Axelova večeře s kluky z týmu se nekonala. Alespoň pro něj ne. Protože přišel s málem vykloubeným ramenem. 

Matt? Ten se jako první začal smát. "Promiň," omluvil se, když se uklidnil.  

"Já tady trpím," ukázal na sebe Axel.

"Nemáš to vykloubený úplně, ne?"

"Přijde ti to nějak křivý? Jasně, že ne. Stále to bolí jak čert."

"Nebuď agresivní," zamumlal s hranou uražeností. "Uhm, takže večeři dělám klasicky pro dva?"

"Jo, já se mezitím pokusím o sprchu. Díky," odpověděl unaveně a otočil se ke skříni. Začal vytahovat věci do sprchy. 

"Mám ti pomoct sundat triko?" zeptal se Matt a Axel po něm vrhl takový pohled, že by mohl zabíjet. "To byla upřímná otázka! Musí tě to bolet, jestli mluvíš pravdu."

"To zvládnu," odvětil Axel a šel se zavřít do koupelny. 

Matt tedy pobral všechny své ingredience a došel do kuchyně. Neměl v plánu nic extra, půjčil si akorát tak toustovač a za chvíli měl pro každého dva kousky. Nakrájel k tomu i zeleninu. A když se vrátil na pokoj, sprcha slyšet už nebyla, ovšem Axel byl stále zamknutý vevnitř. 

Položil mu tedy jeho talíř na stůl a sám se posadil ke svému. Sotva si jednou ale kousnul, uslyšel zámek od koupelny. A Axel najednou vyšel jen v jeho kraťasích na spaní a s něčím v ruce. Opřel se o futra a povzdechl si. "Asi budu přece jen potřebovat tvou pomoc. S tím ramenem si nedokážu namazat záda."

Nejprve byl lehce zmatený, pak mu hned došlo, že jizva takové velikosti a ještě po popálení si nejspíše vyžadovala dlouhodobou péči. Polkl a přikývl. "Jasně."

Netušil, že si to Axel něčím maže. Do teď si to musel dělat sám v koupelně. "Upřímně se divím, že sis ramena nevykloubil dřív, jestli sis to mazal doteď sám."

Axel se posadil na svou postel a natočil se. Matt si od něj vzal mast. "Třeba to poprvý budu mít namazaný pořádně."

"Pokud to neodfláknu."

Axel se uchechtl. "Nešetři s tím. Mám toho zásoby."

Jednou nohou se opřel o jeho postel, aby měl k jeho zádům lepší přístup. Sledoval tu obrovskou jizvu, otevřel mast. A pak si uvědomil: "Víš co, já si raději první umyju ruce, ať v tom nemáš i toasty."

Axel se zasmál. "Díky."

Takže až když se vrátil, otevřel mast, tentokrát si vyloženě za Axela sednul. Nevěděl proč, ale zase někde hluboko v sobě ucítil slzy. Protože tuhle ránu způsobil ten stejný oheň, který zabil Petera. Nasucho polkl. A nanesl na ránu mast. 

Bylo neuvěřitelně zvláštní cítit texturu jizvy pod prsty. "Klidně té masti ještě přidej," řekl Axel tiše. "A i trochu kolem té rány, prosím."

Přikývl, i když to Axel vidět nemohl. Nanesl masti více.

"Můžu mít citlivý dotaz?" promluvil po chvíli Axel.

"Můžeš. Nezaručuju, že odpovím," řekl upřímně Matt.

"Peter... měl pohřeb?"

Přerývaně se nadechl. "Jo," špitl. "Více jak týden po jeho smrti. Jen jeho urna."

"A je pohřbený tam někde u vás?"

"Přímo v našem městě, jo," přitakal. Slzy si probojovávaly svou cestu na povrch, a tak zamrkal rychle. A zničehonic řekl: "Někdy můžeš jet se mnou domů. Můžeme... můžeme ho navštívit."

Přece jen byl Peter jeho bratr, kterého nestihl poznat. Přece jen chtěl Axel určitě vědět o něm víc. A i když si uvědomoval, jak bolestivé by to bylo, bylo by hezké, kdyby ho mohli společně navštívit. Peter Axela nenašel jen tak. Chtěl ho taky poznat. Jen k tomu neměl šanci.

"Já ti nevím..." odpověděl Axel potichu. "Přijde mi, že nemám právo."

