, ne? Jen že by ses... zeptal."

"Zeptal," zopakoval nevěřícně Matt.

Adan přikývl. "Jen tak pokecat. Hodilo by se nám cokoliv-"

"Peter zemřel," vyhrkl. "Tragicky. A ty chceš, abych šel za jeho nejspíše stále truchlící rodinou a tahal z nich informace, protože jsme spolu chodili?"

Matt nebyl za každou cenu hodný člověk, nejspíše to poznali už všichni, kdo ho znali. Tohle mu ale přišlo hodně přes čáru, a tak mu nevadilo vyjet ani na člověka, kterého tolik zase neznal.

"P-promiň," vyklopil ze sebe. "Jen se nám to zdálo jako dobrá šance. Nevěděli jsme..." Nevěděl ani co říct. Matt ale ano.

"Axel věděl. Axel stoprocentně věděl. Dal jsem mu jasně najevo, že úplně nesouhlasím s tím, do jaké firmy se pouštíte."

"Axel sám řekl, že se tě zeptá. Proto se tě ptám," řekl už i on tvrději. "Tak promiň, no." A odešel.

Matt tam zůstal zaraženě stát. Opravdu ho Axel plánoval využít k tomu, aby získali nějaké další informace pro ten jejich pitomý projekt? Když mu jasně dal najevo, že kvůli tomu veškerému osobnímu zájmu se mu to nezdá jako chytrý nápad?

Cítil se naprosto...zrazen. A potřeboval si s Axelem sakra promluvit.

Zrychlil krok. Dneska se měli vrátit v podobný čas, on z knihovny, kde pracoval na týmovém projektu, Axel z tréninku florbalu. Třeba už se navrátil.

Došel ale na pokoj jako první a povzdechl si. Nechtěl být sám se svou hlavou, měl tak pocit, že se cítil ukřivděně víc a víc. A že o to horší bude jeho reakce vůči Axelovi. Stoupl si k oknu, zadíval se ven. Musel se uklidnit. Nechtěl vyjíždět, chtěl jen vysvětlení.

Přesto, když uslyšel Axelovy klíče v zámku a on vešel dovnitř, se prudce otočil a jako první na něj vyjel: "Děláš si srandu, že jsi souhlasil s tím, mě využít pro ten váš pitomý projekt?"

Axel se usmíval, jako vždy se na Matta usmíval, v tu chvíli jeho úsměv ale zmizel. "Počkej, co?"

"Potkal jsem Adana." Větší vysvětlení mu nedal. Axelova reakce mu jasně naznačila, že hned ví, o čem mluví, když si povzdechl a protočil očima.

"Matty, není to tak-"

"Jak si myslím? Mně to přijde docela jasný. Nebo chceš říct, že jsi nesouhlasil?"

Axel si odložil věci a otočil se celým tělem k němu. "Vyjíždíš. Bezdůvodně. Takže si sedni a vyslechni si mě bez těch tvých výbuchů."

Chtěl hned něco namítnout, ale zastavil se. I když ho to lehce urazilo, Axel měl pravdu a znal ho. Matt se vždy až moc vztekal bez toho, aby si toho druhého vyslechl. A tak si jako uražené dítě sedl na židli.

"Souhlasil jsem," oznámil mu Axel. "To uznávám. Ale nikdy jsem neměl v plánu tě o to požádat. A jim pak říct, že jsi nesouhlasil nebo nic nezjistil, nebo nevím. Ale tohle bych ti přece neudělal."

Jeho ramena ihned polevila, jeho mozek přestal jít na plné obrátky. Jasně. Jasně, že by mu to Axel neudělal.

"Jak... jak vůbec ví, že jsme spolu chodili? Řekl jsi jim to?" zeptal se nakonec potichu. Protože to by mu také bylo líto, kdyby jim Axel prozradil. Věděl o něm všechno, protože mu věřil. A tak nějak doufal, že už ho Axel zná dostatečně na to, aby mu bylo jasné, že jeho vztah s Peterem bylo pro něj tak citlivé téma, že to neměl rozšiřovat dál.

A tak si oddechl, když zavrtěl hlavou. "Našli to sami. Když... když si hledali nějaké informace o tátovi Petera. Našli tak nejprve Petera, pak i tebe přes sociální sítě. Za mnou přišli, aby se jen ujistili. Nemohl jsem jim lhát do očí, ale taky jsem jim neřekl víc, než že jsem jim to jen potvrdil."

"Jste děsiví," řekl mu Matt upřímně a bez špetky humoru. "Fakt."

"Promiň, Matty. Já... taky úplně nesouhlasím s tím pouštět se do prohledávání jednotlivých lidí společnosti. A to jsem jim taky řekl. Jen... přijde jim to důležitý."

Matt nasucho polkl. "Upřímně? Myslím si, že děláte naprostou kravinu."

Axel stáhl rty do úzké linky. "A nelíbí se ti, že jsem toho součástí."

Přikývl. "Ani trochu. Protože Peteriva rodina tě pozná."

"Nepozná," namítl. "Neví, jak vypadám teď. A třeba nezjistí ani mé jméno."

"A děláš něco pro to, aby ho nezjistili?"

Znovu ho dostal. Axel zavrtěl hlavou. Pak s odhodlaným výrazem došel až k sedícímu Mattovi, dřepl si před něj a chytil ho za ruku. "Myslím, že si stále představuješ to, že se někde přilepíme m silnici nebo vylijeme barvu na Monu Lisu. Není to tak. Jen sbíráme informace a podklady, které předáme někomu, kdo má právo s tím doopravdy něco udělat. My... Vždyť sami ani nic nezmůžeme."

"Mně už je asi jedno ten projekt jako takový. Není mi ale jedno, že jde o Peterovu rodinu a tvou konexi k nim. Protrpěli si toho už dost. A co když... co když to nepošpiní jméno jen jeho otce ale i Petera?" přiznal.

Axel sklopil pohled. "Vždycky Peter, huh?"

"Varoval jsem tě od začátku. Že nějaký čas bude pro mě ještě všudypřítomný," odvětil. Chápal, že Axela může přestat bavit to, jak se Matt nedokázal ještě úplně odpoutat, neměl ale právo to vytahovat teď. "A nejde jen o něj. Ale i o tebe, protože se bojím, co je firma takové velikosti schopna udělat. Bojím se hlavně o tebe, sakra."

"Když to zajde daleko, nechám toho, neboj. Nebudu se pouštět do nějakých extrémů, kdyby ostatní chtěli," namítl.

Matt se vyvlékl z jeho chytu a nastavil malíček. "Slibuješ?"

"Slibuju," nezaváhal Axel a jejich malíčky se propletly. Matt se lehce pousmál. Aspoň o tom mluvili.

"Od teď mi ale říkej všechno," dodal ještě." Třeba jako i to, že mě chtěli využít."

"Nechtěl jsem tem zbytečně... naštvat."

"A přece jen se to povedlo," zamumlal.

Axel si stoupl a pousmál se. "Ono zas není tak těžký tě naštvat, právě."

Matt podrážděně protočil očima. "Víš co? Raději už zalez do tý sprchy. Stejně si celý spocený."

"Jdu," přitakal Axel. "A ty se můžeš přidat."

"Zapomeň."

Axel odešel do koupelny se smíchem.

§

a jéje, lehčí psací krizi cítím