Matt chodil snad dvě hodiny po okolí. Naštěstí moc lidí nepotkal a když už jo, ujistil se, aby se jim vyhnul nebo aby mu minimálně neviděli do obličeje.

Pak se vydal zpátky na pokoj. Protože ho začala sžírat vina. A potřeboval se Axelovi omluvit.

Ať už Peter pro něj znamenal v porovnání s Axelem cokoliv, nikdo si nezasloužil slyšet to, co mu Matt řekl. Nikdo s i totiž nezasloužil umřít, ani na úkor někoho jiného.

Vždyť už Axela trochu znal. Věděl, jak hodný člověk to byl a bylo mu jasné, že kdyby mohl, pomohl by Peterovi. Muselo se stát něco, co mu pomoc znemožnilo, důvod, proč to dopadlo tak fatálně. Kdyby ho jen Matt nechal domluvit.

Do patra stoupal pomalu, protože byl nervózní. Nedivil by se, kdyby ho Axel nechtěl ani vidět. Tenhle večer byl těžký pro ně pro oba, Matt tomu dal ale korunku.

Zaťukal na dveře, zevnitř se ale nic neozývalo. Matt chvíli zazmatkoval, protože nevzal si s sebou klíče, když utekl, pak ale vzal za kliku a dveře se otevřely. Bylo odemčeno. Axel ale v pokoji nebyl a podle ticha nebyl ani v koupelně.

Někam odešel, jasně, že jo. Matt se mu nedivil.

Jeho slzy tekly tak nějak permanentně, trochu jich zas ale přibylo, když uviděl jejich pokoj, kapesníky na zemi, Axelovo triko stále na Mattově posteli. Vypadalo to, jako by odešel jen chvíli po něm.

A taky že ano, protože za celou noc se nevrátil. Neukázal se na koleji ani celý další den a Mattovi přišlo, že pod tou tíhou viny zkrátka umře. Mohl si ale za to sám. Axel nemohl za to, co se mu v životě stalo, nemohl ani za to, že se ho Peter rozhodl kontaktovat nebo že se s ním chtěl potkat v práci.

Odpoledne dalšího dne mu napsal. Kde jsi?

A samotného ho překvapilo, když mu přišla odpověď do pěti minut: Do čtvrt hodiny jsem na pokoji.

Vydechl. Takže měl čtvrt hodiny na to vymyslet, jak se co nejlépe omluvit.

Měl určitý plán, ten se mu ale rozbil, sotva Axel vešel dovnitř. Vypadalo to, jako by se vracel z kuchyně, ne z celé noci pryč, protože neměl až na mobil a klíče nic s sebou. A jeho obličej stále vyzařoval smutek.

Matt najednou zapomněl, jak se mluví. Musel mu tak moc ublížit.

"Spal jsem u Gavina s Melissou," vysvětlil krátce. "Včera čirou náhodou přijeli. Říkal jsem si, že mě asi nechceš vidět."

Lehce otevřel na prázdno pusu, než ho vůbec napadlo, co říct. "T-tak to není. Nebo... jakože není, jen je to těžký, tolik informací najednou a-" Odmlčel se. Sklopil pohled. "Omlouvám se," řekl nakonec jednoduše. "Bylo naprosto nepřípustný, co jsem ti včera řekl."

Axel nepatrně přikývl. "Okay."

A to bylo vše. Více toho neřekl. Mattův pocit viny se tak sotva zmenšil.

"Jestli... jestli ti to nevadí, rád bych slyšel ten zbytek. Než jsem začal tak přehnaně reagovat."

"Nebylo to přehnaný," odvětil, ale najednou nezněl tak přesvědčivě, jako jindy, když se snažil Matta o něčem přesvědčit. "Byl to pro tebe šok. Já se ani nedivím."

Matt to mohl vzít. Mohli to u toho nechat. Ale bylo dost toho, jak se k němu choval. Zavrtěl hlavou. "Nemusíš mě tady přesvědčovat, že to bylo validní. Jo, možná jsem byl v šoku, to mě ale neomlouvá. Nikdy jsem ti nic takového říct neměl. A klidně mi řekni, že jsem kokot, že tě to ranilo."

Axel zvedl jeden koutek úst do smutného úsměvu. "Okay. Jsi kokot. Protože do nástupu na výšku jsem z toho celýho byl v prdeli a tvá slova včera mě tak trochu vrátila do té doby, kdy jsem z toho celého vinil sebe."

Ou. Zasloužil si to. To bylo právě to. Nevěděl, čím si Axel po tom prožil.

Měl ale jeho obdiv. A to kvůli jedné věci. "Vypadal jsi tak vyrovnaně, když semestr začal," vydechl.

