O tři týdny později nasedli do Axelova auta a vyjeli směr Mattův domov. Přesně měsíc zbýval do výročí smrti Petera. 

Sotva Matt nasedl, posunul si sedačku co nejdál to šlo. Axel nakrčil obočí. "Co je? Jede s námi někdo, o kom nevím?"

Axel si jen povzdechl a nevěřícně zavrtěl hlavou. Nastartoval. Matt si otevřel. balíček tortilla chipsů. 

Kdyby dával v tu chvíli najevo, jak se doopravdy cítí, bylo by z něj klubíčko nervozity. Čekala je ale několika hodinová cesta, část měl podle domluvy odřídit i Matt, i když si nebyl jistý, jestli mu Axel nakonec auto vůbec půjčí. A tak si udělal pohodlí, připojil svůj telefon k rádiu a pustil písničky. Vlastní hudba ho uklidňovala. 

"Jedinej drobek tady po tobě najdu a jsi mrtvej."

"Hele, ty normálně začínáš znít jako já."

"Asi s tebou trávím až moc času."

To byla pravda, trávili spolu času hodně. Najednou totiž byli jak nejlepší kamarádi, přesně ten typ kamaráda, kterého Matt potřeboval od prvního dne smrti Petera. Možná by se se vším pak vypořádal mnohem lépe. 

Vydali se tedy na cestu. Pouhých dvacet minut trvalo, než se konverzace přemístila k Peterovi a Matt mu začal vyprávět něco o něm. Bylo to těžké, zároveň ale i uklidňující, protože bylo jistým způsobem krásné, jak na něj vzpomínal, i na jejich radostné chvíle. To si v zármutku nedovolil. 

Takže i když si myslel, že Axelova přítomnost v jeho životě, jakožto Peterův bratr, bude jeho koulí na kotníku, něco, co mu nedovolí se s tím vypořádat, byl to pravý opak. Skoro mu přišlo, jako by dostal druhou šanci. 

Jeli přes noc, a tak konverzace přirozeně pomalu ustala. Matt se opřel o sedačku a po chvíli natočil hlavu k Axelovi. Sledoval jeho profil, to jak se soustředil na cestu. To, jak v něm Petera trochu viděl. To, jak byli úplně jiní a při tom stejní. To, jak pro něj začínal hodně znamenat.

"Prospi se," promluvil zničehonic Axel. "Tak za dvě hoďky ti to předám."

Matt přimhouřil oči. "Nepřijde ti divný, že na tebe civím." Zeptal se, ale spíš to tak konstatoval. 

Axel na něj rychle koukl, než navrátil pohled zpátky na silnici. "Všiml jsem si, že to někdy děláš. Taky vidím s Peterem jistou podobu. Nedivím se."

Matt se lehce uchechtl, přikývl. Natočil hlavu zpátky dopředu a zavřel oči. Neříkal nahlas, že si sám nebyl jistý, jestli byl Peter ten jediný důvod, proč se na něj díval. 

Usnul. O dvě hodiny později ho Axel probudil na benzínce. Vyměnili se. Axel se prospal. Vyměnili se pak ještě jednou. A najednou parkovali před domem jeho rodičům, tam, kde vyrůstal, tam, kde strávil tolik času s Peterem. Teď sem přijel s jeho polovičním bratrem. 

Nakonec se shodli na tom, že bude lepší, když Mattovým rodičům neřeknou, kdo Axel doopravdy je. Jejich primární důvod byl Peter, ne aby ještě vysvětlovali rodičům, co se stalo. 

A tak Axela Matt představil zkrátka jako spolubydlícího. Nic víc. Najedli se, šli se dospat a pak... pak se zkrátka vydali na hřbitov. "Není to tak daleko. Můžeme jít pěšky, jestli chceš."

"Okay. Asi bude fajn se projít."

Hlavně potom, pomyslel si Matt. Už se viděl, jak začne brečet, sotva Peterův hrob uvidí v dálce. Od jeho smrti tam byl pouze dvakrát - jednou těsně před tím, než odjel na vysokou, podruhé na Vánoce. 

Takže šli, konverzace skoro neexistující, protože oba jen mysleli na to, kam jdou. A Matt měl samozřejmě pravdu, sotva v dálce zahlédl Peterovo jméno vytesané v kameni, oči se mu zaplnily slzami. 

Axel šel pár kroků za ním. Matt se zastavil. Axel vedle něj. Tentokrát brečel potichu, nebyli to ty vzlyky jako vždy. Ano, jeho oči opouštěla jedna slza za druhou, ale vše se najednou zdálo být o něco málo snesitelnější. 

