Matthew se zastavil před dveřmi, které nesly číslo 202. Zavřel oči. Zhluboka vydechl.

Jeho táta proklouzl kolem něj s krabicí v ruce. "Tohle není nejlehčí, kamaráde," řekl těžce a popadl kliku. Dveře do pokoje se otevřely a Matt oči otevřel. Pokoj. Jeho pokoj na následující rok, jeho první ročník vysoké.

Pokoj, ve kterém měl být s Peterem. On byl tím, kdo volal na centrální ubytování, že se Peter nedostaví. Nikdy. Protože zemřel. Jeho oči najednou byly opět skleněné.

Jeho táta práskl krabicí na postel. "Chceš tuhle? Ne? Tak už máš smůlu, já tou krabicí už nehnu."

Byl tu první, jeho spolubydlící tu zatím nebyl. Opatrně přešel práh, jako by mu samotná ta místnost mohla ublížit. Hned za dveřmi bylo po jeho levé ruce zrcadlo na skříni a málem se lekl toho, jak vypadal.

Místo vlasů měl jedno velké hnilzdo z toho, jak v autem usnul. Jeho pihy byly díky slunci mnohem výraznější. Kruhy pod očima mu přišly tak velké, že skoro splývaly s jeho tmavýma očima.

Kdyby se ho někdo zeptal, jestli se už vzpamatoval ze smrti Petera, nemusel by čekat na odpověď, aby věděl, že ne. Odložil další krabici na postel vedle té tátovy. Upřímně mu bylo jedno, na jaké půlce pokoje bude ležet.

Jeho máma vlezla do místnosti hned za ním, za sebou jeden velký kufr. Zaparkovala vedle postele a oddechla si. "To je hezký pokoj, no ne?"

Upřímně? Ne. Nesnášel ho na první pohled. Nábytek byl na rozpadnutí a prostor byl menší, než by si představoval na soužití s někým, kdo nebude Peter. Na okně měli už teď dva výkaly od ptáků a na první dobrou se zdálo, že dveře do koupelny ani nezavírají (zavíraly, ale člověk musel opravdu bouchnout a riskovat, že už se z ní nikdy nedostane).

"Asi mám trochu jinou představu o slovu hezký," zamumlal Matt a otočil se ke dveřím. "Pojďme pro zbytek."

Dalších deset minut a měli všechny jeho věci z auta venku. Jeho nová vysněná vysoká byla několik hodin jízdy autem od domova, což nebyla úplně vzdálenost, kterou by mohl absolvovat každý týden, a tak se musel vyloženě nastěhovat se vším všudy. Nehledě na to, že koleje nenabízely například ani peřiny, ale když viděl stav všeho ostatního, asi to bylo i dobře.

"Co kdybychom si zašli ještě na jídlo, než se rozloučíme?" zeptal se zničehonic táta. A jeho hlas mu napovídal, že to bylo něco, co s mámou probírali dopředu.

"Nemám hlad," odpověděl Matt tiše a rozbalil první krabici, aby jim naznačil, že má v plánu se akorát tak vybalovat.

"Ale jo!" vyhrkl jeho máma. "To je super nápad! Myslím, že jsem viděla jedno bistro kousek od kampusu." V překladu, hledala v mapaách něco dopředu, aby byla na tento moment připravená.

Protože... protože Matt poslední dva měsíce tolik nejedl. Nikdy nebyl vyloženě tlustý, ale šlo poznat, že dal vždy raději přednost jídlu před cvičením a máma ho tu a tam napomenula, že by se mohl více hlídat. Teď? Od Peterovy smrti zhubl. Uvědomoval si to. Věděl, že to není dobře. Ale nedokázal si pomoct, zkrátka neměl hlad.

Povzdechl si, sklopil hlavu. Nemohl zklamat rodiče ještě víc, než na jakou úroveň to zvládl za ty dva měsíce. Jistým způsobem jeho zármutek chápali, na druhou stranu, byli nejspíš toho názoru, že by se už mohl vzpamatovat.

Jenže to nešlo. Ne, když ztratil ze dne na den člověka, kterého miloval skoro dva roky.

Ale nakonec si přece jen povzdechl. "Tak jo."

Šli tedy do bistra, Matthew si objednal zapečené panini, které bylo větší, než by se mu líbilo vzhledem k tomu, že opravdu hlad neměl. Rodiče se bavili o tom, kam by mohl zajet v okolí na výlet, ale stylem, jako by tam ani nebyl. Poslední dobou to dělali často. Vymýšleli mu program, aby přišel na jiné myšlenky.