"Máte společnou krev. To si piš, že máš," vyvrátil ho z omylu Matt. "Za dva nebo tři týdny se chystám na víkend domů. Můžeš se přidat."

Zatajil na chvíli dech, i když mazal jeho ránu dál. Axel se rozmýšlel. A Matt netušil, proč mu tolik na jeho odpovědi záleželo.

"Tak jo, jestli to myslíš vážně. Kouknu se do kalendáře."

Oddechl si. Pousmál se. "Okay. Dám vědět našim."

"Budeš jim to říkat? Jakože... kdo jsem?"

"Jak chceš ty."

Axel nepatrně přikývl. "Rozmyslím si to."

"Jasný. Buď přijedeš jako kamarád nebo jim řekneme pravdu, to už je jedno."

Matt zavřel mast a podal ji Axelovi přes jeho rameno zpátky. Ten si ji vzal a otočil se na posteli tak, aby mu byl čelem. "Díky, Matty. Jakože za ty záda i za tu nabídku. Nečekal bych to od tebe, to musím uznat."

"Překvapuju sám sebe," uznal Matt. "Ale tak... Peter byl tvůj bratr. Já ho znal, ty ne. A jestli ho chceš přece jen poznat... asi jsem ta cesta, ne?"

Axel se pousmál a sklopil pohled. "Chtěl jsem ho poznat," přiznal Axel. "Přišlo mi, že se mi doslova zlomilo srdce, když jsem se dozvěděl, že to nepřežil. Že jsem ho viděl poprvé a naposled."

"Sakra," zamumlal Matt a zadíval se do stropu. Začal rychle mrkat, aby zahnal slzy, ale zkrátka to opět nešlo. "Já nevím, jestli nebylo lehčí tě nesnášet."

Axel se uchechtl. "Je to celý strašně zvláštní," uznal. "A máš opravdu můj obdiv, jak jsi to celý vzal. Kdybych měl odhadnout tvou reakci na základě tvého já ze začátku prvního semestru, řekl bych, že požádáš o nového spolubydlícího a už se mnou nikdy nepromluvíš."

"To já si myslel taky, že udělám. Však víš, že jsme spolu po tom celém moc nemluvili. Ale... něco mě k tobě táhne v tom smyslu, že jsi u toho celého byl. Že ti pomohl. Víš, co se stalo. A... že jsi jeho brácha. Myslel jsem si, že to bude ten důvod, proč už s tebou nikdy nepromluvím, ale stal se pravý opak."

"Neříkej mi tak. Jeho brácha. Nepřijde mi... nepřijde mi, že si to zasloužím."

"Máte stejnou mámu, je to doslova, kdo jsi vůči němu. A to, že jsi ho neznal, na tom nic nemění."

"I tak."

Matt zavrtěl hlavou. I když byl na Axelově posteli, posunul se dál a opřel se o zeď. "Myslím, že kdybyste měli více času, neuvěřitelně byste si rozuměli, fakt. Přijde mi, že jste si hned v několika ohledech podobní. V tom neškodném slova smyslu, že byste najednou byli jak bratři, kteří spolu vyrůstali."

"Matty, jestli mě chceš rozbrečet-"

"Chtěl jsi ho poznat. Stále můžeš. Já... klidně ti řeknu všechno."

Věděl, co nabízel. Vzpomínky na Petera ho bolely, ale nechtěl ho pohřbít i ve své hlavě. Peter byl člověk, který si zasloužil, aby se o něm mluvilo. A jestli měl šanci ho přiblížit přímo jeho nevlastnímu bratrovi, který neměl čas ho poznat, zvládne to. A třeba to bude přesně to, co potřebuje, aby to v sobě uzavřel. Ne, aby na něj zapomněl, ale aby se posunul dál a zvládl zase normálně žít. Cítil, že k tomu neměl daleko. A že by se Peter nezlobil. 

"Děkuju," špitl nakonec Axel. "Vážně."

Matt přikývl. Otřel si oči hřbetem ruky. Kývl k toastům na stole. "Pohni, než ti to pokadí mouchy."

Axel se rozesmál a to ponurá atmosféra se naštěstí rozplynula. Matt se zvedl a sám si sedl k vlastní večeři. Bylo na čase se posunout.

§

omg já je miluju čím dál víc