Matt... naučil se chodit za Peterem každý den. Což bylo to poslední, co čekal, že by začal dělat. 

Kupodivu mu to ale pomáhalo. Za chvíli už tam zvládal jít bez toho, aby se mu oči naplnily slzami. A vždy, když tam před ním seděl, nemyslel na Axela a co by, kdyby. 

Na jednu stranu to bylo neuvěřitelně kontra produktivní. Protože mu bylo jasné, že takhle se ujišťuje, že zůstane věrný Peterovi a s nikým jiným si nezačne. Což dlouhodobě zkrátka nešlo. 

Občas si s Axelem psal. Asi dvakrát si zavolali. A přesně jednou ho potkal. 

Bylo to tak v polovině prázdnin, když se vydal na byt ke Gavinovi. Melissa byla na dovolené se svou rodinou, a tak ho Gavin pozval. Zapomněl zmínit, že pozval i Axela. Axelovi nejspíše taky. 

"To je mi hodně velký překvapení," podotkl Axel, když ho poprvé uviděl. 

"To mi povídej," odvětil Matt. 

"Rád tě ale vidím."

Matt se přerývaně nadechl. "Já... vlastně taky." A vůbec to nebyla lež, uvědomil si. Axel se stihl opálit. Slunce mu vytáhlo minimálně viditelné pihy, on si jich ale všimnul.A vypadal zkrátka... dokonale. 

Když se někdo nedíval, povzdechl si. Tolik k sejde z očí, sejde z mysli. 

Gavin jim ke spaní rozložil tu velkou sedačku, kterou měli v druhé místnosti kromě ložnice, která sloužila jako kuchyň, jídelna a obývák dohromady. Když se sedačka rozložila, byla ve finále větší jak jejich postel v ložnici. 

Matt nasucho polkl, když jim Gavin ukázal, kde budou spát. Viděl Axela rád, ale spát vedle něj jeho citům, které se snažil kvůli Peterovi zadupat, to nepomůže ani trochu. 

To byl ale problém jeho pozdějšího já. Teď měli program. A ten program vypadal tak, že šli do hospody kousek od Gavinova bytu, aby dohnali tu dobu, co se neviděli. 

Matt nevěděl, jak se cítí ohledně pití, nakonec si ale přece jen pivo objednal. Nestihli dopít ani jedno a Gavin objednal další rundu, do toho ještě nějaké panáky. Mattovi začalo v hlavě blikat červené světýlko, nic ale neříkal.

Ťukli se, kopli panáky do sebe. Gavin jim zrovna vyprávěl o jeho dovolené s Melissou, přesto, když se kolem nachomýtla číšnice, nezapomněl ji zastavit, aby objednal další tři panáky. To už se Matt ale ozval. "Gavine, já nebudu, fakt."

"Ale prosím tě. Tohle je pravděpodobně poprvý a naposled, co se vidíme přes léto."

"To neznamená, že se musíme opít. Nechci."

"Tak dáme dva nebo tři?" zeptala se číšnice.

Gavin se na ni usmál. "Omlouváme se. Tři, samozřejmě."

"Gavine."

Matt trhl pohledem k Axelovi, protože to byl on, kdo promluvil. "Co je?" zeptal se Gavin nevinně.

"Dva panáky. Matt nechce."

Gavin protočil očima. Opravil tedy objednávku, zatímco se Matt na Axela vděčně pousmál. Kývl na něj zpátky. 

Přes to se Matt trochu opil, protože mu k tomu stačila i jen ta piva. Byl ale rád, že nemusel míchat, Gavin mu už totiž nic neobjednával. A když byla jeho malá hladinka na svém vrcholu, zničehonic sebral Axelovi prsten, se kterým si nevědomky hrál, zatímco se bavili o něčem s Gavinem.

Gavin si toho nevšiml. Axel nepřestával mluvit, jen na Matta koukl a uprostřed věty se uchechtl. Tentokrát si s ním hrál Matt. Pak si ho zkusil nasadit a divil se, když mu padl, protože mu od pohledu přišlo, že měl Axel tenčí prsty. A pak ně něj úplně zapomněl, protože přišla číšnice s další várkou piv a oni si opět přiťukli. 

Neviděl Axelovy nenápadné pohledy na jeho ruku. A hlavně si neuvědomoval, že mu prsten nevrátil. 

Kolem půlnoci se vrátili na bus, vystřídali se ve sprše, přičemž Matt šel jako poslední. Když teda došel k jejich posteli ze sedačky, Axel už tam ležel, po dhlavou několik polštářů, aby lépe viděl na telefon, na kterém něco dělal. 

Matt si vlezl mlčky pod svou peřinu vedle něj. Střízlivěl. Což znamenalo, že jeho nálada nebyla nejlepší. Vždy mu přišlo, že byl v depce, když alkohol začal opouštět jeho tělo. 

