Přestal chodit za Peterem tak často. Protože i když mu to pomáhala vypořádat se s jeho smrtí, naopak ho to brzdilo v tom se sblížit s někým novým. A on už opravdu nechtěl být sám. Poslední rok byl sám až extrémně, kdy od sebe lidi jen odháněl. 

Takže od toho, co se vrátil od Gavina, až po jeho odjezd na vysokou, u něj byl jen třikrát. Vždy mu donesl nějakou růži a svíčku. Vždy si s ním popovídal. Někdy mu vyprávěl o Axelovi v tom smyslu, že mu také chtěl přiblížit toho nevlastního bratra, kterého nestihl poznat více. 

A tak nějak... začal v sobě nacházet mír. 

V den odjezdu to byl zmatek, jako vždy, ostatně. Tentokrát ho vezl jen táta, jelikož už nešlo o tak velkou událost jako minulý rok. A taky letos nevypadal, že dobrovolně skočí pod autobus jen co bude moct. 

Těšil se, ale byl nervózní. Ten samý den totiž přijížděl i Axel. 

Udržovali se v kontaktu po zbytek léta. Sice nic vyloženě nenaplánovali, ale Mattovi to nevadilo. Soustředil se na sebe. A teď byl připravený pokračovat s malými krůčky i ve škole.

Dojel dřív jak Axel, samozřejmě si tedy zabral tu samou půlku pokoje. Táta mu pomohl vynést všechny věci nahoru, chvíli s ním pobyl, pak se ale vydal na cestu zpátky. Matt začal vybalovat. A to dělal do chvíle, než mu pípla zpráva od Axela.

Máš čas? Myslíš, že bys mi mohl pomoct vynosit věci z auta?

Usmál se a projela ním radost, což byla reakce, za kterou by se nejraději pochválil. Rychle odepsal. Kde parkuješ? A vydal se za ním. 

Axelovo auto bylo červené a na parkovišti moc takových nebylo, takže jeho instrukce vlastně ani nepotřeboval. Uviděl ho ihned, stál u otevřeného kufru a koukal do telefonu. Když Matta uslyšel, vzhlédl a pousmál se. "Otrok je tady. Paráda."

Matt se zastavil. "Víš, já vlastně musím jít vymetat pavučiny, teď jsem si na to vzpomněl."

Axel se zasmál. "Dělám si srandu. Díky za pomoc. Vypadáš... dobře."

"Ve smyslu? Hele, zatím se moc nepředvádíš v nejlepším světle."

"Minulý rok touto dobou jsi se mnou sotva promluvil. V jakým slova smyslu myslíš?"

"Ó můj bože, já lituju už teď, že jsem si ten pokoj nezměnil."

Axel mu podal do ruky krabici. "Pozdě. Za devět měsíců si ho můžeš změnit."

"To je ta nejdepresivnější věc, kterou jsem za poslední měsíc slyšel."

Axel po něm koukl. "Vážně? To je... dobrý skóre."

Matt lehce našpulil rty. "Snažil jsem se... zlepšit se. Ve všech ohledech. A doufám, že to k něčemu bylo."

Axel si také vytáhnul jednu krabici na zem, zavřel kufr a auto zamknul. Pak zvedl krabici do náruče. "Můžu ti říct, že bylo. Jde z tebe taková jiná energie. Pozitivnější."

"To počkej do chvíle, než se ke mně někdo přiblíží," zamumlal. A tím někdo myslel přesně ho, protože bál se, že i když se celkově cítil zase o něco lépe, právě náklonnost bude stále to, co ho nepustí zase dál. 

Došli na pokoj, odložili krabice na Axelův stůl. Když se vraceli k autu pro další várku, Matt si nevědomky začal hrát s Axelovým prstenem, který si doslova přivlastnil. Nevrátil mu ho tenkrát uprostřed léta. A taky ho nesundal. 

Dobrou půl hodinu jim trvalo, než vše nanosili dovnitř. A hned se pustili do velkolepého vybalování, protože kdyby to neudělali hned, v pokoji by se ani nehnuli. Všude bylo tolik věcí, že bylo potřeba je uklidit, aby v pokoji mohli vůbec fungovat. 

Pustili si hudbu. Povídali si o tom měsíci a půl, co se neviděli. Všechno se zdálo byt opravdu  ideální. Akorát že Mattovi stále leželo v hlavě, co bude. 

Co když se zalíbil Axelovi někdo jiný? Co když se rozhodl, že to s Mattem nemá cenu? CO když se už přes něj dostal? Naprosto nemluvili o tom, že si vlastně vyjádřili city navzájem, což ho mírně děsilo. On ale nechtěl být tím, kdo to vytáhne. I když to byl on, kdo je poslední měsíce tak brzdil.

Hned ten den se vrátili jejich společné večeře, kdy si šli i spolu nakoupit, i spolu vařili. A i když Matt samozřejmě tu a tam myslel na Petera, nebyl už vůbec tak moc sužován bolestí a smutkem. A najednou se všechny chvíle s Axelem zdály být ještě příjemnější.

