Matt nejprve potřeboval chvíli na uklidnění. Byl v takovém šoku, v jakém byl jen jednou - když stál před televizí a dozvěděl se, že bar, ve kterém Peter pracuje, hoří. 

"Mluv," špitl pak jednoduše. A Axel začal mluvit. 

"Bylo to někdy na přelomu května a června, myslím?" řekl jako první. "Peter mě našel. na Instagramu. Nezačal mě sledovat, jen mi napsal zprávu, něco ve stylu, že tohle bude znít divně, ale že se možná známe. Vyžádal si moje telefonní číslo, aby mi mohl napsat raději přes WhatsApp. A já mu ho ani nevím proč dal.

"Takže mi napsal tam. Pak mi nahrál hlasovku o tom, co doma zjistil a že jsme možná nevlastní bráchové-"

"Počkej, počkej," zastavil ho Matt. "Já nevím nic. Běž do detailů. Jak to zjistil?"

"Okay. Prý hledal nějaký skládací krabice, až se bude stěhovat na výšku, jestli je mají nebo bude potřeba je koupit. A při jeho velkolepém hledání našel akorát tak nenápadnou složku plnou... dopisů."

"Dopisů."

"Jo. Peterova máma je i moje máma. Já jsem ale o skoro dva roky starší. Já se jí narodil v době, kdy mě mít nemohla-"

"Byla chudá," zamumlal Matt. To věděl. Než se Peterova máma seznámila s jeho otcem, byla jeden krok od bydlení na ulice. 

Axel přikývl. "Takže mě raději dala k adopci. Doufala, že tak najdu lepší život. Jenže nedokázala by žít s tím nevědomím, jestli jsem v pořádku nebo ne, a tak si celý první rok, až do mé adopce, psala s mými rodiči."

Šok za šokem. "A tys to věděl?"

Zavrtěl hlavou. "Dokud mi Peter nenapsal, neměl jsem tušení, kdo má biologická máma je nebo jestli jsme s ní byli někdy v kontaktu."

Matt si schoval hlavu do dlaní a párkrát se zhluboka nadechl. "Takže... takže tahle část je jasná? Že máte stejnou mámu?"

Axel s odpovědí chvíli zaváhal, ale vyhnout se jí stejně nemohl. "Jo," zamumlal. "Po Peterově smrti, když jsem to vysvětlil i rodičům, mi to potvrdili."

Matt se na Axela podíval. Najednouto dávalo takový smysl, proč mu tak Petera připomínal. Protože měli z poloviny stejné geny. Právě před ním seděl nevlastní bratr jeho přítele, kterého tak miloval, kterého doteď oplakával a hlavně bratr, o kterém nevěděl, že ani existuje.

"Peter mi nikdy nic neřekl," zašeptal. Začínala ho bolet hlava z toho, jak brečel.

"Neřekl to ani jeho rodičům. Podle toho, co říkal, alespoň," bránil ho Axel. "Bál se, že ho všichni zastavíte v tom mě kontaktovat."

Zastavil by ho Matt? Možná jo. Minulost byla minulost, možná by argumentoval tím, že Axel neví vůbec, že by mohl být adoptovaný (což by ale při pohledu na jeho rodinu bylo zjevné), možná by ho přemluvil, ať to raději nechá být, i když by věděl, že by to bylo těžké. 

"A co s tebou zamýšlel?"

Pokrčil rameny. "Trochu mě poznat. Potkat se."

"A stihli jste to?"

Axel měl celou dobu skleněné oči. V tu chvíli mu ale vyloženě stekla slza po tváři. "Je tady ještě celá jedna polovina příběhu, Matty."

Ten si zoufale povzdechl. "A to?"

Najednou si Axel stoupl. Najednou si sundal triko. A když se k Mattovi otočil zády, uviděl, že to, co párkrát zahlédl, ať už na milisekundu nebo ve tmě, nebylo vůbec tetování. Axel měl na levé části zad od lopatek až po bedra obří jizvu. Matt začal nevěřícně vrtět hlavou. Nevěděl, jestli je připravený slyšet to, co mu jasně došlo samotnému. 

"Byl jsem tam, když byl ten požár," řekl potichu. 

"Ne, ne, ne." Přes slzy na něj sotva viděl. "Nemohl jsi-"

"Jen tak měl Peter jistotu, že rodina ani ty nebudete mít podezření, co dělá náhodné odpoledne. Chtěl, abych ho navštívil v práci."

"Počkej, takže jsi o mně věděl nebo ne?"

"Věděl jsem, že má přítele. Nikdy mi neřekl jméno ani mi ho neukázal, na to... na to jsme měli málo času. A jeho Instagram je samozřejmě soukromý. Nezačali jsme se sledovat, bylo to tak bezpečnější."

