Jakmile se Matt druhý den ráno probudil, Axel už byl dávno vzhůru. Seděl na okraji své matrace směrem k oknu a balkonu a koukal ven.

"Spal jsi dobře?" zeptal se Matt starostlivě, když se zvedl na lokty.

Axel k němu trhl hlavou. "Jo, jo. Vstal jsem doslova deset minut zpátky. Dobré ráno."

Matt nepatrně přikývl. "Dobrý."

"Dnešní plán?"

"Nemám tušení. Je tady něco, co bys chtěl dělat?"

Axel stáhl rty do úzké linky. "Mohli bychom se jen krátce podívat k tomu baru?"

V Mattovi mírně hrklo, protože jestli tady bylo jedno místo, kterému se od Peterovy smrti vyhýbal úplně, byl to právě ten bar. Axel byl ale tady ten, co měl s tím místem spojitost, byl to bar, kde mohl zemřít, kdyby ho Peter nezachránil. Už tak se tam zranil. A tak přikývl. "Jasně. Po snídani můžeme vyrazit."

"Díky."

Tentokrát jeli autem, přece jen ten bar nebyl nejblíž. Matt se nabídl, že bude řídit. Jejich cesta byla tím pádem tichá, žádné směrové instrukce netřeba. A čím blíže tomu baru byli, tím rychleji mu bilo srdce.

Byla to samostatná jednopatrová budova. I teď se dala celá obejít, i když metr a půl od ní, ze všech stran, byla stále policejní páska. Okna byla rozbitá. Dříve bílá fasáda byla najednou černá, ohořelá. V zadní části, nejblíže budovy, byla částečně zbořená. 

Zastavili se před ní. Alex nasucho polknul.

"Byl jsi tady po tom požáru?" zeptal se ho Matt.

Zavrtěl hlavou. "Převezli mě do místní nemocnice, pak do Chicaga na popáleninový. Odtud jsem jel přímo domů."

Vydali se okolo budovy. Kousek od místa, kde se střecha propadla, se Axel taky zastavil. Civěl na jedno okno. A Mattovi bylo hned jasné, jaké to bylo. "Tady jsi vyskočil?"

Axel přikývl, jeho oči skleněné. "Vůbec to tady nepoznávám," vydechl.

Matt k oknu vzhlédl taky. Axel měl pravdu, že bylo výš než zevnitř a opravdu bylo v takové výšce, že jestliže byl jednou Axel venku, když ho Peter vystrčil ven, zpátky se už neměl šanci dostat, ještě k tomu zraněný. 

"Na co právě myslíš?" zeptal se Matt tiše.

Axel z okna nespustil pohled. "Že jsem se měl snažit tenkrát víc udělat cokoliv, abych ho zachránil," špitl. 

A Mattovi se už po několikáté tak trochu zlomilo srdce. 

Došel k němu a bez toho, aby si to pořádně uvědomil, ho vzal za ruku. "Kdyby ses do té budovy jakkoliv vrátil, pravděpodobně byste byli mrtví oba. Myslíš, že bys tím někomu pomohl?"

Axel pomalu otočil hlavu k jejich rukám, pak se podíval na něj. "Já vím, že ne. Ale stále je místy těžký se s tím smířit."

Matt sklopil pohled. "To já chápu." teď se on podíval na jejich ruce. Držel Axelovu pravou ruku v jeho obou a hrklo v něm, jak mu najednou přijde, že drží Petera. Ty náramky, ty prsteny, útlá ruka s dlouhými prsty. Polkl. Ale nepouštěl ho. 

Axel koukal na budovu, Matt koukal na Axela. Projel ním zvláštní pocit. Tenhle kluk pro něj neuvěřitelně hodně znamenal. A pořádně ani nezaregistroval, jak se to stalo. 

Axel k němu najednou otočil hlavu a přerývaně se nadechl. Jejich pohledy se setkaly. "Říkal jsem ti, že jsem přímočarý, že?"

Matt se na něj zmateně podíval. "Jo," řekl. Říkal mu to. Ale když jde o city, o lásku, aby neztrácel čas, nedumal.

Axel zničehonic vyvlékl jeho ruku z Mattova sevření. "Promiň. Já jen... tohle mi dává naděje, které bych mít neměl."

Lehce v něm hrklo. "Jak to myslíš?"

Povzdechl si a sklopil pohled k zemi. "Nechci to rozebírat tady, když jsme-"

"Dořekni to," přerušil ho Matt. "Co tím myslíš?"

