Všichni se na Vánoce rozutekli do svých domovů. A když se vrátili, všechno bylo jinak. 

Matt se domů netěšil. Přišlo mu, že mu pomáhá být tak daleko od místa, kde Peter zemřel. Zármutek ho už nesužoval každou minutu jeho života. A našel si v životě určitý balanc.

Ten se naprosto rozbořil, když přijel domů. Když došel na hřbitov. A když uviděl Peterovo jméno vyryto do kamene. Musel si sednout, aby ten nápor slz vůbec vydržel. 

Takže by se dalo říct, že strávil Vánoce v depresi. Protože byl u sebe v pokoji, v posteli, kterou tolik nocí sdílel s Peterem, a byl opět úplně sám. Den po dni, pokaždé, co odmítal s rodiči pořádně mluvit. 

Nebylo to pro něj dobré místo. A tak se hned druhého ledna vydal zpátky do školy, i když by teoreticky nemusel další týden.

Takže druhého ledna večer přijel na pokoj. A stanul tváří v tvář Axelovi.

"Co tady proboha děláš?" zeptal se ho zmateně.

Axel seděl na posteli ponořen v knížkách a poznámkách. Překvapeně se na Matta podíval."Zkoušky. Co tady děláš ty?"

"Zkoušky jsou až za týden."

"Doma jsem se moc nesoustředil. Nedokážu to."

"Jo, tak to jsme dva," zamumlal Matt a konečně vešel hlouběji do pokoje. 

Nevěděl, jak se cítí ohledně toho, že je Axel tady. Ano, doma se sám utápěl, bylo to ale především kvůli prostředí. Doufal, že alespoň tady bude sám a v prostředí, kde se bude moct dát zase dohromady.

"Je to tady jako by byl konec světa," promluvil Axel. "Všichni jsou stále pryč. Slyšel bys i hřebík na chodbě spadnout. Fajn na učení."

"To je dobře," okomentoval to Matt. Axel k němu vzhlédl.

"Jsi v pohodě?"

Mohl s ním vůbec argumentovat? Muselo na něm být vidět, že je naprosto rozbitý. Za poslední dva týdny spal maximálně pět hodin denně. To, když se podařilo. A jeho oči musely být naprosto napuchlé.

Zavřel oči. Poprvé se zastavil od toho, aby ho automaticky odpálkoval. "Není... není pro mě nejlehčí být momentálně doma."

Axel se lehce pousmál, ale jen na chvíli, nejspíš sám potěšen z toho, že ho neposlal někam. "Jak to?"

Stálo ho to v tu chvíli všechny síly, opravdu. Ale nemohl už pokračovat nadále tak, jak žil doteď. Možná měl Axel pravdu. Možná by bylo lepší, kdyby s někým mluvil. 

Sedl si na postel naproti Axelovi zadíval se do země. "Takže s tebou můžu mluvit?"

"Jasně."

Povzdechl si. "Pár měsíců před nástupem na výšku..." začal, ale nevěděl úplně, jak pokračovat. Zavrtěl hlavou. Jinak. "Ja Gavin zmiňoval, že mi někdo zemřel. Uhm. Jo. Je o tom těžký mluvit, protože to bylo zkrátka krutý a hlavně nečekaný. Tak nějak se s tím stále vypořádávám a když jsem byl teď doma, kde se to všechno stalo, zkrátka jsem to nezvládal."

Nejraději by se praštil. Mluvil, ale vlastně nic neříkal. Stále se tomu vyhýbal. A vlastně Axelovi neřekl jedinou novou informaci. 

Axel ze sebe ale oddělal všechny knihy a papíry a taky se posadil na okraj postele, nejspíše aby mu ukázal, že ho opravdu stoprocentně poslouchá. Matt to sice neřekl nahlas, ale neuvěřitelně si toho vážil. "A můžu se zeptat, kdo ti zemřel?" zeptal se Axel potichu.

Nádech, výdech. "Přítel," vyklopil ze sebe dřív, než by se opět stihl zastavit. "Byli jsme spolu dva roky."

Axel vypadal naprosto v šoku. To asi nečekal. "Oh, Matty," vydechl. "To je mi tak moc líto. Co se stalo?"

Zavrtěl hlavou. "To... o tom mluvit ještě nedokážu. Promiň."

Neomlouvej se," odpověděl hned Axel. "Nechci tě nutit. Vážím si už jen toho, cos mi řekl."

