Matt vystoupil z auta před budovou, kde nikdy nebyl. Charita Axelova výběru.

"Netušil jsem, že máš tady auto," řekl, když i Axel vystoupil a zavřel za sebou dveře.

"Já se ani nedivím s tím způsobem, kterým se mnou komunikuješ. Vždyť nevíš o mně nic," rýpl si. Matt se na milisekundu cítil provinile, než přešel do obranného módu.

"Ty taky o mně nic nevíš," utrousil.

"Toho jsem si taky vědom. Protože mě nenecháš."

Fér. Na to neměl co říct. 

"Rád si držím své karty u těla," zamumlal nakonec, asi o minutu později, když už byli na cestě k hlavnímu vchodu.

"My hrajeme nějakou hru?" odvětil nenuceně Axel a zazvonil. Matt si odfrkl. Přišlo mu, že začínal Axela prokoukávat - on se totiž nadnesl nad Maxovu neustálou špatnou náladu. A rozhodně vystupoval jako ten rozumnější. 

Samozřejmě, že ano. Mattovo chování totiž rozum postrádalo.

Než stihl vymyslet odpověď, otevřela jim postarší žena s pohledem, který mu jasně říkal, že o nich věděla už dopředu. A že Axela už moc dobře znala. 

"Axeli, zlato!"Rozzářily se jí oči. Hned ho vtáhla do obětí. 

"Zdravím," odpověděl Axel. "Jak se dneska máme?"

"Když už jsi tady? Skvěle."

Matt tam stál jako solný sloup. Možná nebylo od věci se občas Axela na něco zeptat, protože tady mu očividně chyběly informace. 

Paní přemístila pohled na něj, stejně radostný jako na Axela. "A tebe ještě neznám. Ty jsi?"

Než vůbec stihl něco říct, vtáhla ho do objetí taky. "Matt," vyklopil ze sebe zmateně. "Axelův spolubydlící."

Paní byla z jejich příchodu tak nadšená, že se ani nepředstavila zpátky a už je popoháněla dovnitř, přičemž šla několik kroků před nimi. "Paní Bainová. Známá našich. Řídí to tady," naklonil se k němu Axel, aby mu zašeptal.

"Mohl jsi mě trochu uvést do děje dopředu," odsekl Matt.

"Neptal ses," pokrčil rameny Axel. Oh, jak ho Matt nesnášel. 

Dostali kávu, sušenky, jednohubky, Axel s paní Bainovou vklouzl do konverzace, jakoby by to bylo naposledy včera, co ji navštívil. Matt jen vyjeveně sledoval, co se to kolem něj dělo, dokud o půl hodiny později ho Axel nevztáhl do konverzace na základě příběhu z jejich honby za pokladem. 

Pak najednou ubyla další hodina, kdy se jen bavili. A když si paní Bainová odskočila na záchod, Matt si lehce odkašlal. "Uhm, kolik ty máš vlastně sourozenců?"

Axel se na něj překvapeně podíval. "To se odkud bere?"

"Ptám se." Aby trochu věděl. Aby po třech měsících soužití s Axelem v tom malém pokoji třeba věděl alespoň tuto základní informaci. 

"Dva," odpověděl Axel jednoduše, i když to nejprve vypadalo, že si nejprve rýpne. "Starší sestra a mladší bratr. Ty?"

Mattovi se zkrátka příčilo o sobě něco sdílet. Nevěděl ani proč. "Mladší sestra," řekl jednoduše. Nastalo další ticho.

"A odkud jsi?" prolomil ticho po chvíli Axel. 

"Kousek od Chicaga."

"Oh."

"Oh?"

"Byl jsem v Chicagu pár měsíců zpátky."

"Fakt?" 

Přikývl. "Prodloužený víkend. Já vlastně nejsem daleko odsud. Nějakých sto kiláků, přibližně."

Matt si ho lehce přeměřil pohledem. Vypadalo to, jako by se najednou snažil vyhnout tématu Chicago. Nechal to v tu chvíli ale být.

"Proto to auto."

Axel přikývl. "proto to auto," zopakoval.

"Moc domů ale nejezdíš," konstatoval Matt. Byly snad jen dva víkendy, kdy jen na jednu noc nebyl na koleji.

"Rodiče často jezdí sem," vysvětlil. "Třeba tady za paní Bainovou nebo máma má tady i sestřenku. Domluví si návštěvu, já se přidám. Ve finále se s nimi vídám skoro dvakrát do měsíce."