"Jsme doslova na místě, kde Peter..." odmlčel se. "Nemůžu, Matty. Ne teď."

"Tak přestaň mluvit v hádankách, protože mě akorát mateš ještě víc!"

"Nemluvím v hádankách, jen to nechci-"

"Říkáš, že jsi přímočarej? Tak buď," řekl zoufale. A sotva to dořekl, Axel k němu trhnul pohledem a hlasitěji mu rázně řekl:

"Mám tě rád, okay? Přesně tak, jak bych kvůli Peterovi neměl. Takže se nedokážu tady jen tak s tebou držet za ruku."

Matt zůstal stát jako solný sloup. Zpětně? Mělo mu to dojít už z té věty o nadějích, které by mít neměl, ale aby byl upřímný, v tu chvíli ho nic takového nenapadlo. Jeho hlava stále pracovala trochu jinak a stále se vypořádávala s Peterem, což znamenalo, že city k někomu jinému, city někoho jiného byli pro něj ta tam. Jako by se snad svět zastavil až na něj samotného a na jeho cestu smíření se se smrtí Petera. 

Vydechl. Chvíli jen tak sledoval Axela s mírně otevřenou pusou, šokovaným výrazem. Pak nasucho polkl a téměř zašeptal: "Já nemůžu, Axeli. Promiň."

"Však já vím," vydechl Axel a lehce se odvrátil. "Proto jsem ti to doteď neřekl. Protože truchlíš, truchlíš mého nevlastního bráchu, a je to prostě celý tak složitý, že jsem raději pro jednou přímočarý nechtěl být. Tady bych nedumal. Tady vím, jak to máš."

Matt ucítil slzy. "Strašně mi na tobě záleží, vážně," ujistil ho alespoň. To málo, co mohl. "Jen ne... takhle." Zlomil se mu hlas. Protože tou druhou větou si vůbec jistý nebyl. 

Axel přikývl. Díval se do země. "Nechme to být. Jako by se nic nestalo." Vzhlédl k němu. "Prosím, zapomeň na to. Už tak máš v hlavě dostatečný guláš."

"Axeli..." vydechl, ale neměl vlastně tušení, jak by tohle celé mohl napravit. Nic k němu necítil. To si alespoň namlouval.

Axel si otřel slzy hřbetem ruky. "V pohodě. Vím to od začátku. Neměl jsem... neměl jsem ti to říkat."

Matt ho v tu chvíli málem vzal za ruku znovu, ale zastavil se. "Ne já... já děkuju, že jsi upřímný. Cením si toho."

"Nápodobně," pousmál se smutně Axel. "Že jsi upřímný."

Přikývl. Axel přikývl zpátky. Mattem projel pocit viny, jako by právě udělal něco, co bylo zkrátka špatně, jako by právě lhal. Ještě chvíli tam stáli, u toho uhořelého baru,  a tak přemýšlel. V tu chvíli si ale neuvědomil, že opravdu lhal. Lhal v tom, že k němu nic necítí, protože v tom nebyl ten problém. Problém byl v tom, že kvůli Peterovi si zkrátka nepřišel připravený. 

Mlčky se vydali zpátky k autu. Matt dal zpátky Axelovi klíče od auta, aby mohl řídit. Celou cestu na sedadle spolujezdce pak nespouštěl pohled ze silnice před ním, tracen ve své vlastní hlavě. 

Axel ho měl rád. To on byl ten, kdo se mu líbil. Nechápal to. 

Zpátky doma se zastavil u rodičů, Axel se omluvil a pokračoval do patra a do Mattova pokoje. Nedokázal tu konverzaci jen tak ukončit. A tak když domluvil s mámou, vydal se nahoru taky a nakoukl do pokoje. 

Axel seděl na židli. Matt se odkašlal. "Promiň, jestli jsem to mezi námi udělal divný?"

Axel se na něj překvapeně podíval. "Ty? Snad já ne?"

"Možná na tom máme podíl oba."

"Nebude to divný, Matty. Zapomeneme na to a za chvíli se přes mý city přenesu. Není to poprvý. A asi ani naposled," uchechtnul se. "Nejsem ten člověk, co by nad tím zkazil přátelství."

Matt přikývl. "Okay. Asi... asi bych o tebe nerad přišel úplně."

"Věř mi, to já taky."

Axel byl zlatý člověk. Matt zase pomalý. Potřeboval ještě čas. A byl vděčný Axelovi, že mu ho dával. 

§

muhehehehe