On přece jen nedokázal myslet na nic jiného, než na Petera umírajícího v hořící budově. Na pohřeb, kde už byl pouze prach v urně, protože nemělo cenu jeho tělo, které bylo z osmdesáti procent popáleno, uchovávat. Dle pitvy sice umřel na udušení, všichni si ale dokázali představit, jak asi vypadal.

Což mu opět skoro nahrnulo slzy do očí. Kousl si do panini, jako by mohl slzy zajíst. Když se to ale nedařilo poslední týdny, teď rozhodně taky ne.

Byl troska. A netušil, jak má v takovém stavu začít vysokou.

"Co ty na to?"

Probudil se ze svých myšlenek. "Cože?"

Jeho máma si povzdechla. "Víš co? Pošlu ti to mailem. Pár pěkných míst, kam se tady můžeš podívat."

"Jasně, děkuju," zamumlal. A po zbytek jejich návštěvy v bistru nepromluvil.

Cestou zpátky na koleje procházeli kolem kanceláří, jeho máma se ze zvědavosti koukla na vývěsní desky. Uložila si číslo univerzitního psychologa a poslala ho i Mattovi. Pro jistotu. Matt protočil očima.

Zpátky na pokoj je ale už nenechal jít. Měl podezření, že by tam mohl být už i jeho spolubydlící a nechtěl nějaké trapné seznamování i s rodiči. A tak se přesně na to vymluvil, rozloučil se s nimi a nechal je odjet na hotel. Ráno další den se měli vydat směr domov, až si táta odpočine od řízení, protože s mámou se střídat nemohl - ta řídila jen tam, kde to moc dobře znala.

Pak se otočil k budově. Nádech, výdech. Pípnul si kartičkou u vstupu a otevřel dveře. A málem jimi někoho sejmul.

Ten kluk se stihnul vyhnout, z ruky mu ale spadly klíče a nějaké tašky, nejspíš je používal k nastěhování. Také sám málem spadl, ale udržel rovnováhu. "Oh, wow," vyhrkl ze sebe. Zatímco Matt jen stál a zíral.

Protože typově to byl hodně podobný kluk Peterovi. Protože měl přesně jako on špinavě blond vlasy, i když trochu delší, a modré oči, i když trochu tmavší. Na tváři měl lehké strniště. Na ruce náramky, prsteny, kolem krku hned dva náhrdelníky. Opravdu mohl ve špercích konkurovat Peterovi, ale ve výšce například jasně vyhrával. Peter byl o chlup menší jak Matt. Tenhle týpek? Ten měl navrh dobrých deset centimetrů.

Nasucho polkl. "P-promiň," zvládl ze sebe vydat.

"V pohodě," odpověděl ten kluk, zohnul se pro své věci. "Měli by vážně udělat ty dveře průhlednější, co?"

Matt se vzpamatoval a pomohl mu se sběrem jeho věcí. Popadl jeho klíče. A když mu je podával, uviděl jeho číslo pokoje. 202. Tenhle kluk byl jeho spolubydlící. Tenhle kluk byl ten, co nahradil Petera. A přitom to byl tak podobný typ. Jaké byli šance?

Píchlo ho u srdce. Nevěděl, jestli to zvládne, žít s někým tak podobným.

"Jsme spolubydlící," vyhrkl, když mu klíče vracel. "Mám stejný číslo pokoje."

"Oh? Tak tedy, já jsem Axel." Natáhl k němu ruku.

"Matthew."

Chvíli se na sebe jen tak dívali. A Mattovi bylo hned jasné, že tohle nebude snadné. Že fakt, že Axel byl Peterovi podobný, ovlivní jejich vztah, protože to zkrátka nedokáže. Nedokáže se k němu chovat normálně, když mu to připomene jeho zesnulého přítele pokaždé, co se na něj podívá.

"Tak se vidíme na pokoji, Matthew," prohlásil Axel a prošel kolem něj ven. Matthew tam ještě chvíli zůstal stát, aby se vzpamatoval.

Vidíme se na pokoji. Jasně. Asi by byl radši, kdyby tomu tak nebylo.

§

give me a min než se do toho zas zažeru :DD

jen při psaní této kapitoly mě napadly hned asi další tři věci. sometimes i love my brain. vidíte, já zkrátka nedokážu nic plánovat dopředu, já musím za procesu :Dd