Matt popadl Axelovy kapesníky na stole, bylo mu jedno, že nejsou jeho. Tenhle nápor informací naprosto nezvládal. Proč byl osud tak krutý? Proč ho musel dát do pokoje s nevlastním bratrem jeho tragicky zemřelého bývalého?

Matt ani nezvládnul odpovědět. A tak Axel pokračoval. "Proto jsem byl v Chicagu, jak jsem ti zmiňoval. A nerozebíral jsem to víc proto, protože jasně, stalo se tohle všechno, ale taky je to ta jedna věc, se kterou jsem se já musel taky vypořádat. Dva týdny jsem tam ležel v nemocnici po tom, co jsem přežil požár, kde osm lidí zahynulo. Nebylo... nebylo to lehký."

V tu chvíli se to v Mattovi přelo. V tu chvíli se zkrátka přestaly vytvářet nové slzy, už dokázal jen sedět a zírat. 

A ptát se. Oh, jak špatný to byl nápad. V takovém stavu se vůbec ptát neměl. 

"Takže... byl jsi tam s ním tu noc," konstatoval očividné.

Axel si sedl zpátky na postel, triko stále sundané. "Jo."

"A... viděl jsi ho, když začalo hořet?"

"Matty..."

"VIděl jsi ho?!" řekl ostře. Nebyl v dobré rozpoložení, aby se o tomto bavili. Uvědomoval si to a Axelovi to z jeho pohledu bylo jasné taky. Neodporoval ale.

Takže nakonec odpověděl. Tichým, vystrašeným hlasem. "Byl jsem s ním, když začalo hořet. Peter mi zachránil život."

Byl to strašně zvláštní pocit. Nikdy necítil takovou směsici smutku, bolesti a vzteku. Měl chuť křičet? Ano. Měl chuť někoho praštit? Ještě víc. Vztek se v něm vařil a v kombinaci s tou bolestí to byl ten nejhorší pocit na světě. 

Nevěděl, co v tu chvíli dělá, nedokázal ovládat sebe ani své emoce, nedokázal se zastavit, když začal pálit, ubližovat, když začal tak ošklivě křičet na Axela, který si sám prošel velice traumatickým zážitkem.

Znal Petera. Zachránit raději někoho jiného než sám sebe znělo naprosto jako on. Přesto jeho slzy vytryskly, přesto došel ke své skříni a praštil do ní takovým způsobem, až se divil, že se nerozbila ona nebo jeho ruka a přes to sklouzl do dřepu k zemi, jeho vzlyky nekontrolovatelné. 

Axel k němu došel se starostí a bolestí v očích. Sotva ale natáhl k němu ruku, Matt ho odehnal, surově jeho ruku odstrčil a zakřičel: "Nech mě- Nešahej na mě."

"Matty-"

"Neříkej mi Matty!" Podíval se na něj. Musel vypadat jako úplný psychopat. "A nechtěj po mně, ať se uklidním. Byl jsi tam s ním, byl jsi tam, když zemřel a... a... stejně si tady a on ne. Mohl jsi mu pomoct, mohl jsi-"

"Možná kdybys mě nechal domluvit, řekl bych ti, jak přesně to bylo v tu chvíli požáru," odsekl Axel. Viděl, jak v afektu Matt jedná. A že ten jeho hodný přístup na něj teď fungovat nebude. Matt by ho nenechal mluvit. 

Jenže silnější hlas bral jako zradu. Jako něco, na co musí pálit zpátky. Postavil se a zavrtěl hlavou. "Byl jsi tam," zopakoval. "Teď jsi tady a on mrtvý. Tak to být nemělo!"

Axel zavrtěl hlavou, slzy v očích. "Matte, potřebuješ se-"

"Potřebuju akorát Petera. Tady. Ne tebe." Slzy mu tekly proudem. Nedokázal se ovládat. "To on to měl přežít. Ne ty."

Hned, jak uviděl tu bolest v Axelových očích, nesnášel se za to. Nebyl zlý člověk, věděl to, zármutek a bolest s ním dělaly ale divy. A i když se na to vymlouvat nemohl, v tu chvíli si to tak odůvodnil. A hlavně, Axel už ho konečně nechal být. 

Matt se naposledy podíval do jeho raněných, mokrých oči. Tak moc mu ublížil. V tu chvíli mu to bylo ale úplně jedno. Nebyl Axel. I ve chvíli jako byla tato nemyslel na ostatní, myslel jen na sebe a na svou bolest. Nemyslel na to, jak těžké to muselo být i pro Axela, vyrovnávat se s přežitím požáru, kde zahynulo osm lidí včetně nevlastního bratra, kterého sice neznal, ale možná ho poznat chtěl. 

A pak otevřel hlavní dveře jejich pokoje a zmizel. Nedokázal by být v té místnosti ani o minutu déle, potřeboval se uklidnit.

Aby mu plně došla jeho slova. A bolest a smutek vystřídala čistá vina.

§

hehe, chtěla jsem vás popřát dobré ráno hned s novou kapitolkou:DD