"Jak to má Axel s rodinou?"

Gavin mu věnoval překvapený pohled. Byli uprostřed přednášky několik dní po tom, co byli odevzdat jejich výhru charitě, po tom, co se Matt něco málo o Axelovi dozvěděl, ale popravdě, neustále nad tím přemýšlel. Přišlo mu totiž, že nějaký díl skládačky mu stále chyběl.

"Jak jako?"

"Má s nimi dobrý vztah?"

"Pokud vím, tak jo. Proč se tak ptáš?"

Pokrčil rameny. Chvíli byl ticho, aby na ně nepřitáhl moc pozornosti přednášejícího profesora. "Trochu jsme si povídali. A i když mi odpověděl na vše, zdá se mi, že je tady něco, co mi neříká."

"A divíš se? Ještě měsíc zpátky ses na něj mračil, sotva jsi ho uviděl."

Matt mu věnoval jeden ze svých vražedných pohledů. Bylo to ale neoprávněně, protože přece jen měl Gavin pravdu. 

Gavin mlaskl. "Axel je neuvěřitelně hodný člověk. Jsou ale oblasti, které si hlídá. A odpoví ti přesně jen na to, na co se ptáš. Nic víc. Já zas toho taky o něm mov nevím. Něco málo mi řekl brácha, když ho zná o rok víc, já ho poznal pořádně až taky letos."

Matt nepatrně přikývl. Na chvíli to vypadalo, že je jejich konverzace hotová, minimálně do konce přednášky, Gavin se k němu ale ještě jednou naklonil. "A vůbec, jestli tě něco zajímá, zeptej se ho, ne mě. Je to tvůj spolubydlící, jsi v té nejlepší pozici, jak ho nenuceně více poznat."

"Já ho nechci vyloženě poznávat," zamumlal Matt s našpulenou pusou. 

"Ale měl bys. Přijde mi, že jje přesně ten typ člověka, který by se ti v životě hodil po tom, co se ti stalo."

Gavin toho stále nevěděl moc. Stále věděl jen to, že mu zemřel příběh, netušil ale Peterovo jméno, jak zemřel, před jakou dobou, jak dlouho spolu byli, nic. Matt totiž nebyl připravený o tom mluvit do detailu, nezvládl nápor těch emocí, kdyby to někomu vyprávěl nahlas. Na to byl ještě slabý a doba téměř půl roku stále krátká. 

"Ty jsi nějakej chytrej," utrousil. A více se o tom už nebavili. 

Když došel na pokoj, Axel tam nebyl, přišel ale doslova pět minut po něm s florbalkou na zádech. A za více než tři měsíce, co spolu bydleli, se Matt nedokázal zeptat ani na tohle.

Odkašlal si. "Tohle je florbalka, že? Hraješ i florbal?" zeptal se. 

"Ty se najednou opravdu jaksi snažíš," odvětil Axel jako první.

Matt si odfrkl. "Zapomeň, že jsem se ptal."

Axel se uchechtl. "Je, hraju florbal."

"Děláš toho hodně," konstatoval.

"Je pro mě lepší, když mám neustále co dělat."

"Proč?"

Axel se na chvíli odmlčel. "Ať nemám čas ztratit se v mý hlavě."

Matt písknul. "To byla hlubší odpověď, než jsem očekával."

"Začínám si říkat, jestli nebylo lepší, když jsi se mnou nemluvil," řekl mu Axel ale s takovým výrazem, že šlo vidět, že si dělá jen srandu. A pak se tomu zasmál. Matt se uchechtl. To byl jeho úspěch.

Začali pracovat na jejich posledním projektu v rámci společného předmětu, který jim velice brzy končil. Což znamenalo, že nebudou nuceni spolu komunikovat. Což by znamenalo, kdyby se Matt alespoň trochu nevzpamatoval, nebavili by se už vůbec. A jejich spolubydlení by byla noční můra.

Vtipné ale bylo, že čím více ho Matt poznával, tím méně mu Petera připomínal. Možná to měl praktikovat dřív. Možná měl Axelovu pomoc na začátku přijmout a obešli by se bez hodně nedorozumění.

A tu noc, tu noc se mu zdála noční můra znovu. Akorát že tentokrát byl Axel ještě vzhůru, protože dodělával nějaký úkol do jednoho z jeho předmětů. Takže... vlastně se ani ve snu nedostal do té nejhorší části, když se probudil, protože Axel ho vzbudil.