Pak ucítil Axelovu ruku na rameni ve znamení útěchy. Jeho první instinkt i tak byl ho odehnat, ale neudělal to. 

"Říkal jsem ti, že jsme se ten den pohádali?" začal najednou mezi slzením mluvit. "Řekl jsem mu, že ho nesnáším-"

"Určitě věděl, že jsi to tak nemyslel."

"Já vím, že ne. Ale je to prostě příšerný pocit. Že je to to poslední, co ode mě slyšel." Slzy zesílily. Sklopil pohled ve snaze se více soustředit na sebe, aby se uklidnil. A pak najednou necítil jen Axelovu ruku na rameni, najednou ho cítil kolem svého těla všude. Axel ho objal. 

Nebránil se. Vzlykal mu tam do ramene, i když chtěl být dneska silnější, chtěl mu toho o Peterovi říct více, chtěl aby blíže poznal svého bratra, ale momentálně? Momentálně to zkrátka nešlo. 

Vzhlédl. Axelovi stékaly tiché slzy z očí taky. "Možná tohle nebyl nejlepší nápad," řekl tiše.

"Ne, promiň," vzpamatoval se Matt. "Promiň, jen... dej mi chvilku."

Dal mu chvilku. V jeho objetí. 

O pět minut později už tam jen seděli v trávě vedle sebe, natočeni k hrobu, a Matt pokračoval ve svém vyprávění o Peterovi."Když to vezmeme zpátky malou zacházkou, můžu ti ukázat, kde bydlel," řekl pak. 

Axel se kousnul do rtu. "Já nevím," přiznal. Matt věděl proč. Peterova máma.

Jeho máma. 

Už se o tom bavili. Axel miloval svou rodinu až příliš na to, aby měl potřebu dožadovat se... vlastně čehokoliv od jeho biologické mámy. Ta žena byla pro něj cizí. On svou rodinu měl, tu, která ho od novorozeněte vychovávala. To ale neznamenalo, že by ji chtěl vidět.

"Jestli ji uvidím, bereme roha," řekl nenuceně Matt. "Já.. asi bych s ní nedokázal stejně mluvit. Od pohřbu jsem s ní až na pár vyměněných zpráv nemluvil."

"Fakt?"

"Sdílet ten zármutek s někým mu tak blízkým... Nevím, přijde mi, že bychom se jen motali v kruhu a nikdy bych se z toho nedostal. Jeho máma... je hodně nostalgická. Neustále by na něj myslela."

Axel sklopil pohled. "Můžu být upřímný?"

Matt se na něj podíval. "Jasně."

"Několikrát jsem přemýšlel nad tím, že když ztratila syna... jestli někdy myslela na mě. Že jeden její syn tady ještě chodí. A teď je doslova pár ulic od ní."

"Wow," vydechl Matt. "To mě nenapadlo."

"Bylo mi jasný, že to pro ní byla velká rána. Ale přiznám se, že jsem se bál, že by mohla naše někdy znovu kontaktovat. Neudělala to. Tedy, alespoň o tom nevím. A asi jsem tak raději."

"To chápu. Je to pro tebe cizí žena."

Přikývl. "Jo. Je to... je to všechno strašně složitý."

"To mi povídej," zamumlal Matt. 

Otřel si oči, zadíval se znovu na Peterovo jméno v kameni, na kytku, kterou mu přinesl. Povzdechl si. Napadlo ho, kde by asi teď byl, kdyby neumřel?

"Půjdeme?" zeptal se nakonec. 

"Můžeme."

Nešli kolem Peterova domu. Rozhodli se, že raději jen kolem projedou autem, až se budou vracet do školy. Vrátili se tedy domů, Mattovy oči už ve stavu, že ani nešlo poznat, že brečel. Neřekli totiž rodičům, že se jdou projít na hřbitov. 

Axel spal u něj v pokoji na matraci na zemi. Když se ukládali ke spánku, ve tmě ještě promluvil. "Díky, že jsi mě za ním vzal."

Matt se lehce kousnul do rtu, než odpověděl. "To byla samozřejmost."

Až na ty noční můry, Matt moc často nesnil. Tu noc se mu ale zdálo o něm a Axelovi v autě, na cestě kdo ví kam, s dobrou hudbou, dobrou konverzací, dobrým jídlem. Nebylo to daleko od pravdy. A když se probudil, při vzpomínce na ten sen se nevědomky pousmál. 

§

👵🏻 <- já čekající na to, až si matt uvědomí, že by mohl k axelovi cítit něco víc

(ano, uvědomuju si, že jsem ten důvod, proč to ještě neudělal)