Axel odložil telefon a začal házet polštáře z pod jeho hlavy na zem. "Klidně ještě mobiluj," promluvil Matt.

"V pohodě," odpověděl Axel. Shodil poslední polštář, pořádně si lehl a nakonec se otočil k Mattovi čelem. Chvíli ho sledoval. Pak se tiše zeptal. "Jak je? Celkově."

Matt se takové otázky popravdě trochu bál. Povzdechl si a prohrábnul si vlasy rukou, přičemž se mu pramínek vlasů zachytil za ten prsten, který stále Axelovi nevrátil. V tu chvíli to ale nechal být. "Chodím za Peterem každý den."

"Každý den?"

"Skoro jo. Ne, že bych měl co jiného dělat. Přijde mi, že to docela pomáhá, aspoň už nebrečím pokaždý, co tam přijdu."

Axel se lehce pousmál. "Malé krůčky vidím."

Matt přikývl. "Jo. Malý krůčky. Jestli nejsou ale až moc malý."

"Každý má jiný tempo, Matty."

"Já vím. Ale na jednu stranu mě to neuvěřitelně vytáčí. Chci se posunout. Ne na něj zapomenout, jen se posunout," přiznal potichu. Podíval se na něj. "Přijde mi, že s tebou na koleji to šlo rychleji, přirozeněji. Teď mám zase až moc času být ve svý hlavě. Brzdí mě to."

"Můžeš na pár dní přijet," navrhl Axel a Matt nedokázal poznat, jestli si dělá srandu nebo ne. "Nebo můžeme něco ještě naplánovat, než začne škola. Aspoň se rozptýlíš zase i jinak."

"Když... ono to šlo s tebou rychleji. Já si jen nejsem jistý, jestli to bylo tím správným směrem," špitl. 

Axelovo obočí se vytvarovalo do zmatení. "Jak to myslíš?"

Zavrtěl hlavou a přetočil se na záda. Zadíval se do stropu. "Nech to být."

"Matte, jestli dělám něco, co je ti nepříjemný, řekni mi-"

Otočil se zpátky. Nechtěl, aby si myslel, že dělá něco špatně, to v něm byl veškerý ten problém. 

Natáhl ruku, přesně tu, na které měl i jeho prsten. Váhavě ji položil Axelovi na tvář. Viděl, jak zatajil dech. Palcem mu lehce přejel po tváři. 

A pak se opět prudce otočil na záda, stáhnul ruku a zoufale vydechl. "Hhh, proč mi tak moc připadá, že je to špatně."

Axel chvíli nenacházel slova a Matt nesnášel, že to udělal. Že tady možná dělal Axelovi nějaké naděje, i když nevěděl, jestli je bude někdy schopen dotáhnout do konce. Pak ale promluvil: "Jestli máš pocit se do něčeho nutit jen kvůli tomu, co jsem ti tenkrát u toho baru řekl-"

"Není to tak," přerušil ho. "Já... myslím, že tě mám taky rád. Přesně tímhle způsobem. Ale Peter..."

"Drží tě zpátky," doplnil Axel a Matt přikývl. "Já to chápu."

Chytil se za hlavu. "Promiň," zamumlal.

"Neomlouvej se," zavrtěl Axel hlavou. "Já chápu, že zrovna tohle je pro tebe jedna z těch nejtěžších věcí, se kterou se po jeho smrti musíš vypořádat. Zvládnout se někomu otevřít bez toho, abys měl pocit, že Petera zrazuješ."

"Já ale netuším, jak dlouho by to mohlo trvat," přiznal.

"Však nikomu nic nedlužíš."

Koukl na něj. "Ale ty..."

"Já jsem v pohodě," namítl Axel. "O mě se vůbec nestarej."

"To ale taky nejde. Se o tebe nestarat," přiznal potichu. Protože mu až moc záleželo na Axelových citech a nechtěl je ranit. I když to do jisté míry dělal neustále. 

Axel se pousmál. "Malý krůčky," zašeptal. A pak Matt ucítil, jak Alex položil dlaň na tu jeho. Nic víc.

"Malý krůčky," zopakoval Matt. A chytil jeho ruku pořádně.

Nevěděl, co si ve finále z celé jejich konverzace odnést. Nechtěl Axela zdržovat, aby čekal na Matta, který se vzpamatuje kdo ví kdy. Který měl na srdci ještě hodně zámků, přičemž teď se odemkl jen ten nejmenší. 

Když se na druhý den loučili, jen se krátce objali. Usmáli se na sebe. A sotva Matt sedl do autobusu, Axel už mu najednou chyběl. Nejprve se za ten pocit nesnášel, pak ale zavřel oči a opakoval si v hlavě, že je to v pořádku. Může mít rád někoho nového. Nemohl zůstat zaseknutý na Peterovi, když věděl, že se nikdy nevrátí. 

A tak změnil strategii. Začal aktivně pracovat na tom, aby odpustil sám sobě. 

§

já vás ale napínám, co