Cítil v očích slzy, které si vybojovaly cestu na povrch v momentě, kdy se jen myšlenkami přiblížil k tomu požáru, k tomu, jak se o tom dozvěděl z televize. Otřel si slzy hřbetem ruky. Axel vsral, natáhl se na svůj stůl pro kapesníky, a celou krabičku mu podal. Matt zamumlal poděkování, stále zahleděný do země, Axel se ale nevzdaloval. A když k němu zvedl pohled, Axel nad ním stál s rukama lehce od těla.

"Co je?" zeptal se Matt.

"Objetí všechno zlepšuje."

Matt se mále udusil na jeho slzách. "Nebudu tě objímat," utrousil.

"Vím, že to musí být neuvěřitelně těžký. Ale jen zkus si někoho opět pustit k tělu. Jen trochu," odvětil Axel. 

"Ty jsi nějakej až moc chytrej v tomhle, nemyslíš?"

"Říkal jsem ti, že jsem si taky něčím prošel. A po týdnech odmítání všeho jsem dal na rady rodiny. Teď je posílám dál. Protože dokud to nezkusíš, nedokážeš si uvědomit, jak ti může nebo nemůže pomoct."

To už si Axel o krok ustoupil, bral Mattovo odmítnutí. Stejně jako bral jakoukoliv jeho reakci vůči němu. Měl neuvěřitelnou trpělivost, to se mu muselo nechat. 

Matt měl docela rád objetí, ne že ne. Ale bylo to pro něj buď něco intimnějšího nebo... Nebo právě utěšujícího. Máma ho vždy objímala, když byl rozrušený. A naposled ho objímala ten den, co Peter zemřel. Od té doby na sebe nenechal téměř šáhnout. 

Přišel si tedy jako malé dítě, když se dokopal k tomu se postavit. Udělat ten krok k Axelovi. A nechat se od něj obejmout. 

Byl to neuvěřitelně zvláštní pocit, na chvíli měl totiž pocit, jako by objímal Petera. Pak ho ale do nosu praštila Axelova vůně, která byla hodně jiná od té Peterovy. Uvědomil si realitu. Peter byl nadobro pryč. Axel byl tady. A upřímně? V tu chvíli mu neuvěřitelně pomáhal. 

Protože bylo něco neuvěřitelně uklidňujícího na tom být tak blízko jinému člověku, když si poslední půl rok přišel naprosto sám. Najednou si někoho pustit k tělu, když to tolik odmítal. Matt byl možná i od přírody trochu mrzutý a nebyl tak hrrr, co se osobního doteku týkalo, v tu chvíli ale? V tu chvíli mu přišlo, že svět na chvíli zase dává smysl a že by přece jen mohl dokázat se od Petera posunout v životě dál. 

"Chce to čas," řekl zničehonic Axel potichu. "A každý si ho může vzít, kolik jen chce."

"Je to půl roku," namítl Matt. 

"A klidně to další půl rok může být. No a co."

Matt ho pustil. Zase nepotřeboval se tam s ním objímat minuty. Znovu si otřel slzy. "Promiň... promiň, že se k tobě chovám jak hajzl. Jen... měli jsme sem nastoupit spolu, měli jsme mít společný pokoj. A najednou si tu místo něj byl ty. A moje hlava si asi řekla, že ty budeš ten nepřítel."

"Já to ale chápu," odpověděl Axel. "A neříkám, možná bych se choval stejně. Všechno to muselo být tenkrát velký tlak na psychiku."

"Jo..." vydechl Matt a polknul. "Každopádně díky. Že se snažíš pomoct a tak."

"Je ti líp?"

Nechtěl to přiznávat, ale jistým způsobem se mu ulevilo, že ten člověk, se kterým nedobrovolně trávil nejvíce času, protože byli spolubydlící, věděl alespoň něco. Protože tím mu samozřejmě neřekl jen o tom, co se částečně stalo, řekl mu i, že je gay. A naštěstí na to nijak nereagoval. 

Ale musel Axelovi dát nějaký ten kredit. Byl na něj zlý už tak tak. "Jo," řekl upřímně. "Děkuju."

"Kdybys o tom kdykoliv potřeboval mluvit, kdykoliv, okay?"

"Můžeš přestat?"

"S čím?"

"Být tak... hodnej?"

Axel se uchechtl. "To viň mé rodiče."

"Rád bych s nimi asi na slovíčko. Protože jsi mě měl už dávno poslat někam."

"Bylo ti ublíženo," namítl Axel. "To je jasný od začátku. Neposlal bych tě někam."

Matt si zpátky sednul. On si fakt Axela jako spolubydlícího nezasloužil.

§

TOMUHLE ŘÍKÁM TEPRVE POKROK

v mattově slovníku tak deseti kilometrovej lmao