Musel ho vzbudit sotva sebou jednou škubl. Teď seděl na okraji jeho postele, ten jeho starostlivý pohled na něm a Matt, jako by se bál ho, se v šoku posbíral, namáčknul se do rohu postele a přitáhl si kolena k sobě. Co nejdál od Axela, co mu to jen šlo. 

Axel si povzdechl a zadíval se do země. Nadechl se. A Matt ho předběhl. "Nic neříkej."

Axel se na něj podíval. A pak mu prozradil. "Taky jsem měl noční můry. A není to tak dávno."

Matt překvapeně nakrčil obočí. "Oh. Jak to?"

Zavrtěl hlavou. "To není důležitý. Důležitý je, jak mi přestaly."

Matt nijak nereagoval. Zkrátka čekal, až bude mluvit dál.

"Musíš o tom mluvit, Matty," řekl nakonec tišším hlasem. "Ať už se stalo cokoliv, mluv o tom, i když ti připadá, že je ti lépe, když to dusíš v sobě. V momentě, kdy to ze sebe dostaneš, řekneš to někomu, dostane to z tebe i ty sny, uvidíš. Byl jsem ve stejný pozici. A dokud jsem se někomu nesvěřil, nepřestávalo to, ať už jsem dělal cokoliv."

Tentokrát si povzdechl Matt. "Já věděl, že řekneš něco takovýho." 

"Protože mám pravdu."

"Chodím k psycholožce!"

"Jo, byl jsi tam tak třikrát. A pochybuju, že se jí hned podělil o tom, co se stalo."

"Vždyť nemáš tušení, co se stalo," namítl.

"Tvoje chování, to, jak mluvíš, jak reaguješ, o tobě říká mnohem víc, než si myslíš. Vím, že ti někdo zemřel. A zbytek už si zkrátka dokážu spojit. Zasáhlo tě to hodně, takže pochybuju, že bys byl vzhledem ke všemu ochotný o tom mluvit s cizí ženou, kterou jsi viděl třikrát."

Matt nevěřícně zavrtěl hlavou. "Ty jsi neuvěřitelnej."

"A mám pravdu?"

"Nemáš dodělávat úkol?"

Axel si ho přeměřil pohledem. "Stačí mi tak deset minut na dodělání. To stihnu i před hodinou."

"Nic ti neřeknu, jestli čekáš na to," řekl Matt na rovinu. Jeho pohled rychle přejel celého Axela, ty tři prstýnky na jeho prstech, dva provázkové náramky na levé ruce, jeden na pravé. Ten jeho pitomý náhrdelník, který byl tak podobný stylu, který nosil i Peter. Ne, stále nebyl připravený tomuto člověku něco říct i jen částečně.

"Já nečekám, že mi teď vyklopíš pravdu. Jen čekám na to, že bys mohl někdy třeba jen zvážit, že bych mohl mít pravdu."

Matt automaticky otevřel pusu, ale nakonec nic neřekl, protože Axel měl pravdu. Vždy automaticky jakýkoliv jeho nápad odmítl a nezvážil. A tak nakonec vydechl: "Díky. Popřemýšlím o tom."

"Vážně?"

"Možná se o to pokusím,." řekl upřímněji. 

"To beru jako pokrok," zhodnotil to Axel a konečně se z jeho postele zvedl. Matt se trochu uvolnil. Minutu na to, když už Axel opět seděl mlčky u svého stolu, se zabalil opět do peřiny a otočil se ke zdi.

Byla to ta samá pohádka stále dokola. Matt si uvědomoval, že to nemůže v sobě dusit navždy, protože by se zbláznil, zdálo se ale být zkrátka šílené o tom mluvit nahlas. Ani s rodiči o tom pořádně nemluvil od chvíle, co se o Peterově smrti dozvěděl. 

"Nesnáším tě," zamumlal nahlas.

"Znamená to, že ti to v hlavě konečně šrotuje?"

"Ne," odsekl. Slyšel Axelův lehký smích. A pak mu stačily jen sekundy, než znovu usnul, jelikož se konverzace s Axelem postarala o to, aby si nepřehrával onen sen v hlavě a zapomněl na to. Jeho srdeční tep se zklidnil, oči se ani nestihly zaplnit slzami. 

Mluvil. A bylo to lepší. Tak proč nedokázal mluvit i o tom nejhorším?

§

čím dál později kapitoly, hrůza se mnou

zítra už se možná trochu posunem, no spoiler tho 😋