Max vydechl, když nachystal talíře na stůl v kuchyni a podíval se na Axela, jak míchá vajíčka zády k němu. Poslechl své srdce. I když věděl, že hlava bude odporovat, jestli Axel stále zájem mít bude, on byl za to to alespoň zkusit.

"Hotovo," promluvil Axel a tím ho vytrhl z myšlenek. Došel s pánvičkou ke stolu a položil pánev na dýnko. "Naber si, kolik chceš."

"Díky," pousmál se Matt. 

Ten den ale ten den ještě nic z toho nevytáhli, měl pocit, že se to dříve nebo později stane. A konkrétně? Bylo to dříve. 

Protože tu noc se Axelovi zdála noční můra. Ne Mattovi, Axelovi. A jelikož začal mluvit ze spaní ne, ne, ne, Matta to probudilo. 

Stalo se mu to poprvé, každopádně věděl, že nemůže Axela nechat trápit se v onom snu a tak vyletěl z postele a zatřásl s ním. "Axeli," oslovil jej. "Axeli!"

Otevřel oči. Vydechl. Podíval se Matta, zorientoval se. Matt se na něj starostlivě podíval. "Neříkal jsi, že máš špatný sny o tom pryč?"

"To nebylo o tom," odpověděl hned. "Zdálo se mi o nějakým vrahovi, co se nám dostal na kolej."

Matt se jako první uchechtl. "Promiň. Ne, že by to bylo vtipný."

"Docela je," odvětil a zhluboka se nadechl. "Bože. Nesnáším jakýkoliv špatný sny."

"Občas se zdají i jen tak."

"Právě."

Dal si ruku na srdce a zavřel oči. "Jestli ten sen bude pokračovat, já se stanu tím vrahem."

Matt se krátce zasmál. Seděl tam na okraji jeho postele a nechtělo se mu moc zpátky do té své. Ještě ne. 

Axel se na něj podíval. Matt ten oční kontakt nepřerušoval. A bez toho, aby si verbálně řekli jediné slovo, se Axel posunul na posteli ke zdi a uvolnil tak místo Mattovi. Ten se pousmál. A pak si zády lehl pod peřinu vedle něj.

Zatajil dech, když ucítil Axela, jak se na něj zezadu přimáčkl a objal ho kolem pasu. Matt si jeho paži přitáhl blíž k sobě a možná až moc pevně ji objal. "Dobrý?" ujistil se Axel šeptem.

Zaváhal. Zavřel oči a uvolnil se. "Více než dobrý," vydechl nakonec. A vytlačil všechny ty myšlenky, že je to špatně, ven. Teď na ně nebyl prostor. Teď dělal velký krok v tom, aby zase žil normálně. 

"Jsem na tebe pyšný, Matty," zašeptal Axel do ticha. "Že ses opravdu posunul."

Píchlo ho u srdce, protože ta slova ho naplnila nepopsatelnou radostí. 

Dal se do pohybu a otočil se k Axelovi čelem. Možná si ještě netroufl ho políbit, minimálně ho chtěl ale vidět. Axel zvedl jeden koutek úst do úsměvu a oddělal mu vlasy z očí. "Tohle je velkej krůček. Víš to."

"Malý už mě nebavily," odpověděl. "Normálně jsi mi chyběl."

"Ty mně taky. Máš totiž stále můj prsten."

"Jsem si říkal, jestli si vůbec všiml."

"To si piš, že jo. Budu ho chtít zpátky."

Matt zavrtěl hlavou. "Oficiálně první věc, co ti zabavuju. Líbí se mi."

Axel protočil očima. A pak zašeptal: "Ty máš neuvěřitelný štěstí, že ty se líbíš zas mně, takže to zkousnu."

Už jen z těch slov Matt ucítil v břiše motýlky. Protože Axel měl pravdu. On měl neuvěřitelné štěstí. Konečně. 

A tak, i když byl ještě třicet sekund zpátky rozhodnutý, že si netroufá, dal se do akce dřív, než aby si to znovu stihl rozmyslel. Zvedl se, položil pravou ruku Axelovi na tvář a spojil jejich rty. 

Hned ho praštilo zpátky do obličeje, co dělá, a tak mu naprosto neplánovaně vyhrkly slzy do očí. Nečkal takovou reakci, ale nenechal se jí zastavit. Měl právo zase milovat, být zase šťastný. Uplynulých patnáct měsíců žil v konstantní depresi, obrečel Petera dostatečně, teď bylo na čase, aby dal znovu na první místo sebe. 

Axel si ale jeho slz všimnul. Přerušil jejich polibek. A místo toho, aby to komentoval, mu vtiskl jeden na tvář, na jednu ze slz, a pak si ho přitiskl na hruď. "Možná si tak zrovna nepřijdeš, ale jsi strašně silnej člověk," zašeptal.

Matt zavřel oči, zatímco mu jeho slova rezonovala v uších. Měl pravdu. Byl silný. Musel tomu věřit. 

§

god, normálně mě to dojalo skjsk

ALE FINALLY BOUCHNĚTE ŠÁŇO