Axel nelhal, když říkal, že je to na koleji jako před koncem světa. Přišlo mu, že jsou snad na celém patře sami. I společná kuchyň byla většinou úplně prázdná, což se zkrátka nestávalo.

Udělali si takovou rutinu. Vstávali v podobný čas, jedli v podobný čas, chodili spát v podobný čas. Nerušili se tak navzájem a ani jeden neměli potřebu chodit se učit do knihovny. A tak ho ani tolik nepřekvapilo, když jeden večer Axel pobral nějaké suroviny z jejich ledničky a otočil se k Mattovi. "Jdu dělat něco jako tortilly, chceš taky?"

Sám by si šel tak za pět minut namazat možná tak chleba, a tak přikývl. "Pomůžu ti."

Skončili tedy ve společné kuchyni pro celé patro, připravovali suroviny na tortilly a povídali si. Tak, jak mohli už několik měsíců dávno, kdyby Matt nebyl blbý. 

Protože on si rozuměl s Axelem, opravdu. Měli společná témata, konverzace mezi nimi nikdy moc trapně nestála a když už ano, vyloženě trapné to ani nebylo. Řekl by, že si s ním rozuměl i více jak s Gavinem.

Když tam takhle spolu vařili, viděl v něm mnohem více, než jen připomínku Petera. Viděl Axela takového, jaký byl. 

"Umíš vůbec vařit?" zeptal se Matt v jednu chvíli.

"Neřekl bych vyloženě že umím, spíš takový průměr. Jinak bych nedělal tortilly ale nějakýho lososa," odpověděl  a Matt se uchechtl. Axel, při krájení zeleniny, se k němu natočil a usmál se. "Víš, měl by ses smát častěji."

"Jo?"

"Jo. Sluší ti to."

Matta jeho slova lehce zarazila, nijak je ale nekomentoval. "Přijde ti, že mám důvody se smát?"

"A víš, že jo? Radost ze života nezemřela s tvým přítelem. Jen si k ní musíš zpátky probojovat cestu."

"Tebe by mohli citovat v sebe rozvojových knihách, fakt," zamumlal Matt a otočil se tak, aby mu vyloženě nečelil. Mohl počítat s tím, že když už Axel teď věděl část příběhu, občas to možná vytáhne. Jeho prvotní reakce ale stále byly opravdu mrzuté. Musel se ovládat, aby na něj pokaždé nevyjel. 

"Já se tě jen snažím povzbudit! Nakopnout tou správnou cestou!" namítl Axel.

"Já nakopnu tebe, jestli budeš na to moc tlačit!"

"Na co?"

"Na... nás," přiznal. Otočil se k lince zády a opřel se. "Jde... jen jde o to, že mi přítele připomínáš. Vzhledově. O to bylo těžší pro mě přijmout, že s tebou sdílím celý rok deset metrů čtverečních. Takže se omlouvám, ale proces skamarádění se s tebou je pro mě pomalý, protože stále bojuju s tím, abych pokaždé neviděl ho, co se na tebe podívám."

"Oh."

To bylo to jediné, co na první dobrou řekl. Převrátil na pánvičce tortilly. A když začal předělávat Mattovu zeleninu, kterou nakrájel, na talířky, teprve promluvil znovu. "Vadilo by ti, kdybys mi ukázal fotku?"

Hned se kousnul do rtu. Fotkám Petera se tak trochu vyhýbal, protože to bylo bolestivé. Pak měl naopak momenty, kdy se na jednu díal dvacet minut v kuse, jeho hlava naprosto prázdná, co se myšlenek týkalo. 

"Mám telefon na pokoji," řekl potichu. "Tak pak."

Axel přikývl a lehce se pousmál. "Tak jo."

Dodělali tortilly, posadili se i u toho jednoho velkého stolu, který tam měli. Matt najednou moc nemluvil nervózní z faktu, že mu Petera ukáže. Neřekl mu ani jeho jméno, najednou mu bude ukazovat fotku. 

Přemýšlel v duchu jakou. Projížděl zdánlivě svou galerii, výlety, na kterých byli, což akorát způsobilo opět ten pocit, že se mu chce brečet. I když si myslel, že se kdo ví jak zlepšil, Peter ho vždy dohnal. 

Musel svoji hlavu zaměstnat. A tak se Axela zeptal na osobní otázku: "Co ty a vztahy?"

Dostalo se mu překvapeného pohledu. Pak uchechnutí. "Hned tak na tělo?"

"Abych urychlil proces skamarádění se."

Pobaveně přikývl. "Já? Mám za sebou dva vztahy. Ani jeden nebyl ale delší jak půl roku."

"Jak to?"

"Řekly bych... v obou případech, že jsme byli zkrátka až moc rozdílní. Ne ale v tom protiklady se přitahují smyslu. Ve smyslu, ve kterém zkrátka nešlo úplně pokračovat."

"Ukončil jsi to ty?"

"Jeden jo. Druhý ne."

Matt uznale písknul. "Hezky. Proč ten druhý nevyšel?"

Lehce se uchechtl. "No, prý jsem byl až moc přímočarý, bylo mi řečeno."

"Přímočarý? V čem?"

Axel se napil vody, až pak pokračoval. "Řekl bych, že já jsem docela přímočarý, když jde o lásku. Jsem ten typ, co raději lidem řeknu, že se mi líbí, než čekat, jak se to vyvrbí, co by kdyby."