"Oh, to je cool," zamumlal Matt. "To jsem netušil."

"Mám ti znovu zopakovat, že se naprosto nedivím?"

Matt se lehce uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. Axel ho štval. Zároveň se tak nějak dostával přes Mattovu vrstvu nenávisti k němu. 

Paní Bainová se vrátila a následovala další půl hodina konverzací. Když se s ní pak loučili, dobrou minutu mačkala Axela v objetí a kárala ho, aby se taky častěji ukázal. Pak se rozloučila i s Mattem. A když se vydali k autu, ještě za nimi zavolala: "Jo a! Kdyby jste znali někoho, kdo má volno u sebe, dejte mi prosím vědět. Pěstounů je vážně nedostatek."

Matt na sobě nedal znát své překvapení, minimálně ne do chvíle, než sedli do auta. "Tvoji rodiče jsou pěstouni? Nebo?" zeptal se. 

"Byli," odpověděl Axel. 

"Wow. Takže jste to doma měli asi někdy zajímavý, že?"

"Ty se dneska nějak zajímáš," uchechtl se Axel.

"Tak když furt do mě rýpáš."

"Bylo ti to do teď jedno."

"Tak já se ptát přestanu," zamumlal uraženě a zavrtěl se do sedačky. 

Axel se nejdříve krátce zasmál, než znovu promluvil. "Střídali se nám občas děti doma, ano. Naši ale nebyli úplně... plnohodnotní pěstouni. Stačilo, že vychovávali nás tři, takže k sobě brali jen, když byla opravdu nouze. A teď už to nedělají vůbec, nejsou přece jen nejmladší," vysvětlil. 

"Kolik je tvým rodičům?"

"Skoro šedesát. Obou. A táta má neuvěřitelný problémy se zády," uchechtl se lehce.

"Aha. A tvé starší sestře?"

"Je o pět let starší. Brácha mladší jen o rok."

Matt si udělal v hlavě rychlou matiku. Stejně mu vyšlo, že jeho rodiče měli děti docela pozdě. "Už stačí informaci," zamumlal pak. "Asi mi vybouchne hlava."

"Kdybys začal tři měsíce zpátky, nebylo by to tak náhlý všechno," podotkl Axel a vyjel na silnici.

"Tři měsíce zpátky jsem tě čistě neměl rád."

"A už mi řekneš proč?"

Matt se sám zahnal do kouta, uvědomil si. Protože v nejbližší době neexistoval vesmír, kdy by řekl Axelovi o Peterovi. "Neřeknu. Na to nejsem dostateční přátelé."

"Víš, cením, že si vůbec myslíš, že jsme přátelé. To je pokrok."

"Neřekl jsem, že jsme přátelé."

"Řekl. Řekl jsi, že nejsem dostateční přátelé, což ale znamená, že i v tvé hlavě určitou úroveň přátelství máme."

"Jsi můj spolubydlící, ne, že bych měl úplně na výběr," odfrkl si. Axel se znovu zasmál. 

A tak se vraceli na kolej tou čtvrthodinovou trasou v docela dobré, popichující náladě. A MAtt ho konečně viděl jako víc než jen připomínku Petera, protože samozřejmě byl. Celou dobu byl. A kdyby si jeho hlava neusmyslela, že byl Axel vyslán z pekla, aby mu připomínal krutou minulost, rozuměl by si s ním už dávno. 

Nebyli nějací velcí kamarádi, to vůbec. Matt se ale aspoň snažil už aktivně nutit, aby na Axela nevyjížděl při téměř každé příležitosti, co na něj promluvil. Občas se mu to nepovedlo. Bylo to už v jeho nátuře. Ale Axel si to najednou přestal psát osobně a raději se mu vysmál do obličeje. 

Něco se mezi nimi honem za pokladem změnilo a on nedokázal identifikovat co. Možná jen to, že občas opravdu zatoužil vědět toho o Axelovi víc. Protože čím více se toho postupně dozvídal, tím zajímavější člověk mu přišel. 

A to ještě ani zdaleka netušil, jak velký kus kompletního obrazu Axela mu chyběl. Protože Axel mu o sobě říkal věci, nikdy ne ale víc, než na co se Matt zeptal.

§

hehehe, záhadné větičky