"Nejhorší jsem měl za sebou. První měsíc to byly i noční můry, to už jsem ti řekl, jak jsem se jich zbavil. Začal jsem mluvit s rodinou. S psychologem. Nový semestr jsem vzal jako nový začátek. Každý týden ale sedím u psychologa i tady."

Matt neměl tušení. Nevěděl, že chodil pravidelně k psychologovi.

"Nikdy bych si netroufl před tebou tak rozumovat, kdybych si sám něčím neprošel. A kdybych jen tušil, že to, s čím se vypořádáváme má stejný původ... Je to šílený. Doufal jsem, že začneš o tom mluvit, protože mně to pomohlo. Ani ale nevíš, jak je těžké něco napravit, když sám nechceš. Já viděl, že ty nejsi úplné připravený se posunout. Jen jsem se snažil tě navést, abys to sám chtěl a takhle to dopadlo. Poslalo nás to oba dvacet kroků zpět, protože tohle asi nikdo nečekal."

"Ne," zamumlal. "To nečekal."

Axel si hlasitě povzdechl. "Peter...Měl zrovna pauzu, když se to stalo, vzal mě do nějaký zadní místnosti, aby jsme se vůbec slyšeli a mohli si promluvit. Když ten požár začal, dlouhou chvíli jsme nic nevěděli, nikdo v té části zkrátka nebyl. A když jsme se to dozvěděli, bylo už pozdě a doslova za dveřmi byl zkrátka požár. Tam jsem se taky tak popálil na zádech, protože to já ty dveře otevřel, vyběhl, abych se podíval, jestli je kudy utéct nebo jestli tam někdo není. Nevzdálil jsem se ani na dva metry od dveří a když jsem se vracel, spadl někde ze stropu kus hořícího dřeva, skolilo mě to. A chytlo mi triko. Zareagoval jsem rychle, sundal si ho hned, jak jsem si to uvědomil, zavřel nás zpátky v tý místnosti. Ten požár se ale celkově strašně rychle šířil."

Matt měl skleněné oči už od chvíle, co Axela uviděl, v tu chvíli už mu ale opět začaly téct slzy po tvářích.

"Bylo tam okno, byli jsme v přízemí. Bylo to tak jednoduché. Peter ho otevřel, nechal mě jít první, protože mě šíleně pálila ta záda a potřeboval jsem pomoct k oknu vylézt. A zrovna jsem se chystal seskočit, Peter zaslechl křik."

Mattovy už tekly slzy proudem. "Šel pomoct místo toho, aby se zachránil, že?" Bylo mu to jasný.

"Křičel jsem na něj, ať to nedělá. Nebo že půjdu s ním. Balancoval jsem na tom okně, připraven skočit zpátky, ale vystrčil mě ven se slovy, že už jsem i tak zraněný. Z venku ale bylo okno mnohem výš než zevnitř, už jsem neměl šanci dostat se zpátky. Takže to mám na mysli, když říkám, že mě zachránil."

Nemělo ho to ani překvapovat. Snažil se otřít si slzy dlaněmi. Tohle byly ty detaily, které mu chyběly, aby si o celém večeru udělal obrázek. Aby věděl, jak přesně Peter zemřel.

"Ř-říkali, že primární příčina smrti byla udušení," zamumlal.

Axel přikývl. "Já vím. A že vedle něj bylo další tělo. Myslím... myslím, že to byl ten člověk, kterého běžel zachránit."

"Do prdele," zamumlal Matt s nekontrolovatelnými vzlyky. Peter zemřel, protože se snažil zachránit ostatní. Jednoho zachránil. Jednoho ne.

Vzal si ze stolu kapesník, vysmrkal se. Pak další, tentokrát na slzy. A sotva si otřel oči, Axel ho obejmul. A Matt netušil, jak se ohledně toho vzhledem ke všemu cítí.

"Promiň mi to," zašeptal Axel.

"Za co se sakra omlouváš?"

"Za to, že jsem mu nedokázal pomoct."

Matt zavřel oči. Ty slzy nešly zastavit. Praštil Axela do hrudi. "Nech toho. Nebyla to... nebyla to tvá chyba. Vážně ne."

"Vážně si to myslíš?"

Chvíli zaváhal. Přehrál si všechno to, co mu Axel řekl, jak mu to řekl. Věřil mu každé slovo. "Jo. Myslím. I když to všechno bude chvíli trvat zpracovat."

Axel byl Peterův nevlastní bratr. Axel ho objímal. Oba brečeli nad Peterou smrtí. Svět byl sakra malý.

§

aaaa já budu brečet, proč si to dělám