"Vážně?" uchechtl se Matt.

"Co, je to tak překvapivý?"

"Aji jo? Já nevím, neřekl bych to zkrátka do tebe. Tedy, asi si mnohem otevřenější než já, stále bych ale nečekal, že to dokážeš říct na rovinu."

"No, možná po tom druhém vztahu nebudu. Byl jsem prý až moc. To mi bylo řečeno. Až moc. A najednou, čtyři měsíce jako by ani nebyli."

"Wow," zamumlal Matt s plnou pusou. "Až moc."

"Jo..."

"To byla nějaká kráva, ne?"

Axel se kousnul do rtu, na chvíli se odmlčel. Vyhýbal se Mattovu očnímu kontaktu, když řekl, "Jo, dá se říct, že byla."

Uklidili po sobě veškerý nepořádek, umyli si hned i nádobí, konverzace najednou naprosto o něčem jiném. Když se pak vydali zpátky na pokoj, Mattovo srdce bilo více a více, jako by měl Axel Petera vyloženě hodnotit. Nevěděl, z čeho byl tak nervózní.

Axel se s fotkou nepřipomínal, šlo ale vidět, že více kontroluje každý Mattův pohyb a co dělá. Když si Matt nevědomky lehce povzdech a vzal telefon do ruky, Axel se ozval: "Nemusíš, jestli nechceš."

Matt ale zavrtěl hlavou. "Dávám šanci tvé teorii, že když o tom budu mluvit, třeba se to zlepší. Jen najdu nějakou reprezentativní fotku."

Axel se lehce uchechtl a přikývl. Matt otevřel svou složku oblíbených, kterou od Peterovy smrti ještě otevřít nezvládnul, protože věděl, že je plná jeho. A věděl že přímo tahle složka bude bolet nejvíce. 

Hned se mu nahrnuly slzy do očí, když ho viděl usmívat se, mračit se, smát se na všech těch fotkách, za ty dva roky jich měl ve složce oblíbených snad přes sto. Kdo ví, kolik jich měl celkově. 

Ani neslyšel Axela, jak se postavil a přešel k jeho posteli. Všiml si ho až ve chvíli, kdy se posadil vedle něj a položil mu ruku na záda ve znamení podpory. Axel se ale nedíval do jeho telefonu, díval se přímo na něj. 

Nakonec se prstem na jedné fotce zastavil. Byli na ní oba dva. A byla to snad jedna z Mattových vůbec nejoblíbenějších. 

"Tak tady," zamumlal a podal telefon Axelovi. 

Jeho ruka z jeho zad zmizela, jak si telefon přebral. A jeho lehký úsměv, se kterým si telefon bral, ihned zmizel. Vystřídal ho pohled zmatení. Podal telefon Mattovi zpátky. "Můžeš ještě nějakou?"

To už byl Matt zmatený taky, ale nepatrně přikývl. "Okay?"

Našel další, tentokrát kde byl Peter sám. Znovu mu dal telefon do ruky a aby nebylo mezi nimi takové ticho, promluvil: "Jmenuje se-"

"Peter," přerušil ho Axel a vzhlédl k němu. "Peter, že?"

Matt by v tu chvíli nedokázal ani popsat, jak šokovaný v tu chvíli byl. "Jak to sakra víš?"

"Znám ho. Tedy, poznal jsem ho chvíli před tím, než zemřel. On... kontaktoval mě asi tři týdny před tím, než zemřel."

Mattova první reakce byla, že se zasmál. Ne v tom pozitivním slova smyslu. "Děláš si ze mě srandu, že? Doprdele, Axeli-"

"Myslíš, že bych si dělal z něčeho takovýho srandu?"

"Já nevím!" vyjel trochu víc, než by s emu líbilo. Tohle ale bylo na něj moc. "Jak jako tě kontaktoval?"

V hlavě měl ty nejhorší scénáře. Co když mu Peter nebyl věrný? Co když psal cizím klukům, co když napsal i Axelovi?

Najednou ho trklo. Axel zmiňoval, že byl nedávno v Chicagu. Co když spolu něco měli?"

Stoupl si. Jeho hlava vymýšlela jednu špatnou věc za druhou a nedokázal vedle něj sedět. Axel k němu zoufale vzhlédl. "Není to tak, jak si pravděpodobně teď myslíš-"

"Ne? Jak víš co si myslím?"

"Tvá reakce docela mluví za-"

"Tak proč tě kontaktova-"

"Sakra, Matty," vyjel na něj poprvé Axel. "Nech mě taky někdy doříct větu. Peter mě kontaktoval asi tři týdny před jeho smrtí s tím, že něco doma zjistil. A že jsem nejspíš jeho nevlastní bratr."

Mattovi se v tu chvíli doslova zatočila hlava. A slzy najednou tekly proudem. "Co to sakra? Jsi?"

Axel měl v tu chvíli najednou skleněné oči taky. "Posaď se. Tohle bude na dýl."

Matt si váhavě sedl, ne ale vedle něj, naopak na Axelovu postel, aby byl naproti němu. Dokud nebude mít jasné odpovědi, nedokáže mu být tak blízko. 

Bylo totiž jasné, že se právě dozví něco obrovského, o čem mu Peter nikdy neřekl.

§

:D

jakpak se dnes máme?